Pán chaosu

1 Lev na kopci

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se stávají pověstmi. A pověsti blednou v mýty, a když věk, jenž je zrodil, znovu nastane, i ty mýty jsou dávno zapomenuty. V jednom věku, který jedni nazývají třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se v kopcích, pokrytých uschlými keři, kdesi v Cairhienu, zvedl vítr. Tento vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.

Na západ ten vítr vál, přes opuštěné vesnice a statky. Z mnoha domů však zbývala jenom změť ohořelých trámů. Cairhien rozvrátila válka, válka s cizinci a občanská válka, vpád cizích válečníků a chaos, a také v této chvíli, když již bylo po všem, kdy bylo prozatím po všem, zůstala jenom hrstka lidí, kteří se mohli vrátit do svých domovů. Ve větru nebyla ani stopa vlhkosti a slunce se snažilo vysát i to málo, co ještě zbylo v zemi. Tam, kde malé městečko Maerone stálo naproti většímu Aringillu na druhém břehu řeky Erinin, se vítr dostal do Andoru. Obě města se doslova pekla, a i když víc modliteb za déšť stoupalo z Aringillu, kde byli uvnitř hradeb nacpaní uprchlíci z Cairhienu jako malé ryby v koši, dokonce i vojáci kolem Maerone volali Stvořitele, někdy ovšem opile, někdy zaníceně. Zima už měla dávno vysílat svá chapadla, již dávno měl napadat první sníh, a ti, kteří se tu potili, se báli důvodu, proč tomu tak není, i když tyto obavy se nahlas odvážil vyslovit jenom málokdo.

Na západ ten vítr vál, rozhoupal suchem svraštělé listí na stromech, rozvlnil hladiny vysychajících potůčků tekoucích mezi spečeným bahnem. V Andoru žádné vypálené trosky nebyly, ale vesničané znepokojeně vzhlíželi ke slunci a sedláci se snažili nedívat na pole, na nichž se nezelenaly žádné ozimy. Pořád dál na západ, až se vítr dostal až do Caemlynu a zvedl dva praporce nad královským palácem, stojícím v srdci ogiery postaveného Vnitřního Města. Jeden praporec byl rudý jako krev a na něm byl vlnovkou rozdělený kotouč, jedna polovina kotouče byla bílá, druhá černá, stejně temná, jako byla bílá zářivá. Druhý praporec protínal oblohu jasnou bělí. Figura na něm, jakýsi zvláštní, zlatohřívý, čtyřnohý had se sluncovýma očima a šarlatovozlatými šupinami, jako by jela na větru. Byla otázka, který z těch dvou kusů látky vyvolával větší strach. Občas se vedle strachu objevovala stejně silná naděje. Naděje na spasení a strach ze zničení, pocházející z toho stejného zdroje.

Mnozí lidé tvrdili, že Caemlyn je druhé nejkrásnější město na světě, a nejen Andořané, kteří ho často uváděli na prvním místě i před samotným Tar Valonem. Mohutnou vnější hradbu ze šedého kamene se stříbrnými a bílými žilkami přerušovaly vysoké kulaté bašty a za ní se zvedaly ještě vyšší věže a v nemilosrdném slunci se leskly zlaté a bílé kupole. Město se zvedalo na kopcích ke středu, starobylému Vnitřnímu Městu, obklopenému vlastní, zářivě bílou hradbou, s vlastními věžemi a kupolemi, purpurovými, bílými a zlatými, pokryté třpytivými kachlemi mozaiek, které shlíželo na Nové Město, jež samo bylo staré hodně přes dva tisíce let.

Jako bylo Vnitřní Město srdcem Caemlynu, a víc než jen proto, že stálo uprostřed, královský palác byl srdcem Vnitřního Města. Palác jako by se vyloupl přímo z kejklířova příběhu, měl sněhobílé štíhlé věžičky a zlaté kupole a kružby připomínající krajku. Byl srdcem, které bušilo ve stínu těch dvou praporců.

Svlečen do pasu Rand právě v této chvíli obratně balancoval na špičkách a to, že je na nádvoří paláce s bílou dlažbou, nevnímal o nic víc než diváky ve sloupořadí kolem. Pot mu připlácl vlasy k hlavě a stékal mu po hrudi. Zpola zahojená jizva na boku prudce bolela, ale on to odmítal vzít na vědomí. Po předloktích se mu ovíjely postavy podobné té na bílém praporci nahoře a kovově se třpytily rudě a zlatě. Draci, tak je Aielové nazývali, a ostatní to jméno přejali. Nejasně si uvědomoval volavky úhledně vypálené do svých dlaní, ale jen proto, že je cítil, když sevřel dlouhý jílec cvičného dřevěného meče.

Byl jedno s mečem, plynule přecházel z postoje do postoje, bez přemýšlení, jeho boty lehce vrzaly na světlých dlaždicích. Lev na kopci se změnil v Měsíční oblouk a ten přešel v Jitřní věž. Bez přemýšlení. Pět zpocených, do půli těla nahých mužů kolem něj ostražitě přecházelo z jednoho postoje do druhého a pohybovalo cvičnými meči. Oni byli to jediné, co si skutečně uvědomoval. Muži s tvrdými tvářemi a sebevědomím, byli nejlepší, jaké zatím našel. Nejlepší od chvíle, kdy odešel Lan. Bez přemýšlení, jak ho to Lan naučil. Byl jedno s mečem, jedno s těmi pěti muži.

