Pán chaosu

4 Smysl pro humor

V šeru ve stanu bylo dost velké horko, aby vedle toho Caemlyn, nějakých osm set mil na sever odsud, působil příjemně chladným dojmem, a když Rand rozhrnul chlopně, zamrkal. Udeřilo do něj slunce, až byl vděčný za šufu.

Nad zeleně pruhovaným stanem povlávala kopie Dračího praporce spolu s jednou karmínovou vlajkou se starobylým symbolem Aes Sedai. Na zvlněné pláni, kde byl veškerý porost až na pár nejodolnějších trsů trávy dávno rozdupaný na prach kopyty a vysokými botami, stály další stany – stany špičaté i ploché, většina byla bílá, i když často špinavě bílá, ale mnohé byly barevné či pruhované. Stany a barevné praporce urozených pánů. Tady, na hranici Tearu, na okraji Maredské pláně, se shromáždilo vojsko, tisíce a tisíce vojáků z Tearu a Cairhienu. Aielové si svoje stany stavěli hodný kus stranou od mokřiňanů. Již nyní tu bylo pět Aielů na každého Tairena a Cairhieňana a s každým dnem přicházeli další. Bylo to vojsko, před nímž se bude Illian třást jako osika, voj již teď dost mocný, aby rozdrtil cokoliv, co by mu stálo v cestě.

Enaila a ostatní členky přední stráže již byly venku. Sundaly si závoje a bavily se asi s tuctem Aielů. Jeho stan Aielové hlídali neustále. Byli oblečení stejně jako Děvy a vysocí jako Rand, i vyšší, lvi vedle panteřích Děv, muži s tvrdými, sluncem osmahlými tvářemi a očima modrýma, zelenýma nebo šedýma. Dneska zde byli Sha’mad Conde, Hromoví chodci, vedení samotným Roidanem, jenž vedl společenstvo na této straně Dračí stěny. Děvy pak nesly Car’a’carnovu čest, ale každé válečné společenstvo se dožadovalo podílu na strážní službě.

V jedné věci se oděvy některých mužů od odění Děv lišily. Polovina jich měla kolem spánků uvázaný pruh karmínové látky se starobylým symbolem Aes Sedai, černobílým kotoučem, na čele. Byla to novinka, poprvé se objevila před několika měsíci. Válečníci s těmito čelenkami se považovali za siswai’amany. Ve starém jazyce to znamenalo dračí oštěpy. Oštěpy, které vlastní Drak, byl možná přesnější překlad. Ty čelenky, a jejich význam, Randa vyváděly z míry, ale když muži dokonce odmítali připustit, že je nosí, nemohl toho moc dělat. Proč tu věc nenosila žádná z Děv – aspoň ji zatím u žádné neviděl – neměl tušení. Odmítaly se o tom bavit stejně jako muži.

„Vidím tě, Rande al’Thore,“ řekl Roidan vážně. Víc vlasů měl šedých než žlutých, ale tvář tohohle muže s mohutnými rameny mohl použít kovář jako kovadlinu či kladivo, a podle toho, kolik měl na lících a nose jizev, bylo docela dobře možné, že jich to pár udělalo. Vedle jeho ledově modrých očí však jeho tvář působila málem měkce. Pohledu na Randův meč se vyhýbal. „Kéž dnes najdeš dobrý stín.“ To nemělo nic společného s roztaveným sluncem nebo bezmračnou oblohou – Roidan se zřejmě vůbec nepotil – byl to prostě pozdrav jeho lidu ze země, kde slunce vždycky připalovalo a stromů tam rostlo pomálu.

Rand odpověděl stejně obřadně: „Vidím tě, Roidane. Kéž dnes najdeš dobrý stín. Je tu vznešený pán Weiramon?“

Roidan kývl směrem k velkému stanu s červeně pruhovanými boky a karmínovou střechou, obklopený muži s dlouhými oštěpy skloněnými pod stejným úhlem, kteří stáli těsně vedle sebe v leštěných kyrysech a zlatočerných varkočích tairenských obránců Kamene. Nad stanem povlávaly tři půlměsíce Tearu, stříbrné na červeném a zlatém poli, a vycházející slunce Cairhienu se značným množstvím paprsků, zlaté na modrém poli, po stranách Randovy vlastní šarlatové korouhve, a všechny se vlnily ve vánku, který jako by vycházel z otevřené pece.

„Mokřiňané jsou všichni tady.“ Dívaje se Randovi přímo do očí, Roidan dodal: „Bruana do toho stanu nepozvali již tři dny, Rande al’Thore.“ Bruan byl kmenovým náčelníkem Nakai Aielů, Roidanova kmene. Oba byli z klanu Solné mělčiny. „Ani Hana z Tomanelle, ani Dhearika z Reynů, ani žádného jiného kmenového náčelníka.“

„Promluvím s nimi,“ řekl Rand. „Povíš Bruanovi a ostatním, že jsem tady?“ Roidan vážně kývl.

Enaila, sledujíc úkosem muže, se naklonila k Jalani a promluvila šeptem, který byl jasně slyšet na deset kroků. „Víš, proč se jim říká Hromoví chodci? Protože i když stojí na místě, pořád se díváš na oblohu a čekáš, že uvidíš blesk.“ Děvy zavýskly smíchem.

Jeden mladý Hromový chodec vyskočil do vzduchu a vykopl nohou v měkké holínce výš, než měl Rand hlavu. Byl by pohledný, nebýt svraštělé bílé jizvy, která vedla nahoru pod pruh černé látky, která mu zakrývala prázdný oční důlek. Také nosil karmínovou čelenku. „Víš, proč Děvy používají znakovou řeč?“ křikl na vrcholku výskoku, a když přistál, nasadil zmatený výraz. Neobracel se však na Děvy, hovořil ke svým společníkům a žen si nevšímal. „Protože dokonce i když nemluví, nemůžou přestat mluvit.“ Sha’mad Conde se řehtali stejně jako předtím Děvy.

„Jedině Hromoví chodci můžou považovat za čest hlídat prázdný stan,“ řekla Enaila Jalani smutně a potřásla hlavou. „Až si příště zavolají pro víno, jestli jim gai’šainové přinesou prázdné poháry, nepochybně se opijí víc, než my dokážeme z oosquai.“

Hromoví chodci si očividně mysleli, že při téhle výměně měla navrch Enaila. Jednooký a pár dalších zvedli směrem k ní hovězinou potažené puklíře a zabušili o ně oštěpy. Ona prostě jen chvíli poslouchala, pak si pro sebe kývla a vydala se za ostatními, které následovaly Randa.

