40 Nečekaný smích

„Musíš mi pomoct dostat do nich trošičku zdravýho rozumu,“ řekl Mat přes troubel fajfky. „Tome, posloucháš mě?“

Seděli na převrácených sudech v ubohém stínu dvouposchoďové budovy a pokuřovali. Hubeného starého kejklíře zřejmě víc zajímal dopis, který mu Rand poslal. Teď si ho nacpal do kapsy kabátce, aniž by rozlomil pečeť se stromem a korunou. Šum hlasů a kvílení os z ulice na konci průchodu byly vzdálené. Oběma se po tvářích řinul pot. Pro tuto chvíli bylo postaráno aspoň o jednu věc. Mat vyšel z Menší věže a zjistil, že skupina Aes Sedai Aviendhu někam odtáhla. Hned tak do někoho nože vrážet nebude.

Tom si vyndal fajfku z úst. Byla s dlouhou troubelí, celá pokrytá vyřezávanými dubovými listy a žaludy. „Jednou jsem se snažil zachránit jednu ženu, Mate. Laritha byla růžový poupě a provdaná za podmračenýho surovýho ševce ve vesnici, kde jsem na pár dní přerušil cestu. Byl to surovec. Řval na ni, když nebyla večeře hotová tehdy, kdy se on chtěl posadit, a bral na ni proutek, kdykoliv si všiml, že s nějakým jiným mužem prohodila víc než dvě slovíčka.“

„Tome, co to, pro Jámu smrti, má společnýho s tím, jak zařídit, aby ty pitomý ženský dostaly rozum?“

„Jenom poslouchej, chlapče. To, jak s ní zacházel, věděl v tý dědině každej, avšak Laritha mi osobně řekla, a celou dobu při tom sténala, jak by ráda, aby ji někdo zachránil. Já měl v měšci zlato a pěknej kočár, kočího a osobního sluhu. Byl jsem mladej a pohlednej.“ Tom si hřbetem ruky uhladil bílé kníry. Bylo těžké uvěřit, že ta vysušená tvář někdy vypadala sličně. Mat zamrkal. Kočár? Odkdy mívají kejklíři kočáry? „Mate, úděl tý ženy mě chytil za srdce. A nepopírám, že mě přitahovala i její tvářička. Jak jsem říkal, byl jsem mladej. Myslel jsem si, že jsem zamilovanej, hrdina z příběhů. A tak jednoho dne, když jsme seděli pod rozkvetlou jabloní – hodně daleko od ševcova domu – jsem jí nabídl, že ji odvedu pryč. Že jí dám komornou a vlastní dům a budu se jí dvořit písní a veršem. Když konečně pochopila, kopla mě do kolena tak tvrdě, že jsem ještě měsíc kulhal, a kromě toho mě praštila lavičkou.“

„Ony zřejmě všecky rády kopou,“ zamumlal Mat a poposedl si. „Asi ti nevěřila, a kdo by se jí divil?“

„Och, ale ona mi věřila. A rozhořčilo ji, že jsem si vůbec mohl pomyslet, že by kdy opustila svýho milovanýho manžílka. Její slova, milovanýho. Utekla za ním zpátky tak rychle, jak ji nohy nesly, a já ho buď moh zabít, nebo skočit hezky zpátky do svýho kočáru. Musel jsem tam nechat skoro všecko, co jsem měl. Nejspíš s ním pořád ještě žije tak jako předtím. Drží pevně v pěsti tkanice od měšce s penězma a pokaždý, když se zastaví v hospodě na pivo, otlouká mu o hlavu všecko, co jí přijde pod ruku. Jako to dělala předtím, jak jsem zjistil, když jsem provedl menší diskrétní pátrání.“ Vrazil si fajfku zpátky mezi zuby, jako by řekl, co chtěl.

