Pán chaosu

5 Jiný tanec

Hostinec U zlatého jelena ve většině věcech odpovídal svému jménu. Po celém velkém šenku byly rozestavěné leštěné stoly a lavice s vyřezávanými růžičkami na nohách. Jedna šenkýřka v bílé zástěře nedělala nic jiného, než že zametala podlahu z bílého kamene. Omítnuté stěny těsně pod vysokým trámovým stropem zdobil široký pruh s modrozlatým vzorem mořských vln. Krby byly z dobře opracovaného kamene, vnitřek pak krášlily větve jehličnanů a nad každou římsou byl vysekán jelen nesoucí v paroží pohár. Na jedné římse stály vysoké, trochu zlacené hodiny. Na malém pódiu vzadu hrál hlouček muzikantů, dva potící se muži pouze v košilích bez kabátů foukali do kvílejících píšťal, dva drnkali na devítistrunné citary a rudolící žena v modrých pruhovaných šatech honila maličké dřevěné paličky po dulcimeru na tenkých nožkách. Přes tucet služebných pak běhalo sem a tam, pohybovaly se rychle v zástěrách a světle modrých šatech. Většina byla hezká, i když některé měly stejně tolik let jako panímáma Daelvinová, kulatá hostinská s řídkými šedými vlasy staženými na šíji do drdolu. Právě taková místa měl Mat rád. Vyzařovalo z nich pohodlí a peníze. Vybral si tento hostinec, protože byl téměř uprostřed města, ale to ostatní mu taky nevadilo.

Ne všechno bylo v druhém nejlepším hostinci v Maerone v pořádku, samozřejmě. Z kuchyně bylo zase cítit skopové a tuříny a nevyhnutelná kořeněná ječná polívka a do toho se mísil prach a pach koní zvenčí. No, jídlo bylo ve městě nacpaném uprchlíky a vojáky problém, když ještě kolem stály další tábory. Z ulice se sem chvílemi donesly nevázané chlapské hlasy zpívající pochodové písničky, dupot nohou a klapot koňských kopyt a kletby na panující vedro. V šenku bylo horko rovněž, ani průvan nerozvlnil vzduch. Kdyby byla otevřená okna, všechno uvnitř by brzy pokryl prach, a proti horku by to stejně příliš nepomohlo. Maerone bylo jako pekáč.

Pokud Mat viděl, tak usychal celý zatracený svět, a on nechtěl myslet na důvod. Přál si, aby mohl zapomenout na vedro, zapomenout na to, proč je v Maerone, zapomenout na všechno. Slušný zelený kabátec se zlatou výšivkou na límci a manžetách měl rozepnutý, jemnou lněnou košili rozvázanou, a přesto se potil jako kůň. Mohlo by pomoci, kdyby si sundal černý hedvábný šátek, který měl kolem krku, avšak to dělával málokdy, pokud ho u toho mohl někdo vidět. Dopil víno, postavil leštěný korbel na stůl vedle svého lokte, zvedl klobouk se širokou krempou a začal se jím ovívat. Ať vypil cokoliv, nezůstalo to dlouho uvnitř, vzápětí všechno vypotil.

Když se rozhodl zůstat u Zlatého jelena, urození pánové a důstojníci z Bandy Rudé ruky se řídili jeho příkladem, což znamenalo, že se všichni ostatní drželi mimo. To panímámě Daelvinové většinou nevadilo. Mohla každou postel pronajmout i pětkrát jenom urozeným pánům a panáčkům z Bandy, a tahle sorta platila dobře, příliš se nervala a krev obvykle prolévala venku. Dnes v poledne však u stolů sedělo jen asi devět či deset mužů, a paní hostinská občas zamrkala na prázdné lavice, plácla se do levé hýždě a povzdechla si. Do večera moc vína neprodá. Velká část jejích zisků pocházela z vína. Hudebníci však hráli o sto šest. Hrstka urozených pánů, kterou by hudba potěšila – pokud se jich týkalo, každý, kdo měl trochu zlata, si zasloužil oslovení „můj pane" – by mohla být velkorysejší než místnost plná obyčejných vojáků.

Naneštěstí pro měšce muzikantů byl Mat jediný, kdo poslouchal, a trhal sebou při každém třetím tónu. Skutečně to nebyla jejich chyba. Hudba zněla dobře, když jste nevěděli, co posloucháte. Mat to věděl – naučil je to, tleskal do rytmu a broukal si – ale nikdo jiný tuhle melodii neslyšel už víc než dva tisíce let. Nejlepší, co se o jejich produkci dalo říci, bylo, že rytmus pochytili docela správně.

Mat zachytil útržek rozhovoru. Odhodil klobouk a mávl pohárem, aby ukázal, že chce dolít víno, a potom se naklonil přes stůl směrem ke trojici mužů popíjejících u stolu vedle. „Co to bylo?“

„Snažíme se přijít na to, jak od tebe vyhrát zpátky nějaké peníze,“ řekl Talmanes a přes svůj pohár se rozhodně neusmíval. Nezlobil se. Byl jenom o pár let starší než Mat, jemuž bylo dvacet, o hlavu menší a málokdy se usmíval. Matovi neustále připomínal stlačenou pružinu. „V kartách tě nikdo neporazí.“ Velitel poloviny jezdců Bandy byl tady v Cairhienu urozeným pánem, nicméně čelo měl vyholené a napudrované, i když pot něco z pudru smyl. Hodně mladších cairhienských pánů převzalo vojácký styl. Talmanes měl také prostý kabátec bez šlechtických barevných pruhů, ačkoliv měl právo na slušný počet.

„To ne,“ namítal Mat. Pravda, když jeho štěstí fungovalo, bylo bez chybičky, ale běhalo v kruzích, zvláště když se jednalo o věci, které měly řád, jako třeba karty. „Krev a popel! Minulý týden jsi na mně vyhrál padesát korun.“ Padesát korun. Ještě asi před rokem by byl metal kozelce, kdyby byl vyhrál jedinou korunu, a plakal při pomyšlení, že jednu ztratil. Ještě tak před rokem nemohl žádnou ztratit, protože žádnou neměl.

„Kolik stovek už jsi na mně vyhrál?“ zeptal se Talmanes suše. „Chci příležitost vyhrát něco zpátky.“ Kdyby někdy začal proti Matovi vyhrávat důsledněji, začal by si rovněž dělat starosti. Jako většina Bandy, i on bral Matovo štěstí jako talisman.

„Kostky nejsou zatraceně lepší,“ zabručel Daerid. Byl velitelem pěšáků Bandy, pil žíznivě, a úšklebku, který Nalesean zpola zakrýval za naolejovanou bradkou, si nevšímal. Většina šlechticů, jež Mat kdy potkal, považovala kostky za obyčejnou hru, hodící se jenom pro sedláky. „Ještě nikdy jsem tě neviděl končit den u kostek. Musí to být něco, co nemůžeš řídit, nemůžeš do toho zasahovat, jestli mi rozumíš."

Jenom o málo vyšší než druhý Cairhieňan Talmanes, Daerid byl o dobrých patnáct let starší, nejednou mu zlomili nos a tvář mu křižovaly tři bílé jizvy. Jediný z těch tří nebyl urozeného původu, ale také nosil čelo vyholené a napudrované. Daerid byl vojákem celý život.

„Mysleli jsme na koně,“ přisadil si Nalesean a mávl korbelem. Hranatý muž, vyšší než oba Cairhieňané, vedl v Bandě druhou polovinu kavalerie. Vzhledem k panujícímu horku se Mat často divil, proč si nechává svůj lesklý černý vous, ale on si ho každé ráno přistřihoval, aby udržel ostrou špičku. A tam, kde Daerid a Talmanes nosili své prosté šedé kabátce rozepnuté, měl Nalesean svůj – zelené hedvábí s těmi vycpávanými pruhovanými tairenskými rukávy s manžetami ze zlatého saténu – zapnutý až ke krku. Tvář se mu leskla potem, kterého si nevšímal. „Ať shoří moje duše, ale tvoje štěstí drží při boji i v kartách. A v kostkách,“ dodal s úšklebkem mířeným na Daerida. „Ale při dostizích všechno záleží na koni.“

Mat se usmál a opřel se lokty o stůl. „Najdi si dobrýho koně a uvidíme.“ Jeho štěstí nemuselo koňský dostih ovlivnit – kromě kostek a karet, a tak si nikdy nemohl být jistý, čeho se dotkne a čeho ne – ale když vyrůstal, pozoroval svého otce, koňského handlíře, při práci a sám měl oko na koně vždycky dobré.

„Chceš tohle víno nebo ne? Nemůžu ti nalít, když nedosáhnu na pohár.“

Mat se ohlédl přes rameno. Šenkýřka za ním s leštěným cínovým džbánkem byla malá a štíhlá, bledá kráska s tmavýma očima a černými kudraami na ramena. A díky dokonalému, melodickému cairhienskému přízvuku zněl její hlas jako zvonečky. Matovi Betse Silvinová padla do oka hned ten první den, kdy ke Zlatému jelenu vstoupil, ale tohle byla první příležitost, kdy s ní mohl promluvit. Jindy tu bylo vždycky alespoň pět jiných věcí, které bylo třeba okamžitě udělat, a deset, které se měly udělat včera. Ostatní muži už zabořili obličeje do vína a nechali ho s tou ženou o samotě natolik, jak jen bylo možné, aniž by odešli pryč. Měli vychování, dokonce i ti dva šlechtici.

Mat se zazubil, přehodil nohy přes lavici a natáhl pohár, aby mu dolila. „Děkuju ti, Betse,“ pronesl a ona předvedla pukrle. Když ji však požádal, aby si nalila rovněž a připojila se k němu, položila džbán na stůl, zkřížila paže na prsou, naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho od hlavy k patě.