Rand v duchu hloubal nad aielským humorem a prohlížel si rozlehlý tábor. Ze stovek roztroušených ohňů se k němu nesla vůně jídla, chleba pečeného na uhlících, masa opékaného na rožních, polévek bublajících v kotlích postavených na trojnožkách. Vojáci vždycky jedí dobře a často, když mohou. Na taženích obvykle bývalo jídla pomálu. Ohně přidávaly vlastní nasládlé pachy, neboť na Maredské pláni bylo víc sušeného volského trusu než dřeva na topení.

Tu a tam přecházeli lučištníci či kušištníci nebo pikynýři v kožených kazajkách pošitých ocelovými kolečky či v prostých prošívanicích, ale tairenští a cairhienští šlechtici opovrhovali pěšáky a velebili jezdectvo, takže nejvíc byli vidět jezdci na koních. Tairenové v kapalínech a kyrysech přes kabátce s nabíranými rukávy s pruhy v barvách svých pánů. Cairhieňané v tmavých kabátcích a otlučených kyrysech a zvonových přilbách s odkrytým obličejem. Někteří muži měli na zádech připevněné krátké tyče s malými praporky zvané con, označující nižší cairhienské šlechtice a mladší syny větších pánů, a občas jen důstojníky, ačkoliv jenom málokterý cairhienský obyčejný člověk se pozvedl k hodnosti. Nebo tairenský. Tyto dva národy se nemísily, a zatímco Tairenové se často v sedlech hrbili a na každého Cairhieňana, který se k nim dostal blíž, vrhali opovržlivé úšklebky, menší Cairhieňané seděli na koních zpříma, jako kdyby se snažili dosáhnout co největší výšky, a Tairenů si vůbec nevšímali. Než je Rand donutil vyjet bok po boku, vedli proti sobě nejednu válku.

Mezi stany přecházeli prošedivělí staříci i teprve odrostlí hoši v hrubých šatech, píchali do stanů pevnými holemi a občas některý vyplašil krysu, kterou vzápětí dohonil a utloukl, aby si ji potom pověsil k ostatním na opasek. Jakýsi chlapík s docela velkým nosem v ušmudlané kožené vestě a bez košile, s lukem v ruce a toulcem u pasu, položil na stůl před jedním stanem dlouhou řádku vran a krkavců přivázaných za nohy a výměnou za ně získal od znuděného Tairena za stolem bez přilby měšec. Jen málokdo takhle daleko na jihu skutečně věřil, že myrddraalové používají krysy a krkavce a jim podobné tvory jako špehy – Světlo, kromě těch, kteří je skutečně viděli, skoro nikdo tady na jihu nevěřil ani na myrddraaly a trolloky! – ale když pán Drak chtěl mít tábor bez těchto tvorů, tak klidně poslechnou, zvlášť když pán Drak za každou mrtvolku platil stříbrem.

Samozřejmě se ozval jásot. Nikdo jiný by tady nechodil s doprovodem Děv oštěpu, a taky tu bylo Dračí žezlo. Ze všech stran se ozývalo „Světlo sviť na pána Draka!“ a „Milost provázej pána Draka!“ a podobné volání. Mnozí dokonce vypadali, že to myslí vážně, i když se to těžko poznávalo u někoho, kdo křičí z plných plic. Jiní se jen strnule dívali či obraceli koně a odjížděli pryč, ale ne příliš rychle. Koneckonců, nedalo se poznat, kdy se rozhodne přivolat blesk nebo otevřít jámu v zemi. Muži, kteří umějí usměrňovat, se zblázní, a kdo mohl vědět, co může nějaký šílenec udělat, nebo kdy? Ať už však jásali nebo ne, všichni ostražitě sledovali Děvy. Jen pár si jich skutečně zvyklo na ženy nosící zbraně jako muži. Kromě toho to byly Aielanky, a všichni věděli, že Aielové jsou stejně nepředvídatelní jako šílenci.

Hluk však nebyl dost silný, aby Rand nezaslechl, co Děvy za ním říkají.

„Má skvělý smysl pro humor. Kdo je to?“ To byla Enaila.

„Jmenuje se Leiran,“ odpovídala jí Somara. „Cosaida Chareen. Myslíš, že má smysl pro humor, poněvadž považoval tvůj vtip za lepší než svůj. Vypadá, že má silné ruce.“ Několik Děv se začalo dusit smíchem.

„Ty sis nemyslel, že je Enaila legrační, Rande al’Thore?“ Sulin teď vedle něj. „Nesmál ses. Nikdy se nesměješ. Občas si myslím, že nemáš smysl pro humor.“

Rand se prudce zastavil a otočil se k nim tak náhle, že některé sáhly po závoji a rozhlížely se kolem, co ho tak poplašilo. „Jeden popudlivý starý sedlák jménem Hu jednou ráno zjistil, že jeho nejlepší kohout vyletěl na vysoký strom vedle jezírka u statku a nechce sletět dolů, a tak zašel ke svému sousedovi Wilovi a požádal ho o pomoc. Ti dva spolu nikdy nevycházeli, ale Wil nakonec souhlasil, a tak se oba vydali k jezírku a začali šplhat na strom. Hu lezl první. Chtěli kohouta vyplašit, víte, ale ten pták jenom poletoval výš a výš z větve na větev. Pak, zrovna když se Hu a kohout dostali už skoro na vršek stromu a Wil byl těsně pod nimi, se ozvalo hlasité zapraštění a pod Huem se ulomila větev a on spadl až do jezírka a všude stříkala voda a bláto. Wil slezl dolů, jak nejrychleji mohl, a ze břehu natáhl k Huovi ruku, ale Hu tam jenom ležel na zádech a zapadal stále hlouběji do bahna, až mu byl z vody vidět jenom nos. Další sedlák viděl, co se stalo – přiběhl a vytáhl Hua z jezírka. ‚Proč jsi nepopadl Wilovi ruku?‘ zeptal se Hua. ‚Mohl ses utopit.‘ ‚Proč bych mu měl podávat ruku teď? Před chvílí jsem kolem něj prošel za jasného dne a on na mě ani nepromluvil.'“ Rand netrpělivě čekal.

Děvy si vyměnily nechápavé pohledy. Nakonec řekla Somara: „Co se stalo s tím jezírkem? Voda má v tomhle příběhu určitě nějakou důležitou roli.“

Rand rozhodil rukama a znovu se vydal k červeně pruhovanému stanu. Za sebou zaslechl Liah: „Myslím, že to měl být vtip.“

„Jak se můžeme smát, když nevíme, co se stalo s tou vodou?“ namítala Maira. „To byl ten kohout,“ připojila se Enaila. „Mokřinský humor je divný. Myslím, že to bylo něco s tím kohoutem.“

Rand se snažil neposlouchat.

