Pán chaosu

36 Amyrlin je pozvednuta

Egwain zvedla hlavu z polštáře a rozhlédla se kolem, na chvíli ji překvapilo, že se ocitla v posteli s nebesy ve velké místnosti. Okny se do místnosti linulo časné ranní světlo a na stojan s umyvadlem stavěla hezká kyprá žena v prostých šedých vlněných šatech velký bílý džbán s horkou vodou. Chesu jí představily včera v noci jako osobní komornou. Amyrlininu komornou. Vedle hřebene a kartáče na úzkém stolu pod zrcadlem s tepaným stříbrným rámem již ležel zakrytý podnos. Vzduchem se nesla vůně teplého chleba a dušených hrušek.

Místnost na Egwainin příchod připravila předem Anaiya. Nábytek sice pořád neladil, ale byly to nejlepší kusy, které mohl Salidar nabídnout, od křesla čalouněného zeleným brokátem přes stojací zrcadlo v rohu s nedotčeným zlacením po vyřezávaný šatník, kde nyní visely všechny její věci. Naneštěstí Anaiya silně tíhla k bohatým krajkám a volánům. Obojí bohatě lemovalo jak nebesa, tak shrnuté závěsy kolem postele, a krajka či volán pokrývaly i stůl, stoličku, lenochy a nohy čalouněného křesla i přehoz, jejž Egwain odhodila na podlahu, a tenkou hedvábnou přikrývku vespod. Závěsy na oknech byly také samá krajka. Egwain zase položila hlavu na polštář, jenž byl též lemovaný krajkami. Měla z místnosti pocit, že se utopí v samých krajkách.

Poté, co ji Sheriam a ostatní přivedly sem, kde to nazývaly Menší věž, dlouze spolu rozmlouvaly, tedy hlavně mluvily ony. Ani je příliš nezajímalo to, co si Egwain myslí o tom, že má Rand za lubem, nebo o tom, co by mohla chtít Coiren a ostatní. Na cestě do Caemlynu bylo poselstvo pod vedením Merany, která věděla, co dělat, ačkoliv se jen nejasně vyjadřovaly o tom, co přesně to je. Hlavně mluvily ony, ona poslouchala a ony její otázky odsouvaly stranou. Sdělily jí, že odpovědi na některé nejsou důležité, aspoň prozatím. Pokud na některé odpověděly, byly odpovědi krátké a stručné, načež pokračovaly v hovoru o tom, co bylo důležité. Ke každému vladaři, jejichž jména jí postupně sdělily, bylo vysláno poselstvo s vysvětlením, proč je on či ona životně důležitý pro salidarskou věc, což zřejmě jeden každý byl. Neřekly tak docela, že všechno selže, pokud se byť jediný vládce postaví proti nim, ale důraz, který na každého kladly, to řekl za ně. Gareth Bryne budoval vojsko, které nakonec bude dost silné, aby prosadilo jejich – její – nároky proti Elaidě, pokud by to zašlo až tak daleko. Nemyslely si však, že by to zašlo tak daleko, i přes Elaidiny požadavky, aby se vrátily do Věže. Zřejmě věřily, že jakmile se rozšíří zpráva o volbě Egwain na amyrlinin stolec, Aes Sedai za ní přijdou, dokonce i některé z těch, které nyní byly ve Věži, a bude jich dost, aby Elaida neměla jinou možnost než na požádání odstoupit. Bělokabátníci z nějakého důvodu točili palci, takže v Salidaru bylo stejně bezpečno jako kdekoliv jinde, aspoň na tak dlouho, dokud bude třeba. Že Logain byl vyléčen stejně jako Siuan – a Leana, ovšemže ona musela být vyléčena taky, pokud byla tady, překvapením bylo spíš, že tu je – jí sdělily vlastně jenom mimochodem.

„Tady si nemusíš s ničím dělat starosti,“ uklidňovala ji Sheriam. Stála nad Egwain, sedící v čalouněném křesle, a ostatní byly rozestavěné v oblouku kolem. „Sněmovna se bude hádat, jestli ho máme znovu zkrotit, dokud nás toho problému nezbaví jeho vysoký věk."