„Nemyslím, že by se to panímámě Daelvinové líbilo. Ach ne, myslím, že by se jí to vůbec nelíbilo. Jsi urozený pán? Tihle všichni zřejmě skáčou, jak ty pískáš, ale nikdo tě neosloví ‚můj pane'. Skoro se ti ani neklaní, jenom obyčejní lidi.“

Mat zvedl obočí. „Ne,“ řekl strozeji, než vlastně chtěl, „já nejsem pán.“ Rand mohl nechat lidi, aby mu říkali pane Draku a tak, ale tohle pro Matrima Cauthona nebylo. To opravdu ne. Zhluboka se nadechl a znovu se zazubil. Některé ženy se snažily muže vyvést z míry, avšak v tomhle tanci byl dobrý. „Prostě mi říkej Mat, Betse. Jsem si jistej, že panímámě Daelvinový nebude vadit, když si ke mně na chvíli přisedneš.“

„Ale ano, bude. Popovídat bychom si však trochu mohli. Musíš být skoro pán. Proč nosíš tohle v takovém horku?“ Předklonila se a prstem odhrnula šátek. Mat nedával pozor a dovolil, aby ho trochu shrnula. „Co je to?“ Přejela prstem po světlé rýze, která mu obkružovala krk. „To se tě někdo snažil oběsit? Proč? Na zatvrzelého zločince jsi příliš mladý.“ Stáhl hlavu mezi ramena a rychle si převázal černý šátek, aby zakryl jizvu, ale Betse se nedala odbýt. Zajela mu rukou do rozvázaného výstřihu košile a vytáhla stříbrný medailonek s liščí hlavou, který nosil na koženém řemínku. „To za krádež tohohle? Vypadá to být drahé. Je to drahé?“ Mat jí medailonek sebral a nacpal ho zpátky, kam patřil. Ta ženská se skoro nenadechovala – rozhodně nemlčela dost dlouho, aby mohl promluvit. Slyšel, jak se za jeho zády Nalesean a Daerid pochechtávají, a tvář mu potemněla. Občas se jeho štěstí v hazardu postavilo na hlavu se ženami, a těm to vždycky připadalo legrační. „Ne, kdybys to ukradl, tak by ti to nenechali, že?“ žvanila Betse dál. „A jsi skoro pán, takže asi můžeš mít takové věci. Třeba to bylo proto, že jsi věděl příliš. Vypadáš jako mladý muž, který toho hodně ví. Nebo si to aspoň myslí.“ Usmála se jedním z těch letmých mazaných úsměvů, které ženy předvádějí, když chtějí zmást nějakého muže. Zřídkakdy to znamenalo, že něco vědí, ale mohly vás přimět si myslet, že ano. „Snažili se tě oběsit, protože si mysleli, že toho moc víš? Nebo proto, že jsi předstíral, že jsi pán? Jsi si jistý, že nejsi pán?"

Daerid a Nalesean se už smáli nahlas a Talmanes se pochechtával, ačkoliv se všichni snažili předstírat, že je to kvůli něčemu jinému. Když Daerid nabral dost dechu, sípavě přidával něco o muži, který spadl z koně, ale v těch útržcích, jež Mat zaslechl, nic veselého nebylo.

Nicméně se pořád usmíval. Nehodlal se nechat zahnat na útěk, i kdyby dokázala mluvit rychleji, než on dokázal utíkat. Byla velice hezká a on strávil posledních pár týdnů hovory s takovými, jako byl Daerid, a horšími, samými upocenými chlapi, kteří se občas zapomínali oholit a příliš často neměli příležitost se vykoupat. Betse se na lících perlil pot, ale šla od ní vůně levandulového mýdla. „Vlastně jsem si ten škrábanec vysloužil za to, že jsem věděl moc málo,“ prohodil povzneseně. Ženám se vždycky líbilo, když muži shazovali své jizvy, Světlo ví, že jich sám začínal mít dost. „Teď už vím až moc, ale taky málo. Mohla bys říct, že mě oběsili kvůli vědomostem.“

Betse potřásla hlavou a našpulila rty. „To zní, jako by to mělo být vtipné, Mate. Panáčci říkají vtipné věci pořád, ale ty tvrdíš, že nejsi urozený pán. Kromě toho, já jsem jenom obyčejná holka, vtipy jdou mimo mě. Myslím, že nejlepší jsou prostá slova. Jelikož ty nejsi pán, měl bys mluvit prostě, jinak by si někdo mohl myslet, že si na urozeného pána hraješ. Žádná žena nemá ráda muže, co si hraje na něco, čím není. Třeba bys mi mohl vysvětlil, co ses snažil říct?“

Udržet úsměv dalo práci. Tahle slovní výměna s ní vůbec nešla tak, jak chtěl. Nepoznal, jestli je úplná husa nebo jestli ho jenom chce přimět, aby se zapletl do vlastních slov, jak se s ní snažil udržet krok. Ať tak nebo tak, pořád byla hezká a pořád voněla levandulí, ne potem. Daerid a Nalesean se zřejmě nebezpečně dusili. Talmanes si pobrukoval „Žábu na ledu". Takže tady bruslil na tenkém ledě, co?

Mat postavil pohár, vstal a uklonil se Betse nad rukou. „Jsem, kdo jsem, a nic víc, ale tvoje tvář mi vyhání slova z hlavy.“ Na tohle zamrkala. Ať už říkaly cokoliv, ženy měly vždycky rády květnaté řeči. „Zatančíme si?“

Nečekaje na odpověď ji vedl k místu, kde se mezi stoly po celé délce šenku táhl volný pruh. S trochou štěstí tanec ten její jazýček trochu přibrzdí, a on, koneckonců, měl štěstí. Kromě toho ještě nikdy neslyšel o ženě, která by se tancem nenechala obměkčit. Zatanči si s ní, a ona ti odpustí hodně, tanči dobře, a ona ti odpustí všechno. Tohle bylo velmi staré rčení. Velice velmi staré.

Betse se držela zpátky, kousala se do rtu a ohlížela se po panímámě Daelvinové, avšak kyprá malá hostinská se jenom usmála a pokynem ruky dala Betse svolení, načež si zbytečně přihladila pramínky, které jí unikaly z drdolu, a znovu začala honit ostatní služebné, jako by bylo v šenku plno. Panímáma Daelvinová by se pěkně zostra pustila do každého muže, který by se podle ní choval nevhodně – přes svůj mírný vzhled nosila v suknicích ukrytý krátký obušek a občas ho používala. Nalesean se po ní ještě teď ostražitě ohlížel, kdykoliv se přiblížila – když si však chtěl zatancovat hojně utrácející muž, tak čemu by to mohlo uškodit? Mat Betse natáhl ruce do stran. Mezi stoly by mělo být místa tak akorát. Hudebníci začali hrát hlasitěji, když už ne lépe.

„Sleduj mě,“ řekl jí. „Kroky jsou pro začátek jednoduchý.“ Začal podle hudby, pokrčit koleno a sklouznout nohou doprava, levou nohou přísun. Pokrčit koleno, skluz a přísun, s roztaženými pažemi.

Betse se rychle chytila a měla lehký krok. Když došli až k hudebníkům, Mat jí plavně zvedl ruce nad hlavu a otočil se k ní zády. Pak pokrčit nohu a úkrok, otočit se tváří v tvář, pokrčit, úkrok, zatočit, znovu a znovu, celou cestu zpátky až k místu, kde začali. Rychle se dostala i do tohohle, a kdykoliv to otočka dovolila, usmála se na něj. Skutečně byla hezká.

„Teď to bude trochu složitější,“ zamumlal a otočil se tak, že stáli bok po boku, čelem k hudebníkům, zápěstí přes sebe a ruce spojené před sebou. Pravé koleno nahoru, mírně vykopnout doleva, pak sklouznout dopředu a doprava. Levé koleno nahoru, mírně vykopnout doprava, pak sklouznout dopředu a doleva. Betse se smála, když se znovu proplétali k hudebníkům. S každým průchodem byly kroky složitější, ale ona vše potřebovala ukázat jenom jednou, aby s ním srovnala krok, v jeho rukou byla při otočkách lehká jako peříčko. Nejlepší ze všeho bylo, že neřekla ani slovo.

Hudba ho polapila, i ty nesprávné tóny, a taneční kroky a vzpomínky mu plynuly hlavou, jak se tak vznášeli sem a tam po šenku. Ve svých vzpomínkách byl o hlavu vyšší a měl dlouhé zlaté kníry a modré oči. Měl na sobě červeně prostřihávaný kabátec z jantarového hedvábí s okružím z nejlepší barsinské krajky a na prsou knoflíky ze žlutých safírů z Aramaelle, a tančil se snědě krásnou vyslankyní Atha’an Miere, Mořského národa. Kroužek v jejím nose spojoval tenký zlatý řetízek s jednou z mnoha náušnic a visely na něm maličké medailonky, což ji označovalo za velitelku plavby klanu Shodin. Nezáleželo mu na tom, jak mocná je. S tím si musel dělat starosti král, ne nějaký druhořadý urozený pán. Byla překrásná a v jeho rukou lehká jako pírko a tančili spolu pod velkou křišťálovou kupolí shaemalského paláce, když Coremandě celý svět záviděl přepych a moc. Kolem koutů poletovaly další vzpomínky, jiskřivé úlomky, které vyvolával tento tanec. Ráno přijdou zprávy o stále silnějších nájezdech trolloků z Velké Morny, a za další měsíc, že zlaté věže Barsine byly vypleněny a vypáleny a že se trollocké hordy hrnou na jih. A tak začne něco, čemu se později bude říkat trollocké války, ačkoliv na začátku tomu nikdo takové jméno nedal. Tři sta let a víc téměř nepřerušených bojů, krve, ohně a ničení, než budou trolloci zahnáni zpátky a hrůzopáni pochytáni a pobiti. To bude počátek pádu Coremandy, s veškerým jejím přepychem a bohatstvím, i Essenie, s jejími filozofy a slavnými vzdělávacími středisky, Manetherenu a Eharonu a všech Deseti států, které, i ve vítězství, byly rozdrceny a z trosek pak měly povstat jiné země, země, které si Deset států připomínaly jen v bájích o lepších časech. To ale leželo před nimi, a on tyhle vzpomínky zahnal v potěšení té jediné. Dnes v noci tančil tanec s...

Zamrkal a na okamžik se polekal slunečních paprsků vnikajících sem okny i světlé tváře se zářivým úsměvem, pokryté lesklou vrstvou potu. Málem zakopl při složitém kroku, kdy měl nohy propletené s Betsinými, jak vířili šenkem, ale vzpamatoval se dřív, než Betse porazil, a instinktivně se dostal zpátky do tance. Tenhle tanec byl jeho stejně jistě jako ty vzpomínky, vypůjčené či ukradené, ale bezchybně vpletené mezi ty, které skutečně prožil, že už rozdíl nepoznal, pokud na to nemyslel. Všechny teď byly jeho, vyplňovaly díry v jeho vlastní paměti. Stejně dobře to všechno mohl prožít.

