Pán chaosu

9 Plány

„Tys nechal všechny tyhle ohňostrůjce přivést do Amadoru?“ Mnozí lidé, když by uslyšeli Pedrona Nialla mluvit tak studeně, by sebou trhli, ne však muž, stojící na zlatem vyloženém slunečním kotouči před Niallovým prostým křeslem s vysokým opěradlem. Z něj vyzařovala sebedůvěra a schopnosti. Niall pokračoval: „Existuje důvod, proč nechávám dva tisíce dětí strážit hranici s Tarabonem, Omerno. Tarabon je v karanténě. Nikdo nesmí přes hranici. Kdyby bylo po mém, ani vrabec by nepřeletěl.“

Omerna byl ztělesněním toho, jak by měl vypadat důstojník dětí Světla, vysoký a velitelský, s odvážnou, neohroženou tváří, silnou bradou a zvlněnými vlasy, na spáncích bílými. Jeho tmavé oči byly zřejmě víc než schopné přehlížet nejdrsnější bitevní pole bez pohnutí, což také byla pravda. V této chvíli se zdálo, že jsou hluboce zamyšlené. Bílozlatý tabard kapitána, pomazaného Světlem, mu slušel. „Můj pane velící kapitáne, oni si tu chtějí zbudovat kapitulu.“ Dokonce i jeho hlas, hluboký a medový, zapadal do obrazu. „Ohňostrůjci putují všude. Mělo by být snadné dostat mezi ně agenty. Agenty, které by vítali s otevřenou náručí v každém městě, na každém šlechtickém sídle a v každém královském paláci.“ Abdel Omerna byl údajně poměrně bezvýznamný člen rady pomazaných. Ve skutečnosti byl velitel vyzvědačů dětí Světla. Jistým způsobem. „Představ si to!“

Niall myslel na to, že členové cechu ohňostrůjců jsou do posledního muže a ženy Taraboňané, a Tarabon byl nakažen chaosem a šílenstvím, které on nehodlá do Amadicie vpustit. Když už muselo vypálení této nákazy počkat, mohl ji aspoň oddělit od zbytku světa. „Bude s nimi zacházeno jako s každým, kdo se sem proplíží, Omerno. Budou drženi pod stráží, nesmějí s nikým mluvit a bez meškání budou vyprovozeni z Amadicie.“

„Smím-li naléhat, můj pane velící kapitáne, jejich užitečnost stojí za tu trochu klepů, které by mohli rozšířit. Drží spolu. A kromě toho, že je budou moci použít moji špehové, věhlas toho, že v Amadoru bude kapitula ohňostrůjců, bude jistě značná. Bude to ovšem jediná kapitula. Tu v Cairhienu opustili a tu v Tanchiku zajisté taky.“

Věhlas! Niall si zamnul levé oko, jak mu v něm mimoděk zacukalo. Zlobit se na Omernu nemělo smysl, ale ovládání vyžadovalo námahu. Dopolední horko smažilo jeho vztek na pomalém ohni. „Oni opravdu drží spolu, Omerno. Žijí spolu, cestují spolu a s nikým jiným skoro nepromluví kloudného slova. To chceš, aby tvoji špehové s ohňostrůjci uzavírali sňatky? Oni se mimo svůj cech žení a vdávají zřídkakdy, a neexistuje způsob, jak se stát ohňostrůjcem, pokud se jím nenarodíš.“

„Aha. No. Jsem si jistý, že se nějaká cesta najde.“ Tu fasádu sebedůvěry a schopnosti nemohlo nic nahlodat.

„Stane se, jak říkám, Omerno.“ Ten chlap skutečně znovu otevřel pusu, ale Niall ho podrážděně předešel. „Jak říkám, Omerno! Už o tom nechci slyšet! Teď, jaké informace máš dnes? Jaké užitečné informace? To je tvoje poslání. Ne obstarávat Ailronovi rachejtle.“

Omerna zaváhal, očividně chtěl za své drahocenné ohňostrůjce znovu prosit, ale nakonec nabubřele prohlásil: „Hlášení o Dračích spřísahancích v Altaře jsou, zdá se, víc než jenom klepy. A možná i v Murandy. Nákaza je malá, ale bude se šířit. Důrazný tah nyní by mohl vyřídit je i Aes Sedai v Salidaru jedním –“

„Ty teď dětem určuješ strategii? Sbírej informace a jejich využití nechej na mně. Co jiného pro mě máš?“

Omerna na přerušení zareagoval klidnou úklonou, kdy se podvolil. Omerna uměl velmi dobře zůstávat klidný. To nejspíš uměl ze všeho nejlépe. „Mám dobré zprávy. Mattin Stepaneos je připraven se k tobě připojit. Váhá to vyhlásit veřejně, ale moji lidé v Illianu hlásí, že to brzy udělá. Prý je dychtivý."

„To by bylo pozoruhodně dobré,“ prohodil Niall suše. Skutečně pozoruhodné. Mezi praporci a korouhvemi lemujícími lišty zdobící komnatu viseli tři gepardi Mattina Stepaneose, stříbrní na černém poli, vedle illiánské královské standarty se zlatými třásněmi, devíti včel vyšitých zlatou nití na zeleném hedvábí. Illiánský král se v pohraničních nepokojích konečně dostal nahoru, přinejmenším do bodu, kdy bylo možné vynutit smlouvu, která potvrzovala hranici mezi Amadicií a Altarou tak, jak byla původně určena, ale Niall pochyboval, že ten muž někdy zapomene, že měl u Soremaine výhodu terénu i přesily, a přesto byl poražen a zajat. Kdyby illiánští rytíři nekryli bitevní pole, aby mohl zbytek vojska uniknout z Niallovy pasti, Altara by teď byla lénem dětí, a nejspíš i Murandy a možná dokonce i Illian. Horší bylo, že Mattin Stepaneos měl jako rádkyni tarvalonskou čarodějnici, i když tuto skutečnost i ji tajil. Niall vyslal posly, protože se neodvažoval tuhle cestu nezkusit, ale ano, pokud by se k němu Mattin Stepaneos připojil dobrovolně, bylo by to vskutku pozoruhodné. „Pokračuj. A buď stručný. Mám dneska hodně práce a tvoje napsaná hlášení si můžu přečíst později.“

Přes dané příkazy byl Omernův výčet dlouhý, Omerna ho odříkával zvučným, sebejistým hlasem. Al’Thor z Andoru ovládá tak tak okolí Caemlynu. Jeho bleskový postup byl konečně jasně zastaven – Omerna opatrně naznačil, že toto předvídal. Byla jen malá šance, že by se někdy v dohledné době Hraniční státy připojily k dětem proti falešnému Drakovi. Urození pánové Shienaru, Arafelu a Kandoru využívali klidu v Morně ke vzpourám a královna Saldeie se stáhla do ústraní venkova ze strachu, podle Omerny ze strachu, že k tomu stejnému dojde i tam. Jeho vyzvědači však pilně pracovali a vládcové Hraničních států budou přivedeni k poslušnosti, jakmile budou udušena ta malá povstání. Na druhou stranu, vládcové Murandy, Altary a Ghealdanu byli již připravení se podvolit, ačkoliv v současnosti vydávali rozporuplná prohlášení, aby uklidnili tarvalonské čarodějnice. Alliandra Ghealdanská věděla, že se její trůn kymácí, věděla, že potřebuje děti, aby nespadla stejně prudce jako její předchůdci, kdežto jak Tylin Altarská, tak Roedran Murandský doufali, že díky vážnosti dětí za sebou budou konečně něčím víc než jen figurkami. Omerna očividně měl za to, že tyto země jako by už měl Niall v kapse.

