Pán chaosu

25 Když udeří blesk a prší

Z nějakého důvodu, když ji v šedé předzvěsti svítání přišla Cowinda vzbudit, se Egwain cítila osvěžená. Osvěžená a připravená se jít podívat, co by mohla ve městě zjistit. Protáhla se a byla na nohou. Při umývání si pobrukovala, spěšně se oblékla, málem si ani pořádně neučesala vlasy. Byla by zmizela z tábora bez toho, aby plýtvala časem na snídani, ale zahlédla ji Sorilea a tenhle nápad jí okamžitě zarazila. Což, jak se ukázalo, bylo jenom dobře.

„Neměla jsi potní stan opustit tak brzy,“ řekla jí Amys, když od Rodery brala mísu s ovesnou kaší a sušeným ovocem. V Amysině stanu se tlačilo na dva tucty moudrých a Rodera, Cowinda a bíle oděný muž jménem Doilan, další Shaido, se snažili všechny obsloužit. „Rhuark toho o tvých sestrách hodně vyprávěl. Třeba bys nám mohla říct ještě víc.“

Po měsících předstírání Egwain ani nepotřebovala myslet, aby věděla, že Amys měla na mysli poselstvo Věže. „Povím vám, co vím. Co říkal Rhuark?“

Například že přišlo šest Aes Sedai a dvě z toho jsou červené, ne jedna – Egwain nemohla uvěřit Elaidině nadutosti, nebo možná blbosti, že vůbec poslala byť jedinou – ale aspoň tomu velela šedá. Moudré, většinou ležící v kruhu jako paprsky kola, přičemž některé stály či klečely mezi nimi, obrátily oči k Egwain, jakmile vyjmenovaly posly.

„Obávám se, že znám jenom dvě,“ začala Egwain dost opatrně. „Aes Sedai je, koneckonců, hodně, a já nejsem hotovou sestrou ještě tak dlouho, abych jich znala víc.“ Přikyvování, tohle předpokládaly. „Nesune Bihara má otevřenou mysl – ale v tom, co řeknete, najde i tu nejmenší chybičku. Vidí všechno, všechno si pamatuje. Stačí jí podívat se na stránku a dokáže zopakovat slovo od slova, nebo rozhovor, který slyšela před rokem. Občas ale mluví sama se sebou, vykládá, co si myslí, aniž by si to uvědomila.“

„Rhuark říkal, že ji zajímala Královská knihovna.“ Bair zamíchala kaší a dívala se na Egwain. „Říkal, že ji slyšel mumlat něco o zámcích.“ Ostatní ženy si začaly brumlat, ale utišila je Sorilea, když si hlasitě odkašlala.

Egwain nabrala lžící kaši – měla v ní kousky sušených švestek a nějaké sladké bobule – a zamyslela se. Kdyby Elaida Siuan vyslechla předtím, než ji nechala popravit, pak by věděla, že tři zámky byly rozbity. Rand měl dva schované – Egwain by moc ráda věděla kde, ale on v poslední době nějak nikomu nevěřil – a Nyneiva a Elain našly jeden v Tanchiku a přinesly ho do Salidaru, jenomže Elaida se o nich neměla jak dozvědět. Jedině že by měla špehy v Salidaru. Ne. Tohle byla spekulace na jindy, teď nebyla k ničemu. Elaida musela ostatní zoufale hledat. Poslat Nesune do druhé největší knihovny na světě po Bílé věži dávalo smysl, takže spolkla sušenou švestku a pověděla jim to.

„Včera v noci jsem říkala to samé,“ zavrčela Sorilea. „Aeron, Colindo, Edarro, vy tři půjdete do knihovny. Tři moudré by měly být schopné zjistit, co se zjistit dá, dřív než Aes Sedai.“ Následovaly tři protažené obličeje. Královská knihovna byla obrovská. Sorilea však byla pořád Sorilea, a i když si tři jmenované ženy povzdechly a bručely, hned odložily misky s kaší a odešly. „Říkalas, že znáš dvě,“ pokračovala Sorilea, než ty dvě opustily stan. „Nesune Biharu a kterou ještě?“

„Sarene Nemdahl,“ odvětila Egwain. „Musíte pochopit, že ani jednu moc neznám. Sarene je jako většina bílých – vše si logicky zdůvodňuje a občas ji překvapí, když někdo jedná upřímně – ale je vzteklá. Většinou to drží pevně v sobě, ale když ve špatnou chvíli šlápnete na špatný místo, dokáže... vám utrhnout hlavu dřív, než stačíte mrknout. Poslouchá však, co jí říkáte, a přizná, pokud se zmýlí, i když předtím vybuchne. No, aspoň když se uklidní.“

Strčila si do pusy lžíci s bobulemi a kaší a snažila se prohlížet moudré, aniž by to bylo příliš nápadné. Žádná si jejího zaváhání zřejmě nevšimla. Málem řekla, že vás Sarene pošle drhnout podlahy, než stačíte mrknout. Obě ženy znala jenom jako novicka z lekcí. Nesune, štíhlá Kandořanka s ptačíma očima, poznala, když někdo přestal dávat pozor, i když k vám byla zády. Učila několikrát i Egwain. Sarene ji učila jenom dvakrát o podstatě reality, ale bylo těžké zapomenout na ženu, která vám se smrtelnou vážností vykládá, že krása a ošklivost jsou stejná iluze, přičemž měla obličej, po kterém se každý muž otočí.

„Doufám, že si vzpomeneš na víc,“ řekla Bair a naklonila se k ní, opřená o loket. „Zdá se, že jsi naším jediným zdrojem informací.“

Egwain chvíli trvalo, než si její slova přebrala. Ano, samozřejmě. Bair a Amys se včera v noci musely pokusit proniknout do snů Aes Sedai, ale Aes Sedai si své sny chránily. Litovala, že se to sama nenaučila, než opustila Věž. „Když to zvládnu. Kde v paláci mají pokoje?“ Až se Rand vrátí a ona půjde za ním, pomůže jí, když nevrazí omylem do jejich pokojů, až ho bude hledat. Zvláště do Nesuniných. Sarene si jednu konkrétní novicku možná pamatovat nebude, ale Nesune zcela určitě ano. Vlastně by si ji mohla pamatovat i jedna z těch, které neznala. O Egwain z al’Vereů se ve Věži hodně mluvilo.

