Pán chaosu

27 Dary

Egwain se vracela do rozlehlého stanového tábora a snažila se vzpamatovat, ale nebyla si jistá, jestli se nohama skutečně dotýká země. No, věděla, že ano. Přidávala malou část k mračnům prachu, které kolem zvedaly závany horkého větru. Kašlala a toužila, aby moudré nosily závoje. Šátek omotaný kolem hlavy nebyl to samé, a kromě toho měla pocit, jako kdyby na sobě měla celý potní stan. Přesto měla dojem, jako by se vznášela. Točila se jí hlava, a nebylo to z horka.

Nejdřív si myslela, že se s ní Gawyn nesejde, ale pak tam náhle byl, jak tak kráčela davem. Celé dopoledne strávili v soukromé jídelně U dlouhána, drželi se za ruce a vyprávěli si nad čajem. Byla úplně bezostyšná, políbila ho hned, jak se zavřely dveře, než se on vůbec pokusil políbit ji, dokonce se mu posadila na koleno, i když jen na chvilku. Začala myslet na jeho sny, na to, jak by mu do nich mohla zase vklouznout, na věci, na něž by žádná slušná žena vůbec neměla myslet! Aspoň ne svobodná žena. Vyletěla jako vyděšená laň a úplně ho vyděsila.

Chvatně se rozhlédla kolem. Stany byly pořád půl míle daleko a poblíž nebylo živé duše. Jinak by si všimli jejích ruměnců. Uvědomila si, že se pitomě kření, a hned toho nechala. Světlo, musela se zase ovládnout. Zapomenout na Gawynovy silné paže a pamatovat si, proč měli U dlouhána tolik času.

Když se proplétala mezi lidmi, rozhlížela se kolem hledajíc Gawyna, a s jistými obtížemi se snažila předstírat lhostejnost. Přece nechtěla, aby si myslel, že je nedočkavá. Náhle se nad ní tyčil jakýsi muž a zuřivě zašeptal: „Pojď za mnou k Dlouhánovi. “

Nadskočila, nemohla si pomoci. Chvíli jí trvalo, než Gawyna poznala. Měl na sobě prostý hnědý kabát, z ramen mu visel tenký plášť proti prachu a měl nasazenou kapuci, takže mu téměř zakrývala obličej. Nebyl jediný v plášti – každý kromě Aielů, kdo šel za městské hradby, nějaký měl – ale jen málokdo měl nasazenou kapuci, neboť bylo horko jako v peci.

Pevně ho popadla za rukáv, když se snažil proklouznout před ni. „Proč si myslíš, že s tebou jen tak půjdu do hostince, Gawyne Trakande?“ chtěla vědět s přimhouřenýma očima. Mluvila však dost tiše. Nebylo třeba přitahovat pozornost k hádce. „Trochu se projdeme. Považuješ moc věci za samozřejmý, jestli sis jen na chvilku myslel –“

Gawyn se zamračil a spěšně jí pošeptal: „Ty ženy, se kterými jsem přijel, někoho hledají. Někoho, jako jsi ty. Přede mnou toho moc neřeknou, ale tu a tam něco zaslechnu. Teď pojď za mnou.“ Bez ohlédnutí vyrazil ulicí a nechal ji, aby ho následovala se staženým žaludkem.

Tahle vzpomínka ji srazila na zem. Žhavá hlína byla přes podrážky jejích měkkých holínek skoro stejně rozpálená jako dlažba ve městě. Ploužila se prachem a horečně uvažovala. Gawyn toho nevěděl o moc víc, než kolik jí řekl na ulici. Namítal, že přece nemohou hledat ji, že jenom musí být opatrná s usměrňováním a pokud možno se držet mimo dohled. Jenomže sám nevypadal příliš přesvědčeně, ne, dokud byl v převleku. Ona se o jeho šatech nezmínila. Byl tak ustaraný kvůli tomu, že kdyby ji tyhle Aes Sedai našly, dostala by se do všech možných potíží, byl ustaraný, že je k ní dovede, a očividně se s ní nechtěl přestat vídat, i když to sám navrhl. A byl cele přesvědčený, že ona se potřebuje nějak protáhnout zpátky do Tar Valonu, do Věže. Buď tohle, nebo usmířit se s Coiren a ostatními a vrátit se s nimi. Světlo, ale že se na něj měla zlobit, takhle si myslet, že ví, co je pro ni nejlepší, lépe než ona sama, ale z nějakého důvodu se i teď shovívavě usmála. Z nějakého důvodu na něj nemohla myslet s klidem a navíc se jí vkrádal do každé myšlenky.

Kousla se do rtu a soustředila se na skutečný problém. Věžové Aes Sedai. Kdyby se jen dokázala přinutit zeptat se Gawyna. Zeptat se ho na pár drobností by nebyla zrada, jako třeba z jakého jsou adžah, kam šly nebo... Ne! Ten slib dala sobě, ale jeho porušením by zneuctila jeho. Žádné otázky. Jenom to, co jí slíbil o své vlastní vůli.

Ať už říkal cokoliv, neměla důvod si myslet, že hledají Egwain z al’Vereů. A váhavě připustila, že neexistuje žádný skutečný důvod myslet si, že ne, měla jen spoustu předpokladů a nadějí. To, že by věžový agent nepoznal v aielské ženě Egwain z al’Vereů, ještě neznamenalo, že nezaslechl její jméno nebo že neslyšel o Egwain Sedai ze zeleného adžah. Trhla sebou. Odteď bude ve městě velice opatrná. Víc než opatrná.

Dorazila k táboru. Táhl se na míle daleko přes pahorky východně od města, ať už na nich rostly stromy či nikoliv. Aielové přecházeli mezi nízkými stany, ale v blízkosti byla jen hrstka gai’šainů. Na dohled nebyla žádná moudrá. Porušila slib, který jim dala. Tedy ve skutečnosti ho dala Amys, ale vlastně patřil všem. I když ten slib dala z nezbytí, jako podpora pro její klam to působilo stále chaběji.

„Pojď k nám, Egwain,“ zavolala na ni jakási žena. I když měla Egwain zakrytou hlavu, nebylo příliš těžké ji poznat, pokud by nebyla obklopena nedorostlými dívkami. Surandha, Sorileina učednice, vystrčila tmavě zlatovlasou hlavu ze stanu a mávala na ni. „Moudré se sešly ve stanu, všechny, a daly nám celý den volna. Celý den.“ To byl vzácný přepych a Egwain by si ho nikdy nenechala ujít.

Ve stanu se na poduškách rozvalovaly ženy, četly ve světle olejových lamp – stan byl uzavřen před prachem, takže tu nebylo moc dobré světlo – či seděly a šily, pletly nebo vyšívaly. Dvě hrály kolíbku. Stanem se nesl tichý hovor a několik Aielanek se usmálo na přivítanou. Ne všechny byly učednice – na návštěvu přišly dvě matky a několik prvních sester – a starší ženy měly tolik šperků jako moudré. Všechny měly živůtky zpola rozvázané a loktuše ovinuté kolem pasu, ačkoliv jim horko zřejmě starosti nedělalo.

Kolem přecházel gai’šain a doléval čaj. Něco na tom, jak se pohyboval, prozrazovalo, že je řemeslník, ne algai’d’siswai. Neustále měl tvrdou tvář, byť o maličko měkčí ve srovnání s tím, co tu byl předtím, a pokorné chování mu zřejmě nedělalo tak velké potíže. Měl jednu z těch čelenek, co nosili siswai’aman. Žádná z žen se na něho nepodívala podruhé, přestože gai’šain neměl nosit nic než bílou.

