Pán chaosu

24 Poselstvo

Egwain se odvrátila od hudebníků na rohu ulice – zpocené ženy funící do dlouhé flétny a rudolícího muže drnkajícího na devítistrunnou citaru – a s lehkým srdcem se proplétala mezi davem. Slunce stálo vysoko na obloze, koule roztaveného zlata, a dlažební kameny byly dost rozpálené, aby ji pálily přes podrážky vysokých měkkých bot. Z nosu jí kapal pot, loktuše byla jako těžká pokrývka, dokonce i když ji měla jen volně přehozenou přes lokty, a ve vzduchu bylo dost prachu, aby už toužila po opláchnutí, nicméně se usmívala. Někteří lidé se po ní koukali úkosem, když si mysleli, že se nedívá, z čehož jí bylo do smíchu. Takhle se totiž dívávali na Aiely. Lidé viděli to, co čekali, že uvidí, a viděli ženu v aielských šatech, takže si už vůbec nevšímali jejích očí, tím méně její výšky.

Pouliční obchodníci vyvolávali své zboží a soutěžili s křikem řezníků a svíčkařů, rachotem a třískáním ze stříbrotepeckých dílen a krámů s nádobím a kvílením nenamazaných os. Vozkové s hrubými jazyky a muži kráčející podle volských spřežení se hlasitě přeli o cestu s tmavě lakovanými nosítky a střízlivými kočáry s rodovými erby na dvířkách. Všude byli hudebníci spolu s žongléry a akrobaty. Kolem si dost pyšně vykračoval hlouček bledých žen v jezdeckých šatech s meči, napodobujících způsob, jakým se podle nich chovali muži, smály se příliš nevázaně a tlačily se mezi lidmi způsobem, jímž by na sto krocích začaly tucet rvaček, kdyby byly muži. O kovadlinu zvonilo kovářské kladivo. Vzduchem se nesl všeobecný šum hlasů a ruch, hluk města, na nějž mezi Aiely téměř zapomněla. Snad jí dokonce i chyběl.

Tehdy se zasmála, přímo tady na ulici. Když poprvé uslyšela hluk města, málem ji ohlušil. Občas se jí zdálo, že ta vykulená žába byl někdo jiný.

Žena navádějící svou rezavou klisnu mezi lidmi se po ní zvědavě otočila. Kůň měl v dlouhé hřívě a ocase vpleteny střibrné zvonečky a žena měla další zvonečky ve vlasech, které jí visely do půli zad. Byla hezká, nemohla být o moc starší než Egwain, ale ve tváři měla vepsánu tvrdost, oči měla ostré a za pasem ne méně než šest nožů, jeden skoro tak velký, jako by byl aielský. Nepochybně hledačka rohu.

Vysoký pohledný muž v zeleném kabátci se dvěma meči na zádech se se značným zájmem díval, jak žena projíždí kolem. Nejspíš to byl další hledač rohu. Zřejmě byli úplně všude. Když dav ženu na ryzce pohltil, muž se obrátil a všiml si, že ho Egwain pozoruje. S náhlým zájmem se usmál, narovnal široká ramena a vydal se k ní.

Egwain co nejrychleji nasadila studený výraz, přičemž se snažila spojit Sorileinu nejvážnější tvář se Siuan Sanche, když měla štólu amyrlinina stolce přes ramena.

Muž se zastavil a zatvářil se překvapeně. Když se odvracel, zaslechla ho bručet: „zatracená Aielanka". Nemohla si pomoci, zasmála se znovu. Musel ji slyšet i přes okolní hluk, poněvadž si odfrkl a potřásl hlavou. Neohlédl se však.

