Pán chaosu

30 Znovu vyléčeni

Něco tlačilo na štít, který Nyneiva upevnila mezi Logaina a pravý zdroj, sílilo to, až se štít začal ohýbat a tkanivo se chvělo na hranici protržení. Nechala sebou proudit saidar, sladkost dosahovala hranice bolesti, usměrňovala každičké vlákno do ducha, do štítu. „Běž, Elain!“ Nezáleželo jí ani zbla na tom, že kvílí.

Elain, Světlo na ni sviť, nemarnila časem na otázky. Vyskočila ze židle a vyrazila pryč jako o závod.

Logain nehnul brvou. Oči upíral do Nyneiviných. Jako by mu svítily. Světlo, ale že byl velký. Sáhla po noži u pasu a uvědomila si, jak je to směšné – nejspíš by jí ho sebral a ani by se přitom nezapotil víc než teď, ramena jako by měl náhle tak široká, jako byla ona vysoká – a převedla trochu tkaniva do vzduchu, do pout, kterými ho uvázala přímo tam, kde seděl, za ruce a za nohy. Teprve tehdy jí došlo, že to snížilo sílu štítu. Jenže nemohla usměrnit ani o vlásek víc, už teď... čistá radost života, jíž byl saidar, byla tak silná, že jí z toho bylo do pláče. Usmál se na ni.

Do dveří strčil hlavu strážce, tmavovlasý muž s drzým nosem a hlubokou bílou jizvou podél úzké čelisti. „Stalo se něco? Ta druhá přijatá vyběhla, jako by si sedla do kopřiv.“

„Všechno je pod kontrolou,“ sdělila mu chladně. Tak chladně, jak jen dokázala. Nikdo se o tom nesmí dozvědět – nikdo! – dokud nedostane příležitost promluvit si se Sheriam a dostat tu ženskou na svou stranu. „Elain si jenom vzpomněla na něco, na co zapomněla.“ To znělo nejapně. „Smíš odejít. Mám práci.“

Tervail – tak se jmenoval, Tervail Dura, spojený s Beonin, a co, pod Světlem, záleží na jméně? – Tervail se na ni pokřiveně usmál a posměšně se uklonil, než odešel. Strážci málokdy nechávali přijaté hrát si na Aes Sedai.

Neolíznout si rty dalo spoustu práce. Prohlížela si Logaina. Navenek byl klidný, jako by se nic nezměnilo.

„Tohle není nutné, Nyneivo. Copak si myslíš, že se rozhodnu zaútočit na vesnici, kde jsou stovky Aes Sedai? Rozsekaly by mě na kusy, než bych udělal dva kroky.“

„Buď zticha,“ řekla mechanicky. Sáhla za sebe, našla židli a posadila se, aniž by od něj na chvíli odtrhla oči. Světlo, co Sheriam zdrželo? Sheriam musí pochopit, že to byla nehoda. Musí! Zlobila se na sebe, a to byl jediný důvod, proč dokázala usměrňovat. Jak mohla být tak bezstarostná, tak naprosto pitomá?

„Neboj se,“ promluvil Logain. „Teď se proti nim neobrátím. Daří se jim v tom, co chci, ať už to vědí nebo ne. Červené adžah je vyřízené. Do roka se žádná Aes Sedai ani neodváží přiznat, že je červená."

„Řekla jsem, buď zticha,“ vyštěkla. „Myslíš si snad, že ti věřím, že jdeš jenom po červenejch?“

„Víš, jednou jsem viděl muže, který způsobí víc potíží, než jsem já kdy napáchal. Možná to byl Drak Znovuzrozený. Nevím. Tenkrát mě vezly Caemlynem poté, co mě chytily. Byl daleko, ale já viděl... záři, a věděl jsem, že on otřese světem. Jak jsem byl v kleci, nemohl jsem si pomoct, abych se nesmál.“

Nyneiva přesunula kousek vzduchu, kterým ho držela, a nacpala mu mezi zuby roubík. Svraštil obočí v temném hněvu, jenom na chviličku, ale jí na tom nezáleželo. Měla ho teď zajištěného. Aspoň... Vůbec se nevzpíral, ale to mohlo být tím, že od začátku věděl, že by ho jenom svázala. Mohlo. Jak tvrdě se ale snažil prorazit štítem? Tlak na něj nesílil právě pomalu, ale rozhodně ne rychle. Skoro jako když si muž protahuje dlouho nepoužívané svaly, tlačí na něco, s čím ani nehodlá pohnout, jenom potřebuje znovu cítit svoje svaly. Z toho pomyšlení se jí v žaludku vytvořila ledová koule.

Logain ji doháněl k zuřivosti, jak pobaveně mhouřil oči, skoro jako kdyby věděl přesně, co všechno se jí honí hlavou. Seděl tam s hloupě otevřenou pusou, svázaný a odstíněný, a přitom to byl on, kdo byl klidný. Jak mohla být tak pitomá? Nehodila se na Aes Sedai, ani kdyby se její blok zbortil právě v této chvíli. Nemohla zůstat ani na chvíli sama bez dozoru. Měly by říci Birgitte, aby na ni dávala pozor, že nespadne na břicho, když bude přecházet ulici.

Nedělala to schválně, ale jak si tak spílala, její hněv to udržovalo na pomalém ohni, dokud se nerozlétly dveře. Nebyla to Elain.

Za Sheriam vstoupila Romanda s Myrelle, Morvrin a Takimou v těsném závěsu, pak Lelaine, Janya, Delana, Bharatine a Beonin, další, tlačily se, až byla místnost plná. Nyneiva viděla za dveřmi ostatní, které se už do místnosti nevešly. Ty uvnitř se na ni dívaly, na její tkanivo, tak napjatě, že ztěžka polkla a všechen její krásný hněv se zhroutil. A samozřejmě i její štít a pouta držící Logaina.

Než mohla Nyneiva některou požádat, aby ho znovu odstínila, postavila se před ni Nisao s rozkročenýma nohama. Jak byla Nisao malá, působila obrovským dojmem. „Tak co znamenají všechny tyhle nesmysly, že jsi ho vyléčila?“

„Tohle tvrdí, že udělala?“ Logainovi se skutečně dařilo vypadat překvapeně.

Vedle Nisao se vmáčkla Varilin. Štíhlá rusovlasá šedá byla obrovská už jenom proto, že byla vysoká jako Logain. „Tohohle jsem se bála od chvíle, kdy ji všechny začaly poplácávat po rameni za ty její objevy. Když jí došly, poplácávání přestalo, a ona zcela jistě musela přijít s nějakým divokým tvrzením, jen aby ho získala zpátky.“

„To kvůli tomu, jak ji nechaly hloubat nad Siuan a Leanou,“ prohlásila Romanda pevně. „A tímhle chlapíkem. Mělo se jí říct, že některé věci se prostě vyléčit nedají, a tím to končí!“

„Já to však dokázala!“ namítala Nyneiva. „Vážně! Prosím, odstiňte ho. Prosím, musíte!“ Aes Sedai před ní se otočily k Logainovi a rozestoupily se právě natolik, aby na něj viděla taky. Na všechny upřené pohledy odpovídal jen bezvýraznou tváří. Dokonce krčil rameny!

„Myslím, že bychom ho mohly alespoň odstínit, dokud si nebudeme naprosto jisté,“ navrhla Sheriam. Romanda přikývla a štít vyskočil, tak silný, že by zadržel i obra, jak téměř každou ženu v místnosti obklopila záře saidaru. Romanda znovu nastolila pořádek, když rázně jmenovala šest žen, které měly udržovat menší, ale dostatečný štít.