Egwain si uvázala loktuši kolem pasu, pak vděčně přijala vodu a opláchla si tvář a ruce, nato si rozvázala pár tkanic na živůtku a posadila se na červenou podušku mezi Surandhu a Estair, rudovlasou učednici Aeron. „Kvůli čemu se moudré sešly?“ Ale tak docela se na moudré nesoustředila. Nehodlala se městu úplně vyhýbat – souhlasila, že každé ráno nahlédne k Dlouhánovi, aby se podívala, jestli tam není Gawyn, ačkoliv jí zahořely tváře z toho, jak se rozložitá hostinská ulizovala. Světlo ví, co si ta ženská asi myslela! – už se však rozhodně nikdy nepokusí poslouchat u zámečku urozené paní Arilyn. Když odešla od Gawyna, došla dost blízko, aby vycítila, že se uvnitř usměrňuje dál, ale jenom rychle vyhlédla zpoza rohu a odešla. Jen když tam stála tak blízko, měla nepříjemný pocit, že se za ní zjeví Nesune. „Ví to někdo?“

„Kvůli tvým sestrám, samozřejmě,“ zasmála se Surandha. Byla to hezká žena s velkýma modrýma očima, a když se smála, byla ještě hezčí. Byla asi o pět let starší než Egwain, dokázala usměrňovat stejně silně jako mnoho Aes Sedai a už se nemohla dočkat, až bude moci nějakou držbu nazvat vlastní. Mezitím samozřejmě skákala, kdykoliv si Sorilea pomyslela skoč. „Kvůli čemu jinému by tak vyletěly, jako by se posadily na trny segade?“

„Měly bychom poslat Sorileu, aby si s nima promluvila,“ utrousila Egwain a vzala si od gai’šaina zeleně pruhovaný hrnek s čajem. Zatímco jí Gawyn vyprávěl, jak se jeho Molodci mačkají ve všech ložnicích, které nezabraly Aes Sedai, a někteří dokonce spí ve stájích, uklouzlo mu, že tam není místo ani pro další kuchtičku. To byla dobrá zpráva. „Sorilea dokáže zařídit, aby se všechny Aes Sedai posadily rovně.“ Surandha zvrátila hlavu, jak se řehtala.

Estaiřin smích zněl slabě a nemálo pohoršené. Štíhlá mladá žena s vážnýma šedýma očima se vždycky chovala, jako by ji moudrá pozorovala. Egwain nikdy nepřestávalo udivovat, že Sorilea má učednici veselou, kdežto Aeron, milá a usmívající se, která nikdy nikomu neřekla křivého slova, měla učednici, která si snad sama vymýšlela pravidla. „Myslím, že je to kvůli Car’a’carnovi,“ řekla Estair nejvážnějším tónem.

„Proč?“ zeptala se Egwain nepřítomně. Prostě se bude muset vyhýbat městu. Až na Gawyna, samozřejmě. Jakkoliv bylo trapné to přiznat, neodřekla by se schůzek s ním, leda by si byla jistá, že U dlouhána čeká Nesune. To na rozcvičku zase znamenalo obcházet městské hradby, ve všem tom prachu. Dnešní ráno byla výjimka, ale ona nehodlala poskytnout moudrým záminku, aby jí zakázaly návrat do Tel’aran’rhiodu. Dnes v noci se sejdou s Aes Sedai v Salidaru samy, ale za sedm nocí by měla být s nimi. „Co teď?“

„Copak jsi to neslyšela?“ zvolala Surandha.

Za dva tři dny by mohla zajít za Nyneivou a Elain, nebo si s nimi znovu promluvit ve snu. Aspoň by se o to mohla pokusit. Nikdy si nemohla být naprosto jistá, že druhá osoba ví, že je v jejím snu, pokud nebyla zvyklá tímto způsobem komunikovat, což Nyneiva a Elain rozhodně nebyly. Mluvila s nimi takhle pouze jedenkrát. V každém případě ji představa, že se k nim má vůbec přiblížit, pořád ještě trochu vyváděla z míry. Zdál se jí o tom další sen, skoro noční můra. Pokaždé, když některá z nich řekla slovo, zakoply a spadly na obličej nebo pustily hrnek nebo talíř nebo převrhly vázu, vždycky něco, co se při nárazu rozbilo. Od chvíle, kdy si vyložila sen o Gawynovi tak, že se stane jejím strážcem, se snažila vyložit všechny. Zatím to nebylo k většímu užitku, ale byla si jistá, že tenhle měl význam. Možná by bylo nejlepší počkat na další setkání, než s nimi promluví. Kromě toho tu pořád existovala možnost, že znovu narazí na Gawynovy sny a vtáhne ji to dovnitř. Už jen při pouhém pomyšlení na minule jí zahořely tváře.

„Car’a’carn se vrátil,“ řekla Estair. „Dnes odpoledne se má sejít s tvými sestrami.“

Všechny myšlenky na Gawyna a sny zmizely a Egwain se zamračila do hrnku. Dvakrát za deset dní. Nebylo obvyklé, že by se vrátil tak rychle. Proč to udělal? Zjistil snad nějak, že tu jsou věžové Aes Sedai? Jak? A jako obvykle, jeho výlety nějak spustily vlastní otázky. Jak to dělá?

„Jak dělá co?“ zeptala se Estair a Egwain zamrkala, jak ji překvapilo, že promluvila nahlas.

„Jak to, že se mi z něj tak rychle udělá špatně?“

Surandha soucitně potřásla hlavou, ale taky se zazubila. „Je to muž, Egwain.“

„Je to Car’a’carn,“ prohlásila Estair s důrazem a silným nádechem úcty. Egwain by vůbec nepřekvapilo, kdyby si taky omotala kolem hlavy ten hloupý kus látky.

Surandha se do ní okamžitě pustila, jak vůbec bude schopná jednat s náčelníkem držby, natož klanu či kmene, jestli si neuvědomí, že muž nepřestane být mužem jenom proto, že stojí v čele, kdežto Estair umíněně trvala na tom, že Car’a’carn je jiný. Jedna ze starších žen, Mera, která přišla na návštěvu za dcerou, se k nim naklonila a prohlásila, že každý náčelník – držby, klanu i kmene nebo Car’a’carn – se dá zvládnout stejně jako manžel, což vyvolalo záchvat smíchu u Baerin, která taky byla na návštěvě u dcery, a poznámku, že to by byl dobrý způsob, jak dohnat správkyni střechy, aby ti položila nůž k nohám, což znamenalo vyhlášení nepřátelství. Baerin bývala před svatbou Děvou, ale nepřátelství mohl vyhlásit každý každému kromě moudré nebo kováři. Ještě než to Mera dořekla, všechny až na gai’šaina se připojily a překřičely ubohou Estair – Car’a’carn je náčelníkem mezi náčelníky, ničím víc, to bylo jisté – ale hádaly se, jestli je lepší přijít za náčelníkem rovnou nebo přes správkyni střechy.

Egwain jim nevěnovala větší pozornost. Rand určitě neudělá žádnou hloupost. Elaidin dopis v něm vyvolal značné pochyby, a přesto věřil Alviarininu, jenž byl srdečnější, vlastně úplně podlézavý. Myslel si, že má ve Věži přátele, dokonce snad stoupence. Ona ne. Tři přísahy nepřísahy, byla přesvědčená, že Elaida a Alviarin ten druhý dopis vymyslely společně i se všemi těmi směšnými řečmi o „poklekání v jeho záři". Celé to byla intrika, jak ho dostat do Věže.