„Odmítly Berelaininu nabídku na stín dokonce i pro jedinou noc.“ Amys se zamračila. Mezi Aiely byla nabídka pohostinství vždy přijímána. Odmítnout, dokonce i mezi nepřáteli na život a na smrt, byla hanba. „Zůstávají u ženy jménem Arilyn, urozené paní mezi zabijáky stromů. Rhuark si myslí, že Coiren Saeldain znala tuhle Arilyn už před včerejškem.“

„Jedna z Coireniných špehů,“ prohlásila Egwain s jistotou. „Nebo šedého adžah.“

Několik moudrých rozzlobeně mumlalo. Sorilea si znechuceně odfrkla nahlas a Amys si těžce, zklamaně povzdechla. Ostatní měly jiný názor. Corelna, zelenooká jestřábice se silně prošedivělými lněnými vlasy, pochybovačně vrtěla hlavou, kdežto Tialin, hubená zrzka s ostrým nosem, na Egwain hleděla s otevřenou nevírou.

Špehování neustále porušovalo ji’e’toh, ačkoliv jak se to srovnávalo s chozením ve snu a nahlížením do snů jiných lidí, kdykoliv se těm, co to uměly, zachtělo, na to Egwain nedokázala přijít. Nemělo smysl poukazovat na to, že Aes Sedai se ji’e’toh neřídí. To moudré věděly. Prostě jim to přišlo zatěžko uvěřit nebo pochopit, u Aes Sedai i u kohokoliv jiného.

Ať už si ony myslely cokoliv, Egwain by se vsadila, že má pravdu. Galldrian, poslední cairhienský král, měl před svým zavražděním rádkyni Aes Sedai. Niande Moorwyn byla téměř neviditelná i předtím, než po Galldrianově smrti zmizela docela, ale jednu věc Egwain zjistila, totiž že občas navštěvovala venkovské sídlo urozené paní Arilyn. Niande byla šedá.

„Zřejmě pod střechu umístili sto strážných,“ prohodila po chvíli Bair. Hlas měla velmi mírný. „Říkají, že město je pořád neklidné, ale já myslím, že se bojí Aielů.“ Na značném počtu tváří se objevily znepokojivě zaujaté výrazy.

„Stovku!“ vyjekla Egwain. „Ony si přivedly sto mužů?“

Amys jen zavrtěla hlavou. „Víc než pět set. Timolanovi zvědové zjistili, že jich většina táboří necelý den cesty na sever od města. Rhuark o tom mluvil, a Coiren Saeldain říkala, že ti muži jsou čestná stráž, ale většinu nechaly mimo město, aby nás nepolekaly.“

„Ony si myslí, že doprovodí Car’a’carna do Tar Valonu.“ Sorilea mohla hlasem štípat kámen, a vedle jejího výrazu působil její tón ještě měkce. Egwain si nenechala pro sebe obsah Elaidina dopisu Randovi. Moudrým se to líbilo stále méně pokaždé, když to slyšely znovu.

„Rand není tak hloupý, aby jejich nabídku přijal,“ prohlásila Egwain, ale nesoustředila se na to. Pět set mužů mohlo tvořit čestnou stráž. Elaida si docela dobře mohla myslet, že Drak Znovuzrozený bude něco takového očekávat, že mu to dokonce zalichotí. Napadla ji spousta věcí, ale musela být opatrná. Špatné slovo mohlo přimět Amys a Bair – nebo hůř, Sorileu, uhýbat před Sorileou bylo jako snažit se vylézt ze šípkového houští – aby jí daly rozkazy, které by nemohla poslechnout, avšak ona pořád musela udělat to, co mohla udělat jen ona sama. „Soudím, že náčelníci na ty vojáky za městem dohlížejí.“ Půl dne cesty na sever – spíš celý den, jelikož oni nebyli Aielové – bylo příliš daleko, aby to znamenalo větší nebezpečí, ale trocha opatrnosti nikdy nezaškodí. Amys kývla. Sorilea se na Egwain podívala, jako by se zeptala, jestli bylo v poledne na obloze slunce. Egwain si odkašlala. „Ano.“ Náčelníci by takovou chybu neudělali. „No. Navrhuju tohle. Když některá Aes Sedai půjde do paláce, některá z vás, která umí usměrňovat, by měla jít za ní a zajistit, aby tam nenechala žádnou past.“ Přikyvovaly. Dvě třetiny žen tady ovládaly saidar, některé jen asi jako Sorilea, jiné se vyrovnaly Amys, která byla silná jako kterákoliv Aes Sedai, jakou kdy Egwain poznala, přibližně stejné poměry panovaly mezi moudrými jako celkem. Jejich schopnosti se od Aes Sedai lišily – v něčem víc, v něčem o hodně, ale všeobecně to bylo jen trochu jiné – nicméně by měly být schopné vyčenichat nevítané dary. „A musíme se ujistit, že jich je jenom šest.“

Musela to vysvětlit. Čítaly mokřiňanské knihy, ale dokonce ani ty, které uměly usměrňovat, skutečně neznaly obřady, které vyrostly kolem zacházení Aes Sedai s muži, již dosáhli na saidín. Mezi Aiely se muž, jenž zjistil, že dokáže usměrňovat, považoval za vyvoleného a odešel na sever do Morny honit Temného. Žádný se nikdy nevrátil. Vlastně Egwain obřady neznala také, dokud neodešla do Věže. Příběhy, které slyšela předtím, se málokdy podobaly pravdě.

„Rand dvě ženy naráz zvládne,“ dokončila. Tohle věděla jistě. „Mohl by zvládnout dokonce i šest, ale kdyby jich bylo víc, než kolik řekly, aspoň by to byl důkaz, že lhaly, i když jenom v tom, že něco vynechaly.“ Při jejich zamračení sebou málem trhla. Když jste lhaly, vyvolaly jste toh vůči tomu, komu jste zalhaly. V jejím případě to však bylo nezbytné. Bylo.