Obránci při jeho příchodu stáli ještě ztuhleji, pokud to tedy vůbec bylo možné, a ti dva stojící před vchodem se zlatými třásněmi hladce ustoupili stranou a rozhrnuli chlopně. Oči upírali za aielské ženy.

Rand jednou obránce Kamene vedl, v zoufalém boji proti myrddraalům a trollokům v chodbách samotného Tearského Kamene. Té noci by byli šli za každým, kdo byl ochoten ujmout se velení, byl to však on.

„Kámen se drží,“ řekl tiše. To byl jejich bojový pokřik. Některým obráncům přelétl tváří úsměv, než zase ztuhli. V Tearu se lidé nesmáli tomu, co řekl urozený pán, pokud nebylo naprosto jisté, že pán chce, aby se zasmáli.

Většina Děv si klidně dřepla venku s oštěpy přes kolena, tuto pozici dokázaly udržet celé hodiny, aniž by hnuly svalem, ale Sulin Randa následovala dovnitř s Liah, Enailou a Jalani. I kdyby tihle obránci byli Randovými přáteli od dětství, Děvy by stejně byly opatrné, ale muži uvnitř žádní přátelé nebyli.

Podlahu ve velkém stanu pokrývaly barevné koberce s třásněmi a se vzory tairenského bludiště i složitými spirálovými motivy, a uprostřed stál masivní stůl, hustě vyřezávaný a zlacený a křiklavě vykládaný slonovinou a tyrkysem, k jehož přepravě nejspíš bylo třeba celého vozu. Mapami pokrytý stůl odděloval tucet zpocených Tairenů od půldruhého tuctu Cairhieňanů, kteří horkem trpěli ještě víc, a všichni muži drželi zlaté číše, které jim sluhové v černozlatých livrejích, postávající v pozadí, pořád jen dolévali punčem. Všichni šlechtici byli v hedvábí. Hladce oholení Cairhieňané, pomenší, štíhlí a bledí ve srovnání s muži na druhé straně stolu, však na sobě měli kabátce tmavé a střízlivé, až na jasné vodorovné pruhy v rodových barvách na hrudi, kdy počet pruhů značil postavení v rodu, kdežto Tairenové, z nichž většina měla naolejované bradky zastřižené do úhledné špičky, nosili prošívané kabátce, které byly hotovou zahradou červené, žluté, zelené a modré barvy, samý aksamit a brokát, stříbrná nit a zlatohlav. Cairhieňané byli vážní, dokonce zarputilí, většina měla propadlé tváře, každý vyholené a napudrované čelo, což kdysi bylo v Cairhienu módou mezi vojáky, ne urozenými pány. Tairenové se usmívali a čichali k navoněným šátkům a vonným krabičkám, které plnily stan těžkými odéry. Kromě punče bylo zřejmě jedinou další společnou věcí to, že všichni svorně vrhli po Děvách ostrý pohled, načež dál předstírali, že Aielanky jsou neviditelné.

Vznešený pán Weiramon, s naolejovanou bradkou a vlasy prokvetlými stříbrem, se hluboce uklonil. Byl jedním z přítomných čtyř vznešených pánů, ve stříbrem složitě vykládaných holínkách – ostatní byli umaštěný, tělnatý Sunamon, hubený Tolmeran, jehož ocelově šedá bradka vypadala jako hrot kopí, a Torean, s nosem jako brambora, jenž vypadal víc jako sedlák než většina sedláků, ale Rand předal velení Weiramonovi. Jen prozatím. Ostatních osm Tairenů byli nižší šlechtici, někteří hladce oholení, i když ve vlasech měli také hodně stříbra. Byli tu kvůli přísaze věrnosti složené tomu kterému ze vznešených pánů, přesto však všichni měli jistou zkušenost s válčením.

Weiramon nebyl nikterak malý ani na Tairena, i když Rand byl o hlavu vyšší, ale vždycky Randovi připomínal bojovného kohouta, jak se pořád nafukoval a pyšně si vykračoval. „Zdrávas pánu Drakovi,“ odříkával s úklonou, „brzy dobyvateli Illianu. Zdrávas Jitřnímu pánu.“ Ostatní byli jen o nadechnutí pomalejší, Tairenové rozpřahovali ruce a Cairhieňané si kladli ruku na srdce.

Rand se zamračil. Jitřní pán byl jedním z titulů Luise Therina, aspoň tohle se tvrdilo v dějepisných zlomcích. Hodně vědomostí bylo ztraceno při Rozbití světa a další vyletěly s kouřem během trollockých válek i později, za stoleté války, přesto občas přežily překvapivé útržky. Překvapilo ho, že když Weiramon ten titul použil, nevyvolalo to další záchvat šíleného blábolení Luise Therina. Když na to tak myslel, tak jeho hlas Rand neslyšel od chvíle, kdy na něj zařval. Pokud si vzpomínal, tak to bylo poprvé od chvíle, kdy se mu ten hlas usídlil v hlavě, co ho skutečně oslovil. Z toho, co všechno za tím mohlo být, Randa zamrazilo v zádech.

„Můj pane Draku?“ Sunamon si mnul masité ruce. Zřejmě se snažil nevšímat si šufy, kterou měl Rand omotanou kolem hlavy. „Jsi –?“ Spolkl další slova a nasadil milý úsměv. Ptát se potenciálního šílence – přinejmenším potenciálního – jestli je v pořádku, nejspíš nebylo to, co chtěl říci. „Chtěl by pán Drak trochu punče? Lodanailleské smíchané s medem.“ Vyzáblý pán země, Sunamonův leník jménem Estevan, s tvrdou bradou a ještě tvrdšíma očima, ostře kývl a jeden sluha se vrhl pro zlatou číši na bočním stolku u plátěné stěny stanu. Další ji chvátal naplnit.

„Ne,“ řekl Rand, a pak hlasitěji. „Ne,“ Pokynem ruky poslal sluhy pryč, aniž by je skutečně viděl. Skutečně ho Luis Therin slyšel? Nějak to celou věc jenom zhoršilo. Nechtěl teď na tu možnost ani pomyslet. Nechtěl na to vůbec myslet. „Jakmile se sem dostanou Hearne a Simaan, skoro všechno bude na místě.“ Tihle dva vznešení páni by měli dorazit již brzy. Asi před měsícem dostali velení nad posledními velkými oddíly tairenských vojáků, které opouštěly Cairhien. Jistě, cestou na jih postupovaly i menší oddíly a další Cairhieňané. A také další Aielové. Aielská síla uvede věci do pohybu. „Chci vidět –“

Náhle si uvědomil, že ve stanu se rozhostilo ticho, téměř naprosté ticho, jen Torean náhle zvrátil hlavu a polkl zbytek punče. Rukou si přetřel rty a natáhl číši pro další, ale sluhové se snažili splynout s červeně pruhovanými stěnami. Sulin a ostatní tři Děvy byly náhle na špičkách, připravené se zahalit. „Co se děje?“ zeptal se Rand tiše.