V Amadicii byl obrázek podle Omernova výčtu ještě lepší. Rekruti se sbíhali pod prapory dětí ve větších počtech než za celá léta. Přesně řečeno, to nebyla Omernova starost, ale on svoje hlášení vždycky prošpikoval všemi dobrými zprávami, které vyškrábal. Prorok zemi nebude sužovat již příliš dlouho. V současnosti se jeho sběř věnovala rabování vesnic a venkovských zámečků na severu, a docela dobře by se mohla rozprchnout po Ghealdanu, kdyby je Ailronovi vojáci ještě trošičku postrčili. V šatlavách nebylo moc místa, protože temní druzi a tarvalonští špehové byli zatýkáni rychleji, než je bylo možné věšet. Při pátrání byly zatím nalezeny jenom dvě tarvalonské čarodějnice, ale k výslechu byla předvedena asi stovka žen, ukázka toho, jak bdělé jsou hlídky. A bylo lapeno méně uprchlíků z Tarabonu, důkaz, že karanténa začíná být účinnější. Ty, které chytili, hodili zpět do Tarabonu, jak nejrychleji je bylo možné dostat na hranici. To poslední přešel Omerna dost rychle, což nebylo překvapivé, vzhledem k tomu, jak hloupě se zachoval s ohňostrůjci.

Niall poslouchal jen natolik pozorně, aby věděl, kdy kývnout. Omerna byl dobrý polní velitel, pokud mu někdo říkal, co má dělat, ale v jeho současném postavení byla jeho důvěřivá hloupost únavná. Hlásil, že Morgasa je mrtvá, že její mrtvolu viděli a beze všech pochyb identifikovali, až do dne, kdy ho Niall přivedl přímo před ni. Vysmíval se „řečem", že Tearský Kámen padl, a neustále jen popíral, že nejmocnější pevnost světa by mohla padnout před vnějším nepřítelem. Trval na tom, že došlo ke zradě, nějaký vznešený pán zradil Kámen al’Thorovi a Tar Valonu. Trval bez ustání na tom, že pohroma u Falme a potíže v Tarabonu a Arad Domanu jsou práce vojsk Artuše, která se vrátila přes Arythský oceán. Byl přesvědčen, že Siuan Sanche nebyla sesazena, že al’Thor je šílený a umírá, že Tar Valon zavraždil krále Galldriana, aby tak schválně vyvolal občanskou válku v Cairhienu, a že tyto tři „skutečnosti“ jsou nějak spojené s těmi směšnými povídačkami, vždycky odněkud příhodně zdaleka, o lidech, kteří se náhle vzňali plamenem, nebo o nočních můrách, které se zjevily z ničeho nic a vyvraždily celé vesnice. Nebyl si zatím jistý, jak přesně, ale pracoval na velkolepé teorii, kterou slíbil každým dnem přednést, teorii, jež údajně odhalí všechny plány čarodějnic a předá Tar Valon Niallovi do rukou.

Takhle to s Omernou prostě chodilo. Buď si vymyslel pokřivené důvody k tomu, co se stalo, nebo se chytil ničím nepodložených klepů z ulice a spolkl je i s chlupy. Hodně času trávil nasloucháním klepům v zámcích i na ulici. Nejenže ho viděli popíjet v tavernách s hledači rohu, bylo také špatně udržovaným tajemstvím, že vydal ohromné sumy peněz za neméně než tři údajné Valerské rohy. Pokaždé tu věc odvezl někam na venkov a celé dny do ní dul, do chvíle, kdy i on sám musel uznat, že se k němu nesjíždějí žádní bájní hrdinové vstanuvší z hrobů. Ani tak mu neúspěchy nejspíš nezabrání v dalších koupích v temných uličkách či zadních komůrkách hostinců. Prostým faktem bylo, že tam, kde by velitel vyzvědačů měl pochybovat i o vlastní tváři v zrcadle, Omerna uvěřil všemu.

Nakonec se odmlčel a Niall řekl: „Tvoje hlášení zvážím, Omerno. Vedl sis dobře.“ Jak se ten chlapík naparoval, uhlazoval si tabard. „Teď odejdi. Až půjdeš ven, pošli sem Balwera. Musím nadiktovat nějaké dopisy.“

„Ovšem, můj pane velící kapitáne. Ach.“ Uprostřed úklony se Omerna zamračil a hrabal se v kapse bílé vesty, načež vytáhl malý kostěný váleček a podal jej Niallovi. „Tohle dnes ráno dorazilo do holubníku.“ Po délce válečku se táhly tři tenké červené proužky, což znamenalo, že se má donést Niallovi s nepoškozenou pečetí. A ten chlap na to málem zapomněl.

Omerna čekal, nepochybně doufal, že zjistí aspoň náznak toho, co váleček obsahuje, ale Niall mu ukázal dveře. „Nezapomeň na Balwera. Jestli je naděje, že se ke mně Martin Stepaneos připojí, musím psát, abych zjistil, jestli nedokážu přidat trochu váhy k tomu, aby učinil to správné rozhodnutí.“ Omerna neměl jinou možnost, než se znovu uklonit a odejít.

I když se za ním dveře již zavřely, Niall váleček jenom hladil. Tyhle vzácné speciální zprávy byly málokdy dobré. Pomalu vstal – v poslední době občas cítil v kostech svůj věk – nalil si do prostého stříbrného poháru punč, avšak pohár jenom postavil na stůl a otevřel kožené pouzdro zdobené spirálami a podšité plátnem. Byl v něm jediný list silného papíru, pomačkaný a natržený, malůvka pouličního umělce, barevnými křídami vyobrazující dva muže bojující v mracích, jeden měl ohnivou tvář a druhý tmavě rusé vlasy. Al’Thor.