Náhle se rozběhl kupředu a muži kolem něj se rychle přesouvali, aby ho udrželi ve svém středu. A právě ve chvíli, kdy ta rovnováha byla na pokraji zhroucení, se náhle v půli kroku otočil a už běžel opačným směrem. Jeho protivníci se snažili reagovat, bylo však příliš pozdě. S hlasitým prásknutím zachytil shora vedený sek cvičného meče na vlastní čepeli ze svázaných prutů. Zároveň zasáhl pravou nohou prošedivělého muže vedle do břicha. Ten zachrčel a šel do předklonu. S čepelemi opřenými o sebe pak donutil Rand protivníka se zlomeným nosem k otočce, a jak procházel kolem předkloněného muže, ještě jednou ho kopl. Šedivec šel s lapáním po dechu k zemi. Randův protivník se snažil couvnout, aby mohl použít svou čepel, tím však uvolnil Randovu čepel, a ten otočil zápěstím – Réva se ovíjí – a tvrdě bodl na hruď, dost tvrdě, aby muže srazil na zem.

Uběhlo jen několik vteřin, takže ostatní tři muži se teprve nyní začali přibližovat. První, rychlý, podsaditý mužík usvědčil ze lži svou postavu a s výkřikem přeskočil muže se zlomeným nosem, když ten padal k zemi. Randova cvičná čepel ho zasáhla do holení, až ho zpola narovnala, a pak znovu přes záda, a tentokrát ho srazila na dlažbu.

Zůstali jen dva, ale ti byli nejlepší, jeden, pružný a hubený jako tyčka, jeho meč se pohyboval jako hadí jazyk, druhý, chlapík s vyholenou hlavou, který nikdy nedělal chyby. Okamžitě se rozdělili, aby se k Randovi přiblížili z opačných stran, ale on nečekal. Rychle se dostal k hubeňourovi. Měl jen chviličku, než soupeř přeskočí ty na zemi.

Hubeňour byl rychlý a navíc dobrý. Rand nejlepším nabídl zlato, a oni přišli. Tenhle byl vysoký Andořan, ačkoliv ho Rand o dlaň převyšoval, výška však neměla při šermu větší význam. Síla občas měla. Rand na něj naplno zaútočil. Když muž couval, protažená tvář se mu stáhla. Kanec se řítí dolů horou prorazil Roztínáním hedvábí, rozdrtil Trojitý blesk, a svázané pruty muže tvrdě zasáhly z boku do krku. Padl k zemi s přiškrceným zachrčením.

Rand se okamžitě vrhl dolů a doprava, překulil se na dlažbě na kolena a jeho čepel provedla Řeku podemýlající břeh. Muž s oholenou hlavou nebyl nijak rychlý, ale nějak tuto figuru vytušil. Randova čepel z prutů mu ještě mířila na břicho a muž již udeřil vlastní čepelí Randa po hlavě.

Rand na chviličku zakolísal, vidění se mu rozmazalo a před očima mu vířily pouze černé tečky. Potřásl hlavou, aby si pročistil zrak, a když se zvedal na nohy, musel se opřít o cvičný meč. Muž s vyholenou hlavou prudce lapal po dechu a ostražitě Randa sledoval.

„Zaplaťte mu,“ řekl Rand a ostražitost se holohlavému vytratila z očí. Ta ostražitost byla zbytečná. Jako kdyby Rand neslíbil denní mzdu navíc každému muži, kterému se podaří ho srazit. Trojnásobek tomu, komu se ho podaří porazit v souboji muže proti muži. Byl to způsob, jak zajistit, že se nikdo nebude držet zpátky, aby Draku Znovuzrozenému polichotil. Nikdy se jich neptal na jména, a pokud jim to připadalo zvláštní, tím líp, pokud se pak o to víc snažili. Chtěl protivníky, kteří by ho vyzkoušeli, ne se s nimi přátelit. Přátelé, které měl, jednoho dne budou proklínat hodinu, kdy ho potkali, pokud k tomu již nedošlo. Ostatní se vrtěli také. „Zabití“ měli zůstat ležet, dokud nebylo po všem, jako překážka, kterou by byla i skutečná mrtvola, ale podsaditý muž zvedal toho se šedivými vlasy, jenž měl potíže udržet se na nohou. Pružný chlapík zase potřásal hlavou a usykával přitom. Dneska už žádné cvičení nebude. „Zaplaťte jim všem.“

Diváci stojící mezi úzkými kanelovanými sloupy začali tleskat a jásat, urození pánové a paní v barevných hedvábných brokátech, zatížených složitými výšivkami a prýmky. Rand se ušklíbl a odhodil meč. Tahle banda byli jen nohsledi urozeného pána Gaebrila, když královna Morgasa – jejich královna – nebyla pomalu víc než vězeňkyně v tomto paláci. Svém paláci. Rand je však potřeboval. Prozatím. Sáhni na bodlák a popícháš se, pomyslel si. Aspoň doufal, že je to jeho myšlenka.

Sulin, šlachovitá bělovlasá vůdkyně Randova doprovodu aielských Děv oštěpu, vytáhla z měšce blýskavou zlatou tarvalonskou marku a hodila ji muži s úšklebkem, který jí stáhl ošklivou jizvu na líci. Děvy nerady viděly, když Rand zacházel s mečem, dokonce i s touto cvičnou čepelí. Nelíbil se jim žádný meč. Žádný Aiel neměl rád meče.

Muž s oholenou hlavou minci zachytil a na Sulinin upřený pohled odpověděl opatrnou úklonou. Všichni se chovali opatrně kolem Děv, v těch jejich kabátcích, spodcích a měkkých vysokých zašněrovaných botách hnědých a šedých odstínů, zcela splývajících s pustou krajinou Pustiny. Některé si začaly přidávat k odění odstíny zelené, aby splynuly také s tím, čemu i přes panující sucho říkaly mokřiny. Ve srovnání s Aielskou pustinou tu bylo stále dost vlhko. Než opustili Pustinu, jen pár Aielů vidělo vodu, kterou by nemohli překročit jedním krokem, a kvůli jezírkům dva tři kroky širokým byly vedeny hořké spory.