Mat se poškrábal na hlavě. „Vůbec nechápu, co to má společnýho s tímhle.“

„Jenom by sis neměl myslet, že znáš celej příběh, když jsi ho slyšel jenom část. Například, víš, že Elain a Nyneiva každou chvíli odcházejí do Ebú Daru? Já s Juilinem jdeme s nima.“

„Ebú...!“ Mat fajfku chytil dřív, než mu spadla mezi suché býlí, jímž byla ulička poseta. Nalesean mu pověděl pár příběhů o návštěvě v Ebú Daru, a i když bral Mat v úvahu jeho přehánění, když došlo na ženy, které poznal, a rvačky, do kterých se dostal, působilo to místo drsným dojmem. Takže ony si myslí, že mu Elain dostanou pryč před nosem, co? „Tome, musíš mi pomoct –“

„Cože?“ přerušil ho Tom. „Ukrást je ševci?“ Vyfoukl proužek modrého dýmu. „To neudělám, chlapče. Ty pořád neznáš celej příběh. Jakej máš vztah k Egwain a Nyneivě? Když na to tak myslím, tak jenom k Egwain."

Mat se zamračil a zapřemítal, jestli si stařík myslí, že může vše zaplést tím, že bude dost dlouho chodit v kruzích. „Egwain mám rád. Já... Světlo mě spal, Tome, je to Egwain. To říká dost. Proto se jí přece snažím zachránit ten její hloupej krk.“

„Chceš říct, zachránit ji před ševcem,“ zamumlal Tom, ale Mat rovnou pokračoval dál.

„Zachránit krk jí a taky Elain. Dokonce i Nyneivě, jestli se udržím a nezakroutím jí krkem sám. Světlo! Já jim jen chci pomoct. Kromě toho, Rand přerazí krk mně, jestli dovolím, aby se Elain něco stalo.“

„Napadlo tě někdy pomoct jim dělat to, co chtějí, místo toho, co chceš dělat ty? Kdybych já dělal, co já chci, tak bych posadil Elain na koně a vyrazil do Andoru. Ona potřebuje dělat něco jinýho – potřebuje, myslím – takže kolem ní pobíhám a dnem i nocí se potím strachy z toho, že se někomu podaří ji zabít a já tomu nestačím zabránit. A ona půjde do Caemlynu, až bude připravená.“ S uspokojením zabafal z fajfky, ale ke konci se mu do hlasu vloudilo ostří, jako by se mu vlastní slova nelíbila tolik, jak předstíral.

„Mně se zdá, že ony chtějí dát svý hlavy Elaidě.“ Takže Tom by tu hloupou holku posadil na koně, co? Kejklíř táhnoucí dědičku na vlastní korunovaci! Tenhle Tom si tedy o sobě hodně myslel.

„Ty nejsi žádnej trouba, Mate,“ utrousil Tom tiše. „Víš přece svoje. Egwain... Je těžký myslet na to děcko jako na amyrlin...“ Mat zavrčel v kyselém souhlasu. Tom mu nevěnoval pozornost, „...a přesto věřím, že na to má dost pevnou páteř. Je moc brzo na to, říct, jestli je pár věcí jenom shoda náhod, ale já začínám věřit, že by na to mohla mít i hlavu. Otázkou je, jestli je dost tvrdá. Jestli není, tak ji sežerou zaživa – s páteří, hlavou a vším ostatním.“

„Kdo? Elaida?“

„Aha, ona. Když bude mít příležitost. Tý tvrdost rozhodně nechybí. Ale Aes Sedai tady na Egwain pomalu nemyslí ani jako na Aes Sedai. Možná jako na amyrlin, ale ne jako na Aes Sedai, ať už je jakkoliv těžký tomu uvěřit.“ Tom zakroutil hlavou. „Nerozumím tomu, ale je to tak. To samý platí pro Elain a Nyneivu. Snaží se to udržet mezi sebou, ale dokonce ani Aes Sedai nedokáže zakrýt tolik, kolik si myslí, když se pozorně díváš a vemeš rozum do hrsti.“ Znovu vytáhl ten dopis, a jenom ho obracel v rukou, aniž by se na něj podíval. „Egwain kráčí po kraji srázu, Mate, a tři frakce tady v Salidaru – tři, tím jsem si jistej – by ji mohly srazit dolů, kdyby udělala jedinej špatnej krok. Jestli k tomu dojde, Elain ji bude následovat, stejně jako Nyneiva. Nebo je možná srazí dolů první, aby ji stáhly s sebou.“

