Pán chaosu

47 U tulačky

Mat chtěl do Ebú Daru klidnou jízdu a jistým způsobem se mu jí dostalo. Ale cesta se šesti ženami, z nichž čtyři byly Aes Sedai, byla plná rozčilování.

Prvního dne dorazili k vzdálenému lesu, když bylo slunce ještě vysoko na obloze, a několik hodin cestovali pod vysokým baldachýnem většinou holých větví. Koňům pod kopyty šustilo suché listí a křupaly větve. Nakonec těsně před západem slunce se utábořili u vysychajícího potůčku. Harnan, velitel oddílu, s hranatou bradou a jestřábem vytetovaným na tváři, dohlédl na to, aby se vojáci Bandy uložili, vyhřebelcovali a spoutali koně, postavili hlídky a zapálili ohně. Nerim a Lopin pobíhali kolem Mata a stěžovali si, že s sebou nevzali stany, a jak má chudák vědět, že bude trávit noci spaním na zemi, když mu pán nic neřekne, a jestli z toho bude mít jeho pán smrt, tak to není jeho vina. Jeden hubený a druhý podsaditý, dařilo se jim dělat si navzájem ozvěnu. Vanin se samozřejmě postaral sám o sebe, ačkoliv dohlížel na Olvera a vyhřebelcoval Vichra tam, kam kluk nedosáhl, ani když použil sedlo jako stoličku. O Olvera se starali všichni.

Ženy se utábořily společně s nimi, avšak jistým způsobem bylo místo, kde se usádlily, stejně oddělené, jako by bylo padesát kroků daleko. Jako by neviditelná čára rozdělovala tábořiště na dvě poloviny a neviditelné cedule říkaly vojákům, aby ji nepřekračovali. Nyneiva a Elain a obě bělovlasé ženy se sesedly kolem vlastního ohně s Aviendhou a zlatovlasou hledačkou a směrem, kde v pokrývkách polehával Mat a jeho muži, se téměř nepodívaly. Tichý hovor, přinejmenším to, co z něj Mat zaslechl, se točil kolem starostí Vandene a Adeleas s tím, že Aviendha hodlá svého koně celou cestu do Ebú Daru vést, místo aby na něm jela. Tom se snažil promluvit o samotě s Elain a ona ho, ze všech věcí, jen nepřítomně poplácala po tváři, než ho poslala zpátky za Juilinem a Jaemem, šlachovitým starým strážcem, jenž patřil Vandene a většinu času zjevně trávil broušením svého meče.

Mat nic nenamítal, aby se ženy držely stranou. Vznášelo se kolem nich napětí, jemuž nerozuměl. Aspoň kolem Nyneivy a Elain, hledačku to zřejmě nakazilo taky. Občas zíraly na Aes Sedai – druhé dvě Aes Sedai, pořád si nebyl jistý, jestli si někdy zvykne na to brát tak i Nyneivu a Elain – trochu příliš upřeně, ačkoliv Vandene a Adeleas si toho nevšímaly, stejně jako Aviendha. Ať už byl důvod jakýkoliv, Mat s tím nechtěl mít nic společného. Smrdělo to, jako by se mezi nimi rozhořel spor, a ať už vyšlehnou plameny nebo bude doutnat pod zemí, moudrý muž se jim vyhne hodně širokým obloukem, zvlášť když ty ženy jsou Aes Sedai.

Trochu ho to dráždilo, stejně jako další věc, což byla jeho vlastní chyba. Jídlo. Od ohně Aes Sedai se rychle rozšířila vůně jehněčího a nějaké polévky. Čekaje rychlou cestu do Ebú Daru, neřekl Vaninovi a ostatním nic o potravinách, což znamenalo, že v sedlových brašnách měli jen trochu sušeného masa a suchary. Mat cestou skoro nezahlédl ani ptáčka či veverku, natož vysokou, takže lov nepřicházel v úvahu. Když Nerim pro Mata rozložil malý skládací stolek a stoličku – Lopin připravoval další pro Naleseana – Mat mu řekl, ať rozdělí to, co nacpal do košů na nákladních koních. Výsledek nebyl tak dobrý, jak doufal.

Nerim stál u Matova stolu a naléval mu vodu ze stříbrného džbánu, jako by to bylo víno, a lítostivě se díval, jak do vojáků padají vybrané pochoutky. „Nakládaná křepelčí vajíčka, můj pane,“ ohlašoval pohřebním tónem. „Velmi dobře by se hodila na snídani mého pána v Ebú Daru.“ A: „Nejlepší uzený jazyk, můj pane. Kdyby jenom můj pán věděl, co vše jsem musel podstoupit, abych v té ubohé vesnici našel jazyk uzený v medu, když jsem neměl čas a všechno nejlepší zřejmě zabraly Aes Sedai.“ Vlastně nejvíc asi litoval toho, že Lopin pro Naleseana našel konzervu drozdů. Pokaždé, když Nalesean jednoho rozkousl, Lopinův samolibý úsměv zesílil a Nerimovi se obličej protáhl ještě víc. Vlastně z toho, jak někteří muži větřili, bylo zřejmé, že by měli radši kousek jehněčího a misku polévky než celý v medu uzený jazyk nebo huspeninu z husích jater. Olver na oheň žen pohlížel s otevřenou touhou.