Jako všichni aielští válečníci, jako ostatních dvacet světlookých Děv rozestavěných kolem nádvoří, i Sulin nosila vlasy zastřižené nakrátko až na pramen na temeni. V levé ruce nesla tři krátké oštěpy a hovězinou potažený puklíř a u pasu měla pověšený nůž s těžkou čepelí. Jako každý aielský válečník, třebas i ve věku Jalani, které bylo krásných šestnáct a ještě měla na tvářích stopy dětského tuku, Sulin věděla velmi dobře, jak tyto zbraně používat, a při nejmenší provokaci by je použít neváhala, alespoň podle názoru lidí na téhle straně Dračí stěny. Kromě ní Děvy pozorovaly každého, každou kružbu v oknech i balkony ze světlého kamene, každý stín. Far Dareis Mai, Děvy oštěpu nesly čest svého předpovězeného Car’a’carna, i když občas svým vlastním zvláštním způsobem, a všechny do jednoho by zemřely, jen aby Randa udržely naživu. Z toho pomyšlení se mu žaludek škvířil ve vlastní kyselině.

Sulin dál s úšklebkem házela mužům zlato – Randa potěšilo, že tento dluh splácí tarvalonskými penězi – další zlaťák muži s vyholenou hlavou a po jednom ostatním. Aielové většinu mokřiňanů neuznávali o nic víc, než uznávali meče, a do toho zahrnovali každého, kdo nebyl narozen a vychován jako Aiel. Pro většinu Aielů by sem patřil i Rand, i přes svou aielskou krev, nebýt těch draků na pažích. Jeden označoval kmenového náčelníka, muž si ho vysloužil tím, že riskoval život proti síle vůle. Dva označovali Car’a’carna, náčelníka náčelníků, Toho, kdo přichází s úsvitem. A Děvy měly další důvody ke své nechuti.

Muži posbírali cvičné meče, košile a kabátce a odpoklonkovali se z nádvoří. „Zítra,“ zavolal za nimi Rand. „Brzy –“ Rozkaz následovaly další úklony.

Než byli polosvlečení muži z dohledu, andorští šlechtici se vyhrnuli ze sloupořadí jako hedvábná duha, tlačili se kolem Randa a krajkovými kapesníčky si otírali zpocené tváře. Randovi se z toho obrátil žaludek. Využij, co musíš využít, nebo nech zemi zahalit Stínem. Tohle mu řekla Moirain. Skoro před touhle bandou dával přednost počestné opozici Cairhieňanů či Tairenů. Při tomhle pomyšlení se málem rozesmál, nazývat to, co dělali tamti, počestné.

„Jsi úžasný,“ vydechla Arymilla a zlehka mu položila ruku na paži. „Tak rychlý, tak silný.“ Její velké hnědé oči byly ještě víc vlahé než obvykle. Očividně byla dost hloupá, aby ho považovala za snadnou kořist. Na zelených šatech se stříbrem vyšitými liánami měla podle andorských měřítek hodně hluboký výstřih, což znamenalo, že jí byl vidět kousíček rýhy mezi ňadry. Byla hezká, avšak dost stará, aby mohla být jeho matkou. Žádná z žen nebyla mladší, některé i starší, a přesto se všechny předbíhaly v tom, která bude Randovi lízat boty.

„To bylo ohromné, můj pane Draku.“ Elenia Arymillu málem odstrčila. Úsměv vypadal na prohnané tváři té ženy s medovými vlasy divně. Měla pověst saně. V přítomnosti Randa to ovšem nedávala najevo. „V celých dějinách Andoru neexistoval šermíř tobě rovný. Dokonce ani Souran Maravaile, jenž byl největším generálem Artuše Jestřábí křídlo a manželem Ishary, první ženy, která usedla na Lví trůn – dokonce i on zemřel, když stál jen proti čtyřem šermířům. Nájemným vrahům, ve třiadvacátém roce stoleté války. I když všechny čtyři při tom zabil.“ Elenia si málokdy nechala ujít příležitost předvést své znalosti andorských dějin, zvláště v oblastech, o nichž toho bylo známo málo, jako o válce, která po smrti Jestřábího křídla rozervala jeho říši na kusy. Aspoň že dneska nepřipojila důvody ospravedlňující její nároky na Lví trůn.

„Jenom maličká smůla na konci,“ připojil se bodře Eleniin manžel Jarid. Byl to hranatý muž, na Andořana tmavý. Na manžetách a klopách červeného kabátce měl vyšité spirály a zlaté kance, znak rodu Sarandů, a jeho žena měla na dlouhých rukávech a vysokém límci stejně rudých šatů stříbrné lvy Andoru. Randa napadlo, jestli si myslí, že ty lvy nepozná. Jarid byl hlavou svého rodu, ale ctižádost a hnací síla vycházely od ní.

„Skvěle provedeno, můj pane Draku,“ řekla Karind bez obalu. Její mihotavé šedé šaty, stejně strohé jako její tvář, jen s těžkými stříbrnými lemy na rukávcích a lemu, téměř ladily se šedými prameny v tmavých vlasech. „Určitě musíš být ten nejlepší šermíř na světě.“ Přes vyřčená slova byl klidný pohled té hranaté ženy jako rána kladivem. Kdyby měla mozek, který by ladil s její tvrdostí, byla by nebezpečná.