Egwain se snažila potlačit další zívnutí – připozdívalo se – a Anaiya řekla: „Musíme ji nechat vyspat. Zítřek je téměř stejně důležitý, jako byl dnešek, dítě.“ Náhle se pro sebe tiše zasmála. „Matko. Zítřek je taky důležitý, matko. Pošleme Chesu, aby ti pomohla se uložit.“

Dokonce i když odešly, nebylo snadné dostat se do postele. Zatímco Chesa Egwain stále ještě svlékala, objevila se Romanda se spoustou návrhů pro amyrlin, které jí sdělila pevným hlasem nepřipouštějícím žádné hlouposti, a ještě nebyla pořádně ze dveří, když se objevila Lelaine, jako by modrá přísedící čekala, až žlutá odejde. Lelaine měla vlastní rady, které Egwain sdělovala, zatímco ta seděla na posteli, poté, co Chesa byla jemně, ale důrazně poslána pryč. Lelaininy rady byly jiného zrna než Romandiny – a ani jedna neradila to, co Sheriam – a modrá sestra je pronášela s hřejivým, dokonce laskavým úsměvem, ale s téměř stejnou jistotou, že Egwain bude v prvních měsících potřebovat vedení. Ani jedna z nich neřekla doslova, že by mohla Egwain vést k tomu, co je nejlepší pro Věž, lépe než Sheriam nebo že by se Sheriam a její kroužek mohly snažit tahat za příliš mnoho provázků nebo že by mohly poskytovat špatné rady, ale silný náznak tu byl. Romanda i Lelaine také naznačily, že druhé Aes Sedai by mohly mít vlastní zájmy, které nepochybně způsobí nevýslovnou bídu.

Když Egwain usměrněním zhasla poslední lampu, čekala, že bude spát spánkem plným nočních můr. Příštího rána si však pamatovala jenom dvě. V jednom snu byla amyrlin – Aes Sedai, ale bez toho, že by složila přísahy – a všechno, co udělala, vedlo k pohromě. Z tohoto snu se vymrštila na posteli, jenom aby se ho zbavila, přesto si však byla jistá, že tento sen nemá žádný zvláštní význam. Byl skoro stejný, jaký zažila uvnitř ter’angrialu, když procházela zkouškou na přijatou novicku. Pokud kdo věděl, neměly tyto sny žádnou spojitost se skutečností. Ne s touto skutečností. Druhý sen byl právě tak hloupý, jak čekala. Věděla dost o vlastních snech, aby to poznala, dokonce i když se nakonec musela probudit, aby se ho zbavila. Sheriam jí strhla štólu z ramen a pak se jí všechny vysmívaly a ukazovaly si na hlupačku, která si skutečně myslela, že se osmnáctiletá holka může stát amyrlin. Nejenom Aes Sedai, ale i všechny moudré a Rand, Perrin a Mat a Nyneiva a Elain, skoro každý, koho kdy poznala, se jí řehtal, zatímco ona tam stála nahá a zoufale se snažila dostat do šatů přijaté, které by padly tak desetileté dívce.

„Nemůžeš přece ležet v posteli celý den, matko.“

Egwain otevřela oči.

Chesa měla ve tváři výraz hrané vážnosti a v očích se jí jiskřilo. Byla přinejmenším dvakrát starší než Egwain a hned při prvním setkání se chovala se směsicí úcty a důvěrnosti, jaká by se dala očekávat od staré dvorní dámy. „Amyrlin se nemůže povalovat v posteli, a už vůbec ne dneska."

„To je to poslední, co bych chtěla.“ Celá ztuhlá se vyškrábala z postele a protáhla se, než si svlékla propocenou košili. Nemohla se dočkat, až bude s jedinou silou pracovat dost dlouho, aby se přestala potit. „Oblíknu si to modrý hedvábí s bílými bělozářkami kolem výstřihu.“ Všimla si, že se Chesa pečlivě nedívá, když jí podávala čistou spodničku. Následky dodržování jejího toh poněkud vybledly, nicméně pořád měla světlé modřiny. „Než jsem se sem dostala, měla jsem nehodu,“ vysvětlila a chvatně strčila hlavu do výstřihu spodničky.

Chesa kývla v náhlém osvícení. „Koně jsou potvory, nespolehlivý zvířata. Mě na žádnýho nikdá nedostaneš, matko. Dobrej pevnej vůz je mnohem bezpečnější. Kdybych takhle spadla z koně já, živý duši bych to nesvěřila. Nildra by navykládala takový věci a Kaylin... Ách, nevěřila bys, co některý ženský napovídají, jakmile se k nim obrátíš zády. Ovšem, pro amyrlinin stolec je to jiný, ale tohle bych udělala já.“ Držela dveře šatníku otevřené a koutkem oka sledovala Egwain, aby viděla, zda ji pochopila.

Egwain se na ni usmála. „Lidi jsou lidi, ať vysoko nebo nízko postavení,“ prohlásila vážně.

Chesa na okamžik zazářila, než jí přinesla modré šaty. Možná ji vybrala Sheriam, byla však komornou amyrlinina stolce a její věrnost také amyrlininu stolci patřila. A také měla pravdu, že je dnešek důležitý.

