Pán chaosu

49 Mlžné zrcadlo

Rand spokojeně bafal z fajfky. Seděl jenom v košili opřený o jeden ze štíhlých bílých sloupů lemujících maličké oválné nádvoří a docela lhostejně se díval, jak z mramorové fontány stříká voda a ve slunečním světle se jiskří jako drahokamy. Ještě nebylo poledne a tato část nádvoří byla ve stínu, což bylo příjemné. Dokonce i Luis Therin byl zticha. „Jsi si jistý, že si to s tím Tearem nerozmyslíš?“

O sloup vedle se opíral Perrin, také bez kabátce. Vyfoukl dva kouřové kroužky, než si znovu strčil fajfku mezi zuby. Fajfka byla hodně zdobená, s vyřezávanými vlčími hlavami. „A co to Minino vidění?“

Rand se také pokusil o kroužek z dýmu, ale nepodařilo se mu to, protože zrovna kysele zabručel, takže jenom vyfoukl kouř. Min neměla právo o tom mluvit tak, aby to Perrin slyšel. „Opravdu ke mně chceš být přivázaný, Perrine?“

„To, co já chci, se zřejmě moc nepočítá od chvíle, kdy jsme doma v Emondově Roli prvně uviděli Moirain,“ ucedil Perrin suše. Povzdechl si. „Jsi, kdo jsi, Rande. Když prohraješ, bude vše ztracený.“ Náhle se předklonil a zamračil se na široké dveře za sloupovím po jejich levici.

Po dost dlouhé době Rand z toho směru zaslechl kroky, příliš těžké na člověka. Mohutná postava, která sehnutá prošla dveřmi a vyrazila na nádvoří, byla dvakrát vyšší než služebná, jež musela málem utíkat, aby ogierovým dlouhým nohám stačila.

„Loial!“ zvolal Rand a vyskočil. S Perrinem k ogierovi dorazili zároveň. Loial se křenil od ucha k uchu, ale dlouhý kabátec, dole rozšířený, i po kolena vysoké boty s ohrnutými manžetami měl zaprášené po cestě. Velké kapsy kabátu měly hranaté vybouleniny. Loial se nikdy příliš nevzdaloval od svých knih. „Jsi v pořádku, Loiale?“

„Vypadáš utahaně,“ poznamenal Perrin a pobízel ogiera směrem k fontáně. „Sedni si na roubení.“

Loial se nechal vést, ale zvedl dlouhé, převislé obočí a štětičky na uších se mu užasle třásly, když se díval z jednoho na druhého. Vsedě byl stejně vysoký jako stojící Perrin. „V pořádku? Unavený?“ Jeho hlas zněl jako rachot při menším zemětřesení. „Ovšemže jsem v pořádku. A jestli jsem unavený, tak jsem ušel hodný kus cesty. Musím říct, že se mi velice líbí chodit zase po vlastních. Vždycky víte, kam vás nohy zanesou, ale s koněm si nikdy nemůžete být jistí. A stejně, moje nohy jsou rychlejší.“ Náhle se dunivě zasmál. „Dlužíš mi zlatou korunu, Perrine. Ty a tvých deset dní. Vsadím další korunu, že jsi sem nedorazil o víc než o pět dní přede mnou.“

„Tu korunu ti dám.“ Perrin se zasmál. A stranou k Randovi, takže se Loialovi rozhořčeně zachvěly uši, dodal: „Gaul ho zkazil. Teď hraje v kostky a sází na koníčky, i když těžko rozezná jednoho koně od druhého.“

Rand se zakřenil. Loial na koně vždycky pohlížel s pochybami, a nebylo divu, vždyť měl nohy delší než oni. „Určitě jsi v pořádku, Loiale?“

„Našel jsi tu opuštěnou državu?“ zeptal se Perrin přes troubel fajfky.

„Zůstal jsi tam dost dlouho?“

„O čem to vy dva mluvíte?“ Loial se nejistě zamračil, takže mu konce obočí skleslo až na líce. „Jen jsem chtěl znovu vidět državu, cítit ji. Mám ještě dobře deset dalších let.“

„Tohle ale tvoje máma neříkala,“ poznamenal vážně Rand.