Myrelle sevřela Nyneivě ruku. „Omluvíš-li nás, Romando, potřebujeme si s Nyneivou promluvit o samotě.“

Sheriam jí sevřela druhou ruku. „Raději bychom to neměly odkládat.“

Romanda nepřítomně kývla. Mračila se na Logaina. Většina Aes Sedai se mračila, žádná neodcházela.

Sheriam a Myrelle vytáhly Nyneivu na nohy a postrkovaly ji ke dveřím.

„Co to děláte?“ chtěla vědět bez dechu. „Kam mě to vedete?“ Venku se protlačily davem Aes Sedai. Mnohé z nich se po ní ostře, dokonce vyčítavě ohlížely. Protáhly se těsně kolem Elain, která se omluvně ušklíbla. Nyneiva se po ní ohlédla přes rameno, jak ji dvě Aes Sedai hnaly tak rychle, že pořád zakopávala. Ne že by od Elain čekala pomoc, ale mohlo to být naposledy, co ji viděla. Elain cosi řekla Beonin, a mladší žena hned vyrazila davem. „Co mi chcete udělat?“ kvílela Nyneiva.

„Mohly bychom tě nechat drhnout hrnce po zbytek tvého přirozeného života,“ prohodila Sheriam konverzačním tónem.

„Mohly bychom tě místo toho každý den spráskat proutkem.“

„Stahovat ti kůži po kouscích.“

„Zatlouct tě do sudu a krmit tě dírou na konci.“

„Ale jenom kaší. Starou kaší.“

Nyneivě se podlomila kolena. „Byla to nehoda! Přísahám! Nechtěla jsem to udělat!“

Sheriam s ní tvrdě zatřásla, aniž zpomalila krok. „Nebuď labuť, dítě. Možná jsi právě dokázala nemožné.“

„Vy mi věříte? Vy mi věříte! Proč jste něco neřekly, když Nisao a Varilin a – Proč jste něco neřekly?“

„Já řekla ‚možná', dítě.“ Sheriamin hlas byl zoufale neutrální.

„Další možností je,“ dodala Myrelle, „že ti z té námahy natekl mozek.“ Zpod víček se podívala na Nyneivu. „Překvapilo by tě, kolik přijatých a dokonce i mladších novicek tvrdí, že znovu objevily nějaké ztracené nadání nebo objevily nové. Když jsem já byla mladší novicka, jakási přijatá jménem Echiko byla tak přesvědčená, že ví, jak lítat, že skočila přímo z vrcholku Věže.“

Nyneivě se točila hlava, dívala se z jedné ženy na druhou. Věří jí, nebo ne? Skutečně si myslely, že se pomátla! Co mi, pod Světlem, udělají? Snažila se najít slova, aby je přesvědčila – nelže, nezbláznila se, vyléčila Logaina – ale jak ji tak hnaly k Menší věži, jen bezhlesně pohybovala rty.

Teprve když vstoupily do bývalé soukromé jídelny, dlouhé místnosti, kde teď u stěny stál úzký stůl se židlemi, uvědomila si Nyneiva, že získaly doprovod. Za patami jim vstoupilo víc než tucet Aes Sedai, Nisao s rukama zkříženýma na prsou a Dagdara s bradou vystrčenou, jako by chtěla projít zdí, Shanelle a Therva a... Všechno žluté adžah kromě Sheriam a Myrelle. Stůl naznačoval soudcovskou místnost. Ta řada zachmuřených tváří hovořila jen o soudním procesu. Nyneiva ztěžka polkla.

Sheriam a Myrelle ji nechaly stát a došly ke stolu, kde se tiše radily zády k ní. Když se znovu obrátily, z jejich výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Tvrdíš, žes vyléčila Logaina.“ V Sheriamině hlase se ozval nádech opovržení. „Tvrdíš, žes vyléčila zkroceného muže.“

„Musíte mi věřit,“ namítala Nyneiva. „Říkaly jste, že mi věříte.“ Nadskočila, jak ji cosi neviditelného tvrdě udeřilo přes hýždě.

„Vzpamatuj se, přijatá,“ ucedila Sheriam hodně chladně. „Trváš na svém?“

Nyneiva na ni zírala. To Sheriam se zbláznila, jak pořád skákala sem a tam. Přesto se jí podařilo uctivé: „Ano, Aes Sedai.“ Dagdara si odfrkla, jako když se trhá látka.

Sheriam kývla, aby utišila tiché mumlání mezi žlutými. „A udělalas to náhodou, jak tvrdíš. Je-li tomu tak, pak asi není naděje, že bys nám to dokázala tím, že to zopakuješ?“

„Jak by mohla?“ řekla Myrelle a tvářila se pobaveně. Pobaveně! „Jestli to nějak zvládla naslepo, jak by to mohla zopakovat? Na tom by ale nezáleželo, leda by to skutečně udělala.“

„Odpověz!“ štěkla Sheriam a ten neviditelný proutek švihl Nyneivu znovu. Tentokrát se Nyneivě podařilo nevyskočit. „Je nějaká naděje, že si pamatuješ všechno, cos udělala?“

„Pamatuju, Aes Sedai,“ řekla mrzutě a napjala se před další ránou. Sice nepřišla, ale teď viděla kolem Sheriam záři saidaru. Záře vypadala hrozivě.

Menší zmatek u dveří a řadou žlutých sester se protlačila Carlinya a Beonin, jedna před sebou tlačila Siuan a druhá Leanu. „Nechtěly přijít,“ hlásila Beonin rozčileně. „Věřily byste tomu, že se nám snažily vykládat, že mají moc práce?“ Leana se tvářila stejně bezvýrazně jako Aes Sedai, ale Siuan vrhala po každé mrzuté, rozzlobené pohledy, zvlášť po Nyneivě.

Nyneiva konečně pochopila. Konečně se všechno složilo dohromady. Přítomnost žlutých sester. Sheriam a Myrelle, nejdřív věřily, pak zase ne, vyhrožovaly jí a štěkaly na ni. Všechno to bylo cílené, mělo ji to rozzlobit, aby dokázala provést léčení na Siuan a Leaně a dokázat svou pravdu žlutým. Ne. Podle jejich výrazů sem přišly jen proto, aby viděly, jak selže, ne jak uspěje. Nesnažila se zakrýt to, jak se prudce zatahala za cop. Vlastně to udělala znovu, pro případ, že by to některé napoprvé uniklo. Chtěla jim všem vrazit pár facek. Chtěla je všechny nalít odvarem z bylin, po němž by se všechny posadily na podlahy a brečely jako malé jenom z jeho pachu. Chtěla jim všem vytrhat vlasy a nacpat jim je do chřtánu, chtěla –

„Copak musím poslouchat tyhle nehorázné nesmysly?“ zavrčela Siuan. „Mám důležitou práci, ale i kdybych jenom kuchala ryby, bylo by to důl –“

„Ále, drž zobák,“ vyjela po ní Nyneiva nedůtklivě. Jeden krok, a popadla Siuaninu hlavu do obou rukou, jako by jí chtěla zlámat vaz. Ona tomu nesmyslu věřila, dokonce hodně! Manipulovaly s ní jako s loutkou!

Plnil ji saidar a ona usměrnila, jako to udělala s Logainem, spojila všech pět sil. Tentokrát věděla, co hledá, ten pocit, který tam skoro ani nebyl, pocit něčeho přeříznutého. Duch a oheň měly spojit mezeru a...

