Pán chaosu

48 Opřete se o nůž

Nyneiva vylezla z poměrně velké měděné vany s dlouhým ručníkem omotaným kolem hlavy a pomalu osychala. Baculatá šedovlasá služebná se ji pokoušela obléknout, avšak Nyneiva ji poslala pryč, a nevšímajíc si polekaných pohledů a námitek, oblékla se sama, s velikou péčí, a ve vysokém úzkém stojacím zrcadle si prohlížela tmavě zelené šaty se širokým límcem ze světlé maredské krajky. Lanův těžký zlatý prsten měla v kapsáři – lépe na něj nemyslet – spolu s jedním zkrouceným prstenovým ter’angrialem a Velký had se jí zlatě leskl kolem prostředníku na pravé ruce. Na pravé ruce. Na to bylo taky lepší nemyslet.

Na vysokém stropě byla hezky namalovaná modrá obloha a bílé mráčky, a i když měl nábytek znepokojivě velké pozlacené lví tlapy a štíhlé sloupky u postele, nohy židlí i všechno ostatní svislé bylo na její vkus trochu příliš kroucené a zlacené, pořád to byl nejpohodlnější pokoj, jaký za značně dlouhou dobu obývala. Příjemný pokoj. Docela chladný. A ona se snažila zůstat klidná. Samozřejmě to nefungovalo. Cítila, jak setkávají saidar, a když vyšla z ložnice, uviděla ochranu proti odposlouchávání, kterou vytvořila Elain, a zavázala ji kolem obývacího pokoje. Birgitte a Aviendha tu již byly taky, všechny čistě vydrhnuté a oblečené.

Čtyři ložnice tady obklopovaly jeden obývací pokoj, který měl na stropě taky namalovanou oblohu a mráčky. Birgitte tvrdila, že je to tu normální uspořádání. Čtyři vysoká okna vedla na balkon z bíle natřeného tepaného železa, tak složitě proplétaného, že se mohly neviděny dívat dolů na náměstí Mol Hara před palácem. Okny vál slabý vánek, přinášející slanou vůni moře, a kupodivu byl opravdu chladnější. Hněv narušoval její soustředění, takže Nyneivě krátce po příchodu do Tarasinského paláce začalo být horko.

Tom a Juilin dostali pokoje někde v obydlí služebnictva, což Elain skutečně podráždilo víc než oba muže. Tom se zasmál. On si to ale mohl dovolit.

„Dej si trochu toho vynikajícího čaje, Nyneivo,“ vybídla ji Elain a položila si ubrousek na zářivě modré hedvábné suknice. Jako všechno ostatní v místnosti, i její široké křeslo stálo na pozlacených koulích a další zlacené koule lemovaly vysoké opěradlo nad její hlavou. Aviendha seděla vedle ní, ale na podlaze, s nohama zkříženýma pod sukní šatů s vysokým límcem, které téměř ladily se světle zelenými dlaždicemi. Propletený stříbrný náramek se šaty ladil velmi dobře. Tu Nyneivu napadlo, že ještě nikdy neviděla Aielanku sedět v křesle. Lidé v těch dvou hostincích na ni rozhodně civěli.

„Máta a moruše,“ dodala Birgitte k Elainině nabídce a bez čekání naplnila další jemňounký šálek ze zlatého porcelánu. Birgitte měla samozřejmě široké šedé kalhoty a krátký modrý kabátek. Občas nosila i šaty, ale její vkus byl takový, až byla Nyneiva ráda, že je nosí jen zřídka. Všechny tři se oblékly a vyparádily a nikdo je nechtěl.

Stříbrný pohár se vlhce leskl a čaj byl studený a osvěžující. Nyneiva obdivovala Elainin chladný a suchý obličej. Sama se cítila mokrá i přes vánek. „Musím říct,“ zamumlala, „že jsem čekala jiný přijetí.“

„Opravdu?“ opáčila Elain. „Po tom, jak s námi Vandene a Adeleas zacházely?“

Nyneiva si zhluboka povzdechla. „Tak dobrá. Doufala jsem. Konečně jsem Aes Sedai, opravdická Aes Sedai, a nikdo tomu zřejmě nevěří. Vážně jsem doufala, že po odjezdu ze Salidaru to bude jiný.“

Jejich setkání s Merilille Caendevin neprobíhalo nejlépe. Tedy spíš to, když jí byly představeny. Vandene je představila v podstatě jen zběžně a pak byly propuštěny, poslány pryč, aby si skutečné Aes Sedai mohly promluvit. Merilille říkala, že se jistě chtějí osvěžit, ale vlastně je propustila, a ony mohly odejít jako poslušné přijaté nebo zůstat jako mrzutá děcka. Už jen ta vzpomínka Nyneivě kazila veškeré pokusy o klid. Po obličeji se jí řinul pot.

