Pán chaosu

14 Sny a noční můry

Při pohledu na Nyneivu a Elain Egwain nevystoupila ze sna, ona z něj přímo vyskočila. Ne zpátky do svého spícího těla v Cairhienu – noc na to byla ještě příliš mladá – ale do rozlehlé černoty vyplněné pomrkávajícími světélky, kterých bylo mnohem víc než hvězd na nejjasnějším nebi, každé ostré a jasné, kam až dohlédla. Tedy, kdyby tu měla oči. Bez tvaru se vznášela v nekonečnu mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, v úzkém prostoru mezi snem a skutečností.

Kdyby tady měla srdce, bylo by jí teď bušilo jako splašený bubínek. Myslela si, že ji nezahlédly, ale co pod Světlem dělaly tam, v té části Věže, kde nebylo nic zajímavého? Na svých nočních výpravách se pečlivě vyhýbala amyrlinině pracovně, obydlí novicek, dokonce i obydlí přijatých. Vždycky se zdálo, že když na tom místě není Nyneiva nebo Elain nebo obě, je tam někdo jiný. Mohla samozřejmě za Nyneivou a Elain přijít – rozhodně uměly zachovávat tajemství – ale něco ji od toho zrazovalo. Zdálo se jí, že to dělá, a vždycky jí to připadalo jako noční můra. Ne taková, ze které se probudíte zmáčení studeným potem, ale taková, při které se neklidně převalujete. Ty druhé ženy. Věděly Aes Sedai v Salidaru, že se ve světě snů po Věži potulují cizinky? Aspoň pro ni byly ty ženy cizí. A pokud to nevěděly, ona neměla možnost, jak je varovat. Nemohla nic podniknout. Všechno to bylo tak rozčilující.

Kolem ní vířil veliký oceán třpytivé tmy, zdánlivě se pohyboval, zatímco ona visela nehybně. Jako ryba, která je v tomto oceáně doma, sebevědomě plavala, aniž by na to potřebovala myslet víc než ta ryba. Mihotavá světélka kolem ní byly sny, všechny sny všech lidí na celém světě. Na všech světech, místech, která se ani nepodobala světu, který znala, světech, které se mu vůbec nepodobaly. O nich jí jako první vyprávěla Verin Sedai a moudré to potvrdily, a ona sama občas zahlédla věci, jež sem nahlížely, v jejichž existenci prostě nedokázala uvěřit, dokonce ani ve snu ne. Nebyly to noční můry – ty byly zřejmě vždycky zalité červenou, modrou či kalně šedou hlubokého stínu – ale byly plné neuvěřitelných věcí. Lepší bylo se jim vyhnout. Do těchto světů očividně nepatřila. Nahlédnout do takového snu bylo jako ocitnout se mezi rozbitými zrcadly, všechno kroužilo a nedalo se poznat, kde je nahoře a kde dole. Dělalo se jí z toho špatně od žaludku, a i když tady žádný neměla, bude ho mít, až se zase vrátí do svého těla. Zvracení nebyl zrovna nejlepší způsob, jak se probudit.

Pár takovýchto věcí zjistila sama, navíc k tomu, co ji naučily moudré, dokonce se vydávala tam, kam by jí vstoupit zabránily. A přesto... Nepochybovala, že by poznala víc, mnohem víc, kdyby se jí přes rameno dívala chodící ve snu. Říkala jí, že tohle je zatím příliš nebezpečné a tamto úplně zakázané, pravda, ale také radila, co by měla vyzkoušet. Už dávno zvládala jednoduché věci, které snadno odhalila – no, ne snadno, snadné to nikdy nebylo – a dostala se do bodu, kde dokázala sama přijít na další krok, ale byly to kroky, na které moudré chodící ve snu přišly už dávno. Tomu, co jí samotné zvládnout trvalo měsíc, ji ony mohly naučit za noc, za hodinu. Až se rozhodnou, že je připravená. Do té doby ne. Tolik ji to rozčilovalo, když jediné, co chtěla, bylo se učit. Naučit se všemu. Hned.

Všechna světla si byla podobná jako vejce vejci, a přesto se hrstku naučila rozeznat. Jak přesně to dělá, nevěděla, což ji hrozně zlobilo. Dokonce ani moudré samy to nevěděly. Přesto, jak jednou určila, který sen patří které osobě, dokázala sen dotyčné osoby najít znovu, jako kdyby vystřelila šíp na cíl, bez ohledu na to, jestli ten člověk odcestoval třeba na druhý konec světa. Tohle světýlko byla Berelain, první z Mayene, žena, již Rand ustanovil do vedení v Cairhienu. Nahlédnutí do Berelaininých snů Egwain vyvádělo z míry. Obvykle se nelišily od snů ostatních žen – žen, které se stejnou měrou zajímaly o moc, politiku a poslední módu v odívání – ale Berelain občas snila o mužích, dokonce o mužích, které Egwain znala, způsobem, z něhož se začervenala, kdykoliv si na to vzpomněla.

A ta lehce ztlumená záře támhle, to byl Rand, jeho sny byly strážené za ochranou spletenou ze saidínu. Téměř se zastavila – dráždilo ji, že něco, co nevidí ani nenahmatá, ji dokáže odrazit jako kamenná zeď – ale místo toho jen proletěla kolem. Nijak ji nelákalo strávit další noc marným počínáním.