Siuan chvíli jenom bezvýrazně zírala. Potom ji obklopila záře saidaru. Místnost naplnily vzdechy. Siuan se pomalu předklonila a políbila Nyneivu na obě tváře. Po tváři jí stekla slza, pak další, a náhle Siuan brečela, objímala se rukama a třásla se. Zářící aura kolem ní se vytratila. Sheriam ji rychle objala, aby ji utěšila. Sheriam vypadala, že je jí také do pláče.

Ostatní v místnosti na Nyneivu jen civěly. Šok, prozařující vší tou aessedaiovskou vyrovnanou vážností, byl docela uspokojivý a rozladění také. Nisao měla otevřenou pusu, dokud si nevšimla, že se na ni Nyneiva dívá, pak ji prudce zavřela.

„Proč tě napadlo použít oheň?“ zeptala se Dagdara přiškrceným hlasem, který na tak velkou ženu zněl až příliš vysoko. „A zemi? Použilas zemi. Léčení je duch, voda a vzduch.“ To otevřelo stavidla, otázky na Nyneivu pršely ze všech stran, ale vlastně to byla pořád ta stejná otázka, jen jinak zformulovaná.

„Já vůbec nevím proč,“ odpověděla Nyneiva, když se maličko odmlčely. „Prostě mi to přišlo správný. Skoro vždycky používám všecko.“ Což vyvolalo dávku napomenutí. Léčení byl duch, voda a vzduch. S léčením je nebezpečné experimentovat. Chyba mohla zabít nejen ji, ale i pacienta. Nyneiva na to neříkala nic, ale varování rychle utichla za lítostivých pohledů a uhlazování sukní. Ona nikoho nezabila, a vyléčila něco, o čem ony tvrdily, že se vyléčit nedá.

Leana se usmívala s takovou nadějí, až to bylo skoro bolestné. Nyneiva k ní přistoupila také s úsměvem, maskujícím doutnající podráždění uvnitř. Žluté adžah a všechno to jejich vychloubání se znalostmi o léčení, kdy ona byla připravená na kolenou žebrat, aby se s ní o ně podělily. Věděla o léčení víc než kterákoliv z nich! „Teď dávejte pozor. Jakmile to bude hotový, hned tak další příležitost se kouknout nedostanete.“

Když usměrnila, cítila připojení jasně, i když stále nemohla říci, co k čemu vlastně připojila. Byl to zcela jiný pocit než u Logaina – u Siuan to bylo taky takové – ale ona si pořád říkala, že muži a ženy jsou odlišní. Světlo, mám štěstí, že to na ně funguje stejně dobře jako na něj! Tohle vyvolalo další nepříjemný směr uvažování. Co jestli se některé věci musejí léčit u žen jinak než u mužů? Možná nakonec neví o tolik víc než žluté.

Leana také zareagovala jinak než Siuan. Žádné slzy. Uchopila saidar a blaženě se usmála, potom pravý zdroj propustila, i když úsměv přetrval. Pak Nyneivu popadla do náručí a objímala ji, až jí málem praskla žebra, šeptajíc: „Děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti,“ pořád dokola.

Žluté začaly mručet a Nyneiva už se připravovala na to, jak se bude hřát v jejich poklonách. Přijme jejich omluvy s půvabem. Pak uslyšela, co říkají.

„...používat oheň a zemi, jako by se snažila vyvrtat díru do kamene.“ Tohle byla Dagdara.

„Lehčí dotek by byl lepší,“ souhlasila Shanelle.

„...vidět, kde by se dal oheň použít při problémech se srdcem,“ řekla Therva a poklepávala si na dlouhý nos. Beldemaine, kyprá Arafellanka se stříbrnými zvonečky ve vlasech, zamyšleně kývla.

„...kdyby se země takhle spojila se vzduchem, víte...“

„...oheň vpletený do vody...“

„...země smísená s vodou...“

Nyneiva zírala s otevřenou pusou. Na ni úplně zapomněly. Myslely si, že dokážou, co jim právě předvedla, lépe než ona!

Myrelle ji poplácala po ruce. „Vedla sis moc dobře,“ zamumlala. „Neboj se. Později budou samá chvála. Právě teď jsou trochu vyvedené z rovnováhy.“

Nyneiva si hlasitě odfrkla, ale žádná žlutá si jí zřejmě nevšimla. „Doufám, že to aspoň znamená, že už nemusím drhnout hrnce.“

Sheriam prudce otočila hlavu s poplašeným výrazem. „Co tě, dítě, přivedlo na tenhle nápad?“ Pořád držela ruku kolem ramen Siuan, která si ve značných rozpacích krajkovým šátkem otírala oči. „Kdyby každý mohl porušit pravidla, kdykoliv by se mu zachtělo, dělat, co se mu zachce, a uniknout trestu jenom proto, že pak udělá něco dobrého, aby to vyrovnal, tak by byl ve světě samý zmatek.“

Nyneiva si ztěžka povzdechla. Měla to tušit.

Nisao vystoupila z hloučku žlutých, odkašlala si a cestou kolem hodila po Nyneivě pohledem tak zamračeným, že bylo lze ho nazvat obviňujícím. „Tohle asi znamená, že budeme muset Logaina zkrotit znovu.“ Mluvila, jako by chtěla popřít všechno, co se stalo.

Ostatní začaly přikyvovat, pak promluvila Carlinya, a místnost jako by probodl rampouch. „Můžeme?“ Všechny se k ní otočily, avšak ona pokračovala, klidná, chladná. „Z etického hlediska můžeme uvažovat o tom, že budeme podporovat muže, který dokáže usměrňovat, muže, který se snaží sebrat další muže, co to dokážou, a zároveň pokračovat tak, jako předtím, krotit ty, které najdeme? Z praktického hlediska, jaký účinek to na něj bude mít, až to zjistí? Jakkoliv to může být za daných okolností zneklidňující, on nás bude vidět oddělené od Věže a, což je důležitější, od Elaidy a červeného adžah. Jestli zkrotíme byť jediného muže, mohly bychom ten rozdíl ztratit, a s tím i naši šanci dostat ho do rukou dřív než Elaida.“

Když domluvila, místnost zahalilo ticho. Aes Sedai si vyměňovaly ustarané pohledy, a když se podívaly po Nyneivě, Nisain předchozí výraz byl vedle toho pochvalný. Při chytání Logaina sestry umíraly, a i když byl bezpečně znovu odstíněný, ona jim hodila na krk to, že budou muset opět vším projít znovu, a kromě toho to teď byla ještě horší šlamastyka.

„Myslím, že bys měla jít,“ prohodila Sheriam tiše.

Nyneiva se naprosto nehodlala hádat. Odpoklonkovala se tak rychle a opatrně, jak to jen šlo, a dělala, co mohla, aby při odchodu neutíkala.

Venku se z kamenného schodu zvedla Elain. „Mrzí mě to, Nyneivo,“ řekla, oprašujíc si sukně. „Byla jsem tak rozčilená, že jsem Sheriam všechno vybreptla dřív, než jsem si uvědomila, že tam jsou i Romanda a Delana.“

„To je úplně jedno,“ řekla Nyneiva těžce a vyrazila do ulice. „Dřív nebo později by to stejně vyšlo najevo.“ Jenomže to nebylo spravedlivé. Udělala jsem něco, o čem ony tvrdily, že se udělat nedá, a přesto musím dál drhnout hrnce! „Elain, mně je jedno, co řekneš. Musíme odejít. Carlinya mluvila o tom, že chtějí Randa ‚dostat do rukou'. Tahle banda nebude o nic lepší než Elaida. Tom nebo Juilin nám seženou koně a Birgitte si klidně může okusovat nehty.“

„Obávám se, že je už příliš pozdě,“ podotkla Elain nešťastně. „Zpráva už se rozšířila.“

Larissa Lyndel a Zenare Ghodar se na ni vrhly ze dvou stran jako útočící dravci. Larissa byla kostnatá žena, jejíž prostota málem překonávala aessedaiovskou bezvěkost. Zenare byla trochu baculatá a dost nafoukaná na dvě královny, ale obě měly výraz dychtivé naděje. Byly ze žlutého adžah, ačkoliv ani jedna nebyla v místnosti, když vyléčila Siuan a Leanu.