Jenže být poslána pryč ještě nebylo to nejhorší. Merilille byla štíhlá, bledě elegantní Cairhieňanka s lesklými černými vlasy a velikýma vlahýma očima, šedá, která vypadala, že ji nikdy nic nepřekvapilo a taky nepřekvapí. Jenomže ty tmavé oči vykulila, když jí sdělily, že Nyneiva a Elain jsou Aes Sedai, a ještě víc, když se doslechla, že Egwain je amyrlin. Birgitte jako strážce ji jasně ohromila, i když tou dobou se již ovládala natolik, že se jenom podívala a krátce stiskla rty. Aviendha z toho vyšla nejsnáze. Merilille jenom zamumlala, jak ráda by byla, kdyby se stala novickou. Pak přišlo propuštění. A rada, připomínající spíš rozkaz, aby několik příštích dní strávily zotavováním po útrapách cesty.

Nyneiva si z rukávu vytáhla šátek a marně si krajkovým čtverečkem ovívala obličej. „Pořád si myslím, že něco skrývají.“

„Vážně, Nyneivo,“ řekla Elain potřásajíc hlavou. „Mně se nelíbí, jak s námi zacházely, o nic víc než tobě, ale ty se snažíš udělat z myši býka. Když chtějí Vandene a Adeleas hledat uprchlice, ať – si. Nebo bys byla raději, kdyby mísu hledaly ony?“ Za celou cestu se o ter’angrialu, jejž hledaly, téměř nezmínily ze strachu, aby párek neudělal právě tohle.

Nyneiva si přesto pořád myslela, že něco skrývají. Elain to jenom nechtěla připustit. Adeleas si neuvědomila, že Nyneiva vyslechla tu poznámku o hledání uprchlic, jakmile dorazí do Ebú Daru, a když se Nyneiva zeptala, jestli opravdu čekají, že nějakou najdou, Vandene trochu příliš rychle odvětila, že vždycky mají oči otevřené, kdyby narazily na nějakou mladou ženu, která uprchla z Věže. Nedávalo to smysl. Ze Salidaru nikdo neutekl, ale mladší novicky občas utíkaly – život byl tvrdý, zvlášť když se musely těšit na léta poslouchání, než vůbec mohly pomyslet na to, že by myslely na sebe – a občas se i přijatá novicka, jež si začala dělat starosti, zda někdy dosáhne šátku, pokusila vyklouznout, ale dokonce i Nyneiva věděla, že jen pár se jich dostalo z ostrova Tar Valonu a skoro všechny byly přivlečeny zpět. Vyhodit novicku mohly kdykoliv, že není dost silná, aby mohla pokračovat, že odmítla nebo neuspěla ve zkoušce na přijatou či ve zkoušce na Aes Sedai, jíž s Elain unikly, ale o odchodu nikdy nemohly rozhodovat ony, pokud už nenosily šátek.

Takže když úspěšné uprchlice byly tak vzácné, proč si Vandene a Adeleas myslí, že by mohly v Ebú Daru na nějakou narazit, a proč se uzavřely jako škeble, když se zeptala? Bála se, že přinejmenším na to druhé odpověď zná. Neškubat se za cop stálo dost sebeovládání. Měla dojem, že v tom začíná být docela dobrá.

„Aspoň Mat konečně ví, že jsme Aes Sedai,“ zavrčela. Přinejmenším jeho teď dokázala zvládnout. Ať si něco zkusí, a uvidí, jaké to je, dostat výprask se vším, kolem čeho dokáže ovinout pramen. „Aspoň by měl.“

„Proto se mu vyhýbáš jako Cheltan uhýbající před výběrčím daní?“ zeptala se Birgitte s úsměvem a Nyneiva cítila, jak jí hoří tváře. Myslela si, že své pocity skrývá lépe.