Byla pravda, co jí vykládal o své jizvě na krku. Pověšený kvůli vědomostem, nebo kvůli jejich nedostatku. Dvakrát prošel ter’angrialem jako puncovaný trouba, venkovský blb, který si myslel, že je to stejně snadné jako projít se po louce. No, skoro tak prosté. Výsledky jenom posílily jeho nedůvěru ke všemu, co mělo něco společného s jedinou silou. Poprvé mu řekli, že je jeho osudem, aby zemřel a znovu žil, mezi jinými věcmi, které nechtěl slyšet. Některé z těch věcí ho vyslaly na cestu k jeho druhé výpravě skrz ter’angrial, a to zase vedlo k tomu, že skončil s provazem uvázaným kolem krku.

Řada kroků, z nichž jeden každý učinil z dobrého důvodu či z čiré nutnosti, každý v dané době zdánlivě rozumný a každý vedl k věcem, o nichž se mu ani nesnilo. Vždy byl zřejmě lapen v tomhle tanci. Určitě byl mrtvý, než ho Rand odřízl a oživil. Posté v duchu znovu složil stejný slib. Už nikdy nebude skákat do něčeho, aniž by si nejdřív promyslel, co by z toho mohlo vzejít.

Pravdou bylo, že toho dne získal víc než jen jizvu. Například také stříbrnou liščí hlavu, jejíž jediné oko bylo vybarveno tak, aby vypadalo jako starobylý symbol Aes Sedai. Občas se nad tím medailonkem smál tak hlasitě, až ho z toho bolela žebra. Aes Sedai nevěřil, takže se s tou věcí kolem krku dokonce koupal a spal s ní. Svět byl legrační místo – obvykle legračně zvláštní.

Dalším ziskem skutečně bylo vědění, byť nechtěné. Teď měl v hlavě nacpané útržky ze životů jiných mužů, byly jich tisíce, občas jen pár hodin, občas i celé roky, byť po kouscích, vzpomínky na bály a bitvy v rozmezí hodně přes tisíc let, z doby dávno před trollockými válkami až k poslední bitvě při nástupu Artuše Jestřábí křídlo. Všechny jako by byly jeho vlastní, anebo docela dobře mohly být.

Nalesean, Daerid a Talmanes tleskali do rytmu a ostatní muži rozesazení kolem stolů se připojili také. Muži z Bandy Rudé ruky pobízeli svého velitele do tance. Světlo, z tohohle jména se Mat v duchu krčil. Patřívalo bájné tlupě hrdinů, kteří zahynuli, když se snažili zachránit Manetheren. Nebylo muže, jenž jel či pochodoval za praporcem Bandy, který by si nemyslel, že také skončí v bájích. Paní Daelvinová tleskala taky a ostatní služebné se zastavily a dívaly se.

Právě kvůli vzpomínkám těch jiných mužů Banda Mata následovala, ačkoliv to její členové nevěděli. Protože on měl v hlavě vzpomínky na víc bitev a vojenských tažení, než kolika by se mohla zúčastnit i stovka mužů. Ať už byl na straně vítězící, či prohrávající, pamatoval si, jak byla ta která bitva vyhrána, či prohrána, a stačila trocha důvtipu, jak to převést ve vítězství pro Bandu. Aspoň zatím tomu tak bylo. Tedy když nepřišel na žádný způsob, jak se boji vyhnout.

Nejednou si přál, aby dostal ty kousky jiných mužů z hlavy. Bez nich by nebyl tam, kde právě byl, ve velení téměř šesti tisíc vojáků, kdy se každý den toužili přihlásit další, které měl již brzy vést k jihu a převzít velení nad krvavým vpádem do země ovládané jedním ze zatracených Zaprodanců. Nebyl žádný hrdina a nechtěl jím ani být. Hrdinové měli ve zvyku nechat se zabít. Když jste byli hrdinou, bylo to jako hoďte psovi kost a strčte ho do rohu, aby byl z cesty, pokud to nebylo slibte psovi kost a pošlete ho znovu na lov. To stejné mimochodem platí o vojácích.

Na druhou stranu bez těchto vzpomínek by kolem sebe neměl šest tisíc vojáků. Stál by sám, ta’veren a připoutaný k Draku Znovuzrozenému, nahý terč, o němž Zaprodanci věděli. Někteří z nich o Matu Cauthonovi už tak zřejmě věděli až moc. Moirain tvrdila, že je důležitý, že Rand možná bude potřebovat jeho i Perrina, aby vyhrál Poslední bitvu. Jestli měla pravdu, tak udělá, co bude muset – udělá, jenom si na tu představu bude muset zvyknout – ale nehodlal se stát žádným zatraceným hrdinou. Kdyby jen dokázal vymyslet, co udělat s tím zatraceným Valerským rohem... V duchu odříkal krátkou modlitbičku za Moiraininu duši, doufal, že se mýlila.

S Betse naposledy dorazili na konec volného prostranství a ona se se smíchem zhroutila na příborník, když se Mat zastavil. „Ach, to byla nádhera! Cítila jsem se, jako kdybych byla někde v královském paláci. Můžeme to udělat znovu? Ach, můžeme? Můžeme?“ Paní Daelvinová malou chvíli tleskala, pak si však uvědomila, že ostatní služebné jen postávají kolem, takže se k nim otočila a důrazným máváním rukama je jako hejno slepic zahnala po jejich práci.

„Znamená pro tebe něco ‚Dcera Devíti měsíců'?“ Ta slova z něj prostě jen tak vyletěla. Způsobilo to právě pomyšlení na ta’veren. Ať už tu dceru Devíti měsíců najde kdekoliv – Prosím, Světlo, ať je to ještě za hodně dlouho! Byla to vášnivá myšlenka – ať už ji najde kdekoliv, určitě nebude posluhovat u stolů v nějakém maloměstském hostinci přecpaném vojáky a uprchlíky. Ale zase, kdo to mohl vědět, když přišlo na proroctví? Jistým způsobem to bylo proroctví. Zemřít a znovu ožít. Oženit se s dcerou Devíti měsíců. Vzdát se poloviny světla světa, aby svět zachránil, ať už to znamenalo cokoliv. Koneckonců, on zemřel, když se houpal na tom provaze. Jestli byla pravda tohle, tak se musel splnit i ten zbytek. Z toho nebylo úniku.

„Dcera Devíti měsíců?“ vydechla Betse. Že nemohla popadnout dech, ji ani trochu nezpomalilo. „To je hostinec? Taverna? Není to tady v Maerone, to vím. Možná přes řeku v Aringillu? Nikdy jsem nebyla v –"

Mat jí položil prst na rty. „Na tom nezáleží. Ještě si zatancujem.“ Tentokrát to byl vesnický tanec, něco ze současnosti a z tohoto místa, bez jiných než vlastních vzpomínek. Jenže on teď vážně musel hodně přemýšlet, aby je poznal od sebe.

Kdosi si odkašlal, což Mata přimělo ohlédnout se přes rameno. Když uviděl, že ve dveřích stojí Edorion s rukavicemi obitými plechem zastrčenými za opasek s mečem a přilbou v podpaždí, povzdechl si. Mladý tairenský urozený pán byl naducaný, růžovolící muž, když s ním Mat hrál karty v Tearském Kameni, ale nyní, co přišel na sever, byl tvrdší a osmahlý sluncem. Na kapalínu již neměl žádné chocholy a kdysi ozdobně zlacený kyrys měl celý zprohýbaný a plný vrypů. Na nabíraných rukávcích kabátu měl modré a černé proužky, ale látka byla odřená.

„Řekl jsi mi, abych ti v tuto hodinu připomněl pochůzku.“ Edorion si odkašlal do pěsti. Okázale se nedíval na Betse. „Ale mohl bych se vrátit později, přeješ-li si.“

„Půjdu hned,“ řekl mu Mat. Bylo důležité konat každý den pochůzky, každý den prohlížet něco jiného. Tohle se dozvěděl ze vzpomínek těch druhých mužů, v podobných věcech se jim naučil důvěřovat. Když už vězel až po uši v téhle práci, tak se ji docela dobře mohl snažit dělat správně. Dělat ji správně by ho mohlo udržet naživu. Kromě toho se od něj Betse odtáhla a snažila se otřít si zástěrou z čela pot a zároveň uhladit vlasy. Nadšení se jí vytrácelo z tváře. Nezáleželo na tom. Bude si to pamatovat. Hezky si se ženou zatanči, pomyslel si lstivě, a je zpolovice tvoje.

„Dej tohle muzikantům,“ řekl a vtiskl jí do ruky tři zlaté marky. Jakkoliv hráli špatně, přece jen ho na chvíli jejich melodie odvedla z Maerone a bezprostřední budoucnosti. A stejně, ženy měly rády velkorysost. Tohle šlo velmi dobře. S úklonou jí políbil ruku a dodal: „Uvidíme se později, Betse. Až se vrátím, znovu si zatančíme.“

K jeho překvapení mu zašermovala prstem pod nosem a varovně potřásla hlavou, jako by mu četla myšlenky. No, nikdy netvrdil, že rozumí ženám.

Upravil si klobouk na hlavě a vedle dveří si vyzvedl svůj oštěp s černým ratištěm. To byl ještě další dar z druhé strany ter’angrialu, zbraň s nápisem na ratišti ve starém jazyce a podivnou hlavicí, připomínající čepel meče, poznačenou dvěma krkavci.

„Dneska projdeme nálevny,“ oznámil Edorionovi a společně vyrazili do poledního žáru a do toho blázince panujícího v Maerone.

Bylo to malé městečko, nemělo ani hradby, i když bylo padesátkrát větší než cokoliv, co viděl, než opustil Dvouříčí. Vlastně to byla spíš taková přerostlá vesnice, jen několik cihlových a kamenných domků mělo i poschodí, a pouze hostince byly tříposchoďové, stejně tolik střech mělo dřevěné šindele či došky jako tašky nebo břidlici. Ulice, většinou jen z udusané hlíny, nyní překypovaly lidmi. Měšťané tu byli každého druhu, většinou však Cairhieňané a Andořané. Ačkoliv leželo Maerone na cairhienském břehu Erinin, teď nepatřilo k žádnému státu, nýbrž balancovalo mezi nimi, a žili tu či tudy jen procházeli lidé tuctu různých národností. Od Matova příjezdu se tu dokonce ukázaly tři čtyři Aes Sedai. On se jim však i se svým medailonkem vyhýbal širokým obloukem – nebylo třeba vyhledávat zbytečné potíže – ale ony odjely stejně rychle, jako se tu objevily. Jeho štěstí skutečně fungovalo, když to bylo důležité. Zatím.