„Přímo tady, v Salidaru,“ prohodil Mat hlasem plochým jako hoblované prkno. Tom klidně kývl a Mat nedokázal zabránit tomu, aby sám nezvedl hlas. „A ty po mně chceš, abych je v tom nechal?“

„Já chci, aby sis přestal myslet, že je k něčemu přiměješ. Ony se rozhodly, co udělají, a ty na tom nic nezměníš. Ale možná – jenom možná – bys mi mohl pomoct udržet je naživu.“

Mat vyskočil na nohy. Před očima měl obraz ženy s nožem vraženým mezi prsy. Tohle nebyla jedna z těch vypůjčených vzpomínek. Kopl do soudku, na němž předtím seděl, až se odkutálel uličkou. Pomáhat kejklíři udržet je naživu? Hlavou se mu nyní mihla nejasná vzpomínka na něco, co jednou říkal Basel Gill, hostinský v Caemlynu, o Tomovi, ale byla jako mlha, zmizela, jakmile se ji pokusil zachytit. „Od koho je ten dopis, Tome? Od další ženy, cos zachránil? Nebo jsi ji opustil, aby si mohla nechat useknout hlavu?“

„Opustil jsem ji,“ odpověděl Tom tiše. Vstal a bez dalšího slova odešel.

Mat zpola natáhl ruku, aby ho zastavil, a už už chtěl promluvit. Jenomže ho nenapadlo nic, co by řekl. Bláznivý dědek! Ne, nebyl bláznivý. Egwain byla umíněná jako mula a vedle Nyneivy ještě vypadala docela pokorně. Horší bylo, že obě by klidně vyšplhaly na strom, aby líp viděly na blesky. Elain, urozená dáma, nikdy neměla dost zdravého rozumu, aby se z deště odešla schovat. A když zmokly, rozčilovaly se.

Vyklepal fajfku a podpatkem rozdrtil uhlíky, než mohlo chytit suché býlí, pak ze země zvedl klobouk a odkulhal na hlavní ulici. Potřeboval informace z lepšího zdroje, než byl starý kejklíř, jenž trpěl sebeklamem o vlastní velkoleposti z toho, jak pobíhal kolem té umanuté žáby dědičky. Nalevo zahlédl Nyneivu, když vycházela z Menší věže, a vyrazil za ní, proplétaje se mezi naloženými povozy taženými volským i koňským spřežením. Ona by mu mohla povědět, co potřeboval vědět. Pokud bude chtít. Píchlo ho v boku. Světlo mě spal, dluží mi pár odpovědí.

Právě v té chvíli ho Nyneiva zahlédla a viditelně strnula. Chvíli se dívala, jak se k ní blíží, a potom chvatně vyrazila na opačnou stranu, očividně se mu snažila vyhnout. Dvakrát se ohlédla přes rameno, než ji zakryli lidé a povozy.

Mat se zastavil, zamračil se a stáhl si klobouk hluboko do čela. Nejdřív ho ta ženská bezdůvodně nakopne a teď s ním nechce mluvit. Chtěly ho nechat dusit ve vlastní šťávě, ona a Egwain, dokud pokorně neodkluše tam, kam mu ukážou prstem. No, na ty svoje hrátky si vybraly špatnýho chlapa, Světlo spal jejich kůži!

Vanin a ostatní byli před stájemi za kamennou budovou, která jistě kdysi bývala hostincem. Teď dovnitř a ven proudily Aes Sedai. Oko a jejich ostatní koně byli uvázáni u uvazovacího zábradlí a Vanin a dva zvědové, které předtím chytili, dřepěli u zdi. Mar a Ladwin se od sebe lišili, jak jenom se dva muži mohli lišit, jeden byl vysoký, hubený, s drsnou tváří, druhý byl malý, rozložitý a vypadal mírně, ale když k nim Mat došel, oba byli rozpačití. Ani jeden se nepřenesl přes to, jak snadno je lapili. Korouhevníci stáli strnule a pořád drželi praporce obtočené kol žerdí, jako by to teď mělo ještě nějaký smysl. Tvářili se taky nemálo znepokojeně. Bitva byla jedna věc, všechny tyhle Aes Sedai něco zhola jiného. V bitvě měl muž šanci. Hlídali je tu dva strážci. Ne otevřeně, jen je pozorovali z druhé strany dvora, ale určitě si to místo nevybrali jen tak, na plném slunci, aby si poklábosili.