Naean byla štíhlá, světlá kráska s velkýma modrýma očima a vlnitými, lesklými a černými vlasy, avšak opovržlivý úšklebek, kterým hodila po pětici odcházejících mužů, byl jejím stálým rysem. „Mám podezření, že si to naplánovali dopředu, aby se tomu jednomu podařilo tě zasáhnout. Ten peníz navíc si mezi sebou rozdělí.“ Na rozdíl od Elenii se modře oděná žena se třemi stříbrnými klíči rodu Arawnů na dlouhých rukávcích o svých nárocích na trůn nikdy nezmínila, alespoň ne tam, kde by to mohl slyšet Rand. Předstírala, že je spokojená s rolí hlavy rodu jednoho starobylého rodu, lvice předstírající, že je spokojená jako domácí kočka.

„Copak se nemůžu vždycky spolehnout na to, že moji nepřátelé budou spolupracovat?“ zeptal se tiše. Naean překvapeně našpulila rty. Nebyla zdaleka hloupá, ale zřejmě si myslela, že ti, kdo stojí proti ní, by se měli okamžitě převalit na záda, když se s ní střetnou, a brala jako osobní urážku, když to neudělali.

Jedna z Děv, Enaila, Randovi podala silný bílý ručník, aby si jím mohl setřít pot z těla, avšak šlechticů si nevšímala. Vlasy měla jako oheň a na Aielanku byla poměrně malá. Velmi ji rozčilovalo, že některé z těchhle mokřinských žen jsou vyšší než ona. Většina Děv se mohla dívat většině mužů v místnosti do očí. Andořané dělali, co mohli, aby si jí také nevšímali, jelikož však příliš okatě upírali zraky jinam, jasně se jim to nedařilo. Enaila odešla, jako by byli neviditelní.

Ticho trvalo jen chvíli. „Můj pán Drak je moudrý,“ řekl urozený pán Lir s lehkou úklonou a mírným zamračením. Hlava rodu Ansharů, Lir byl štíhlý jako čepel meče a stejně tak pevný, ve žlutém kabátci zdobeném zlatými lemy, ale taky příliš uhlazeně falešný, prostě vůbec příliš uhlazený. Jeho fasádu nikdy nezhyzdilo nic, kromě těch občasných zamračení, jako by si je neuvědomoval, a přesto nebyl zdaleka jediný, kdo po Randovi vrhal kosé pohledy. Všichni se na Draka Znovuzrozeného ve svém středu občas dívali se zadumanou nedůvěrou. „Nepřátelé obvykle dříve nebo později začnou spolupracovat. Musíte je poznat dřív, než k tomu dostanou příležitost.“

Urozený pán Henren, dost hranatý, plešatý, s tvrdým pohledem, a urozená paní Carlys, se šedými kudrnami, otevřenou tváří a proradnou myslí, baculatá a uhihňaná Daerilla i nervózní Elgar s úzkými rty a téměř tucet dalších, kteří mlčeli, když mluvili mocnější, teď začali chrlit chválu na Randovu moudrost.

Šlechtici a šlechtičny z nižších rodů se však odmlčeli, jakmile Elenia opět otevřela ústa. „Vždycky je těžké poznat nepřítele dřív, než se prozradí. Pak je často až příliš pozdě.“ Její manžel moudře kývl.

„Já vždycky říkám,“ ohlásila Naean, „že ti, kteří mne nepodporují, stojí proti mně. Zjistila jsem, že je to dobré pravidlo. Ti, kdo se drží vzadu, možná čekají, až se k nim obrátíš zády, aby ti do nich vrazili dýku.“

Tohle nebylo zdaleka poprvé, kdy se snažili zabezpečit si své postavení tím, že vrhnou podezření na jiného urozeného pána či paní, kteří zrovna nebyli přítomni, ale Rand si zoufale přál, aby je mohl zarazit, aniž by jim to musel říci otevřeně a naplno. Jejich pokusy hrát velkou hru rodů byly chabé ve srovnání s mazaným manévrováním Cairhieňanů, dokonce i Tairenů, a tito urozenci navíc byli podráždění, byly tu však jisté věci, o nichž Rand nechtěl, aby je zatím napadaly. Pomoc kupodivu přišla od bělovlasého urozeného pána Nasina, hlavy rodu Caerenů.

„Další Jearom,“ řekl ten muž a podlézavý úsměv se na jeho vyzáblém, úzkém obličeji vyjímal dosti podivně. Přivolal tím na sebe podrážděné pohledy dokonce i od nižších šlechticů, než se ti vzpamatovali. Nasin byl poněkud popletený od událostí, které doprovázely Randův příchod do Caemlynu. Místo hvězdy a meče svého rodu měl Nasin světle modré klopy pošité neladícími kvítky, měsíčky a laskavcem, a občas nosil květinu i v řídnoucích vlasech jako nějaký vesnický mládenec na námluvách. Rod Caerenů však byl příliš mocný, aby ho Jarid nebo Naean odsunuli stranou. Nasin pokýval hlavou na hubeném krku. „Tvoje šermování je pozoruhodné, můj pane Draku. Jsi další Jearom.“

„Proč?“ Slovo proletělo nádvořím a sežehlo andorské tváře.

Davram Bashere rozhodně nebyl Andořan, s těma svýma zešikmenýma, téměř černýma očima, zahnutým zobanem místo nosu a hustými prošedivělými kníry zatočenými jako rohy kolem širokých úst. Byl štíhlý, o kousek vyšší než Enaila, měl krátký šedý kabátec, stříbrem vyšívaný na manžetách a klopách, a baňaté kalhoty zastrčené do holínek s ohnutými manžetami pod koleny. Tam, kde Andořané stáli a přihlíželi, si saldejský vrchní maršál nechal na nádvoří přitáhnout pozlacené křeslo a rozvaloval se v něm s nohou přes lenoch. Meč s košovou záštitou měl otočený tak, aby na něj snadno dosáhl. Snědá tvář se mu leskla potem, ale věnoval tomu stejně málo pozornosti jako Andořanům.