Měšťané spěchali po své práci a spousty otrhanců, mužů, žen i dětí, kteří se bezcílně potloukali ulicemi, si většinou nevšímali. Běženci byli všichni Cairhieňané a obvykle si našli cestu dolů k řece, než se vrátili do uprchlických táborů kolem městečka. Jenom málokterý z nich se však vrátil domů. Občanská válka v Cairhienu možná skončila, ale pořád tam řádili loupežníci, a lidé se také báli Aielů. Pokud Mat věděl, tak se báli, že narazí na Draka Znovuzrozeného. Prostá pravda však byla, že utekli tak daleko, jak jen mohli. Žádnému už nezbývala energie na víc než na výlety k řece, odkud hleděli na Andor.

K davům se připojili i vojáci Bandy, samotní i po dvojicích či trojicích se potulovali mezi krámky a krčmami, objevovaly se i seřazené oddíly, kušištníci a lučištníci v kazajkách pošitých ocelovými kolečky, pikynýři v otlučených kyrysech odhozených bohatšími muži nebo sebraných mrtvým. Všude se projížděli jezdci ve zbroji, tairenští kopiníci v kapalínech i Cairhieňané ve zvonových přilbicích, a dokonce i pár Andořanů v kónických přilbách s mřížovým hledím. Rahvin z královniny gardy vyhodil značný počet mužů příliš věrných Morgase, a někteří z nich se připojili k Bandě. Davem se prodírali pouliční prodavači s podnosy a vychvalovali své jehly a nitě, masti, o nichž prohlašovali, že jsou dobré na každé zranění, lektvary na všechno, od puchýřů přes vodnatý průjem po táborovou horečku, mýdlo, cínové talíře a dýky z nejlepší andorské oceli – slovo prodavače na to – prostě všechno možné, co by mohl voják potřebovat nebo o čem si kupci mysleli, že by se mohl nechat přesvědčit, že to potřebuje. Hluk byl takový, že jakékoliv volání prodavačů nebylo slyšet dál než na tři kroky.

Vojáci Mata samozřejmě okamžitě poznali a mnozí začali jásat, dokonce i tací, kteří byli příliš daleko, aby viděli víc než jeho klobouk se širokou krempou a podivný oštěp. Tohleto ho označovalo stejně jasně jako erb urozeného pána. Mat slyšel všechny možné řeči o tom, proč opovrhuje zbrojí a přilbou. Důvody byly nejrůznější, od šílené odvahy až po tvrzení, že ho může zabít pouze zbraň ukutá samotným Temným. Někteří dokonce tvrdili, že ten klobouk mu daly Aes Sedai, a dokud ho bude nosit, nic ho nemůže zabít. Skutečností bylo, že to byl zcela obyčejný klobouk, a nosil ho proto, že poskytoval slušný stín. A protože mu stále připomínal, aby se držel stranou od míst, kde by mohl potřebovat přilbu a zbroj. O jeho oštěpu, s nápisem, který dokázalo přečíst jen pár urozených pánů, kolovaly ještě fantastičtější příběhy. Žádný se však nemohl vyrovnat pravdě. Tu krkavci poznačenou čepel vyrobily Aes Sedai za války Stínu před Rozbitím světa. Nikdy nepotřebovala brousit, a Mat pochyboval, že by ji dokázal zlomit, i kdyby se o to snažil.

Na volání „Světlo sviť na vznešeného pána Matrima!“ a „vznešený pán Matrim a vítězství!“ a podobné žvásty odpovídal máváním a s Edorionem procházel davem. Aspoň že se nemusel tlačit. Jakmile si ho lidé všimli, uhýbali mu z cesty. Přál si jen, aby tolik uprchlíků necivělo, jako by měl v kapse schované klíče k jejich nadějím. Kromě toho, že zajišťoval, aby dostávali jídlo z vozů přijíždějících z Tearu, nevěděl, co jiného by mohl dělat. Kromě toho, že byli otrhaní, byli většinou i špinaví.

„Copak se z táborů ztratilo mýdlo?“ zamumlal.

Edorion ho zaslechl i přes ten hlomoz. „To ano. Většina jich ho prodává zpátky kupcům za laciné víno. Mýdlo nechtějí, chtějí přes řeku nebo utopit svůj žal.“

Mat kysele zaprskal. Přeprava do Aringillu byla jednou z věcí, které jim poskytnout nemohl.

Dokud Cairhien nerozervala občanská válka a horší hrůzy, Maerone bylo křižovatkou obchodu mezi Cairhienem a Tearem, což znamenalo, že mělo skoro stejný počet zájezdních hostinců a krčem jako obytných domů. Prvních pět šenků, do nichž strčil nos, se lišilo jen málo, od Lišky a husy k Povozníkovu biči, byly to kamenné budovy nacpané stolky a tu a tam došlo ke rvačce, čehož si Mat nevšímal. Nikdo však nebyl opilý.

U říční brány – na druhé straně města – býval nejlepší hostinec v Maerone, ale těžké desky přibité přes dveře s vyřezávaným sluncem sloužily jako připomínka hostinským a výčepním, aby vojáky Bandy nenechali se opít. I střízliví vojáci se prali, Tairen s Cairhieňanem a s Andořanem, pěšák s jezdcem, muži jednoho urozeného pána s muži jiného, veteráni proti novým rekrutům, také vojáci s civilisty. Avšak rvačky bývaly utišeny ještě dříve, než se vymkly z ruky, vojáky s obušky a červenými návleky na předloktích od zápěstí k lokti. Každá jednotka se musela při hlídání střídat, každý den nosil červený návlek někdo jiný, a Rudé paže musely zaplatit za škody způsobené v den, kdy měly službu. Díky tomu se muži z hlídky vždy pilně přičiňovali o udržení klidu.

U Lišky a husy žongloval jakýsi kejklíř s hořícími hůlkami, robustní muž ve středních letech, zatímco jiný, hubený, plešatějící chlapík v hostinci U Erinin měl v ruce harfu a recitoval část z Velkého hledání Valerského rohu. Přes panující horko měli oba své typické pláště se záplatami stovky barev, které se při pohybu vlnily. Kejklíř by se vzdal dřív ruky než svého pláště. Měli docela pozorné obecenstvo – mnoho diváků přicházelo i z vesnic, v nichž návštěvu kejklíře dychtivě vítali – dokonce víc než dívku zpívající na stole v taverně zvané U tří věží. Byla docela hezká, s dlouhými tmavými kudrnami, ale píseň o pravé lásce nevázaně se smějící muže, kteří tam popíjeli, nemohla příliš zaujmout. Ve zbývajících šencích žádní baviči nebyli, jenom nějaký ten muzikant, přesto tu hosté byli ještě hlučnější a u poloviny stolů se hrálo v kostky, z čehož Mata přímo svrběly prsty. Jenže on skutečně téměř vždy vyhrál, přinejmenším v kostkách, a nebylo by správné obírat vlastní vojáky o peníze. Ti totiž tvořili většinu hostů u stolů. Jenom málo uprchlíků mělo peníze na utrácení po šencích.

Se členy Bandy se smísila jenom hrstka ostatních. Tady hubený Kandořan s rozdělenou bradkou, který měl v uchu zasazený měsíční kámen zvíci nehtu na palci a přes prsa červeného kabátce stříbrný řetěz, tam Domanka s měděnou pletí, i když ve slušných modrých šatech, s bystrýma očima a prstenem s drahokamem na každém prstu, jinde Taraboňan v kuželovitém modrém klobouku s plochou střechou a hustým knírem zakrytým průsvitným závojem. Kulaťoučcí muži v tairenských kabátcích, těsných v pase, či kostnatí chlapíci v murandských kabátcích po kolena, bystrozraké ženy v šatech s vysokými límci nebo sukněmi po kotníky, ale vždy z dobře střiženého sukna střízlivých barev. Všechno to byli kupci, připravení skočit, až se obchod mezi Andorem a Cairhienem znovu rozběhne. A v každém šenku seděli stranou ostatních dva tři muži, obvykle byli sami, většinou chlapi s tvrdými pohledy, někteří ve slušných šatech, jiní v hadrech jen o málo lepších, než měli uprchlíci, ale jeden každý vypadal, že umí používat meč, který měl u pasu nebo na zádech. Mat si s touhle tlupou spojil i dvě ženy, přestože žádná neměla viditelně zbraň. Jedna měla o stůl opřenou dlouhou vycházkovou hůl, a Mat soudil, že ta druhá má někde v dlouhých jezdeckých šatech poschovávány nože. On sám měl taky různě po těle ukryté vrhací nože. Byl si jist, že ví, co mají ona i ta druhá za lubem, a byla by hloupá, kdyby chodila neozbrojená.

Když s Edorionem vyšli od Povozníkova biče, Mat se zastavil a díval se, jak se jakási hranatá žena v rozdělených hnědých suknicích proplétá mezi lidmi. Nemrkající oči, kterým na ulici neunikla ani mrť, byly v ostrém protikladu k napohled klidné, kulaté tváři, a stejně tak i bytelný obušek, který měla u pasu, a dýka s těžkou čepelí, která by vyhovovala i Aielovi. Takže třetí žena z té tlupy. Byli to všechno hledači rohu, bájného Valerského rohu, který povolá mrtvé hrdiny z hrobu, aby bojovali v Poslední bitvě. Ten, kdo ho najde, si vyslouží místo v dějepise. Pokud zůstane někdo, kdo by psal nějaké zatracené dějiny, pomyslel si Mat suše.

