Pán chaosu

31 Červený vosk

Klapot vraníkových kopyt málem pohltil hluk Amadoru, když Eamon Valda pomalu projížděl přeplněnými ulicemi. Z každého póru mu prýštil pot, o to víc, že měl na sobě dokonale vyleštěnou kroužkovou a plátovou zbroj, která se mu leskla i přes vrstvu prachu, a sněhobílý plášť měl přehozený přes valachův mohutný zadek, ale nakolik si všímal počasí, mohl klidně být krásný jarní den. Dával si práci, aby ignoroval špinavé ženy a muže, dokonce i děti, se ztracenými výrazy, v ošuntělých šatech. Dokonce i tady. Dokonce i tady.

Pro jednou mu velké kamenné hradby pevnosti Světla, hodně vysoké, plné vlajících praporců a nedobytné, bašta pravdy a práva, nijak nezvedly náladu. Sesedl na hlavním nádvoří a hodil otěže dítěti Světla s drsným příkazem, aby se o zvíře postaral. Muž samozřejmě věděl, co má dělat, ale Valda potřeboval na někoho štěkat. Všude kolem pobíhali muži v čistých bílých pláštích a stavěli na odiv energii i přes panující vedro. Doufal, že za tím je víc než jen ukázka.

Přes nádvoří přiběhl mladý Dain Bornhald a na pozdrav dychtivě přitiskl pěst na oplechovanou hruď. „Světlo na tě sviť, můj pane kapitáne. Měl jsi dobrou cestu z Tar Valonu, ano?“ Oči měl podlité krví a táhla z něj kořalka. Pro pití během dne neexistovala žádná omluva.

„Přinejmenším rychlou,“ zavrčel Valda, strhl si plechové rukavice a zasunul si je za opasek s mečem.

Nebylo to kořalkou, i když za to muži udělí důtku. Cesta byla na tu dálku rychlá. Hodlal nechat legii za odměnu na noc ve městě, jakmile dostaví tábor venku. Rychlá cesta, jenže on neschvaloval rozkazy, které ho povolaly zpět, právě když silné šťouchnutí mohlo zmrzačenou Věž zbortit a v troskách pohřbít všechny čarodějnice. Cesta byla hodná zapamatování, nicméně každý den přinášel horší a horší zprávy. Al’Thor v Caemlynu. Doopravdy nezáleželo na tom, jestli je ten chlap falešný Drak či pravý. Mohl usměrňovat, a každý takový muž musel být temný druh. Sběř Dračích spřísahanců v Altaře. Ten takzvaný prorok a jeho chátra v Ghealdanu, ba i v samotné Amadicii.

Aspoň se mu podařilo zabít pár těch sprostých darebáků, i když bylo dost těžké bojovat s nepřítelem, který se častěji vytratil, než se člověku postavil, který dokázal splynout s tím prokletým proudem uprchlíků, a co horšího, bezduchých vandráků, kteří si zřejmě mysleli, že al’Thor postavil veškerý řád na hlavu. Valda však našel řešení, byť ne zcela uspokojivé. Silnice za jeho legií teď byly poseté mrtvolami a krkavci byli přecpaní k prasknutí. Když už není možné poznat prorokovu chamraď od chamradě uprchlické, no, tak zabijete každého, kdo vám stojí v cestě. Nevinní měli zůstat doma, kam patřili. A Stvořitel by je stejně ochránil. Pokud jeho zajímalo, vandráci byli jenom třešnička na dortu.

„Slyšel jsem ve městě, že je tu Morgasa,“ řekl. Nevěřil tomu – všechny ostatní řeči v Andoru byly spekulace o tom, kdo Morgasu zabil – takže ho překvapilo, když Dain přikývl.

Překvapení se změnilo v jisté znechucení, když mladý muž začal breptat o Morgasiných komnatách a loveckých výpravách, jak dobře se s ní zachází, jak si je jistá, že každým dnem podepíše smlouvu s dětmi. Valda se otevřeně mračil. Od Nialla nic lepšího čekat neměl. Ten muž býval ve své době jedním z nejlepších vojáků, velký kapitán, ale zestárl a změkl. Valda to věděl, jakmile jeho rozkazy dorazily do Tar Valonu. Niall měl vytáhnout se silou na Tear při první zprávě o al’Thorovi. Cestou by sebral oddíly, které by potřeboval. Státy by se spojily s dětmi Světla proti falešnému Drakovi. Tenkrát by to udělaly. Teď byl al’Thor v Caemlynu a dost silný, aby zastrašil malověrné. Morgasa však byla tady. Kdyby měl Morgasu on, podepsala by smlouvu hned první den, i kdyby jí měl někdo vést ruku s brkem. U Světla, naučil by ji skákat, kdykoliv by řekl skoč. Kdyby se zdráhala vrátit do Andoru s dětmi, přivázal by ji za zápěstí k tyči. To by byla korouhev, pod níž by se postupovalo na Andor.