Dobrou náladu měla ze dvou důvodů. Jedním bylo, že moudré konečně souhlasily, že procházka po městě bude stejným cvičením jako chození zvenku kolem hradeb. Hlavně Sorilea zřejmě nechápala, proč chce strávit v davu mokřiňanů o minutu víc, než musí, zvlášť když byli všichni natlačení uvnitř hradeb. Hlavně se však cítila dobře, protože jí řekly, že teď, když bolesti hlavy, které je tolik mátly, jsou úplně pryč – nedokázala je úplně skrýt – bude se moci brzy vrátit do Tel’aran’rhiodu. Ne včas na další schůzku za tři noci, ale před tou další jistě.

To byla úleva. Už se nebude muset do světa snů plížit tajně. Už nebude muset všechno pracně zjišťovat sama. Už se nebude muset děsit toho, že ji chytí moudré a odmítnou ji dál učit. Už nebude nutné lhát. Bylo to nezbytné – nemohla si dovolit plýtvat časem, musela se toho tolik naučit, a nemohla uvěřit, že bude mít vůbec nějaký Čas na učení – ale ony by to nikdy nepochopily.

V ulicích se pohybovali také Aielové, jak ti v cadin’sorech, tak gai’šainové v bílém. Gai’šainové šli tam, kam je poslali, ale ostatní mohli být uvnitř hradeb poprvé v životě a dost možná i naposledy. Aielové skutečně neměli moc rádi města, ačkoliv hodně se jich přišlo před šesti dny podívat na Manginovu popravu. Povídalo se, že si oprátku kolem krku sám nasadil a udělal nějaký aielský vtip na to, jestli mu provaz přetrhne krk, nebo jeho krk provaz. Slyšela, jak několik Aielů ten vtip opakuje, ale o oběšení se žádný nezmínil ani slovíčkem. Rand měl Mangina rád. Byla si tím jistá. Berelain sdělila moudrým rozsudek, jako by jim říkala, že zítra budou mít připraveno čisté prádlo, a moudré ji vyslechly stejně. Egwain soudila, že Aielům nikdy neporozumí. Velmi se bála, že už nerozumí ani Randovi. Berelain zas rozuměla až příliš dobře. Tu zajímali jenom muži, kteří ještě žili.

S takovými myšlenkami jí dalo práci znovu získat dobrou náladu. Ve městě rozhodně nebylo chladněji než za hradbami – vlastně když nevál vítr a lidé byli tak blízko, mohlo tu být ještě větší horko – a bylo tu téměř stejně prašno, ale aspoň se necourala krajinou, kde nebylo k vidění nic než popel Předbrání. Pár dalších dní, a bude se zase moci učit, skutečně učit. To jí vrátilo úsměv.

Zastavila se u šlachovitého ohňostrůjce se zpoceným obličejem. Bylo snadné poznat, kdo to je či kým býval. Husté kníry mu nezakrýval průhledný závoj, jaký často Taraboňané nosívali, ale nabírané spodky, s výšivkou na nohavicích, a stejně volná košile s výšivkou na prsou ho označovaly docela dobře. Prodával pěnkavky a drozdy v hrubě sbitých klíckách. Když Shaidové vypálili jejich kapitulu, značný počet ohňostrůjců se snažil najít prostředky k návratu do Tarabonu.

„Mám to z toho nejdůvěryhodnějšího zdroje,“ vykládal pohledné prošedivělé ženě v tmavomodrých šatech prostého střihu. Obchodnice, nepochybně, mající výhodu před těmi, co v Cairhienu čekali na lepší časy. „Aes Sedai,“ svěřoval se ohňostrůjce a naklonil se nad ptáčka v klícce, aby mohl šeptat, „se rozdělily. Aes Sedai jsou ve válce. Proti sobě.“ Obchodnice souhlasně přikyvovala.

Egwain přestala předstírat, že uvažuje o sýkorce se zelenou hlavičkou, a šla dál, ačkoliv musela uskočit z cesty kulatolícímu kejklíři, který se nesl ulicí a domýšlivě mával záplatovaným pláštěm. Kejklíři věděli až příliš dobře, že jsou mezi těmi několika málo mokřiňany, již byli v Pustině vítáni. Aielové je neděsili. Aspoň to předstírali.

