Pán chaosu

Epilog Odpověď

Muž se zastavil jenom na tak dlouho, aby spočinul rukou na dvířkách nosítek, a zmizel, jakmile Falion převzala zprávu z jeho prstů. Na její zaklepání dva nosiči vykročili málem dřív, než chlapík v livreji Tarasinského paláce zmizel zpátky v hustém davu na náměstí.

Na malém čtverečku papíru stálo jediné slov. Pryč. Zmačkala papírek v pěsti. Nějak zase vyklouzly, aniž by je její lidé v paláci zahlédli. Měsíce marného pátrání ji přesvědčily, že zde žádný poklad angrialů není, ať už věřila Moghedien čemukoliv. Dokonce ji napadlo, že vyzpovídá moudrou ženu nebo dvě. Jedna z nich by mohla vědět, kde to je, pokud to existovalo. A koně by mohli létat. Tady, v tomto mizerném městě, ji drželo pouze to, že když jeden z Vyvolených vydá rozkaz, vy poslechnete, dokud ho nezmění. Cokoliv jiného byla zkratka ke smrti. Když tu ale byly Elain a Nyneiva... V Tanchiku zničily úplně všechno. Ať byly či nebyly hotové sestry – jakkoliv to vypadalo nemožně – Falion nehodlala brát jejich přítomnost jako shodu náhod. Možná tu ten poklad byl. Poprvé byla ráda, že si jí Moghedien nevšimla od chvíle, kdy jí před mnoha měsíci v Amadicii vydala rozkazy. I když to vypadalo, že ji opustila, mohla to být příležitost pozvednout se v očích Vyvolené. Ty dvě by ji ještě mohly dovést k pokladu, a pokud ne, pokud tu žádný poklad nebyl... Moghedien se zřejmě o Elain a Nyneivu zajímala osobně. Kdyby je dostala, bylo by to rozhodně lepší než neexistující angrialy.

Zaklonila se a nechala se ukolébat pohupováním nosítek. Tohle město nenáviděla – když byla novicka, přišla sem jako uprchlice – ale třeba tahle návštěva nakonec skončí příjemně.

Sedě ve své pracovně, Herid koukal do své fajfky a uvažoval, jestli má po ruce prostředky, jak ji zapálit, když pode dveřmi proklouzl gholam. Samozřejmě i kdyby Fel dával pozor, nejspíš by tomu nevěřil, a jakmile byl gholam v místnosti, jen pár lidí by mělo nějakou šanci.

Když do Felovy pracovny později přišla Idrien, zírala na to, co bylo nepříliš úhledně naskládáno na podlaze u stolu. Hodnou chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co to je, a pak omdlela, než dokázala vykřiknout. Ačkoliv mnohokrát slyšela, že někoho roztrhali na kusy, doteď to ještě nikdy neviděla na vlastní oči.

Jezdec na vršku otočil koně, aby se naposledy podíval na Ebú Dar, lesknoucí se bíle ve slunci. Dobré město k vyrabování, a podle toho, co zjistil od místních lidí, budou se bránit, takže urození povolí rabování. Budou se bránit, ale on doufal, že ostatní špehové přinesou taky zprávy o nejednotnosti, jakou viděl i on. Odpor nepotrvá dlouho, když takzvaná královna ovládá jen kousíček země, a tak se spojovaly nejlepší možnosti. Otočil koně a vyjel k západu. Snad už brzy přijde Návrat a s ním i Dcera Devíti měsíců. To rozhodně bude největší znamení vítězství.

Ležíc potmě na zádech, Moghedien hleděla upřeně na strop maličkého stanu, který měla pro sebe jako jedna z amyrlininých služek. Občas zaskřípala zuby, ale jakmile si to uvědomila, okamžitě toho nechala. Velice nepříjemně si uvědomovala obojek a’damu těsně kolem krku. Tahle Egwain z al’Vereů byla tvrdší než Elain nebo Nyneiva, snášela méně a vyžadovala více. A když předala náramek Siuan nebo Leaně, zvlášť Siuan... Moghedien se zachvěla. Takhle by to určitě vypadalo, kdyby náramek mohla nosit Birgitte.

Stanová chlopeň se odsunula a dovnitř vniklo jen tolik měsíčního světla, aby viděla, že dovnitř vstoupila žena.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět Moghedien drsně. Když pro ni posílali v noci, ať už přišel kdokoliv, vždycky si přinesl lucernu.

„Říkej mi Aran’gar, Moghedien,“ odpověděl pobavený hlas a ve stanu vykvetlo světýlko.