Dain popoběhl a počkal. Nepochybně doufal v pozvání na večeři. Jako mladší důstojník nemohl pozvat staršího důstojníka, ale nepochybně doufal, že si se svým starým velitelem popovídá o Tar Valonu a možná dokonce i o svém mrtvém otci. Valda si o Geoframu Bornhaldovi nic moc nemyslel. Ten muž byl měkký. „Uvidíme se v táboře před večeří v šest. A ty budeš střízlivý, dítě Bornhalde.“

Bornhald byl rozhodně nalitý. Spadla mu brada a chvíli koktal, než zasalutoval a odešel. Valdu napadlo, co se asi stalo. Dain býval skvělý mladý důstojník. Příliš se staral o detaily, jako třeba důkaz viny, když neexistoval způsob, jak jej získat, přes to všechno však býval dobrý. Ne tak slabý jako jeho otec. Byla škoda vidět ho, že se chytá láhve.

Valda si cestou bručel – důstojníci opíjející se v samotné pevnosti Světla byla další známka, že Niall má nahnilé jádro – a vydal se hledat své pokoje. Hodlal spát v táboře, ale horká koupel by nebyla od věci.

V prosté kamenné chodbě k němu přistoupilo mladé dítě se širokými rameny, se šarlatovou pastýřskou holí ruky Světla za zlatým slunečním kotoučem na prsou. Aniž by se zastavil, dokonce aniž by se na Valdu podíval, tazatel uctivě cestou kolem zamumlal: „Můj pan kapitán by mohl chtít navštívit Dóm pravdy.“

Valda se za ním zamračil – neměl tazatele rád, svým způsobem sice odváděli dobrou práci, ale on měl stále neodbytný pocit, že se chytili hole, protože tak se nikdy nebudou muset postavit ozbrojenému nepříteli – už chtěl zvednout hlas a pořádně toho chlapíka zpražit, ale pak se zarazil. Tazatelé měli lajdáckou disciplínu, ale prosté dítě by nikdy bezdůvodně neoslovilo pana kapitána. Koupel mohla počkat.

Dóm pravdy byl div, který mu konečně navrátil něco z jeho morálky. Zvenčí čistě bílý, zlacení uvnitř odráželo světlo tisíce lustrů. Komnatu lemovaly silné bílé sloupy, prosté a vyhlazené, až se leskly, avšak kupole sama se klenula přes padesát sáhů bez opory a vrchol se zvedal pětadvacet sáhů vysoko, nad prostým bílým mramorovým pódiem, na němž stával pan velící kapitán dětí Světla a oslovoval shromážděné děti v jejich nejtěžších chvílích, při nejvážnějších obřadech. Jednoho dne tam stane Valda. Niall nemohl žít věčně.

Rozlehlou komnatou se potulovaly tucty dětí – pohled na ni stál za to, ačkoliv se sem samozřejmě nikdo kromě dětí nikdy nedostal – nicméně ho sem zpráva nepřivedla proto, aby mohl obdivovat Dóm. Byl si tím úplně jistý. Za velkými sloupy stály řady menších, stejně prostých a dokonale vyleštěných a stejně vysokých, a vysoké výklenky, kde výjevy na freskách zobrazovaly tisíc roků dějin plných vítězství dětí Světla. Valda šel dál a nahlížel do každého výklenku. Nakonec zahlédl vysokého prošedivělého muže, který si prohlížel jednu malbu, na níž Sereniu Latar zvedali na šibenici, jedinou amyrlin, kterou se kdy dětem podařilo oběsit. Byla už tenkrát samozřejmě mrtvá, živé čarodějnice se věší poněkud obtížně, ale to nebylo důležité. Bylo tomu šest set devadesát tři roky, kdy byla spravedlnost vykonána podle zákona.

„Máš starosti, můj synu?“ Hlas byl měkký, téměř mírný.

Valda se trochu narovnal. Rhadam Asunawa sice byl hlavní inkvizitor, ale pořád to byl jenom tazatel. A Valda byl pan kapitán, Světlem pomazaný, ne „můj syn". „Ani jsem si nevšiml,“ pronesl hluše.