„Nechceš jíst s nima?“ zeptal se ho Mat. „Jestli jo, je to v pořádku.“

„Mám rád uzenýho úhoře,“ prohlásil Olver statečně. Temnějším tónem dodal: „A stejně se s náma mohla rozdělit.“ Očima sledoval Aviendhu, kamkoliv se pohnula, a zřejmě měl něco i proti hledačce, snad proto, že hodně času trávila očividně přátelským hovorem s Aielankou. Přinejmenším Aviendha musela chlapcův upřený pohled vycítit, protože se po něm ohlédla a zamračila se.

Mat si otřel bradu a zadíval se na oheň Aes Sedai – když na to tak myslel, sám by si také raději dal jehněčí a polévku – a všiml si, že Jaem chybí. Vanin sice vrčel, že ho zase posílá pryč, avšak Mat ho poslal ze stejného důvodu, proč ho nechával prohlížet cestu vepředu ve dne i přesto, že Jaem také chodil na zvědy. Nechtěl se spoléhat jenom na to, co se mu Aes Sedai uvolí říci. Nyneivě by možná věřil – nemyslel si, že by mu otevřeně zalhala, jako vědma se Nyneiva vždycky na každého lháře vrhla jako jestřáb – ale ona se na něj koukala přes Adeleasino rameno velmi podezřelým způsobem.

K jeho překvapení se Elain zvedla, jakmile dojedla, a přeplula onu neviditelnou čáru. Některé ženy jako by se přímo vznášely těsně nad zemí. „Neprošel by ses se mnou, pane Cauthone?“ zeptala se chladně. Ne docela zdvořile, ale ne úplně hrubě.

Mat jí ukázal, ať jde první, a ona odplula mezi stromy zalité měsíčním světlem za hlídkami. Zlaté vlasy jí spadaly na ramena a rámovaly jí tvář tak, aby každý muž zůstal koukat, a měsíční světlo její nadutost poněkud změkčilo. Kdyby byla něčím jiným... A to nemyslel jenom Aes Sedai, dokonce ani ne to, že patřila k Randovi. Rand se na muže, jenž vždycky věděl, jak na ženy, zjevně zaplétal s tou nejhorší sortou ženských. Pak začala Elain mluvit a on zapomněl na všechno ostatní.

„Máš ter’angrial,“ řekla bez úvodu a aniž se na něj podívala. Jenom plula dál a pod nohama jí šustilo listí, jako by čekala, že za ní půjde jako lovecký pes. „Někdo říká, že ter’angrial je právem majetkem Aes Sedai, ale já nežádám, abys mi ho vydal. Nikdo ti ho nevezme. Ale takové věci je třeba studovat. Z toho důvodu chci, abys mi každý večer, když zastavíme, ten ter’angrial předal. Vrátím ti ho ráno, než vyrazíme.“

Mat se na ni úkosem podíval. Mluvila vážně, ani v nejmenším o tom nepochyboval. „To je od tebe vážně laskavý, nechat mi, co je moje. Jenomže proč si myslíš, že mám jeden z těch... jak tomu říkáte? Ter-něco?“

Ohó, teď strnula a taky se na něj podívala. Překvapilo ho, že jí z očí rovnou nevyskočil oheň a nezapálil celý les. Hlas, na druhou stranu, měla jako čirý led. „Víš velmi dobře, co je ter’angrial, pane Cauthone. Slyšela jsem, když ti o nich Moirain vykládala v Tearském Kameni.“

„V Kameni?“ odpověděl zdvořile. „Ano, na Kámen si pamatuju. Tam jsme měli všichni krásný časy. Vzpomínáš si na něco, co by se stalo v Kameni a dávalo by ti právo po mně něco chtít? Já ne. Jsem tady jenom proto, abych dal pozor, aby tobě a Nyneivě neudělali v Ebú Daru díry do kožichu. Až tě předám Randovi, můžeš se na ter’angrialy zeptat jeho.“

Dlouho na něj jen civěla, jako by ho chtěla ztlouci pouhou silou vůle, pak se bez dalšího slova otočila na patě. Vrátil se za ní zpátky do tábora a s překvapením viděl, že prochází podél řady spoutaných koní. Prohlédla si ohně a jak jsou rozložené pokrývky a potřásla hlavou nad zbytky jídla, které vojáci nechali. Neměl ponětí, co má za lubem, dokud se k němu nevrátila se zdviženou bradou.