Lítostivě se zadívala na své ruce, povzdechla si a odložila hrnek. Ještě než ruku odtáhla, gai’šain už ho zvedl.

„Musím jít,“ sdělila dvěma učednicím. „Uvědomila jsem si, že musím něco udělat.“ Surandha a Estair navrhovaly, že půjdou s ní – no, víc než jen navrhovaly, když Aiel něco řekl, myslel to vážně – ale zaujala je debata a nehádaly se, když naléhala, aby zůstaly. Znovu si ovinula loktuši kolem a nechala sílící hlasy za sebou – Mera Estair přesvědčeným hlasem vykládala, že se možná jednou stane moudrou, ale dokud jí nebude, měla by poslouchat ženu, která se zmohla na manžela a tři dcery a dva syny bez pomoci sestry-ženy – Egwain vyrazila do zvířeného prachu.

Ve městě se snažila plížit přeplněnými ulicemi, aniž by to vypadalo, že se plíží, a snažila se dívat na všechny strany zároveň, aby to zároveň vypadalo, že se dívá jenom směrem, kterým jde. Šance, že vrazí do Nesune, sice byla malá, ale... Před ní dvě ženy ve střízlivých šatech a škrobených zástěrách ustoupily, aby kolem sebe mohly projít, ale pak se pohnuly zároveň a skončily nos proti nosu. Zamumlaly omluvy a opět ustoupily do strany. Stejným směrem. Další omluvy, a jako by tancovaly, znovu se pohnuly zároveň. Když Egwain procházela kolem nich, pořád před sebou ustupovaly v dokonalém souladu, začínaly rudnout ve tváři a omluvy polykaly za stisknutými rty. Egwain neměla ponětí, jak dlouho tak můžou pokračovat, ale bylo dobře si uvědomit, že Rand je zpátky ve městě. Světlo, když byl poblíž, docela dobře by mohla narazit přímo na všech šest Aes Sedai právě ve chvíli, kdy by jí vítr strhl loktuši z hlavy a tři lidé by ji oslovili jménem a nazvali Aes Sedai. Když byl poblíž, klidně by mohla narazit na samotnou Elaidu.

Spěchala dál se stále rostoucím neklidem; jak se bála, že uvízne v jedné z jeho ta’verenských smyček, byla stále rozrušenější. Naštěstí pohled na rozrušenou Aielanku se zakrytou tváří – co věděli o rozdílu mezi loktuší a závojem? – způsobil, že jí lidé ustupovali z cesty, takže mohla pokračovat téměř klusem, ale v klidu se nadechla teprve tehdy, když malými zadními dvířky pro služebnictvo vklouzla do Slunečního paláce.

V úzké chodbě bylo cítit jídlo a muži a ženy v livrejích pobíhali sem a tam. Jiní si udělali pohodlí, muži byli jen v košilích a ženy zas mávaly zástěrami, aby se trochu ochladily, a všichni na ni ohromeně zírali. Nejspíš takhle blízko ke kuchyním nepřišel za celý rok nikdo jiný než sluhové. Rozhodně ne žádní Aielové. Vypadali, jako by čekali, že zpod sukní vytáhne oštěp.

Ukázala prstem na kulaťoučkého mužíka, který si šátkem otíral krk. „Víš, kde je Rand al’Thor?“

Mužík sebou trhl a zakoulel očima směrem ke svým společníkům, kteří se rychle vytráceli. Přešlápl a moc rád by je byl následoval. „Pán Drak ehm... paní? Je ve svých pokojích? Teda myslím.“ Začal se s úklonou šourat stranou. „Jestli mi paní... ehm... jestli má paní odpustí, musím se vrátit ke svým –“

„Zavedeš mě tam,“ prohlásila pevně. Tentokrát zde nehodlala bloudit.

Ještě jednou hodil okem po zmizelých přátelích, rychle potlačil povzdech a vyděšeně se ohlédl, jestli ji snad neurazil. Poté si odběhl pro kabát. V bludišti palácových chodeb se dobře vyznal, šel rychle a na každém rohu se jí ukláněl, ale když nakonec s další úklonou ukázal na vysoké dveře se zlacenými vycházejícími slunci a stráženými Děvou a Aielem, pocítila záchvěv opovržení, když ho propouštěla. Nechápala proč, prostě jenom dělal to, zač byl placen.

Když se přiblížila, Aiel se postavil. Byl to hodně vysoký muž ve středních letech s mohutnou hrudí a rameny a chladnýma šedýma očima. Egwain ho neznala a on ji očividně hodlal poslat pryč. Naštěstí poznala Děvu.

„Nechej ji projít, Mariku,“ řekla Somara s úsměvem. „Tohle je Amysina učednice, její, Bair a Melain, jediná učednice, co znám, která slouží třem moudrým. A z toho, jak se tváří, ji honem poslaly za Randem al’Thorem se silnými slovy.“

„Honem?“ Smích Marikovi nezměkčil tvář ani oči. „Spíš to vypadá, že se plazí.“ Zase se začal rozhlížet po chodbě.

Egwain se nemusela ptát, co tím myslel. Vytáhla si z váčku na opasku kapesník a rychle si otřela obličej. Nikdo vás nebere vážně, když jste špinaví, a Rand ji musel vyslechnout. „Rozhodně důležitá slova, Somaro. Je sám, doufám. Ty Aes Sedai ještě nepřišly?“ Kapesník byl celý šedý a ona ho s povzdechem vrátila do váčku.

Somara zavrtěla hlavou. „Měly by přijít až za nějakou dobu. Povíš mu, aby byl opatrný? Nechci nijak urazit tvoje sestry, ale on se ani nepodívá, kam skočí. Je umíněný.“

„Povím mu to.“ Egwain nedokázala potlačit úsměv. Slyšela už Somaru takhle mluvit předtím – s jakousi rozhořčenou pýchou, jakou by mohla matka cítit nad příliš odvážným desetiletým synkem – i pár dalších Děv. Musel to být nějaký aielský vtip, a i když ho nechápala, byla pro všechno, co mu zabrání moc se nafukovat. „Povím mu taky, aby si umyl uši.“ Somara skutečně kývla, než se vzpamatovala. Egwain se zhluboka nadechla. „Somaro, moje sestry nesmějí zjistit, že jsem zde.“ Marik se po ní zvědavě ohlédl mezi tím, jak sledoval sluhu, který vstoupil do chodby. Musí být opatrná. „Nejsme si blízký, Somaro. Vlastně bys mohla říct, že jsme si tak vzdálený, jak jen sestry můžou být.“

„Ta nejhorší krev bývá mezi prvními sestrami,“ utrousila Somara a kývla. „Běž dál. Ode mě tvoje jméno neuslyší, a jestli Marik něco plácne, zavážu mu jazyk na uzel.“ Marik, o hlavu a ramena vyšší a vážící nejméně dvakrát tolik, se pousmál, aniž se na ni podíval.

Zvyk Děv posílat ji dovnitř bez ohlášení v minulosti vedl k trapasům, ale tentokrát Rand neseděl v lázni. Komnaty očividně patřívaly králi, předpokoj byl spíš jako malý trůnní sál. Tedy malý jen ve srovnání se skutečným trůnním sálem. Zvlněné paprsky zlatého slunce celý sáh v průměru, zasazeného do leštěné kamenné podlahy, byly jedinými křivkami v dohledu. Stěny lemovala vysoká zrcadla ve střízlivých zlatých rámech a nad nimi byly široké rovné zlacené pruhy a hluboký vlys ze zlatých trojúhelníků překrývajících se jako šupiny. Silně zlacené židle po obou stranách vycházejícího slunce stály v řadách proti sobě a působily stejně tvrdě jako jejich vysoká opěradla. Rand seděl v křesle dvakrát víc zlaceném s dvakrát větším opěradlem na malém pódiu, které bylo samo obložené zlatem. Měl na sobě zlatem krumplovaný kabátec z červeného hedvábí, v ohbí lokte držel ten vyřezávaný kus seanchanského oštěpu a temně se mračil. Vypadal jako král, který se chystá spáchat vraždu.