Asunawa si povzdechl. Jeho vyzáblá tvář byla obrazem mučednického utrpení, takže jeho pot bylo možné považovat za slzy, ale hluboko zapadlé oči jako by mu hořely žárem, který strávil všechno jeho maso. Na plášti měl jenom hůl, žádný sluneční kotouč, jako by stál mimo děti Světla. Nebo možná nad nimi. „Časy jsou neklidné. V pevnosti Světla přebývá čarodějnice.“

Valda zavčas potlačil zahořklý úsměv. Ať už byli tazatelé zbabělci nebo ne, mohli být nebezpeční dokonce i panu kapitánovi. Ten muž možná nedokáže pověsit amyrlin, ale nejspíš snil o tom, že bude první, který oběsí královnu. Valdovi nezáleželo na tom, jestli Morgasa zemře, pokud už v té chvíli nebude užitečná. Neřekl nic a Asunawa stáhl husté šedé obočí, až se zdálo, že se dívá z jeskyní.

„Časy jsou neklidné,“ zopakoval, „a Niallovi nesmí být dovoleno, aby zničil děti Světla.“

Valda si dlouho jen prohlížel malbu. Umělec byl možná dobrý, možná ne. On o takových věcech nic nevěděl a staral se o ně ještě méně. Zbraně a zbroj však měl malíř správně a provaz a šibenice vypadaly realisticky. Tyhle věci dobře znal. „Jsem připraven naslouchat,“ pronesl nakonec.

„Promluvíme si později, můj synu. Později a někde, kde bude méně očí k vidění a uší k slyšení. Světlo na tě sviť, můj synu.“ Asunawa bez dalšího slova odešel, bílý plášť za ním lehce povlával a dupot se rozléhal, jako by se snažil zarýt každý krok do kamene. Některé z dětí se hluboce klaněly, když procházel kolem.

Z úzkého okna vysoko nad nádvořím se Niall díval, jak Valda sesedá a mluví s Bornhaldem a pak vztekle odchází. Valda pořád zuřil. Kdyby existoval nějaký prostředek, jak přivést děti Světla zpátky z Tar Valonu a Valdu nechat tam, Niall by po něm skočil. Ten muž byl docela slušný bojový velitel, ale mnohem víc se hodil na plašení davů. Jeho představa taktiky byl útok a strategie – útok.

Niall zakroutil hlavou a prošel do audienční síně. Měl na starosti důležitější věci, než byl Valda. Morgasa stále odolávala, jako vojsko na kopci s dostatkem vody a vysokou morálkou. Odmítala přiznat, že je dole v údolí, bez možnosti úniku, a že na kopci stojí její nepřítel.

Když Niall vstoupil do předpokoje, Balwer vstal od stolu. „Byl tady Omerna, můj pane. Nechal tu pro tebe tohle.“ Balwer ukázal na svazek papírů na stole, převázaných červenou stužkou. „A tohle.“ Když vytahoval tenkou kostěnou trubičku z kapsy, stiskl pevně úzké rty.

Niall si se zabručením vzal trubičku a vrazil do komnaty. Omerna byl z nějakého důvodu každý den méně užitečný. Nechat zprávy u Balwera bylo už tak dost špatné, ačkoliv to byly samé nesmysly, ale dokonce i Omerna měl mít dost rozumu, aby nedával jednu z trubiček se třemi červenými proužky nikomu jinému než samotnému Niallovi. Niall přidržel trubičku u lampy a prozkoumal vosk. Pečeť byla neporušená, dokud ji nezlomil nehtem na palci. Bude muset Omernovi pořádně zatopit, dostat do něj nějak strach ze Světla. Ten hlupák byl jako vějička k ničemu, pokud nebude hrát dokonalého mistra špiona, jak nejlépe dokáže.

Zpráva byla opět od Varadina, v Niallově soukromé šifře, psané tím šíleným pavoučím škrabopisem na proužku tenoučkého papíru. Skoro ji spálil nepřečtenou, pak ho ale zaujalo cosi podivného na konci. Začal opět na začátku a velice pečlivě si v duchu překládal šifru. Chtěl si být naprosto jistý. Stejně jako předtím to byly jenom bláboly o Aes Sedai na vodítcích a podivných zvířatech, ale přímo na konci... Varadin pomohl Asidimu Faisarovi najít v Tanchiku skrýš. Pokusí se Faisara propašovat pryč, ale Předběžníci mají tak dobré stráže, že za hradby bez svolení neproklouzne ani šeptnutí.

Niall si zamyšleně třel bradu. Faisar byl jedním z mužů, které poslal do Tarabonu, aby zjistili, jestli se dá něco zachránit. Faisar o Varadinovi nic nevěděl a Varadin neměl vědět nic o Faisarovi. Předběžníci mají tak dobré stráže, že za hradby neproklouzne ani šeptnutí. Škrábanice šílence.