Všechny jeho plány, jak zbrzdit falešného Draka, se jaksi zvrtly, všechny jeho naděje, jak zpomalit jeho dobývání, jak odvést jeho pozornost. Čekal snad příliš dlouho, dovolil al’Thorovi příliš zesílit? Pokud ano, tak existoval jenom jediný způsob, jak to s ním rychle vyřídit, nůž ve tmě, šíp ze střechy. Jak dlouho se odváží čekat? Odváží se riskovat, nečekat? Přílišný spěch mohl vyvolat pohromu stejně jistě jako přílišné odklady.

„Můj pán pro mě poslal?"

Niall se podíval na muže, jenž tak tiše vstoupil. Podle jeho tváře se zdálo téměř nemožné, že se Balwer dokáže pohybovat, aniž by jeho přítomnost neohlašovalo tiché šustění. Všechno na něm bylo úzké a špičaté. Hnědý kabát mu visel z kloubnatých ramen a nohy jako by se mu měly každou chvíli zlomit pod tíhou vyschlého těla. Pohyboval se jako ptáček přeskakující z větve na větev. „Věříš, že Valerský roh povolá mrtvé hrdiny zpátky, aby nás zachránili, Balwere?“

„Možná, můj pane,“ odvětil Balwer a založil si nervózní ruce. „Možná ne. Já sám bych na to nespoléhal.“

Niall kývl. „A myslíš, že se ke mně Mattin Stepaneos připojí?“

„Znovu, možná. Nebude chtít skončit mrtvý či jako loutka. Jeho první a jedinou starostí je udržet si Vavřínovou korunu, a z vojska sbírajícího se v Tearu se musí pěkně potit.“ Balwer se pousmál, jen maličko stiskl rty. „Otevřeně mluvil o tom, že nabídku mého pána přijme, ale na druhou stranu jsem právě zjistil, že komunikuje s Bílou věží. Očividně souhlasil, že něco udělá, i když zatím nevím co.“

Svět věděl, že Abdel Omerna je velitel vyzvědačů dětí Světla. Takové postavení by, samozřejmě, mělo být zachováno v tajnosti, ale na ulicích si na něj ukazovali pacholci a žebráci, opatrně, aby si jich nejnebezpečnější muž v Amadicii nevšiml. Pravdou bylo, že ten hlupák Omerna byl jen vějička, hlupák, který ani sám nevěděl, že jenom zakrývá skutečného velitele vyzvědačů v pevnosti Světla. Sebbana Balwera, Niallova upjatého vyschlého maličkého sekretáře s opovržlivými rty. Muže, jehož by žádný ani nepodezíral, žádný by tomu neuvěřil, kdyby ho snad někdo za velitele vyzvědačů označil.

Kde Omerna uvěřil všemu, Balwer nevěřil ničemu, možná dokonce nevěřil ani na temné druhy nebo na Temného. Pokud Balwer na něco přece jen věřil, tak to bylo nahlížení lidem přes rameno, naslouchání tomu, co si šeptají, vyhrabávání jejich tajemství. Ovšem, každému pánovi by sloužil stejně dobře jako Niallovi, ale to bylo v naprostém pořádku. Balwer se nikdy nenechal odvádět od toho, co zjistil, tím, co s určitostí věděl nebo o čem si přál, aby to byla pravda. Jelikož ničemu nevěřil, vždycky se mu podařilo odhalit pravdu.

„Od Illiánce bych ani nic jiného nečekal, Balwere, ale dokonce i jeho lze přivést k poslušnosti.“ Bude to nutné. Nemohlo být ještě pozdě. „Jsou nějaké čerstvé zprávy z Hraničních států?“

„Zatím ne, můj pane. Ale Davram Bashere je v Caemlynu. Moji informátoři tvrdí, že tam má třicet tisíc mužů lehkého jezdectva, ale já myslím, že to nebude ani polovina. Tak dalece by Saldeiu neoslabil, ať už je v Morně jaký chce klid, dokonce i kdyby mu to Tenobie nařídila.“

Niall zavrčel, koutek levého oka se mu chvěl. Přejel pomalu prstem po kresbě ležící na pouzdře. Údajně to měl být al’Thorův docela slušný portrét. Bashere v Caemlynu. Dobrý důvod, proč se Tenobie skrývá na venkově před jeho vyslanci.

Z Hraničních států žádné dobré zprávy nepřišly, ať už si o tom Omerna myslel cokoliv. „Menší povstání", které Omerna hlásil, byla menší, ale ne taková povstání, jak si myslel. Podél Mornské hranice se lidé dohadovali, jestli je al’Thor další falešný Drak nebo Drak Znovuzrozený. Poněvadž byli Hraničáři takoví, jací byli, občas tyhle hádky přerostly v bitvu menších rozměrů. Boje začaly v Shienaru asi v době, kdy padl Tearský Kámen, potvrzení, že do toho byly zapleteny čarodějnice, tedy pokud by nějaké potřeboval. Jak se to všechno nakonec rozhodne, bylo, podle Balwera, zatím pochybné.

Že je al’Thor uzavřen v Caemlynu, byla jedna z věcí, v nichž měl Omerna naprostou pravdu. A přesto, proč s Basherem a Aiely a čarodějnicemi? Odpověď na tohle neznal dokonce ani Balwer. Ať už byl důvod jakýkoliv, Světlo za něj budiž pochváleno! Prorokova chátra se jala loupit v severní Amadicii, pravda, avšak tam si upevňovala své postavení a zabíjela či vyháněla každého, kdo odmítl přijmout Drakova proroka. Ailronovi vojáci přestali ustupovat jen proto, že ten prokletý prorok přestal postupovat. Alliandra a ostatní, o nichž si byl Omerna jist, že se k němu připojí, se ve skutečnosti cukali a vysílali vyslance s vytáčkami a odklady. Niall tušil, že sami nevědí o nic víc, kam vlastně nakonec skočí, než on.

Na povrchu v této chvíli všechno zdánlivě hrálo al’Thorovi do ruky, až na to, co ho drželo v Caemlynu, ale Niall byl vždycky nejnebezpečnější, když stál proti přesile zády ke zdi.

Pokud se dalo věřit řečem, tak Carridin si v Altaře a Murandy vedl docela dobře, ačkoliv ne tak rychle, jak by se Niallovi líbilo. Čas byl stejně tak nepřítelem jako al’Thor nebo Věž. A přesto, dokonce i kdyby si Carridin vedl jenom tak dobře, jak se povídalo, mělo by to stačit. Možná nastal čas vypustit „Dračí spřísahance“ do Andoru. Možná že také do Illianu, ačkoliv jestli vojsko sbírající se v Tearu nestačilo, aby ukázalo Mattinu Stepaneosovi stezku, tak několik přepadených statků a vesnic bude těžko znamenat rozdíl. Ta velikost vojska Nialla děsila. Nic takového tu nebylo od časů Artuše Jestřábí křídlo. Spíš než by děsilo muže a hnalo je do Niallovy náruče, takovéhle vojsko je mohlo zastrašit, aby se připojili k Dračí zástavě. Kdyby získal rok, nebo alespoň půl roku, vyrovnalo by to podle něj celé to al’Thorovo vojsko hlupáků a zločinců a aielských divochů.