Po zbytek snídaně se moudré rozhodovaly, která půjde do paláce dnes a kterým náčelníkům lze svěřit výběr mužů a Děv, aby pátrali po dalších Aes Sedai. Někteří by mohli váhat jakkoliv se postavit proti Aes Sedai. Moudré to neřekly tak otevřeně, ale z toho, co říkaly, často kysele, to bylo víc než zřejmé. Jiní si možná budou myslet, že na jakoukoliv hrozbu Car’a’carnovi, dokonce i od Aes Sedai, je nejlepší odpovědí oštěp. Pár moudrých se k tomuto názoru zřejmě také klonilo. Sorilea tvrdě zadupala všechno, co bylo víc než nejasný náznak, že potíže by se vyřešily, kdyby tu Aes Sedai už nebyly. Nakonec byli Rhuark a Mandelain z Daryne jediní, na nichž se dokázaly shodnout.

„A ať určitě nevyberou žádné siswai’aman,“ připojila Egwain. Ti by se určitě při nejmenším náznaku nebezpečí uchýlili k oštěpům. Svou poznámkou si vysloužila hodně pohledů, bezvýrazné i ironické. Žádná moudrá nebyla hloupá. Jedna věc jí dělala starosti. Žádná se nezmínila o tom, co byla zvyklá slýchat, kdykoliv padla zmínka o Aes Sedai: že Aielové jednou Aes Sedai zklamali a budou zničeni, udělají-li to znovu.

Kromě téhle poznámky se Egwain debaty ani nezúčastnila a zabývala se druhou miskou kaše se sušenými hruškami i švestkami, čímž si od Soriley vysloužila pochvalné kývnutí. Jí se však nejednalo o Sorilein souhlas. Měla hlad, ale hlavně doufala, že ony zapomenou na její přítomnost. Zřejmě to fungovalo.

Snídaně i rozhovory skončily a ona se vydala do svého stanu, ale skrčila se u vchodu a pozorovala hlouček moudrých, které se pod vedením Amys vydaly do města. Když pak zmizely v nejbližší bráně, Egwain znovu vylezla. Všude byli Aielové, gai’šainové i ostatní, ale moudré byly všechny uvnitř, a když se, nijak rychle, vydala k městské hradbě, nikdo se po ní nepodíval podruhé. Pokud si jí někdo všiml, tak si musel myslet, že se jenom vydala na další ranní rozcvičku. Zvedl se vítr a od Předbrání odháněl vlny prachu a starého popela, ale ona šla dál. Prostě jenom další rozcvička.

Ve městě první osoba, které se zeptala, vyzáblá žena prodávající svraštělá jablka z káry za přemrštěné ceny, palác urozené paní Arilyn neznala, ani kyprá švadlena, která kulila oči na zdánlivou Aielku, jež vstoupila do její dílny, ani plešatějící nožíř, který si myslel, že by se mohla víc zajímat o jeho nože. Nakonec jí stříbrotepec s úzkýma očima, který ji celou dobu, co pobyla v jeho dílně, pozorně sledoval, řekl naprosto všechno, co chtěla vědět. Když Egwain odcházela, kroutila hlavou. Občas totiž zapomínala, jak velké město Cairhien ve skutečnosti je, takže ne každý ví, kde je všechno.

Zatím se třikrát ztratila a musela se dvakrát zeptat na směr, než se přitiskla ke zdi nájemné stáje a vyhlédla zpoza rohu na hranatou hromadu tmavého kamene přes ulici, samé úzké okno a hranatý balkon a stupňovitá věž. Na palác byla budova malá, ačkoliv na dům velká. Arilyn byla někde těsně nad střední cairhienskou šlechtou, pokud se Egwain dobře pamatovala. Na stráži na předním širokém schodišti, u každé brány, na kterou viděla, dokonce i na balkonech stáli vojáci v zelených pláštích, s kyrysy a přilbami. Zvláštní bylo, že všichni vypadali hodně mladí. Přesto ji tohle příliš nezajímalo. V budově usměrňovaly ženy, a aby je cítila přes ulici tak silně, nezvládaly právě malé množství saidaru. Množství se náhle snížilo, ale stále bylo značné.

Kousala se do rtu. Nepoznala, co dělají, jelikož neviděla jejich prameny, ale ony zase musely vidět vlákna, aby je mohly spřádat. Dokonce i kdyby byly u okna, každé vlákno, které by směrovaly ven ze zámečku a které by ona neviděla, by muselo mířit na jih, pryč od Slunečního paláce, vlastně do prázdna. Co to dělají?

Jedna brána se otevřela na tak dlouho, aby vyjelo šestispřeží ryzáků táhnoucí uzavřený černý kočár s lakovaným erbem na dvířkách, dvě stříbrné hvězdy na mnohonásobně děleném červenozeleném štítě. Kočár zamířil davem na sever, kočí v livreji práskal dlouhým bičem jak proto, aby pobídl koně, tak proto, aby přinutil lidi uhnout. Vyjela si urozená paní Arilyn, nebo někdo z poselstva?

No, nepřišla sem jen civět. Popošla, aby mohla očkem vyhlédnout za roh, jen natolik, aby viděla velký dům, z váčku u pasu vytáhla malý červený kamínek, zhluboka se nadechla a začala usměrňovat. Kdyby se některá z nich podívala na tuhle stranu, uviděla by prameny, ale ne Egwain. Musela to risknout.

Hladký kamínek byl právě jenom to, v potoce ohlazený oblázek, ale Egwain se tenhle trik naučila od Moirain, a Moirain používala kamínek jako ohnisko – náhodou to byl drahokam, ale na druhu ani nezáleželo – takže to Egwain dělala taky tak. Spletla hlavně vzduch se špetkou ohně, přesně propletené. To vám umožňovalo odposlouchávat. Špehovat, jak by řekly moudré. Egwain nezáleželo na tom, jak se tomu říká, hlavně jestli zjistí něco, co mají věžové Aes Sedai v plánu.