„Tvoji muži si vedli velmi dobře, pane Cauthone,“ pravila dost hlasitě, aby ji každý slyšel. „V podstatě jsem spokojená. Kdybys ale dobře plánoval, nemuseli by se přecpávat jídlem, kvůli kterému budou, přinejmenším dnes v noci, vzhůru. Vcelku sis ale vedl dobře. Jsem si jistá, že příště budeš plánovat lépe.“ A chladná jako led odplula k vlastnímu ohni dřív, než se vzmohl na slovo, takže za ní jenom zíral.

Kdyby to však bylo všechno, zatracená dědička, co si myslí, že je jedním z jejích poddaných, a ona a Nyneiva chodily kolem Vandene a Adeleas se stisknutými rty – kdyby to bylo všechno, byl by si skočil dupák. Těsně po Elainině „prohlídce", než se vůbec dostal ke svým pokrývkám, ho liščí hlava zamrazila.

Tak ho to šokovalo, že tam jenom stál a díval se dolů na svou hruď, než ho vůbec napadlo podívat se k ohni Aes Sedai. A ty tam stály, podél neviditelné dělicí čáry, i s Aviendhou. Elain zamumlala cosi, čemu nerozuměl, a obě bělovlasé Aes Sedai přikývly, přičemž Adeleas si chvatně vytahovala z jakési pochvy u pasu brk a kalamář a do malé knížečky si naškrábala pár poznámek. Nyneiva se tahala za cop a cosi si mumlala.

Trvalo to jen chvilku. Pak mráz zmizel a ženy se vrátily k ohni, tiše spolu rozmlouvajíce. Tu a tam se některá podívala jeho směrem, dokud se neuložil ke spánku.

Příštího dne pak dorazili na silnici a Jaem uklidil barvoměnivý plášť. Silnice byl široký pruh udusané hlíny, kde byly ještě místy na krajnici vidět dlažební kameny, ale cestu jim příliš neurychlila. Například vedla mezi hustě zalesněnými kopci. Některé kopce si zasloužily přinejmenším označení menší hora a mezi stromy vyčnívaly kolmé útesy a skalní věže. Za druhé, oběma směry neustále proudili lidé, i když jich nebylo příliš mnoho. Většinou to byly hloučky otrhaných lidí s prázdnými výrazy, kteří neměli dost rozumu na to, aby uhnuli z cesty žebřiňáku s volským spřežením, natož kupecké karavaně s vozy překrytými plátnem, vrzající za šesti až osmispřežím koní. Na svazích byly přilípnuté domy a stodoly ze světlého kamene a kolem poledne třetího dne konečně zahlédli první vesnici, kde byly domy bíle omítnuté, s plochými střechami ze světle červených tašek.

Popichování však pokračovalo. Elain pokračovala ve svých večerních prohlídkách. Když jí druhou noc v táboře u silnice sarkasticky řekl, že je rád, že ona je ráda, předvedla mu jeden z těch svých schválně majestátních úsměvů a pravila: „To bys měl být, pane Cauthone,“ a znělo to, jako by každé slovo myslela vážně!

Jakmile se začali zastavovat v hostincích, prohlížela koně ve stájích i seníky, kde přespávali vojáci. Když ji požádal, aby to nedělala, jenom chladně zvedla obočí a neodpověděla. Když jí řekl, aby to nedělala, obočí ani nezvedla. Prostě ho úplně ignorovala. Říkala mu, aby udělal věci, které stejně udělat chtěl – jako nechat v prvním zájezdním hostinci, kde měli podkováře, zkontrolovat koňům podkovy – a, což bylo ještě drásavější, i věci, které by udělal, kdyby se o nich dozvěděl před ní. Jak zjistila, že se Tad Kandel snaží utajit vřed na zadku, to Mat netušil, ani to, že Lawdrin Mendair má v sedlových brašnách tajně ne méně než pět lahví kořalky. Byl mnohem víc než jen podrážděný, když musel něco udělat poté, co mu řekla, aby to udělal, ale Kandelovi bylo třeba vřed proříznout – někteří členové Bandy přejali Matův vztah k léčení – a Mendairovu kořalku vylít a tucet dalších věcí.

Mat se téměř modlil za to, aby mu řekla, že má udělat něco, co by nebylo nutné, aspoň jednou, takže by jí mohl sdělit, že to neudělá. Důrazně, kategoricky, ne! Další žádost o ter’angrial by byla dokonalá, jenže ona se o něm už znovu nezmínila. Vysvětlil vojákům, že ji poslouchat nemusejí, a žádného nikdy nepřistihl, že by to dělal, ale když je začala chválit, jak dobře se postarali o koně, začali se potěšené křenit, a když jim říkala, že jí připadají jako dobří vojáci, nafukovali se jako pávi. V den, kdy si všiml, jak se Vanin udeřil klouby ruky do čela, a slyšel ho mumlat: „Děkuju, má paní,“ beze stopy ironie, v ten den Mat málem spolkl jazyk.