Egwain se rychle najedla – ačkoliv si Chesa mumlala, že hltání není zdravé na žaludek, teplé mléko s medem a kořením bylo na z nervozity podrážděný žaludek vynikajícím lékem – vyčistila si zuby a chvatně se opláchla, nechala Chesu, aby jí párkrát kartáčem pročísla vlasy a oblékla ji, co nejrychleji jí přetáhla modré hedvábí přes hlavu. Egwain si upravila sedmipruhou štólu na ramenou a zastavila se, aby se na sebe podívala do stojacího zrcadla. Štóla neštóla, jako amyrlin rozhodně nevypadala. Ale já jsem amyrlin. Tohle není sen.

Ve velké místnosti vespod byly stoly prázdné jako v noci. Byly tu pouze přísedící se šátky, shromážděné podle adžah, a opodál stála o samotě Sheriam. Když Egwain sestoupila po schodech, utišily se, a jakmile došla dolů, poklonily se jí. Romanda a Lelaine si ji pozorně prohlédly a pak se odvrátily. Důrazně se nedívaly na Sheriam a znovu se pustily do přerušeného rozhovoru. Když Egwain mlčela, ostatní se také odmlčely. Občas se po ní některá podívala. Dokonce i když šeptaly, zněly jejich hlasy příliš zvučně. Venku panovalo ticho, naprosté ticho. Egwain si z rukávu vytáhla šátek a otřela si tvář. Žádná z nich nevypotila ani kapku.

Vedle ní se postavila Sheriam. „Půjde to dobře,“ prohodila tiše. „Hlavně nezapomeň, co máš říkat.“ To byla další věc, kterou v noci podrobně probíraly. Egwain měla ráno pronést řeč.

Egwain kývla. Bylo to zvláštní. Měl se jí obracet žaludek a třást kolena. Nebylo tomu tak a ona to nemohla pochopit.

„Není třeba se bát,“ pokračovala Sheriam. Mluvila, jako by si myslela, že Egwain se bojí, a chtěla ji uklidnit, ale než stačila znovu otevřít ústa, promluvila nahlas Romanda.

„Je čas.“

Za šustění suknic se přísedící opět seřadily podle věku, tentokrát však byla Romanda v čele, a vypochodovaly ven. Egwain došla těsně ke dveřím. Pořád se jí nesvíral žaludek. Možná měla Chesa s tím teplým mlékem pravdu.

Stále bylo ticho, pak promluvila Romanda hlasem příliš silným, aby byl přirozený. „Máme amyrlin.“

Egwain vystoupila ven do slunečního žáru, který by čekala až mnohem později. Zvedla nohu ze schůdku a položila ji na plošinu spletenou ze vzduchu. Řada přísedících se táhla po obou stranách a každá přísedící zářila světlem saidaru.

„Egwain z al’Vereů,“ začala odříkávat Romanda, jejíž hlas se nesl na pramenech síly, „strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlin.“

Za její řeči ji zvedly vysoko, skutečně pozvedaly amyrlin, až stála skoro pod doškovou střechou, a každému, kdo ji viděl, kromě ženy, jež dokázala usměrňovat, to muselo připadat, že se vznáší ve vzduchu.

A byla tu spousta lidí, kteří ji mohli vidět na pozadí vycházejícího slunce. Druhé tkanivo způsobilo, že se světlo kolem ní mihotalo. Ulice byla nacpána muži i ženami. Dav mizel i za rohy. Každé zádveří bylo plné, každé okno, každá střecha kromě samotné Menší věže. Zvedl se řev, který téměř přehlušil Romandin hlas, vesnicí se valily vlny jásotu. Egwain si lidi dole prohlížela, pátrala po Nyneivě a Elain, ale v tom moři zdvižených tváří je nezahlédla. Zdánlivě minuly celé věky, než se diváci utišili natolik, aby mohla promluvit. Tkanivo, které předtím neslo Romandin hlas, se teď přeneslo na ni.

Její řeč připravily dopředu, Sheriam a ostatní, váženou výzvu a napomenutí, které by možná dokázala pronést bez uzardění, kdyby byla dvakrát starší, nebo spíš třikrát. O vlastní vůli udělala pár změn. „Shromáždili jsme se zde kvůli hledání pravdy a spravedlnosti, které neskončí, dokud falešná amyrlin, Elaida, nebude sesazena ze svého místa, které uchvátila.“ Jediná změna byla „neskončí“ místo „nemůže skončit", ale ona si myslela, že je to působivější a lepší. „Jako amyrlin vás při tomto hledání povedu a neustoupím. A vím, že ani vy necouvnete.“ A to jako výzva a nabádání stačilo. V žádném případě tady nahoře nehodlala zůstat tak dlouho, aby zopakovala všechno, co chtěly, aby řekla. A stejně všechno ostatní odpovídalo zhruba tomu, co již řekla. „Jako svou kronikářku jmenuji Sheriam Bayanar.“