Weiramon zaváhal. „Simaan a Hearne... odešli do Haddon Mirku. Nepřijdou.“ Torean jednomu sluhovi sebral džbán z tepaného zlata, dolil si číši sám a nacákal přitom punč na koberec.

„A proč šli tam, místo aby přišli sem?“ Rand nezvedl hlas. Byl si jist, že odpověď zná. Tyhle dva – a kromě nich pět dalších vznešených pánů – poslal do Cairhienu hlavně proto, aby je něčím zabavil, jinak by proti němu kuli pikle.

Cairhieňané si vyměňovali poťouchlé úsměvy, většinou je zakrývali za rychle pozvednuté číše. Semaradrid, nejvýše postavený muž, barevné pruhy na kabátci mu sahaly hluboko pod pás, své opovržení ani nezakrýval. Byl to muž s protáhlým obličejem s bílými prameny na spáncích a tmavýma očima, které dokázaly osekávat kámen, a pohyboval se ztuhle kvůli starým zraněním utrženým v občanské válce ve své zemi, ale kulhal z boje s Tearem. Ten hlavní důvod, proč spolupracoval s Taireny, byl ten, že nejsou Aielové. Jenže on taky hlavní důvod Tairenů ke spolupráci byl ten, že Cairhieňané nejsou Aielové.

Odpověděl však jeden ze Semaradridových krajanů, mladý pán Meneril, jenž měl na kabátě polovinu Semaradridových pruhů a na tváři jizvu z občanské války, která mu pozvedala levý koutek úst v neustálém jízlivém úsměvu. „Velezrada, můj pane Draku. Velezrada a vzpoura.“

Weiramon možná váhal říci něco takového Randovi do očí, ale nehodlal za sebe nechat mluvit cizozemce. „Ano, vzpoura,“ vyhrkl spěšně a loupl očima po Menerilovi, ale obvyklá nabubřelost se mu rychle vrátila. „A nejenom oni, můj pane Draku. Vznešení páni Darlin a Tedosian a vznešená paní Estanda jsou v tom taky. Ať shoří moje duše, oni všichni podepsali otevřenou výzvu k odporu! Zřejmě je do toho zapleteno asi dvacet či třicet nižších šlechticů, některým z nich dokonce ještě čouhá sláma z bot. Světlem zatracení hlupáci!“

Rand Darlina téměř obdivoval. Ten muž se proti němu otevřeně stavěl již od začátku, uprchl z Kamene, když padl, a snažil se pohnat k odporu venkovské šlechtice. Tedosian a Estanda byli jiný případ. Jako Hearne a Simaan se klaněli a usmívali, oslovovali ho pán Drak a intrikovali za jeho zády. Nyní mu ovšem oplatili jeho shovívavost. Nebylo divu, že si Torean polil punčem i prokvetlou bradku, když pil. S Tedosianem se zapletl hodně hluboko, a vlastně taky s Hearnem a Simaanem.

„Napsali víc než jen výzvu,“ poznamenal Tolmeran chladným hlasem. „Napsali, že jsi falešný Drak a že pád Kamene a to, že jsi tasil Meč, jenž není mečem, byl nějaký trik Aes Sedai.“ V jeho hlase se ozýval náznak otázky. V noci, kdy Tearský Kámen spadl Randovi do klína, tam nebyl.

„Čemu věříš, Tolmerane?“ V zemi, kde bylo usměrňování postaveno mimo zákon, než Rand ten zákon změnil, a Aes Sedai tu přinejlepším snášeli, kde Tearský Kámen stál nedobytný po téměř tři tisíce let, než ho Rand dobyl, to bylo svůdné tvrzení. A známé. Randa napadlo, jestli, až tyhle vzbouřence dopadne, najde i bělokabátníky. Napadlo ho, že Pedron Niall bude nejspíš příliš mazaný, aby něco takového dopustil.

„Myslím, že jsi vytáhl Callandor,“ pronesl hubeňour po chvíli. „Myslím, že jsi Drak Znovuzrozený.“ V obou případech položil na „myslím“ docela lehounký důraz. Tolmeran měl odvahu. Estevan kývl. Pomalu, ale kývl. Další chrabrý muž.

Dokonce ani oni však nepoložili otázku, která byla nasnadě, totiž jestli Rand chce vzbouřence vymýtit. Randa to nijak nepřekvapilo. Tak například, Haddon Mirk nebylo místo, kde by bylo snadné někoho chytat, byl to obrovský téměř neprůchodný prales, kde nebyly vůbec žádné vesnice, silnice, dokonce ani stezky. V nerovném hornatém terénu nejsevernějšího výběžku měl člověk štěstí, když za den urazil pár mil, a vojska mohla manévrovat, až jim došly potraviny, aniž by se vůbec uviděla. Důležitější však možná bylo, že ten, kdo by položil tuhle otázku, mohl upadnout v podezření, že se dobrovolně hlásí do velení této výpravy, a dobrovolník mohl zase upadnout v podezření, že se chce připojit k Darlinovi, ne ho chytit za límec. Tairenové možná nehráli daes dae’mar, hru rodů, jako ji hráli Cairhieňané – tahle banda vyčetla z každého pohledu celé svazky a v jedné větě slyšela víc, než jste do ní chtěli vložit – přesto však kuli pikle a pozorovali se, podezírali se z intrik a věřili, že všichni ostatní dělají to samé.

Randovi se nicméně hodilo nechat prozatím vzbouřence tam, kde jsou. Musel se cele soustředit na Illian. Muselo to vypadat, že se soustředí na něj. Na druhou stranu však zase nemohl vypadat jako slaboch. Tihle muži by se sice proti němu neobrátili, ale Poslední bitva Neposlední bitva, Tairenům a Cairhieňanům zabraňovaly jenom dvě věci, aby si navzájem skočili po krku. Dávali si přednost před Aiely, byť jen tak tak, a báli se hněvu Draka Znovuzrozeného. Kdyby se ho bát přestali, pokoušeli by se pozabíjet navzájem, i Aiely, dřív, než by stačil říci Stínovej Jak.