Všechno samozřejmě ještě nebylo ztraceno. Dokud jste byli naživu, nikdy nebylo všechno ztraceno. Tarabon a Arad Doman, dvě jámy plné štírů, nebyly al’Thorovi a těm čarodějnicím k ničemu. Jenom hlupák by tam strkal ruku do doby, než se víc štírů pozabíjí navzájem. I kdyby byla ztracena Saldeia, o čemž se pořád nemohl rozhodnout, Shienar, Arafel a Kandor stále visely na vlásku, a ten bylo možné rozhoupat. Jestli chtěl Mattin Stepaneos jet na dvou koních zároveň – a on to vždycky rád zkoušel – ještě ho bylo možné přinutit, aby si vybral toho správného. Altara a Murandy budou postrčeny na správnou stranu a Andor bude stát proti němu, ať už se rozhodne, jestli tam potřebují okusit Carridinova biče. Balwerovi agenti v Tearu přesvědčili Tedosiana a Estandu, aby se připojili k Darlinovi, a na odiv stavěný vzdor se změnil v otevřenou vzpouru. Balwer si byl celkem jist, že to stejné je možné provést v Cairhienu i v Andoru. Ještě měsíc dva venku, a od Tar Valonu dorazí Eamon Valda. Niall by se bez Valdy obešel, jenže pak bude na jednom místě většina vojáků dětí, připravených k použití tam, kde to nejvíc prospěje.

Ano, měl ještě hodně věcí na své straně. Nic nebylo pevně dáno, ale všechno se vyvíjelo dobře. Teď skutečně potřeboval jenom čas.

Uvědomil si, že stále drží kostěný váleček, a tak palcem zlomil voskovou pečeť a opatrně vytáhl ven stočený tenoučký papírek.

Balwer neříkal nic, ale znovu stiskl rty, byť tentokrát ne v úsměvu. S Omernou se srovnal, věděl, že je to hlupák, a raději zůstával v skrytu, ale nelíbilo se mu, když Niall dostával zprávy, které šly mimo něj od lidí, které neznal.

Papírek pokrývalo tenoučké pavoučí písmo v šifře, kterou kromě samotného Nialla znal málokdo, a nikdo v samotném Amadoru. On ji četl tak snadno, jako kdyby to sám napsal. Když uviděl znak dole, zamrkal, a potom zamrkal i nad obsahem. Varadin byl, nebo býval, jedním z jeho nejlepších osobních špehů, prodavač koberců, který mu během pohraničních nepokojů dobře posloužil, když se zbožím jezdil mezi Altarou, Murandy a Illianem. Z toho, co si tam vydělal, se mohl usadit jako bohatý kupec v Tanchiku, kde pravidelně dodával jemné koberce a víno do paláce krále i panarchy, stejně jako většině šlechticů jejich dvorů, a vždycky měl oči i uši otevřené. Niall ho považoval za mrtvého od pouličních bouří, k nimž ve městě došlo. Tohle od něj byla po roce první zpráva. Z toho, co Varadin psal, by bylo lepší, kdyby byl ten rok opravdu mrtvý. Křečovitou rukou člověka na pokraji šílenství tady bylo zapsáno zmatené, nesouvislé blábolení o mužích jezdících na podivných zvířatech a létajících tvorech, o Aes Sedai na vodítcích a Hailene. To ve starém jazyce znamenalo Předběžníci, ale Varadin se ani nesnažil vysvětlit, proč se jich tak bojí nebo kdo to má být. Ten muž očividně dostal mozkovou horečku, když se díval, jak se kolem něj jeho země rozpadá.

Niall papírek podrážděně zmačkal a zahodil. „Nejdřív musím poslouchat Omernovy blbosti a nyní tohle. Co pro mě ještě máš, Balwere?“ Bashere. Záležitosti se mohly pěkně zamotat, když al’Thorovým vojskům velel Bashere. Ten chlap si vysloužil slušnou pověst. Dýka ve stínu pro něj?

Balwer ani na okamžik nespustil oči z Niallovy tváře, ale Niall věděl, že kulička papíru na podlaze skončí v jeho rukou, pokud ji nespálí. „Zajímavé můžou být čtyři věci, můj pane. To nejméně důležité nejdřív. Povídačky o setkáních mezi ogierskými državami jsou pravdivé. Na ogiery zřejmě byly hodně uspěchané.“ Neřekl samozřejmě, o čem se na těch schůzkách pojednávalo. Dostat člověka na ogierský sněm bylo stejně nemožné jako získat ogierského špeha. Mnohem snazší by asi bylo nechat slunce vyjít v noci. „Taky je v jižních přístavech nezvyklé množství lodí Mořského národa, nepřevážejí náklady, vůbec nevyplouvají.“

„Na co čekají?“

Balwer na okamžik stiskl rty, jako by někdo zatáhl za provázky. „To ještě nevím, můj pane.“ Balwer vždycky nerad přiznával, že existují lidská tajemství, která nedokáže vypátrat. Snažit se zjistit víc, než co bylo na povrchu, o tom, co se dělo mezi Atha’an Miere, bylo jako snažit se zjistit, jak cech ohňostrůjců vyrábí rachejtle, prostě cvičení ve zbytečné námaze. Ogierové aspoň mohli svá rozhodnutí, učiněná na schůzkách, ohlásit.