Egwain si založila ruce v bok. „Somara říkala, že by sis měl okamžitě umýt uši, mladý muži,“ řekla a on zvedl hlavu.

Překvapení a nádech rozhořčení trvaly jen chviličku. S úsměvem sešel dolů a hodil oštěp na sedadlo. „Cos to, pod Světlem, dělala?“ Přešel pokojem, uchopil ji za ramena a otočil ji obličejem k nejbližšímu zrcadlu.

Proti své vůli sebou trhla. To tedy byl pohled. Loktuší pronikl prach – ne, bláto, jak byla zpocená – a teď měla šmouhy na tvářích a skvrnu na čele, kde se ho snažila setřít.

„Nechám Somaru poslat pro vodu,“ prohodil suše. „Třeba si bude myslet, že je to pro mé uši.“ Ten úsměv byl nesnesitelný!

„Není třeba,“ řekla mu s důstojností, na jakou se zmohla. Nehodlala dopustit, aby tam stál a díval se, jak se umývá. Vytáhla už ušmudlaný kapesník a spěšně se snažila očistit z toho nejhoršího. „Brzy se máš sejít s Coiren a ostatníma. Nemusím tě varovat, že jsou nebezpečný, že ne?“

„Myslím, žes to právě udělala. Nepřijdou všechny. Řekl jsem, že ne víc než tři, takže tolik jich posílají.“ V zrcadle viděla, jak naklonil hlavu, jako by poslouchal, a pak kývl a ztišil hlas do mumlání. „Ano, tři zvládnu, jestli nebudou moc silné.“ Náhle si všiml, že se dívá. „Ovšem, kdyby jedna z nich byla Moghedien v paruce nebo Semirhage, tak bych mohl být v průšvihu.“

„Rande, musíš to brát vážně.“ Kapesník moc nepomáhal. S velkou nechutí na něj plivla. Důstojně se prostě na kapesník plivnout nedalo. „Vím, jak jseš silnej, ale ony jsou Aes Sedai. Nemůžeš se chovat, jako by to byly venkovanky. I jestli si myslíš, že ti Alviarin poklekne u nohou, a všecky její kamarádky s ní, tak tyhle poslala Elaida. Nesmíš si myslet, že má v plánu něco jinýho, než že se ti pokusí nasadit vodítko. Zkrátka a dobře bys je měl hned poslat pryč.“

„A věřit těm tvým ukrytým kamarádkám?“ zeptal se tiše. Příliš tiše.

S obličejem už toho moc udělat nemohla. Měla ho nechat poslat pro vodu. Teď už o to ale požádat nemohla, ne, když už jednou odmítla. „Víš, že Elaidě důvěřovat nemůžeš,“ řekla opatrně a otočila se k němu. Vzhledem k tomu, co se stalo minule, se o Aes Sedai v Salidaru ani nechtěla zmiňovat. „To víš.“

„Já nevěřím žádné Aes Sedai. Ony,“ zaváhal, jako kdyby chtěl použít jiné slovo, ačkoliv si Egwain neuměla představit jaké, „se mě pokusí využít a já se pokusím využít je. Hezký kruh, nemyslíš?“ Jestli někdy vůbec zvažovala možnost, že by ho mohly pustit blíž k salidarským Aes Sedai, tak ji jeho oči odradily, tak tvrdé, tak chladné, až se v duchu zachvěla.

Možná kdyby se dost rozzlobil, kdyby si s Coiren vyměnil dost ostrých slov, že by se poselstvo vrátilo do Věže s prázdnýma rukama o své vlastní vůli... „Jestli si myslíš, že je to hezký, tak asi je. Ty jseš Drak Znovuzrozený. No, jelikož v tom hodláš pokračovat, tak bys to docela klidně mohl udělat dobře. Jenom nezapomínej, že to jsou Aes Sedai. Aes Sedai naslouchá dokonce i král s úctou, i když nesouhlasí, a když ho povolají, okamžitě vyrazí do Tar Valonu. Dokonce i tairenský vznešený pán by to udělal, nebo Pedron Niall.“ Ten hlupák se na ni znovu zazubil, nebo aspoň ukázal zuby. Zbytek tváře měl bezvýrazný jako skálu v řece. „Doufám, že dáváš pozor. Snažím se ti pomoct.“ Jenom ne tak, jak si myslel. „Jestli je chceš využít, tak se k nim nesmíš chovat, aby se rozzuřily jako namočený kočky. Drak Znovuzrozený na ně neudělá větší dojem, než dělá na mne, v tom svým módním kabátku a s trůnama a s tím blbým žezlem.“ Vrhla na oštěp se střapci opovržlivý pohled. Světlo, z té věci jí naskakovala husí kůže! „Ony nepadnou na kolena, až tě uvidí, a tebe nezabije, když to neudělají. Taky tě nezabije, když budeš zdvořilej. Ohni ty svý umanutý záda. Chovat se se správnou úctou; trocha pokory není, jako kdyby ses před nima plazil.“

„Správná úcta,“ zopakoval zamyšleně. S povzdechem lítostivě zavrtěl hlavou a prohrábl si vlasy. „Asi nemůžu mluvit s Aes Sedai stejně jako s některými pány, co mi za zády kují pikle. Je to dobrá rada, Egwain. Zkusím to. Budu pokorný jako myška.“

Egwain si znovu otřela kapesníkem obličej, aby zakryla hihňání, a snažila se, aby to vypadalo neuspěchaně. Nebyla si jistá, jestli nevyvaluje oči, ale myslela si, že ano. Po celý její život pokaždé, když poukázala na to, že napravo je lepší cesta, on vysunul bradu a trval na tom, že půjde doleva! Proč se teď rozhodl poslechnout?

A jak to zatím vypadalo, bude to k něčemu? Dát najevo trochu úcty mu aspoň nemohlo ublížit. Dokonce i když poslouchaly Elaidu, představa, že se někdo chová neuctivě k Aes Sedai, ji skutečně rozčilovala. Jenomže ona chtěla, aby byl neuctivý, aby byl tak nadutý, jako ještě nikdy předtím. Nyní už však nemělo smysl se to snažit změnit, ne teď. Nebyl žádný prosťáček. Jenom ji dost rozčiloval.

„Kvůli tomu jsi přišla?“ zeptal se jí.

Ještě nemohla odejít. Ještě existovala naděje věci napravit, nebo aspoň zajistit, že nebude tak zabedněný, aby chodil do Tar Valonu. „Víš, že na lodi na řece je paní vln Mořského národa? Na Bílé pěně.“ To byla stejně dobrá změna tématu jako cokoliv jiného. „Přišla tě navštívit a slyšela jsem, že začíná být netrpělivá.“ Tohle věděla od Gawyna. Erian se nechala na veslici vypravit na vodu, aby zjistila, co dělá Mořský národ tak daleko ve vnitrozemí, avšak pustit na palubu ji odmítli. Vrátila se v náladě, o níž by se u každého krom Aes Sedai řeklo, že soptí vzteky. Egwain tušila, proč tady jsou, ale nehodlala to Randovi vykládat. Ať se pro jednou sejde s někým, u koho nebude čekat, že se mu bude klanět.