Snažil se být milý, ale ženy to nepřipouštěly, nejenom Elain. Aviendha mu řekla, že nemá žádnou čest, pro všechno na světě, a jestli Elain nebude prokazovat větší úctu, tak ho to naučí. Aviendha! Ženská, již stále podezíral, že jen čeká na příležitost podříznout Elain krk! A nazývala Elain skoro-sestrou! Vandene a Adeleas se na něho koukaly, jako by byl divný brouk připíchnutý na desku. Navrhl té hledačce, že si s ní zastřílí, o peníze nebo jenom pro zábavu – luk, který nosila, musel zjitřit její představivost, protože si jako hledačka dala jméno Birgitte – ale ona se na něj jen zvláštně podívala a odešla. Vlastně se pak od něj držela dál. Držela se Elain jako klíště, pokud se Elain nepřiblížila k němu. A Nyneiva...

Celou cestu ze Salidaru se mu vyhýbala, jako by páchl. Třetí noc na cestě, a první v hostinci, malé hospůdce zvané U svatebního nože, ji Mat zahlédl, jak ve stáji s doškovou střechou krmí scvrklou mrkví svou baculatou kobylku, a usoudil, že ať už se jinak děje cokoliv, může si s ní aspoň promluvit o Bode. Nestávalo se každý den, aby se něčí sestra vydala stát Aes Sedai, a Nyneiva bude vědět, před čím Bode stojí. „Nyneivo,“ řekl míře k ní, „chci si s tebou promluvit –“ Dál se nedostal.

Ona doslova vyskočila do vzduchu a vyrazila k němu, hrozíc mu pěstí, i když ji okamžitě zakryla v záhybech sukní. „Nech mě na pokoji, Mate Cauthone,“ málem řvala. „Slyšíš mě? Nech mě na pokoji!“ A proletěla kolem něj ven, naježená tak, až ho napadlo, že se jí cop postaví jako kočičí ocas. Poté nejen že páchl, ale také měl nějakou nemoc, která byla jednak odporná a navíc nakažlivá. Když se k ní jenom pokusil přiblížit, schovala se za Elain, mračila se na něj přes její rameno a tvářila se, jako by na něj chtěla vypláznout jazyk. Ženské byly prostě bláznivé. To bylo všechno.

Aspoň že Tom a Juilin byli ochotní jet ve dne vedle něj, tedy pokud si jejich pozornost nevyžádala Elain. Občas to dělávala, jen aby za ním nemohli, tím si byl jistý, ačkoliv nedokázal přijít na to proč. Když se na cestě začaly objevovat hostince, ti dva byli šťastní, že se každý večer můžou s ním a Naleseanem podělit o korbel piva či punče. Sedávali ve vesnických šencích s cihlovými zdmi, kde panoval úplný klid a pohled na mourovatou kočku byl zábavou, a u stolů obsluhovala sama paní hostinská, nevyhnutelně žena s hýžděmi, že kdyby se ji muž pokusil štípnout, zlámal by si prsty. Převážně se bavili o Ebú Daru, o němž Tom hodně věděl i přesto, že tam nikdy nebyl. Nalesean byl ochotný opakovat příhody ze své jediné návštěvy vždy, když ho někdo požádal, ač se soustředil hlavně na souboje, které viděl, a na sázky při koňských dostizích. Juilin měl příběhy od mužů, které znal a kteří tam byli, nebo aspoň znali někoho, kdo tam byl, jež zněly neuvěřitelně, dokud je Tom či Nalesean nepotvrdili. V Ebú Daru bojovali muži v soubojích kvůli ženám a ženy kvůli mužům a cena v obou případech – tohle slovo použili – souhlasila, že půjde s vítězem. Muži dávali ženám jako svatební dar nůž a žádali je, aby jej použili, pokud se jim znelíbí – znelíbí se jim! – a žena, která zabila muže, byla v právu, pokud se nedokázal opak. V Ebú Daru chodili muži kolem žen po špičkách a nutili se do úsměvu při něčem, kvůli čemu by jiného muže zabili. Elain si to tam zamiluje. A Nyneiva jistě taky.

Z jejich povídání však vzešlo ještě něco jiného. Mat si Nyneivino a Elainino znechucení z Vandene a Adeleas jen nepředstavoval, jakkoliv se to ony snažily zakrýt. Nyneiva se na pohled spokojila jen se zlobným mračením a tichým mumláním. Elain se nemračila ani nemumlala, ale neustále se snažila převzít velení. Zřejmě se už považovala za královnu Andoru. Ať už za tvářemi Aes Sedai bylo skryto Světlo ví kolik let, Vandene a Adeleas musely být dost staré, aby mohly být matkami mladší ženy, dokonce i babičkami. Mata by nijak nepřekvapilo, kdyby se dozvěděl, že byly Aes Sedai již v době, kdy se Nyneiva a Elain narodily. Dokonce ani Tom to napětí nechápal, a on kupodivu na prostého kejklíře věděl a rozuměl hodně věcem. Elain Tomovi málem utrhla hlavu a řekla mu, že to nepochopí a ani nemůže, když se jí to pokoušel mírně vyčíst. Obě starší Aes Sedai však byly pozoruhodně snášenlivé. Adeleas zřejmě často ani nebrala na vědomí, že Elain dává rozkazy, a obě vypadaly překvapeně, když si toho všimly.