„Dokonce i na muže je dost protivný,“ zamumlala Aviendha. „Muselas cestovat hodně daleko, Birgitte. Často mluvíváš o místech, o kterých jsem v životě neslyšela. Jednou bych ráda procestovala mokřiny a viděla všechna ta zvláštní místa. Kde je ten Cheltan? Chelta?“

To Birgitte smazalo úsměv ze rtů. Ať to bylo kdekoliv, mohla tam být už tisíc let pustina nebo to mohlo být ještě z dřívějšího věku. Ona a to, jak pořád do hovoru vplétala cizí místa a věci. Nyneiva by moc ráda byla přítomna, když přiznávala Egwain to, co už Egwain věděla. Egwain začala být po době strávené u Aielů působivě tvrdá a s tím, co považovala za nesmysly, dělala krátký proces. Když se Birgitte vrátila, skutečně se tvářila zkormouceně.

Přesto měla Nyneiva Birgitte raději než Aviendhu, která ji občas vyváděla z míry svými tvrdými pohledy a krvelačnými řečmi. A ač uměla být Birgitte pěkně protivná, Nyneiva slíbila, že její tajemství pomůže zachovat.

„Mat... mi vyhrožoval,“ pospíšila si. Byla to první věc, která ji napadla, aby odvrátila Aviendžinu pozornost, a poslední věc, o níž chtěla, aby se dozvěděl někdo jiný. Znovu jí zahořely tváře. Elain se opravdu usmála, i když měla dost slušnosti, aby to zakryla šálkem. „Takhle ne,“ dodala honem Nyneiva, když se Aviendha zamračila a začala hladit nůž u pasu. Aielanka si zřejmě myslela, že správnou odpovědí na cokoliv je násilí. „To jenom...“ Aviendha i Birgitte se na ni dívaly, uši nastražené, jenom hořely zvědavostí. „Řek jenom...“ Tak jako ona zachránila Birgitte, teď Elain zachránila ji.

„Vážně si myslím, že to o panu Cauthonovi stačí,“ prohlásila Elain důrazně. „Je tady jenom proto, abychom ho dostaly Egwain z vlasů, a co dělat s jeho ter’angrialem, vymyslím později.“ Stiskla rty. Když Vandene a Adeleas začaly na Mata usměrňovat, aniž by aspoň požádaly o dovolení, neměla z toho radost, a ještě menší měla, když vyklouzl do toho hostince. Nemohla s tím ovšem nic dělat. Tvrdila, že když mu bude zpočátku říkat, že má udělat, co stejně udělat musel, dokáže ho na to navyknout. No, hodně štěstí. „On je nejméně důležitou částí naší výpravy,“ dodala ještě rázněji.

„Ano.“ Nyneiva dělala, co mohla, aby nevypadala, že se jí ulevilo. „Ano, důležitá je ta mísa.“

„Navrhuju to kolem nejdřív trochu prozkoumat,“ řekla Birgitte. „Ebú Dar vypadá drsnější, než se pamatuju, a čtvrť, co jste popsaly, by mohla být ještě drsnější než...“ Na Aviendhu se nepodívala. „...Než zbytek města,“ dokončila s povzdechem.

„Jestli je třeba jít na výzvědy,“ vložila se do hovoru dychtivě Aviendha, „tak bych se ho chtěla zúčastnit. Mám cadin’sor.“

„Zvěd by měl splynout s okolím,“ poznamenala laskavě Elain. „Myslím, že bychom měly najít ebúdarské šaty pro všechny z nás. Pak budeme moct od začátku pátrat všechny a žádná nebude nápadná. I když Nyneiva to bude mít nejjednodušší,“ dodala a usmála se na Birgitte a Aviendhu. Ebúdarci, které zatím zahlédly, měli všichni tmavé vlasy a většina téměř černé oči.

Aviendha ponuře vydechla a Nyneiva také, myslíc na ty hluboké výstřihy. Velmi hluboké, byť úzké. Birgitte se usmála. Ta ženská neměla žádný stud v těle.

Než mohl rozhovor pokračovat, bez zaklepání vstoupila žena s krátkými černými vlasy v livreji rodu Mitsobar, což Nyneiva považovala za nezdvořilé, ať už Elain říkala cokoliv o tom, co se sluší pro sluhy. Žena měla bílé šaty a sukni na jedné straně vyhrnutou a přišitou nad kolenem, takže byla vidět zelená spodnička, a těsně padnoucí živůtek se zelenou kotvou a mečem vyšitými nad levým ňadrem. Dokonce i úzký výstřih na livreji sahal tak hluboko, jak si Nyneiva pamatovala. Služebná, baculatá, asi ve středních letech, zaváhala, pak předvedla pukrle a všem zároveň ohlásila. „Královna Tylin si přeje vidět tři Aes Sedai, zlíbí-li se jim.“

Nyneiva si vyměnila užaslý pohled s Elain a ostatními.