„Atha’an Miere jsou všude, zdá se.“ Rand se posadil na židli a z nějakého důvodu se tvářil pobaveně, ale ona by přísahala, že to s Mořským národem nemá nic společného. „Berelain říkala, že bych se s touhle Harine din Togara Dva větry měl setkat, ale jestli má takovou náladu, jak ji Berelain popisuje, tak může počkat. Právě teď mám navztekaných ženských až po krk.“

Tohle bylo skoro otevření, ale ne docela. „Nechápu proč. Vždy jsi to se ženama uměl.“ Okamžitě zatoužila, aby ta slova nevyslovila. Jenom ho posílila v tom, co nechtěla, aby udělal.

Rand se mračil a zřejmě ji vůbec neslyšel. „Egwain, vím, že nemáš Berelain ráda, ale dál to nezašlo, že ne? Totiž, hraješ Aielanku tak dobře, až si umím představit, že jí navrhneš, abyste si zatančily s oštěpy. Něco jí dělá starosti, je znepokojená, ale neřekne proč.“

Nejspíš ta ženská narazila na muže, který jí řekl ne. Tohle by stačilo, aby to Berelaininým světem otřáslo do základů. „Neřekly jsme si ani tucet slov, co opustila Tearský Kámen, a ani tam to nebylo víc. Rande, já nemyslím –“

Pootevřely se jedny dveře, jenom natolik, aby dovnitř vklouzla Somara, a zase je za sebou rychle zavřela. „Aes Sedai jsou tady, Car’a’carne.“

Rand otočil hlavu ke dveřím, tvář měl jako z kamene. „Neměly přijít dřív než –! Tak ony si myslí, že mě zastihnou nepřipraveného, co? Zjistí, kdo tady určuje pravidla.“

Právě v této chvíli by Egwain bylo jedno, i kdyby se ho snažily načapat ve spodním prádle. Berelain se jí úplně vykouřila z hlavy. Somara mávla rukou, mohlo to znamenat soucit. Jí na tom taky nezáleželo. Kdyby ho požádala, mohl jim Rand zabránit, aby ji chytily. Znamenalo by to jenom držet se nyní co nejblíž u něj, aby ji nemohly odstínit a odehnat ve chvíli, kdy vystrčí nos na ulici. Znamenalo to jenom požádat, svěřit se do jeho ochrany. Volba mezi tím a odvlečením do Věže jako pytel, byla tak těžká, až se jí stáhl žaludek. Když se bude skrývat za ním, tak se například nikdy nestane Aes Sedai, a také ji rozčilovala představa, že se za někým schovává. Jenomže ony byly tady, přímo za dveřmi, a ona by se do hodiny mohla ocitnout v tom pytli, nebo něco podobného. Pomalu, zhluboka se nadechnout k uklidnění nepomáhalo.

„Rande, vede odsud ještě nějaká cesta? Jestli ne, tak se schovám v některým pokoji. Nesmějí vědět, že jsem tady. Rande? Rande! Posloucháš mě?“

Promluvil, ale rozhodně nemluvil k ní. „Ty jsi tady,“ zašeptal drsně. „Je to příliš velká shoda náhod, že sis na to vzpomněl teď.“ S rozzuřeným a možná i ustrašeným výrazem hleděl do prázdna. „Světlo tě spal, odpověz mi! Vím, že tam jsi!“

Egwain si olízla rty. Somara na něj sice koukala s výrazem, který bylo lze popsat jako starosti milující matky – a on si dokonce ani nevšiml jejího vtipu – ale Egwain se pomalu obracel žaludek. Nemohl se tak najednou zbláznit. Nemohl. Ale zřejmě naslouchal nějakému skrytému hlasu, stejně jako před chvílí, a možná k němu i mluvil.

Nevzpomínala si, jak se dostala k němu, ale najednou mu tiskla ruku na čelo. Nyneiva vždycky radila, že je nejdřív třeba zkontrolovat teplotu, ačkoliv k čemu by to bylo nyní... Kdyby jen znala něco víc z léčení. Jenže to by taky nebylo k ničemu. Ne jestli se... „Rande, jsi...? Cítíš se dobře?“

Vzpamatoval se, setřásl její ruku a podezíravě se na ni podíval. Vzápětí už stál na nohou, držel ji za paži a málem ji vlekl komnatou tak rychle, že si zakopávala o sukně, jak se s ním snažila udržet krok. „Zůstaň přímo tady,“ nařídil jí rázně, postavil ji vedle pódia a odešel.

Egwain si třela paži tak důrazně, že si toho nemohl nevšimnout, a vydala se za ním. Muži si nikdy neuvědomovali, jak jsou silní, dokonce ani Gawyn ne, ačkoliv u něj ji to vlastně příliš nevadilo. „Co myslíš –?“

„Nehýbej se!“ A znechuceným tónem dodal: „Světlo ho spal, když se pohneš, tak se to vlní. Upevním to k podlaze, ale nesmíš tady tak poskakovat. Nevím, jak velké to dokážu udělat, a teď není čas to zjišťovat.“ Somaře spadla brada, i když pusu zase rychle zavřela.

Připevnit k podlaze co? O čem to mluví –? Došlo jí to tak náhle, že se zapomněla divit, kdo je ten „on". Rand kolem ní spletl saidin. Oči se jí rozšířily. Dýchala moc rychle, ale nedokázala toho nechat. Jak blízko je? Rozum jí říkal, že špína nemůže vystoupit z toho, co usměrnil. Už se jí dotkl saidínem předtím, ale pokud něco, tak to celou věc jenom zhoršilo. Pudově stáhla ramena a držela si suknice u těla.

„Co –? Cos to udělal?“ Byla velmi pyšná na svůj hlas – sice byl možná trochu rozechvělý, ale v žádném případě nekvílela, i když po tom toužila.

„Koukni do zrcadla,“ zasmál se. Zasmál!

Mrzutě poslechla – a zalapala po dechu. V postříbřeném skle bylo vidět zlacené křeslo na pódiu. Kus pokoje. Avšak ne ona. „Já jsem... neviditelná,“ vydechla. Moirain je jednou všechny schovala za stěnu ze saidaru, ale jak se to naučil on?

„Mnohem lepší než se schovávat pod mou postelí,“ prohlásil, mluvě ke vzduchu o dobrou dlaň napravo od její hlavy. Jako kdyby ji někdy napadlo tohle! „Chci, abys viděla, jak uctivý umím být. Kromě toho,“ promluvil vážnějším hlasem, „si možná všimneš něčeho, čeho já ne. Možná mi to dokonce budeš ochotná říct.“ Vyštěkl smíchy, vyskočil na pódium, popadl oštěp se střapci a posadil se. „Pošli je dál, Somaro. Jen ať poselstvo Bílé věže přistoupí k Draku Znovuzrozenému.“ Jeho pokřivený úsměv Egwain vyvedl z míry skoro stejně jako blízkost saidínového tkaniva. Jak blízko je ta zatracená věc?

Somara zmizela a ve chvilce se dveře otevřely dokořán. Vedla je kyprá, majestátní žena, která mohla být jedině Coiren, v tmavomodrých šatech, o krok za ní a stranou šla Nesune v prostém hnědém suknu a na druhé straně Aes Sedai s havraními vlasy v zeleném hedvábí, hezká, kulatolící žena s plnými, náročnými rty. Egwain si přála, aby Aes Sedai vždy nosily barvy svých adžah – bílé to dělaly při každé příležitosti – protože ať už ta žena byla cokoliv, nebyla zelená, ne s tím tvrdým pohledem, který po Randovi vrhla hned ode dveří. Její opovržení jen tak tak maskovala chladná vážnost, tedy maskovala pro každého, kdo nebyl na Aes Sedai zvyklý. Všiml si toho Rand? Možná ne. Zřejmě se soustředil na Coiren, která měla zcela nečitelný výraz. Nesune si, samozřejmě, všimla všeho, její ptačí očka kmitala hned sem, hned tam.