Mat pohladil Oka po nose a po chvilce mu začal prohlížet oči. Ze stáje vyšel chlapík v kožené vestě a tlačil před sebou kolečka s hnojem. Vanin se taky šel podívat, co má Oko s očima. Aniž se na něj Mat podíval, ucedil: „Dokázal by ses dostat k Bandě?“

„Možná.“ Vanin se zamračil a zvedl Okovi víčko. „S trochou štěstí, možná. Ale hrozně nerad tu budu nechávat svýho koně.“

Mat kývl a podíval se zblízka do koňova oka. „Vyřiď Talmanesovi, že jsem řekl, ať sedí a ani se nehnou. Možná se tu pár dní zdržím a nechci žádnej zatracenej pokus o záchranu. Pokus se sem zase vrátit. Bez toho, aby tě viděli, jestli to půjde.“

Vanin plivl do prachu pod Okem. „Chlap, co se zaplete s Aes Sedai, si prej sám nasadí uzdu a na záda si dá sedlo. Vrátím se, jestli to půjde.“ Potřásaje hlavou zmizel v davu, tlustý pomačkaný chlapík s kolébavou chůzí někoho, koho by ani nebylo lze podezírat z toho, že se umí plížit.

Jeden z korouhevníků si váhavě odkašlal a přistoupil blíž. „Můj pane, je všecko...? Tohle jsi přece plánoval, viď, můj pane?“

„Přesně podle plánu, Verdine,“ pravil Mat a poplácal Oka. Byl hlavou napřed v pytli a provazy byly pevně zavázané. Slíbil Randovi, že Elain bezpečně dopraví do Caemlynu, a nemohl bez ní odjet. A nemohl ani odjet a nechat Egwain, aby sama položila hlavu na špalek. Mohlo by dojít k tomu – Světlo, jak ho to žralo! – mohlo by dojít k tomu, že se bude muset řídit Tomovou radou. Snažit se těm zatraceným ženským udržet ty jejich zatracené hlavy na jejich zatracených krcích tím, že jim nějak pomůže, aby ten jejich naprosto šíleně nemožný plán vyšel. A přitom se bude snažit udržet si vlastní hlavu na ramenou. A to ani nemyslel na to, jak zabránit Aviendze, aby Elain neskočila po krku. No, aspoň by mohl být poblíž, až se to celé rozpadne, aby je z toho dostal ven. To tedy nebyla zrovna velká útěcha. „Všechno je zatraceně v pořádku.“


Elain čekala, že Aviendhu najde v předsíni nebo možná venku, ale nemusela moc poslouchat, aby zjistila, proč není tam ani tam. Ostatní Aes Sedai se bavily pouze o dvou věcech, a povídaly si všechny, papíry tak zůstaly ležet zapomenuty na stolech. Většinou probíraly Mata. Dokonce i služky a novicky, pobíhající po předsíni, se zastavovaly, aby si vyměnily pár slov o něm. Byl ta’veren. Bylo bezpečné nechat ta’veren v Salidaru? Skutečně byl ve Věži a prostě mu dovolily odejít? Je pravda, že je velitelem vojska Dračích spřísahanců? Zatknou ho za ty ukrutnosti, o nichž se povídá? Je pravda, že pochází ze stejné vesnice jako Drak Znovuzrozený a amyrlin? Povídalo se přece o dvou ta’veren spojených s Drakem Znovuzrozeným. Kdo je ten druhý a kde ho lze najít? Možná to Mat Cauthon ví. Zřejmě tu bylo stejně tolik názorů, kolik lidí se účastnilo hovoru.