Loial byl na nohou dřív, než Rand domluvil, a zděšeně se rozhlížel na všechny strany. Uši měl přitisknuté k hlavě a třásly se mu. „Moje matka? Tady? Ona je tady?“

„Ne, není,“ řekl Perrin a Loial úlevou sklopil uši. „Zřejmě je ve Dvouříčí. Nebo před měsícem byla. Rand použil nějaký ten svůj způsob, jak pořád poskakuje sem a tam, a vzal ji a staršího Hamana – Co se děje?“

Loial si už zase sedal, ale při zmínce o starším Hamanovi ztuhl s ohnutými koleny. Zavřel oči a pomalou se posadil. „Starší Haman,“ zamumlal a rukou s tlustými prsty si přejel obličej. „Starší Haman a moje matka.“ Zadíval se na Perrina. Zadíval se na Randa. Tichým a poněkud příliš ledabylým hlasem se zeptal: „Byl s nimi ještě někdo?“ No, na ogiera tichým hlasem, připomínalo to obřího čmeláka bzučícícho ve veliké nádobě.

„Mladá ogierka jménem Erith,“ sdělil mu Rand. „Ty –“ Dál se nedostal.

Loial se zaúpěním znovu vyskočil. Ze dveří a oken začali vykukovat sloužící, aby se podívali, co je to za hluk, a zase zmizeli, když uviděli Randa. Loial začal přecházet sem a tam, uši a obočí měl tak svěšené, až mu málem splývaly. „Manželka,“ zamumlal. „Nemůže to znamenat nic jiného. Ne s matkou a starším Hamanem. Manželka. Na svatbu jsem ještě moc mladý!“ Rand skryl úsměv za dlaní. Loial byl možná na ogiera mladý, v jeho případě to však znamenalo, že je mu přes devadesát. „Ona mě odtáhne zpátky do Državy Šangtaj. Vím, že mi nedovolí cestovat s vámi, a já ještě nemám dost poznámek pro svou knihu. Ách, můžeš se usmívat, Perrine. Faile udělá, co jí řekneš.“ Perrin se začal dusit, sípal, dokud ho Rand nepraštil do zad. „U nás je to jiné,“ pokračoval Loial. „Považuje se za velmi hrubé, když manžel neudělá, co říká jeho žena. Velmi hrubé. Vím, že mě donutí usadit se, dělat něco důležitého a úctyhodného, jako zpívání stromům nebo...“ Náhle se zamračil a přestal přecházet. „Říkal jsi Erith?“ Rand kývl. Perrin zřejmě zase dýchal normálně, ale zlobně se na Loiala mračil s jistým zlomyslným pobavením. „Erith, dcera Ivy, dcery Alar?“ Rand znovu kývl a Loial se svezl na své původní místo na roubení fontány. „Tu já ale znám. Pamatuješ si ji, Rande. Setkali jsme se v Državě Tsofu.“

„Tohle jsem se ti právě snažil říct,“ vysvětloval Rand trpělivě. A taky nemálo pobaveně. „To ona říkala, že jsi hezký. A dala ti kytku, jak si vzpomínám.“

„To možná řekla,“ zamumlal Loial na obranu. „Možná to udělala, já si nevzpomínám.“ Ale rukou zabloudil ke kapse plné knih. Rand by byl vsadil cokoliv, že má kytičku pečlivě vylisovanou. Ogier si odkašlal, tiše to zarachotilo. „Erith je moc krásná. Ještě jsem nikoho tak krásného neviděl. A je inteligentní. Velice pozorně poslouchala, když jsem jí vysvětloval Serdenovu teorii – totiž teorii Serdena, syna Koloma, syna Radlinova. Zapsal ji asi před šesti sty lety – když jsem jí vysvětloval jeho teorii o tom, jak Cesty...“ Odmlčel se, když si všiml, jak se oba zubí. „No, ona poslouchala. Pozorně. Moc ji to zajímalo.“