Právě v této chvíli byla Egwain vděčná za plášť, který jí spletl. Začala si otírat tvář kapesníkem, jejž stále držela v ruce, a ztuhla. Říkal, že to upevní k podlaze. Nebo ne? Světlo, pokud věděla, tak tu mohla stát nahá. Až na to, že Nesune ji jenom přejela pohledem. Egwain se po tváři řinul pot, plným proudem. Světlo toho chlapa spal! Schovaná pod jeho postelí by byla dokonale šťastná.

Za Aes Sedai přišel tucet žen v prostých šatech a z ramen jim visely hrubé lněné pláště proti prachu. Většina byla rozložitá, přesto se však dřely pod tíhou dvou truhlic, ne zrovna malých, které měly na leštěných mosazných pásech vytepaný plamen Tar Valonu. Služebné položily truhlice s hlasitým vydechnutím, a jak se dveře zavřely, kradmo si protahovaly paže a záda. Coiren a druhé dvě zároveň předvedly pukrle, i když ne příliš hluboké.

Rand vstal dřív, než se narovnaly. Aes Sedai obklopila záře saidaru, všechny tři zároveň. Propojily se. Egwain se snažila vzpomenout na to, co viděla, jak to udělaly. Přes tu záři jejich vnější klid nenarušilo nic, když kolem nich Rand prošel ke služkám a každé se podíval do tváře.

Co to –? Ovšem, ujišťoval se, že žádná nemá tu bezvěkou tvář Aes Sedai. Egwain potřásla hlavou a pak znovu ztuhla. Byl hlupák, jestli si myslel, že to stačí. Na většině služebných byl vidět věk – rozhodně nebyly staré, ale mohli jste určit jejich věk – nicméně dvě byly dost mladé, aby mohly být nedávno povýšené Aes Sedai. Nebyly – Egwain cítila tu schopnosti jen u tří Aes Sedai, a byla dost blízko – ale on to pohledem v žádném případě zjistit nemohl.

Rand jedné mohutné mladé ženě zvedl bradu a usmál se jí do očí. „Neboj se,“ řekl tiše. Ona se zapotácela, jako by na ni šly mrákoty. Rand se s povzdechem otočil na patě. Když kolem nich procházel, ani se na Aes Sedai nepodíval. „Kolem mě usměrňovat nebudete,“ prohlásil důrazně. „Pusťte to.“ Nesune se tváří mihl zamyšlený výraz, ale druhé dvě ho vážně pozorovaly, když si sedal. Rand si zamnul ruku – Egwain byla u toho, když poznal zrádné brnění – a promluvil tvrdším hlasem. „Řekl jsem, že kolem mě nebudete usměrňovat. Ani se dotýkat saidaru."

Ticho se natahovalo a Egwain se v duchu modlila. Co udělá, jestli se budou zdroje držet dál? Pokusí se je odříznout? Odříznout ženu od saidaru, když už ho držela, bylo mnohem těžší, než ji odstínit předem. Nebyla si jistá, jestli by to zvládl u tří žen, navíc takhle propojených. Ba hůř, co by udělaly, kdyby se o něco pokusil? Záře zmizela a ona jen tak tak nahlas nevydechla úlevou. To, co udělal, ji činilo neviditelnou, ale očividně to nezastavilo zvuky.

„Mnohem lepší.“ Rand se na ně na všechny usmál, ale úsměv mu nedostoupil až do očí. „Takže začneme od začátku. Jste čestnými hosty a právě teď jste vstoupily.“

Samozřejmě pochopily. On nehádal. Coiren se narovnala a žena s havraními vlasy vykulila oči. Nesune si jenom pro sebe přikývla a v duchu si připsala poznámku. Egwain zoufale doufala, že bude opatrný. Nesune nic neunikne.

Coiren se s viditelnou námahou sebrala, pečlivě si uhladila šaty a málem si upravila i šátek, který neměla. „Mám tu čest,“ ohlásila zvučným hlasem, „být Coiren Saeldain Aes Sedai, velvyslankyně Bílé věže a emisar Elaidy do Avriny a’Roihan, strážkyně zámků, plamene Tar Valonu, amyrlinina stolce.“ Poněkud méně květnatě, i když s plným čestným titulem Aes Sedai, představila druhé dvě. Žena s tvrdýma očima byla Galina Casban.

„Já jsem Rand al’Thor.“ Jednoduchost jeho slov byla ve značném protikladu k jejím. Ony se nezmínily o Draku Znovuzrozeném a on také ne, ale to, že titul vynechal, působilo, že jakoby šeptal místností.

Coiren se zhluboka nadechla a pohnula hlavou, jako by ten šepot slyšela. „Přinášíme velkomyslné pozvání Draku Znovuzrozenému. Amyrlinin stolec je plně obeznámen s tím, že se objevila znamení a byla naplněna proroctví, jež...“ Hlubokým, zpěvným hlasem rychle došla k tomu, že by je měl Rand doprovodit „se všemi poctami, které si zaslouží", do Bílé věže a že pokud toto pozvání přijme, nabízí mu Elaida nejen ochranu Věže, ale také plnou podporu její autority a vlivu. Další kousek květnatého proslovu, než zakončila: „...a jako zástavu tohoto slibu ti amyrlinin stolec posílá tento nepatrný dar.“

Obrátila se k truhlicím, zvedla ruku a pak s nepatrným úšklebkem zaváhala. Musela ale kývnout dvakrát, než služky pochopily a zvedly mosazí obitá víka. Očividně plánovala, že je otevře s pomocí saidaru. Truhlice byly plné kožených pytlů. Na další pokyn je začaly služky rozvazovat.

Egwain polkla. Nebylo divu, že se ty ženy dřely! Z otevřených pytlů se sypaly zlaté mince všech velikostí, jiskřivé prsteny a třpytivé náhrdelníky i nezasazené drahokamy. I kdyby v pytlích naspodu byly jen groše, pořád to bylo hotové bohatství.

Rand se opřel ve svém trůnu podobném křesle a málem s úsměvem se zahleděl na truhlice. Aes Sedai ho studovaly, jejich tváře byly maskami sebeovládání, přesto však Egwain měla dojem, že v Coireniných očích zachytila náznak samolibosti a Galininy plné rty se lehce opovržlivě zvlnily. Nesune... Skutečné nebezpečí znamenala Nesune.

Víka se náhle zavřela, aniž se jich dotkla lidská ruka, a služebné odskočily a ani se nenamáhaly potlačit jekot. Aes Sedai ztuhly a Egwain se modlila stejně silně, jako se potila. Chtěla, aby byl arogantní a trochu drzý, ale jen natolik, aby jim to narovnalo páteře, ne aby je dostal na hranici, kdy začnou uvažovat o tom, že ho na místě zkrotí.

Náhle jí došlo, že zatím se rozhodně nechoval „pokorně jako ovečka". Nikdy to ani neměl v plánu. Ten chlap si s ní pohrával! Kdyby nebyla tak vyděšená, že si nebyla jistá svými koleny, byla by došla za ním a dala mu pár pohlavků.

„To je hodně zlata,“ řekl Rand. Vypadal uvolněně, zeširoka se usmíval. „Zlato se mi vždy hodí.“ Egwain zamrkala. Mluvil skoro chamtivě!