„Jenom dvě z nás tady jsou Aes Sedai,“ poznamenala Elain po chvíli. „Třeba jsi chtěla jít za Merilille.“

„Ukázali mi tyto komnaty... Aes Sedai.“ Odmlka byla dost dlouhá, aby si jí všimly, a titul jen tak tak že nezněl tázavě.

Elain vstala a uhladila si suknice. Ani úplně cizího člověka by nenapadlo, že za hladkou tváří skrývá hněv, ale v koutcích očí a úst měla napětí. „Půjdeme tedy? Nyneivo? Aviendho? Birgitte?“

„Já nejsem Aes Sedai, Elain,“ namítla Aviendha a služebná si pospíšila: „Řekli mi, že pouze Aes Sedai.“

„Můžem se s Aviendhou porozhlídnout po městě, zatímco vy půjdete na návštěvu ke královně,“ navrhla Birgitte, než Elain stačila otevřít ústa. Aviendha se rozzářila.

Elain se na ně přísně podívala a pak si povzdechla. „Tak dobrá, ale aspoň buďte opatrné. Nyneivo, jdeš, nebo chceš taky do města?“ Poslední větu pronesla suše a znovu mrkla na Birgitte.

„Ohó, tohle bych si nenechala ujít,“ ujistila ji Nyneiva. „Bude dobrý konečně potkat někoho, kdo si myslí...“ S komornou v místnosti nemohla větu dokončit. „Neměly bychom nechávat královnu čekat.“

„Och, to ne,“ řekla žena v livreji. „To by mě stálo uši.“

Ať už měly její uši jakoukoliv cenu, cesta palácovými chodbami chvíli zabrala. Jako by si uvnitř chtěli vynahradit bílý zevnějšek, palác hýřil barvami. V jedné chodbě byl strop zelený a stěny modré, jinde byly stěny žluté a strop světle růžový. Dlaždice na podlaze tvořily červenočernobílé nebo modrožluté kosočtverce, ale také všechny možné kombinace v nejrůznějších odstínech. Viselo tu jen pár koberců, obvykle s výjevy z moře, ale ve výklencích stálo hodně vysokých váz ze zlatého porcelánu Mořského národa a taky velké kusy řezaného křišťálu, sošky, vázy a mísy, které upoutávaly Elaininu pozornost stejně jako Nyneivinu.

Samozřejmě všude pobíhali sloužící, mužská verze livreje vyžadovala bílé spodky a dlouhou zelenou vestu přes bílou košili se širokými skládanými rukávci, ušly však teprve kousek, když Nyneiva spatřila, jak směrem k nim kráčí osoba, jejíž přítomnost ji vylekala tak, že se zastavila a popadla Elain za ruku. Byl to Jaichim Carridin. Když kolem nich vysoký muž s prošedivělými vlasy a krutýma, hluboko zapadlýma očima procházel rázným krokem, až za ním bílý plášť povlával, nespouštěla z něho zrak. On jejich směrem ani nepohlédl. Tvář měl pokrytou potem, ale nevšímal si toho, jako si nevšímal jich.

„Co tady dělá?“ chtěla vědět Nyneiva. Ten muž rozpoutal masakr v Tanchiku a jen Světlo ví, kde ještě.

Služebná se na ni zmateně podívala. „No, děti Světla také vyslaly poselstvo, už před několika měsíci. Královna... Aes Sedai?“ Opět to zaváhání.

Elain se podařilo půvabně přikývnout, Nyneiva ale z hlasu hrubost nedostala. „Tak bychom ji neměly nechat čekat.“ Merilille si nechala o téhle Tylin uklouznout jednu věc, totiž že je to puntičkářka, škrobeně formální. Jestli ale i ona začne pochybovat o tom, že jsou Aes Sedai, Nyneiva měla zrovna tu správnou náladu, aby jí to dokázala.