„Tím jsem si jistý,“ řekl Rand nezúčastněně. Zmínka o Cestách ho přiměla k zamyšlení. Většina bran byla poblíž držav, a jestli se dalo věřit Loialově matce a staršímu Hamanovi, tak Loial právě nějakou državu potřeboval. Ovšem, nemohl vzít Loiala blíž než na kraj. Do državy se nedalo usměrňovat o nic víc než uvnitř ní. „Poslouchej, Loiale. Chci postavit stráže ke všem branám a potřebuju někoho, kdo je nejen dokáže najít, ale taky přemluvit starší a získat jejich svolení.“

„Světlo,“ zavrčel znechuceně Perrin. Vyklepal fajfku a podpatkem rozdrtil uhlíky o dlažbu. „Světlo! Mata pošleš čelit Aes Sedai, mě chceš vyklopit doprostřed války se Sammaelem a pár stovek dvouříčských mužů se mnou, i když jich pár znáš, a teď chceš poslat Loiala pryč, zrovna když právě dorazil. Světlo tě spal, Rande, koukni na něj! Potřebuje si odpočinout. Existuje někdo, koho nevyužiješ? Možná budeš chtít, aby šla Faile honit Moghedien nebo Semirhage. Světlo!“

V Randovi se vzedmul hněv, záchvat vzteku, z něhož se roztřásl. Žluté oči na něj ponuře zíraly, ale on pohled opětoval jako bouřkový mrak. „Využiju každého, koho musím. Sám jsi to řekl. Jsem, kdo jsem. A využívám i sebe, Perrine, protože musím. Stejně jako využiju každého, koho musím. Už nemáme na vybranou. Já, ty ani nikdo jiný!“

„Rande, Perrine,“ ozval se ustaraně Loial. „Jenom zachovejte klid, nerozčilujte se. Neperte se. Ne vy dva.“ Rukou o velikosti šunky oba neohrabaně poplácal po rameni. „Oba byste si měli nyní odpočinout v državě. Državy jsou velice mírné, velice uklidňující.“

Rand civěl na Perrina a Perrin na oplátku na něj. Pořád ještě cítil jistý hněv, záchvěvy jako blesky v bouři, která nechce utichnout. Luis Therin znepokojeně mumlal někde v dálce. „Mrzí mě to,“ zabručel Rand a myslel to pro oba.

Perrin jen neurčitě mávl rukou, možná to znamenalo, že není zač se omlouvat nebo že omluvu přijímá, sám se ale neomluvil. Místo toho znovu otočil hlavu ke sloupům, ke dveřím, jimiž vstoupil Loial.

Znovu uběhla poměrně dlouhá doba, než běžící kroky zaslechl i Rand.

Na nádvoří se plnou rychlostí vřítila Min. Nevšímajíc si Loiala a Perrina, popadla Randa za ruce. „Přicházejí,“ funěla. „Právě jsou na cestě.“

„Jenom klid, Min,“ řekl Rand. „Uklidni se. Už jsem si myslel, že si šly všechny lehnout jako – jak jsi říkala, že se jmenuje? Demira?“ Pravdou bylo, že cítil značnou úlevu, ačkoliv dunivý a sípavý smích Luise Therina při zmínce o Aes Sedai zesílil. Po tři dny se Merana každé odpoledne objevovala se dvěma sestrami, pravidelně jako nejlepší hodinky, ale návštěvy před pěti dny náhle ustaly beze slova na vysvětlenou. Min neměla tušení proč. Rand si začal dělat starosti, jestli je jeho pravidla neurazila natolik, aby odešly.

Ale Min k němu úzkostlivě vzhlížela. Uvědomil si, že se žena třese. „Poslouchej mě! Je jich sedm, ne tři, a neposlaly mě, abych požádala o svolení nebo ti dala vědět nebo tak. Vyklouzla jsem před nimi a Růženka celou cestu cválala. Chtěly se dostat do paláce dřív, než by ses to dozvěděl. Zaslechla jsem, jak Merana mluví s Demirou, když nevěděly, že tam jsem. Chtějí se dostat do velkého sálu před tebou, abys ty musel přijít za nimi.“

„Je tohle to tvoje vidění, co myslíš?“ zeptal se klidně. Ženy, které umějí usměrňovat, mu ošklivě ublíží, říkala. Sedm! šeptal chraptivě Luis Therin. Ne! Ne! Ne! Rand si ho nevšímal. Víc nemohl dělat.