Coiren odpověděla taky úsměvem, rozhodně teď byla zosobněním sebedůvěry. „Amyrlinin stolec je samozřejmě velmi šlechetný. Až dorazíš do Bílé věže –“

„Až dorazím do Bílé věže,“ přerušil ji Rand, jako kdyby přemýšlel nahlas. „Ano, těším se na den, kdy stanu ve Věži.“ Předklonil se, loktem se opřel o koleno a Dračí žezlo mu viselo z ruky. „Chvilku to potrvá, chápejte. Nejdřív musím vyřídit jisté závazky tady, v Andoru i jinde.“

Coiren maličko stiskla rty. Hlas však měla uhlazený a zvučný jako předtím. „Určitě nemáme nic proti tomu, abychom si pár dní odpočaly, než se vydáme na zpáteční cestu do Tar Valonu. Mezitím navrhuji, aby jedna z nás zůstala poblíž, aby ti poradila, kdykoliv si budeš přát. Slyšely jsme ovšem o Moirainině nešťastném odchodu. Nemůžu tu zůstat sama, ale Nesune nebo Galina ochotně setrvají.“

Rand si dvě jmenované zamračeně prohlížel a Egwain zadržela dech. Zřejmě zase něco poslouchal, nebo čekal, až něco uslyší. Nesune si ho na oplátku prohlížela stejně otevřeně jako on ji. Galina si nevědomky uhlazovala sukně.

„Ne,“ řekl nakonec, opřel se dozadu a ruce položil na lenochy. Díky tomu křeslo připomínalo trůn ještě víc. „Nemuselo by to být bezpečné. Nerad bych, aby některá z vás omylem skončila s oštěpem mezi žebry.“ Coiren otevřela ústa, ale on ji nenechal promluvit. „Pro vaši vlastní bezpečnost ke mně žádná z vás nesmí přijít bez dovolení blíž než na míli. Lepší bude, když taky zůstanete co nejdál od paláce, pokud vás nezavolám. Dozvíte se, až budu připravený s vámi odejít. To slibuju.“ Náhle stál. Na pódiu byl dost vysoký, aby Aes Sedai musely hodně zaklánět hlavu, a bylo zřejmé, že žádné se to nelíbí o nic víc než jeho omezení. „Můžete se teď vrátit ke svému odpočinku. Čím rychleji vyřídím zdejší záležitosti, tím rychleji můžu odejít do Věže. Pošlu vám zprávu, až vás zase budu moct přijmout.“

Tak náhlé propuštění je nepotěšilo, vlastně by je nepotěšilo žádné propuštění – to Aes Sedai říkaly, kdy audience skončila – ale nemohly toho moc dělat, jen své nepatrné úklony, a jejich aessedaiovským klidem přitom málem prorazilo rozladění.

Když se obracely k odchodu, Rand znovu promluvil, nedbale. „Zapomněl jsem se zeptat. Jak se má Alviarin?“

„Má se dobře.“ Galině na chvíli spadla brada a rozšířily se jí oči. Zdála se překvapená, že promluvila.

Coiren váhala, snad hodlala toto otevření využít a říci víc, ale Rand netrpělivě vstal a málem poklepával nohou. Když byly pryč, sešel dolů, potěžkával kus oštěpu a zíral na dveře, které se za nimi zavřely.

Egwain nepromarnila ani chvilku, hned vyrazila za ním. „Jakou hru to hraješ, Rande al’Thore?“ Udělala půl tuctu kroků, než si z odrazu v zrcadle uvědomila, že prošla jeho tkanivem ze saidínu. Aspoň nepoznala, kdy se jí dotklo. „No?“

„Ona patří k Alviarin,“ řekl zamyšleně. „Galina. Je Alviarinina kamarádka. Na to bych se vsadil.“

Egwain se před ním rozkročila. „To bys přišel o peníze a šlápl na hrábě. Galina je červená, nebo jsem nikdy žádnou neviděla.“

„Protože mě nemá ráda?“ Teď se na ni podíval, a ona si skoro přála, aby to neudělal. „Protože se mě bojí?“ Nemračil se, dokonce se nedíval ani nijak zvlášť tvrdě, ale v očích měl pohled, jako by znal věci, které ona neznala. Tohle nesnášela. Usmál se tak náhle, až zamrkala. „Egwain, ty čekáš, že uvěřím, že poznáš adžah té které ženy jen podle její tváře?“

„Ne, ale –“

„A stejně, dokonce i červené za mnou nakonec možná půjdou. Znají proroctví stejně dobře jako všichni ostatní. ‚Neposkvrněná věž se rozbije a poklekne před zapomenutým znamením.‘ Zapsali to ještě předtím, než postavili Bílou věž, ale co jiného by mohla ta ‚neposkvrněná věž‘ být? A to zapomenuté znamení? Můj praporec, Egwain, se starobylým znakem Aes Sedai.“

„Světlo tě spal, Rande al’Thore!“ Kletba vyzněla neohrabaněji, než by chtěla. Nebyla zvyklá něco takového říkat. „Světlo tě spal! Nemůžeš myslet vážně, že půjdeš s nima. To nemůžeš!“

Ukázal zuby v pobaveném úsměvu. Pobaveném! „Copak jsem neudělal, cos chtěla? Cos mi řekla a cos chtěla?“

Rozhořčeně stiskla rty. Zlé bylo, že to věděl, jenže takhle jí to hodit od očí bylo prostě hrubé. „Rande, prosím, poslouchej mě. Elaida –“

„Otázkou teď je, jak tě dostat ke stanům bez toho, aby zjistily, žes tu byla. Předpokládám, že špehy mají i v paláci.“

„Rande, musíš –!“

„Co takhle vynést tě v tom velkém koši na prádlo? Můžu zařídit, aby ho odnesly Děvy.“

Málem rozhodila rukama. Byl stejně netrpělivý, aby se jí zbavil, jako se předtím dychtil zbavit Aes Sedai. „Moje nohy budou stačit, děkuju.“ Koš na prádlo, to určitě! „Nemusela bych si dělat starosti, kdybys mi řekl, jak se odsud dostáváš do Caemlynu, kdykoliv se ti zachce.“ Nepochopila, proč by prostá žádost měla tak skřípat, jenže bylo tomu tak. „Vím, že mě to nemůžeš naučit, ale kdybys mi řek jak, třeba bych přišla na to, jak to udělat se saidarem."

Místo vtipu na její účet, který zpola čekala, vzal do obou rukou jeden konec loktuše. „Vzor,“ řekl. „Caemlyn,“ píchl prstem levé ruky do vlny, „a Cairhien.“ Prstem druhé ruky rovněž udělal důlek do látky a potom oba prsty přitiskl přes látku k sobě. „Ohnu vzor a provrtám díru z jednoho do druhého. Nevím, čím se provrtávám, ale mezi jedním a druhým koncem díry není žádný prostor.“ Pustil loktuši. „Pomůže to?“

Hryzajíc se do rtu se kysele zamračila na loktuši. Vůbec to nepomohlo. Už jenom z představy, že udělá díru do vzoru, se jí dělalo špatně od žaludku. Doufala, že to bude něco podobného tomu, nač přišla ohledně Tel’aran’rhiodu. Ne že by to někdy hodlala použít, samozřejmě že ne, ale měla v rukou všechen ten volný čas, a moudré pořád remcaly, jak se Aes Sedai vyptávají, jak se tam dostat v těle. Myslela si, že je k tomu třeba vytvořit – podobnost bylo jediné vhodné slovo, jak to popsat – podobnost mezi skutečným světem a jeho odrazem ve světě snů. Tak by se mělo vytvořit místo, kde by bylo možné prostě přejít z jednoho světa do druhého. Kdyby Randova metoda cestování byla aspoň trošku podobná, byla by ochotná to zkusit, ale tohle... Saidar dělal, co po něm chtěla, pokud nezapomněla, že je nekonečně silnější než ona a je třeba ho vést jemně. Kdyby se ho snažila přinutit udělat špatnou věc, skončila by mrtvá nebo by se spálila dřív, než by stačila vykřiknout.