Někteří lidé věřili, že roh se objeví tam, kde panuje neklid a sváry. Od posledního svolání hledačů k hledání rohu uplynulo čtyři sta let, a tentokrát tam přišlo tolik lidí, že málem padali i ze stromů, aby mohli složit přísahu. Mat viděl spousty hledačů v ulicích Cairhienu a čekal, že mnohé další tlupy uvidí, až dorazí do Tearu. Nepochybně teď budou mířit i do Caemlynu. Přál si, aby tu věc našel některý z nich. Pokud totiž věděl, ten zatracený Valerský roh teď ležel někde hluboko pod Bílou věží, a jestli věděl něco o Aes Sedai, tak by se dost divil, kdyby jich o něm vědělo víc než tak asi tucet.

Mezi ním a tou hranatou ženou propochodoval za důstojníkem ve zprohýbaném kyrysu a cairhienské přilbě, jedoucím na koni, oddíl pěchoty, téměř dvě stovky pikynýřů, a za nimi následovalo asi padesát lučištníků s toulci u pasu a luky na zádech. Sice neměli dvouříčské dlouhé luky, s nimiž Mat vyrůstal, ale i tak to byly docela slušné zbraně. Musel najít dost kušištníků, aby to zvládl, ačkoliv lučištníci měnili zbraně jen velmi neochotně. Za pochodu si zpívali a jejich sborový zpěv byl dost hlasitý, aby prorazil hlukem v ulici.

Za vojáky se táhl hlouček civilistů, měšťanů i uprchlíků, všechno to byli mladí muži a zvědavě se dívali a poslouchali. Mat se tomu nepřestával divit. Čím píseň vojákování ukazovala v horším světle – a tahle ještě nebyla zdaleka nejhorší – tím větší byl shromážděný dav. Jako že voda je mokrá, někteří z těch, co se teď seběhli, budou docela jistě ještě před setměním hovořit s praporečníky, a z nich většina podepíše nebo načmárá svou značku. Musejí si myslet, že ta píseň je má vyděsit, aby se taky nedostali ke slávě a kořisti. Aspoň že pikynýři nezpívali „Tanec se Stínovým Jakem". Mat tu píseň nenáviděl. Jakmile si mládenci uvědomili, že Stínový Jak značí smrt, vyrazili o překot hledat praporečníka.

„Muži hodně mluví o tom,“ prohodil Edorion nedbale, když oddíl zahnul do ulice i s přívažkem hlupáků, „kdy už konečně zamíříme k jihu. Jdou řeči.“ Koutkem oka mrkl na Mata, zvažoval, jakou má velitel náladu. „Všiml jsem si, jak podkováři kontrolují spřežení k povozům.“

„Vyrazíme, až vyrazíme,“ prohlásil Mat. „Není třeba dát Sammaelovi vědět, kdy dorazíme.“

Edorion se na něj podíval zpříma. Tenhle Tairen nebyl žádný tupec. Ne že by byl hloupý třeba Nalesean – ten byl občas jenom příliš dychtivý – ale Edorion měl skutečně bystrý mozek.

Nalesean by si podkování nikdy nevšiml. Byla škoda, že rod Aldaiaya převyšoval rod Selornů, jinak by byl Mat na Naleseanovo místo jmenoval Edoriona. Hloupí šlechtici a jejich hloupé zaujetí hodnostmi a pořadím. Ne, Edorion nebyl žádný trouba. Věděl, že jakmile Banda vytáhne k jihu, zpráva o tom poletí před nimi s říční dopravou a možná i na holubích křídlech. Mat by si rozhodně nevsadil na to, že v Maerone nejsou žádní špehové, i kdyby své štěstí cítil dost silně, aby mu z toho pukla hlava.

„Taky se povídá, že včera byl ve městě pán Drak,“ pokračoval Edorion tak tiše, jak jen bylo v pouličním hluku možné.

„Největší událost za celej včerejšek,“ podotkl Mat suše, „byla moje první koupel za týden. No tak. Jak to zatím je, bude nám trvat do odpoledne, než tohle dokončíme.“

Byl by dal hodně, aby zjistil, odkud se ten drb vzal. Nebylo tomu ani půl dne a zcela jistě u toho nebyl nikdo nepovolaný. Nad ránem se v jeho pokoji U zlatého jelena náhle zablesklo. Mat se zoufale vrhl přes postel se čtyřmi sloupky, jednu botu měl obutou, druhou zpola zutou, a vytáhl nůž, který nosil zavěšený mezi lopatkami, než si uvědomil, že je to Rand, přicházející jednou z těch zatracených děr do nicoty, asi z caemlynského paláce, podle sloupů, které byly vidět, než se otvor ztratil. Bylo zvláštní, že přicházel v noci, bez Aielů, a skočil přímo do Matova pokoje, z čehož Matovi ještě teď vstávaly vlasy na hlavě. Ten průchod by ho mohl přeříznout vedví, kdyby zrovna stál na špatném místě. Neměl jedinou sílu rád. Celá ta záležitost byla pěkně podivná.

„Spěchej pomalu, Mate,“ řekl Rand, přecházeje sem a tam. Na Mata se vůbec nepodíval. Tvář se mu leskla potem a zatínal zuby. „Musí tě vidět přicházet. Na tom všechno záleží.“

Mat se posadil na svou postel, sundal si botu a hodil ji na kus rohože, kterou mu věnovala panímáma Daelvinová. „Já vím,“ řekl kysele a zamnul si kotník, který si narazil o sloupek postele. „Pomáhal jsem vymejšlet ten zatracenej plán, pamatuješ?“

„Jak poznáš, že jsi zamilovaný do nějaké ženy, Mate?“ Rand neustále přecházel sem a tam, a tuhle otázku hodil, jako by zapadala do toho, co říkal předtím.

Mat zamrkal. „Jak to, pro Jámu smrti, mám vědět? Do těchhle osidel jsem já ještě nikdy nohu nestrčil. Co je za tím?“

Ale Rand se jenom ošil, jako by něco shazoval z ramen. „Vyřídím Sammaela, Mate. To jsem slíbil. Dlužím to těm mrtvým. Jenže kde jsou ostatní? Musím je vyřídit všechny.“

„Jedno hezky po druhým.“ Jen tak tak se mu podařilo se nezeptat. Nedalo se poznat, co si v těchto dnech Rand vezme do hlavy.

„V Murandy jsou Dračí spřísahanci, Mate. V Altaře taky. Muži, kteří se mi zaslíbili. Jakmile bude Illian můj, Altara a Murandy mi spadnou do klína jako přezrálé slívy. Spojím se s Dračími spřísahanci v Tarabonu – a v Arad Domanu – a jestli mi bělokabátníci budou chtít bránit ve vstupu do Amadicie, tak je rozdrtím. Prorok rozdmychal celý Ghealdan, a jak jsem slyšel, tak Amadicii skoro taky. Umíš si představit Masemu jako proroka? Saldeia půjde za mnou, Bashere si tím je jistý. Všechny Hraniční státy půjdou za mnou. Musejí! Já to dokážu, Mate. Všechny státy budou před Poslední bitvou jednotné. Já to dokážu!“ Randovi se do hlasu vloudil horečnatý tón.

„Jistě, Rande,“ řekl Mat potichu a druhou botu hodil k první. „Ale hezky jedno po druhým, ano?“

„Žádný člověk by neměl mít v hlavě hlas jiného člověka,“ zamumlal Rand a Matovi ztuhly ruce, když si chtěl stáhnout vlněnou punčochu. Zvláštní, přistihl se, jak přemýšlí, jestli už je nemá na nohou druhý den. Rand věděl něco z toho, co se tentokrát přihodilo uvnitř ter’angrialu v Rhuideanu – tedy aspoň věděl, že tam Mat nějak získal znalosti z vojenské strategie a taktiky – ale nevěděl všechno. Mat si aspoň myslel, že neví všechno. Ne to o vzpomínkách jiných mužů. Rand si zřejmě nevšiml ničeho neobvyklého. Jenom si prohrábl vlasy a pokračoval: „Dá se napálit, Mate – Sammael vždycky myslel rovně – existuje tady ale nějaká díra, kudy by mohl proklouznout? Jestli dojde k nějaké chybě, zemřou tisíce lidí. Desítky tisíc. Určitě jich umřou stovky, ale nechci, aby to byly tisíce."

Mat se zašklebil tak zuřivě, že zpocený obchodník, jenž se mu snažil prodat dýku s jílcem posázeným barevnými skleněnými „drahokamy", zboží málem upustil a ztratil se v davu. S Randem to bylo všechno takové, skákal od vpádu do Illianu k Zaprodancům, pak zase k ženám – Světlo, to Rand byl ten, který to se ženami vždycky uměl, on a Perrin – od Poslední bitvy k Děvám oštěpu a pak k věcem, kterým Mat ani pořádně nerozuměl, Matovy odpovědi si většinou ani nevyslechl a občas na ně dokonce ani nepočkal. Poslouchat, jak Rand mluví o Sammaelovi, jako by ho osobně znal, bylo víc než jen znepokojující. Mat věděl, že Rand nakonec zešílí, ale jestli už na něj šílenství leze teď...

A co ostatní, ti hlupáci, které Rand sbíral, co chtěli usměrňovat, a ten chlápek Taim, který to už uměl? Rand to jen tak mimochodem utrousil. Mazrim Taim, zatracený falešný Drak, učící Randovy zatracené žáky, či co vlastně byli. Mat nechtěl být ani v okruhu tisíce mil, až všichni začnou šílet.

Jenomže měl asi takovou možnost volby, jako lístek ve víru. Byl ta’veren, avšak Rand byl silnější. V Dračích proroctvích o Matu Cauthonovi nic nestálo, stejně však byl lapený, hranostaj v noře. Světlo, jak si přál, aby Valerský roh nikdy nespatřil.

Do dalšího tuctu taveren a šenků vpadl se zachmuřenou tváří, míře dál od Zlatého jelena. Žádná nálevna se příliš nelišila od té první, všude bylo plno stolů obsazených popíjejícími muži, kteří házeli kostky a přetlačovali se, a hudebníky bylo přes hluk davu slyšet stejně často, jako se jejich hudba utápěla v řevu. Rudé paže tlumily rvačky málem dřív, než začaly, tady kejklíř recitoval Velké hledání – to bylo oblíbené i bez hledačů – jinde světlovlasá žena zpívala košilatou písničku, která díky jejímu kulatému obličeji a vykuleným, nevinným očím působila ještě nevázaněji.