Některé otázky Elain čekala, jiné ne. Co dělá Mat v Salidaru a jak Rand věděl, kam ho poslat? Na to se nikdo neptal, ale tady si jedna Aes Sedai najednou upravila šátek, jako by ji zamrazilo, či sebou trhla, když si uvědomila, že na ni někdo promluvil, támhle se některá služka zadívala do prázdna, než se s pohozením hlavy vzpamatovala, či novicka vrhla ustrašený pohled na sestry. Mat sice nebyl jako kocour sedící v holubníku, ale jenom těsně. Už jenom to, že Rand ví, kde jsou, stačilo, aby všechny mrazilo.

Aviendha vyvolala mnohem méně poznámek, nicméně si sestry nemohly pomoci, aby se o ní nebavily, a nejen proto, aby změnily téma. Nestávalo se každý den, aby se tu prostě jen tak objevila divoženka, zvláště tak úžasně silná, a navíc Aielanka. To poslední každou sestru skutečně fascinovalo. Ve Věži se nikdy necvičila žádná Aielanka a jen pár Aes Sedai kdy vstoupilo do Aielské pustiny.

Jediná otázka stačila, aby Elain zjistila, kde ji drží. Tedy ne doslova, ale Elain věděla, jaké Aes Sedai umějí být, když chtějí, aby se z dívky stala novicka.

„Do soumraku bude v bílém,“ sdělila jí s přesvědčením Akatrin. Štíhlá hnědá přikyvovala na zdůraznění téměř každého slova. Další dvě sestry s ní přikyvovaly téměř stejně sebevědomě.

Elain, usykávajíc si pro sebe, vyrazila spěšně na ulici. Před sebou zahlédla Nyneivu, jež téměř doslova klusala a ohlížela se přes rameno, tak často, až vrážela do lidí. Elain napadlo, že ji dohoní – společnost by jí nevadila – ale nehodlala v tomhle horku běhat, ať už se soustředila nebo ne, a jinak by zřejmě Nyneivu nedohnala. I tak si lehce nazvedla suknice a přidala do kroku.

Než ušla padesát kroků, cítila, že se k ní blíží Birgitte. Když se otočila, uviděla ji přibíhat ulicí. Byla s ní Areina, ale zastavila se opodál a zamračeně zkřížila ruce na prsou. Ta ženská byla nemožná mrňavá chudinka a rozhodně nezměnila své názory jen proto, že Elain se teď stala doopravdy Aes Sedai.

„Myslela jsem, že bys to měla vědět,“ vykládala Birgitte potichu. „Právě jsem zaslechla, že až odejdeme do Ebú Daru, Vandene a Adeleas chtějí jít taky.“

„Chápu,“ zamumlala Elain. Bylo možné, že ty dvě se z nějakého důvodu chtějí připojit k Merilille, ačkoliv u Tylinina dvora byly již tři Aes Sedai, nebo možná měly v Ebú Daru vlastní poslání. Ona však nevěřila ani jednomu. Areina byla umíněná a stejně tak sněmovna. Elain a Nyneivu budou doprovázet dvě skutečné Aes Sedai jako dozor. „Ale ona , že s námi nejde.“

Birgitte se ohlédla směrem, kterým se dívala Elain, na Areinu, a pak pokrčila rameny. „Ví to. Není z toho šťastná. Já osobně se nemůžu dočkat, až vypadneme.“

Elain zaváhala jenom na chvilku. Slíbila, že tajemství zachová, což se jí nelíbilo, ale neslíbila, že se přestane pokoušet druhou ženu přesvědčit, že to není nutné a navíc to nemá smysl. „Birgitte, Egwain –“

„Ne!"

„Proč ne?“ Elain neměla Birgitte za strážce dlouho, než se rozhodla, že až se spojí s Randem, nějak ho přiměje, aby jí slíbil, že udělá, co mu řekne, aspoň když to bude důležité. Později se rozhodla ještě k jednomu opatření. Bude jí muset odpovídat na otázky. Birgitte odpovídala, když se rozhodla sama, a když nechtěla, odpovědi se prostě vyhnula a občas dokonce nasadila umíněný výraz, jako právě nyní. „Pověz mi, proč ne, a jestli je ten důvod dobrý, už se nikdy nezeptám.“