„Já nevím,“ supěla Min zoufale. Rand si překvapeně uvědomil, že se jí lesknou oči neprolitými slzami. „Myslíš, že bych ti to neřekla, kdybych to věděla? Já jenom vím, že přicházejí, a –“

„A není se čeho bát,“ přerušil ji důrazně. Aes Sedai ji musely opravdu vyděsit, aby měla Min slzy na krajíčku. Sedm, sténal Luis Therin. Sedm jich nezvládnu, ne najednou. Ne sedm. Rand pomyslel na tlouštíka-angrial a hlas se začal vytrácet. Přesto zněl pořád znepokojeně. Alespoň že mezi nimi nebyla Alanna. Rand ji cítil v dálce, nehýbala se, tedy rozhodně ne směrem k němu. Nebyl si jistý, jestli se ještě někdy odváží k ní přiblížit. „A nemám ani času nazbyt. Jalani?"

Baculatá mladičká Děva vykoukla zpoza sloupu tak náhle, že Loial prudce narovnal uši. Min jako by viděla ogiera poprvé v životě, i Perrina. Taky sebou trhla.

„Jalani,“ řekl Rand, „vyřiď Nandeře, že jdu do velkého sálu, kde zakrátko očekávám Aes Sedai.“

Snažila se udržet klidnou tvář, avšak v náznaku spokojeného úsměvu vypadaly její buclaté tváře ještě baculatější. „Beralna už šla Nanderu informovat, Car’a’carne.“ Loial nad tím titulem zastříhal ušima.

„Tak řekni Sulin, aby mi do oblékárny za velkým sálem přinesla můj kabát. A Dračí žezlo.“

Jalani se usmála otevřeně. „Sulin už běžela v těch svých mokřinských šatech rychle jako šedonosý zajíc, když si sedne na trny segade.“

„V tom případě,“ prohlásil Rand, „mi můžeš do velkého sálu přivést mého koně.“ Mladé Děvě spadla brada, zvlášť když se Perrin a Loial rozřehtali z plných plic.

Min Randa praštila pěstí do žeber, až zachrčel. „Tohle není vůbec k smíchu, ty zabedněný ovčáku! Merana a ostatní se balily do šátků, jako by si braly zbroj. Teď mě poslouchej. Postavím se stranou za sloupy, takže ty mě uvidíš, ale ony ne, a jestli něco zahlídnu, dám ti znamení.“

„Ty zůstaneš pěkně tady s Loialem a Perrinem,“ prohlásil Rand. „Nevím, jaké znamení bys mohla dát, abych mu rozuměl, a jestli tě ony uvidí jenom koutkem oka, tak poznají, žes mě varovala.“ Předvedla jeden z těch svých postojů ruce v bok a zamračený, mrzutě umíněný pohled s přivřenýma očima. „Min?“

K jeho překvapení si povzdechla a řekla: „Ano, Rande,“ poddajná jako máslo. Tohle v něm vždycky vzbudilo podezření, stejně jako když to udělala Elain nebo Aviendha, jenže teď neměl čas se v tom vrtat, jestli se měl do velkého sálu dostat před Meranou. Kývl a doufal, že nevypadá tak nejistě, jako se cítil.

Napadlo ho, zda by neměl požádat Perrina a Loiala, aby ji tu zadrželi – tohle by milovala – a odklusal do oblékárny za velkým sálem s Jalani za patami, která si mumlala, jestli to s tím koněm měl být vtip. Sulin už na něj čekala se zlatem vyšívaným červeným kabátem a Dračím žezlem. Hlavice oštěpu si vysloužila pochvalné zabručení, ačkoliv by jí určitě připadala přijatelnější bez zelenobílých střapců, s řádně dlouhým ratištěm a bez řezeb. Rand se přesvědčil, že má angrial v kapse. Byl tam a on začal dýchat lehčeji, přestože Luis Therin pořád zřejmě úzkostně funěl.