Ty řeči ji dělaly starosti. Ne to, že se Věž rozdělila – to se o moc déle v tajnosti udržet nedalo – ale řeči o válce mezi Aes Sedai. Vědět, že Aes Sedai si jdou navzájem po krku, bylo jako vědět, že jedna část její rodiny jde po krku druhé, a to, že znala důvody, pomáhalo jenom málo, díky tomu to bylo pouze tak tak snesitelné, a přesto pomyšlení, že by mohlo dojít k něčemu horšímu... Kdyby jen existoval způsob, jak vyléčit Věž, znovu ji sjednotit bez krveprolití.

O kus dál v ulici jedna zpocená předbránská žena, která mohla být i hezká, kdyby měla čistší tvář, rozdávala klevety spolu se stuhami a špendlíky z podnosu, který jí visel na popruhu kolem krku. Měla modré hedvábné šaty s červeně prostřihávanou sukní, ušité pro menší ženu. Silně ošoupaný lem měla dost vysoko, aby byly vidět pevné boty, a díry v rukávech a na živůtku ukazovaly, kde byla vypárána výšivka. „Povídám, že je to pravda pravdoucí,“ sdělovala žena, která si prohlížela její zboží, „kolem města zahlídli trolloky. Aha, ano, ta zelená ti zdůrazní oči. Stovky trolloků a...“

Egwain se ani nezastavila. Kdyby se poblíž města objevil jenom jediný trollok, Aielové by to věděli dávno předtím, než by se stal předmětem pouličních drbů. Přála si, aby moudré taky klevetily. No, občas to dělaly, ale jenom o jiných Aielech. Pokud se Aielů týkalo, nic na mokřiňanech nebylo příliš zajímavé. Jelikož se však mohla zjevit v Elaidině pracovně v Tel’aran’rhiodu, kdykoliv se jí zachtělo, a přečíst si její dopisy, zvykla si vědět o tom, co se děje ve světě.

Egwain si najednou uvědomila, že se kolem rozhlíží jinýma očima, dívá se lidem do tváří. V Cairhienu byli špehové Aes Sedai tak jistě, jako že se potila. Elaida musela z Cairhienu dostávat každý den prostřednictvím holubů alespoň jednu zprávu, pokud ne víc. Špehové Věže, špehové jednotlivých adžah, špehové jednotlivých Aes Sedai. Byli všude, často tam, kde jste je nejméně čekali. Proč stáli ti dva akrobaté právě tam? Zadržují dech, nebo ji pozorují? Znovu se vrhli do akce, jeden vyskočil a postavil se do stojky druhému na ramenou.

Špionka žlutého adžah se jednou pokusila svázat Elain a Nyneivu a vypravit je do Tar Valonu na rozkaz vydaný Elaidou. Egwain doopravdy nevěděla, jestli ji Elaida chce taky, avšak předpokládat opak by bylo hloupé. Egwain prostě nemohla uvěřit, že by Elaida odpustila někomu, kdo pracoval blízko ženy, kterou svrhla.

Vlastně některé Aes Sedai ze Salidaru tady nejspíš měly špehy taky. Kdyby se k nim někdy dostala zpráva o „Egwain Sedai ze zeleného adžah...“ Mohl to být kdokoliv. Ta hubená ženská ve dveřích krámku, zdánlivě studující štůček tmavě šedého sukna. Nebo ta neupravená žena rozvalující se vedle dveří do krčmy a mávající si zástěrou před obličejem. Nebo ten tlustý chlapík s károu plnou masových pirohů – proč se na ni tak divně díval? Málem vyrazila k nejbližší městské bráně.

Zastavila se právě kvůli tomu tlouštíkovi, nebo spíš kvůli tomu, jak se náhle rukama snažil zakrýt pirohy. Zíral na ni, protože ona civěla na něj. Nejspíš se bál, že se mu aielská „divoška“ pokusí sebrat pár kousků bez placení.