„Rande, jsi si jistý, že nemá smysl udělat věci stejné... nebo...“ Nevěděla, jak to vyjádřit, ale on stejně zavrtěl hlavou, ještě než se odmlčela.

„To zní, jako když měníš tkanivo vzoru. Myslím, že by mě to roztrhalo na kusy, kdybych se o to jenom pokusil. Já vrtám díru.“ Strčil do ní prstem, aby jí to předvedl.

No, nemělo smysl se tím dál zabývat. Podrážděně si upravila loktuši. „Rande, ohledně Mořskýho národa. Nevím víc, než jsem četla –“ věděla, ale stejně mu to nehodlala prozradit – „ale aby za tebou přišli takhle daleko, muselo je přivíst něco důležitýho.“

„Světlo,“ zamumlal nepřítomně, „poskakuješ kolem jako sněhová koule na rozpálené pánvi. Přijmu je, až budu mít čas.“ Chvíli si mnul čelo a měl nepřítomný pohled. Zamrkal a zase ji vnímal. „To tady chceš zůstat, dokud se nevrátí?“ Skutečně se jí chtěl zbavit.

U dveří se zastavila, ale on už kráčel pokojem s rukama sepjatýma za zády a mluvil sám se sebou. Tiše, něco však zachytila. „Kde se schováváš, Světlo tě spal? Vím, že tam jsi!“

Otřásla se a odešla. Jestli už skutečně šílel, tak se to nedalo nijak změnit. Kolo tká, jak si kolo přeje, a jeho tkanivo je nutné přijmout.

Uvědomila si, že sleduje sloužící procházející chodbou a uvažuje, kolik z nich pracuje pro Aes Sedai. Přinutila se přestat. Kolo tká, jak si kolo přeje. Kývla Somaře, narovnala ramena a velmi se snažila necupitat k nejbližší brance pro služebnictvo.

Když se Arilynin nejlepší kočár kodrcal od Slunečního paláce, následován vozem, na němž přivezly truhlice a nyní v něm byli pouze služky a vozka, Aes Sedai toho moc nenamluvily. Nesune sepjala prsty a zamyšleně si poklepávala na rty. Zajímavý mladý muž. Zajímavý předmět studia. Nohou se dotkla truhlíku na zvířata pod sedadlem. Nikdy se nikam nevydávala bez truhlíků na vzorky. Člověk by si myslel, že svět už musel být dávno seřazen a zařazen, ale od odjezdu z Tar Valonu už sebrala padesát rostlin, dvakrát tolik druhů hmyzu a kůži a kosti lišky, tři druhy skřivanů a ne méně než pět druhů zemních veverek, o kterých si byla jistá, že o nich nikde nejsou záznamy.

„Neuvědomila jsem si, že se s Alviarin přátelíte,“ poznamenala po chvíli Coiren.

Galina si odfrkla. „Není nutné přátelit se s někým, abys věděla, že je v pořádku, když jsme odjížděly.“ Nesune napadlo, jestli ta žena ví, že mrzutě špulí rty. Snad to bylo tvarem jejích rtů, ale člověk se musel naučit žít se svou tváří. „Opravdu si myslíš, že to věděl?“ pokračovala Galina. „Že jsme... To není možné. Musel to uhádnout.“

Nesune nastražila uši, ačkoliv se dál poklepávala na rty. Tohle byla očividně snaha změnit téma a znamení, že Galina je navíc nervózní. Mlčení trvalo takhle dlouho proto, že se žádná nechtěla zmínit o al’Thorovi, a žádný jiný předmět hovoru zřejmě nepřicházel v úvahu. Proč nechce Galina mluvit o Alviarin? Ty dvě rozhodně nebyly přítelkyně. Byla vzácnost, aby červená měla přítelkyni z jiného adžah. Nesune si tuhle otázku poznačila do vlastní mentální přihrádky.

„Jestli hádal, tak by mohl na jarmarcích vydělat celé jmění.“ Coiren nebyla hloupá. Neuvěřitelně pompézní, ale nikoli hloupá. „Jakkoliv vám to možná připadá směšné, musíme předpokládat, že dokáže v ženě vycítit saidar.“

Její mrzutě našpulené rty Nesune rozčilovaly. Celá tahle výprava ji rozčilovala. Byla by se velmi ráda připojila, kdyby ji požádaly, ale Jesse Bilal nežádala. Jesse ji prakticky doslova strčila na koně. Ať už to u jiných adžah fungovalo jakkoliv, od hlavy hnědé rady se nečekalo, že se bude chovat takhle. Ale nejhorší ze všeho bylo, že Nesuniny společnice se tolik soustředily na mladého al’Thora, až byly zřejmě slepé ke všemu ostatnímu.

„Máte nějaké tušení,“ zamyslela se nahlas, „která sestra byla přítomna našemu rozhovoru?“

Nemusela to být sestra – když vstoupila do Královské knihovny, objevily se tam tři Aielanky a dvě z nich uměly usměrňovat – ale chtěla vidět jejich reakce. Nezklamaly ji. Nebo spíš ano. Coiren se jenom posadila rovněji, ale Galina vykulila oči. Nesune měla co dělat, aby si nevzdychla. Ony byly skutečně slepé. Jenom pár kroků od nich byla žena schopná usměrňovat a ony ji nevycítily, protože ji neviděly.

„Nevím, jak byla schovaná,“ pokračovala Nesune, „ale bylo by zajímavé to zjistit.“ Musela to být jeho práce. Tkanivo saidaru by viděly. Nezeptaly se, je-li si jistá. Věděly, že nikdy nehádá.

„Potvrzení, že Moirain žije.“ Galina se na sedadle uhnízdila s ponurým úsměvem. „Navrhuji, abychom poslaly Beldeine, aby ji našla. Pak ji sebereme, svážeme a strčíme do sklepa. Tak ji dostaneme od al’Thora a můžeme ji odvézt do Tar Valonu s ním. Pochybuju, že si toho všimne, dokud mu budeme pod nosem blýskat dostatečným množstvím zlata.“

Coiren důrazně zavrtěla hlavou. „Nic to nedokazuje, ne, že jde o Moirain. Mohla by to být ta záhadná zelená. Souhlasím, abychom zjistily, kdo to je, ale zbytek musíme pečlivě rozvážit. Nebudu riskovat všechno, co jsme tak pečlivě naplánovaly. Nesmíme zapomínat, že al’Thor je s tou sestrou ve spojení – ať už je to kdokoliv – a že jeho prosba o čas může být jenom chytrý tah. Naštěstí máme čas.“ Galina kývla, byť váhavě. Raději by se vdala a usadila na statku, než by ohrozila jejich plán.

Nesune si lehce povzdechla. Kromě pompéznosti bylo Coireninou jedinou chybou to, že opakovala, co bylo zřejmé. A ony měly čas. Nohou se znovu dotkla truhlíku na vzorky. Ať už se to vyvrbí jakkoliv, dokument, který hodlala o al’Thorovi napsat, bude vyvrcholením jejího života.