Když Rand spěchal oblékárnou obloženou deštěním s vyřezávanými lvy do velkého sálu, zjistil, že všichni byli stejně rychlí jako Sulin. Po jedné straně trůnního pódia se tyčil Bael a na druhé stála Melain a klidně si upravovala tmavou loktuši. Ode dveří k pódiu byla rozestavěna stovka či víc Děv, klečících pod Nandeřiným pozorným dohledem na koleni, s oštěpy a puklíři, rohovinovými luky v pouzdrech na zádech a toulci plnými šípů u boků. Nad černými závoji byly vidět jenom jejich oči. Jalani se rychle připojila k jedné řadě. Za nimi se mezi silnými sloupy tlačili další Aielové, muži i Děvy, ačkoliv žádný zřejmě neměl kromě těžkého nože jinou zbraň. Hodně z nich se však tvářilo zachmuřeně. Vyhlídka na střet s Aes Sedai je rozhodně nemohla těšit, a nebylo to ze strachu z jediné síly. Ať už o nich teď Melain a ostatní moudré hovořily jakkoliv, většina Aielů měla v hlavě pevně zahnízděnou představu, že kdysi Aes Sedai zklamali.

Bashere tu, samozřejmě, nebyl – byli s manželkou v jednom výcvikovém táboře – a nebyli tu ani žádní andorští šlechtici, kteří zaplnili palác. Rand si byl jistý, že Naean, Elenia, Lir a celá jejich banda se o tomhle shromáždění dozvěděli velice rychle. Audienci u trůnu si nikdy nenechali ujít, pokud je rovnou neposlal pryč. Jejich nepřítomnost mohla znamenat pouze to, že cestou k velkému sálu zjistili její důvod, a to znamenalo, že Aes Sedai jsou již v paláci.

Rand se vskutku teprve usadil na Dračím trůnu, s Dračím žezlem na koleni, když do velkého sálu vběhla zmateně se tvářící paní Harforová, což u ní bylo dost neobvyklé. Vytřeštila oči na něj i na Aiely a udiveně vyhrkla: „Poslala jsem sloužící všude, aby tě našli. Jsou tu Aes Sedai –“ Dál se nedostala, protože se v širokých dveřích objevilo sedm Aes Sedai.

Rand najednou cítil, jak Luis Therin sáhl po saidínu, dotkl se angrialu, ale Rand ho převzal sám a držel ten zuřící proud ohně a ledu, špíny a nádhery, stejně tvrdě, jako svíral kus seanchanského oštěpu.

Sedm, mumlal Luis Therin temně. Řekl jsem jim tři a přijde jich sedm. Musím být opatrný. Ano. Opatrný.

Já jsem řekl tři! vyštěkl Rand vztekle na hlas mrtvého. Já! Rand al’Thor! Luis Therin se odmlčel, ale pak se zase ozvalo vzdálené mumlání.

Paní Harforová se nyní podívala z Randa na sedm žen v šátcích s třásněmi a očividně se rozhodla, že tohle není místo, kde by měla být. Aes Sedai se dostalo prvního pukrlete, Randovi druhého, a pak se vydala s dobře předstíraným klidem ven. Když však Aes Sedai vstoupily a vytvořily řadu, proklouzla za nimi přece jenom spěšněji.

Při každé ze tří návštěv přivedla Merana jiné Aes Sedai a Rand poznal všechny až na jedinou, od Faeldrin Harelly napravo, s tmavými vlasy spletenými do spousty copánků s blýskavými korálky, po rozložitou Valinde Nathenos nalevo se šátkem s bílými třásněmi a v bílých šatech. Všechny byly oděné v barvách svých adžah. Rand věděl, kdo musí být ta, již nepoznal. Ta měděná pleť označovala půvabnou krásku v tmavě bronzovém hedvábí jako Demiru Eriff, hnědou sestru, o níž Min hlásila, že leží v posteli. Nyní však stála uprostřed, o krok před ostatními, kdežto Merana byla mezi Faeldrin a obtloustlou Rafelou Cindal s kulatým obličejem, která dnes vypadala ještě vážněji, než když ji viděl před šesti dny s Meranou. Všechny se tvářily vážně.