„Pokračuj.“

„Středně důležitá zpráva je... podivná, můj pane. Al’Thor byl spolehlivě hlášen v Caemlynu, v Tearu a v Cairhienu, občas i ten samý den.“

„Spolehlivě? Spolehlivé šílenství. Čarodějnice nejspíš mají dva tři muže, co vypadají jako al’Thor, dost, aby oblbli každého, kdo ho nezná. To by hodně vysvětlovalo.“

„Možná, můj pane. Moji informátoři jsou spolehliví.“

Niall prudce zavřel kožené desky a zakryl tak al’Thorovu tvář. „A nejdůležitější zpráva?“

„Mám ze dvou zdrojů v Altaře – spolehlivých zdrojů, můj pane – že čarodějnice v Salidaru tvrdí, že červené adžah vyzvaly Logaina, aby se prohlásil falešným Drakem. Vlastně ho skoro vytvořily. Mají Logaina v Salidaru – nebo muže, o němž tvrdí, že je Logain – a ukazují ho šlechticům, které tam přivádějí. Nemám důkaz, ale soudím, že tu samou povídačku opakují každému vladaři, k němuž se dostanou.“

Niall se zamračil a studoval praporce na stěně. Ty představovaly nepřátele téměř z každé země. Nikdo ho ještě nikdy neporazil dvakrát a jen málokdo jednou. Praporce už byly všechny vybledlé věkem. Jako on. A přesto stále nebyl natolik starý, aby neviděl konec toho, co začal. Každý prapor byl uchvácen v krvavé bitvě, kde jste nevěděli, co se skutečně děje, snad kromě toho, co jste viděli na vlastní oči, kde jisté vítězství i jistá porážka mohly být stejně pochybné. Nejhorší bitva, v níž kdy bojoval, kdy do sebe vojska vrazila v noci poblíž Moisenu během pohraničních nepokojů, byla jasná jako čistý letní den ve srovnání s tou, v níž bojoval nyní.

Mohl jsem se zmýlit? Mohla být Věž skutečně rozdělená? Nějaký zápas mezi adžah? Kvůli čemu? Al’Thorovi? Jestli se čarodějnice perou mezi sebou, tak mnoho dětí bude připraveno obhajovat Carridinovo řešení, útok a zničení Salidaru a tolika čarodějnic, kolik bude možné. Muži, kteří věřili, že myslet na zítřek je myslet dopředu, ale nikdy nebrali v úvahu příští týden či měsíc, natož rok. Třeba Valda. Další byl Rhadam Asunawa, hlavní Inkvizitor tazatelů. Valda vždy chtěl použít sekeru, i když se pro daný úkol mnohem víc hodila dýka. Asunawa prostě chtěl každou ženu, jež strávila noc ve Věži, pověsit, pokud možno už včera, každou knihu, v níž byla zmínka o Věži či jediné síle, spálit a samotná ta slova zakázat. Asunawa nikdy nemyslel dál a nestaral se o cenu. Niall pracoval příliš tvrdě, riskoval příliš mnoho, aby dovolil, aby se to v očích světa zvrhlo v zápas mezi dětmi a Věží.

Popravdě řečeno nezáleželo na tom, jestli se mýlí. Pokud ano, pořád bude mít velkou výhodu. Možná větší, než kdyby měl pravdu. S trochou štěstí rozbije Bílou věž tak, že už nepůjde nikdy dát dohromady, rozdrtí čarodějnice na třísky, které půjdou snadno rozemlít na prach. Al’Thor pak určitě selže, přičemž však zůstane dost velkou hrozbou, aby se dal použít jako ostruha. A on se může v podstatě držet pravdy. Téměř.

Aniž by odtrhl oči od praporců, řekl: „Rozkol ve Věži je skutečný. Černé adžah povstaly, vítězky drží Věž a poražené vyhnaly, aby si lízaly rány v Salidaru.“ Podíval se na Balwera a málem se usmál. Některé z dětí by již namítalo, že žádné černé adžah nejsou, nebo spíš že všechny čarodějnice jsou temné družky. I ten nejčerstvější rekrut by to udělal. Balwer se na Nialla jenom podíval, vůbec ne, jako kdyby se právě rouhal proti všemu, za čím děti stály. „Musíme rozhodnout jedině to, jestli černé adžah vyhrály, nebo prohrály. Myslím, že vyhrály. Většina lidí si bude myslet, že ty, kdo drží Věž, jsou skutečné Aes Sedai. Ať si spojí skutečné Aes Sedai s černými adžah. Al’Thor je výtvor Věže – vazal černých adžah.“ Zvedl ze stolu pohár s vínem a usrkl. Proti horku punč nepomáhal. „Třeba to dokážu spojit s tím, proč jsem ještě nevytáhl proti Salidaru.“ Skrze své vyslance využíval to, že se mu nepodařilo proti nim vytáhnout, jako důkaz, jak velkou hrozbu vidí v al’Thorovi. Byl dokonce ochoten nechat čarodějnice scházet se na prahu Amadicie, místo aby se nechal odvést od nebezpečí, hrozícího od falešného Draka. „Ty ženské tam se po všech těch letech zděsily, jak vlezlé černé adžah je, konečně je začalo odpuzovat zlo, do něhož zabředly...“ Výplody mu došly – všechny jsou služebnice Temného, jaké zlo by je mohlo odpuzovat? – ale po chvíli se chytil Balwer.

„Třeba se rozhodly vydat mému pánu na milost, dokonce ho požádat o ochranu. Poražené v povstání, slabší než jejich nepřátelé, bály se, že budou rozdrceny. Muž padající z útesu vstříc jisté smrti natáhne ruku i k nejhoršímu nepříteli. Třeba...“ Balwer si zamyšleně poklepal kostnatým prstem na rty. „Třeba jsou připravené litovat svých hříchů a odvrhnout to, že byly Aes Sedai?“

Niall na něj zíral. Tušil, že hříchy tarvalonských čarodějnic patří mezi věci, v něž Balwer nevěří. „To je nesmysl,“ prohlásil hluše. „Takovouhle věc bych mohl čekat od Omerny.“

Jeho sekretář se tvářil stejně vážně jako vždy, ale začal si mnout ruce, jako to dělal, když se cítil uražen. „Můj pán by to od něj mohl čekat, ale je to také přesně to, co budou lidé opakovat tam, kde se nejčastěji poslouchá, na ulicích a tam, kde šlechtici klepou nad vínem. Tam se nesmyslům nikdo nesměje, jen je poslouchá. Co je příliš velký nesmysl, tomu uvěří, neboť je to příliš velký nesmysl, aby to byla lež."

„Jak bys to předložil? Já nebudu zdrojem žádných řečí o dětech jednajících s čarodějnicemi.“

„Byly by to jenom řeči, můj pane.“ Niallův pohled ztvrdl a Balwer rozhodil rukama. „Jak si můj pán přeje. Při každém opakování se přidají další ozdoby, takže prostý příběh má největší šanci na to, že jádro přežije. Navrhuji čtyři povídačky, můj pane, ne jenom jednu. První, že rozkol ve Věži způsobilo povstání černých adžah. Druhou, že černé adžah vyhrály a ovládají teď Věž. Třetí, že Aes Sedai v Salidaru, zděšené a cítící odpor, popírají, že jsou Aes Sedai. A čtvrtou, že přišly za tebou, hledajíce slitování a ochranu. Pro většinu lidí bude každá potvrzovat ty ostatní.“ Zatahal se za klopy a sevřeně, spokojeně se usmál.