To vyvolalo mnohem menší jásot. Kronikářka nebyla, koneckonců, amyrlin. Egwain se podívala dolů a čekala, dokud neviděla, že Sheriam vyběhla ven. Ještě si na ramenou upravovala štolu kronikářky, modrou, aby ukázala, že byla pozvednuta z modrého adžah. Rozhodly se, že nenechají udělat kopii amyrlininy hole se zlatým plamenem nahoře, již nosívala kronikářka. Dokud z Bílé věže nezískají pravou hůl, budou se muset obejít bez ní. Sheriam si myslela, že bude muset čekat mnohem déle, a na Egwain se podívala otevřeně podrážděně. V řadách přísedících se Romanda a Lelaine tvářily naprosto bezvýrazně, obě měly velmi přesvědčivý návrh na to, kdo by měl být kronikářkou, a nebylo třeba říkat, že ani jedna nenavrhovala Sheriam.

Egwain se nadechla a obrátila se zpátky k čekajícímu shromáždění. „Na počest tohoto dne vyhlašuji, že všem přijatým a mladším novickám jsou prominuty tresty a pokání.“ To byl zvyk, a bíle oděné dívky se neskrývaně zaradovaly, přidalo se dokonce i pár přijatých, které se zapomněly. „Na počest tohoto dne nyní vyhlašuji, že Theodrin Dabei, Faolain Orande, Nyneiva z al’Mearů a Elain z rodu Trakandů jsou od tohoto okamžiku pozvednuty k šátku, stávají se hotovými sestrami a Aes Sedai.“ Toto oznámení přivítalo tázavé ticho, jen tu a tam někdo zamumlal. Něco takového rozhodně zvykem nebylo. Zdaleka ne. Bylo to však vyhlášeno a bylo dobře, že se Morvrin zmínila o Theodrin a Faolain. Přišel čas vrátit se k tomu, co pro ni napsaly. „Nyní vyhlašuji na tento den hostinu a oslavu. Ať nikdo nepracuje, kromě toho, co je nezbytné udělat, a všichni nechť se radují. Kéž na vás na všechny svítí Světlo a ruka Stvořitele vás chrání.“ To poslední již pohltil hromový řev, který překonal i tkanivo, jež neslo její slova. Někteří lidé začali tančit přímo na ulici, ačkoliv téměř neměli místo.

Plošina ze vzduchu sestoupila možná maličko rychleji, než stoupala. Přísedící na ni civěly, když sestupovala na zem, a záře saidaru začala pohasínat málem dřív, než se dotkla nohou země.

Sheriam se k ní vrhla a popadla Egwain za ruku, přitom se usmívala na přísedící s kamennými výrazy. „Musím amyrlin ukázat její pracovnu. Omluvte mě.“ Egwain by neřekla, že ji Sheriam dovnitř doslova strkala, ale rozhodně by taky neřekla, že to neudělala. Nemyslela si, že by ji Sheriam doslova vlekla za ruku, ale připadalo jí nejlepší si volnou rukou vyhrnout suknice a dělat dlouhé kroky. Ukázalo se, že její pracovna, za předpokojem, je o něco menší než její ložnice, měla dvě okna, psací stůl se židlí s rovným opěradlem a dvě další židle stály před ním. Nic jiného tu nebylo. Červotočem prožrané deštění bylo naleštěné do matného lesku, avšak stůl byl prázdný. Na podlaze ležel květovaný koberec.

„Odpusť mi, jestli jsem byla příliš unáhlená, matko,“ řekla Sheriam a pustila jí ruku, „ale myslela jsem, že bychom si měly promluvit v soukromí, než budeš mluvit s některou z přísedících. Všechny se připojily k psaní tvého proslovu a –“

„Vím, že jsem udělala pár změn,“ přerušila ji Egwain bez úsměvu, „ale cítila jsem se tak hloupě, když jsem tam tak stála a měla to všechno vykládat.“ Všechny že se připojily? Nebylo divu, že to znělo jako řeč pompézní staré báby, která nemůže přestat mluvit. Málem se zasmála. „A stejně, řekla jsem, co se říct muselo, aspoň v jádru. Elaidu je nutný odstranit a já je při tom povedu.“

„Ano,“ pravila Sheriam pomalu, „mohlo by však vzejít několik otázek kvůli některým ostatním... změnám. Theodrin a Faolain budou rozhodně pozvednuty na Aes Sedai, jakmile budeme mít zpátky v rukou Věž a hůl přísah, a Elain nejspíš taky, ale Nyneiva pořád nedokáže zapálit svíčku, pokud si nejdřív před lidmi neškube za cop.“

„Právě tento problém chci nanést,“ řekla Romanda, vstoupivší bez zaklepání. „Matko,“ dodala po významné odmlce. Lelaine za nimi zavřela dveře málem před obličejem několika dalších přísedících.