Na chvíli se zarazily, klidně se na něj dívaly a Aielů kolem si nevšímaly, pak vypluly kupředu, nejdřív Demira, pak Seonid a Rafela, potom Merana a Masuri, takže vytvořily klín mířící přímo na Randa. Rand nepotřeboval cítit brnění, aby věděl, že uchopily saidar. S každým krokem vypadala každá žena o hodně vyšší než předtím.

Ony si myslí, že na mě udělají dojem, když spředou Mlžné zrcadlo? Nevěřícný smích Luise Therina přešel v šílené hihňání. Rand nepotřeboval jeho vysvětlení. Viděl kdysi Moirain dělat něco podobného. Asmodean to také nazýval Mlžným zrcadlem, a rovněž iluzí.

Melain si podrážděně upravila loktuši a hlasitě si odfrkla, ale Bael se náhle zatvářil, jako by, úplně sám, čelil útoku stovky bojovníků. Hodlal se jim postavit, nečekal však dobrý výsledek. Některé Děvy se rovněž vrtěly, dokud se na ně Nandera přes závoj nezamračila, čímž zarazila i tichounké přešlapování Aielů mezi sloupy.

Demira Eriff začala mluvit a bylo jasné, že i do toho je vpleteno usměrňování. Nekřičela, ale její hlas plnil velký sál a jako by přicházel odevšad. „Za těchto okolností bylo rozhodnuto, že mám promluvit za všechny. Dnes ti nehodláme ublížit, ale omezení, která jsme přijaly, aby ses cítil v bezpečí, musíme nyní odmítnout. Očividně ses nikdy nenaučil řádně ctít Aes Sedai. Musíš se to naučit teď. Odteď budeme přicházet a odcházet, jak se nám zlíbí, až na to, že pouze z naší volby tě budeme v budoucnu i nadále nejdříve informovat, kdy si s tebou budeme chtít promluvit. Své aielské pozorovatele kolem hostince musíš odvolat a nikdo nás nebude pozorovat ani sledovat. V budoucnu bude každá urážka Aes Sedai potrestána, ačkoliv ty, které musíme potrestat, jsou jako děti, a ty budeš zodpovědný za jejich bolest. Tak to musí být. Tak to bude. Věz, že my jsme Aes Sedai.“

Když se klín zastavil před trůnem, Rand si všiml, že se na něj Melain zamračeně dívá, nepochybně přemítala, udělalo-li to na něj dojem. Pokud by neměl tušení, co se děje, tak by to na něj dojem možná udělalo. Nebyl si však jistý, že stejně není ohromený. Sedm Aes Sedai bylo dvakrát vyšších než Loial, možná ještě víc, hlavy jim sahaly téměř do poloviny výšky ke klenutému stropu s okny z barevných skel. Demira na něj shlížela, chladná a nevzrušená, jako by zvažovala, že ho sebere jednou rukou, a vypadala dost velká, aby to dokázala.

Randovi se podařilo nedbale opřít v křesle. Stiskl rty, když si uvědomil, že to vyžadovalo námahu, byť ne velkou. Luis Therin šveholil a vřískal, ale v dálce, něco o tom, že nemá čekat, že má udeřit hned. Demira položila důraz na některá slova, jako by měl pochopit jejich význam. Jaké okolnosti měla na mysli? Předtím jeho omezení přijaly, tak proč náhle to porušení úcty? Proč se najednou rozhodly, že nepotřebují, aby se cítil v bezpečí, a klidně mu začaly vyhrožovat? „Vyslankyně Věže v Cairhienu přijaly stejná omezení jako vy a očividně je to neurazilo.“ No, neurazilo. „Místo marných výhrůžek nabízejí dary.“

„Ony nejsou my. Nejsou tady. My si tě kupovat nebudeme.“

Opovržení v Demiřině hlase jej popíchlo. Randa zabolela ruka, jak pevně svíral Dračí žezlo. Jeho hněv měl ozvěnu u Luise Therina. Rand si náhle uvědomil, že se ten muž znovu snaží dosáhnout na pravý zdroj.