„Velmi dobře, Balwere. Ať se tak stane.“ Niall si zhluboka přihnul. Z toho horka cítil svůj věk. Kosti jako by mu křehly. Ale vydrží dost dlouho, aby viděl, jak bude falešný Drak svržen a svět sjednocen před Tarmon Gai’donem. Dokonce i kdyby se nedožil velení v Poslední bitvě, tolik mu Světlo jistě zaručí. „A chci, aby našli Elain Trakandovnu a jejího bratra Gawyna, Balwere, a přivedli je do Amadoru. Dohlédni na to. Teď smíš odejít.“

Místo aby Balwer odešel, zaváhal. „Můj pán ví, že jsem nikdy žádnou akci nenavrhoval.“

„Ale teď ji navrhnout chceš, ano? Oč jde?“

„Tlač na Morgasu, můj pane. Uběhl už víc než měsíc a ona pořád zvažuje návrh mého pána. Ona –“

„Dost, Balwere.“ Niall si povzdechl. Občas si přál, aby Balwer nebyl Amadičan, ale Cairhieňan, jenž by sál hru rodů s mateřským mlékem. „Morgasa je mi každým den víc a víc zavázána, ať už si myslí cokoliv. Víc by se mi líbilo, kdyby přijala okamžitě – mohl bych Andor pozvednout proti al’Thorovi už dnes, se silnou podporou dětí – ale každý den, kdy zůstává mým hostem, je ke mně připoutána o to pevněji. Nakonec zjistí, že je mým spojencem, protože tomu věří svět, je zapletená tak těsně, že už nikdy neunikne. A nikdo nikdy nebude moct říct, že jsem ji přinutil, Balwere. To je velice důležité. Vždycky je těžší rozvázat spojenectví, o němž si svět myslí, že bylo uzavřeno z vlastní vůle, než to, o němž můžeš dokázat, že ti bylo vnuceno. Zbrklý spěch vede k pohromě, Balwere.“

„Jak můj pán praví.“

Niall ho pokynem ruky propustil a sekretář se odpoklonkoval pryč. Balwer nepochopil. Morgasa byla tvrdý protivník. Kdyby na ni příliš tlačil, obrátila by se a bojovala bez ohledu na šanci na vítězství. A přesto, když na ni bude tlačit hodně tvrdě, bude bojovat s nepřítelem, o němž si bude myslet, že ho vidí, a nezahlédne past, jež se kolem ní sevře, dokud nebude příliš pozdě. Tlačil ho čas, celá ta léta, která prožil, všechny ty měsíce, které zoufale potřeboval, ale nedovolí, aby mu spěch zhatil plány.

Útočící sokol zachytil velkou kachnu a kolem létalo peří. Ptáci se oddělili, kachna padala k zemi. Sokol se prudce otočil proti bezmračné obloze a snášel se za padající kořistí, kterou sevřel do pařátů. Váha kachny ho tížila, ale on se přesto dral k lidem čekajícím dole.

Morgasu napadlo, jestli je jako sokol, příliš hrdá a příliš odhodlaná, aby si uvědomila, že se chytila kořisti, která je příliš těžká, aby ji její křídla zvládla. Snažila se pustit rukama v rukavičkách otěže, které svírala až příliš pevně. Bílý klobouk se širokou krempou a dlouhými bílými pery před nelítostným sluncem sice trochu chránil, jí se však přesto řinul po tvářích pot. V jezdeckých šatech ze zeleného, zlatem krumplovaného hedvábí nevypadala jako vězeň.

Dlouhá louka porostlá již uschlou hnědou trávou byla plná lidí na koních i opěšalých, ačkoliv se tu nijak netlačili. Hlouček hudebníků v bíle vyšívaných modrých tabardech s flétnami, citarami a tamburínami hrál docela lehounkou melodii, vhodnou pro odpoledne s ledem chlazeným vínem. Asi tucet sokolníků v dlouhých, složitě vypracovaných kožených vestách přes nabírané bílé košile hladilo dravce s čepičkami, kteří jim seděli na rukavicích, nebo bafalo z krátkých fajfek a vyfukovalo na nedočkavé ptáky proužky modrého kouře. Dvakrát tolik sloužících v livrejích jasných barev roznášelo po louce zlaté podnosy s ovocem a víno ve zlatých číších a na okraji louky, těsně před stromy s většinou holými větvemi, stála skupina mužů v lesklé kroužkové zbroji. Všechno na pomoc Morgase a jejímu doprovodu, aby jejich sokolničení proběhlo v bezpečí.

No, tohle byl aspoň oficiální důvod, ačkoliv prorokovi lidé byli dobrých dvě stě mil na sever, a že by se objevili banditi takhle blízko Amadoru, nebylo pravděpodobné. A i přes to, že se kolem ní tlačily ženy na klisnách a valaších, v zářivých hedvábných jezdeckých šatech a kloboucích se širokými krempami, bohatě zdobenými barevným peřím, s vlasy stočenými do dlouhých loken, které byly u amadicijského dvora právě v módě, Morgasin doprovod vpravdě tvořil Basel Gill, o kus dál stranou neohrabaně sedící na koni v kazajce pošité kovovými kolečky, napínající se mu přes břicho, přes červený hedvábný kabátec, který mu opatřila, aby ho nepřekonali sloužící, a Paitr Conel, ještě více neohrabanější v pážecím červenobílém kabátci a tvářící se velmi nervózně od chvíle, kdy ho přibrala ke své družině. Ženy pak byly šlechtičny od Ailronova dvora, „dobrovolně“ se přihlásily za Morgasiny dvorní dámy. Ubohý mistr Gill hladil meč a nešťastně sledoval bělokabátnické stráže. Tito muži totiž ve skutečnosti bělokabátníci byli, ačkoliv, jako obvykle, když ji vyprovázeli z pevnosti Světla, neměli své bílé kabátce. A byly to stráže. Kdyby se pokusila odjet příliš daleko nebo zůstat příliš dlouho, jejich velitel, mladý muž s tvrdým pohledem, jménem Norowhin, jenž hrozně nerad předstíral, že je něco jiného než bělokabátník, by „navrhl", aby se vrátili do Amadoru, protože začíná být příliš velké horko nebo proto, že se náhle vynořily řeči o tom, že jsou v oblasti loupežníci. S padesáti ozbrojenci se hádat nedalo, ne, pokud si chtěla zachovat alespoň zdání důstojnosti. Norowhin jí poprvé málem sebral otěže z rukou. To byl důvod, proč nikdy nedovolila, aby ji na těchto vyjížďkách doprovázel Tallanvor. Ten mladý hlupák by mohl trvat na její cti a právech, i kdyby proti němu stálo snad sto mužů. Volné hodiny trávil neustálým cvičením šermu, jako by čekal, že jí proseká cestu na svobodu.