„Vandene řekla: ‚No, jestli to opravdu chceš, dítě, tak to samozřejmě uděláme,'“ zamumlal Juilin do svého piva, když celý incident vyprávěl. „Myslely byste si, že někdo, kdo byl před několika dny jenom přijatá novicka, bude mít radost. Elaininy oči mi připomínaly zimní bouřku. Nyneiva skřípala zuby tak silně, až jsem se bál, že jí popraskají.“

Byli v šenku U svatebního nože. Vanin, Harnan a ostatní posedávali na lavicích u ostatních stolů spolu s několika místními. Muži měli dlouhé vesty, některé tak jasných barev, že by se i Cikán zaradoval, a často nenosili košile, ženy měly světlé šaty s úzkým hlubokým výstřihem a sukně na jednom boku vykasané ke koleni, aby byla vidět spodnička dost barevná, že vedle ní byly vesty téměř mdlé. Mnoho mužů a všechny ženy měli v uších velké kruhy a na rukou jim jiskřila barevná sklíčka tří čtyř prstenů. Jak muži, tak ženy hladili dlouhé zakřivené nože, které měli za pasem, a temně na cizince zahlíželi. U svatebního nože se zastavily dvě kupecké karavany z Amadicie, ale kupci jedli ve svých pokojích a jejich vozkové zůstali u vozů. Elain, Nyneiva a ostatní ženy také odešly nahoru.

„Ženy jsou... jiné,“ pronesl Nalesean se smíchem v odpověď na Juilinovu poznámku, i když hovořil k Matovi, a hladil si špičatou bradku. Obvykle mu obyčejní lidé tolik nevadili, ale Juilin byl prostý muž z Tearu, což očividně znamenalo rozdíl, zvlášť když na něj Juilin schválně kulil oči, kdykoliv na něj promluvil. „V Tearu existuje jedno rolnické rčení: ‚Aes Sedai je deset ženských v jedné kůži.‘ Rolníci jsou občas docela moudří, ať shoří moje duše, jestli ne.“

„Alespoň nikdo neudělal nic, řekněme, drastického,“ řekl Tom, „i když jsem si říkal, že je to jenom tak tak, když si Elain nechala uklouznout, že z Birgitte udělala svýho prvního strážce.“

„Tu hledačku?“ vyjekl Mat. Několik místních se na něj upřeně zadívalo a on ztišil hlas. „Ona je taky strážce? Elainin strážce?“ To rozhodně pár věcí vysvětlovalo.

Tom a Juilin si nad okrajem pohárů vyměnili pohled.

„Určitě ji potěší, až se dozví, žes přišel na to, že je hledačkou rohu,“ řekl Tom, otíraje si pěnu z knírů. „Ano, je strážce, a to málem vyvolalo pěknou bitku. Jaem ji okamžitě začal brát jako mladší sestru, ale Vandene a Adeleas...“ Ztěžka si povzdechl. „Je moc nepotěšilo, že si Elain už vybrala strážce – očividně většině Aes Sedai trvá několik let, než si nějakýho najdou – a rozhodně je nepotěšilo, že si jako strážce vybrala ženu. A Elain se kvůli tomu zabejčila ještě víc.“

„Zřejmě nerady dělají věci, co ještě nikdo předtím neudělal,“ dodal Juilin.

„Ženská strážcem,“ zamumlal Nalesean. „Věděl jsem, že s příchodem Draka Znovuzrozeného se všechno změní, avšak ženská strážcem?“

Mat pokrčil rameny. „Asi si povede docela dobře, dokud nezačne doopravdy střílet z toho svýho luku. Nateklo ti do špatný dírky?“ zeptal se Juilina, jenž se začal dusit svým pivem. „Dobrýmu luku dám každej den přednost před mečem. Ještě lepší je hůl, ale luk je dobrej. Jenom doufám, že se mi nebude snažit bránit, až přijde čas odvíst Elain k Randovi.“

„Myslím, že střílet umí.“ Tom se naklonil nad stůl a praštil Juilina do zad. „Myslím, že umí, Mate.“

Pokud ale Nyneiva a ostatní pomyslely na škubání vlasů – a Mat nechtěl být v okolí deseti mil, medailonek nemedailonek – jemu to nepředváděly. Viděl jenom pevnou frontu a další pokusy do něho usměrnit, počínaje chvílí, kdy ráno po prvním pokusu sedlal Oka. Naštěstí měl spoustu práce s odháněním Nerima, jenž si myslel, že sedlat Matova koně je jeho práce, a naznačil, že to umí lépe. Zamrazení ostatně trvalo jen chvilku, takže Mat nedal nijak najevo, že si něčeho všiml. Rozhodl se, že tohle bude jeho odpověď. Žádné pohledy, žádné mračení, žádné obviňování. Bude je ignorovat a nechá je škvařit ve vlastní šťávě.