„Promluví tu někdo na jejich obranu?“ zeptal se Rand. „Zná někdo nějaké polehčující okolnosti?“ Pokud někdo něco věděl, držel jazyk za zuby. Včetně sluhů ho vyčkávavě pozorovaly téměř dva tucty párů očí. Sluhové možná napjatěji než pánové. Sulin a Děvy sledovaly všechno kromě něj. „Jejich tituly propadají, půda a statky jsou jim zabaveny. Na každého muže, jehož jméno je známo, bude vydán zatykač. A rovněž na každou ženu.“ To by mohlo znamenat problém. V Tearu existoval za vzpouru trest smrti. Některé zákony sice změnil, ale tenhle ne, a teď už na to bylo příliš pozdě. „Veřejně vyhlaste, že kdokoliv zabije některého z nich, bude mu vražda prominuta, a kdokoliv jim pomůže, bude obviněn z velezrady. Každý, kdo se vzdá, si zachová život,“ což mohlo vyřešit potíže s Estandou – nevydá rozkaz k popravě ženy – pokud dokáže vymyslet, jak to zařídit, „ale ti, kteří vytrvají, budou bez milosti viset.“

Šlechtici znepokojeně přešlapovali a vyměňovali si pohledy, Tairenové stejně jako Cairhieňané. Z nejedné tváře se vytratila krev. Rozsudek smrti jistě očekávali – za vzpouru ani nemohl být menší trest, a navíc s válkou na obzoru – ale odebrání titulů je zjevně šokovalo. Přes všechny zákony, které Rand v obou státech změnil, přes to, že i urozené pány dovlekli před soudce a pověsili pro vraždu či pokutovali pro napadení, oni si pořád mysleli, že je tu nějaký zděděný rozdíl, nějaký přirozený řád, který z nich podle práva činí lvy a z obyčejných lidí ovce. Vznešený pán, který šel na šibenici, zemřel jako vznešený pán, avšak Darlin a ostatní zemřou jako rolníci, což bylo v očích těchto lidí horší než umírání samotné. Sluhové byli stále připravení se džbány, aby naplnili číši, která se při pití příliš nakloní. Rysy měli stejně bezvýrazné jako vždy, ale v očích některých z nich se objevila radost, která tam předtím nebyla.

„Když je to teď vyřešeno,“ pokračoval Rand a cestou ke stolu si stáhl šufu, „podíváme se na mapy. Sammael je důležitější než hrstka hlupáků hnijící v Haddon Mirku.“ Doufal, že tam shnijí. Světlo je spal!

Weiramon stiskl rty a Tolmeran rychle vyhladil zamračení. Sunamon měl obličej tak klidný, že docela dobře mohl mít masku. Ostatní Tairenové se tvářili dost pochybovačně, Cairhieňané také, i když Semaradrid svoje pochyby dobře zakrýval. Někteří z nich během útoku na Kámen viděli myrddraaly a trolloky a někteří viděli i jeho souboj se Sammaelem v Cairhienu, přesto však někteří považovali jeho tvrzení, že Zaprodanci jsou volní, za příznak šílenství. Slyšel šeptat, že všechnu tuto zkázu přivodil na Cairhien sám, když jako šílenec útočil na přátele i nepřátele bez rozdílu. Podle Liažiny kamenné tváře skončí jeden z nich s Děvím oštěpem mezi žebry, jestli si nebudou na tyhle pohledy dávat pozor.

Nicméně se sešli kolem stolu, když odhodil šufu a hrabal se v mapách poházených v několika vrstvách po stole. Bashere měl naprostou pravdu. Muži budou následovat šílence, kteří vyhrávají. Dokud však budou vyhrávat. Zrovna když našel mapu, kterou hledal, podrobný nákres východní části Illianu, dorazili aielští náčelníci.

Do stanu vstoupil jako první Bruan z Nakai Aielů, těsně následován Jheranem ze Shaaradů, Dhearikem z Reynů, Hanem z Tomanelle a Erimem z Chareenů. Sulin a ostatní tři Děvy každému kývly na pozdrav. Bruan, robustní chlap se smutnýma šedýma očima, byl skutečným vůdcem pěti kmenů, které Rand zatím poslal na jih. Žádný z ostatních vůbec nic nenamítal. Bruanovo až podivně klidné chování bylo v rozporu s jeho obratností v boji. Aielové na sobě měli cadin’sory, šufy jim volně visely kolem krku a kromě těžkých nožů u pasu neměli jiné zbraně, jenže on takový Aiel byl těžko neozbrojený, i když měl jen holé ruce a nohy.

Cairhieňané prostě předstírali, že tu nejsou, ale Tairenové si dali práci a opovržlivě ohrnovali nosy a okázale čichali k vonným krabičkám a navoněným šátkům. Tear kvůli Aielům ztratil jen Kámen, a to ještě s pomocí Draka Znovuzrozeného, jak Tairenové věřili – nebo s pomocí Aes Sedai – ale Cairhien Aielové vyplenili dvakrát, dvakrát ho porazili a pokořili.

Kromě Hana si jich Aielové nevšímali. Han, bělovlasý, s tváří jako ze svraštělé hověziny, se vražedně mračil. Byl přinejlepším popudlivý, a nejspíš také nepomáhalo, že někteří Tairenové byli stejně vysocí jako on. Han byl na Aiela malý – což znamenalo, že na mokřiňana byl dost nadprůměrně vysoký – a kvůli tomu hodně vznětlivý, stejně jako Enaila. A Aielové samozřejmě opovrhovali „zabijáky stromů", což bylo jedno z jejich jmen pro Cairhieňany, víc než ostatními mokřiňany. Jejich další jméno pro ně bylo „křivopřísežníci".

„Illiánci,“ řekl Rand důrazně a uhladil mapu. Použil Dračí žezlo, aby zatížil jeden konec, a kalamář se zlatým okrajem a ladící misku s pískem na druhý. Nepotřeboval, aby se tu tihle muži začali navzájem zabíjet. Tedy, nemyslel si, že by to udělali – alespoň ne, dokud tam byl. V příbězích si spojenci nakonec vždycky začali věřit a mít se rádi. Pochyboval však, že tihle muži někdy dojdou tak daleko.

Zvlněná Maredská pláň zasahovala kousek do Illianu, kde hodný kus před Manetherendrellou a řekou Shal, jež se do ní vlévala, ustupovala zalesněným vrškům. Pět inkoustem načrtnutých křížků asi deset mil od sebe značilo východní hranici těchto kopců. Doirlonská pahorkatina.