Její tkanivo se opatrně dotklo okna, ach, tak jemně, pak dalšího a ještě dalšího. Ticho. Pak...

„...já mu to vždycky říkala,“ uslyšela v uchu ženský hlas, „jestli chceš mít ustlaný postele, tak mě přestaň tahat za bradu, Alwine Raeli.“

Jiná žena se zahihňala. „Néé, tos neudělala.“

Egwain se zamračila. Služky.

Kolem prošla rozložitá žena s košíkem chleba na rameni a zmateně se na Egwain podívala. Což nebylo divu, když slyšela hlasy dvou žen a stála tam jen Egwain, která navíc ani nehýbala rty. Egwain to vyřešila, jak nejrychleji uměla. Zuřivě se zamračila a žena vykvíkla a málem pustila košík, jak se vrhla do davu.

Egwain váhavě snížila sílu tkaniva. Možná nebude slyšet tak dobře, ale lepší tohle než přitahovat nežádoucí pozornost. Jak to zatím vypadalo, lidé se po ní ohlíželi, nějaká Aielanka se tu tiskla ke zdi, ačkoliv všichni šli hned dál. Nikdo nechtěl vyvolat potíže s Aiely. Egwain je pustila z hlavy. Přesouvala tkanivo okno po oknu a silně se přitom potila, i když ne jen ze sílícího horka. Kdyby jediná Aes Sedai zahlédla její tkanivo, i kdyby nepoznala, co to je, pochopila by, že u nich někdo usměrňuje. Musely by přijít na důvod. Egwain ještě couvla, takže vyhlížela jen na půl oka.

Ticho. Ticho. Jakési šustění. Někdo se pohyboval? Střevíčky na koberci? Ale nikdo nemluvil. Ticho. Mužské mumlání, zřejmě vyprazdňoval nočníky a zrovna ho to netěšilo. Egwain, s hořícíma ušima, pokračovala dál. Ticho. Ticho. Ticho.

„...skutečně věříte, že je tohle nutné?“ I když Egwain slyšela jen šepot, hlas téhle ženy zněl zvučně a sebevědomě.

„Musíme být připravené na každou možnosti, Coiren,“ odpověděla jiná žena hlasem připomínajícím železnou tyč. „Slyšela jsem řeči o zatýkání –“ Pevně se zavřely dveře a uťaly zbytek.

Egwain se náhle sesula na stěnu stáje. Málem začala ječet zoufalstvím. Šedá sestra, která byla ve velení, a ta druhá musela být Sedai, jinak by takhle nemluvila s Coiren, jednou z Aes Sedai. Nikoho lepšího by nenašla, kdo by mohl říci, co chtěla slyšet, a ony musely odejít pryč. Jaké řečí o zatýkání? Jaké možnosti? Jak se chtěly připravit? Usměrňování uvnitř zámečku se znovu změnilo, zesílilo. Co mají za lubem? Egwain se zhluboka nadechla a začala umíněně znovu.

Jak se slunce šplhalo po obloze, vyslechla spoustu obvykle neidentifikovatelných zvuků a spoustu služebnických klepů a žvatlání. Někdo jménem Ceri bude mít další dítě a Aes Sedai měly k obědu dostat víno z Arindrimu, ať už to bylo kdekoliv. Nejzajímavější zprávou bylo, že v tom kočáře skutečně byla Arilyn, jela na venkov navštívit manžela. K čemu už to bylo dobré vědět. Celé dopoledne promarněné.

Přední dveře zámečku se rozletěly, olivrejovaní sloužící se klaněli. Vojáci se ani nenarovnali, ale vypadali pozorněji. Ven vyšla Nesune Bihara následovaná vysokým mladým mužem, jenž jako by byl vytesán z balvanu.

Egwain chvatně propustila tkanivo, propustila saidar a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Teď nebyl na paniku čas. Nesune se radila se svým strážcem. Pak tmavovlasá hnědá sestra vyhlédla do ulice, nejdřív jedním směrem, pak druhým. Rozhodně něco hledala.

Egwain usoudila, že možná už je dobrá doba na paniku. Pomalu se stáhla dozadu, aby nepřitáhla Nesunino bystré oko, a jakmile byla z dohledu té ženy, otočila se, zvedla sukně a rozběhla se, přičemž si vynucovala cestu davem. Uběhla tři kroky, pak narazila na kamennou zeď a posadila se na ulici tak tvrdě, že se znovu odrazila od dlažby.

Omámeně vzhlédla a okamžitě se jí zatočila hlava ještě víc. Ta kamenná zeď byl Gawyn, zírající na ni stejně ohromeně jako ona na něj. Oči měl nejjasnější modré barvy. A ty rudozlaté kudrny. Chtěla do nich znovu zabořit prsty. Cítila, jak rudne. Tohle jsi nikdy neudělala, řekla si v duchu pevně. Byl to jenom sen!

„Ublížil jsem ti?“ zeptal se znepokojeně a klekl si k ní.

Egwain se spěšně vyškrábala na nohy a oprašovala si sukně. Kdyby se jí v té chvíli mohlo splnit přání, přála by si, aby se už nikdy nečervenala. Již teď přitáhli kroužek diváků. Zavěsila se do něj a táhla ho ulicí směrem, kterým předtím mířila. Pohled přes rameno odhalil jen hemžící se dav. I kdyby Nesune došla na roh, víc by neviděla. Přesto Egwain nezpomalila. Dav se před Aielankou a mužem dost vysokým, aby mohl být Aiel, i když měl meč, rozestupoval. A z toho, jak se Gawyn pohyboval, bylo zřejmé, že zbraň umí používat. Pohyboval se jako strážce.