Služebná je nechala ve velké komnatě se světle modrým stropem a žlutými stěnami, odkud řada vysokých trojitých oblouků oken vedla na balkon z tepaného železa, takže tu proudil příjemně slaný vánek. Nyneiva a Elain udělaly před královnou pukrle, odpovídající úkloně Aes Sedai před vladařem, lehce pokrčit kolena a mírně naklonit hlavu.

Tylin byla velmi působivá žena. Nebyla sice vyšší než Nyneiva, ale Elain se bude muset ještě hodně namáhat, aby se jí i ve své nejlepší chvíli vyrovnala v majestátnosti. Na jejich zdvořilosti měla odpovědět stejně, ona to však neučinila. Místo toho si je velitelsky prohlížela. Měla velké, tmavé oči.

Nyneiva její zájem oplácela nejzdvořileji, jak dokázala. Zvlněné lesklé černé kadeře, prošedivělé na spáncích, Tylin spadaly pod ramena, rámujíce velmi sličnou tvář, byť na ní nechyběly vrásky. Překvapivě měla na lících dvě jizvy, tenoučké a tak staré, že se již téměř zcela ztratily. Za pasem, setkaným ze zlata, měla samozřejmě jeden z těch zakřivených nožů, jehož jílec a pochva byly obsypány drahokamy, o němž si byla Nyneiva jistá, že je jen na ozdobu. Tylin na sobě měla šaty z modrého hedvábí, jaké si jistě nikdo nemohl obléci pro souboj, se záplavou sněhobílé krajky, která by jí nejspíš zakrývala i špičky prstů, kdyby dala ruce dolů, a suknicemi vyhrnutými vepředu nad kolena, aby byly vidět vrstvy zelenobílých hedvábných spodniček, táhnoucí se ještě o krok za ní. Živůtek, lemovaný stejnou krajkou, byl natolik těsný, až si Nyneiva říkala, jestli je v něm horší sedět nebo stát. Kolem štíhlé dlouhé šíje měla obojek z pleteného zlata, jenž jí přidržoval další krajku pod bradou, a na něm zavěšený svatební nůž v bílé pochvě, visící jílcem dolů z oválného prostřihu, který se bohatě vyrovnal všem hlubokým výstřihům, módním v jiných krajích.

„Vy musíte být Elain a Nyneiva.“ Tylin se usadila v křesle s řezbami připomínajícími bambus, i když bylo celé pozlacené, a aniž by od nich odtrhla zrak, pečlivě si upravila suknice. Hlas měla hluboký, melodický a velitelský. „Myslela jsem si, že je tu ještě třetí. Aviendha?“

Nyneiva si vyměnila pohled s Elain. Nedostalo se jim vybídnutí, aby se posadily, Tylin ani okem nemrkla ke křeslu. „Ona není Aes Sedai,“ začala Elain pomalu.

Tylin promluvila, než stačila říci víc. „A vy jste? Tys viděla nejvíc osmnáct zim, Elain. A ty, Nyneivo, jež na mne civíš jako kočka, která si přiskřípla ocas, kolik jsi jich viděla ty? Dvacet dva? Snad dvacet tři? Bodni mě do jater! Jednou jsem navštívila Tar Valon a Bílou věž. Pochybuji, že by žena vašeho věku kdy nosila ten prsten na pravé ruce.“

„Dvacet šest!“ štěkla Nyneiva. Značná část ženského kroužku doma v Emondově Roli si myslela, že je na vědmu příliš mladá, takže se jí stalo zvykem přizdobovat si každé jmeniny, jež si mohla připsat. „Je mi dvacet šest a jsem Aes Sedai ze žlutého adžah.“ Pořád cítila záchvěv pýchy, když tohle říkala. „Elain je možná osmnáct, ale je taky Aes Sedai a ze zeleného adžah. Myslíš, že by nás Merilille nebo Vandene nechaly nosit tyhle prsteny jako vtip? Hodně věcí se změnilo, Tylin. Sama amyrlin, Egwain z al’Vereů, není o nic starší než Elain.“

„Vážně?“ utrousila Tylin bezvýrazně. „To mi neřekly. Když Aes Sedai, která mi radila ode dne, kdy jsem usedla na trůn, a mému otci přede mnou, náhle bez vysvětlení odcestuje do Věže a já potom zjistím, že řeči o rozdělení Věže jsou pravdivé, když Dračí spřísahanci zřejmě vyrůstají ze země, když je proti Elaidě vybrána jiná amyrlin a v Altaře sebere vojsko pod velením jednoho z největších generálů dřív, než se o tom doslechnu – když se toto všechno stane, nemůžete čekat, že budu milovat překvapení.“

Nyneiva doufala, že se jí ve tváři neobjevuje nic z nepříjemných pocitů, které měla. Proč se nedokáže naučit občas držet jazyk za zuby? Náhle si uvědomila, že už necítí pravý zdroj. Vztek a rozpaky spolu moc dobře neladily. Nejspíš to bylo jen dobře. Kdyby dokázala usměrňovat, mohla by ze sebe udělat ještě většího hlupáka.