Měl spoustu příležitostí je ignorovat. Stříbrný medailon zchladl ještě dvakrát, než našli silnici, a pak několikrát během dne, večer a každý den poté. Občas to přišlo a zmizelo mrknutím oka a občas si byl jist, že to pokračovalo hodiny. Nikdy ovšem nepoznal, která je za to zodpovědná. Aspoň obvykle ne. Jednou, když měl vzadu na krku opruzeninu z horka a pocit, že mu šátek uřízne hlavu, si všiml, že se na něj dívá Nyneiva, a medailon při tom zchladl. Mračila se tak, že procházející sedlák, jenž klackem pobízel svého vola ve snaze přimět zvíře šourat se rychleji, se na ni pořád ohlížel, jako by se bál, že by se každou chvíli mohla podívat na něj a možná zabít vola mezi ojemi. Jenomže když se na ni Mat zamračil na oplátku, ona nadskočila a málem spadla z koně a mrazení pominulo. U ostatních to prostě nepoznal. Občas vídal, jak ho pozorují dvě i tři včetně Aviendhy, jež šla pořád ještě pěšky a koně si vedla. Ostatní, když se konečně podíval, si povídaly mezi sebou či se dívaly, jak nad nimi na bezmračné obloze krouží orel nebo mezi stromy na prudkém svahu v dohledu od silnice stojí velký černý medvěd, o polovinu vyšší než vzrostlý muž. Jediná skutečně dobrá věc na tom všem byla, že měl dojem, jako by Elain neměla radost. Nevěděl proč a nezáleželo mu na tom. Prohlížet jeho muže. Poplácávat ho pochvalně po hlavě. Kdyby byl muž, který dělá takové věci, tak by ji byl nakopl.

Pravdou bylo, že začal být velmi samolibý. Ať už dělaly cokoliv, nemělo to na něj větší vliv, nic, co by nespravila trocha Nerimova mazání na prsa. Nerim ho ujišťoval, že to nejsou omrzliny. Cítil se samolibě, až do čtvrtého odpoledne. Právě vycházel ze stáje u Jižní obruče, chatrného dvouposchoďového stavení z bíle omítnutých cihel v chatrné vesnici plné bíle omítnutých cihel a much, zvané So Tehar, kde nechal Oka, když ho cosi měkkého prudce udeřilo mezi lopatky. S pachem koňského hnoje v nose se otočil na patě, připravený přerazit vejpůl pacholka nebo bojovat na nože s jedním ze soteharských mrzutě se tvářících hulvátů. Nebyl to však stájník ani hulvát. Jenom Adeleas, chvatně škrábala do své knížečky a pokyvovala hlavou. Ruce měla čisté.

Mat zašel do šenku a u hostinské si objednal punč, načež změnil názor a požádal místo toho o kořalku, kalnou tekutinu, o níž hubená žena tvrdila, že ji vyrábí ze švestek, ale která chutnala, jako by se s ní dala čistit rez. Juilin nad pitím jenom zafrkal a Tom odmítal byť jen přičichnout. Dokonce i Nalesean jenom usrkl a pak požádal o punč, a Nalesean byl ochoten pít cokoliv. Mat přestal počítat, kolik malých cínových šálků vyprázdnil, ale do postele ho museli dopravit Nerim s Lopinem spojenými silami. Nikdy ho ani nenapadlo, že by liščí hlava mohla mít nějaké hranice. Měl důkaz, a víc než to, že zastaví saidar, ale pokud jim stačilo, aby něco sebraly s pomocí jediné síly a hodily to po něm... Lepší než nic, říkal si pořád dokola, leže na hrbolatém slamníku a dívaje se, jak se po stropě plazí měsíční světlo a stíny. Mnohem lepší než nic. Kdyby se však udržel na nohou, byl by bez váhání sešel dolů pro další švestkovici.

Proto taky měl ohavnou náladu, jazyk jakoby pokrytý peřím, v hlavě mu bušilo a pod pálícím sluncem byl zpocený jako myš, když pátého dne silnice vystoupila na hřeben a odhalila Ebú Dar, rozkládající se dole na obou březích řeky Eldar, s velkým přístavem plným lodí za městem.