Rand rázně položil prst na prostřední křížek. „Jste si jistí, že Sammael nepřidal žádné nové tábory?“ Weiramon se lehce zamračil, což Randa přimělo podrážděně vyštěknout: „Tak teda urozený pán Brend, jestli se vám to líbí víc, nebo rada devíti nebo Mattin Stepaneos den Balgar, jestli chcete samotného krále. Jsou ty tábory pořád tady?“

„Naši zvědové to potvrzují,“ řekl Jheran klidně. Štíhlý, jako je štíhlá čepel, světle hnědé vlasy měl silně prošedivělé, a teď, když čtyři sta let trvající krevní msta jeho Shaaradů s Goshien Aiely s Randovým příchodem skončila, byl vždycky klidný. „Sovin Nai a Duadhe Mahdi’in dávají dobrý pozor.“ Lehce spokojeně kývl, stejně tak Dhearik. Jheran byl Sovin Nai, Nůž v ruce, než se stal náčelníkem, a Dhearik Duadhe Mahdi’in, Hledač vody. „O každé změně nám běžci podají do pěti dnů zprávu.“

„Moji zvědové si myslí, že tam jsou,“ řekl Weiramon, jako by Jherad neřekl ani slovo. „Posílám každý týden nový oddíl. Dostat se tam a zpátky jim trvá měsíc, ale ujišťuji tě, že se vše dozvídám tak rychle, jak jen vzdálenost dovoluje.“

Aielové mohli mít tváře vytesané z kamene.

Rand si té mezihry nevšímal. Už předtím se snažil zatlouci mezery mezi Taireny, Cairhieňany a Aiely, ale zase se otevřely, jakmile se k nim otočil zády. Byla to zbytečná námaha.

Co se táborů týkalo... Věděl, že jich je jenom pět, v podstatě je navštívil. Bylo tu jedno... místo... do něhož uměl vstoupit, zvláštní, nezalidněný odraz skutečného světa, a on se tam procházel po dřevěných hradbách těch masivních pevností na kopcích. Znal odpovědi téměř na každou otázku, kterou hodlal položit, ale žongloval s plány uvnitř plánů, jako kejklíř žongluje s ohněm. „A Sammael pořád přivádí další muže?“ Tentokrát na jméno položil důraz. Výrazy Aielů se nezměnily – byli-li Zaprodanci volní, tak byli volní, svět tomu bude muset čelit tak, jak to je, ne jak byste si přáli, aby to bylo – ale ostatní po něm vrhali ty letmé, ustarané pohledy. Dřív nebo později si na to budou muset zvyknout. Dřív nebo později budou muset uvěřit.

„Každého muže z Illianu, který udrží oštěp, aniž by o něj zakopával, nebo to tak aspoň vypadá,“ řekl Tolmeran zachmuřeně. Byl stejně dychtivý bojovat s Illiánci jako každý Tairen – ty dva národy se nenáviděly od doby, kdy se vydrápaly z trosek říše Artuše Jestřábí křídlo. Jejich dějiny byly plné válek vedených z těch nejmalichernějších příčin – ale zřejmě byl o maličko méně náchylný než ostatní vznešení páni si myslet, že bitvu lze vyhrát jedním dobrým útokem. „Každý zvěd, který se dostane zpátky, hlásí, že jsou tábory větší, s lepším opevněním.“

„Měli bychom vyrazit hned, můj pane Draku,“ řekl Weiramon ostře. „Světlo spal moji duši, můžu chytit Illiánce s kalhotama dole. Uvázali se na místo. No, vždyť nemají skoro žádné koně! Rozdrtím je do jednoho a cesta na město bude otevřená.“ V Illianu, stejně jako v Tearu a Cairhienu, „město“ bylo městem, které dalo jméno celému státu. „Ať shoří moje oči, do měsíce vyvěsím nad Illianem tvoji zástavu, můj pane Draku. Nejpozději do dvou.“ Mrkl na Cairhieňany a dodal, jako by z něj ta slova tahali párem volů: „Já a Semaradrid.“ Semaradrid se lehce uklonil. Velmi lehce.

„Ne,“ odmítl Rand stroze. Weiramonův plán doslova volal po pohromě. Mezi táborem a Sammaelovými velkými pevnostmi na kopcích leželo dobrých dvě stě padesát mil, přes travnatou pláň, kde patnáct sáhů vysoká terénní vlna byla považována za slušný kopec a dva hony mlází za les. Sammael měl také zvědy. Dvě stě padesát mil. Dvanáct či třináct dní pochodu pro Taireny a Cairhieňany, s trochou štěstí. Aielové by to dokázali tak za pět, kdyby si pospíšili – osamělý zvěd či dva se pohybují rychleji než vojsko, dokonce i aielské – ale ti ve Weiramonových plánech neměli místo. Dávno předtím, než by Weiramon dorazil k Doirlonské pahorkatině, Sammael by byl připraven Taireny rozdrtit, a ne obráceně. Hloupý plán. Dokonce ještě hloupější než ten, který jim předložil Rand. „Dal jsem vám rozkazy. Zůstanete tu, dokud nedorazí Mat, aby převzal velení, a ani pak se nikdo nepohne ani o fous, dokud si nebudu myslet, že tady mám dost mužů. Na cestě jsou další bojovníci, Tairenové, Cairhieňané i Aielové. Já chci Sammaela rozdrtit, Weiramone. Rozdrtit ho nadobro a přivést Illian pod Dračí praporec.“ Tolik byla pravda. „Sice bych si přál, abych mohl být s vámi, ale Andor ještě vyžaduje mou pozornost.“

Weiramon měl mrzutý výraz jako vtesaný do kamene a ze Semaradridova výrazu by se i víno v jeho punči změnilo v ocet. Tolmeran se zase tvářil tak bezvýrazně, že jeho nesouhlas byl zřejmý jako pěst na nose. Semaradridovi dělal starosti odklad. Nejednou poukázal na to, že i když s každým dnem přicházejí do tábora další muži, do pevností v Illianu přicházejí rovněž. Weiramonův plán byl nepochybně výsledkem jeho naléhání, ačkoliv Cairhieňan by byl vymyslel lepší. Tolmeranovy pochyby se soustředily na Mata. Přes všechno, co slyšel od Cairhieňanů o Matově válečnickém umění, Tolmeran to považoval jen za lichotky hlupáků venkovanovi, který byl náhodou přítelem Draka Znovuzrozeného. Byly to upřímné námitky a ta Semaradridová byla dokonce oprávněná – pokud by plán, který jim Rand sdělil, nebyl jen další zástěrka. Nebylo pravděpodobné, že by se Sammael plně spolehl jen na krysy a krkavce jako špehy. Rand předpokládal, že v táboře jsou i lidští špehové, pracující rovněž pro další Zaprodance, a pravděpodobně i pro Aes Sedai.