Tohle místo ohýbalo vzdálenosti stejně, jako to Tel’aran’rhiod dělal s časem. Rand spal v Caemlynu, pokud si neodskočil do Tearu – Egwain by velmi ráda zjistila, jak to dělá – ale jen kousek od jeho snu Egwain narazila na další světýlko, které poznala. Bair, v Cairhienu, stovky leguí od Randa. Ať už byl Rand kdekoliv, Egwain věděla jistě, že tuto noc není v Cairhienu. Jak to dělá?

Pole světel se prudce řítilo kolem, jak se Egwain vrhla pryč od snu moudré. Kdyby byla zahlédla i Amysin a Melainin, nebyla by uprchla, ale pokud druhé dvě chodící ve snu nespaly a nesnily, mohly by chodit ve snu. Jedna z nich mohla být tam, kde byla Egwain, dokonce připravená se k ní vrhnout a vytáhnout ji ze sna nebo ji vtáhnout do vlastního snu chodící ve snu. Egwain pochybovala, že by je dokázala zarazit, alespoň zatím ne. Byla by vydána druhé ženě na milost a nemilost, právě jako součást jejího snu. Podržet si vlastní vědomí uvnitř snu někoho jiného bylo už tak dost těžké, i když byl snílek jen obyčejná osoba, která netušila, co se děje, ačkoliv to bylo skoro stejně těžké jako dostat se ven dřív, než se dotyčnému o vás přestalo zdát, což před probuzením nebylo příliš pravděpodobné, když jste skutečně byli v jejich snu. S chodící ve snu, která si vlastní sny uvědomuje stejně jako bdělý svět, to bylo zhola nemožné. A to by byla ta nejlepší část.

Začínalo jí docházet, že se chová hloupě. Utíkat nebylo k ničemu. Kdyby ji Amys nebo Melain našly, už by byla někde jinde. Vlastně by se mohla hnát přímo jim do náručí. Proud světel nezpomalil, prostě se na místě zastavil. Tak to tu chodilo.

Rozčileně zapřemýšlela nad tím, co dělat dál. Kromě toho, naučit se o Tel’aran’rhiodu, co jenom půjde, tu jejím hlavním cílem bylo napaběrkovat pár útržků událostí ze světa. Občas se zdálo, že jí moudré nehodlají říci ani to, jestli už vyšlo slunce, když se nemohla podívat sama. Říkaly, že se nesmí rozrušovat. Jak by se tomu mohla vyhnout, přemítat o tom, co nevěděla? Právě tohle dělala v Bílé věži, snažila se zjistit něco o tom, co má Elaida v plánu. A Alviarin. Hrozně nerada něco nevěděla. Nevědomost byla, jako kdyby náhle oslepla a ohluchla.

No, celá Věž teď patřila k zakázaným položkám na seznamu. Muselo to tak být, když si již nebyla jistá, které části jsou bezpečné. Zbytek Tar Valonu byl již vyloučen, počtvrté málem nakráčela ze všech věcí do ženy s měděnou pletí, která tentokrát spokojeně pokyvovala hlavou, když studovala stáj, jež vypadala, jako by byla čerstvě vymalována namodro. Ať už ta žena byla kdokoliv, neprosnila se do Tel’aran’rhiodu jen na chvilku a náhodou. Nezmizela jako obyčejný snílek, a vypadala, jako by byla z mlhy. Očividně používala ter’angrial, což znamenalo, že je to téměř jistě Aes Sedai. Egwain věděla jen o jediném ter’angrialu, který umožňoval přístup do světa snů bez usměrňování, a ten měly Nyneiva a Elain. Štíhlá žena však nemohla být Aes Sedai dlouho. Byla krásná – a oblečená v pohoršlivě tenkých šatech – a zdálo se, že je v Nyneivině věku, ne bezvěká.

Egwain by se ji možná pokusila sledovat – koneckonců to mohla být černá adžah, ty totiž ukradly snový ter’angrial – ale riziko, že bude objevena, dokonce lapena, postavené proti tomu, že nikomu nemohla říci, co zjistila, ne, dokud si nebude moci opět promluvit s Nyneivou a Elain, ne, pokud by nezjistila něco tak hrozného, že by na tom všechno záviselo... Koneckonců, černé adžah byly věcí Aes Sedai, odhlédla-li od všech ostatních důvodů, proč udržovat tajemství, která nemohla prozradit každému. Vůbec neměla na vybranou.

Nepřítomně si prohlížela nejbližší světla v temnotě, avšak žádné z nich nepoznala. Světla kolem ní se vůbec nehýbala, byla jako mihotající se hvězdy zamrzlé v průzračném černém ledu.

Ve světě snů bylo pro klid její mysli v poslední době mnoho cizinek. Vlastně byly dvě, ale bylo to o dvě víc, než bylo vhodné. Žena s měděnou pletí a ještě jedna, hřmotně pohledná žena, pohybující se cílevědomě, s modrýma očima a odhodlaným výrazem. Odhodlaná žena – jak na ni Egwain myslela – musela být schopná vstoupit do Tel’aran’rhiodu o své vlastní vůli – vypadala hodně pevná, ne jako vyřezaná z mlhy – a ať už byla kdokoliv, ať už měla jakýkoliv důvod tu být, pohybovala se po Věži častěji než Nyneiva, Elain Sheriam a ty ostatní dohromady. Zdálo se, že je snad všude. Kromě ve Věži překvapila Egwain i při jejím posledním výletu do Tearu. Ovšem že ne v noci, kdy byla domluvená schůzka. Ta ženská se potloukala po Srdci Kamene a zlostně si mumlala. A byla v Caemlynu při Egwaininých posledních dvou výpravách.