„Chci vidět všechno znovu, hezky jeden krok po druhém, Nyneivo,“ prohlásila Larissa a popadla ji za ruku.

„Nyneivo,“ řekla Zenare a chytila ji za druhou ruku, „vsadím se, že najdu sto věcí, které tebe ani nenapadly, když mi to tkanivo zopakuješ dostkrát.“

Zdánlivě odnikud se zjevila Salita Tonares, Tairenka, a téměř tak snědá, jako by byla z Mořského národa. „Vidím, že mnohé další jsou ještě přede mnou. No, ať shoří moje duše, jestli budu čekat v řadě.“

„Já tu byla první, Salito,“ pronesla Zenare pevně. A zesílila sevření.

„Já byla první,“ řekla Larissa a taky stiskla víc.

Nyneiva se na Elain podívala s čirým děsem a na oplátku se jí dostalo soucitu a pokrčení ramen. Tohle Elain myslela, když říkala, že je pozdě. Odteď už nebude mít ani chvilku pro sebe.

„...rozzlobená?“ říkala Zenare. „Znám padesát způsobů, jen tak z hlavy, jak ji rozzlobit natolik, aby žvýkala kamení.“

„Mě jich napadá stovka,“ ječela Larissa. „Já hodlám zlomit ten její blok, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.“

Do skupinky se vtlačila Magla Daronos, a že na to měla ramena. Vypadala, jako by šermovala nebo aspoň pracovala s kovářským kladivem. „Ty že ho zlomíš, Larisso? Pche! Mě už napadlo pár způsobů, jak to z ní dostat.“

Nyneiva chtěla jenom vřískat.

Siuan měla co dělat, aby prostě neobjala saidar a nedržela ho, ale měla pocit, že by se z toho jenom znovu rozbrečela. To nemohla dopustit. Kromě toho by vypadala jako nějaká hloupá novicka, předvádějící se ženám, které se kolem ní tlačily v místnosti. Každý výraz obdivu a potěšení, každé hřejivé přivítání, jako by byla pryč celá léta, byly jako balzám, zvláště od těch, co bývaly její přítelkyně, než se stala amyrlin, než je čas a povinnost rozdělily. Lelaine a Delana ji objímaly, jako to neudělaly po celé dlouhé roky. Moirain byla jediná, kdo jí zůstal bližší, jediná kromě Leany, kterou se jí podařilo udržet i poté, co si oblékla štólu, a povinnost pomohla, že si zůstaly blízké.

„Je skvělé mít tě zpátky,“ smála se Lelaine.

„Tak skvělé,“ mručela Delana mile.

Siuan se smála a musela si otírat slzy z tváří. Světlo, co se to s ní děje? Takhle neplakala ani jako malá holka!

Možná to bylo jenom radostí z toho, že znovu získala saidar, všechno to teplo kolem. Světlo ví, dohromady by to stačilo vyvést z míry každého. Nikdy se jí ani nesnilo, že by mohl přijít tenhle den, a teď, když přišel, nic těmhle ženám nezazlívala, ani jejich chladnou odtažitost předtím, ani že trvaly na tom, aby nezapomínala na své místo. Čára mezi Aes Sedai a ostatními byla jasná – ona na ní sama trvala, než ji utišily, a beze slova bylo jasné, že na ní bude trvat zas – a věděla, jak je třeba zacházet s utišenými ženami pro jejich vlastní dobro i dobro těch, které ještě dokázaly usměrňovat. Jak bývalo třeba. Zvláštní, že to už nikdy třeba nebude.

Koutkem oka zahlédla, jak do schodů po straně místnosti kluše Gareth Bryne. „Omluvte mě na chvilku,“ pronesla a spěchala za ním.

I když pospíchala, musela se zastavit na každém druhém kroku, aby přijala blahopřání, celou cestu ke schodům, takže tam dorazila, teprve když on už kráčel chodbou na druhém poschodí. Rozběhla se dopředu a s rozkročenýma nohama se postavila před něho. Silně prošedivělé vlasy měl rozfoukané větrem, hranatou tvář a odřený kabátec celé uprášené. Vypadal pevný jako kámen.

Zvedl list papíru a řekl: „Musím tohle vyřídit, Siuan,“ a snažil se kolem ní projít.

Postavila se mu do cesty. „Jsem vyléčená. Zase můžu usměrňovat.“

Kývl, jenom kývl! „Slyšel jsem pár řečí. Asi to znamená, že mi odteď budeš usměrňovat čisté košile. Třeba nyní budou opravdu čisté. Pořád ještě lituji, že jsem Min pustil tak lacino.“

Siuan na něj zírala. Ten muž nebyl žádný hlupák. Proč předstírá, že nechápe? „Jsem zase Aes Sedai. To skutečně čekáš, že ti Aes Sedai bude prát prádlo!“

Jenom aby mu to zdůraznila, uchopila saidar – ta chybějící sladkost byla tak nádherná, až se zachvěla – obalila ho do pramenů vzduchu a zvedla ho. Pokusila se ho zvednout. S otevřenou pusou natáhla víc, snažila se víc, až ji sladkost bodala jako tisíc jehliček. Jemu se nohy ani nezvedly z podlahy.

Bylo to nemožné. Pravda, prostě zvednout něco nahoru bylo jedno z nejtěžších usměrnění, ale ona dokázala zvednout téměř třikrát těžší předmět, než sama vážila.

„Tohle na mě asi má udělat dojem,“ řekl Bryne klidně, „nebo mě to má vyděsit? Sheriam a její přítelkyně mi daly slovo, sněmovna mi dala slovo, a důležitější je, že ty jsi mi taky dala slovo, Siuan. Nenechal bych tě odejít, ani kdybys zase byla amyrlin. Teď zruš všechno, cos udělala, nebo až mě pustíš, tak si tě přehnu přes koleno a naplácám ti na zadek, že se chováš dětinsky. Ty se dětinsky chováš málokdy, takže si nesmíš myslet, že ti snad dovolím s tím začít teď.“

Málem v mrákotách Siuan propustila pravý zdroj. Ne kvůli jeho výhrůžce – byl toho schopen, už to udělal dřív, ale kvůli tomu to nebylo – a ne kvůli tomu, jak se lekla, že ho nedokáže zvednout. Z očí jí vyhrkly slzy jako hotový vodotrysk. Doufala, že když propustí saidar, mohlo by je to zastavit. Po tvářích jí steklo ještě pár slz, jakkoliv silně mrkala.

Gareth uchopil její hlavu do rukou dřív, než si všimla, že se pohnul. „Světlo, ženská, nevykládej mi, že jsem tě vylekal. Podle mě by tebe nevyděsilo, ani kdyby tě hodili do jámy se smečkou levhartů.“

„Nebojím se,“ řekla škrobeně. Dobrá, pořád ještě dokáže lhát. Slzy se stále tvořily.

„Musíme vymyslet nějaký způsob, jak si pořád nejít navzájem po krku,“ prohodil tiše.