Nacpal papírek do kapsy a vrátil se do předpokoje. „Balwere, jaká je poslední zpráva ze západu?“ Mezi nimi „západ“ vždy znamenal hranici s Tarabonem.

„Žádné změny, můj pane. Hlídky, které proniknou příliš hluboko do Tarabonu, se nevracejí. Nejhorší potíže u hranic znamenají uprchlíci, co se snaží přejít sem.“

Hlídky, které pronikly až příliš hluboko. Tarabon byl jáma plná kroutících se jedovatých zmijí a vzteklých krys, ale... „Jak rychle dostaneš kurýra do Tanchika?“

Balwer ani nemrkl. Ten muž by nedal najevo překvapení, ani kdyby na něj jednoho dne promluvil kůň. „Potíž bude, jak získat čerstvé koně, až překročí hranici, můj pane. Normálně bych řekl dvacet dní tam a zpátky, s trochou štěstí možná trochu míň. Teď nejméně dvakrát tolik, se štěstím. Možná dvakrát tolik jen na cestu do Tanchika.“ Jáma, která spolkne kurýra a nezůstane po něm ani chlup.

Vracet se nebude nutné, ale to si Niall nechal pro sebe. „Tak to zařiď, Balwere. Budu mít dopis do hodiny připravený. Promluvím s kurýrem sám.“ Balwer na souhlas sklonil hlavu, ale zároveň si mnul ruce nad tou urážkou. Aťsi. Byla jen malá naděje, že by se to dalo provést bez odhalení Varadina. Byla to nezbytná opatrnost, pokud byl skutečně šílený, ale pokud ne... Odhalit ho by nic neurychlilo.

Zpátky v přijímacím sále si Niall znovu prostudoval Varadinovu zprávu, než proužek papíru přidržel nad plamenem lampy a podíval se, jak hoří. Popel rozmačkal v prstech.

Ohledně akce a informace měl čtyři pravidla. Nikdy neutvořit plán, aniž by věděl o nepříteli všechno, co se jen vědět dalo. Nikdy se nebát změnit plány, když získal novou informaci. Nikdy si nemyslet, že ví všecko. A nikdy nečekat, až bude všecko vědět. Muž, který čekal, až bude vědět všecko, ještě seděl ve stanu, když už mu jej nepřítel zapálil nad hlavou. Niall se těchto pravidel držel. Pouze jednou v životě se jich z náhlého popudu nedržel. U Jhamary, a to jenom proto, že měl takový divný pocit, nechal třetinu svého vojska hlídat hory, o nichž všichni tvrdili, že jsou naprosto neschůdné. Zatímco manévroval se zbytkem oddílů, aby rozdrtil Muranďany a Altařany, vyhrnulo se z těch „neschůdných“ průsmyků illianské vojsko, které mělo být stovky mil daleko. Jediný důvod, proč se mu tehdy podařilo stáhnout bez naprosté porážky, byl „pocit". A teď měl takový divný pocit znovu.

„Já mu nevěřím,“ prohlásil Tallanvor důrazně. „Připomíná mi jednoho mladého podvodníčka, kterého jsem jednou viděl na jarmarku. Měl dětskou tvářičku, díval se ti do očí a usmíval se, zatímco zpod skořápky vytahoval hrášek.“

Morgasa pro jednou neměla potíže se ovládnout. Mladý Paitr hlásil, že jeho strýc konečně našel způsob, jak ji propašovat z pevnosti Světla ji i ostatní. Ostatní byli na překážku. Torwyn Barshaw už dávno tvrdil, že ji samotnou dokáže dostat ven, ale ona nechtěla nechat ostatní vydané bělokabátníkům na milost a nemilost. Dokonce ani Tallanvora ne.

„Zaznamenám si tvoje pocity,“ prohlásila shovívavě. „Jenom se jimi nenech ovlivnit. Máš nějaké rčení, které by se k tomu hodilo, Lini? Něco pro mladého Tallanvora a jeho pocity?“ Světlo, proč ji tolik těší si z něj utahovat? Dostal se blízko k velezradě, ale ona byla jeho královna, ne... Konec myšlenky nepřišel.