Birgitte se nejdřív jenom mračila, ale pak popadla Elain za loket a málem ji šoupla k ústí boční uličky. Nikdo z kolemjdoucích se po nich neohlédl a Areina zůstala, kde byla, byť jí ještě víc potemněla tvář, ale Birgitte se přesto opatrně rozhlédla kolem a promluvila šeptem. „Vždycky, když mě kolo vytkalo do světa, jsem se narodila, žila a zemřela, aniž bych vůbec věděla, že jsem připoutaná ke kolu. Věděla jsem to jenom mezi životy, v Tel’aran’rhiodu. Občas jsem se stala známou, dokonce slavnou, ale byla jsem jako všichni ostatní, ne někdo z pověstí. Tentokrát mě to vyrvalo, ne vytkalo. Poprvé, co mám tělo, vím, kdo jsem. Poprvé se to můžou dozvědět i ostatní lidi. Tom a Juilin to vědí. Nic neřeknou, ale já si tím jsem jistá. Nedívají se na mě tak jako na ostatní lidi. Kdybych řekla, že chci vyšplhat na skleněnou horu a zabít tam holýma rukama obra, jenom by se mě zeptali, jestli nepotřebuju cestou pomoct, a nečekali by, že ji přijmu.“

„To nechápu,“ pravila Elain pomalu, ale Birgitte si povzdechla a svěsila hlavu.

„Nevím, jestli dokážu žít tak, abych tý pověsti dostála. V jiných životech jsem dělala, co jsem musela, co se mi zdálo být správný, dost na Maerion nebo Joanu či kteroukoliv jinou ženskou. Teď jsem Birgitte z příběhů. Každý, kdo se to dozví, bude očekávat. Cítím se jako péřová tanečnice, co přišla na tovanský konkláve.“

Elain se neptala. Když se Birgitte zmínila o věcech z minulých životů, vysvětlení bývalo obvykle mnohem víc matoucí než nevědomost. „To je nesmysl,“ prohlásila důrazně a uchopila druhou ženu za lokty. „Já to vím a já rozhodně nečekám, že budeš zabíjet obry. Egwain taky ne. A ona to už taky ví.“

„Dokud to nepřiznám,“ zamumlala Birgitte, „je to, jako kdybych jí nebyla. A nenamáhej se říkat, že to je taky nesmysl. Já vím, že je, ale stejně to na věci nic nezmění.“

„A co tohle? Ona je amyrlin a ty jsi strážce. Zaslouží si tvou důvěru, Birgitte. Potřebuje ji.“

„Už jsi s ní skončila?“ chtěla vědět Areina ze svého místa opodál. „Jestli chcete odejít a nechat mě tady, aspoň bys mi mohla pomoct s mým střílením, jaks mi to slíbila.“

„Promyslím to,“ přislíbila Birgitte Elain tiše. Obrátila se k Areině a popadla ji za cop těsně u šíje. „Promluvíme si o lukostřelbě,“ řekla a strčila ji před sebou do ulice, „ale nejdřív si promluvíme o slušným vychování.“

Elain potřásla hlavou a náhle si vzpomněla na Aviendhu. Spěšně vyrazila dál. Dům nebyl daleko.

Chvíli jí trvalo, než Aviendhu poznala. Elain byla zvyklá vídat ji v cadin’soru, s tmavě rusými vlasy zastřiženými nakrátko, a ne v sukni a haleně, s loktuší a s vlasy spadajícími pod ramena, přichycenými složeným šátkem. Na první pohled se nezdálo, že by měla nějaké těžkosti. Seděla poněkud neohrabaně na židli – Aielové nebyli na židle zvyklí – a zdánlivě klidně upíjela čaj ve společnosti pěti sester, které kolem ní v obývacím pokoji tvořily kruh. Domy, kde přebývaly Aes Sedai, měly takové věci, ačkoliv Elain a Nyneiva byly pořád ve svém přeplněném pokojíku. Na druhý pohled vrhala Aviendha na Aes Sedai přes okraj hrníčku uštvané pohledy. Když zahlédla Elain, vymrštila se na nohy a pustila hrnek na čistě umetenou podlahu. Elain mimo Tearský Kámen viděla jen pár Aielů, ale věděla, že své pocity skrývají, a Aviendha v tom byla dost dobrá. Teď však měla ve tváři vepsánu čirou bolest.