„Neexistuje důvod, proč bychom měli něco vymýšlet.“ Slzy se jí tlačily do očí. Och, Světlo, nemohla dovolit, aby je viděl. „Prostě mě nech být, prosím. Prosím tě, běž.“ Kupodivu zaváhal jen na chvilku, než její přání splnil.

Když vykročil pryč, podařilo se jí zahnout za roh do příčné chodby, než se přehrada protrhla a ona padla na kolena a žalostně vzlykala. Už věděla, proč to je. Kvůli Alrikovi, jejímu strážci. Jejímu mrtvému strážci, zavraždili ho, když ji Elaida sesadila. Dokázala lhát – tři přísahy pořád neplatily – avšak část jejího pouta k Alrikovi, poutajícího tělo k tělu a mysl k mysli, byla obnovena. Bolest z jeho smrti, bolest zprvu maskovaná zděšením z toho, co měla Elaida v plánu, a pak pohřbená utišením, ta bolest ji plnila až po okraj. Choulila se ke zdi, kňučela a byla jenom ráda, že ji Gareth takhle nevidí. Nemám čas se zamilovat, Světlo ho spal!

Ta myšlenka byla jako vědro studené vody do obličeje. Bolest zůstala, ale slzy se zastavily a ona se vyškrábala na nohy. Láska? Tohle bylo nemožné jako... jako... Nic dost nemožného ji prostě nenapadlo. Ten muž je nemožný!

Najednou si uvědomila, že dva kroky od ní stojí Leana a dívá se. Siuan se pokusila setřít si slzy z tváře, ale poté pokus vzdala. Na Leanině tváři byl jenom soucit. „Jak ses vyrovnala s Anjenovou... smrtí, Leano?“ Bylo tomu již patnáct let.

„Brečela jsem,“ odvětila Leana. „Měsíc jsem se přes den držela a v noci jsem byla roztřesený uzlíček slz v posteli. Další tři měsíce mi bez varování vhrkly slzy do očí. Přešel víc než jeden rok, než to přestalo bolet. Proto jsem se nikdy nespojila s žádným dalším. Myslela jsem si, že to už nikdy nedokážu prožít znova. Pomine to, Siuan.“ Někde našla rozpustilý úsměv. „Nyní si myslím, že bych zvládla dva tři strážce, jestli ne čtyři.“

Siuan kývla. V noci by brečet mohla. A co se týče Garetha, zatraceného Brynea... Není žádné ‚co se týče'. Prostě není! „Myslíš, že jsou připravené?“ Dole spolu mohly mluvit jenom chviličku. Tenhle háček musely nahodit hezky rychle, jinak se jim to vůbec nepodaří.

„Možná. Neměla jsem moc času. A musela jsem být hodně opatrná.“ Leana se odmlčela. „Jsi si jistá, že v tom chceš pokračovat, Siuan? Mění se všechno, oč jsme usilovaly, v okamžení, a... Nejsem tak silná, jak jsem bývala, Siuan, a ty taky ne. Většina žen tady nyní dokáže usměrnit víc než každá z nás. Světlo, myslím, že to dokážou i některé přijaté, dokonce nepočítáme-li Elain a Nyneivu.“

„Já vím,“ řekla Siuan. Musely to risknout. Druhý plán byl jenom prozatímní, protože už nebyla Aes Sedai. Teď však byla opět Aes Sedai a byla sesazena jenom s nejmenším přitakáním věžového zákona. Když byla opět Aes Sedai, nebyla opět i amyrlin?

Narovnala ramena a sešla dolů, aby vybojovala bitvu se sněmovnou.

Ležíc v posteli jenom v košili Elain potlačila zívnutí a dál si do rukou vtírala krém, který jí dala Leana. Zdálo se, že docela zabírá. Aspoň měla pocit, že jsou měkčí. Oknem vál noční vánek, takže se plamínek jediné svíčky mihotal. Pokud něco, tak díky větříku bylo v pokoji ještě větší horko.

Dovnitř se vpotácela Nyneiva, práskla za sebou dveřmi, vrhla se na postel a zadívala se na Elain. „Magla je ta nejodpornější, nejhnusnější a nejsprostší ženská na celým světě,“ zamumlala. „Ne, Larissa. Ne, je to Romanda.“

„Předpokládám, že tě zlobily dost, abys mohla usměrňovat.“ Nyneiva zavrčela s tím nejděsivějším výrazem a Elain honem mluvila dál. „Kolika jsi to musela ukázat? Čekala jsem tě už dávno. Hledala jsem tě u večeře, ale nemohla jsem tě najít.“

„Měla jsem k večeři rohlík,“ zamručela Nyneiva. „Jeden rohlík! Ukázala jsem to všem, jedný každý žlutý v Salidaru. Jenomže jim to nestačí. Chtěly mě jedna po druhý. Udělaly si pořadí a střídaly se. Larissa mě má na zítra na ráno – před snídaní! – a Zenare hned po ní, pak... Probíraly, jak mě rozzlobit, jako bych tam nebyla!“ Zvedla hlavu z přikrývky, vypadala uštvaně. „Elain, ony soutěží o to, která zlomí můj blok. Jsou jako kluci, co se na hodech snaží chytit namazanýho vepře, a ten vepř jsem já!“

„Mrzí mě, že jsem tě již dávno neposlechla, Nyneivo. Mohly jsme si setkat převleky jako má Moghedien a projít přímo kolem všech.“ Nyneiva přestala hýbat rukama. „Co se děje, Nyneivo?“

„To mě nikdy nenapadlo. Nikdy mě to nenapadlo!“

„Vážně ne? Byla jsem si tím jistá. Koneckonců ses to naučila první.“

„Snažila jsem se ani nepomyslet na to, co jsme nemohly vyzradit sestrám.“ Nyneivin hlas zněl jako led, stejně tvrdě a chladně. „A teď je moc pozdě. Jsem tak utahaná, že bych neusměrnila, ani kdybys mi zapálila vlasy, a jestli bude po jejich, budu utahaná už navěky. Jedinej důvod, proč mě dneska v noci nechaly jít, byl ten, že jsem nedokázala najít saidar, ani když Nisao...“ Otřásla se a pak si znovu začala vtírat krém do rukou.

Elain zlehka vydechla. Málem udělala pěknou hloupost. Byla také unavená. Přiznání, že jste se zmýlili, druhou osobu vždycky potěšilo, ale ona nechtěla říci, že použijí pro převlek saidar. Již od první chvíle se bála, že Nyneiva udělá právě tohle. Alespoň tady mohly dohlížet na to, co mají salidarské Aes Sedai v plánu, a možná přes Egwain podat zprávu Randovi, jakmile se vrátí do Tel’aran’rhiodu. Přinejhorším by mohly mít menší vliv přes Siuan a Leanu.

Jako by je zavolala, otevřely se náhle dveře a obě ženy vstoupily. Leana nesla hezký dřevěný podnos s chlebem, miskou polévky, červeným hliněným hrnkem a bíle polévaným džbánem. V modré vázičce byla dokonce větvička se zelenými lístky. „Se Siuan nás napadlo, že bys mohla mít hlad, Nyneivo. Slyšela jsem, že tě žluté pěkně vyždímaly.“

Elain si nebyla jistá, jestli by měla vstát. Byly to jenom Siuan a Leana, ale zase byly Aes Sedai. Alespoň ona si to myslela. Ony problém vyřešily tak, že se samy posadily, Siuan do nohou Elaininy postele, Leana na Nyneivinu. Nyneiva si je obě podezíravě prohlížela, než se posadila, zády se opřela o zeď a podnos si položila na kolena.