Lini seděla u okna a motala do klubka modrou přízi z přadene, které jí držela Breana v natažených rukou. „Paitr mi připomíná toho mladého podkoního těsně předtím, než jsi odešla do Bílé věže. Toho, co dvěma komorným udělal dítě a pak ho chytili, když se snažil vyklouznout ze zámku s pytlem plným nádobí tvé matky.“

Morgasa stiskla zuby, ale její radost nemohlo nic pokazit, dokonce ani pohled, který po ní vrhla Breana, jako by jí mělo být dovoleno také vyjádřit svůj názor. Paitr byl bez sebe radostí z blížícího se Morgasina útěku. Jistě, částečně proto, že od svého strýce očividně čekal nějakou odměnu za svůj podíl na práci – alespoň to naznačilo několik jeho poznámek, něco o tom, že musí napravit neúspěch doma – ale mladý muž málem tancoval, když souhlasila s plánem, díky němuž se dnes dostanou z pevnosti a z Amadoru do východu slunce. Pryč z Amadoru a na silnici do Ghealdanu, kam nepřijdou vojáci, kteří by chtěli uvrhnout Andor do želez. Přede dvěma dny přišel sám Barshaw, aby jí vylíčil svůj plán, převlečený za kupce, přinášejícího pletací jehlice a přízi. Byl to podsaditý muž s velkým nosem, cholerickým pohledem a opovržlivými rty, ačkoliv mluvil docela uctivě. Bylo těžko uvěřit, že je Paitrovým strýcem – tolik se od sebe lišili – natož obchodníkem. Jeho plán byl však jednoduchý, byť těžko důstojný, bylo k němu potřeba jen málo mužů mimo pevnost, aby fungoval. Morgasa vyjede z pevnosti Světla zasypaná na dně káry naložené odpadky z kuchyně.

„Takže všichni víte, co dělat,“ řekla jim. Dokud ona zůstávala ve svých pokojích, ostatní se mohli pohybovat se značnou volností. Na tom vše záviselo. No, ne všechno, ale rozhodně útěk ostatních kromě ní. „Lini, ty s Breanou musíte být na nádvoří prádelny, než odzvoní dopoledne.“ Lini samolibě kývla, ale Breana při pohledu na ni stiskla rty. Tohle už prošly dvacetkrát. I tak Morgasa nehodlala připustit nějakou chybu, díky níž by někdo zůstal tady. „Tallanvore, ty necháš meč tady a pak počkáš v hostinci U dubu a trnu.“ Otevřel ústa, ale ona ho pevně předešla. „Slyšela jsem tvoje námitky. Můžeš si najít jiný meč. Uvěří, že se chceš vrátit, když ho tu necháš.“ Zamračil se, ale nakonec kývl. „Lamželezo počká u Zlaté hlavy a Basel u –“

Kdosi spěšně zaklepal na dveře a pak je otevřel. Jen natolik, aby do nich mohl Basel strčit lysou hlavu. „Má královno, je tu jakýsi muž... dítě...“ Ohlédl se přes rameno do chodby. „Je to tazatel, má královno.“ Tallanvorovi samozřejmě sjely ruce k jílci meče a nesundal je, dokud mu dvakrát nepokynula a navíc se na něj nezamračila.

„Pusť ho dál.“ Podařilo se jí mluvit klidně, ale v žaludku se jí třepotali motýli o velikosti lišek. Tazatel? Copak teď, když všechno šlo tak dobře, dojde stejně náhle ke katastrofě?

Vysoký muž s orlím nosem odstrčil cestou dovnitř Basela stranou a zavřel mu dveře před nosem. Bílozlatý tabard s karmínovou holí na rameni určoval jeho hodnost inkvizitora. S Eironem Sarenem se ještě nesetkala, ale ukázali jí ho. Ve tváři měl výraz neotřesitelné jistoty. „Jsi povolána k panu velícímu kapitánovi,“ pronesl chladně. „Půjdeš hned.“

Morgasiny myšlenky se hnaly rychleji než motýli. Byla zvyklá, že ji volal – Niall za ní nikdy nechodil, když teď byla v pevnosti – předvolával si ji k další přednášce o její povinnosti k Andoru nebo k údajně přátelskému pohovoru, který jí měl dokázat, že Niall má na srdci jen nejlepší zájem její i Andoru. Na tohle byla zvyklá, ale ne na takového posla. Jestli ji předají tazatelům, žádné vytáčky jí nepomohou. Asunawa by poslal dost mužů, aby ji odvlekli, i každého, kdo by byl s ní. S ním se krátce setkala. Tuhla jí z něj krev v žilách. Proč poslali inkvizitora? Vyslovila tuto otázku nahlas a Saren odpověděl stejně mrazivým tónem.

„Byl jsem s panem velícím kapitánem a měl jsem cestu tímto směrem. Svoji záležitost jsem vyřídil a teď tě doprovodím zpátky. Koneckonců jsi královna, zasloužíš si úctu.“ To vše pronášel lehce znuděným, trochu netrpělivým hlasem, až na to poslední, kdy se mu do slov vloudil ironický posměch. Ale žádné teplo.