Ponurá nálada mu vydržela, ještě když odcházel od Stříbrného rohu – pitomé jméno! – a jeho zpěvačky s nevinnou tvářičkou. Snad proto se rozběhl k místu, odkud se na ulici před dalším hostincem náhle ozval křik. Pokud se rozruch týkal vojáků, postarají se o to Rudé paže, ale Mat se stejně protlačil davem. Rand šílel a nechal ho trčet uprostřed bouře. Taim a ti ostatní kreténi ho chtěli ochotně následovat k šílenství. V Illianu čekal Sammael a ostatní Zaprodanci byli Světlo ví kde a všichni nejspíš číhali na příležitost srazit Matu Cauthonovi hlavu. Nepočítaje to, co mu udělají Aes Sedai, jestli ho ještě někdy dostanou do spárů. Ty už tak věděly příliš. A všichni si mysleli, že vytáhne do pole a stane se zatraceným hrdinou! Obvykle se snažil z boje vymluvit, když už se mu nemohl širokým obloukem vyhnout, ale právě teď chtěl důvod praštit někoho do nosu. Nenašel však to, co očekával.

Shluk měšťanů. Menší Cairhieňané v šedých oděvech a tu a tam vyšší Andořan v jasných barvách vytvářeli bezvýrazný kruh kolem dvou vysokých hubených chlapíků se zakroucenými kníry v dlouhých murandských kabátcích z jasného hedvábí a s meči se složitě zlacenými hruškami a záštitami. Muž v červeném kabátci stál a pobaveně se křenil, přičemž pozoroval toho ve žlutém, jenž třásl jakýmsi klukem, který Matovi sahal sotva k pasu, za límec, jako pes, když třepe s krysou.

Mat se ovládl. Připomněl si, že neví, čím to vše začalo. „Pomalu s tím klukem,“ řekl a položil žlutému kabátu ruku na paži. „Co udělal, že si vysloužil –?“

„Sáh na mýho koně!“ odsekl rozzlobeně muž s mindejským přízvukem a setřásl Matovu ruku. Mindeánci se chlubili – chlubili! – že mají tu nejvzteklejší povahu z celého Murandy. „Zlámu mu za to ten jeho hubenej sedláckej krk! Zakroutím mu tím hubeným –!“

Mat bez dalšího slova prudce zvedl oštěp tak, že skončil přesně mezi chlapíkovýma nohama. Muranďan otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Vyvrátil oči, až mu bylo vidět skoro jenom bělmo. Když se mu podlomily nohy, chlapec se mu vytrhl. Muž dopadl na obličej na ulici. „Ne, to neuděláš,“ prohlásil Mat.

Tím to ovšem, samozřejmě, neskončilo. Muž v červeném kabátci sáhl po meči. Podařilo se mu vytáhnout coul oceli, než ho Mat praštil přes zápěstí patkou oštěpu. Muž zachrčel a pustil jílec, místo toho však druhou rukou hmátl po dýce s dlouhou čepelí, kterou měl u pasu. Mat ho spěšně udeřil za ucho. Nijak tvrdě, ale chlapík se složil na druhého muže. Zatracený hlupák! Mat si nebyl jist, jestli to platí pro červený kabát nebo pro něj.

Diváky se protlačilo půl tuctu Rudých paží, dnes to byli tairenští kavaleristé, kteří se v po kolena vysokých botách pohybovali dost neohrabaně, a nabírané černozlaté rukávce měli zmačkané pod návleky. Edorion zatím držel kluka, vyzáblého a mrzutého, asi šestiletého, který vrtěl bosými prsty v prachu a znovu nenápadně vyzkoušel, jak pevně ho Edorion drží. Byl to snad nejošklivější kluk, jakého kdy Mat viděl, s rozpláclým nosem, pusou na svůj obličej až příliš širokou a příliš velkýma, odstávajícíma ušima. Podle děr v kabátě a spodcích patřil k uprchlíkům. Vypadal mnohem špinavější než ostatní.

„Vyřiď to, Harnane,“ nařídil Mat. Harnan byl velitelem oddílu Rudých paží, s dlouhou úzkou bradou, trpitelským výrazem a neuměle vytetovaným jestřábem na levé líci. Tato móda se mezi Bandou rychle šířila, většinou se však tetování omezovalo na ty části těla, které byly obvykle zakryté. „Zjisti, co tohle všechno způsobilo, a pak vyžeň ty dva darebáky z města.“ Zasloužili si to, ať už je vyprovokovalo cokoliv.

Mezi diváky se prodral jakýsi hubeňour v murandském kabátě z tmavého sukna a vedle dvojice na zemi padl na kolena. Žlutý kabát začal vydávat přidušené steny a červený se přitom chytal za hlavu a mumlal něco, co vypadalo jako nadávky. Nově příchozí nadělal více hluku než druzí dva dohromady. „Ajvaj, mí páni! Muj páne Paersi! Muj páne Culene! Nejste zabitý?“ Natáhl třesoucí se ruce k Matovi. „Ajvaj, nezabíjej jich, muj páne! Ne takhle bezmocný. Jsou to hledači rohu, muj páne. Já jsem jejich člověk, Padry. Hrdini to jsou, muj páne.“

„Já nechci nikoho zabít,“ skočil mu do řeči znechuceně Mat. „Ale do západu slunce dostaň tyhle hrdiny na koně a z Maerone. Nemám rád muže, co vyhrožují, že nějakýmu dítěti zlámou krk. Do západu slunce!“

„Ále, muj páne, voni jsou zraněný. Je to jenom rolnickej kluk a sužoval koňa pána Paersa!“

„Já na něm jenom seděl,“ vyhrkl chlapec. „Nedělal jsem – cos říkal.“

Mat zachmuřeně přikývl. „Klukům se vazy nelámou za sezení na koni, Padry. Dokonce ani rolnickým klukům. Dostaneš tyhle dva okamžitě pryč, nebo zlámu vaz jim.“ Pokynul Harnanovi, jenž ostře kývl na ostatní Rudé paže – velitelé oddílů nikdy nic nedělali osobně, stejně jako praporečníci – a vojáci Paerse a Culena hrubě zvedli a hnali je pryč, i když oba pánové cestou sténali, a Padry se táhl za nimi, lomil rukama a namítal, že jeho pánové nejsou schopni jízdy, že jsou to hledači rohu a hrdinové.

Mat si uvědomil, že Edorion stále drží zdroj všech těchto potíží za ruku. Rudé paže byly pryč a měšťané se rozcházeli. Na kluka se nikdo nepodíval podruhé. Museli se starat o vlastní děti a tvrdě dřeli, aby to zvládli. Mat si těžce vydechl. „Nenapadlo tě, že sis mohl ublížit, když si ‚jenom sedneš‘ na cizího koně, chlapče? Takový chlap nejspíš jezdí na hřebci, co by mohl malýho kluka zadupat do svýho stání, a nikdo by ani nepoznal, žes tam někdy byl.“

„Valach.“ Kluk se opět pokusil Edorionovi vyškubnout, a když zjistil, že mužovo sevření nepovolilo, zatvářil se mrzutě. „Byl to valach a nic by mi neudělal. Koně mě maj rádi. Já nejsem malej kluk, je mi devět. A jmenuju se Olver, ne chlapec."

„Tak Olver, jo?“ Devět. Bylo to možné. Mat měl potíže poznat věk, zvlášť u cairhienských dětí. „No, Olvere, kde máš mámu a tátu?“ Rozhlédl se kolem, ale uprchlíci, které viděl, procházeli stejně rychle jako měšťané. „Kde jsou, Olvere? Musím tě jim vrátit.“

Místo odpovědi si Olver skousl ret. Z oka mu sklouzla slza a on ji hněvivě setřel. „Tatínka zabili Aielové. Jeden z těch... Shado. Máma říkala, že půjdeme do Andoru. Říkala, že budem bydlet na statku. S koněma.“

„Kde je teď?“ zeptal se Mat tiše.

„Onemocněla. Já – já jsem ji pohřbil tam, kde jsou nějaký kytky.“ Náhle Olver nakopl Edoriona a začal se v jeho sevření zmítat. Po tvářích se mu hrnuly slzy. „Pusť mě. Postarám se o sebe sám. Pusť mě.“

„Postarej se o něj, dokud někoho nenajdeme,“ nařídil Mat Edorionovi, který na něj civěl s pootevřenými ústy, přičemž se snažil ubránit chlapci a zároveň ho udržet.

„Já? Co mám dělat s tímhle levhartem v těle myši?“

„Například mu dej najíst.“ Mat nakrčil nos. Podle pachu strávil Olver přinejmenším nějakou dobu na podlaze stání toho valacha. „A vykoupej ho. Smrdí.“

„Mluv se mnou,“ ječel Olver a třel si obličej. Slzy mu pomohly znovu rovnoměrně rozmazat špínu. „Mluv se mnou, ne přese mě!“

Mat zamrkal a pak se sklonil. „Promiň, Olvere. Já taky vždycky nesnášel, když mi to lidi dělali. Tak takhle to je. Jseš hrozně cejtit, takže tě tady Edorion vezme ke Zlatýmu jelenovi, kde ti panímáma Daelvinová připraví vanu.“ Olver se tvářil stále mrzutěji. „Jestli bude mít nějaký řeči, tak jí vyřiď, že jsem řekl, že se můžeš vykoupat. Nemůže ti v tom bránit.“ Když na něj chlapec náhle upřel zrak, Mat potlačil úsměv. To by celou věc pokazilo. Olverovi se možná představa lázně nelíbila, ale kdyby se mu někdo snažil ve vykoupání zabránit... „Tak a teď hezky uděláš, co řekne Edorion. To je opravdickej tairenskej pán a on ti najde něco teplýho k jídlu a taky šaty bez děr. A nějaký boty.“ Radši nedodával „a někoho, kdo na tebe dohlídne". O to se postará panímáma Daelvinová. Trocha zlata překoná každé váhání.