Po chvíli Egwain poněkud váhavě sundala ruku z jeho. „Soudím,“ zamyslel se po chvilce, „že mám pominout to, že jsi oblečená jako Aielanka. Když jsem o tobě posledně slyšel, bylas v Illianu. A soudím, že bych neměl podotýkat nic k tomu, že jsi utíkala směrem od paláce, kde přebývá šest Aes Sedai. Na přijatou je to dost zvláštní chování.“

„V Illianu jsem nikdy nebyla,“ prohlásila Egwain a spěšně se rozhlédla kolem sebe, aby se přesvědčila, jestli je nějaký Aiel dost blízko, aby ji slyšel. Několik se jich podívalo jejím směrem, ale žádný nebyl na doslech. Náhle jí došlo to, co říkal. Podívala se na jeho zelený kabát ve stejném odstínu, jaký měli vojáci. „Ty jsi s nima. S Aes Sedai z Věže.“ Světlo, jak byla hloupá, že si to neuvědomila ve chvíli, kdy ho spatřila.

Jeho výraz změkl. Před chviličkou byl velmi tvrdý. „Velím čestné stráži, kterou Aes Sedai přivedly, aby doprovodila Draka Znovuzrozeného do Tar Valonu.“ Jeho hlas byl zvláštní směsicí ironie, hněvu a únavy. „Aspoň jestli se k tomu rozhodne. A jestli je tady. Slyšel jsem... že se objevuje a zas mizí. Coiren je rozčilená.“

Egwain skočilo srdce do krku. „Já... musím tě požádat o laskavost, Gawyne.“

„Cokoliv kromě tohohle,“ řekl prostě. „Neublížím Elain nebo Andoru a nestanu se Dračím spřísahancem. Cokoliv jiného, co bude v mé moci, je tvoje.“

Lidé se po nich otáčeli. Každá zmínka o Dračích spřísahancích přitahovala pozornost. Čtyři muži s tvrdými tvářemi a biči vozků stočenými přes rameno se na Gawyna zlobně zamračili a zapraskali klouby, jako to někteří muži dělají před rvačkou. Gawyn se na ně jenom podíval. Nebyli to malí muži, ale pod jeho pohledem je chuť do pranice rychle přešla. Dva se dotkli klouby čela, než vyklouzli do řeky lidí. Pořád se však po nich dívalo příliš mnoho lidí, příliš mnoho se snažilo předstírat, že neposlouchá. S tím, jak byla oblečená, přitahovala Egwain pozornost, aniž by řekla jediné slovo. K tomu muž s rudozlatými vlasy, vysoký, který vypadal jako strážce, ta kombinace nemohla pozornost nepřitahovat.

„Musím s tebou mluvit o samotě,“ řekla. Jestli se nějaká žena spojila s Gawynem jako se strážcem, tak ji... Zvláštní, že v tom pomyšlení nebyla žádná skutečná vášeň.

On ji bez dalšího slova odvedl do nedalekého hostince U dlouhána, kde hodil kulaťoučké hostinské zlatou korunu, čímž získal téměř uctivou úklonu a malou soukromou jídelnu s tmavým deštěním, naleštěným stolem a židlemi a suchými květinami v modré váze na krbu. Gawyn zavřel dveře a nastala chvíle nejistého ticha, když zůstali o samotě. Světlo, že byl ale úžasný, docela jako Galad, a to, jak se mu vlasy kroutily kolem uší...

Gawyn si odkašlal. „To horko je zřejmě každý den horší.“ Vytáhl šátek a otřel si obličej, pak ho nabídl jí. Náhle si uvědomil, že je už použitý, a znovu si odkašlal. „Myslím, že mám jiný.“

Ona vytáhla svůj, zatímco si prohledával kapsy. „Gawyne, jak můžeš sloužit Elaidě po tom, co udělala?“

„Molodci slouží Věži,“ odpověděl škrobeně, ale nejistě svěsil hlavu. „Děláme to od... Siuan Sanche...“ Na chvíli měl v očích led. Jenom na chvilku. „Egwain, máti vždy říkávala: ‚Dokonce i královna musí poslouchat zákony, které vydává, jinak neexistuje právo.'“ Rozzlobeně potřásl hlavou. „Nemělo by mě překvapovat, že jsem tě našel tady. Měl jsem vědět, že budeš tam, co al’Thor.“

„Proč ho tolik nenávidíš?“ V jeho hlase se rozhodně ozývala nenávist, leda by nikdy žádnou nepoznala. „Gawyne, on je skutečně Drak Znovuzrozený. Musel jsi slyšet, co se stalo v Tearu. On –“

„Mně je úplně jedno, i kdyby byl sám vtělený Stvořitel,“ zavrčel. „Al’Thor zabil moji matku!“

Egwain málem vypadly oči z důlků. „Gawyne, ne! Ne, on to nebyl!“

„Odpřisáhneš to? Kdes byla, když zemřela? Každý o tom mluví. Drak Znovuzrozený dobyl Caemlyn a zabil Morgasu. Nejspíš zabil i Elain. Nemůžu o ní nic zjistit.“ Všechen hněv z něj vyprchal. Sesul se, sklopil hlavu, zaťal pěsti a zavřel oči. „Nemůžu nic zjistit,“ zašeptal.

„Elain je v pořádku,“ řekla Egwain a překvapilo ji, že stojí těsně před ním. Natáhla ruku a znovu sama sebe překvapila, když mu prohrábla vlasy a zvedla mu hlavu. Bylo to právě takové, jak se pamatovala. Prudce ucukla, jako by se spálila. Byla si jistá, že by se červenala, až by jí tváře málem hořely plamenem, kdyby nebylo... Gawyn zrudl. Ovšem. On si taky vzpomněl, ačkoliv to byl jenom jeho sen. Z toho jí skutečně měly zahořet tváře, ale nějak to mělo opačný účinek. Gawynův ruměnec ji uklidnil, dokonce se usmála. „Elain je v bezpečí, Gawyne. Tohle můžu odpřisáhnout.“

„Kde je teď?“ Měl zmučený hlas. „Kde byla? Její místo je teď v Caemlynu. No, ne v Caemlynu – ne, dokud by se tu mohl objevit al’Thor – ale v Andoru. Kde je, Egwain?“

„To... to ti nemůžu říct. Nemůžu, Gawyne.“

S bezvýraznou tváří si ji prohlížel, pak si povzdechl. „Pokaždé, když tě vidím, jsi víc a víc Aes Sedai.“ Jeho smích zněl nuceně. „Víš, že jsem si myslíval, jak se stanu tvým strážcem? Jak je to hloupé.“

„Ty budeš mým strážcem.“ Neuvědomila si, že mluví, dokud to nevyslovila, ale pak okamžitě poznala, že je to pravda. Ten sen. Gawyn před ní klečí, aby mohla uchopit jeho hlavu. Mohlo to znamenat sto věcí nebo žádnou, ale ona věděla.