„Slyšela jsem, žes oslovila sněmovnu, Siuan,“ ozvala se Elain opatrně. „Měly jsme se uklonit?“

„Myslíš tím, jestli jsme zase Aes Sedai, holka? Jsme. Hádaly se jako rybářky o Letnicích, ale aspoň tohle připustily.“ Siuan si vyměnila pohled s Leanou a Siuan zahořely tváře. Elain tušila, že nikdy nezjistí, co nepřipustily.

„Myrelle byla natolik laskavá, aby mě našla a řekla mi to,“ prohodila do nastalého ticha Leana. „Myslím, že si vyberu zelené.“

Nyneiva se zakuckala se lžící v puse. „Co tím myslíš? Copak můžeš změnit adžah?“

„Ne, to nemůžeš,“ řekla jí Siuan. „Ale sněmovna rozhodla, že i když jsme Aes Sedai, jistou dobu jsme nebyly. A jelikož trvaly na tom, že budou dál věřit tomu, že ten nesmysl je legální, všechna naše pouta, spojení a tituly šly přes palubu.“ Hlas měla dost drsný, aby mohla hoblovat dřevo. „Zítra se zeptám modrých, jestli mě budou chtít zpátky. Ještě jsem neslyšela, že by nějaké adžah někoho odmítlo – za dobu, než povýšíš z přijaté, vedou tě k tomu správnému adžah, ať už o tom víš nebo ne – ale podle toho, jak se věci vyvíjejí, moc by mě nepřekvapilo, kdyby mi zabouchly dveře před nosem.“

„A jak se věci vyvíjejí!“ zeptala se Elain. Něco tu bylo. Siuan zastrašovala, dloubala, kroutila vám rukou. Nenosila polévku, nesedala na postel a nemluvila s vámi jako s kamarádkou. „Myslela jsem, že všechno jde dobře, podle očekávání.“ Nyneiva se na ni podívala zároveň nevěřícně i vyčerpaně. No, Nyneiva měla vědět, co měla na mysli.

Siuan se k ní otočila, ale mluvila i k Nyneivě. „Šla jsem kolem Logainova domu. Jeho štít udržuje šest sester, stejný, jako když ho chytily. Když zjistil, že víme, že je vyléčený, pokusil se prorazit, a ony říkaly, že kdyby jich štít drželo jenom pět, mohlo se mu to podařit. Tudíž je silný, jako byl, nebo skoro, takže to neznamená žádný rozdíl. Já nejsem. Ani Siuan není. Chci, abys to zkusila znovu, Nyneivo.“

„Já to věděla!“ Nyneiva hodila lžíci na podnos. „Věděla jsem, že tohle má nějakej důvod! No, jsem na usměrňování moc utahaná, a stejně by to bylo jedno, i kdybych nebyla. Co bylo vyléčený se vyléčit nedá. Vypadněte odsud a tu hnusnou polívku si vemte s sebou!“ Té hnusné polívky nezůstala ani polovina a byla jí původně dost velká miska.

„Vím, že to nebude fungovat!“ vyjela na ni Siuan. „Dneska ráno jsem věděla, že utišení se nedá vyléčit!“

„Chviličku, Siuan,“ vložila se do hovoru Leana. „Nyneivo, uvědomuješ si, co riskujeme, když jsme sem takhle přišly? Tohle není místo v uličce, kde ti přítel lučištník hlídá záda. V celém tomhle domě jsou ženy s očima, aby viděly, a jazykem, aby mluvily. Kdyby se přišlo na to, že jsme se Siuan se všemi hrály hru – třeba za deset let – no, stačí říct, že i Aes Sedai konají pokání, a my bychom nejspíš někde na statku okopávaly zelí ještě s úplně bílými vlasy. Přišly jsme kvůli tomu, co jsi pro nás udělala, abychom začaly znovu.“

„Proč nezajdete za některou žlutou?“ zeptala se Elain. „Většina z nich teď už musí vědět tolik, co Nyneiva.“ Nyneiva se rozhořčeně dívala přes lžíci. Hnusná polívka?

Siuan a Leana si vyměnily pohledy a nakonec Siuan váhavě přiznala: „Kdybychom šly za některou sestrou, dřív nebo později by se to dozvěděly všechny. Když to udělá Nyneiva, možná si všechny, jímž se podařilo nás dneska zvážit, budou myslet, že se prostě zmýlily. Údajně jsou si všechny sestry rovny, a existovaly amyrlin, které jen tak tak usměrnily dost, aby si vysloužily šátek, ale amyrlin a hlavy adžah stranou, když je některá silnější v jediné síle než ty, očekává se, že jí uhneš z cesty.“

„Tomu nerozumím,“ poznamenala Elain. Z tohohle se hodně poučila. Hierarchie dávala smysl, ale ona usoudila, že to je jedna z věcí, které se nedozvíte, dokud se z vás nestanou hotové Aes Sedai. Tak nebo tak, získala dost náznaků, aby pojala podezření, že vaše vzdělání se získáním šátku teprve začíná. „Když vás Nyneiva dokáže vyléčit znovu, tak budete silnější.“

Leana zavrtěla hlavou. „Žádná ještě nebyla vyléčená z utišení. Možná to ostatní budou brát, řekněme, jako u divoženek. Pak jsi o něco níž než podle síly. Možná být slabší bude něco znamenat. Jestli nás Nyneiva nedokázala vyléčit úplně napoprvé, možná to zvládne na dvě třetiny toho, co jsme byly, nebo na polovinu. Dokonce i to by bylo lepší než teď, ale většina tady bude pořád stejně silná a mnohé silnější.“ Elain na ni civěla, zmatenější než předtím. Nyneiva vypadala, jako by dostala ránu mezi oči.

„Všechno se od toho odvíjí,“ vysvětlovala Siuan. „Kdo se učí rychleji, kdo stráví nejméně času jako mladší a přijatá novicka. Existují nejrůznější stupínky. Nemůžeš říct přesně, jak silná která žena je. Mohlo by se třeba zdát, že dvě ženy jsou stejně silné. Možná jsou, možná ne, ale jediný způsob, jak by se to dalo zjistit přesně, by byl souboj, a Světlo budiž pochváleno, my stojíme nad tím. Pokud nám Nyneiva nenavrátí plnou sílu, riskujeme, že budeme stát hodně nízko."

Znovu promluvila Leana. „Hierarchie nemá ovládat všechno, jenom každodenní život, ale ovládá. Rada od některé výš postavené má větší váhu než od sestry, co je níž. Když jsme byly utišené, bylo to jedno. Neměly jsme vůbec žádné postavení. Ony zvažovaly všechno, co jsme řekly, pouze na základě zásluh. Teď už to bude jiné.“

„Chápu,“ vydechla Elain chabě. Žádný div, že si lidé myslí, že hru rodů vymyslely Aes Sedai! Vedle jejich vztahů vypadala daes dae’mar snadná.

„Je moc hezký vidět, že léčení způsobilo někomu víc trablů než mně,“ zavrčela Nyneiva. Zadívala se na dno misky a povzdechla si, pak misku vytřela posledním kouskem chleba.

Siuan potemněla tvář, ale podařilo se jí udržet klidný hlas. „Jak vidíš, vydaly jsme se ti na milost a nemilost. A ne jenom proto, abychom tě přesvědčily, že to máš zkusit. Vrátilas mi... život. Tak je to prosté. Přesvědčila jsem sama sebe, že nejsem mrtvá, ale ve srovnání s tímhle to tak rozhodně vypadalo. Takže s Leanou začínáme znovu. Jako přítelkyně, jestli mě budete chtít. Jestli ne, tak aspoň plujeme na stejném člunu.“

„Přítelkyně,“ řekla Elain. „Přítelkyně mi připadají mnohem lepší.“ Leana se na ni usmála, ale se Siuan stále pozorovaly Nyneivu.