Pravděpodobnost, že odhodlaná žena je černá adžah, byla stejně velká, jako že je jí ta druhá žena, ale obě zase mohly být ze Salidaru. Vlastně obě mohly být ze samotné Věže. Jelikož tu byl dost velký rozkol, aby jedna strana špehovala druhou, dřív nebo později se věžové Aes Sedai o Tel’aran’rhiodu dozvědí také, pokud už o něm nevěděly. Obě cizinky přinesly pouze otázky bez odpovědí. Egwain napadlo jedině to, že se jim má vyhýbat.

Jistě, v poslední době se snažila ve světě snů vyhnout každému. Začala se ohlížet přes rameno, pořád měla dojem, že se za ní někdo plíží, že vidí různé věci. Měla dojem, že zahlédla Randa a Perrina, dokonce i Lana, jakoby koutkem oka. Samozřejmě si to jenom představovala, nebo se možná náhodou dotkla jejich snů, ale vzhledem ke všemu ostatnímu byla nervózní jako kočka v psím kotci.

Zamračila se – nebo by to udělala, kdyby měla obličej. Jedno z těch světýlek vypadalo... Ne povědomé, tohle neznala. Ale jako by ji... přitahovalo. Kamkoliv se podívala, zase se vrátila k tomu jiskřícímu bodu.

Třeba by se mohla znovu pokusit najít Salidar. To znamenalo počkat, až Nyneiva a Elain budou opouštět Tel’aran’rhiod – jejich sny, samozřejmě, znala od pohledu, ve spánku se tiše zahihňala – a zatím tucet pokusů nalézt Salidar skončilo se stejným výsledkem, jako když se snažila projít ochranou postavenou kolem Randových snů. Vzdálenost a poloha tady neměly žádný vztah k ničemu v bdělém světě. Amys říkala, že tady žádné vzdálenosti ani poloha nejsou. Na druhou stranu to bylo stejně dobré jako –

Středobod, k němuž se pohledem neustále vracela, začal překvapivě připlouvat blíž k ní a zvětšoval se, až se to, co vypadalo jako vzdálená hvězda, změnilo v bílý měsíc v úplňku. Zažehla se v ní jiskřička strachu. Dotknout se snu, nahlédnout dovnitř, bylo snadné – prst na hladině vody, dotek tak lehký, že se voda zvedne k prstu, ale povrch není ani na okamžik narušen – nicméně to vše se mělo dít na její popud. Chodící ve snu si sama našla sen, sen si nehledal ji. Přála si, aby sen odletěl, přála si, aby se hvězdnatá krajina zase pohnula. Pohnulo se však jenom to jedno světýlko, rozšířilo se, až jeho bílé světlo zabíralo celé její zorné pole.

Egwain se zoufale snažila odtáhnout. Bílé světlo. Nic než bílé světlo, pohlcovalo ji...

Zamrkala a užasle hleděla. Všude kolem ní se rozkládal les obrovských bílých sloupů. Většina z nich vypadala rozmazaně, nezřetelně, zvlášť ty, co byly hodně daleko, ale jedinou skutečně ostrou věcí zde byl Gawyn, klusal k ní po bílých dlaždicích podlahy v prostém zeleném kabátci a jeho výraz byl směsicí úzkosti a úlevy. Rozhodně to byl téměř Gawynův obličej. Gawyn možná nebyl tak úžasný jako jeho polobratr Galad, stále však byl velmi pohledný muž, ale tahle tvář vypadala... obyčejně. Pokusila se pohnout a nedokázala to, ne nějak výrazně. Stála zády ke sloupu a řetězy jí držely zápěstí nad hlavou.

Tohle musel být Gawynův sen. Z bezpočtu světelných teček se zastavila poblíž té jeho. A nějak ji to vtáhlo dovnitř. Jak, byla otázka na později. Teď chtěla vědět, proč se mu zdá, že ji drží jako vězně. Na tuto pravdu se v duchu upnula. Tohle je sen, sen někoho jiného. Ona byla sama sebou, ne tím, čím ji chtěl mít on. Nebrala nic z toho, co tu bylo, jako skutečnost. Nic tady se nedotýkalo jejího pravého já. Tyhle pravdy si v duchu opakovala jako zaříkávadlo. Díky tomu bylo obtížné myslet na něco jiného, ale dokud na to bude pořád myslet, může si dovolit tu zůstat. Alespoň na dost dlouho, aby zjistila, jaké podivné výstřelky se tomu muži honí hlavou. Držet ji jako vězně!

Náhle z podlahy vyšlehl ohromný plamen a převalil se tady jedovatě žlutý dým. Z ohnivého pekla vystoupil Rand oblečený ve zlatem vyšívané červené jako král, postavil se Gawynovi a oheň a kouř zmizely. Jenomže on vůbec nevypadal jako Rand. Skutečný Rand byl asi stejně vysoký a rozložitý jako Gawyn, ale tenhle obraz Gawyna dobře o hlavu převyšoval. V obličeji se matně podobal Randovi, rysy však byly drsnější a tvrdší, chladná tvář vraha. Tenhle muž se taky opovržlivě šklebil. „Nedostaneš ji,“ prskl.

„Neudržíš ji,“ odpověděl klidně Gawyn a oba muži náhle drželi meče.

Egwain zírala. Takže ji nevěznil Gawyn. Jemu se zdá, že ji zachraňuje! Před Randem! Čas opustit tohle šílenství. Soustředila se na to, že je venku, zpátky v černotě, a dívá se na tohle zvenčí. Nic se nestalo.