„Co tím myslíš?“ chtěl vědět Rand.

„Všechno tohle cvičný šermování,“ pronesl Bashere lehkým tónem. „A s pěti muži? Nikdo necvičí proti pěti. Je to hloupost. Dřív anebo později ti v takové potyčce vyrazí mozek z hlavy, dokonce i s cvičnými meči, a úplně zbytečně.“

Rand zaťal zuby. „Jearom jich jednou porazil deset.“

Bashere si poposedl a všetečně se zasmál. „Myslíš, že budeš žít dost dlouho, aby ses vyrovnal největšímu šermíři v dějinách?“ Andořané začali rozhněvaně mručet – Rand si byl jist, že hněv jen předstírají – ale Bashere si toho nevšímal. „Koneckonců, jsi, kdo jsi.“ Náhle se pohnul jako narovnávající se pružina. Randovi na srdce zamířila dýka, kterou vytáhl, když se ještě přesunoval.

Rand nepohnul svalem. Místo toho chňapl po saidínu, mužské polovici pravého zdroje. Nevěnoval tomu o nic víc pozornosti než dýchání. Saidín ho zaplavil, nesl s sebou špínu Temného, lavinu odporného ledu, proud páchnoucího roztaveného kovu. Usměrnil, jednoduché tkanivo ze vzduchu, které omotalo dýku a zastavilo ji na délku paže od jeho hrudi. Obklopovala ho prázdnota, vznášel se uprostřed ní, myšlenky i pocity mu byly vzdálené.

„Chcípni!“ zařval Jarid, tasil meč a rozběhl se k Basheremu. Lir, Henren a Elegar i všichni přítomní andorští páni měli taky meče venku, dokonce i Nasin, i když to vypadalo, že on ho spíš upustí. Děvy si ovinuly šufy kolem hlav a přes obličej si vytahovaly černé závoje až k modrým či zeleným očím, a přitom zvedaly oštěpy s dlouhými hroty. Aielové se před zabíjením vždycky zahalovali.

„Dost!“ štěkl Rand a všichni ztuhli na místech, Andořané zmateně mrkali, Děvy se prostě jenom zvedly na špičky. Bashere se zase klidně usadil zpátky do křesla a nohu opět přehodil pohodlně přes lenoch.

Rand jednou rukou sebral dýku s rukojetí z rohoviny a propustil pravý zdroj. Přestože se mu z té špíny obracel žaludek, ze špíny, která nakonec ničila muže, již mohli usměrňovat, propustit ho bylo těžké. Se saidínem v sobě viděl jasněji, slyšel ostřeji. Byl to paradox, který nechápal, ale když se vznášel v té zdánlivě nekonečné prázdnotě a byl nějak oddělen od počitků a pocitů, měl všechny smysly znásobené. Bez něj se cítil jen zpola živý. A něco z té špíny jako by zůstávalo, ne však chlácholivá nádhera saidinu. Smrtonosná nádhera, která by ho zabila, kdyby v zápase s pravým zdrojem byť jen drobet zakolísal.

Převraceje stále dýku v rukou, pomalu přistoupil k Basheremu. „Kdybych byl o mrknutí oka pomalejší,“ poznamenal docela tiše, „byl bych teď mrtvý. Mohl bych tě na místě zabít a žádný zákon Andoru ani jiné země by mi to nedával za vinu.“ Uvědomil si, že je připravený to udělat. Saidín nahradil chladný hněv. Známost trvající pár týdnů neomlouvala něco takového.

Saldejec měl šikmé oči klidné, jako by se povaloval ve vlastním domově. „Mojí ženě by se to nelíbilo. A tobě taky ne, když už jsme u toho. Deira by se nejspíš ujala velení a vydala se znovu honit Taima. Neschvaluje můj slib, že půjdu za tebou.“

Rand lehce zavrtěl hlavou, klidné chování vrchního maršála poněkud otupilo ostří jeho hněvu. A jeho slova. Bylo překvapením, že všichni šlechtici mezi devíti tisícovkami saldejských jezdců si přivedli své manželky, a dokonce i většina ostatních důstojníků taky. Rand nechápal, jak může muž vzít svou manželku do nebezpečí, ale v Saldeii to byla tradice, výjimkou byly pouze výpravy do Morny.

Pohledu na Děvy se vyhnul. Bojovníci až do konečků prstů, ale také ženy. A on slíbil, že je nebude chránit před nebezpečím, dokonce ani před smrtí ne. Neslíbil však, že ho z toho pomyšlení nebude mrazit, a rvalo mu to duši na kusy, ale svůj slib dodržoval. Dělal, co musel, i když se kvůli tomu sám nenáviděl.