Její vlastní jméno přilepilo Moghedien jazyk na patro. To jméno tady znamenalo smrt. Snažila se promluvit, říci, že se jmenuje Marigan, když si náhle skutečně uvědomila to světlo. Malou zářící bílou kouli visící ve vzduchu kousek od její hlavy. S a’damem na krku nemohla bez dovolení udělat víc než na saidar pomyslet, ale pořád cítila, když ho někdo usměrnil, viděla spletené sítě. Tentokrát necítila nic, neviděla nic. Jenom maličkou kuličku čistého světla.

Zírala na ženu, která si říkala Aran’gar, a konečně ji poznala. Halima, pomyslela si. Údajně tajemnice jedné z přísedících. Rozhodně ale žena, byť vypadala tak, jako by ji navrhl muž. Žena. Ale ta světelná kulička musel být saidín! „Kdo jsi?“ Hlas se jí mírně třásl a překvapilo ji, že vůbec mluví tak klidně.

Žena se na ni usmála – velmi pobaveně se usmála – a usadila se vedle ní na kavalec. „Už jsem ti to řekla, Moghedien. Jmenuji se Aran’gar. Když budeš mít štěstí, to jméno se v budoucnu naučíš. Teď mě pozorně poslouchej a na nic se neptej. Povím ti, co potřebuješ vědět. Za chvíli ti sundám ten hezoučký náhrdelníček. Až to udělám, zmizíš tak rychle a tiše, jako to udělal Logain. Jestli ne, tak tady zemřeš. A to by byla škoda, protože jsi právě této noci povolána do Shayol Ghulu."

Moghedien si olízla rty. Povolání do Shayol Ghulu. To mohlo znamenat věčnost v Jámě smrti či nesmrtelnost a vládu nad světem či cokoliv mezi tím. Byla jenom malá naděje, že bude jmenována Nae’blisem, ne, když Veliký pán věděl dost o tom, jak strávila poslední měsíce, aby poslal někoho, kdo by ji osvobodil. Přesto to bylo povolání, jež nemohla odmítnout. A přinejmenším to znamenalo konec a’damu. „Ano. Sundej to. Půjdu okamžitě.“ Stejně nemělo smysl otálet. Byla silnější než kterákoliv žena v táboře, ale nehodlala poskytnout kruhu třinácti příležitost.

„Myslela jsem si, že to budeš vidět takhle,“ Halima – či Aran’gar – se zvučně zasmála. Dotkla se obojku, lehounce sebou trhla a Moghedien se znovu zamyslela nad ženou, jež očividně usměrňovala saidín, a dotek toho, co mohlo ublížit jen muži, který mohl usměrňovat, jí ublížil, jakkoliv maličko. Pak byl obojek dole a žena si ho chvatně nacpala do váčku. „Běž, Moghedien. Hned.“

Když se Egwain dostala ke stanu a strčila do něj hlavu a lucernu, našla jenom zmuchlané pokrývky. Pomalu se stáhla.

„Matko,“ poskakovala za ní Chesa, „neměla bys chodit po nocích venku. Noční vzduch je špatný vzduch. Jestli chceš Marigan, mohla jsem ti ji zavolat.“

Egwain se rozhlédla pozorně kolem. Cítila, jak obojek povolil, a cítila zášleh bolesti, což znamenalo, že se propojení dotkl muž, který může usměrňovat. Většina lidí už spala, ale několik jich pořád sedělo venku u nízko hořících ohňů a někteří byli také opodál. Mělo by být možné najít muže, jenž vstoupil do „Mariganina“ stanu.

„Myslím, že utekla, Cheso,“ řekla. Chesa celou cestu zpátky do Egwainina stanu rozzlobeně bručela cosi o ženách, které opustí svou paní. Přece to nemohl být Logain, nebo ano? Nemohl se vrátit, nemohl to vědět. Nebo mohl?

Demandred klečel v Jámě smrti a pro jednou mu bylo lhostejné, že Shaidar Haran pozoruje jeho třesavku tím bezokým, chladným pohledem. „Nevedl jsem si snad dobře, Veliký pane?“

Demandredovu hlavu naplnil smích Velikého pána.

Neposkvrněná Věž se zlomí a ohne koleno před zapomenutým znamením. Moře se vzbouří a bouřková mračna se seberou neviděna.

Za obzorem se rozhoří skryté ohně a hadi se usadí na prsou.

Co bylo povýšeno, bude svrženo, co bylo svrženo, bude pozvednuto. Příkaz hoří, aby mu pročistil cestu.