Elain se bez zadrhnutí vrhla do toho, aby věci urovnala. „Vím, že jsi to už slyšela,“ pravila Tylin, „ale dovol, abych připojila své omluvy k Merilille a ostatním. Sebrat vojsko na tvém území a bez tvého svolení bylo bezohledné. Jako polehčující okolnost mohu jenom uvést, že vše se událo velmi rychle a nás v Salidaru to chytilo uprostřed dění, ale to není žádná omluva. Dávám ti své slovo, že Altaře nikdo nechce ublížit, a nebylo to míněno jako urážka Větrného trůnu. Právě když spolu teď mluvíme, Gareth Bryne vede vojsko na sever, pryč z Altary.“

Tylin na ni bez mrkání zírala. „Do této chvíle jsem neslyšela jediné slovo omluvy či vysvětlení. Ale každý vládce Altary se musí naučit spolknout urážky od větších mocností bez hořkosti.“ Zhluboka se nadechla a mávla rukou, až krajka zavlála. „Posaďte se. Posaďte se. Obě. Opřete se o nůž a uvolněte si jazyk.“ Náhle se usmála, téměř rozpustile. „Nevím, jak to říkáte v Andoru. Uvolněte se a klidně řekněte, co máte na srdci.“

Nyneivu potěšilo, že Elain překvapením vykulila oči, poněvadž sama zalapala po dechu. Tohle byla ženská, o níž Merilille tvrdila, že vyžaduje obřadnost jako vytesanou do leštěného mramoru. Nyneiva se ještě ráda posadila do křesla. Když pomyslela na všechny ty skryté proudy v Salidaru, napadlo ji, jestli se Tylin třeba nesnaží... oč? Už pomalu od každého kromě nejbližších přátel čekala, že se s ní bude snažit manipulovat. Elain se strnule posadila na krajíček křesla.

„Co jsem říkala, jsem myslela vážně,“ ujišťovala je Tylin. „Ať řeknete cokoliv, nebudu to brát jako urážku.“ Z toho, jak si prsty poklepala na zdobený jílec nože u pasu, však mohla jako urážku brát mlčení.

„Nejsem si jistá, kde začít,“ odvážila se Nyneiva opatrně. Byla by raději, kdyby jí k tomu Elain nepřikyvovala. To Elain měla vědět, jak jednat s králi a královnami. Proč něco neřekne?

„Začni s proč,“ pobídla ji královna netrpělivě. „Proč do Ebú Daru ze Salidaru přišly čtyři další Aes Sedai? Nemůžete se snažit předčit Elaidino poselstvo – Teslyn to tak ani nenazývá, a to je tady jen ona a Joline... Vy jste to nevěděly?“ Se smíchem se opřela v křesle a prsty jedné ruky si přitiskla na rty. „A víte o bělokabátnících? Ano?“ Volnou rukou švihla dolů a její veselí začalo probublávat na povrch. „Tolik k bělokabátníkům! Jenomže já musím vyslechnout všechny, kteří mi skládají poklony, pana inkvizitora Carridina stejně jako ostatní.“

„Ale proč?“ chtěla vědět Nyneiva. „Těší mě, že nemáš bělokabátníky ráda, ale v tom případě, proč musíš poslouchat, co Carridin říká? Ten chlap je řezník.“ Poznala, že udělala další chybu. Jak Elain náhle zřejmě velmi zaujal veliký bílý krb, jehož široká římsa byla vyřezána do tvaru vysokých vln, jí to prozradilo dřív, než náhle utichly poslední zbytky Tylinina smíchu, jako když se sfoukne svíčka.

„Bereš mě za slovo,“ pravila královna tiše. „Řekla jsem uvolněte si jazyk a...“ Tmavé oči sklopila k podlaze a zřejmě se snažila sebrat.