„Nemám rád Taireny,“ zamumlal Olver a zamračil se nejdřív na Edoriona, potom na Mata. „Tak on je opravdickej pán? Ty jsi taky pán?“

Než mohl Mat cokoliv říci, přiběhl mezi lidmi Estean, strupatou tvář zarudlou a zpocenou. Na jeho zprohýbaném kyrysu ještě zůstalo několik kousků původní zlaté nádhery a červené aksamitové proužky na žlutých rukávech kabátce měl odřené. Vůbec nevypadal na syna nejbohatšího urozeného pána celého Tearu. Jenže on tak vlastně nevypadal nikdy. „Mate,“ funěl a rukou si shrnul rovné mastné vlasy z čela. „Mate... Dole u řeky...“

„Co?“ přerušil ho Mat podrážděně. Chtěl začít nosit na kabátcích vyšité „já nejsem urozený pán". „Sammael? Shaidové? Královnina garda? Zatracený stříbrný lvy? Co?“

„Loď, Mate,“ funěl Estean a shrnoval si vlasy. „Velká loď. Myslím, že je Mořského národa.“

To nebylo pravděpodobné. Atha’an Miere nikdy nevyplouvali s loďmi z otevřeného moře dál než do nejbližšího přístavu. Přesto... U Erinin na jihu nestálo příliš mnoho vesnic, a zásoby, které bylo možné přepravit na vozech, začnou docházet, než Banda dorazí do Tearu. Už najal říční bárky, aby se jich držely při pochodu, ale větší plavidlo by bylo užitečnější.

„Dohlídni též na Olvera, Edorione,“ řekl nevšímaje si mužova úšklebku. „Esteane, ukaž mi tu loď.“ Estean dychtivě kývl a byl by se znovu rozběhl, kdyby ho Mat nepopadl za rukáv, aby ho zbrzdil. Estean byl vždycky dychtivý a učil se pomalu. Díky této kombinaci měl pět modřin od obušku panímámy Daelvinové.

Jak se Mat blížil k řece, počet uprchlíků narůstal, scházeli jak dolů k řece, tak se otupěle vraceli. K dlouhým molům z nadehtovaných břeven bylo přivázáno půl tuctu přívozů se širokým dnem, vesla však byla odnesena a v dohledu nebyl jediný lodník. Jediné čluny, na nichž se něco dělo, bylo půl tuctu říčních bárek, bytelných jedno a dvoustěžňových plavidel, která se vydávala na krátkou cestu po či proti proudu. Bosí lodníci na bárkách, které Mat najal, se prací rozhodně nepřetrhli. Nákladové prostory byly plně naložené a kapitáni Mata ujišťovali, že můžou vyplout, jakmile vydá příkaz. Po Erinin pluly lodě, kymácivé kocábky se širokými a zkosenými příděmi a čtvercovými plachtami i rychlá štíhlá plavidla s trojúhelníkovými plachtami, ale nic, na čem by bylo možné přeplout mezi Maerone a opevněným Aringillem, nad nímž vlál stříbrný lev Andoru.

Ten praporec původně vlál i nad Maerone a andorští vojáci, kteří město drželi, nechtěli Bandu Rudé ruky pustit dál. Rand možná držel Caemlyn, ale jeho velení se nevztahovalo na místní královninu gardu ani na jednotky, které založil Gaebril, jako byli stříbrní lví. Stříbrní lvi teď byli někde na východě – aspoň tím směrem uprchli, a nejrůznější klepy o banditech mohly být jejich práce – ale ostatní po ostré šarvátce s Bandou překročili řeku. Od té doby se na druhý břeh Erinin nedostal nikdo.

Jediná věc, kterou však Mat vnímal, byla loď zakotvená zrovna uprostřed široké řeky. Skutečně to bylo plavidlo Mořského národa, vyšší a delší než kterékoliv z říčních bárek, přesto však štíhlejší, se dvěma šikmými stěžni. V lanoví šplhali snědí lodníci, někteří do pasu nazí, s nabíranými spodky, které z dálky vypadaly černé, jiní zas měli živůtky jasných barev, což ukazovalo na ženy. Asi tak polovina posádky budou ženy. Velké čtvercové plachty byly skasány k ráhnům, přesto však visely ve volných záhybech, aby bylo možné je okamžitě napnout.

„Najdi mi člun,“ nařídil Mat Esteanovi. „A nějaký veslaře.“ Esteanovi bylo nutné tohle připomenout. „Honem, chlape!“ Estean trhaně přikývl a rozběhl se.

Mat došel až na konec nejbližšího mola, opřel si oštěp o rameno a z kapsy kabátce vylovil dalekohled. Když si přikládal mosazí obitou trubičku k oku, loď jako by skočila blíž. Zdálo se, že lodníci na něco čekají, jenomže na co? Někteří se ohlíželi k Maerone, ale většina hleděla opačným směrem, včetně všech, kteří stálí na vyvýšené zadní palubě. Tam by měla být paní plavby a ostatní lodní důstojníci. Namířil dalekohled na druhý břeh a přelétl dlouhou úzkou šalupu se snědými muži u vesel, kteří se hnali k lodi.

Na jednom z dlouhých mol u Aringillu, skoro jako vejce vejci podobných těm u Maerone, se cosi mlelo. Červené kabátce s bílými límci a leštěné kyrysy označovaly královniny gardisty, kteří se očividně setkali s hloučkem přišedším z lodi. Mat však tiše hvízdl nad párkem červených slunečníků se střapci mezi nově příchozími, přičemž jeden byl dvouvrstvý. Ty staré vzpomínky se občas hodily. Dvouvrstvý slunečník značil klan velitelky plavby, ten druhý zas jejího mistra meče.

„Mám člun, Mate,“ hlásil bez dechu Estean u Matova ramene. „A nějaké veslaře.“

Mat otočil dalekohled zpátky k lodi. Podle činnosti na palubě vytahovali malou šalupu nahoru, ale muži u kotevního vrátku již vytahovali kotvu a další spouštěli plachty. „Vypadá to, že ho nebudu potřebovat,“ zamumlal.

Delegace Atha’an Miere na druhém břehu zmizela z mola v doprovodu gardistů. Celá ta věc nedávala smysl. Mořský národ devět set mil od moře. Pouze velitelka lodí měla vyšší hodnost než velitelka plavby. Pouze mistr šermíř měl vyšší hodnost než mistr meče. Vůbec to nedávalo smysl, ne podle vzpomínek těch druhých mužů. Jenže ty byly staré. „Pamatoval“ si, že méně než o Atha’an Miere bylo známo jenom o Aielech. O Aielech toho věděl víc ze svých vlastních zkušeností než z těch cizích vzpomínek, a ani toho nebylo moc. Možná někdo, kdo znal dnešní Mořský národ, by z toho poznal hlavu a patu.

Plachty se už nadouvaly, i když kotvu, z níž kapala voda, teprve vytahovali na přední palubu. Ať už je pohánělo cokoliv, očividně je to nezavede zpátky na moře. Plavidlo pomalu nabíralo rychlost a odplouvalo proti proudu, kde zahnulo do mokřinami lemovaného ústí Alguenyi pár mil severně od Maerone.

No, s ním to nemělo nic společného. S posledním lítostivým pohledem za lodí – ta by uvezla tolik nákladu jako všechna menší plavidla, která najal, dohromady – Mat vrátil dalekohled do kapsy a obrátil se zády k řece. Estean tam stále postával a zíral na něj.

„Řekni veslařům, že můžou zase jít, Esteane,“ povzdechl si Mat a Tairen oddusal pryč, něco si mumlal a prohraboval si vlasy.

Kolem vody bylo vidět víc bahna, než když k řece přišel před několika dny. Jen mazlavý pruh široký jako dlaň mezi vodou a půl sáhu širokým pásem popraskaného bláta nahoře, ale i tak to byl důkaz, že dokonce i řeka jako Erinin pomalu vysychá. S ním to nemělo nic společného. Stejně s tím sám nemohl nic udělat. Obrátil se a vrátil zpátky ke své obchůzce taveren a šenků. Bylo důležité, aby dneska všechno vypadalo jako obvykle.

Když slunce zapadlo, byl Mat zpátky u Zlatého jelena a tancoval s Betse, která teď jen neměla svou zástěru, a hudebníci hráli, jak nejhlasitěji to šlo. Tentokrát to byly venkovské tanečky, a stoly byly odsunuty stranou, aby tu bylo místo pro šest až osm dvojic. Tma přinesla menší ochlazení, ale pouze ve srovnání s denním světlem. Všichni se pořád potili. Muži se tlačili na lavicích, smáli se a popíjeli a šenkýřky pobíhaly po šenku a roznášely skopové, tuříny a ječnou kaši a dolévaly korbele pivem a poháry vínem.

Kupodivu ženy považovaly tanec za přestávku v roznášení podnosů. Aspoň se každá dychtivě usmívala, když na ni přišla řada, aby si otřela z čela pot a na taneček shodila zástěru, ačkoliv jakmile se dala do tance, začala se potit stejně. Panímáma Daelvinová asi zřídila nějaký taneční pořádek. Pokud ano, tak byla Betse výjimkou. Ta štíhlá mladá žínka nenosila víno jinému než Matovi, netančila než s Matem, a hostinská se na ně usmívala jako matka na dceřině svatbě, až z toho byl Mat celý pryč. Vlastně Betse s ním tančila, až ho rozbolela lýtka, a přesto se ani na chvíli nepřestala usmívat a oči jí zářily čirým potěšením. Tedy pokud se zrovna nezastavili, aby popadli dech. Aby Mat chytil dech, ona to rozhodně nepotřebovala. Jakmile se zastavili, rozcválal se Betsin jazýček. Vlastně to samé se stalo, kdykoliv se ji Mat pokoušel políbit, a ona vždy odvrátila hlavu a začala jásat nad tím či oním, takže ji místo na rty líbal na ucho nebo do vlasů. To ji zřejmě pokaždé také překvapilo. Mat si pořád nedokázal srovnat v hlavě, jestli je úplně pitomá nebo velmi vychytralá.

Podle hodin byly již spíš dvě hodiny z půlnoci než jedna, když jí Mat konečně sdělil, že už má na jednu noc dost. Betse přelétlo po tváři zklamání a našpulila rty. Zdálo se, že hodlá tančit až do svítání. Nebyla sama. Jedna ze starších služebných se rukou opírala o stěnu a druhou si masírovala nohu, ale většina ostatních měla stejně jasné oči a rozjařený výraz jako Betse. Většina mužů ale vypadala hodně unaveně, ti, kteří se nechali zvednout z lavice, měli na tváři nalepený úsměv a hodně jich ženy prostě odhánělo. Mat to nechápal. Usoudil, že to musí být proto, že muž při tanci dělal většinu práce, všechno to zvedání a otáčení. A ženy byly lehčí. Vyskočit pro ně znamenalo menší námahu. Zamrkal na jednu rozložitou dívku, která roztáčela po parketu Esteana, místo aby to bylo naopak – ten muž uměl tancovat, měl k tomu nadání – a vtiskl Betse do dlaně zlatou minci, tlustou andorskou korunu, aby si koupila něco hezkého.