„Stane se, jak říkáš, můj pane Draku,“ řekl Weiramon neochotně. Když došlo na boj, byl udatný až dost, ale jinak to byl slepý blázen, který nedokázal myslet dál než na slávu útoku, svou nenávist k Illiáncům a opovržení ke Cairhieňanům a aielským „divochům". Rand si byl jist, že Weiramon je přesně ten muž, kterého potřebuje. Tolmeran a Semaradrid nevyrazí příliš brzy, dokud bude mít velení Weiramon.

Ještě dlouho rokovali a Rand poslouchal a občas se na něco zeptal. Žádné další námitky nebyly, žádné další návrhy k okamžitému útoku, vlastně vůbec žádná debata o útoku. Rand se Weiramona a ostatních vyptával na vozy a jejich náklad. Na Maredské pláni bylo jen pár vesnic a daleko od sebe, a kromě Far Maddingu na severu žádné město. Bylo tu jen tak tak dost úrodné půdy, aby uživila lidi, kteří tu žili. Velké vojsko potřebovalo neustálý přísun vozů z Tearu se vším, od mouky na chleba po podkováky. Kromě Tolmerana zastávali vznešení páni názor, že vojsko si přes pláň dokáže přenést to, co bude potřebovat, a pak bude žít z toho, co seberou v Illianu. Představa, že oberou zemi pradávného nepřítele až na hlínu jako hejno kobylek, zřejmě měla jistou přitažlivost. Cairhieňané měli ovšem jiný názor, zvláště Semaradrid a Meneril. Za cairhienské občanské války a shaidského obléhání jejich hlavního města hladověli nejenom prostí lidé. Illian byl úrodná země a dokonce i na Doirlonské pahorkatině byly statky a vinice, ale Semaradrid a Meneril nechtěli svěřit žaludky svých vojáků nejistému drancování, pokud by existoval jiný způsob. Co se Randa týkalo, nechtěl, aby se v Illianu plenilo víc, než bude nezbytné.

Na nikoho však příliš netlačil. Sunamon ho ujistil, že vozy se sjíždějí, a už dávno se naučil, že nemá Randovi říkat jedno a dělat druhé. Zásoby byly sháněny po celém Tearu i přes to, jaké při té zmínce dělal Weiramon netrpělivé grimasy a Torean jaksi upoceně mumlal o nákladech. Důležité však bylo, že plán, který jim předložil, pokračoval – a taky pokračovat bude.

Při loučení došlo k ještě velkolepějšímu žvanění a umnějším poklonám, a než si Rand omotal šufu kolem hlavy a vzal si zpátky Dračí žezlo, vyslechl zpola srdečné pozvání na hostinu a stejně nejisté nabídky, že se o něj postarají, když už nemůže zůstat a najíst se při hostině, kterou by nechali připravit. Ať Tairenové nebo Cairhieňané, vyhýbali se společnosti Draka Znovuzrozeného, jak jen bezpečně mohli, aniž by přišli o jeho přízeň, přičemž předstírali, že nic takového nedělají. Většina chtěla být jinde, zvlášť když usměrňoval. Samozřejmě ho doprovodili k východu a ještě o pár kroků dál, ale když je opustil, Sunamon si hlasitě oddechl a Rand slyšel, jak se Torean skutečně hihňá úlevou.

Aielští náčelníci šli s Randem mlčky a Děvy venku se připojily k Sulin a ostatním třem, takže kolem šestice mužů vytvořily cestou k zeleně pruhovanému stanu kruh. Tentokrát jásalo jenom pár lidí a náčelníci neřekli ani slovo. Ve stanu toho napovídali zhruba taky tolik. Když se o tom Rand zmínil, opáčil Dhearik: „Tihle mokřiňani nás nechtějí poslouchat.“ Byl to statný muž, jen o šířku prstu nižší než Rand, s velkým nosem a spoustou světlých pramenů ve zlatých vlasech. Modré oči měl plné opovržení. „Poslouchají jenom vítr.“

„Pověděli ti o těch vzbouřencích proti tobě?“ zeptal se Erim. Byl vyšší než Dhearik, měl útočnou bradu a ve vlasech skoro tolik stříbra co červeně.

„Řekli,“ odvětil Rand a Han se na něj zamračil.

„Jestli posíláš tyhle Taireny proti vlastním lidem, je to chyba. Dokonce i kdyby se jim dalo věřit, myslím, že to nezvládnou. Pošli oštěpy. Jeden kmen bude stačit, bohatě.“

Rand zavrtěl hlavou. „Darlin a jeho vzbouřenci můžou počkat. Důležitý je Sammael.“

„Tak nás nech jít do Illianu hned,“ hlásil se Jheran. „Zapomeň na tyhle mokřiňany, Rande al’Thore. Už teď je tady skoro dvě stě tisíc oštěpů. Můžeme Illiánce zničit dřív, než se Weiramon Saniago a Semaradrid Maravin dostanou na půl cesty k nim.“

Rand na chvíli pevně zavřel oči. Copak se s ním budou hádat všichni? Tohle však nebyli muži, kteří by se podvolili, když se na ně Drak Znovuzrozený zamračí. Tihle šli za Tím, jenž přichází s úsvitem, za Car’a’carnem, a jak ho už dávno unavilo poslouchat, dokonce ani Car’a’carn není král. „Chci vaše slovo, že tu zůstanete, dokud Mat neřekne, abyste se hnuli. Slíbí mi to každý z vás.“

„Zůstaneme, Rande al’Thore.“ Bruanovi se v klamně mírném hlase ozvalo napjaté ostří. Ostatní souhlasili tvrdším tónem, ale slib mu dali.

„Je to ale plýtvání časem,“ dodával hned Han a zkřivil rty. „Kéž nikdy nepoznám stín, jestli tomu tak není.“ Jheran a Erim přikyvovali.

Rand nečekal, že se poddají tak rychle. „Občas musíte časem plýtvat, abyste ho ušetřili,“ řekl, a Han si odfrkl.

Hromoví chodci zvedli boční stěny zeleně pruhovaného stanu a podepřeli je tyčemi, takže uvnitř ve stínu vál větřík. Ačkoliv ve stanu bylo horko a sucho, Aielům to zřejmě připadalo osvěžující. Rand byl přesvědčený, že se nepotí ani o kapku méně než venku na slunci. Stáhl si šufu a usadil se na kobercích. Bruan a ostatní si sedli naproti němu. Děvy se připojily k Hromovým chodcům kolem stanu a tu a tam se dovnitř doneslo jejich škádlení a následně smích. Tentokrát zřejmě získal navrch Leiran. Alespoň mu Děvy dvakrát zabušily oštěpy o puklíře. Rand skoro ničemu z toho nerozuměl.