Nyneiva se podívala na Elain v naději, že jí přítelkyně aspoň naznačí, co udělala špatně, nebo spíš, jak to napravit, ale Elain se na ni jen úkosem podívala a lehounce potřásla hlavou, pak zase začala studovat mramorové vlny. Asi by se měla vyhýbat i pohledu na Tylin. A přesto žena, civící do podlahy, přitahovala její pozornost. Tylin jednou rukou hladila jílec zakřivené dýky a druhou menší jílec, usazený mezi prsy.

Svatební dýka o Tylin hodně prozrazovala. Vandene a Adeleas jim některé věci o Ebú Daru celkem ochotně vysvětlily, obvykle však ty, díky nimž město působilo dojmem, že pro každého, kdo není obklopen tuctem ozbrojených strážných, je velmi nebezpečné. Bílá pochva znamenala, že královna je vdova a nehodlá se znovu vdát. Čtyři perly a ohnivý opál zasazené do zlatem obaleného jílce říkaly, že porodila čtyři syny a dceru, bíle smaltované lůžko ohnivého opálu a červeně smaltované zasazení tří perel zase, že přežil pouze jediný syn. Všem bylo nejméně šestnáct, když zemřeli, a zemřeli v soubojích, jinak by byly smalty černé. Jaké to muselo být, neustále při sobě nosit takovou připomínku! Podle Vandene ženy považovaly červené či bílé smalty za zdroj pýchy, ať už byly kameny perly a ohnivé opály, nebo barevná sklíčka. Vandene tvrdila, že mnoho ebúdarských žen vyndávalo kameny za děti, jimž bylo víc než šestnáct a odmítly souboj, a už se k nim nikdy neznalo.

Po dlouhé době Tylin konečně zvedla hlavu. Tvářila se docela mile a levou ruku sundala z dýky u pasu, svatební nůž však nepřítomně mnula dál. „Chci, aby můj syn nastoupil na Větrný trůn po mně,“ řekla mírně. „Beslan je ve tvém věku, Elain. V Andoru by to byla věc přirozené posloupnosti – i když by to musela být žena –“ Skutečně se zakřenila, její pobavení vypadalo být upřímné. „– i ve všech ostatních zemích, kromě Murandy, kde jsou věci téměř stejné jako tady v Altaře. Za tisíc let po Artuši Jestřábí křídlo jenom jediný rod držel trůn po pět pokolení, a Anarinin pád byl tak hluboký, že do dnešního dne je rod Todande mazlíčkem pro každého, komu se zachce. Žádný jiný rod nikdy neměl víc než dva vládce po sobě.

Když na trůn usedl můj otec, ostatním rodům patřilo z města víc než Mitsobarům. Kdyby vyšel z tohoto paláce beze stráží, zašili by ho do pytle s kamením a hodili do řeky. Když zemřel, předal mi, co mám nyní. Ve srovnání s ostatními vládci to není moc. Muž, jedoucí na odpočatém koni, dorazí z jednoho konce mé moci na druhý za den rychlé jízdy. Ale já nelenila. Když dorazily zprávy o Draku Znovuzrozeném, byla jsem si jistá, že dokážu Beslanovi předat dvakrát větší území, než jsem měla, a kromě toho i jisté spojence. Tearský Kámen a Callandor všechno úplně změnily. Teď děkuji Pedronu Niallovi, když zařídí, aby si Illian ukousl stomílový kus, místo aby Altaru napadl. Poslouchám Jaichima Carridina a nenapliju mu do očí i přesto, kolik Altařanů zahynulo v bělokabátnické válce. Poslouchám Carridina a Teslyn a Merilille a modlím se, abych svému synovi mohla předat aspoň něco, místo aby mě našli utopenou v lázni v den, kdy Beslana potká nehoda na lovu.“

Tylin se zhluboka nadechla. Přívětivý výraz zůstal, ale do hlasu se vloudilo ostří. „Takže jsem se kvůli vám postavila na rybí trh s nahou hrudí. Teď mi budete odpovídat vy. Proč mám tu čest mít tu čtyři další Aes Sedai?“

„Přišly jsme sem hledat jeden ter’angrial,“ řekla Elain, a zatímco Nyneiva ohromeně kulila oči, pověděla jí všechno, od Tel’aran’rhiodu po prach v místnosti, kde je hledaná mísa.