Zazubil se na ni. Ten pitomec si myslel, že žertuje! „Já ne. Myslím, že spíš Galad. I když budeš muset ostatní Aes Sedai odhánět klackem. Aes Sedai, služky, královny, komorné, obchodnice, selky... Viděl jsem, jak se na něj všechny dívají. Nesnaž se mi tady tvrdit, že si nemyslíš, že je –“

Nejjednodušší způsob, jak umlčet tyhle nesmysly, bylo položit mu ruku na ústa. „Já nemiluju Galada. Miluju tebe.“

Pořád se snažil předstírat, že je to vtip, a usmíval se pod jejími prsty. „Nemůžu být strážcem. Budu Elaininým prvním knížetem mečů.“

„Jestli může být andorská královna Aes Sedai, kníže může být docela dobře strážcem. A ty budeš můj. Nacpi si to do palice. Mluvím vážně. A miluju tě.“ Zíral na ni. Aspoň se už neusmíval. Ale neříkal nic, jenom civěl. Odtáhla ruku. „No? Copak mi na to nic neřekneš?“

„Když si tak dlouho přeješ něco slyšet,“ začal pomalu, „a pak to najednou, bez varování, uslyšíš, je to, jako když do vyprahlé hlíny udeří blesk a zároveň prší. Jsi ohromená, ale nemůžeš slyšet dost.“

„Miluju tě, miluju tě, miluju tě,“ opakovala mu s úsměvem. „Tak co?“

Místo odpovědi ji objal a políbil. Bylo to stejně úžasné jako ve snech. Bylo to lepší. Bylo... když ji konečně postavil na zem, držela se ho dál. Nějak jí nefungovala kolena. „Moje paní Aielanko Egwain Aes Sedai,“ pravil, „miluji tě a nemůžu se dočkat, až se se mnou spojíš.“ Opustil posměšnou formálnost a dodal měkčím tónem: „Miluji tě, Egwain z al’Vereů. Říkalas, že chceš laskavost. Jakou? Měsíc do náhrdelníku? Okamžitě nechám zlatníka pracovat. Chceš hvězdy do vlasů? Budu –“

„Neříkej Coiren a ostatním, že jsem tady. Vůbec se před nima o mně nezmiňuj.“

Čekala váhání, ale on prostě odvětil: „Ode mne se o tobě nedozvědí. Ani od nikoho jiného, jestli k tomu budu moct něco říct.“ Na chvíli se odmlčel, pak ji uchopil za ramena. „Egwain, nebudu se tě ptát, proč jsi tady. Ne, jenom poslouchej. Vím, že tě Siuan zapletla do svých plánů, a chápu, že zachováváš věrnost muži ze své vesnice. Na tom teď ale nezáleží. Měla bys být v Bílé věži, studovat. Vzpomínám si, jak všechny vykládaly, že jednou budeš velmi silná Aes Sedai. Máš nějaký plán, jak se vrátit bez... potrestání?“ Beze slova zavrtěla hlavou a on spěchal dál. „Možná napadne něco mne, když ne tebe. Vím, že jsi neměla jinou možnost než Siuan poslechnout, ale pochybuji, že Elaida tomu bude přikládat nějakou váhu. Dokonce stačí se před ní o Siuan Sanche jenom zmínit, aby ti skoro dala useknout hlavu. Ale najdu nějaký způsob. Přísahám. Slib mi ale, že neuděláš... žádnou hloupost.“ Na chvíli stiskl ruce, až to skoro bolelo. „Jenom mi slib, že budeš opatrná.“

Světlo, tohle ale byla moc pěkná kaše. Nemohla mu prozradit, že se do Věže nehodlá vrátit, dokud bude na amyrlinině stolci sedět Elaida. A nějaká hloupost skoro jistě znamenala mít co do činění s Randem. Tvářil se tak ustaraně. Kvůli ní. „Budu opatrná, Gawyne. Slibuju.“ Tak opatrná, jak to jen půjde, opravila se v duchu. Byla to jen malá změna, ale kvůli ní jaksi bylo to, co chtěla říci dál, složitější. „Chci tě požádat ještě o jednu laskavost. Rand tvou matku nezabil.“ Jak by to měla říci, aby ho tím co nejméně ranila. Tak nebo tak, musela to udělat. „Slib mi, že proti Randovi nezvedneš ruku, dokud ti nedokážu, že to neudělal.“

„Přísahám.“ Znovu nezaváhal, ale hlas měl drsný a opět ji na chvíli sevřel, víc než předtím. Necukla. Malá bolest byla jako odplata za bolest, kterou způsobovala ona jemu.

„Musí to tak být, Gawyne. On to neudělal, ale dokázat to chvíli potrvá.“ Jak by to, pod Světlem, mohla dokázat? Randovo slovo nebude stačit. Takový propletenec. Musela se soustředit na jednu věc po druhé. Co mají tyhle Aes Sedai za lubem?