Betse peníz chvíli studovala, pak se zvedla na špičky a zlehka ho políbila na ústa, jako by se o něj otřelo pírko. „Já bych tě nikdy nepověsila, ať už bys udělal cokoliv. Zatančíš si se mnou zítra?“ Než mohl odpovědět, zahihňala se a odběhla, jen se po něm ohlédla přes rameno, i když se snažila vytáhnout z lavice k tanci Edoriona. Dvojici se postavila do cesty panímáma Daelvinová, strčila Betse do rukou zástěru a ukázala palcem ke kuchyni.

Mat mírně kulhal, když se vracel ke stolu vzadu u stěny, kam se uchýlili Talmanes, Daerid a Nalesean. Talmanes zíral do svého vína, jako by tam hledal hlubokomyslné odpovědi. Křenící se Daerid přihlížel, když se Nalesean snažil odehnat kyprou šenkýřku se šedýma očima a světle hnědými vlasy, aniž by přiznal, že ho bolí nohy. Mat se opřel pěstmi o stůl. „Banda vyrazí k jihu s prvním světlem. Měli byste začít s přípravama.“ Tři muži na něho zírali s otevřenými ústy.

„To je jenom pár hodin,“ namítl Talmanes a Nalesean zároveň vyhrkl: „Potrvá nejméně tak dlouho, než je dostaneme z náleven.“

Daerid sebou trhl a zakroutil hlavou. „Dneska v noci se nikdo z nás nevyspí.“

„Já ano,“ prohlásil Mat. „Jeden z vás mě za dvě hodiny vzbudí. Začne svítat a pochodujem.“

A takhle se taky, v šeru před úsvitem, ocitl na Okovi, na svém podsaditém hnědém valachovi, s oštěpem přes kolena a s nenapjatým dlouhým lukem zasunutým pod podpinkou. Nevyspalý a s bolestí za očima se jen díval, jak Banda Rudé ruky opouští Maerone. Šest tisíc mužů. Polovina na koních, polovina pěšky, a všichni dohromady dělali hodně velký hluk, že by to probudilo mrtvé. Přes časnou hodinu stáli lidé v ulicích a vykláněli se ze všech horních oken.

V čele se nesla čtvercová korouhev s červenými třásněmi, rudá ruka na stříbrném poli, pod kterou bylo vyšito heslo Bandy. Dovie’andi se tovya sagain. Je čas vrhnout kostky. Nalesean, Daerid a Talmanes jeli s korouhví. Deset mužů na koních tlouklo do mosazných bubínků zavěšených na červených popruzích a stejně tolik trubačů přidávalo ozdůbky. Za nimi jeli Naleseanovi jezdci – směs tairenských ozbrojenců a obránců Kamene, cairhienští panáčci s cony na zádech a svými družiníky za patami, a hrstka Andořanů. Každá švadrona i oddíl měly vlastní prapor – plamen s červenou rukou, mečem a číslem. Mat je o čísla nechal tahat slámky.

Mísení různých národností vyvolalo nějaké bručení, vlastně ne jen tak nějaké. Na začátku celá cairhienská jízda následovala Talmanese a Tairenové Naleseana. Pěchotu tvořila hned od počátku směska. Rovněž se ozývaly námitky proti tomu, že jsou všechny oddíly stejně velké, a kvůli číslům na plamenech. Urození pánové a hejtmani vždy sebrali tolik mužů, kolik jich za nimi bylo ochotno jít, a ti byli známí jako Edorionovi muži nebo Meresinovi či Alhandrinovi. Někteří to pořád dělali – například Edorionových pět set mužů si říkalo Edorionovi Drtiči, ne první švadrona – ale Mat jim natloukl do hlav, že každý muž patří k Bandě, ne k té které zemi, v níž se narodil, a každý, komu se to nelíbí, může klidně odejít. Pozoruhodné bylo, že nikdo neodešel.

Proč zůstali, to bylo těžké pochopit. Rozhodně vyhrávali, když je vedl, ale někteří přesto umřeli. Měl těžkosti, aby je všechny nakrmil a dohlédl na to, že dostanou zaplaceno více méně včas, a docela dobře mohli zapomenout na bohatství, o němž se chvástali, že naloupí. Zatím nikdo neviděl jedinou minci z kořisti, a Mat si nemyslel, že by měli větší šanci se někdy k nějaké dostat. Bylo to šílenství.

První švadrona začala provolávat a volání rychle převzala čtvrtá a pátá. Carlominovi Pantheři a Reimonovi Orli – tak si říkali. „Pán Matrim a vítězství! Pán Matrim a vítězství!“

Kdyby byl měl Mat po ruce kámen, byl by jej po nich hodil.

Následovala pěchota, vlnící se had, každá kumpanie za bubeníkem udávajícím krok, a také za dlouhým plamenem, místo mečů však měli přes ruce píky, dvacet řad ježících se píkami, následovaných pěti řadami lučištníků či mužů s kušemi. Každá kumpanie měla také píšťalu či dvě, a muži zpívali s sebou.

Mat poslouchal píseň, dokud se neobjevili první Talmanesovi kavaleristi, potom pobodl Oka do rychlého běhu. Nebylo třeba dávat pozor na zásobovací vozy na konci zástupu ani na remundu. Několik koní cestou do Tearu zchromne nebo zemře na něco, na co nebudou mít podkováři lék, a kavalerista bez koně za nic nestojí. Na řece mířilo po proudu sedm malých lodí pod trojúhelníkovými plachtami, byly o trochu rychlejší než proud. Na všech visela malá bílá vlaječka s rudou rukou. Na vodu se vydávala i další plavidla, některá se hnala k jihu pod každým kouskem plátna, jež udržela.

Když se dostal do čela zástupu, slunce konečně vykouklo nad obzor a vysílalo první paprsky na zvlněné pahorky a roztroušené hájky. Mat si stáhl klobouk hluboko do čela proti velmi jasné záři vycházejícího kotouče. Nalesean si tiskl ruku v plechové rukavici k ústům a potlačoval zívnutí, Daerid seděl zhrouceně v sedle a víčka mu padala, jako by měl každou chvíli usnout rovnou tady. Jedině Talmanes jel zpříma, oči měl otevřené a pozorné. Mat víc soucítil s Daeridem.

Přesto zvedl hlas, aby ho bylo slyšet i přes bubínky a trubky. „Jakmile budeme z dohledu města, vyšlete zvědy.“ Dál na jihu byly jak lesy, tak otevřené pláně, ale přes obojí se táhla dobře udržovaná silnice. Doprava většinou probíhala po vodě, ale za ta léta tudy prošlo hodně nohou i projelo hodně vozů, aby zanechaly dostatečnou stopu. „A utište ten zatracenej kravál.“

„Zvědy?“ divil se Nalesean. „Ať shoří moje duše, na deset mil od nás není ani jediný oštěp, leda by sis myslel, že stříbrní lvi už přestali utíkat, a i kdyby, nepřiblížili by se k nám ani na padesát mil, kdyby jen tušili, že jsme poblíž.“

Mat si ho nevšímal. „Chci dneska urazit pětatřicet mil. Když uděláme pětatřicet mil každej den, uvidíme, jak daleko se dostaneme.“ Samozřejmě na něj zírali. Koně tohle tempo dlouho neudrží, a každý kromě Aielů považoval pětadvacet mil za den za skvělou vzdálenost pro pěšáka. Musel to ale hrát tak, jak to bylo určeno. „Comadrin napsal: ‚Zaútoč na půdě, kde si nepřítel myslí, že to neuděláš, z nečekaného směru v nečekanou dobu. Braň se, když si nepřítel myslí, že to neuděláš, a když si myslí, že utečeš. Překvapení je klíčem k vítězství a rychlost je klíčem k překvapení. Pro vojáka rychlost znamená život.'“

„Kdo je Comadrin?“ zeptal se po chvíli Talmanes a Mat se musel sebrat, aby odpověděl.

„Generál. Umřel už dávno. Jednou jsem četl jeho knížku.“ Rozhodně si vzpomínal, jak ji četl, a nejednou. Pochyboval, že by dnes někde byla k nalezení nějaká kopie. Vlastně si vzpomínal na setkání se samotným Comadrinem poté, co s ním prohrál bitvu asi šest set let před příchodem Artuše Jestřábí křídlo. Ty vzpomínky se opravdu vynořovaly znenadání. Aspoň že ten malý proslov nepronesl ve starém jazyce. Obvykle se mu teď již dařilo tomuhle vyhnout.

Díval se, jak se zvědové na koních vepředu rozjíždějí do stran přes zvlněné nivy, a uvolnil se. Jeho úkol začal podle plánu. Spěšný odchod, kdy to oznámil skoro těsně před tím, než vyrazili, jako by se snažil proklouznout na jih, ale předvést dost, aby si toho lidé jistě všimli. Díky tomu bude vypadat jako hlupák, a to bylo taky dobře. Naučit Bandu pohybovat se rychle, byl docela dobrý nápad – když jste se pohybovali rychle, mohli jste se tak i vyhnout boji – ale jejich postupu by si určitě všimli na řece, když už ne jinde. Vzhlédl k obloze. Žádní krkavci ani vrány, ale to nic moc neznamenalo. Taky žádní holubi, a přesto, jestli dnes ráno žádný neopustil Maerone, tak by Mat snědl vlastní sedlo.

Přinejhorším za pár dnů Sammael zjistí, že Banda spěšně přichází, a zpráva, kterou Rand rozšířil na jihu v Tearu, objasní, že Matův příchod bude znamenat okamžitý vpád do Illianu. I s tím nejlepším, co Banda zvládne, jim to do Tearu stále potrvá déle než měsíc. S trochou štěstí bude Sammael nalousknutý jako veš mezi dvěma kameny, než se k němu Mat dostane blíž než na sto mil. Sammael mohl vidět, jak se to všechno blíží – skoro všechno – ale bude to jiný tanec, než čekal. Jiný, než čekali všichni kromě Randa, Mata a Bashereho. To byl skutečný plán. Mat se přistihl, že si pohvizduje. Pro jednou šlo všechno tak, jak čekal.