Prvním dojmem z města byla bílá. Bílé budovy, bílé paláce, bílé věže a vížky. Kupole jako jasně bílé tuříny nebo hrušky, často s karmínovými, modrými a zlatými pruhy, ale hlavně bylo město bílé a odráželo sluneční paprsky, až z toho bolely oči. Brána, k níž vedla silnice, byla široká a vysoká, s lomeným obloukem v bíle omítnuté hradbě tak silné, že jel dvacet kroků ve stínu, než se znovu vynořil do slunce. Město jako by bylo plné náměstí, kanálů a mostů, velkých náměstí plných lidí, s kašnami či sochami uprostřed, kanálů širokých i úzkých, po kterých muži poháněli bárky, a mostů všech velikostí, některé byly nízké, jiné se klenuly vysoko, některé byly dokonce dost široké, aby na nich mohly stát krámky. Paláce s portiky se silnými sloupy stály vedle krámků, předvádějících houně a sukno, domy o čtyřech poschodích s obrovskými oblouky oken, skrytými za žaluziemi, stály vedle stájí, nožířských dílen a rybáren.

Právě na náměstí Vandene přitáhla otěže a začala se radit s Adeleas, zatímco se na ně Nyneiva mračila a Elain se tvářila tak mrazivě, že by jí z nosu a brady měly viset rampouchy. Na Elainino naléhání se před vjezdem do města Aviendha vyškrábala na svého hubeného šedáka, ale teď zase stejně neohrabaně slezla dolů. Rozhlížela se kolem sebe skoro stejně zvědavě jako Olver, jenž vyvaloval oči od chvíle, kdy se město objevilo na dohled. Birgitte se zřejmě snažila těsně sledovat Elain, napodobujíc při tom Jaema a Vandene.

Mat využil příležitosti, začal se ovívat kloboukem a rozhlížel se kolem sebe.

Největší palác, jaký zatím viděl, zabíral celou jednu stranu náměstí, samá kupole, vížka a sloupořadí, tři a čtyři poschodí nad zemí. Na ostatních třech stranách náměstí dlážděného světlými dlažebními kameny stály velké domy společně s hostinci a krámy a všechny byly bílé. Uprostřed náměstí socha ženy v rozevlátém rouše, vyšší než ogier, stála na ještě vyšším podstavci. Žena měla jednu ruku zdviženou a ukazovala k jihu na moře. Procházelo tudy jen pár lidí, a věru nebylo divu, v takovém vedru. Na nejnižším stupni podstavce sochy několik lidí pojídalo oběd a kolem se slétali holubi a racci, rvoucí se o drobky. Bylo to ztělesnění míru a klidu. Mat nechápal, proč náhle ucítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky.

Ten pocit znal až příliš dobře. Občas ten pocit měl, když měl velké štěstí při hazardu. Byl tu vždycky, když byla na obzoru bitva. A zřejmě přicházel i tehdy, když bylo třeba učinit zásadní rozhodnutí, takové, kdy špatná volba mohla docela dobře znamenat, že skončí s podříznutým hrdlem.

„Teď půjdeme dovnitř menší bránou,“ ohlásila Vandene. Adeleas přikyvovala. „Merilille dohlédne na to, aby nám dali pokoje a my se mohly osvěžit.“

To muselo znamenat, že stojí před Tarasinským palácem, kde na Větrném trůně sedala Tylin Quintara z rodu Mitsobar a skutečně vládla území asi tak do sta mil kolem Ebú Daru. Jedna z mála věcí, které se mu podařilo o tomhle výletě zjistit, byla, že se Aes Sedai mají v paláci sejít s jednou ze svých, a také ovšem s Tylin. Aes Sedai se setkají s královnou. Mat se podíval na tu velkou hromadu lesklého mramoru a bíle omítnutého kamene a napadlo ho, jaké by to asi bylo bydlet tam. Obvykle se mu paláce líbily. Přinejmenším se mu líbilo všude, kde byli sloužící a zlato, a peřiny taky neuškodily. Ale pobyt v královském paláci znamenal, že pokaždé, když jste se ohlédli, měli jste za zadkem nějaké urozence. Mat byl raději, když se najednou setkával jen s omezeným počtem šlechticů. Dokonce i Nalesean dokázal být protivný. Takhle velký palác znamenal, buď že bude muset pořád uvažovat, kde asi Elain a Nyneiva jsou, nebo se je snažit pořád hlídat. Nebyl si jistý, co by bylo horší, kdyby ho nechaly, aby se za nimi vláčel jako jejich osobní strážce, nebo kdyby odmítly. Skoro slyšel, jak Elain říká tím chladným hlasem: Prosím, najděte nějaké ubytování pro pana Cauthona a moje muže. Ať je nakrmí a napojí. A klidně by to udělala. Zjevovala by se z čista jasna na další své prohlídky a říkala by mu, co má dělat, i kdyby to již dělal. Jenomže jestli s Nyneivou budou někde v bezpečí, tak to bude v královnině paláci. Kromě toho chtěl být někde, kde by mohl dát nohy nahoru a vypít si punč s dívkou na klíně, která by ho chlácholila. Mokré ručníky by taky nebyly od věci. Bolela ho hlava. V uších mu ještě zvonila přednáška, kterou mu ráno Elain přísně přednesla, o tom, jak špatné je pití a jak má dávat dobrý příklad. To byl další dobrý důvod, proč ji nemohl nakopnout. Byl na odpověď příliš slabý, právě vylezl z postele a přemítal, jestli se dokáže vytáhnout na Oka, a jí už tak prošlo příliš. Jestli to nezarazí teď, tak se nakonec bude on před ní ťukat klouby do čela.