Nacpal si fajfku s krátkou troubelí tabákem a podal kozinkový váček kolem, aby si mohli nacpat i náčelníci – našel v Caemlynu soudek dobrého dvouříčského listí – a pak svou usměrněním zapálil, zatímco ostatní si poslali jednoho Hromového chodce pro hořící klacík z ohně na vaření. Když byly všechny fajfky zapálené, muži se usadili a spokojeně bafali.

Hovor trval stejně dlouho jako rozmluva s urozenými pány, ne proto, že bylo třeba probrat tolik věcí, ale proto, že s mokřiňany mluvil Rand sám. Aielové byli velmi hákliví na svou čest, jejich životy ovládalo ji’e’toh, čest a povinnost, s pravidly stejně složitými a podivnými, jako byl jejich humor. Hovořili o Aielech, kteří ještě přicházeli ze severu od Cairhienu, o tom, jestli Mat dorazí, a co, pokud něco, by se mělo udělat se Shaidy. Mluvili o lovu, o ženách, o tom, jestli se žitná vyrovná oosquai, a o humoru. Dokonce i trpělivý Bruan se nakonec vzdal, rozhodil rukama a přestal vysvětlovat aielské vtipy. Co pod Světlem bylo směšného na tom, že nějaká žena probodne náhodou svého manžela, bez ohledu na okolnosti, nebo na tom, že nějaký muž skončí svatbou se sestrou ženy, kterou si chtěl vzít? Han mrzutě zabručel, odfrkl si a odmítal uvěřit, že to Rand nepochopil. On se tomu vtipu o probodnutém manželovi smál tak, že málem přepadl na záda. Jediná věc, o které nemluvili, byla nadcházející válka s Illianem.

Když odešli, Rand vstal a zašilhal do slunce, které bylo v polovině cesty k obzoru. Han zopakoval příběh s bodnutím a odcházející náčelníci se znovu rozchechtali. Rand si o dlaň vyklepal fajfku a rozdrtil zbytky tabáku nohou na prach. Pořád ještě měl čas vrátit se do Caemlynu a zajít za Basherem, ale on zašel zpátky do stanu a díval se, jak slunce zapadá. Když se dotklo obzoru, zrudlo jako krev. Enaila a Somara mu přinesly talíř dušeného skopového, kterého bylo dost pro dva muže, kulatý bochník chleba a džbán mátového čaje, který postavily do vědra s vodou, aby se vychladil.

„Nejíš dost,“ pravila Somara a snažila se uhladit mu vlasy, než uhnul hlavou.

Enaila si ho prohlížela. „Kdyby ses nevyhýbal Aviendze, ona by dohlédla na to, abys jedl.“

„Nejdřív ji zaujme a potom před ní utíká,“ zamumlala Somara. „Musíš ji znovu zaujmout. Proč jí nenabídneš, že jí umeješ vlasy?“

„Tak troufalý by být neměl,“ zavrhla to pevně Enaila. „Nabídnout, že ji učeše, by mělo docela stačit. Nechce, aby si o něm myslela, že je drzý.“

Somara si odfrkla. „Ona si nebude myslet, že je drzý, když před ní utíká. Umíš být příliš cudný, Rande al’Thore.“

„Uvědomujete si, že ani jedna nejste moje matka, že ano?“

Obě ženy v cadin’sorech se na sebe zmateně podívaly. „Myslíš, že je to další mokřinský vtip?“ zeptala se Enaila a Somara pokrčila rameny.

„Já nevím. Nevypadá pobaveně.“ Poplácala Randa po zádech. „Jsem si jistá, že to byl dobrý vtip, ale musíš nám ho vysvětlit.“

Rand trpěl mlčky a skřípal zuby a ony ho pozorovaly, jak jí. Doslova sledovaly každou lžíci. Záležitosti se nijak nezlepšily, když odnesly talíř a přišla za ním Sulin. Sulin mu dávala drzé a velmi neslušné rady, jak má znovu přilákat Aviendžinu pozornost. Mezi Aiely to byla věc, kterou první sestra mohla udělat pro prvního bratra.

„Musíš být v jejích očích slušně cudný,“ vykládala mu bělovlasá Děva, „ale ne tak slušný, aby si myslela, že jsi nudný. Požádej ji, ať ti v potním stanu oškrábe záda, ale nesměle, se sklopenýma očima. Když se svlékáš do postele, zatanči, jako by tě život těšil, a omluv se, když si náhle uvědomíš, že tam je, a hned jdi do pokrývek. Umíš se červenat?“

Hodně trpěl mlčky. Děvy věděly tolik, a přitom tak málo.

Když se vrátili do Caemlynu, slunce už dávno zapadlo, a Rand se s botami v rukou odplížil do svých komnat, potmě se snažil najít cestu předpokojem do ložnice. I kdyby nevěděl, že tam Aviendha bude již ležet na rohožích na podlaze u stěny, byl by vycítil její přítomnost. Pro jednou se mu zřejmě podařilo počkat dost dlouho, aby už usnula. Snažil se to zarazit, ale Aviendha si ho nevšímala a Děvy se smály jeho „nesmělosti“ a „cudnosti". Shodly se na tom, že se to hodí k muži, když je sám, ale nesmí to zacházet příliš daleko.

Lehl si do postele s pocitem úlevy, že Aviendha už spí – a dost rozladěný, že se neodvažuje zapálit lampu, aby se mohl umýt – a ona se obrátila na rohoži. Nejspíš byla celou dobu vzhůru.

Řekla jen: „Spi dobře a probuď se.“

Pomyslel si, jaká je to hloupost, tohle náhlé uspokojení, protože mu žena, které se chtěl vyhnout, popřála dobrou noc, a nacpal si pod hlavu polštář vycpaný husím peřím. Aviendha to nejspíš považovala za skvělý vtip. Utahování si z lidí bylo mezi Aiely povýšeno málem na umění, a čím blíž se dostali k tomu, že tekla krev, tím lépe. Pomalu usínal a poslední jeho myšlenka patřila tomu, jaký obrovský vtip chystá sám, ačkoliv o něm zatím věděl pouze on, Mat a Bashere. Sammael neměl vůbec smysl pro humor, ale to velké kladivo vojska čekajícího v Tearu bylo největším vtipem, jaký kdy svět viděl. S trochou štěstí bude Sammael mrtvý dřív, než si uvědomí, že by se měl smát.