Egwain se chabě zasmála. Aielanka. Dokonce i lidé, kteří se jí dívali přímo do obličeje, předpokládali, že je Aielanka. Agent Věže, který by ji hledal, by prošel přímo kolem ní. Cítíc se mnohem lépe se znovu začala potulovat ulicemi a pozorně naslouchala, kde to jen šlo.

Potíž byla v tom, že si už zvykla na to, že se o událostech dozvěděla týdny, dokonce i dny poté, co se staly, a s jistotou, že se staly. Klepy mohly překročit stovku mil za den, nebo jim to mohlo trvat měsíc, a každý den daly zrod desítkám dalších. Dnes zjistila, že Siuan popravili, protože objevila černé adžah, že Siuan je černá adžah a ještě žije, že černé adžah vyštvaly ty Aes Sedai, které k nim nepatřily, z Věže. Nebyly to žádné nové povídačky, jenom obměny těch starších. Jedna nová zpráva, šířící se jako požár po letní louce, zněla, že za všemi falešnými Draky stála Věž. To ji tolik rozzlobilo, že se vztyčenou hlavou odešla pokaždé, když ji zaslechla. Slyšela také, že Andořané v Aringillu prohlásili nějakou šlechtičnu královnou – Dylin, Delin, jméno se lišilo – když teď byla Morgasa mrtvá, což mohla být pravda, a že Aes Sedai pobíhají po Arad Domanu a provádějí naprosto neuvěřitelné věci, což zcela jistě pravda nebyla. Do Cairhienu přichází prorok. Prorok byl korunován králem Ghealdanu – ne Amadicie. Drak Znovuzrozený zabil proroka za rouhačství. Všichni Aielové odcházejí. Ne, hodlají se tu usadit a zůstat. Berelain má být korunována a usednout na Sluneční trůn. Hubený mužíček s vyhýbavým pohledem se málem nechal utlouci svými posluchači před jednou tavernou za to, že řekl, že Rand je jeden ze Zaprodanců, ale Egwain se do toho bez přemýšlení vložila.

„Copak nemáte žádnou čest?“ chtěla vědět chladně. Čtyři drsňáci, kteří ho už chtěli popadnout, na ni zamrkali. Byli to Cairhieňané, jen o málo vyšší než ona, ale mnohem rozložitější, se zlámanými nosy a zapadlými klouby rváčů, a ona je přesto udržela na místě čirou vášnivostí. Tím a taky proto, že v ulici byli další Aielové. Nebyli dost hloupí, aby se za daných okolností začali strkat s aielskou ženou, za niž ji považovali. „Když už se musíte někomu postavit za to, co říká, tak se mu postavte po jednom, čestně. Styďte se, čtyři na jednoho.“

Zírali na ni, jako by se zbláznila, a ona pomalu zrudla. Doufala, že to budou považovat za hněv. Ne jak se opovažujete prát s někým slabším, ale jak se opovažujete nenechat ho bojovat vždycky jen s jedním? Poučovala je, jako kdyby se řídili ji’e’toh. Ovšem, kdyby se jím řídili, tak by je nemusela poučovat.

Jeden z drsňáků sklonil hlavu v lehké úkloně. Neměl jen křivý nos, špička mu úplně chyběla. „Ehm... už odešel... ehm... madam. Můžem jít taky?“

Byla to pravda, hubeňour využil vyrušení a zmizel. Egwain pocítila záblesk opovržení. Utekl, neboť se bál čelit čtyřem. Jak mohl snést tu hanbu? Světlo, už to dělá zas.

Otevřela ústa, aby řekla, že samozřejmě můžou odejít – a nic nevyšlo ven. Oni její mlčení vzali jako souhlas, nebo možná výmluvu, a odspěchali pryč, ale ona si jich skoro nevšimla. Byla příliš zaneprázdněná pohledem na konec jezdeckého oddílu, projíždějícího ulicí.