„Nuže dobrá,“ prohlásila.

„Mám tě doprovodit, má královno?“ Tallanvor se obřadně uklonil, aspoň že dával najevo nějakou úctu, když byl nablízku nějaký cizák.

„Ne.“ Vezme s sebou místo toho Lamželeza. Ne, vypadalo by to, že si myslí, že potřebuje ochránce. Saren ji děsil téměř tolik jako Asunawa, a ona nedovolí, aby něco z toho zachytil. Nasadila nedbalý, tolerantní úsměv. „Tady jistě nepotřebuji ochranu.“

Saren se také usmál, totiž aspoň zvlnil rty. Zdálo se, že se jí posmívá.

Venku se na ni Basel a Lamželezo nejistě podívali a ona téměř změnila názor ohledně doprovodu. Byla by ho změnila, kdyby nebyla uvnitř promluvila. Ale dva muži by ji nedokázali ochránit, kdyby to skutečně byla nějaká vymyšlená past, a změna názoru by odhalila její slabost. Kráčela vedle Sarena kamennými chodbami a cítila se hodně slabá, vůbec ne jako královna. Ne. Možná bude křičet jako všichni ostatní, až ji tazatelé dostanou do svého žaláře – no, tady nebylo žádné možná, nebyla natolik hloupá, aby věřila, že královské tělo se v tomto ohledu nějak liší od těla obyčejného člověka – ale do té doby bude tím, čím je. Schválně se začala uklidňovat.

Saren ji dovedl na malé, plochými kameny dlážděné nádvoří, kde do pasu obnažení muži sekali meči do dřevěných kůlů. „Kam jdeme?“ chtěla vědět. „Tohle není cesta, kterou jsem předtím šla k panu velícímu kapitánovi. On je někde jinde?“

„Jdu nejkratší cestou,“ opáčil stroze. „Mám na práci důležitější věci než...“ Nedořekl a ani nezpomalil.

Neměla jinou možnost než ho následovat chodbou lemovanou dlouhými pokoji plnými úzkých kavalců, kde pobývali muži často do pasu nazí, i víc. Upírala oči Sarenovi na záda a skládala si sžíravé věty, které hodlala Niallovi přednést. Přes nádvoří, kde se ve vzduchu vznášel těžký pach koňského hnoje a v rohu podkovář koval koně, další kasárenskou chodbou, a pak byla po straně kuchyně a ve vzduchu silná vůně jídla, další nádvoří... Prudce se zastavila.

Uprostřed nádvoří stála vysoká dlouhá šibenice. Těsně vedle sebe tu visely tři ženy a přes tucet mužů, s rukama a nohama spoutanýma a oprátkami kolem krků. Někteří zoufale vzlykali, většina jenom vypadala zděšeně. Poslední dva muži na konci byli Torwyn Barshaw a Paitr, chlapec byl jenom v košili místo v červenobílém kabátě, který mu nechala ušít. Paitr neplakal, jeho strýc však ano. Paitr byl zřejmě příliš zděšený, aby myslel na slzy.

„Pro Světlo!“ zavolal bělokabátnický důstojník a další bělokabátník postrčil páku na konci šibenice.

S hlučným prásknutím se otevřela padací dvířka a oběti zmizely z dohledu. Několik natažených provazů se třáslo, jak se ti na jejich konci dusili, místo aby zemřeli rychle se zlomeným vazem. Jeden z nich byl i Paitrův. A s ním zemřel také její skvělý útěk. Snad si měla dělat tolik starostí i kvůli němu, ale ona myslela na útěk, na cestu z pasti, do níž nakráčela. Sama padla do pasti a Andor s ní.

Saren se na ni díval, očividně očekával, že omdlí nebo začne zvracet.

„Tolik naráz?“ řekla, pyšná na svůj klidný hlas. Paitrův provaz se konečně přestal třepat. Teď se jenom pomalu houpal sem a tam. Žádný útěk.

„Věšíme temné druhy každý den,“ odtušil Saren suše. „V Andoru je možná propouštíte s domluvou. My ne.“

Morgasa se mu podívala do očí. Nejkratší cesta? Takže tohle byla Niallova nová taktika. Nepřekvapilo ji, že se nezmínil o jejím plánovaném útěku. Niall na to byl příliš prohnaný. Ona byla čestný host a Paitra a jeho strýce pověsili čistě náhodou za nějaký zločin, který s ní neměl nic společného. Kdo další vystoupí na šibenici? Lamželezo, nebo Basel? Lini, nebo Tallanvor? Zvláštní, ale představa Tallanvora s provazem kolem krku ji ranila víc než představa Lini. Mysl s námi hraje podivné triky. Přes Sarenovo rameno zahlédla Asunawu v okně nad šibenicí. Díval se na ni. Možná byla tohle jeho práce, ne Niallova. Nebyl v tom žádný rozdíl. Nesměla dovolit, aby lidé umírali pro nic za nic. Nesměla nechat Tallanvora zemřít. Velmi zvláštní triky.