Všechno to mu proběhlo hlavou, ještě než Vandene obrátila svého štíhlého nohatého ryzáka k paláci. „S mými muži se ubytujeme v jednom z těch hostinců,“ řekl Mat nahlas. „Když se budete ty nebo Elain chtít potulovat po ulicích, můžete mi poslat zprávu a já přivedu pár chlapů, aby vás doprovodili.“ Nejspíš to neudělají – nikdo nepřekonal ženskou, když si začala myslet, že se o sebe dokáže postarat s holýma rukama v jámě s medvědem – ale vsadil by se, že Vanin přijde na způsob, jak se dozvědět, kdy půjdou ven. A pokud ne on, tak Juilin. Lovec zlodějů by měl vědět jak. „Tenhle ujde.“ Vybrav zcela náhodně, ukázal na rozlehlou budovu na druhé straně náměstí. Nad klenutým vchodem se pohupovalo znamení, na něž nedohlédl.

Vandene se podívala, na Adeleas. Elain se podívala na Nyneivu. Aviendha se zamračila na něj.

On však žádné nedal příležitost promluvit. „Tome, Juiline, co byste řekli pár pohárkům punče?“ Voda by nejspíš byla lepší. Ještě toho v životě tolik nevypil.

Tom jen zavrtěl hlavou. „Snad později, Mate. Měl bych zůstat u Elain, kdyby mě snad potřebovala.“ Téměř otcovský úsměv, který Elain věnoval, se vytratil, když si všiml, že rozpačitě hledí na Mata. Juilin se neusmál – teď se ostatně usmíval zřídkakdy – ale také řekl, že zůstane s Elain, snad se zastaví později.

„Jak chcete,“ řekl Mat a znovu si dal klobouk na hlavu. „Vanine. Vanine?“ Tlouštík sebou trhl a přestal zbožně koukat na Elain. Skutečně se začervenal! Světlo, ta ženská ale měla špatný vliv.

Když Mat obracel Oka, zasáhl ho zezadu Elainin hlas, zněl ještě přísněji než ráno. „Nedovoluj jim pít přes míru, pane Cauthone.

Někteří muži nevědí, kdy mají přestat. Určitě nechceš, aby chlapec viděl dospělé muže opilé.“

Mat zaskřípal zuby a bez ohlížení přejel náměstí. Olver se na něho díval. Bude muset chlapy varovat, aby před klukem nechlastali, zvlášť Mendaira. Světlo, jak nesnášel, když mu říkala, co má dělat!

Ukázalo se, že hostinec se jmenuje U tulačky, ale znamení nade dveřmi a šenk slibovaly vše, po čem Mat toužil. V místnosti s vysokým stropem bylo rozhodně chladněji než venku, široké oblouky oken stínily dřevěné okenice s vyřezávanými arabeskami. Zdálo se, že je v nich víc děr než dřeva, avšak místnost stínily. Mezi místními seděli i cizinci, hubený Muranďan se zakroucenými kníry, podsaditý Kandořan se dvěma stříbrnými řetězy na přednici kabátce a další, které Mat jen tak od pohledu nepoznal. Ve vzduchu se vznášel řídký tabákový kouř a dvě ženy, hrající na pronikavé flétny, a muž s bubínkem mezi koleny přidávali podivnou hudbu. Nejlepší bylo, že šenkýřky byly hezoučké a muži u čtyř stolů hráli vrchcáby. Kandorský kupec hrál karty.

Vznosná hostinská se představila jako Setalle Ananová, i když podle oříškových očí se v Ebú Daru určitě nenarodila. „Dobří pánové...“ Velké kruhy v uších se jí zhouply, když se klaněla stejně Matovi jako Naleseanovi. „...může vám Tulačka nabídnout svoje ubohé ubytování?“

I přes nádech šedi ve vlasech byla pohledná, Mat se jí však díval do očí. Na těsně padnoucím náhrdelníku měla pověšený svatební nůž, jehož jílec, vyložený červenými a bílými kamínky, jí spočíval v hluboké jamce mezi prsy. Také u pasu měla zakřivený nůž. Přesto nedokázal potlačit úsměv. „Panímámo Ananová, mám pocit, jako bych přišel domů.“

Zvláštní bylo, že se mu v hlavě přestaly otáčet kostky.