Tucet vojáků v zelených pláštích, kteří si vynucovali cestu davem, nepoznala, ale ty, koho doprovázeli, byly něco jiného. Viděla ženám jenom záda – mezi vojáky měla dojem, že jich je pět či šest – jen část jejich zad, ale to bohatě stačilo. Víc než bohatě. Ženy měly lehké lněné pláště proti prachu v hnědých odstínech a Egwain se přistihla, že civí přímo na to, co vypadalo jako čistě bílé kolo vyšité na zádech jednoho z plášťů. Pouze výšivka odlišovala bílý plamen Tar Valonu od okrajů značících bílé adžah. Zachytila i zelenou a červenou. Červenou! Pět či šest Aes Sedai, mířících ke královskému paláci, kde nad nejvyšší věží ochable povlával Dračí praporec vedle Randovy karmínové vlajky se starobylým symbolem Aes Sedai. Někteří lidé říkali Dračí praporec tomuhle, jiní zas Al’Thorův praporec, nebo dokonce aielský praporec a kromě toho měl ještě tucet dalších jmen.

Egwain se protlačila davem a následovala je asi dvacet kroků, pak se zarazila. Červená sestra – viděla přinejmenším jednu červenou – musela znamenat, že tohle je dlouho očekávané poselstvo z Věže, to, o němž Elaida psala, že Randa doprovodí do Tar Valonu. Bylo tomu již víc než dva měsíce od doby, kdy dopis donesl uštvaný kurýr. Tenhle oddíl nemohl vyrazit na cestu o mnoho později než on.

Randa nenajdou – pokud dovnitř neproklouzl bez ohlášení. Egwain usoudila, že nějak znovu objevil nadání zvané cestování, ale tím nezjistila, jak se to dělá – a přesto ať už Randa najdou nebo ne, nesmějí najít Egwain. Nejlepší, co by mohla čekat, bylo to, že by ji jako přijatou, která utekla z Věže, a nedohlíží na ni žádná hotová sestra, prostě přivedly k pořádku, a to se dalo čekat jedině, jestli ji Elaida opravdu nehonila. I tak by ji však odvlekly zpátky do Tar Valonu k Elaidě. Nedělala si iluze, že by odolala pěti šesti Aes Sedai.

Naposledy se podívala na odjíždějící Aes Sedai, zvedla si sukně a rozběhla se, vyhýbajíc se cestou lidem, občas do nich i vrazila, a podbíhala pod nosy tažných zvířat, zapřažených do vozů či kočárů. Následoval ji rozzlobený křik. Když konečně proběhla jednou z vysokých hranatých městských bran, udeřil ji do tváře horký vítr. Jelikož mu nebránily žádné budovy, nesl tolik prachu, že se rozkašlala, ale utíkala dál celou cestu zpět, až k nízkým stanům moudrých.

K jejímu překvapení stála před Amysiným stanem štíhlá bílá klisna se zlatými třásněmi zdobeným sedlem a uzdou. Držel ji jeden gai’šain, který klopil oči, pokud zrovna nepoplácával ohnivé zvíře ve své péči. Když Egwain vběhla dovnitř, našla jezdkyni, Berelain, jak usrkává Čaj s Amys, Bair a Sorileou. Všechny ženy se válely na poduškách jasných barev se střapci. Stranou klečela bíle oděná Rodera a pokorně čekala, až bude moci dolít šálky.

„Ve městě jsou Aes Sedai,“ vysypala ze sebe Egwain, jakmile se dostala dovnitř, „míří ke Slunečnímu paláci. Musí to být poselstvo od Elaidy k Randovi.“

Berelain půvabně vstala. Egwain musela, i když nerada, přiznat, že ta žena je velice půvabná. A její jezdecké šaty měly docela slušný střih, protože ani ona nebyla natolik hloupá, aby na slunci jezdila v tom, co obvykle nosívala. Ostatní se zvedly s ní. „Zdá se, že se musím vrátit do paláce,“ povzdechla si. „Světlo ví, jak se budou cítit, když tam nebude nikdo, kdo by je uvítal. Amys, jestli víš, kde je Rhuark, mohla bys mu poslat zprávu, aby se tam se mnou sešel?“