Posměšně zvedla obočí a pronesla: „Jestli se ti z toho podlomila kolena, můžeme samozřejmě počkat, než znovu nalezneš sílu.“ Lehký hlas, vůbec neovlivněný tím, co viděla. Světlo, ať nezačne zvracet.

Sarenovi potemněla tvář, otočil se na patě a rychle odešel. Morgasa ho následovala důstojným tempem, aniž vzhlédla k Asunawovi v okně, a snažila se nemyslet na šibenici.

Třeba to skutečně byla nejkratší cesta, protože v další chodbě ji Saren vyvedl po schodišti a dovedl do Niallova přijímacího sálu rychleji, než když za ním šla předtím. Niall jako obvykle nevstal a pro ni tu také nebyla židle, takže před ním musela stát jako prosebnice. Vypadal rozrušeně, seděl mlčky a díval se na ni, ale doopravdy ji nevnímal.

Vyhrál a dokonce ji ani nevnímal. To ji podráždilo. Světlo, on vyhrál. Nejspíš by se měla vrátit do svých pokojů. Kdyby řekla Tallanvorovi, Lamželezovi a Baselovi, aby jí prosekali cestu, pokusili by se o to. Zemřeli by a ona rovněž. Nikdy nedržela v ruce meč, ale pokud vydá tenhle rozkaz, vezme si ho. Zemře a na Lví trůn nastoupí Elain. Nastoupí, jakmile z něj bude možné vytlačit al’Thora. Bílá věž zařídí, aby Elain dostala, co jí náleží. Věž. Jestli Elain zabezpečí trůn Věž... Vypadalo to šíleně, ale ona důvěřovala Věži ještě méně než Niallovi. Ne, musí Andor zachránit sama. Ale za jakou cenu. Tu cenu bude nutné zaplatit.

Musela ze sebe slova vyrazit. „Jsem připravená podepsat tvou smlouvu.“

Niall ji málem ani neslyšel. Pak zamrkal, sarkasticky se zasmál a potřásl hlavou. To ji taky podráždilo. Předstírat překvapení. Nesnažila se utéci. Byla hostem. Přála si, aby na šibenici viděla jeho.

Pohnul se tak rychle, že málem zahnal vzpomínku na svou předchozí apatii. V malé chvilce tu měl svého vysušeného sekretáříčka s dlouhým pergamenem, všechno již bylo sepsáno, dokonce i kopie s pečetí Andoru, kterou by nepoznala od originálu.

Volba nevolba, dala si načas, aby přečetla podmínky. Nijak se nelišily od toho, co čekala. Niall povede bělokabátníky, aby jí znovu získali trůn, ale bylo zapotřebí zaplatit cenu, i když to nebylo vyřčeno zcela otevřeně. Navěky bude tisíc bělokabátníků posádkou v Caemlynu s vlastními zákony a soudním dvorem, nebudou podléhat andorským zákonům. Bělokabátníci budou navěky po celém Andoru postaveni na roveň královnině gardě. Odčinit tenhle podpis by mohlo trvat celý její život i Elainin, ale druhou možností byl al’Thor se Lvím trůnem jako trofejí. Jestli na něj znovu usedne nějaká žena, bude to Elenia nebo Naean nebo některá z téhož plemene, a jako al’Thorova loutka. Tohle, nebo Elain jako loutka Věže. Nedokázala se přimět, aby věřila Věži.

Napsala jasně své jméno a do červeného vosku, který Niallův sekretář nakapal na konec dokumentu, vtiskla kopii pečeti. Lev Andoru obklopený Růžovou korunou. Tak, byla první královnou, která na andorské půdě přijala cizí vojáky.