Meče třeskly o sebe a oba muži se pustili do smrtonosného tance. Tedy smrtonosného, kdyby tohle nebyl jen sen. Celé to byl nesmysl. Ze všech věcí snít o šermířském souboji. A nebyla to noční můra. Vše zde vypadalo normálně, byť nezřetelně, barvy byly rozpité. „Sny muže jsou bludiště, které nezná ani on sám,“ řekla jí kdysi Bair.

Egwain zavřela oči a z celé duše se soustředila. Venku. Je venku a dívá se dovnitř. V hlavě nemá místo na nic jiného. Je venku, dívá se dovnitř. Venku, dovnitř. Venku!

Opět otevřela oči. Souboj se blížil k závěru. Gawyn vrazil Randovi meč do hrudi, a jak se Rand hroutil k zemi, Gawyn vytáhl čepel a švihl jí třpytným obloukem. Randova hlava se kutálela po podlaze téměř až k jejím nohám. Zastavila se tváří k ní. Z hrdla se jí vydral výkřik dřív, než ho stačila udusit. Sen. Jenom sen. Ale ty mrtvé oči, které na ni civěly, vypadaly velmi opravdově.

Pak stál Gawyn před ní a meč měl zpátky v pochvě. Randova hlava a tělo byly pryč. Gawyn natáhl ruce k okovům, které ji držely, a ty také zmizely.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ vydechla a trhla sebou. Byla sama sebou! Nesměla se tomu poddat, ani na chvíli ne, jinak by byla skutečně nadobro chycená.

Gawyn ji s úsměvem vzal do náručí. „Jsem rád, žes to věděla,“ řekl. „Byl bych přišel dřív, kdybych byl mohl. Nikdy jsem tě neměl nechat v nebezpečí tak dlouho. Můžeš mi odpustit?“

„Můžu ti odpustit snad cokoliv.“ Teď tu byly dvě Egwain, jedna se spokojeně choulila v Gawynově náručí, když ji nesl palácovou chodbou lemovanou barevnými nástěnnými koberci a velkými zrcadly v ozdobných zlacených rámech, druhá se pak vezla té první v hlavě.

Tohle začínalo být vážné. Ať se soustředila sebesilněji na to, že je venku, pořád zůstávala uvnitř a dívala se očima svého druhého já. Spěšně potlačila zvědavost nad tím, co se o ní vlastně Gawynovi zdá. Takový druh zájmu byl nebezpečný. Nic z toho nepřijímala! Ale nic z toho se nezměnilo.

Chodba tam, kam viděla, vypadala docela skutečná, pouze tam, kam viděla jen koutkem oka, byla jaksi rozmazaná. Zaujal ji vlastní odraz v zrcadle. Byla by se otočila a zírala, ale byla jen cestující v hlavě ženy z Gawynových snů. Žena v tom kratičkém odraze byla ona – nemohla by ukázat na nějaký rys a říci, že se byť sebeméně liší od její skutečné tváře – ale celek byl jaksi... Překrásný, bylo to jediné správné slovo. Úžasně krásný. Takhle ji tedy Gawyn viděl?

Ne! Ne zvědavost! Ven!

Během kroku se chodba změnila v úbočí kopce s kobercem lučního kvítí – vůně květin v lehkém vánku byla omamná. Skutečná Egwain sebou v duchu trhla. Udělala snad tohle? Přehrada mezi ní a tou druhou se ztenčila. Zuřivě se soustředila. Není to skutečné. Odmítla to přijmout. Byla sama sebou. Venku. Chtěla být venku a dívat se dovnitř.

Gawyn ji něžně položil na plášť, který již byl rozložen na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl vedle ní, odhrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst. Soustředit se na cokoliv teď bylo hodně obtížné. Sice nijak neovládala tělo, v němž se vezla, ale cítila totéž, co ono, a jemu jako by z prstů vyskakovaly jiskry.

„Moje srdce je tvé,“ recitoval tiše, „moje duše, moje všechno.“ Teď měl šarlatový kabát s výšivkou zlatých lístků a stříbrných lvů. Velkolepě mávl rukou a dotkl se čela a srdce. „Když na tebe myslím, nemám v hlavě místo na nic jiného. Tvoje vůně mi plní mozek a rozpaluje krev. Jsi moje slunce, moje luna a moje hvězdy, moje nebe a země, jsi mi dražší než život, dech i –“ Náhle se zarazil a zamračil se. „Mluvíš jako trouba,“ zamumlal si pro sebe.

Egwain by byla nesouhlasila, kdyby nějak ovládala svoje hlasivky. Bylo moc pěkné slyšet takové věci, i když to bylo kapku přes míru. Ale jenom kapku.

Když se zamračil, cítila uvolnění, ale –

Blik.

Gawyn ji položil na plášť již rozložený na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl k ní, shrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst. Sice nijak neovládala tělo, v němž se vezla, ale cítila totéž, co ono, a jemu jako by z prstů vyskakovaly jiskry.

Ne! Nesměla dovolit přijmout žádnou část jeho snu!

Jeho tvář byla mapou bolesti, kabát měl stroze šedý. Ruce na kolenou zatínal v pěsti. „Nemám ani právo s tebou mluvit tak, jak bych si přál,“ řekl škrobeně. „Miluje tě můj bratr. Vím, že Galad je úplně bez sebe strachy o tebe. Je bělokabátníkem aspoň zpolovice proto, že si myslí, že tě Aes Sedai zneužívají. Já vím, že –“ Gawyn pevně zavřel oči. „Och, Světlo, pomoz mi!“ zasténal.