„Mrzí mě to,“ ohlásila Elain mile do místnosti, „ale musím ji od vás na chvilku odvést. Snad si s ní budete moci promluvit později.“

Některé sestry zaváhaly a málem začaly protestovat, ačkoliv by nic takového udělat neměly. Elain byla v místnosti jasně nejsilnější, tedy kromě Aviendhy, a žádná Aes Sedai nebyla přísedící nebo členka Sheriaminy rady. Elain byla ráda, že tu není Myrelle, protože ta bydlela v domě. Elain se rozhodla stát se zelenou a byla přijata, jenom aby zjistila, že Myrelle je hlavou zeleného adžah v Salidaru. Myrelle, která nebyla Aes Sedai ani patnáct let. Z toho, co bylo řečeno, Elain věděla, že v Salidaru jsou zelené sestry, které šátek nosí nejméně padesát roků, přestože žádná z nich neměla jediný šedý vlas. Kdyby tady byla Myrelle, všechna Elainina síla by neznamenala nic, kdyby se hlava jejího adžah rozhodla tu Aviendhu zdržet. Zatím však jen Shana, bílá s vyvalenýma očima, která Elain připomínala rybu, zašla tak daleko, aby otevřela ústa, ale pak je zase zavřela, byť dost mrzutě, když Elain zvedla obočí.

Pět sester mělo dost stisknuté rty, ale Elain si napětí nevšímala. „Děkuji,“ řekla s úsměvem, který nebyl vůbec od srdce.

Aviendha si hodila na záda tmavý ranec, váhala však, dokud ji Elain nevyzvala, aby šla s ní. Na ulici Elain řekla: „Omlouvám se za to. Zařídím, aby se to neopakovalo.“ To se jí podaří, byla si tím jistá. Nebo to určitě zařídí Egwain. „Naneštěstí tu není moc míst, kde bychom si mohly promluvit v klidu. V mém pokoji je v tuhle denní dobu dost horko. Mohly bychom se pokusit najít nějaký stín nebo si dát čaj, pokud už ho nemáš až po krk.“

„Tvůj pokoj.“ Nebylo to sice strohé, ale Aviendha očividně nechtěla mluvit, alespoň zatím ne. Náhle se vrhla k projíždějícímu vozu naloženému dřívím na otop a popadla větev, která měla být nalámána na podpal. Větev byla delší než její paže a silnější než palec. Když se znovu připojila k Elain, začala větev loupat nožem. Ostrá čepel odřezávala menší větvičky jako břitva. Bolest z tváře se jí vytratila. Nyní se tvářila odhodlaně.

Elain se na ni cestou dívala jen koutkem oka. Nevěřila, že by jí chtěla Aviendha v nejmenším ublížit, ať už ten nevychovaný Mat Cauthon říkal cokoliv. Avšak zase... Věděla něco málo o ji’e’toh. Aviendha jí něco vysvětlila, když byly spolu v Kameni. Možná Rand něco řekl nebo udělal. Možná ten zmatený propletenec cti a závazků vyžadoval, aby Aviendha... To nepřipadalo v úvahu. Ale možná...

Když došly do pokojíku, Elain se rozhodla, že s tím začne první. Obrátila se k druhé ženě – a schválně uchopila saidar – a řekla: „Mat tvrdí, že jsi mě sem přišla zabít.“

Aviendha zamrkala. „Mokřiňané vždycky všecko obrátí naruby,“ pronesla užasle. Položila klacek na Nyneivinu postel a nůž pečlivě odložila vedle něj. „Moje skoro-sestra Egwain mě požádala, abych pro tebe hlídala Randa al’Thora, což jsem jí slíbila.“ Ranec a loktuše dopadly na podlahu u dveří. „Mám k ní toh, ale ještě větší mám k tobě.“ Rozvázala si živůtek, přetáhla si ho přes hlavu a pak si shrnula košili do pasu. „Miluji Randa al’Thora a jednou jsem si dovolila s ním ulehnout. Mám toh a žádám tě, abys mi pomohla mu dostát.“ Otočila se k Elain zády a na tom stísněném prostora poklekla. „Můžeš použít klacek nebo nůž, jak si přeješ. Toh je moje, ale volba je tvá.“ Sklonila hlavu a natáhla krk. Oči měla zavřené. „Cokoliv si vybereš, přijímám.“