Amys kývla, ale Sorilea řekla: „Neměla by ses na Rhuarka tolik spoléhat, holka. Rand al’Thor dal Cairhien na starost tobě. Přepustíš většině mužů prst, a oni chňapnou po celé ruce dřív, než si to uvědomíš. Dáš kmenovému náčelníkovi prst, a on popadne celou paži.“

„To je pravda,“ zamumlala Amys. „Rhuark je stínem mého srdce, ale je to pravda.“

Berelain vytáhla z opasku tenké jezdecké rukavičky a začala si je natahovat. „Připomíná mi mého otce. Občas až příliš.“ Na okamžik se lítostivě zamračila. „Ale dává mi velmi dobré rady. A ví, kdy se má vytahovat a jak moc. Myslím, že když se na ně podívá Rhuark, udělá to dojem i na Aes Sedai.“

Amys se hrdelně zasmála. „Je působivý. Pošlu ti ho.“ Políbila Berelain zlehka na čelo a obě tváře.

Egwain zírala. Takhle líbala matka syna či dceru. Co se to děje mezi Berelain a moudrými? Nemohla se samozřejmě zeptat. Taková otázka by zahanbila ji i moudré. I Berelain, ačkoliv ta by se to nedozvěděla, a Egwain by nijak nevadilo zahanbit Berelain tak, až by jí vypadaly všechny vlasy.

Když se Berelain otočila k odchodu, Egwain jí položila ruku na paži. „Musíš s nima jednat opatrně. Nebudou Randovi přátelsky nakloněný, avšak špatný slovo, špatnej pohyb z nich může udělat otevřený nepřátele.“ To byla docela pravda, ale ne to, co potřebovala říci. Raději by si nechala vyrvat jazyk, než by požádala Berelain o laskavost.

„Už jsem s Aes Sedai jednala, Egwain Sedai,“ podotkla druhá žena suše.

Egwain se zdržela hlubokého nadechnutí. Musela to udělat, ale nedovolí, aby tahle ženská viděla, jak těžké to je. „Elaida nechce pro Randa nic dobrýho, je jako lasička s kuřetem, a tyhle Aes Sedai jsou od Elaidy. Jestli zjistí, že po Randově boku je nějaká Aes Sedai, tady, kde na ni můžou, tak by mohla brzy prostě zmizet.“ Dívajíc se do Berelaininy bezvýrazné tváře se nemohla přinutit říci víc.

Berelain se po delší době usmála. „Egwain Sedai, udělám pro Randa, co bude v mých silách.“ Úsměv i tón jejího hlasu byly... vtíravé.

„Holka,“ ozvala se ostře Sorilea a Berelain kupodivu na tvářích naskočily rudé skvrny.

Aniž se Berelain podívala na Egwain, řekla opatrně neutrálním hlasem. „Ocenila bych, kdybys to neříkala Rhuarkovi.“ Vlastně se nedívala na nikoho, ale snažila se ignorovat Egwain.

„Neřekneme,“ pospíšila si s odpovědí Amys, takže Sorilea zůstala stát s otevřenou pusou. „Neřekneme.“ Opakování bylo míněno pro Sorileu, ozýval se v něm důraz i žádost, a nejstarší moudrá nakonec kývla, byť neochotně. Berelain si skutečně vydechla úlevou, než vyšla ze stanu.

„To dítě má odvahu,“ zasmála se Sorilea, jakmile byla Berelain pryč. Znovu přeskládala podušky a poplácala místo vedle sebe pro Egwain. „Měly bychom jí najít správného manžela, muže, který by se jí vyrovnal. Jestli mezi mokřiňany takový existuje.“

Egwain si otřela ruce a obličej vlhkým ručníkem, který jí podala Rodera, a uvažovala, jestli je to dost slušný úvod, aby se mohla na Berelain zeptat ve vší počestnosti. Přijala pak šálek ze zeleného porcelánu Mořského národa a zaujala místo v kroužku moudrých. Kdyby některá z ostatních Sorilee odpověděla, mohlo by to stačit.