Blik.

Gawyn ji položil na plášť již rozložený na svahu, jak už to tak ve snech bývá. Poklekl k ní, shrnul jí z tváře pramen vlasů a prsty jí sjel ke koutku úst.

Ne! Ztrácela i to málo kontroly! Musela se dostat ven! Čeho se bojíš? Nebyla si jistá, jestli je ta myšlenka její nebo té druhé Egwain. Přehrada mezi nimi teď byla jako z jemného tylu. Tohle je Gawyn. Gawyn.

„Miluji tě,“ pravil váhavě. Opět v zeleném kabátě, stále o něco méně hezký, než byl ve skutečnosti, se tahal za knoflík, než zase ruku spustil. Díval se na ni, jako by se bál, co by mohl zahlédnout v její tváři, i když to skrýval, ale ne moc dobře. „Tohle jsem ještě nikdy neřekl jiné ženě, nikdy jsem to nechtěl říct. Nemáš ponětí, jak těžké je říkat to tobě. Ne že bych nechtěl,“ dodal spěšně a mávl k ní rukou, „ale říkat to, bez tvého povzbuzení, je jako odhodit meč a obnažit hruď pro výpad. Ne že bych si myslel, že bys to udělala – Světlo! Neumím to říct správně. Je snad nějaká naděje, že bys... ke mně... mohla časem... začít... cítit nějakou... náklonnost? Něco... víc než přátelství?“

„Ty sladký hlupáčku,“ zasmála se tiše. „Miluju tě.“ Miluju tě, ozývalo se v té části, která byla skutečně jí. Cítila, jak přehrada zmizela, a měla chvilku na to, aby si uvědomila, že jí na tom nesejde. Pak už tu zase byla jenom jedna Egwain, Egwain, která se šťastně přivinula ke Gawynovi.

Sedíc na stoličce v matném měsíčním světle, Nyneiva potlačila zívnutí a zamrkala. Měla pocit, že má v očích písek. Tohle musí fungovat. Ach ano – to tedy musí. Usne, až řekne ahoj Theodrin, jestli ne dřív! Spadla jí brada a ona se prudce vymrštila na nohy. Stolička jako by byla z kamene – už skoro necítila zadek – avšak tohle nepohodlí už zjevně nestačilo. Třeba by se mohla projít po venku. Roztáhla ruce a nahmatala cestu ke dveřím.

Noc náhle roztříštil vzdálený skřek a zároveň do ní zezadu prudce udeřila stolička a srazila ji na hrubé dveře, až sama překvapeně vyvřískla. Ohromeně zírala na stoličku, ležící teď na boku na podlaze s jednou nohou vyvrácenou.

„Co se to tady děje?“ vykřikla Elain a prudce se narovnala na posteli.

Salidarem zněl další vřískot a křik, něco i z jejich domu, a ozývalo se i tlumené dunění a třeskot, které jako by pocházely odevšad. Nyneivina prázdná postel se zatřásla a pak sjela o kus dál po podlaze. Elainina se zmítala a málem ženu shodila na zem.

„Bublina zla.“ Nyneivu překvapilo, jak chladně mluví. Nemělo smysl poskakovat kolem a plácat rukama, ale v duchu dělala právě tohle. „Musíme probudit každýho, kdo ještě spí.“ Nevěděla sice, jak by v takové vřavě mohl ještě někdo spát, ale ti, kteří se případně neprobudili, mohli umřít dřív, než by si to uvědomili.

Nečekajíc na odpověď spěchala ven. Otevřela další dveře v chodbě – a sehnula se, jak místem, kde měla předtím hlavu, proletělo bílé umyvadlo, aby narazilo na zeď za ní. O tuto místnost se dělily čtyři ženy, měly dvě postele jen o málo větší, než byla ta její. Teď jedna postel ležela nohama vzhůru a dvě ženy se snažily zpod ní vylézt. Na druhé se Emara a Ronelle, další přijaté, zmítaly a přidušeně chrčely, jak byly pevně zamotané do ložního prádla.

Nyneiva popadla první ženu, která vylezla zpod převrácené postele, vytřeštěnou hubenou služku jménem Mulinda, a postrčila ji ke dveřím. „Běž! Vzbuď každýho v domě, kdo ještě spí, a pomoz jim, když to půjde! Běž!“ Mulinda vyklopýtala ven a Nyneiva vytáhla její třesoucí se společnici z postele na nohy. „Pomoz mi, Satino. Pomoz mi s Emarou a Ronelle.“

Kyprá žena se sice třásla jako osika, ale kývla a dala se okamžitě do práce. Samozřejmě nestačilo jenom rozmotat prostěradlo. Ta věc jako by byla živá, jako liána, která se stahuje, dokud nerozdrtí to, co drží v objetí. Nyneiva a Satina společnými silami odtáhly látku ženám od krku. Potom ze stojanu skočil džbánek a rozbil se o strop. Satina nadskočila, pustila látku a prostěradlo vylétlo z rukou i Nyneivě a bylo zase tam, kde předtím. Obě ženy se zmítaly stále slaběji. Jedna chrčela, druhá nevydávala vůbec žádné zvuky. Dokonce i v nejasném měsíčním světle, jež sem dopadalo oknem, vypadaly jejich tváře nateklé a tmavé.