„Připadalo mi to nezbytný,“ prohlásila Egwain a vykulila oči. „Napadlo mě to včera v noci. Já jsem byla pozvednuta na amyrlin, aniž bych prošla zkouškou nebo složila tři přísahy, a kdybych zůstala sama, jenom by to na mě víc ukazovalo. Když tu budou čtyři další, už lidem nebudu připadat tak divná. Aspoň ne lidem tady. Elaida by se mohla pokusit s tím něco udělat, až se o tom doslechne, ale většina lidí toho o Aes Sedai ví tak málo, že stejně nebudou vědět, čemu mají věřit. A tady nejvíc záleží na lidech. Musejí ve mě věřit.“

Každý jiný než Aes Sedai by na ni zůstal civět s otevřenou pusou. Tady zatím Romanda málem prskala.

„To je možné,“ začala Lelaine hodně ostře a prudce trhla za šátek s modrými třásněmi, pak se však zarazila. Bylo to tak. A víc, amyrlinin stolec veřejně prohlásil tyto ženy za Aes Sedai. Sněmovna by je mohla udržet v rolích přijatých – nebo v rolích, které Faolain a Theodrin hrály – ale sněmovna nemohla vymazat vzpomínky a nedokázala by zabránit tomu, aby se každý dozvěděl, že se hned první den postavila proti amyrlin. A to by důvěru v ni rozhodně dost podrylo.

„Doufám, matko,“ pravila Romanda sevřeným hlasem, „že příště se nejdřív poradíš se sněmovnou. Jít proti zvyklostem může mít nečekané následky.“

„Jít proti zákonu může mít nešťastné následky,“ prohlásila poněkud nevybíravě Lelaine a opožděně připojila: „Matko.“ Tohle byl nesmysl, nebo téměř. Podmínky pro pozvednutí mezi Aes Sedai byly uzákoněny, pravda, ale amyrlin mohla vyhlásit téměř cokoliv, co se jí zlíbilo. Přesto se moudrá amyrlin nevrhala do bojů se sněmovnou, bylo-li možné se jim vyhnout.

„Och, příště se určitě poradím,“ sdělila jim Egwain upřímně. „Ale teď mi to připadalo takhle správný. Omluvily byste mě teď, prosím? Skutečně si musím promluvit s kronikářkou.“

Málem se třásly. Pukrlata předvedly nepatrná a slova na rozloučenou byla naprosto správná, co se slov týkalo, ale Romanda je mumlala a Lelaine mluvila hlasem ostrým, že by jím mohla sekat.

„Tohle jsi zvládla docela dobře,“ řekla Sheriam, když byly ze dveří. Mluvila překvapeně. „Ale nesmíš zapomínat, že sněmovna může dělat problémy každé amyrlin. Jedním z důvodů, proč jsem tvou kronikářkou, je ten, abych ti mohla radit a uchránit tě takovýchhle problémů. Měla by ses se mnou poradit o každé vyhlášce, kterou budeš chtít vynést. A když nebudu po ruce já, tak s Myrelle, Morvrin a ostatními. Jsme tu, abychom ti pomáhaly, matko.“

„Rozumím, Sheriam. Slibuju, že budu pozorně naslouchat všemu, co řeknete. Ráda bych teď viděla Nyneivu a Elain, jestli je to možný.“

„Mělo by být,“ usoudila Sheriam s úsměvem, „ačkoliv možná budu muset Nyneivu od žlutých odtáhnout skutečně násilím. Siuan tě přijde učit o etiketě, kterou musí amyrlin dodržovat – k učení je toho hodně – ale řeknu jí, aby přišla později.“

Když Sheriam odešla, Egwain hleděla na dveře. Pak se obrátila a hleděla na stůl. Úplně prázdný. Nebylo na něm jediné hlášení, které by si mohla přečíst, žádné záznamy k prostudování. Nebyl na něm brk ani kalamář, aby mohla napsat poznámku, natož vyhlášku. A Siuan ji přijde učit etiketě.

Když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, ještě tam stála. „Dále,“ zavolala a přemítala, je-li to Siuan či snad služebná s medovými perníčky na zakousnutí, již hezky nakrájenými k jídlu.

Do dveří váhavě strčila hlavu Nyneiva, pak ji Elain strčila dovnitř. Bok po boku předvedly dokonalé pukrle, roztáhly doširoka bílé sukně s pruhy a zamumlaly: „Matko.“

„Prosím, nedělejte to,“ pravila Elain. Vlastně to spíš zakvílela. „Jste jediný kamarádky, který mám, a jestli začnete...“ Světlo, málem se rozplakala!