Světlo tě spal! pomyslel si Rand. Chtěl je odstínit, ale promluvil Luis Therin a skoro zděšením funěl.

Nejsi dost silný. Dokonce i s angrialem možná nebudeš dost silný, abys jich udržel sedm. Ty hlupáku! Čekal jsi moc dlouho! Je to moc nebezpečné!

Odstínit někoho nevyžadovalo tolik síly. S angrialem si Rand byl jistý, že dokáže udělat sedm štítů, i když ony už držely saidar, jenže kdyby se jedné podařilo štít prolomit... Nebo víc než jedné. Chtěl na ně udělat dojem svou silou, ne jim poskytnout příležitost ho přemoci. Existoval ale jiný způsob. Spletl jistým způsobem ducha, oheň a zemi a udeřil, skoro jako by je chtěl odstínit.

Jejich Mlžné zrcadlo se roztříštilo. Náhle tu před ním stálo jenom sedm obyčejných žen s ohromenými výrazy. Šok se však okamžitě ztratil za aessedaiovským klidem.

„Slyšel jsi naše požadavky,“ řekla Demira normálním hlasem, ale stejně velitelským tónem, skoro jako by se vůbec nic nestalo. „Očekáváme, že je splníš.“

Rand proti své vůli vyvalil oči. Co musí udělat, aby jim dokázal, že se nenechá zastrašovat? Saidín v něm zuřil, vroucí vztek. Neodvažoval se ho propustit. Luis Therin teď šíleně vřískal a snažil se mu vydrápnout pravý zdroj ze sevření. Měl co dělat, aby se udržel. Pomalu vstal. Díky pódiu nad nimi čněl. Vzhlíželo k němu sedm nevzrušených aessedaiovských tváří. „Omezení platí,“ řekl tiše. „A ještě jedno přidávám. Odteď očekávám, že mi budete prokazovat úctu, kterou si od vás zasluhuji. Jsem Drak Znovuzrozený. Nyní smíte odejít. Audience skončila.“

Chviličku tam stály, ani nemrkly, jako by mu chtěly ukázat, že na jeho rozkaz se nepohne jediný střevíček. Pak se Demira otočila, aniž by aspoň trochu sklonila hlavu. Když procházela kolem, připojily se k ní Seonid a Rafela, a pak postupně ostatní, všechny hladce proplouvaly sálem, beze spěchu, a ven ze dveří.

Když zmizely v chodbě, Rand sestoupil z pódia.

„Car’a’carn je zvládl dobře,“ řekla Melain dost hlasitě, aby ji slyšeli i v protějším rohu. „Musejí se popadnout za krk a naučit se, co je to čest, i když pro to budou plakat.“ Baelovi se nedařilo úplně zakrýt znepokojení, že slyší někoho takhle mluvit o Aes Sedai.

„Možná že je to způsob, jak zvládnout i moudré, ne?“ zeptal se Rand a zmohl se na úsměv.

Melain ztišila hlas a důrazně si poposunula loktuši. „Nebuď úplný trouba, Rande al’Thore.“

Bael se zachechtal, ačkoliv jeho manželka se na něj zlobně zamračila. Aspoň se zasmál. Randa však ten nepatrný žert příliš nerozveselil, a nebylo to kvůli tlumící prázdnotě. Skoro si přál, aby byl nechal Min přijít. Bylo tu příliš mnoho spodních proudů, kterým nerozuměl, a bál se, že některých si dokonce ani nevšiml. O co jim doopravdy šlo?

Min zavřela malé dveře oblékárny, opřela se o panel s vyřezávaným lvem a velmi zhluboka se nadechla. Pro Perrina přišla Faile, a jakkoliv Loial namítal, že Rand chtěl, aby zůstala na nádvoří, složil se před prostou pravdou, že Rand nemá právo ji nutit zůstávat kdekoliv. Jistě, kdyby měl Loial ponětí, co má za lubem, mohl by ji chytit pod paži – samozřejmě docela jemně – sedět dál na nádvoří a předčítat.