S povzdechem teď odhodil dýku. „Ptal jsem se,“ řekl zdvořile, „proč?“

„Protože jsi tím, kým jsi,“ odpověděl Bashere prostě. „Protože ty – a asi rovněž muži, které sbíráš – jsi tím, čím jsi.“ Rand za sebou zaslechl kroky. Jakkoliv se snažili, Andořané nikdy nedokázali skrýt hrůzu z jeho amnestie. „Kdykoliv můžeš udělat to, co jsi nyní udělal s mou dýkou,“ pokračoval Bashere, postavil na zem i druhou nohu a předklonil se, „ale aby se k tobě dostal nějaký vrah, musel by projít přes tvoje Aiely. A moje jezdce, když už jsme u toho. Pche! Jestli se k tobě něco dostane dost blízko, nebude to člověk.“ Rozhodil rukama a znovu se opřel. „No, jestli chceš cvičit s mečem, dělej si to. Muž potřebuje cvičit, a uvolnit se. Ale nenech si rozbít hlavu. Příliš mnoho věcí na tobě závisí a já kolem tebe nevidím žádné Aes Sedai, aby tě vyléčily.“ Jeho kníry málem zakryly náhlý úsměv. „Kromě toho, kdybys zemřel, nemyslím, že by naši andorští přátelé dál přijímali mě i moje muže s otevřenou náručí.“

Andořané vrátili meče do pochev, ale oči dál zlobně upírali na Bashereho. Nemělo to nic společného s tím, jak málem zabil Randa. Obvykle se v blízkosti Bashereho tvářili nezúčastněně – přese všechno to byl cizí generál s cizím vojskem na andorské půdě. Drak Znovuzrozený tu Bashereho chtěl, a tahle tlupa by se usmívala třebas na myrddraala, pokud by si to Drak Znovuzrozený přál. Kdyby se však Rand obrátil proti němu... Pak by nebylo třeba již nic skrývat. Byli to supi, připravení se krmit na Morgase, než zemřela, a kdyby dostali jenom z poloviny takovou moc, krmili by se i na Basherem. A na Randovi taky. Skoro se nemohl dočkat, až se jich zbaví.

Jediný způsob, jak žít, je zemřít. Ta myšlenka se mu náhle vynořila v hlavě. Tohle jednou slyšel, a tak, že tomu musel věřit, ale ta myšlenka nebyla jeho. Musím zemřít. Zasloužím si jenom smrt. Chytil se za hlavu a odvrátil se od Bashereho.

Bashere okamžitě stál a držel Randa za ramena, i když mladší muž byl o hlavu vyšší než on. „Co se děje? Opravdu ti ta rána nakřápla lebku?“

„Jsem v pořádku.“ Rand ho odstrčil. V tomhle nikdy nebyla bolest, jen šok, že má v hlavě myšlenky jiného muže. Bashere nebyl jediný, kdo se díval. Většina Děv ho sledovala stejně pozorně jako na nádvoří, zvláště Enaila a žlutovlasá Somara, nejvyšší ze všech. Ty dvě mu nejspíš přinesou nějaký bylinkový čaj hned, jak jim skončí služba, a budou nad ním stát, dokud ho nevypije. Elenia, Naean, Lir a ostatní Andořané ztěžka dýchali, mačkali si kabátce a suknice a na Randa hleděli pozorně s očima rozšířenýma strachem jako lidé, kteří se bojí, že by mohli zahlédnout první známky šílenství. „Jsem v pořádku,“ oznámil celému nádvoří. Jen Děvy se uvolnily, a Enaila a Somara pouze trošku.

Aielům na „Draku Znovuzrozeném“ ani nezáleželo, pro ně byl Rand Car’a’carn, předpovězený, že je sjednotí a zničí. Nezatěžovali se tím, ačkoliv se toho také obávali, jeho usměrňováním se však zřejmě také nezatěžovali, ani ničím, co s tím mohlo být spojeno. Ostatní – mokřiňané, pomyslel si suše – ho nazývali Drakem Znovuzrozeným a nikdy neuvažovali dál o tom, co to znamená. Věřili, že je novým vtělením Luise Therina Telamona, Draka, muže, který uzavřel díru do věznice Temného a ukončil válku Stínu před více než třemi tisíci lety. Ukončil také věk pověstí, kdy protiútok Temného pošpinil saidín a každý muž, který mohl usměrňovat, postupně zešílel, a začalo to u Luise Therina samotného a též stovky jeho rytířů. Nazývali Randa Drakem Znovuzrozeným a nikdy je ani nenapadlo, že by mohl mít v hlavě jistou část Luise Therina, stejně šíleného jako v den, kdy začal Čas šílenství a Rozbití světa, stejně šíleného jako všichni ti muži Aes Sedai, kteří změnili tvář světa k nepoznání. Přicházelo to k němu pomalu, avšak čím víc se Rand naučil o jediné síle, tím silnější byl v ovládání saidínu a tím silnější byl i hlas Luise Therina, takže pro Randa bylo stále těžší bojovat proti tomu, aby ho myšlenky mrtvého muže nepřemohly. To byl důvod, proč tak rád cvičil s mečem. Nepřítomnost myšlenek byla přehrada, která udržovala jeho já.

„Musíme najít nějakou Aes Sedai,“ zamumlal Bashere. „Jestli jsou ty řeči pravdivé... Světlo spal moje oči, kéž bych nikdy nedovolil tamté odejít.“

Poté, co Rand a Aielové dobyli město, hodně lidí z Caemlynu uprchlo. Palác sám se přes noc téměř zcela vylidnil. Rand by byl rád našel jisté lidi, kteří mu kdysi pomohli, ale všichni zmizeli. Někteří stále ještě utíkali. Jednou z těch, kteří uprchli hned v prvních dnech, byla mladá Aes Sedai, dost mladá, aby na její tváři ještě nebyla vidět zrádná bezvěkost. Bashereho muži ji našli v hostinci a poslali jí zprávu, ale když zjistila, kdo Rand je, s křikem utekla. Doslova s křikem. Dokonce ani nezjistil její jméno nebo adžah. Povídalo se, že někde ve městě je ještě jedna, ale drbů teď Caemlynem kolovaly stovky, tisíce, a jeden byl méně pravděpodobný než druhý. Rozhodně nebylo pravděpodobné, že by nějaký vedl k Aes Sedai. Aielské hlídky zahlédly několik, které Caemlyn objížděly, každá očividně někam velmi spěchala a žádná nehodlala vstoupit do města obsazeného Drakem Znovuzrozeným.