Nyneiva znovu popadla prostěradlo oběma rukama, otevřela se saidaru a nic nenašla. Já se poddávám, Světlo tě spal! Poddávám se! Potřebuju sílu! Nic. Postel se jí jen otřela o kolena a Satina vykvíkla. „Nestůj tam tak!“ vyštěkla Nyneiva. „Pomoz mi!“

Prostěradlo se jí najednou znovu vytrhlo z rukou, ale místo aby se zase ovinulo kolem Emary a Ronelle, vytáhlo se na druhou stranu tak tvrdě, že se málem překotily jedna přes druhou, a při rozmotávání bylo málem vidět rozmazaně. Nyneiva si všimla Elain stojící ve dveřích a s cvaknutím zavřela pusu. Prostěradlo viselo ze stropu. Jediná síla. Samozřejmě.

„Všichni jsou vzhůru,“ řekla Elain a podala Nyneivě šaty. Již měla sama svoje přehozené přes košili. „Pár modřin a škrábanců a jedna nebo dvě ošklivé řezné rány, na které se musí někdo podívat, až bude čas, a taky si myslím, že všichni budou mít pár dní ošklivé sny, ale to je tady všechno. Na.“ Nocí se stále rozléhal křik a jekot. Satina znovu nadskočila, když Elain nechala prostěradlo spadnout, ale to zůstalo jenom klidně ležet na podlaze. Převrácená postel se však posunula a zavrzala. Elain se naklonila nad ženami sténajícími v posteli. „Myslím, že se jim hlavně trochu točí hlava, Satino. Pomoz mi dostat je na nohy.“

Nyneiva se zlobně zamračila na šaty v Elaininých rukou. No, hlava se jim určitě točila, když to s nimi tak zamávalo. Světlo, že ale nebyla k ničemu. Vběhnout sem jako hlupák a ujmout se velení. Bez jediné síly byla prostě k ničemu.

„Nyneivo, mohla bys mi pomoct?“ Elain přidržovala kymácející se Emaru vestoje, zatímco Satina zpola nesla Ronelle ke dveřím. „Myslím, že Emara bude zvracet, a venku to bude lepší. Myslím, že nočníky jsou rozbité.“ Pach prozrazoval, že má pravdu. Na podlaze křupaly střepy, jak se snažily vyklouznout zpod převržené postele.

Nyneiva rozzlobeně strčila ruce do šatů. Teď pravý zdroj cítila, teplou záři těsně mimo dohled, ale schválně si ho nevšímala. Obešla se bez jediné síly celá léta, tak se bez ní obejde i teď. Přehodila si Emařinu volnou ruku kolem krku a pomohla vyvést sténající ženu ke dveřím. Téměř to stihly.

Když se dostaly ven, poté, co Emaře otřely ústa, všechny ostatní už se choulily před domem v šatech nebo v tom, v čem spaly. Na čisté obloze stále visel úplněk a vydával jasné světlo. Z dalších domů se hrnuli lidé ve zmatku, za vřeštění a vytí. Zachřestilo prkno v plotě, pak další. Po ulici náhle poskakovalo vědro. Vozík naložený dřívím na topení se z ničeho nic rozjel dopředu a osy vyrývaly mělké rýhy v udusané hlíně. Z domu o kus dál začal stoupat kouř a hlasy se začaly dožadovat vody.

Nyneivu přitáhl jakýsi tmavý stín, kdosi ležel na ulici. Podle mihotavé lampy u natažené ruky to byl jeden z ponocných. Viděla, jak se mu v měsíčním světle lesknou vyvalené oči, tvář měl pokrytou krví a po straně hlavy rýhu, jak ho zasáhlo něco jako sekera. Přesto se mu pokusila nahmatat tep. Chtěla řvát vzteky. Lidé by měli zemřít po dlouhém životě, ve vlastní posteli, obklopení rodinou a přáteli. Cokoliv jiného bylo plýtvání. Jen ubohé plýtvání!

„Takže jsi dneska v noci našla saidar, Nyneivo. Dobrá.“

Nyneiva nadskočila a vzhlédla k Anaiye. Uvědomila si, že drží saidar. A nebyla k ničemu ani s ním. Vstala, unaveně si oprášila kolena a snažila se nedívat na mrtvého. Kdyby byla rychlejší, znamenalo by to nějaký rozdíl?

Anaiyu obklopila záře jediné síly, ale nebyla sama. Stejné světlo obalilo také dvě zcela oblečené Aes Sedai, přijatou v šatech a tři novicky, z nichž dvě byly pouze v košilích. Jedna z těch dvou v košili byla Nicola. Nyneiva viděla i další zářící skupinky, tucty a tucty, pohybující se po ulici. Některé zřejmě tvořily pouze Aes Sedai, ale ne většinu.

„Otevři se propojení,“ pokračovala Anaiya. „Ty taky, Elain, a... Co se stalo Emaře a Ronelle?“ Když zjistila, že je jim jen nevolno, zamumlala si cosi pod fousy a řekla jim, aby našly kruh a propojily se, jakmile se jim přestane točit hlava. Spěšně vybrala čtyři další přijaté z hloučku kolem Elain. „Sammael – jestli je to on, místo některého z ostatních – zjistí, že zdaleka nejsme bezmocné. Tak honem. Sáhněte pro zdroj, ale nesmíte ho úplně uchopit. Jste otevřené a poddajné.“

„Tohle není jeden ze Zaprodanců,“ začala Nyneiva, ale mateřská Aes Sedai ji uťala.