Gawyn ji překvapil, když se roztřeseně nadechl. „Dám ti všechno, všechny pro tebe zradím. Pojď se mnou pryč, Egwain. Odejdeme a necháme to všechno za sebou. Mám jižně od Bílého Mostu malé panství, vinice a vesnici, je tak daleko na venkově, že tam slunce vychází o dva dny později. Tam svět nemá žádný vliv. Cestou se můžeme vzít. Nevím, kolik času budeme mít – al’Thor, Tarmon Gai’don – nevím, ale budeme spolu.“

Užasle k němu vzhlédla. Potom si uvědomila, že svou poslední myšlenku vyslovila nahlas – co mají Aes Sedai za lubem? – a na místo vklouzlo klíčové slovo – zrada. On si myslel, že po něm chce, aby je špehovala. A udělal by to. Zoufale hledal cestu, aby nemusel, ale kdyby ho požádala, stejně by to udělal. Cokoliv, tolik slíbil, a cokoliv taky myslel, bez ohledu na to, co by ho to stálo. V duchu si dala slib. Vlastně ho dala jemu, ale byl to takový ten slib, který nemohla vyslovit nahlas. Kdyby mu uklouzlo něco, co by mohla použít, udělá to – musela – ale nebude vrtat, ani pro ten nejmenší kousíček. Bez ohledu na cenu. Sarene Nemdahl by to nikdy nepochopila, ale byl to jediný způsob, jak mohla splatit to, co jí položil k nohám.

„Nemůžu,“ pronesla docela tiše. „Nikdy se nedozvíš, jak moc bych chtěla, ale opravdu nemůžu.“ Náhle se zasmála a cítila slzy v očích. „A ty. Zrada? Gawyne Trakande, to slovo se k tobě hodí asi jako tma ke slunci.“ Nevyslovené sliby byly moc pěkné, ale nemohla to tak nechat. Použije to, co jí dal, použije to proti tomu, v co věřil. Musela mu něco nabídnout. „Spávám v táboře, ale každý ráno chodím do města. Přicházím Dračí bránou chvíli po rozbřesku.“

Samozřejmě pochopil. Že věří jeho slovu, že mu svěřila svou svobodu. Uchopil ji za ruce a obrátil je, aby ji mohl políbit do dlaní. „Drahocennou věc jsi mi svěřila do opatrování. Kdybych chodil každé ráno k Dračí bráně, někdo by si toho jistě všiml, a možná se také nedokážu dostat pryč každé ráno, nebuď však příliš překvapená, když se ti většinou objevím po boku brzy po tvém příchodu do města.“

Když se Egwain konečně dostala ven, slunce už urazilo značnou vzdálenost k nejteplejší části odpoledne, takže davy v ulicích trochu prořídly. Loučení trvalo déle, než by čekala. Líbat Gawyna možná nebylo takové cvičení, jaké moudré chtěly, aby prováděla, ale srdce jí bušilo, jako kdyby běžela.

Pevně ho vytěsnila z mysli – no, alespoň ho s námahou zatlačila do pozadí, úplně ho dostat z hlavy prostě nedokázala – a vrátila se na svou vyhlídku u stáje. V zámečku pořád někdo usměrňoval. Nejspíš víc než jedna žena, pokud by netkala něco skutečně velkého. Pocit to byl slabší než předtím, ale stále dost silný. Do domu vešla jakási žena, tmavovlasá, Egwain ji nepoznala, i když ji prozrazovala bezvěká tvář. Nesnažila se znovu odposlouchávat a nezdržela se dlouho – když chodily dovnitř a ven, byla příliš velká pravděpodobnost, že ji i přes její oděv zahlédnou a poznají – ale když spěchala pryč, jedna otázka jí vířila hlavou. Co mají za lubem?

„Hodláme mu nabídnout doprovod do Tar Valonu,“ pravila Katerina Alruddin a ošila se. Nemohla se rozhodnout, jestli jsou cairhienské židle nepohodlné tak, jak vypadají, nebo tomu člověk jen prostě uvěřil, protože tak nepohodlně vypadaly. „Jakmile opustí Cairhien kvůli Tar Valonu, zůstane tu... vakuum.“

Ve zlacené židli naproti ní seděla urozená paní Colavaere, neusmívala se, a nyní se mírně předklonila. „Zajímáš mě, Katerino Sedai. Nechte nás,“ štěkla na sluhy.

Kateřina se usmála.

„Hodláme mu nabídnout doprovod do Tar Valonu,“ řekla s přesnou výslovností Nesune, ale cítila letmý záchvěv podráždění. Přes hladkou tvář Tairen stále přešlapoval, v přítomnosti Aes Sedai byl nervózní, možná se bál, že začne usměrňovat. Jedině Amadičan by byl horší. „Jakmile odjede do Tar Valonu, bude Cairhien potřebovat silnou ruku.“

Vznešený pán Meilan si olízl rty. „Proč mi to vykládáš?“

Nesunin úsměv mohl znamenat cokoliv.

Když Sarene vstoupila do obývacího pokoje, byly tam jenom Coiren a Erian a popíjely čaj. A samozřejmě tu čekal sluha, aby jim dolil. Sarene ho pokynem ruky vyhodila. „S Berelain by mohly být docela velké potíže,“ řekla, jakmile se dveře zavřely. „Nevím, jestli na ni bude líp fungovat cukr, nebo bič. Zítra se mám sejít s Aracomem, že, ale myslím, že na Berelain budeme potřebovat víc času.“

„Cukr, nebo bič,“ řekla Erian stísněným hlasem. „Cokoliv bude nutné.“ Tvář mohla mít ze světlého mramoru, lemovanou havraními křídly. Sareniným tajným hříchem byla poezie, ačkoliv by nikdy nikomu nepřiznala, že ji zajímá něco tak... emocionálního. Zemřela by hanbou, kdyby Vitalien, její strážce, objevil, že napsala rýmy, v nichž ho přirovnávala k panterovi, mezi dalšími půvabnými, silnými a nebezpečnými zvířaty.

„Seber se, Erian.“ Jako obvykle, Corien mluvila, jako by dávala řeč. „Tobě, Sarene, dělají starosti ty řeči, co zaslechla Galina, že s mladým Randem al’Thorem v Tearu byla zelená sestra a že je nyní tady v Cairhienu.“ Vždycky ho nazývala „mladým Randem al’Thorem,“ jako by posluchačům připomínala, že je mladý a tudíž nezkušený.