O tvář se jí překvapivě otřel větřík a ona si uvědomila, že se k ní ze sedla naklonila Laurain a ovívá ji svým bílým krajkovým vějířem. Štíhlá mladá žena s tmavýma očima maličko příliš u sebe, Laurain se neustále tvářila mrzutě. „Musí to být pro Tvoji Milost takové zadostiučinění, zjistit, že její syn se připojil k dětem Světla. A tak rychle získal hodnost.“

„To by nemělo být překvapením,“ ozvala se Altarin, ovívající si baculatou tvář. „Syn Její Milosti by měl samozřejmě rychle stoupat jako slunce ve své nádheře.“ Hřála se v tom, jak některé další ženy tiše oceňovaly její ubohé přirovnání.

Morgasa měla práci udržet nehybnou tvář. Niallova zpráva přišla včera během jedné z jeho nečekaných návštěv jako šok. Galad a bělokabátník! Aspoň byl v bezpečí, Niall to tvrdil. Ale nemůže ji navštívit. Povinnosti dítěte Světla ho drží mimo město. Určitě ale bude součástí jejího doprovodu, až se vrátí do Andoru v čele vojska dětí.

Ne, Galad nebyl v o nic větším bezpečí než Elain nebo Gawyn. Možná dokonce v menším. Světlo dej, ať je Elain v bezpečí v Bílé věži. Světlo dej, ať je Gawyn naživu. Niall tvrdil, že neví, kde Gawyn je, jenom že není v Bílé věži. Galad byl nožem na jejím hrdle. Niall by nebyl tak krutý, aby to byť jen naznačil, ale jeden jeho prostý rozkaz mohl poslat Galada na jistou smrt. Jedinou jeho ochranou snad bylo to, že si Niall snad myslel, že jí na něm nezáleží tolik jako na Elain a Gawynovi.

„Jsem ráda za něj, pokud je tohle to, po čem touží,“ sdělila jim nevzrušeně. „Ale je to Taringailův syn, ne můj. Taringail byl sezdaný se státem, víte. Zvláštní, ale je mrtvý už tak dlouho, že si ani nevzpomínám na jeho tvář. Galad si může dělat, co bude chtít. Gawyn bude prvním knížetem mečů, až po mně Elain nastoupí na Lví trůn.“ Mávla na sluhu s pohárem na podnose. „Niall mohl alespoň opatřit slušné víno.“ Odpovědí jí byla vlna znepokojeného hihňání. Menším úspěchem pro ni bylo, že se jí podařilo je k sobě trochu přitáhnout, avšak žádná nebyla klidná, když pronesla nějakou nevhodnou narážku na Pedrona Nialla, ne tam, kde se o tom mohl doslechnout. Přesvědčilo je to o její odvaze, což bylo důležité, pokud má získat aspoň částečnou podporu. Možná důležitější, aspoň pro klid její vlastní duše, bylo, že jí to pomáhalo udržovat dojem, že není Niallovým vězněm.

„Slyšela jsem, že Rand al’Thor vystavuje Lví trůn jako loveckou trofej.“ To byla Maranda, hezká žena se srdčitým obličejem, o něco starší než ostatní. Sestra hlavy rodu Algoranů, byla hodně mocná sama o sobě, možná dost mocná, aby se postavila Ailronovi, ale ne Niallovi. Ostatní navedly koně stranou, aby mohla svého ryzáka přiblížit k Morgase. Od Marandy se však žádné spojenectví či přátelství čekat nedalo.

„To jsem taky slyšela,“ odpověděla bezstarostně Morgasa. „Lev je nebezpečná kořist a Lví trůn ještě víc. Zvlášť pro muže. Vždycky zabíjí muže, kteří po něm prahnou.“

Maranda se usmála. „Taky jsem slyšela, že svěřuje vysoké postavení mužům, co dokážou usměrňovat.“

Teď se ostatní ženy tvářily hodně znepokojeně a ustaraně bzučely. Jedna z mladších, Marewin – štíhlá, teprve nedávno odrostlá dívčím střevíčkům – se v sedle s vysokými rozsochami zakymácela, jako by měla omdlít. Zprávy o al’Thorově amnestii daly zrod děsivým příběhům. Morgasa velice doufala, že to jsou jenom řeči. Světlo dej, aby to byly jen řeči, že se muži, kteří dokážou usměrňovat, shromažďují v Caemlynu, hýří v královském paláci a terorizují město.

„Doslechneš se hodně věcí,“ poznamenala Morgasa. „To trávíš všechen svůj čas posloucháním za pootevřenými dveřmi?"

Maranda se usmála ještě víc. Nedokázala odolat nátlaku a stala se jednou z Morgasiných společnic, ale byla dost mocná, aby mohla svou nelibost dát beze strachu najevo. Byla jako trn zaražený hluboko do nohy, jenž nejde vytáhnout a při každém kroku ostře zabolí. „Při službě Tvojí Milosti mi zbývá velice málo času, abych poslouchala kdekoliv, ale snažím se zachytit všechny zprávy z Andoru, jak jen to jde. Abych mohla rozmlouvat s Tvojí Milostí. Slyšela jsem, že falešný Drak každý den obcuje s andorskými šlechtici. S urozenou paní Arymillou a urozenou paní Naean, s urozeným pánem Jarinem a urozeným pánem Lirem. A ještě s dalšími, jejich přáteli.“

Jeden ze sokolníků podal Morgase štíhlého šedého ptáka s černými křídly, opět s nasazenou čepičkou. Když si ho přendávala na sokolnickou rukavici, stříbrné zvonečky na jeho řemíncích zacinkaly.

„Děkuji, ale už mám dneska sokolničení dost,“ řekla mu Morgasa a pak zvedla hlas. „Mistře Gille, svolej doprovod. Vracím se do města.“

Gill sebou trhl. Dobře věděl, že je tu jen proto, aby jezdil za ní, ale teď začal na bělokabátníky mávat a křičet rozkazy, jako by věřil, že ho poslechnou. Morgasa pak okamžitě otočila vranou klisnu. Samozřejmě ji nenechala jít rychleji než krokem. Norowhin by u ní byl jako blesk, kdyby viděl možnost, že zvažuje útěk.

Zatím bělokabátníci bez plášťů nacválali, a než klisna udělala deset kroků, vytvořili eskortu, a než Morgasa dojela na okraj palouku, byl po jejím boku Norowhin, tucet mužů vepředu a zbytek těsně za nimi. Sloužící, hudebníky a sokolníky i ostatní nechali vzadu, aby se připravili a co nejrychleji je následovali.