Elain k ní došla první, ale jen těsně, a prudce ji objala. Nyneiva stála vedle, mlčela a nervózně si pohrávala s tenkým stříbrným náramkem. Ne tak Elain. „Pořád jsme tvoje přítelkyně, Egwain, ale ty jsi amyrlin. Světlo, vzpomínám si, jak jsem ti kdysi řekla, že budeš amyrlin, až já budu...“ Lehce se zamračila. „No, v každém případě ty jsi amyrlin. Nemůžeme k amyrlin jen tak přijít a říci: ‚Egwain, nevypadám v těchhle šatech tlustá?‘ To by se nehodilo.“

„Ale hodilo,“ prohlásila Egwain důrazně. „No, aspoň v soukromí,“ připustila po chvíli. „Když budem samy, chci, abyste mi řekly, že v těch šatech vypadám tlustá nebo... nebo co budete chtít.“ Usmála se na Nyneivu a jemně ji zatahala za silný cop. Nyneiva sebou trhla. „A chci, aby ses za něj přede mnou tahala, když budeš chtít. Potřebuju někoho, kdo je Egwainina kamarádka a nevidí pořád tuhle... tuhle zatracenou štólu, jinak se zblázním. Když už mluvíme o šatech, proč máte pořád tohle? Myslela jsem, že doteď už se určitě převlíknete.“

Teď se Nyneiva za cop zatahala. „Ta Nisao mi řekla, že to musí být nějakej omyl, a vytáhla mě ven. Tvrdila, že kvůli nějaký oslavě nepromarní svou příležitost.“ Zvenčí sem začínaly doléhat zvuky slavnosti, všeobecný šum právě dost hlasitý, aby pronikl kamennými stěnami, a tichá hudba.

„No, chyba to teda nebyla,“ ujistila ji Egwain. Nisaina příležitost? No, teď se na to ptát nebude. Nyneiva z toho nebyla šťastná a Egwain chtěla, aby tohle pokud možno byla šťastná událost. Odtáhla židli od stolu a uviděla na sedadle dvě bachraté podušky povlečené sešívanými povlaky, usmála se. Chesa. „Posadíme se a popovídáme si, pak vám pomůžu najít dvoje nejlepší šaty v celým Salidaru. Povězte mi o těch svých objevech. Anaiya se o nich zmiňovala, Sheriam taky, ale já je u toho nedokázala udržet dost dlouho, aby mi prozradily nějaký podrobnosti.“

Obě se skoro jako jedna zarazily dřív, než dosedly, a vyměnily si pohledy. Nevysvětlitelně se zdálo, že se zdráhají mluvit o čemkoliv jiném kromě toho, jak Nyneiva vyléčila Siuan a Leanu – Nyneiva třikrát dost úzkostlivě zopakovala, že vyléčení Logaina byla náhoda – a o Elainině práci s ter’angrialy. To byly pozoruhodné výkony, zvláště ten Nyneivin, ale mohly to opakovat jen několikrát, a Egwain mohla také jen několikrát obdivovat, jak úžasné je to, co udělaly, a jak jim závidí. Když se to pokusily předvést, netrvalo to dlouho. Egwain neměla pro léčení skutečný cit, zvláště ne pro tak složité tkanivo, jaké Nyneiva bezmyšlenkovitě spřádala, a přestože chovala náklonnost ke kovům a byla velmi silná v ohni i zemi, Elain se jí téměř okamžitě ztratila. Ovšemže chtěly vědět, jaký je život mezi Aiely. Z toho, jak překvapeně mrkaly a šokované se smály, i když smích rychle utichal, si Egwain nebyla jistá, jestli jí věřily všechno, co jim povídala, a ona jim rozhodně nepověděla všechno. Aielové přirozeně vedli k hovoru o Randovi. Obě ženy civěly celou dobu, co jim vykládala o setkání s Aes Sedai. Souhlasily, že se brodí ve vodě, která je hlubší, než tuší, a potřebuje někoho, kdo by ho vedl, než šlápne do díry. Elain si myslela, že s tím by mu mohla pomoci Min, jakmile poselstvo dorazí do Caemlynu – teď poprvé se Egwain dozvěděla, že je Min s ním, či aspoň že byla v Salidaru – ačkoliv pravdu díc, Elain o tom mluvila nepříliš nadšeně. A zamumlala cosi skutečně podivného, jako by to byla pravda, kterou nechce slyšet.

„Min je lepší žena než já.“ Z nějakého důvodu se na ni potom Nyneiva soucitně podívala. „Kéž bych tam byla já,“ pokračovala Elain silnějším hlasem. „Totiž, abych ho vedla.“ Podívala se z Egwain na Nyneivu a do tváří jí vystoupil ruměnec. „No, to taky.“ Nyneiva a Egwain se rozesmály tak silně, že málem spadly ze židlí, a Elain se k nim téměř vzápětí připojila.