Nyneiva se dívala z jedné na druhou. „Elain měla otázku, tak já bych se taky měla na něco zeptat. Co se Sheriam a ostatní dozvěděly včera v noci od moudrých? Neříkej, že to nevíte, Siuan. Co já vím, tak se dozvíš, co si ony myslí, nejpozdějc hodinu potý, co si to pomyslí.“

Siuan umíněně zaťala zuby. Její tmavomodré oči působily zastrašujícím dojmem. Náhle vyjekla. Sklonila se a třela si kotník.

„Pověz jim to,“ řekla Leana a stáhla nohu, „nebo to udělám já. A všechno, Siuan.“

Zlobně se mračíc na Leanu se Siuan nafoukla, až měla Elain strach, že praskne, ale pak jí pohled sjel na Nyneivu, a ona splaskla. Slova z ní musely tahat málem párem volů, ale mluvila. „Elaidino poselstvo dorazilo do Cairhienu. Rand se s nimi sešel, ale zřejmě se s nimi snaží pohrávat. Alespoň doufejme, že tohle dělá. Sheriam a ostatní se nadýmají, protože se jim pro jednou podařilo úplně se před moudrými neztrapnit. A na příští schůzce bude Egwain.“ Z nějakého důvodu se při tomhle zdráhala nejvíc.

Nyneiva se rozzářila a narovnala se. „Egwain? No to je nádhera! Takže ony ze sebe neudělaly hlupáky. Už jsem se skoro divila, proč tu nejsou, aby nás vytáhly na další lekci.“ Zašilhala na Siuan, ale dokonce i přitom vypadala rozjásaně. „Člun, říkáš? Kdo je kapitán?“

„Já, ty mizerná malá –“ Leana si odkašlala a Siuan se zhluboka nadechla. „Tak dělené velení, všechny jsou na tom stejně. Ale někdo musí kormidlovat,“ dodala, když se Nyneiva usmála, „a to budu já.“

„V pořádku,“ řekla Nyneiva po delší odmlce. Další zaváhání, chvíli si hrála se lžící, a pak hlasem tak lhostejným, až Elain málem rozhodila rukama, dodala: „Existuje nějaká naděje, že bys mi – nám – mohla pomoct z tý kuchyně?“ Tváře neměly o nic starší než Nyneiva, byly však dlouho Aes Sedai. Jejich oči si ten aessedaiovský pohled dobře pamatovaly. Nyneiva ho opětovala vyrovnaněji, než by Elain řekla, že dokáže – až na to, že maličko uhýbala – ale nakonec nebylo překvapením, když zamumlala: „Asi ne.“

„Už musíme jít,“ prohlásila Siuan vstávajíc. „Pokud něco, tak Leana podcenila, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Mohly bychom být první Aes Sedai, které na veřejnosti stáhnou z kůže, a já už v jednom první byla, abych si to toužila zopakovat.“

K Elaininu překvapení se Leana sklonila, objala ji a zašeptala: „Přítelkyně.“ Elain ji také objala a slovo radostně zopakovala.

Leana objala i Nyneivu a zamumlala něco, co Elain neslyšela, a pak to udělala i Siuan s: „Děkuju,“ které znělo neochotně a váhavě.

Aspoň tak to připadalo jí, ale jakmile byly pryč, Nyneiva řekla: „Málem brečela, Elain. Možná to všecko myslela opravdu vážně. Asi bych měla zkusit být na ni milejší.“ Povzdechla si, což přešlo v zívnutí, a díky tomu nezřetelně pronesla: „Zvlášť když je zas Aes Sedai.“ A s tím usnula s podnosem pořád na kolenou.

Elain také zakryla rukou zívnutí, vstala, vše urovnala a podnos zasunula Nyneivě pod postel. Dostat Nyneivu ze šatů a uložit ji na posteli pohodlněji nějakou chvíli zabralo, ona se však neprobudila. Sama Elain, když zhasla svíčku a schoulila se na polštář, ležela vzhůru, hleděla do tmy a přemýšlela. Rand že se snaží jednat s Aes Sedai, která poslala Elaida? Ty by ho sežraly zaživa. Málem si přála, aby byla přijala Nyneivin návrh, když ještě měl naději na úspěch. Mohla by ho provést všemi pastmi, které nastraží, tím si byla jistá – Tom přidal hodně k tomu, čemu ji naučila máti – a ji by poslechl. Navíc by se s ním pak mohla spojit. Koneckonců, nečekala, až bude mít šátek, když se spojila s Birgitte, tak proč čekat s Randem?

Posunula se a zabořila se ještě trochu hlouběji do polštáře. Musel počkat. Byl v Caemlynu, ne v Salidaru. Počkat, Siuan řekla, že je v Cairhienu. Jak...? Byla až příliš unavená. Myšlenka odplula. Siuan. Siuan pořád něco skrývala. Byla si tím jistá.

Přemohl ji spánek a s ním přišel sen, člun, kde na přídi seděla Leana a koketovala s mužem, jehož tvář byla jiná pokaždé, když se Elain podívala. Na zádi se rvaly Siuan a Nyneiva, každá se snažila zamířit jiným směrem – dokud Elain nevstala a kormidlo nepřevzala. Kapitán, který si pro sebe nechává tajemství, mohl být v případě potřeby důvodem ke vzpouře.

Ráno se Siuan a Leana vrátily dřív, než Nyneiva otevřela oči, což víc než stačilo, aby se rozzuřila a byla schopná usměrňovat. K ničemu to však nebylo. To, co již bylo vyléčeno, se již nedalo vyléčit znovu.

„Udělám, co půjde, Siuan,“ řekla Delana a předklonila se, aby druhou ženu poplácala po ruce. Byly samy v obývacím pokoji a hrníčky s čajem na malém stolku mezi jejich křesly stály nedotčené.

Siuan si povzdechla, tvářila se sklíčeně, ačkoliv co po svém výbuchu před sněmovnou vlastně čekala, to Delana netušila. Do oken pronikalo časné ranní sluníčko a ona si vzpomněla na snídani, kterou ještě neměla, ale tohle byla Siuan. Situace byla znepokojivá a Delana se nerada cítila znepokojená. Zatvrdila se, aby ve tváři téhle ženy neviděla starou přítelkyni – ne moc, jelikož tato žena vůbec nevypadala jako Siuan Sanche, již Delana znávala, žádného věku – a přesto znovu vidět Siuan, Siuan mladou a hezkou, byl jenom první šok. Druhý přišel, když se Siuan objevila na jejím prahu, slunce ještě pořádně nevyšlo, a žádala o pomoc. Siuan nikdy nežádala o pomoc. A potom přišel ten vůbec největší šok, který se objevoval s obnovenou silou pokaždé, když se ocitla Siuan tváří v tvář od chvíle, co ta al’Mearovic ženská provedla svůj neuvěřitelný zázrak. Delana byla silnější než Siuan, mnohem silnější, ale bývalo tomu naopak. Siuan se ujala vedení, když byly ještě novicky, dokonce ještě dřív, než je povýšily na přijaté. Přesto, byla to Siuan, a rozrušená, což Delana nikdy předtím nepoznala. Siuan mohla být rozrušená, ale nikdy jste to neviděli. Vyvádělo ji z míry, že nemůže udělat víc pro ženu, která s ní kradla perníčky a nejednou na sebe vzala vinu za rošťárny, do nichž byly zapletené obě.