„Nehádej se, dítě, prostě se otevři. Čekaly jsme útok, i když ne právě takovýhle, a naplánovaly jsme to. Rychle, dítě. Teď není čas na rozptylování a zbytečné hovory.“

Nyneiva zavřela pusu a snažila se dostat na hranici, kde by objala saidar, do okamžiku poddání se. Nebylo to snadné. Dvakrát cítila, jak síla proudí ne do ní, ale skrze ni do Anaiyi, a dvakrát se to přerušilo. Anaiya pevně stiskla rty. Civěla na Nyneivu, jako by si myslela, že to dělá schválně. Potřetí to bylo, jako kdyby ji někdo popadl zezadu za krk. Saidar Nyneivou proletěl směrem k Anaiye, a když se pokusila couvnout – uvědomila si, že to dělá sama, ne ten proud – proud byl zadržen a rozplynul se ve větším.

Cítila úžas a bázeň. Přistihla se, jak se dívá do tváří ostatních žen a přemýšlí, jestli cítí to samé. Byla součástí něčeho většího, než byla sama, mnohem většího. Hlavou se jí hrnuly pocity, strach a naděje a úleva – a ano, bázeň větší než co jiného – pocit klidu, který musel vycházet od Aes Sedai, ale jinak nepoznala, které další pocity jí patří. Mělo by ji z toho mrazit, ale byla si s těmi ženami bližší, než by byla s vlastní sestrou, jako by byly všechny jedno tělo. Hubená šedá jménem Ashmanaille se na ni hřejivě usmála, zdánlivě jako by znala její myšlenky.

Nyneivě se zadrhl dech, jak ji napadlo, že se už nezlobí. Hněv zmizel, pohltil ho úžas. A přesto, nějak, když teď ovládání přešlo na modrou sestru, proud saidaru pokračoval. Oči jí padly na Nicolu, nenašla však žádný sesterský úsměv, jen ten zvažující pohled. Nyneiva se pudově pokusila stáhnout ze spojení, ale nic se nestalo. Dokud Anaiya nepřeruší kruh, bude jeho součástí, a tím to končilo.

Elain se připojila mnohem snáz, nejdřív si však strčila do kapsy stříbrný náramek. Nyneivě vyrazil na obličeji studený pot. Co by se bylo mohlo stát, kdyby byla Elain vstoupila do kruhu již propojená přes a’dam s Moghedien? Neměla ponětí, což otázku jenom zhoršilo. Nicola se mračila z Nyneivy na Elain. Určitě nedokázala poznat, které pocity jsou čí, ne, když Nyneiva nepoznala ani své vlastní. Poslední dvě se do kruhu dostaly stejně snadno, Shimoku, hezoučká tmavooká Kandořanka, která se stala přijatou těsně předtím, než se Věž rozdělila, a Calindin, Taraboňanka, s tmavými vlasy spletenými do spousty tenkých cůpků, která byla přijatou dobrých deset let. Jedna byla o málo víc než mladší novicka a druhá se musela drát o každý ždibec, který se naučila, ale s propojením neměly problémy.

Nicola najednou promluvila, znělo to, jako by napůl spala. „Lví meč, oddaný oštěp, ta, která vidí za hranice. Tři v člunu a ten, který je mrtev, a přesto žije. Velký boj skončil, avšak svět neskončil s bojem. Země je rozdělená návratem a strážci vyvažují sluhy. Budoucnost balancuje na ostří meče.“

Anaiya na ni civěla. „Co to bylo, dítě?“

Nicola mrkala. „Řekla jsem něco, Aes Sedai?“ zeptala se chabě. „Cítím se... zvláštně.“

„No, jestli se ti má udělat špatně,“ řekla rázně Anaiya, „tak do toho. Propojení na ženy poprvé občas působí divně. Nemáme čas ti uklidňovat žaludek.“ Jako by to chtěla dokázat, zvedla suknice a vyrazila ulicí. „Držte se teď u mě, všechny. A ozvěte se, jestli uvidíte něco, co bude třeba vyřídit.“

To byl dost těžký problém. V ulicích se motali lidé a s křikem se ptali, co se děje, nebo jenom křičeli, a věci se pohybovaly. Dveře práskaly, okna se sama otevírala. Z domů se ozývalo bouchání a tříštění dřeva. Každou chvíli mohly po někom skočit hrnce, příbory, kameny, cokoliv volného. Rozložitá kuchařka v noční košili popadla s téměř hysterickým smíchem vzduchem letící vědro, ale když se jakýsi hubený bledý chlapík ve spodním prádle snažil srazit stranou kus dřeva na topení, výsledkem byla zlomená pažní kost. Provazy se lidem omotávaly kolem nohou a paží a dokonce i šaty se začaly plazit po zemi. Skupinka našla jakéhosi zarostlého muže s košilí omotanou kolem hlavy, který se oháněl tak silně, že zahnal všechny, co se mu snažili pomoci dřív, než ho udusí. Nějaké ženě se podařilo obléknout si šaty, byť ne je zapnout, a teď visela na došcích na kraji střechy a z plna hrdla řvala, jak se ji její šaty snažily přetáhnout přes dům nebo možná k obloze.