„Je tu jedna dobrá věc, Elain,“ vyhrkla bez dechu Egwain a ještě se snažila vzpamatovat. Pak si uvědomila, co přesně chce říci a proč. Světlo, do jaké bažiny to vstoupila, a ještě se přitom smála! „To s tvou máti mě moc mrzí, Elain. Ani nevíš, jak jsem ti ještě předtím chtěla vyjádřit soustrast.“ Elain se zatvářila zmateně, což odpovídalo situaci. „Totiž, Rand ti chce dát Lví trůn i Sluneční trůn.“ K jejímu překvapení se Elain na židli prudce narovnala.

„Tak tohle on chce, co?“ pronesla chladným hlasem. „Hodlá mi je dát.“ Mírně zvedla bradu. „Mám na Sluneční trůn jistý nárok, a pokud se ho rozhodnu uplatnit, udělám to o své vlastní vůli. A co se Lvího trůnu týče, Rand al’Thor nemá žádné právo – žádné! – mi dávat, co je již moje.“

„Jsem si jistá, že to takhle nemyslel,“ namítla Egwain. Nebo ano? „On tě miluje, Elain. Vím, že ano.“

„Kdyby to jen bylo tak prosté,“ zabručela Elain, ať už to mělo znamenat cokoliv.

Nyneiva si odfrkla. „Muži vždycky říkají, že to tak nemysleli. Myslely byste si, že mluví jiným jazykem.“

„Až ho zase dostanu do rukou,“ prohlásila důrazně Elain, „tak ho naučím mluvit správným jazykem. Dávat mi!“

Egwain měla co dělat, aby se znovu nerozesmála. Až Elain zase dostane Randa do rukou, bude mít plné ruce práce s hledáním skrytého místečka, než aby ho něčemu učila. Tohle bylo skoro jako za starých časů. „Teď jsi Aes Sedai, můžeš za ním odejít, kdy budeš chtít. Nikdo ti nemůže bránit.“ Dvě přítelkyně si vyměnily rychlý pohled.

„Sněmovna nikoho nenechá, aby jen tak šel,“ zavrčela Nyneiva. „A i kdyby mohla odejít, našly jsme něco důležitějšího."

Elain důrazně přikyvovala. „Taky myslím. Připouštím, že když jsem se doslechla, že tě prohlásily amyrlin, první, co mě napadlo, bylo, že to teď možná s Nyneivou budeme moci jít hledat. No, druhé, nejdřív jsem byla ohromená radostí.“

Egwain zmateně zamrkala. „Něco jste našly. Ale teď to potřebujete jít hledat.“ Její přítelkyně se v židlích předklonily a dychtivě odpovídaly málem jedna přes druhou.

„Našly jsme to,“ vysvětlovala horempádem Elain, „ale pouze v Tel’aran’rhiodu.“

„Použily jsme potřebu,“ dodávala Nyneiva. „Něco jsme rozhodně potřebovaly.“

„Je to mísa,“ pokračovala Elain, „ter’angrial, a já myslím, že by mohl být dost silný, aby změnil počasí.“

„Jenomže ta mísa je někde v Ebú Daru v hrozném propleteném bludišti ulic bez nějakých znamení, není tam nic, co by nám pomohlo. Sněmovna poslala dopis Merilille, ale ona ji nikdy nenajde.'‘

„Řekly jsme jim, že k usměrňování je potřeba muž.“ Nyneiva si povzdechla. „Ovšem to bylo před Logainem, i když já nemyslím, že by mu věřily.“

„Muž vlastně ani není potřeba,“ ozvala se zase Elain. „Jenom jsme chtěly, aby si myslely, že Randa potřebují. Nevím, kolik žen je k tomu potřeba, možná celý kruh třinácti.“

„Elain říká, že ta věc je hrozně silná, Egwain. Rozhodně by mohla počasí zase spravit. Potěšilo by mě to už jenom proto, že by se mi zase spravil smysl pro počasí.“

„Ta mísa dokáže počasí napravit, Egwain.“ Elain si s Nyneivou vyměnila potěšený pohled. „Ty nás jenom musíš poslat do Ebú Daru.“

Záplava ustoupila a Egwain se v židli opřela. „Udělám, co půjde. Třeba žádné námitky nebudou, když jste teď Aes Sedai.“ Měla však pocit, že budou. Pozvednout je vypadalo jako dost odvážný zásah, ale ona začínala věřit, že tak snadné to nejspíš nebude.