„Za jak dlouho...?“ Vyslovit to bylo těžší, než si představovala. „Za jak dlouho tvoje legie vyrazí?“

Niall zaváhal a podíval se na stůl. Nebylo na něm nic než brk a inkoust, miska s pískem a ještě změklá tyčinka pečetního vosku, jako by nedávno napsal nějaký dopis. Doškrábal svůj podpis na smlouvu a otiskl svoji pečeť, sluneční kotouč, do zlatého vosku. Pak podal dokument svému sekretáři. „Odnes tohle do kanceláře, Balwere. Obávám se, že nemohu vyrazit tak rychle, jak jsem doufal, Morgaso. Musím uvážit nový vývoj událostí. Nic, s čím by sis musela dělat starosti. Prostě jen problém s tím, jak nejlépe jednat v oblastech, které nemají spojitost s Andorem. Trvám na tom, abys tohle vzala tak, že prostě budu mít víc času těšit se ze tvé společnosti.“

Balwer se ladně uklonil, byť poněkud pedanticky, a přesto si byla Morgasa téměř jistá, že překvapeně mrkl na Nialla. Sama téměř zírala s otevřenou pusou. Tlačil na ni a tlačil, a teď že má na starosti jiné záležitosti? Balwer odchvátal, jako by se bál, že by se mu mohla pokusit vyrvat smlouvu z ruky a roztrhat ji, ale to ji ani nenapadlo. Aspoň nebudou další věšení. To ostatní vyřídí, až to půjde. Jeden krok po druhém. Umíněný odpor povolil, teď však zase získala čas, a tak nečekaný dar nesměla vyplýtvat. Potěšení z její společnosti?

Nasadila hřejivý úsměv. „Mám pocit, jako by mi ze srdce spadl těžký kámen. Pověz, hraješ dámu?“

„Jsem považován za slušného hráče.“ Zprvu se usmíval překvapeně, pak pobaveně.

Morgasa se zarděla, ale podařilo se jí nedat najevo hněv. Třeba to tak bude nejlepší, když ji bude odteď považovat za zlomenou. Zlomeného protivníka nikdo nesleduje příliš ostře, ani si ho příliš neváží, a bude-li opatrná a bude-li mít dost času, mohla by znovu získat to, co pustila, dřív než vojáci opustí Amadicii. Ve hře rodů měla velmi dobrého učitele.

„Pokusím se ti nebýt příliš špatným soupeřem, budeš-li si chtít zahrát.“ Byla ve skutečnosti velmi dobrá hráčka, ale bude samozřejmě muset prohrát, ačkoliv ne tak rychle, aby ho to znudilo. Morgasa velice nerada prohrávala.

Asunawa zamračeně bubnoval prsty na pozlacený lenoch křesla. Nad hlavou měl na opěradle křesla pastýřskou hůl vypracovanou ve třpytném laku na čistě bílém kotouči. „Čarodějnici to vyvedlo z rovnováhy,“ zamumlal.

Saren odpověděl jako na obvinění. „Některé lidi věšení poleká. Jak jsem slyšel, včera sebrali temné druhy, kteří právě odříkávali nějaký katechismus Stínu, když Trom vyrazil dveře. Zkontroloval jsem to, ale nikoho nenapadlo zkontrolovat, jestli s ní měli nějaké spojení.“ Alespoň nepřešlapoval. Stál zpříma, jako každý správný člen ruky Světla.

Asunawa jeho vysvětlování odmítl lehounkým mávnutím ruky. Ovšemže tu nebylo žádné spojení, kromě toho, že je čarodějnice a oni temní druhové. Čarodějnice byla, koneckonců, v pevnosti Světla. Přesto si dál dělal starosti.

„Niall mě pro ni poslal, jako bych byl pes,“ skřípal zuby Saren. „Málem jsem si vyzvrátil žaludek, stát tak blízko čarodějnici. Hodlal jsem ji uškrtit.“

Asunawa se nenamáhal s odpovědí. Jistě, Niall ruku Světla nenáviděl. Většina lidí nenávidí to, čeho se bojí. Ne, on byl v duchu u Morgasy. Podle toho, co se povídalo, nebyla slaboch. Rozhodně Nialla odrážela dost dobře. Většina lidí by se byla zhroutila, jakmile by vstoupila do pevnosti. Kdyby se nakonec ukázalo, že je přece jen slaboch, zničila by mu některé plány. Měl v hlavě uspořádané všechny podrobnosti, každý den jejího soudu s velvyslanci všech zemí, které se ještě na něco takového zmohou, po ruce, až do jejího konečného dramatického přiznání, jež z ní vynutí tak obratně, že nikdo nikdy nenajde jedinou stopu, a pak obřady kolem její popravy. Zvláštní popravčí lešení, jenom pro ni, aby bylo poté uchováno na památku této události.

„Doufejme, že bude Niallovi nadále odolávat,“ řekl s úsměvem, jejž by někteří nazvali mírným a zbožným. Dokonce ani Niall nemohl mít nekonečnou trpělivost, nakonec ji bude muset přece jen předat spravedlnosti.