„Siuan, alespoň tohle udělat můžu. Romanda bude šťastná, že může vzít ty snové ter’angrialy do opatrování sněmovny. Nemá dost přísedících, aby to zvládla, ale jestli si bude Sheriam myslet, že to dokáže, jestli si bude myslet, že jsi svůj vliv na Lelaine a mne použila, abys to zarazila, tak tě nebude moct odmítnout. Vím, že Lelaine bude souhlasit. Ačkoliv proč se chceš sejít s těmi aielskými ženami, to si skutečně neumím představit. Romanda se usmívá jako kočka v máselnici a dívá se, jak se Sheriam po takovém setkání vždy vzteká. Ty s tvou povahou nejspíš něco vybreptneš.“ Taková změna. Kdysi by ji ani nenapadlo zmiňovat se o Siuanině vzteklé letoře. Teď to udělala bez přemýšlení.

Siuanin sklíčený výraz se změnil v úsměv. „Doufala jsem, že to budeš brát nějak takhle. Promluvím s Lelaine. A s Janyou. Myslím, že Janya pomůže. Ty však musíš zajistit, aby to Romanda doopravdy neudělala. Z toho mála, co vím, Sheriam přišla na způsob, jak s těmihle Aielankami aspoň vzdáleně vyjít. Obávám se, že Romanda by musela začínat zase od začátku. Samozřejmě by to mohlo být pro sněmovnu důležité, ale hrozně nerada bych se s nimi poprvé setkala, až budou mít všechny háček v žábrech.“

Delana svůj úsměv potlačila, když Siuan vyprovázela na zápraží, kde ji objala. Ano, pro sněmovnu bude velmi důležité udržet tyhle moudré v klidu, ačkoliv to Siuan nemohla vědět. Dívala se, jak Siuan chvátá ulicí, než se vrátila dovnitř. Vypadalo to, že teď bude mít roli ochranitelky ona. Doufala, že svou práci odvede stejně dobře jako předtím její přítelkyně.

Čaj byl ještě teplý a ona se rozhodla poslat Miesu, svou služku, pro pár rohlíků a ovoce, ale když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře obývacího pokoje, nebyla to Miesa, ale Lucilda, jedna z novicek, které přivedly z Věže.

Hubená dívka udělala nervózní pukrle, jenomže Lucilda byla vždycky nervózní. „Delano Sedai? Dnes ráno dorazila jakási žena a Anaiya Sedai říkala, že ji mám přivést k tobě? Jmenuje se Halima Saranovová? Říká, že tě zná?“

Delana otevřela ústa, aby řekla, že nikdy o žádné Halimě Saranovové neslyšela, když se ta žena objevila ve dveřích. Delana na ni proti své vůli vytřeštěně zírala. Cizince se dařilo být zároveň štíhlá i bujně tvarovaná a měla na sobě tmavošedé jezdecké šaty se směšně hlubokým výstřihem. Na její tvář, lemovanou dlouhými lesklými černými vlasy, a zelené oči nejspíš každý muž civěl s otevřenou pusou. Delana však proto necivěla. Žena totiž držela ruce u boků, avšak palce měla vystrčené mezi ukazovákem a prostředníkem. Delana nečekala, že něco takového uvidí u ženy, která nenosí šátek, a tahle Halima Saranovová nedokázala dokonce vůbec usměrňovat. Byla dost blízko, aby si tím byla Delana jistá.

„Ano,“ řekla Delana, „mám dojem, že si na ni vzpomínám. Nechej nás, Lucildo. A dítě, zkus si zapamatovat, že ne každá věta je otázka.“ Lucilda předvedla pukrle tak rychlé a hluboké, že málem upadla. Za jiných okolností by si byla Delana povzdechla. S novickami si nikdy nevedla moc dobře, ačkoliv nechápala proč.

Ještě než byla novicka pryč, Halima se dovlnila k židli, na níž předtím seděla Siuan, a bez vyzvání se posadila. Zvedla nedotčený hrnek, zkřížila nohy a usrkla, přičemž Delanu pozorovala přes okraj hrnku.

Delana na ni také upírala tvrdý pohled. „Kdo si myslíš, že jsi, ženská? Ať už si myslíš, že stojíš jakkoliv vysoko, nikdo nestojí výš než Aes Sedai. A kde ses naučila to znamení?“ Možná poprvé v jejím životě jí upřený pohled nebyl k ničemu.

Halima se posměšně usmála. „Skutečně si myslíš, že tajemství... řekněme tmavšího adžah jsou tak tajná? A co se týče toho, jak vysoko stojíš, víš velmi dobře, že když ti třeba žebrák ukáže správná znamení, vyskočíš a poslechneš. Můj příběh zní, že jsem dělala společnici na cestě jisté Cabrianě Mecandes, modré sestře. Naneštěstí zemřela Cabriana při pádu z koně a její strážce potom prostě odmítl vstát z pokrývek nebo jíst. Taky umřel.“ Halima se usmívala, jako by se ptala, jestli ji Delana stačí sledovat. „S Cabrianou jsme si před její smrtí hodně povídaly a ona mi řekla o Salidaru. Taky mi řekla dost věcí, které zjistila o tom, co Bílá věž plánuje s vámi tady. A s Drakem Znovuzrozeným.“ Další úsměv, záblesk bílých zoubků, a vrátila se k čaji a pozorování.

Delana nebyla nikdy žena, která by se vzdávala snadno. Hrozbami přinutila krále, aby uzavřeli mír, když chtěli válku. Královny dotáhla za krk, aby podepsaly smlouvy, které bylo nutné podepsat. Pravda, toho hypotetického žebráka by poslechla, kdyby ukázal správná znamení a řekl správné věci, ale Halimu její ruce prohlásily za černou adžah, což ona očividně nebyla. Třeba si ta žena myslela, že to je jediný způsob, jak by ji Delana mohla poznat, a možná chtěla také předvést, že zná i zakázané věci. Delaně se tahle Halima nelíbila. „A já mám asi zajistit, že sněmovna tvoje informace přijme,“ utrousila drsně. „Pokud víš o Cabrianě dost, aby to podpořilo tvůj příběh, neměl by to být problém. V tom ti totiž pomoct nemůžu. Setkala jsem se s ní snad dvakrát. Asi není šance, že by se tu objevila, aby tvou povídačku pokazila?“

„Vůbec žádná.“ Znovu ten krátký, posměšný úsměv. „A můžu odrecitovat Cabrianin životopis. Znám věci, které i ona sama zapomněla.“

Delana na tohle jenom kývla. Zabít sestru byla vždycky škoda, ale občas se to muselo udělat. „Pak tu není vůbec žádný problém. Sněmovna tě přijme jako hosta a já zajistím, že tě vyslechnou.“

„Být hostem jsem zrovna na mysli neměla. Spíš něco stálejšího, myslím. Tvoje sekretářka nebo, ještě lepší, společnice. Musím zajistit, že sněmovna bude opatrně vedena. Kromě toho příběhu o Cabrianiných zprávách pro tebe budu mít čas od času příkazy.“

„Tak teď mě poslouchej! Já –!"

Halima ji uťala, aniž zvedla hlas. „Řekli mi, abych před tebou zmínila jedno jméno. Jméno, které občas používám. Aran’gar.“

Delana se ztěžka posadila. To jméno slyšela ve svých snech. Poprvé za celá léta se Delana Mosalaine bála.