„Co půjde?“ vyhrkla Elain nevěřícně. „Jsi amyrlin, Egwain. Ty vydáš rozkaz a Aes Sedai skočí.“ Náhle se usmála. „Řekni ‚skoč', a já ti to dokážu.“

Egwain si zamračeně poposedla. „Jsem amyrlin, avšak... Elain, Sheriam nemusí moc vzpomínat, aby si připomněla mladší novicku jménem Egwain, co s vykulenýma očima zírá na všechno kolem sebe, kterou poslala hrabat chodníčky v Nový zahradě za to, že před spaním jedla jabka. Hodlá mě vodit za ruku nebo možná držet za krkem a postrkovat. Romanda i Lelaine se obě chtěly stát amyrlin a tu novicku vidí taky. Chtějí mi ukazovat, kam mám šlápnout, stejně jako Sheriam.“

Nyneiva se ustaraně zamračila, ale Elain byla pobouřená. „Nesmíš jim dovolit, aby se tě pokoušely... zastrašovat. Ty jsi amyrlin. Amyrlin říká sněmovně, co má dělat, ne obráceně. Musíš se jim postavit a přinutit je, aby amyrlin viděly.“

V Egwainině smíchu se ozvala hořkost. Bylo to teprve minulou noc, kdy tolik vzdorovala tomu, aby ji zastrašovaly? „To chvíli potrvá, Elain. Víš, konečně jsem pochopila, proč vybraly mě. Částečně kvůli Randovi, myslím. Možná si myslí, že bude přístupnější, když uvidí, že štólu nosím já. Ten druhý důvod je ten, že si pamatují tu novicku. Ženu – ne, holku! – která je tak zvyklá dělat, co se jí řekne, že nebude problém ji přimět, aby dělala, co chtějí ony.“ Přejela prstem po pruhované štóle, již měla kolem krku. „No, ať už měly důvody jakékoliv, vybraly jako amyrlin mě, a jelikož to udělaly, já hodlám být amyrlin, ale musím být opatrná, aspoň ze začátku. Siuan možná přiměla sněmovnu nadskočit pokaždý, když se zamračila –“ napadlo ji, jestli to kdy byla pravda – „ale kdybych to zkusila já, docela dobře bych mohla být první amyrlin, kterou kdy sesadily den potý, co ji pozvedly.“

Elain se tvářila poněkud ohromeně, ale Nyneiva pomalu kývla. Možná díky tomu, že byla doma vědmou a jednala s ženským kroužkem, chápala lépe než Elain, jak amyrlinin stolec a věžová sněmovna doopravdy spolupracují, i přes všechen její výcvik na královnu.

„Elain, jakmile se zpráva rozšíří a vladaři se o mně dozvědí, můžu začít pracovat na tom, aby si sněmovna uvědomila, že vybrala amyrlin, ne loutku, ale do tý doby by mi tu štólu mohly sebrat stejně rychle, jako mi ji daly. Totiž, když nebudu skutečná amyrlin, nebude těžký mě odsunout stranou. Mohlo by to vyvolat nějaký poznámky, ale nepochybuju o tom, že by je hodně rychle umlčely. Pokud by se někdo mimo Salidar doslechl, že nějaká Egwain z al’Vereů byla zvolená na amyrlinin stolec, byl by to prostě jenom další z těch divných drbů, co se kolem Aes Sedai šíří.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se tiše Elain. „Určitě to jenom pokorně nepřijmeš.“ Teď se Egwain usmála zcela upřímně. Nebyla to otázka, nýbrž pevné konstatování faktu.

„Ne, to teda nepřijmu.“ Vyslechla dost proslovů, které Moirain vedla k Randovi ohledně velké hry rodů. Tenkrát hru považovala za absurdní a za něco horšího než podvod. Teď doufala, že si vzpomene na všecko, co tenkrát slyšela. Aielové vždycky říkali: „Používej zbraně, které máš.“ „Mohlo by mi pomoct, že se mě snaží víst na třech různejch vodítkách. Můžu předstírat, že mě táhne jedno nebo druhý, podle toho, co bude nejblíž tomu, co budu chtít udělat. Jednou za čas můžu udělat právě to, co budu chtít, jako když jsem pozvedla vás dvě, ale zatím ne moc často.“ Narovnala ramena a upřeně se jim podívala do očí. „Moc ráda bych řekla, že jsem vás pozvedla proto, že jste si to zasloužily, ale pravdou je, že jsem to udělala proto, že jste kamarádky, a proto, že jsem doufala, že mi jako hotový sestry pomůžete. Rozhodně nevím, komu jinýmu kromě vás dvou můžu věřit. Pošlu vás do Ebú Daru, jak nejrychlejc to půjde, ale předtím a potom můžu věci probírat jenom s váma. Vím, že vy mi povíte pravdu. Ten výlet do Ebú Daru možná nemusí trvat tak dlouho, jak si myslíte. Vy dvě jste přišly s nejrůznějšíma objevama, jak jsem slyšela, ale jestli se mi podaří vyřešit pár problémů, mohla bych taky s něčím přijít.“

„To bude nádhera,“ řekla Elain, ale znělo to téměř nepřítomně.