Gill a Paitr zaujali svá místa za ní, pak jely dvorní dámy. Maranda teď nesla svůj úsměv jako odznak vítězství, ačkoliv některé další se nespokojeně mračily. Ne příliš otevřeně – i když se Niallovi musela podvolit, ta žena byla v Amadicii silou, s níž bylo třeba počítat – ale většina z dam dělala, co mohla, při plnění úkolu, který nechtěly. Z větší části by se k Morgase nejspíš přidaly dobrovolně, co se jim ale rozhodně nelíbilo, bylo to, že musely sídlit v pevnosti Světla.

Morgasa by se byla usmívala, kdyby si mohla být jistá, že si toho Maranda nevšimne. Jediný důvod, proč už před několika týdny netrvala na tom, aby tu ženu poslali pryč, byl ten, že si nedávala pozor na jazyk. Maranda ji ráda popichovala tím, jak dalece jí Andor vypadl z ruky, ale jména, která vybírala, byla pro Morgasu balzámem. Všichni muži a ženy, kteří proti ní stáli při boji o nástupnictví, všichni Gaebrilovi patolízalové. Nic míň, ani víc, od nich ostatně nečekala. Kdyby byla Maranda jmenovala jiné, výsledek by byl jistě odlišný. Urození pánové Pelivar, Abelle či Luan, urozené paní Arathelle, Ellorien či Aemlyn. Další. Ti se do Marandiných šťouchů nikdy nedostali, ačkoliv ona by se o nich jistě zmínila, kdyby se o nich mimo Andor byť jen šeptlo. Dokud se o nich Maranda nešířila, existovala aspoň naděje, že před al’Thorem nepoklekli. Podporovali Morgasin první nárok na trůn a mohli by to, bude-li to vůle Světla, udělat znovu.

Téměř bezlistý les ustoupil udusané hlíně silnice a oni zamířili na jih k Amadoru. Kusy divokého hvozdu se tam střídaly s prosekaným mlázím a ladem ležícími políčky ohraničenými jen nízkými kamennými zídkami, kamennými domy s doškovými střechami a stodolami, stojícími daleko od silnice. V cestě se jim tlačilo poměrně dost lidí, již zvedali prach, až si musela Morgasa přes obličej uvázat hedvábný šátek, i když se škrábali na krajnici okamžitě, jakmile zahlédli tak velký oddíl ozbrojených mužů. Někteří se dokonce vrhali mezi stromy či přeskakovali zídky a prchali přes pole. Bělokabátníci si jich nevšímali a neobjevil se žádný sedlák, aby jim zahrozil pěstí či na ně zakřičel. Několik statků vypadalo opuštěně, v dohledu nebyly slepice ani hospodářská zvířata.

Mezi lidmi na silnici se tady štrachal žebřiňák tažený voly, s poháněčem o pár kroků za nimi, jinde mladá žena poháněla hejno husí. Očividně to všechno byli místní lidé. Někteří měli ranec přes rameno či objemný tlumok, ale většina měla ruce prázdné, šli, jako by neměli ponětí, kam vlastně jdou. Počet těchto lidí byl pokaždé, když Morgase bylo dovoleno opustit Amador, vyšší, bez ohledu na to, kterým směrem se vydala.

Upravila si šátek na nose a úkosem se zadívala na Norowhina. Měl zhruba Tallanvorův věk a výšku, ale tady veškerá podobnost končila. Rudolící pod leštěným hrncovým helmem, s kůží spálenou sluncem, až se mu loupala, nikdy nebyl pohledný. Byl hubené postavy, s vyčnívajícím nosem, Morgase připomínal krumpáč. Pokaždé, když opouštěla pevnost Světla, vedl Norowhin její „doprovod", a ona se ho vždy snažila zatáhnout do hovoru. Bělokabátník nebělokabátník, každý coul, o nějž byl méně jejím žalářníkem, byl jejím vítězstvím. „Tihle lidé prchají před prorokem, Norowhine?“ Nemohli prchat všichni. Stejně tolik jich mířilo na sever jako na jih.

„Ne,“ ucedil stroze, aniž se na ni podíval jen koutkem oka. Prohlížel krajnice, jako by čekal, že se ji každou chvíli někdo pokusí zachránit.

To, naneštěstí, byla jediná odpověď, kterou zatím dostala, jenže ona byla vytrvalá. „Tak kdo to je? Určitě to nejsou Taraboňané. S jejich vracením odvádíte příliš dobrou práci.“ Viděla jednou oddíl Taraboňanů. Snad padesát mužů, žen a dětí, špinavých, padajících únavou, hnali bělokabátníci na koních na západ jako dobytek. Jedině díky trpkému vědomí, že sama nemůže udělat naprosto nic, držela jazyk za zuby. „Amadicie je bohatá země. Dokonce ani tohle sucho nemohlo vyhnat tolik lidí z jejich statků teprve za těch pár měsíců.“

Norowhin zkřivil tvář. „Ne,“ řekl nakonec. „Ti prchají před falešným Drakem.“

„Ale proč? Ten je stovky leguí od Amadicie.“

Na jeho sluncem spáleném obličeji se opět jasně značil vnitřní svár, buď kvůli výběru slov, či vůbec kvůli tomu, že by měl promluvit. „Oni věří, že je to pravý Drak Znovuzrozený,“ zavrčel nakonec znechuceně. „Říkají, že zlomil všechna pouta, podle proroctví. Muži se zříkají svých pánů, tovaryši opouštějí své mistry. Manželé odcházejí od rodin a ženy od svých manželů. Tenhle mor roznáší vítr, který vane od falešného Draka.“

Morgase padl zrak na jakéhosi mladého muže a ženu, choulící se jeden druhému v náručí, jak se dívali na projíždějící ozbrojený oddíl. V umazaných tvářích jim pot vytvářel nepravidelné cestičky a prosté šaty měli pokryté prachem. Vypadali hladoví, tváře měli propadlé a oči příliš velké. Může se tohle dít i v Andoru? Udělal Rand al’Thor tohle i Andoru? Jestli ano – zaplatí za to. Potíž byla v tom zajistit, aby lék nebyl horší než choroba. Osvobodit Andor dokonce i z něčeho takového a předat ho do rukou bělokabátníků...

Snažila se dál udržet hovor, ale Norowhin se vydal z víc slov, než k ní kdy předtím najednou pronesl, a teď ze sebe vyrážel jen jednoslabičné odpovědi. Nezáleželo na tom. Když dokázala jeho upjatost narušit jednou, dokáže to znovu.

Otočila se v sedle a snažila se zahlédnout toho mladíka se ženou, ale byli schovaní za bělokabátnickými vojáky. Ani na tom nezáleželo. Ty tváře si uchová v paměti, spolu se svým slibem.