„Moirain a zelená,“ přemítala Sarene. To skutečně mohlo znamenat potíže. Elaida trvala na tom, že Moirain a Siuan jednaly samy, když nechaly al’Thora pobíhat volně, ale jestli do toho byla zapletená ještě jedna Aes Sedai, mohlo to znamenat i to, že jsou v tom i další, a to bylo vodítko, které mohlo vést k těm několika, možná mnoha, které uprchly z Věže, když byla Siuan sesazena. „Pořád je to ale jenom drb.“

„Možná není,“ pravila Galina, když vklouzla do komnaty. „Copak jste to neslyšely? Někdo na nás ráno usměrňoval. Jaký to mělo účel, to nevím, ale myslím, že si to umíme docela dobře představit.“

Rolničky v Sareniných tmavých cůpcích zacinkaly, jak potřásla hlavou. „To není důkaz, že je tu zelená, Galino. Dokonce to ani není důkaz přítomnosti Aes Sedai. Slyšela jsem povídačky, že některé Aielky umějí usměrňovat, tyhlety moudré. Mohla to být nějaká chudinka, kterou vyhodily z Věže, protože nesložila zkoušky na přijatou."

Galina se usmála, ukázala zoubky ve vážné tváři s nočníma očima. „Myslím, že to dokazuje přítomnost Moirain. Slyšela jsem, že má nějaký trik na odposlouchávání, a nevěřím tomu příběhu, že tak příhodně umřela, když nikdo neviděl mrtvolu a nikdo nezná žádné podrobnosti.“

Tohle dělalo Sarene starosti taky. Částečně proto, že měla Moirain ráda – jako mladší i přijaté novicky bývaly přítelkyně, přestože Moirain byla o rok napřed, a přítelkyněmi zůstaly, i když se pak vídaly jen párkrát do roka – a částečně proto, že by bylo nejasné a příliš příhodné, kdyby Moirain zemřela, vlastně zmizela, když jí nad hlavou visel rozkaz k zatčení. Moirain byla za těchto okolností docela dobře schopná předstírat vlastní smrt. „Takže vy věříte, že tu máme Moirain i tu zelenou sestru, jejíž jméno neznáme? Pořád je to jenom dohad, Galino.“

Galinin úsměv se nezměnil, ale oči se jí zaleskly. Příliš dala na logiku – věřila tomu, čemu věřila, bez ohledu na důkazy – a přesto Sarene vždycky věřila, že někde hluboko v Galinině nitru burácejí velké ohně. „Já věřím,“ prohlásila Galina, „že Moirain je ta takzvaná zelená. Jak se líp schovat před zatčením než zemřít a pak se objevit jako někdo jiný nebo z jiného adžah? Slyšela jsem, že tahle zelená je malá. Všechny také dobře víme, že Moirain zdaleka není vysoká žena.“ Erian se prudce narovnala a její hnědé oči byly jako velké doutnající uhlíky rozhořčení. „Až dostaneme tuhle zelenou sestru do rukou,“ řekla jí Galina, „navrhuji, abychom ti ji svěřily na cestu zpátky do Věže.“ Erian ostře kývla, ale žár jí z očí nezmizel.

Sarene byla ohromená. Moirain? Tvrdit, že je z jiného adžah? To určitě ne. Sarene se nikdy nevdala – nebylo logické věřit, že dva lidé se spolu mohou snášet celý život – ale jediná věc, se kterou mohla tohle srovnat, bylo vyspat se s manželem jiné ženy. Ohromilo ji však samotné obvinění, ne možnost, že by mohlo být pravdivé. Už chtěla poukázat na to, že po světě běhá spousta malých žen a že malost je relativní, když promluvila Coiren svým mohutným hlasem.

„Sarene, teď je zase řada na tobě. Musíme se připravit, ať se stane cokoliv.“

„Mně se to nelíbí,“ prohlásila Erian důrazně. „Je to jako připravovat se na prohru.“

„Je to jedině logické,“ řekla jí stroze Sarene. „Když rozdělíš čas na nejmenší možné intervaly, nedá se se skutečnou jistotou říct, co se stane mezi dvěma intervaly. Jelikož honit se za al’Thorem do Caemlynu by mohlo znamenat, že až tam dorazíme, zjistíme, že mezitím přišel sem, zůstaneme tady se stejnou jistotou, jakou jen můžeme mít, že se nakonec vrátí, a přesto to může být zítra nebo ode dneška za měsíc. Každá jednotlivá událost v každé hodině toho čekání, nebo kombinace událostí, může znamenat, že nebudeme mít jinou možnost. Tudíž je příprava logická.“

„Velmi hezky vysvětleno,“ ucedila suše Erian. Neměla totiž na logiku hlavu. Občas si Sarene říkala, že ji hezké ženy nemají nikdy, ačkoliv v tomto spojení nebyla žádná logika, která by byla vidět.

„Máme tolik času, kolik potřebujeme,“ prohlásila Coiren. Když nedávala proslovy, dělala prohlášení. „Dneska dorazila Beldeine a ubytovala se v pokoji u řeky, ale Mayam tu nebude dřív než za dva dny. Musíme dávat pozor, a to nám dává čas.“

„Pořád se mi nelíbí připravovat se na prohru,“ zamumlala do hrnku s čajem Erian.

„Nevadilo by mi,“ řekla Galina, „kdybychom si našly čas přivést Moirain k soudu. Čekaly jsme už dost dlouho, s al’Thorem není žádný spěch.“

Sarene si povzdechla. Ve věcech, které dělaly, si vedly dobře, ale ona to nechápala. Žádná neměla ani špetku logiky.

Vrátila se nahoru do svých pokojů, sedla si před studený krb a začala usměrňovat. Mohl tenhle Rand al’Thor skutečně znovu objevit cestování? Bylo to k neuvěření, a přesto to bylo jediné vysvětlení. Jaký muž vlastně je? To zjistí, až se s ním setká, dřív ne. Naplněná saidarem až po samou hranici, kdy sladkost přechází v bolest, začala provádět cvičení novicek. Bylo stejně dobré jako cokoliv. Příprava byla jedině logická.