Vyřídit tyhle záležitosti znamenalo stejně malý problém, jako je najít. Prameny síly, které Anaiya ovládala skrze propojení – a ty z ostatních kruhů – by dokázaly snadno zastavit stádo splašených turů, natož kotlík, který se rozhodl létat. A jakmile byla jednou pohybující se věc zastavená, ať už s pomocí síly či rukou, málokdy se ještě pohnula. Prostě jich bylo příliš mnoho. Nebyl dokonce ani čas zastavit se a léčit, pokud nebyl člověk v ohrožení života. Modřiny, krvácení a zlámané kosti musely počkat, zatímco na zem dopadla s prásknutím další plaňka z plotu, pokud možno předtím, než někomu rozbila hlavu. Další sud se přestal divoce točit dřív, než někomu zlomil nohu.

Nyneiva se cítila stále víc frustrovaná. Ta spousta věcí k utišení, všechny byly malé, ale muž s hlavou naprasklou pánví na smažení či žena uškrcená vlastní košilí byli stejně mrtví, jako když člověka srazila jediná síla. Necítila se tak sama. Měla pocit, že to vychází od každé ženy v kruhu, dokonce i od Aes Sedai. Mohla však jenom pochodovat s ostatními, dívat se, jak Anaiya splétá jejich prameny k boji s tisícem malých nebezpečí. Nyneiva se ztratila, byla vodičem, byla jedno s tuctem dalších žen.

Konečně se Anaiya zastavila a zamračila se. Když se propojení rozpustilo, Nyneivu to zastihlo nepřipravenou. Na chvíli se sesula a nechápavě zírala. Křik a jek nahradilo sténání a pláč. V matně osvětlené ulici byl klid, pohybovali se tu pouze lidé, kteří se snažili pomáhat zraněným. Podle postavení měsíce neuplynula ani hodina, ale Nyneivě to připadalo jako deset. Záda ji bolela, jak ji zasáhla stolička, podlamovala se jí kolena a pálily ji oči. Zívla tak silně, až měla dojem, že jí prasknou uši.

„Rozhodně bych od Zaprodance nečekala něco takového,“ zamumlala Anaiya nepříliš tiše. Taky mluvila unaveně, ale vrhla se přímo do toho, co bylo třeba udělat dál, a popadla Nicolu za rameno. „Ty se skoro neudržíš na nohou. Do postele. Pryč s tebou, dítě. Hned ráno si s tebou chci promluvit, ještě před snídaní. Anglo, ty zůstaneš. Můžeš se propojit znovu a propůjčit tu trochu síly k léčení. Lanito, do postele.“

„To nebyli Zaprodanci,“ pronesla Nyneiva. Vlastně zamumlala. Světlo, ale že byla unavená. „To byla bublina zla.“ Tři Aes Sedai na ni civěly. Vlastně i ostatní přijaté až na Elain, a novicky také. Dokonce i Nicola, která ještě neodešla. Nyneivě pro jednou nezáleželo na tom, jak ji ta ženská zvažuje pohledem. Byla příliš unavená, aby jí na tom záleželo.

„Viděly jsme jednu v Tearu,“ připojila se Elain, „v Kameni.“ Vlastně spíš její dozvuky, ale i tak tomu byly blíž, než doufaly, že se k tomu ještě někdy dostanou. „Kdyby nás napadl Sammael, neházel by po nás klacíky.“ Ashmanaille si vyměnila nečitelný pohled s Bharatine, zelenou, hubenou jako tyčka, jíž se dařilo zařídit, že vypadala půvabně štíhlá a dlouhý nos že je elegantní.

Anaiya okem nemrkla. „Zřejmě ti ještě zůstala spousta energie, Elain. Můžeš taky pomoct s léčením. A ty, Nyneivo... Zase jsi to ztratila, viď? No, vypadáš, že by tě měli odnést do postele, ale budeš si muset najít cestu sama. Shimoku, postav se a jdi do postele, dítě. Calindin, ty půjdeš se mnou.“

„Anaiyo Sedai,“ začala Nyneiva opatrně, „s Elain jsme dneska v noci na něco přišly. Byly bychom si s tebou promluvily –“

„Zítra, dítě. Teď plav do postele. Hned, než se složíš.“ Anaiya dokonce ani nepočkala, aby se přesvědčila, že ji Nyneiva poslechla. Odtáhla s sebou Calindin a vydala se ke sténajícímu muži, ležícímu s hlavou v klíně ženy, která se nad ním skláněla. Ashmanaille odvlekla Elain na druhou stranu a Bharatine vzala Anglu na třetí. Než se Elain ztratila v davu, ohlédla se přes rameno na Nyneivu a lehce zavrtěla hlavou.

No, možná to nebyl nejlepší čas a místo, kam přijít s mísou a Ebú Darem. V tom, jak Anaiya zareagovala, bylo cosi zvláštního, jako by byla zklamaná, když zjistila, že na ně skutečně nezaútočil Zaprodanec. Proč? Nyneiva byla příliš unavená, už jí to nemyslelo. Anaiya možná ovládala prameny, jenže dobrou hodinu procházel saidar přes Nyneivu, dost, aby utahal i někoho, kdo se dobře prospal celou noc.

Nyneiva se zakymácela a zahlédla Theodrin. Domanka kulhala, spolu se dvěma novickami v bílém šatě po boku, a zastavila se u někoho, kdo měl zranění, na něž by její zručnost s léčením stačila. Nyneivu neviděla.

Půjdu do postele, pomyslela si Nyneiva mrzutě. Anaiya mi řekla, abych tam šla. Proč se Anaiya tvářila zklamaně? Ta myšlenka jí hlodala v koutku mysli, ale byla příliš utahaná, aby ji zachytila. Vlekla se a málem zakopávala na rovné cestě. Půjde do postele a Theodrin z toho může udělat, co bude chtít.