„Jsi si jistá, že tyhle Aes Sedai chtějí Car’a’carnovi ublížit?“ zeptala se místo toho Amys.

Egwain zrudla. Myslet na klepy, když bylo třeba vyřídit důležitější věci. „Ano,“ odpověděla rychle, a pak pomaleji: „Alespoň... Nevím, jestli mu chtějí skutečně ublížit. Totiž ne schválně.“ Elaidin dopis se zmiňoval o „poctách a úctě", které si zaslouží. Kolik si podle bývalé červené sestry zaslouží muž, který dokáže usměrňovat? „Ale nepochybuju, že ho budou chtít nějak ovládnout, aby dělal to, co bude chtít Elaida. Nejsou to jeho přítelkyně.“ Kolik Aes Sedai bylo jeho přítelkyněmi? Světlo, potřebovala si promluvit s Elain a Nyneivou. „A nebude jim záležet na tom, že je Car’a’carn.“ Sorilea si kysele odfrkla.

„Myslíš, že se pokusí ublížit tobě?“ zeptala se Bair a Egwain kývla.

„Kdyby zjistily, že jsem tady...“ Snažila se zakrýt zachvění tím, že se napila mátového čaje. Ať už jako páku na Randa, nebo jako přijatou bez dohledu, udělaly by všecko, aby ji odvlekly do Věže. „Nenechají mě na svobodě, jestli se jim to podaří. Elaida nebude chtít, aby Rand naslouchal jiné než jí.“ Bair a Amys si vyměnily zachmuřené pohledy.

„Odpověď je prostá.“ Sorilea mluvila, jako by se už všechny dohodly. „Zůstaneš u stanů a ony tě nenajdou. Moudré se Aes Sedai v každém případě vyhýbají. Jestli s námi zůstaneš ještě několik let, uděláme z tebe skvělou moudrou.“

Egwain málem upustila šálek. „Lichotíš mi,“ řekla opatrně, „ale dřív či později budu muset odejít.“ Sorilea nevypadala přesvědčeně. Egwain se naučila, jak si stát na svém s Amys a Bair, tedy jistým způsobem, ale Sorilea...

„Tak brzy ne, myslím,“ řekla jí Bair s úsměvem, který jejím slovům ubral ostří. „Ještě se musíš hodně učit.“

„Ano, a dychtíš se dostat zpátky k učení,“ dodala Amys. Egwain se snažila nečervenat a Amys se zamračila. „Vypadáš divně. Nepřepínala ses dopoledne? Byla jsem si jistá, že ses dost vzpamatovala –“

„Ale ano,“ vyhrkla rychle Egwain. „Vážně. Už pár dní mě vůbec nebolela hlava. To ten prach, utíkala jsem sem. A ve městě je víc lidí, než jsem si pamatovala. A byla jsem vzrušená, moc dobře jsem nesnídala.“

Sorilea kývla Rodeře. „Přines kousek perníku, jestli ještě zbyl, a sýr a ovoce, které najdeš.“ Píchla Egwain do žeber. „Žena by na sobě měla mít nějaké maso.“ A to říkala žena, která vypadala, jako by ji nechali na slunci, dokud se skoro neusušila.

Egwain jídlo ani nevadilo – ráno byla na jídlo příliš vzrušená – ale Sorilea sledovala každé sousto, které polkla, a díky tomu bylo polykání kapku obtížné. A taky chtěla probrat, co by se mělo podniknout s Aes Sedai. Jsou-li tyhle Aes Sedai Randovi nepřátelsky nakloněné, bude třeba je hlídat na každém kroku, a taky najít způsob, jak ochránit jeho. Dokonce i Sorilea byla trochu podrážděná při představě, že by měly proti Aes Sedai vystoupit otevřeně – nebála se, znepokojovalo ji však protivení se starým zvyklostem – udělají však, cokoliv bude třeba, aby ochránily Car’a’carna.