„Mohl bych snad nějaké Aes Sedai věřit?“ zeptal se Rand. „Bylo to jenom bolení hlavy. Nemám tak tvrdou hlavu, aby mě trochu nebolela, když mě do ní praští.“

Bashere si odfrkl tak mocně, až se mu zavlnily kníry. „Ať už máš hlavu jakkoliv tvrdou, dřív nebo později budeš muset nějaké Aes Sedai začít důvěřovat. Bez nich nikdy nespojíš všechny státy pod svým velením, jedině že bys je dobyl. Lidé takové věci hledají. A ať už se bude povídat, že jsi těch Proroctví splnil Světlo ví kolik, oni budou pořád čekat, až si tě poznačí Aes Sedai.“

„Bojům se stejně nevyhnu, a ty to dobře víš,“ prohlásil Rand. „Bělokabátníci mě v Amadicii nepřivítají, i kdyby Ailron souhlasil, a Sammael Illian bez boje taky nevydá.“ Sammael a Rahvin a Moghedien a... Drsně tyto myšlenky vyhnal z hlavy. Nebylo to snadné. Přicházely bez varování, a nikdy to nebylo snadné.

Zadunění ho přimělo ohlédnout se přes rameno. Arymilla ležela jak široká tak dlouhá na dláždění a Karind klečela u ní, stahovala jí suknice přes kotníky a třela jí zápěstí. Elegar se kymácel, jako kdyby se mohl každou chvíli připojit k Arymille, a ani Nasin, ani Elania nevypadali o mnoho lépe. Většina ostatních byla zřejmě připravená vrhnout. Mohla to všechno způsobit zmínka o Zaprodancích, zvláště proto, že jim Rand řekl, že urozený pán Gaebril byl ve skutečnosti Rahvin. Rand si nebyl jist, nakolik mu uvěřili, ale jenom pomyšlení na tuto možnost stačilo, aby se většině roztřásla kolena. Jen díky svému zděšení byli prozatím naživu. Kdyby si Rand myslel, že Rahvinovi sloužili vědomě... Ne, pomyslel si. I kdyby to byli věděli, kdyby to byli všechno temní druzi, i tak bys je využil. Občas mu bylo ze sebe tak zle, že byl vážně připravený zemřít.

Alespoň mluvil pravdu. Všechny Aes Sedai se pokoušely udržet v tajnosti, že Zaprodanci jsou volní. Bály se, že to vyvolá jen další zmatek a paniku. Rand se snažil tuto pravdu šířit. Lidé mohli zpanikařit, ale budou mít čas se vzpamatovat. Kdyby bylo podle Aes Sedai, mohla by tato informace a následná panika přijít příliš pozdě, aby se lidé ještě stačili vzpamatovat. Kromě toho lidé měli právo vědět, proti čemu stojí.

„Illian se dlouho neudrží,“ poznamenal Bashere. Rand se prudce otočil zpátky, ale Bashere byl příliš zkušený voják, aby mluvil o něčem, o čem by neměl, tam, kde by ho mohl slyšet někdo nepovolaný. Jen se snažil odvést řeč od Zaprodanců. Ačkoliv jestli Zaprodanci, či cokoliv jiného, vyváděli Davrama Bashereho z míry, tak to na něm Rand ještě neviděl. „Illian praskne jako ořech, když do něho praštíš kladivem.“

„S Matem jste vymysleli dobrý plán.“ Základní nápad byl Randův, ale Mat a Bashere přišli s tisícem podrobností, díky nimž by plán měl fungovat. Mat měl víc nápadů než Bashere.

„Zajímavý junák, tenhle Mat Cauthon,“ zadumal se Bashere. „Těším se na to, až si s ním znovu promluvím. Nikdy nechce říct, u koho studoval. U Agelmara Jagada? Slyšel jsem, že jste oba byli v Shienaru.“ Rand mlčel. Matova tajemství patřila jenom jemu. Rand si sám ani nebyl jistý, co to vlastně je za tajemství. Bashere naklonil hlavu a prstem se poškrábal ve vousech. „Na to, aby studoval u kohokoliv jiného, je moc mladý. Není starší než ty. Našel někde nějakou knihovnu? Rád bych viděl ty knihy, co přečetl.“

„To se musíš zeptat jeho,“ řekl Rand. „Já nevím.“ Předpokládal, že Mat někde nějakou knihu občas přečte, nicméně Mata knížky moc nezajímaly.

Bashere jenom kývl. Když se Rand o něčem nechtěl bavit, Bashere to obvykle nechal být. Obvykle. „Až příště zase pojedeš do Cairhienu, co kdybys přivedl tu zelenou sestru, co je tam? Egwain Sedai? Slyšel jsem, jak o ní Aielové mluví. Povídali, že je taky z tvé vesnice. Té bys snad mohl věřit, ne?“

„Egwain má jiné povinnosti.“ Rand se zasmál. Zelená sestra. Kdyby jen Bashere věděl.

Po Randově boku se objevila Somara s Randovou lněnou košilí a kabátcem z dobrého červeného sukna podle andorské módy, s draky na velkém límci a hustě vyšitými vavřínovými listy na klopách a rukávcích. Byla vysoká dokonce i na Aielanku, snad jenom o dlaň nižší než on sám. Jako ostatní Děvy, i ona si shrnula závoj, ale hlavu měla stále pokrytou šedohnědou šufou, takže jí byl vidět jenom obličej. „Car’a’carn se nachladí,“ zamumlala.