„Zařídit, aby bylo počasí zase normální, by bylo podivuhodné požehnání,“ poznamenala Tylin pomalu, „ale čtvrť, kterou popisuješ, bude nejspíš Rahad, na druhém břehu řeky. Tam chodí po špičkách dokonce i občanská hlídka. Odpusťte – uvědomuji si, že jste Aes Sedai – ale v Rahadu byste mohly skončit s nožem v zádech dřív, než byste si to uvědomily. Když máte pěkné šaty, použijí velmi tenkou čepel, aby nevyteklo moc krve. Zřejmě bychom měly to pátrání nechat na Vandene a Adeleas. Myslím, že už toho zažily víc, aby chodily do takových míst.“

„Ony ti o té míse řekly?“ zeptala se Nyneiva zamračeně, ale královna zavrtěla hlavou.

„Jen to, že sem přišly něco hledat. Aes Sedai mi nikdy neřeknou víc, než opravdu musejí.“ Znovu se pousmála. Vypadala vesele, i když její jizvy díky tomu připomínaly tenké vrásky na tvářích. „Aspoň než jste přišly vy dvě. Kéž vás léta příliš nezmění. Častokrát jsem si přávala, aby se Cavandra nemusela vrátit do Věže. S ní jsem si mohla takhle popovídat.“ Vstala a jim pokynula, aby zůstaly sedět. Přeplula komnatou a slonovinovou paličkou klepla na stříbrný gong. Na tak malou věc vydal docela hlasitý zvuk. „Pošlu pro studený mátový čaj a promluvíme si. Povíte mi, jak vám mohu pomoci – kdybych do Rahadu poslala vojáky, bylo by to znovu jako vinné nepokoje – a snad mi dokonce budete umět vysvětlit, proč je zátoka plná lodí Mořského národa, které ani nepřistávají, ani neobchodují...“

Nad čajem při vyprávění minulo hodně času. Hlavně se bavily o nebezpečí číhajícím v Rahadu a o tom, co Tylin nemůže udělat. Přivedli i Beslana, zakřiknutého mladíka, který se uctivě klaněl a měl nádherné černé oči, v nichž se objevila snad úleva, když mu matka konečně řekla, že může jít. On rozhodně nepochyboval, že jsou Aes Sedai. Nakonec se však mladé ženy vydaly zpátky do svých komnat chodbami jasných barev.

„Takže ony chtějí převzít i pátrání,“ zamumlala Nyneiva, rozhlédnuvši se kolem, aby se ujistila, že žádný olivrejovaný sloužící není dost blízko, aby ji slyšel. Tylin už o nich i tak věděla příliš. A i když se usmívala, z Aes Sedai v Salidaru radost rozhodně neměla. „Elain, myslíš, že bylo moudrý všecko jí povědět? Mohla usoudit, že nejlepší způsob, jak zajistit, aby se ten kluk dostal na trůn, je nechat nás najít mísu a pak to všecko povědět Teslyn.“ Nejasně si na Teslyn vzpomínala. Červená, a nepříjemná ženská.

„Vím, jak se máti cítila, když Aes Sedai cestovaly po Andoru a nikdy jí neřekly, co dělají. Vím, jak bych se cítila já. Kromě toho jsem si konečně vzpomněla, co mě učili o té větě – opři se o nůž a to ostatní. Jediný způsob, jak urazit někoho, kdo ti ji řekne, je zalhat.“ Elain lehce zvedla bradu. „A Vandene a Adeleas si jenom myslí, že to převzaly. V tomhle Rahadu může být nebezpečno, ale já si nemyslím, že to bude horší než v Tanchiku, a tady si nebudeme muset dělat starosti s černými sestrami. Vsadím se, že do deseti dnů budeme naši mísu mít. Já budu vědět, proč Matův ter’angrial dělá, co by neměl dělat, budeme na cestě zpátky za Egwain a on se bude ťukat do čela stejně rychle jako pan Vanin. A Vandene a Adeleas zůstanou sedět tady s Merilille a Teslyn a budou se snažit přijít na to, co se stalo.“

Nyneiva si nemohla pomoci. Zasmála se nahlas. Hubený vyčouhlý sluha, přesouvající velkou vázu ze zlatého porcelánu, se na ni podíval a ona na něj vyplázla jazyk. Muž vázu málem pustil. „Tu sázku bych nebrala, až na tu část o Matovi. Takže deset dní.“