Elain měla pocit, že se jí podlomí kolena. Min říkala, že třetí žena bude nebezpečná, ale Aviendha? Počkat! Ona říkala, že... S Randem! Natáhla ruku k noži, ale hned ruce zkřížila na prsou. „Vstaň. A oblékni se. Já tě neuhodím...“ Co jen párkrát? Napjala svaly, aby ruce udržela tam, kde byly. „...a rozhodně nesáhnu na ten nůž. Prosím, dej ho pryč.“ Byla by ho druhé ženě podala sama, ale nebyla si jistá, zdali je bezpečné, aby se v této chvíli zbraně dotkla. „Nemáš ke mně žádné toh.“ Myslela si, že je to ustálená fráze. „Já Randa miluji a nezáleží mi na tom, jestli ho miluješ taky.“ Ta lež ji pálila na jazyku. Aviendha s ním skutečně ulehla?

Aviendha se na kolenou otočila a zamračila se. „Nejsem si jistá, jestli rozumím. Ty navrhuješ, abychom se o něho dělily? Elain, jsme, myslím, přítelkyně, ale jestli máme být sestry-ženy, musíme být první sestry. To chce čas, poznat, jestli to zvládneme.“

Elain si uvědomila, že civí s otevřenou pusou, a honem ji zavřela.

„Asi ano,“ vydechla chabě. Min pořád říkala, že se o něj budou dělit, ale takhle rozhodně ne! Dokonce i pouhé pomyšlení na něco takového bylo neslušné! „Je to trochu složitější, než si myslíš. Je tu ještě jedna žena, která ho také miluje.“

Aviendha byla na nohou tak rychle, jako by se nezvedala a rovnou stála. „Jak se jmenuje?“ V zelených očích jí plálo a v ruce svírala nůž.

Elain se málem rozesmála. Jednu chvíli mluví o dělení a vzápětí je rozzuřená jako... jako... Jako já, dokončila myšlenku, která ji vůbec nepotěšila. A mohlo to být horší, mnohem horší. Mohla to být Berelain. Jelikož to někdo být musel, docela dobře to mohla být Aviendha. A já bych se s tím měla vyrovnat, místo abych kolem sebe kopala jako dítě. Sedla si na postel a složila ruce do klína.

„Vrať nůž do pochvy a posaď se, Aviendho. A prosím, oblékni se. Musím ti toho hodně vyprávět. Je tu jedna žena – moje přítelkyně, moje skoro-sestra – a jmenuje se Min...“

Aviendha se oblékla, ale než se posadila, uplynulo drahně času, a ještě víc, než ji Elain dokázala přesvědčit, že by se neměly spojit a Min vyřídit. Aspoň s tím tedy souhlasila. Nakonec váhavě řekla: „Musím ji poznat. Nebudu se o něj dělit se ženou, kterou bych nemohla milovat jako první sestru.“ Celou dobu upírala pohled na Elain, jež si povzdechla.

Aviendha zváží dělit se o něj s ní. Min byla připravená se s ní dělit. Je tedy jediná z nich tří, která je normální? Podle mapy pod slamníkem by měla Min brzy dorazit do Caemlynu, nebo tam už možná byla. Elain nevěděla, co vlastně chce, aby se stalo, jenom to, že by Min měla využít svá vidění, aby mu pomohla. Což znamenalo, že se u něj Min musí držet blízko. Kdežto Elain brzy vyrazí do Ebú Daru.

„Je vůbec něco v životě jednoduché, Aviendho?“

„Ne, když je do toho zapletený muž.“

Elain si nebyla jistá, co ji překvapilo víc, zda to, že se směje, nebo to, že se směje Aviendha.

Загрузка...