Pochyboval o tom. Aielům možná tohle horko nepřipadalo nijak neobvyklé, ale on se potil skoro stejně tolik, jako když cvičil s mečem. Přesto si ale přetáhl košili přes hlavu a zastrkal ji do spodků, i když tkanice nezavázal, a oblékl si i kabátec. Sice si nemyslel, že by se ho Somara skutečně pokoušela do šatů obléknout, ne před ostatními, ale takhle se vyhne poučování od ní a Enaily a nejspíš i několika dalších, spolu s bylinkovým čajem.

Pro většinu Aielů byl Car’a’carnem, a tak to bylo i s Děvami. Na veřejnosti. Když byl sám s těmito ženami, které se rozhodly odvrhnout sňatek a domácí krb kvůli oštěpu, záležitosti se zkomplikovaly. Předpokládal, že by to dokázal zarazit – možná – dlužil jim však, že to neudělá. Košili měl okamžitě propocenou a na kabátci se mu začínaly tvořit tmavé skvrny.

„Potřebuješ Aes Sedai, al’Thore.“ Rand doufal, že Bashere bude aspoň z poloviny tak umíněný, až dojde na boj. Bashere měl takovou pověst, ale měl jenom tu pověst a pár týdnů času. „Nemůžeš si dovolit mít je proti sobě, a jestli si nebudou alespoň myslet, že si na tebe uvázaly pár provázků, mohly by se do toho dát doopravdy. Aes Sedai jsou zrádné a lstivé, člověk nikdy neví, co udělají a proč.“

„Co když ti řeknu, že tu jsou stovky Aes Sedai, které jsou připravené mě podpořit?“ Rand si uvědomoval, že Andořané stále poslouchají. Musel si dát pozor, aby neřekl příliš. Ne že by toho moc věděl. Co věděl, bylo nejspíš přehnané a toužebné přání. Rozhodně pochyboval, že to jsou „stovky", ať už Egwain naznačovala cokoliv.

Bashere přimhouřil oči. „Kdyby z Věže přišlo poselstvo, věděl bych to, takže...“ Ztišil hlas téměř do šepotu. „Rozkol? Věž se skutečně rozdělila?“ Mluvil, jako by nevěřil slovům, která mu vycházela z úst. Všichni věděli, že Siuan Sanche byla sesazena z amyrlinina stolce a utišena – a popravena, jak se povídalo – a přesto byl pro většinu lidí rozkol ve Věži jen domněnkou, skutečně tomu věřil jen málokdo. Bílá věž zůstávala jednotná, monolit tyčící se nad trůny po tři tisíce let. Saldejec však byl muž, jenž zvažoval všechny možnosti. Pokračoval skutečně šeptem a přistoupil blíž, aby ho Andořané nemohli slyšet. „Musí to být ty vzbouřenkyně, co jsou připravené tě podpořit. S nimi bys mohl uzavřít lepší dohodu – budou tě potřebovat stejně tolik, jako ty potřebuješ je, možná víc – ale vzbouřenkyně, dokonce i vzbouřené Aes Sedai, nebudou mít takovou váhu jako Bílá věž, rozhodně ne u koruny. Obyčejní lidé rozdíl nepoznají, ale králové a královny ano.“

„Jsou to pořád Aes Sedai,“ řekl Rand stejně tiše, „ať jsou kdokoliv.“ A kdekoliv, pomyslel si suše. Aes Sedai... Služebníci všech... síň služebníků je rozbita... rozbita navždycky... rozbita... Ilieno, má lásko... Rand myšlenky Luise Therina nelítostně potlačil. Párkrát mu skutečně pomohly, poskytly mu informace, které potřeboval. Kdyby tu měl nějakou Aes Sedai – žlutou, ty věděly nejvíc o léčení – třeba by mohla... Byla tu jedna Aes Sedai, které důvěřoval, i když s tím začal teprve krátce před její smrtí, a Moirain mu zanechala radu týkající se Aes Sedai, týkající se každé ženy, která nosí šátek a prsten. „Nikdy žádné Aes Sedai neuvěřím,“ zachrčel tiše. „Využiju je, protože je potřebuju, ale ať Věž nebo vzbouřenkyně, vím, že se mě pokusí využít, protože tohle prostě Aes Sedai dělají. Nikdy jim nebudu důvěřovat, Bashere.“

Saldejec pomalu přikývl. „Tak je využij, jestli můžeš. Pamatuj si však tohle. Nikdo neodolá dlouho a začne dělat to, co chtějí Aes Sedai.“ Náhle krátce vyštěkl smíchy. „Artuš Jestřábí křídlo byl poslední, kdo to dokázal, aspoň pokud vím. Světlo spal moje oči, ty možná budeš druhý.“

Vrzání bot oznámilo nově příchozího na nádvoří. Byl to jeden z Bashereho mužů, mladík s mohutnými rameny, ostře řezanými rysy, o hlavu vyšší než jeho generál a taky s bohatou černou bradkou stejně jako hustými kníry. Chodil jako někdo zvyklý spíš na sedlo než na vlastní nohy, ale meč u boku při úkloně zvládal bez chybičky. A klaněl se spíš Basheremu než Randovi. Bashere možná následoval Draka Znovuzrozeného, ale Tumad – aspoň si Rand myslel, že se tak jmenuje, Tumad Ahzkan – následoval Bashereho. Enaila a tři další Děvy upřely na nového Saldejce zrak. Žádnému mokřiňanovi v blízkosti Car’a’carna skutečně nedůvěřovaly. „U brány se přihlásil nějaký muž,“ hlásil Tumad celý nesvůj. „Říká... Je to Mazrim Taim, můj pane Bashere.“