Egwain se zase bála, že by mohly Sorilein návrh, aby zůstala u stanů, změnit v rozkaz. Pak by se tomu nedalo nijak vyhnout, nemohla by se vyhnout padesáti očím, leda by zůstala ve vlastním stanu. Jak že to Rand cestuje? Moudré udělají, co bude nutné, pokud se to nedotkne ji’e’toh. Moudré si ho možná tu a tam vykládaly jinak, ale svých výkladů se držely stejně pevně jako kterýkoliv Aiel. Světlo, Rodera byla Shaido, jedna z tisíců lapených v bitvě, během níž byli Shaidové vyhnáni od města, ale moudré se k ní chovaly stejně jako k ostatním gai’šainům, a pokud Egwain viděla, Rodera se chovala stejně jako ostatní gai’šainové, až do posledního kousku. Nepůjdou proti ji’e’toh bez ohledu na to, jak potřebné by to mohlo být.

Naštěstí se tohle téma neobjevilo. Naneštěstí se znovu vynořila otázka jejího zdraví. Moudré neznaly léčení, ani jak s pomocí jediné síly zkontrolovat něčí zdraví. Místo toho ji zkoušely svými vlastními metodami. Některé jí byly povědomé z doby, kdy studovala u Nyneivy, aby se mohla stát vědmou. Dívat se do očí, poslechnout si srdce dutou trubičkou. Jiné byly výhradně aielské. Dotýkala se palců u nohou, až se jí točila hlava, skákala na místě nahoru a dolů, až měla dojem, že jí to vyrazí oči z hlavy, a běhala kolem stanu moudrých, až se jí jiskřilo před očima, a pak jí gai’šain nalil vodu na hlavu, musela vypít tolik, kolik udržela, zvednout si sukně a běžet znova. Aielové hodně věřili na tvrdost. Kdyby byla o krok pomalejší, kdyby se zastavila dřív, než jí Amys řekla, že může, prohlásily by, že ještě pořád není dost zdravá.

Když Sorilea konečně kývla a řekla: „Jsi zdravá jako Děva, holka,“ Egwain se potácela a lapala po dechu. Děva by v tomhle stavu nebyla, tím si byla Egwain jistá. Přesto pocítila pýchu. Nikdy se nepovažovala za měkotu, ale velmi dobře věděla, že než začala žít u Aielů, byla by už v půlce zkoušky padla na břicho. Ještě jeden rok, pomyslela si, a budu běhat stejně dobře jako Far Dareis Mai.

Na druhou stranu nebyla ve stavu na návrat do města. Připojila se k moudrým v potním stanu – pro jednou ji nenutily lít vodu na rozpálené kameny, dělala to Rodera – a těšila se ve vlhkém horku, jak se jí uvolňovaly svaly, a odešla jen proto, že se k nim připojili Rhuark a dva další kmenoví náčelníci, Timolan z Miagomů a Indirian z Codarrů, vysocí, mohutní prošedivělí muži s tvrdými vážnými tvářemi. Egwain se vrhla ven ze stanu příliš rychle, aby si kolem sebe stačila omotat loktuši. Vždycky když to udělala, čekala, že uslyší smích, ale Aielové zřejmě nikdy nechápali, proč spěchá z potního stanu, kdykoliv tam vstoupí nějaký muž. K aielskému humoru by se hodilo, kdyby to udělali, jenže oni si to naštěstí nespojili, za což byla velmi vděčná.

Posbírala si své šaty, které měla položené na úhledné hromádce u potního stanu, a spěchala zpátky do svého. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a po lehkém jídle byla připravená usnout. Byla příliš unavená, aby ji vůbec napadl Tel’aran’rhiod. Příliš unavená, aby si zapamatovala většinu snů – to bylo něco, čemu ji učily moudré – ale většina těch, co si zapamatovala, byla o Gawynovi.