Problém byl, že ačkoliv slyšela všechno, moc toho neviděla, jenom vysokánské Aes Sedai, tyčící se nad trůnem. Musely usměrňovat, což dost zastíralo obrazy a aury, ale ona byla tak ohromená, že by si nevšimla, ani kdyby tam nějaké byly. Než se vzpamatovala, už nečněly a Demiřin hlas se neodrážel ze všech stran.

Kousajíc si spodní ret horečnatě přemýšlela. Viděla tu dva problémy. Za prvé, Rand a jeho žádost o úctu, ať už tím myslel cokoliv. Jestli čekal, že se mu bude Merana klanět až k zemi, tak se dost načeká, a zatím se mu rozhodně podařilo jim narovnat páteř. Musel existovat způsob, jak by to mohla urovnat, jenom kdyby věděla, jak na to. Druhým problémem byly Aes Sedai. Rand si zřejmě myslel, že je tu nějaký důvod k podráždění, který může ukončit tím, že si dupne. Min si nebyla jistá, jestli Aes Sedai jsou podrážděné, ale pokud ano, tak s určitostí věděla, že je to něco vážnějšího. Jediné místo, kde to mohla zjistit, však byla Růžová koruna.

V předních stájích si vyžádala Růženku a odklusala s ryzkou zpátky do hostince, kde ji předala stájníkovi s velkýma ušima spolu se žádostí, aby ji dobře vyhřebelcoval a nakrmil ovsem. Do paláce přicválala tryskem a Růženka si zasloužila nějakou odměnu za to, že pomáhala překazit Meraně a ostatním plán. Z toho, jak Rand mluvil – s chladným vztekem – si nebyla jistá, co by se bylo stalo, kdyby byl zjistil zčistajasna, že ho ve velkém sále očekává sedm Aes Sedai.

Šenk u Růžové koruny vypadal skoro stejně, jako když se předtím plížila ven kuchyní. U stolů posedávali strážci, někteří hráli domino či dámu, jiní si házeli kostkami. Když vstoupila, podívali se po ní téměř jako jeden, a jakmile ji poznali, vrátili se k tomu, co právě dělali. Paní Cinchonineová stála přede dveřmi do vinného sklípku – u Růžové koruny nebyly podél stěn šenku uskladněny žádné sudy piva či vína – s rukama zkříženýma na prsou a kyselým výrazem ve tváři. Strážci byli u stolů jedinými hosty a pravidlem bylo, že strážci příliš nepili. Na stolcích stály cínové korbele i poháry, ale Min neviděla, že by se jich někdo dotkl. Zahlédla muže, který by měl být ochoten jí něco prozradit.

Mahiro Shukosa seděl u stolu sám, skládal hlavolam a dva meče, které obvykle nosíval na zádech, měl na dosah opřené o zeď. S prošedivělými spánky a ušlechtilým nosem byl Mahiro pohledný takovým tím drsným způsobem, i když pouze žena, která by se do něj zamilovala, by tvrdila, že je krasavec. V Kandoru byl urozeným pánem. Navštívil vladařské dvory v téměř každé zemi, cestoval s menší knihovnou a při hazardních hrách vyhrával i prohrával se stejným milým úsměvem. Uměl recitovat básně a hrát na harfu a tanečník byl k pohledání. Zkrátka, kdyby nebyl Rafeliným strážcem, byl by to přesně ten druh mužů, jaký měla Min ráda, než potkala Randa. Vlastně je měla ráda pořád, pokud si jich všimla, když zrovna nemyslela na – Randa. Ať už to bylo dobře nebo ne, Mahiro ji bral způsobem, o němž byla Min přesvědčená, že je na Kandořana dost zvláštní, jako mladší sestru, která si občas potřebuje s někým popovídat a trochu poradit, aby si nesrazila vaz, zatímco bude sít divoké žito. Řekl jí, že má hezké nohy, nikdy ho ani nenapadne se jich dotknout a zlomí vaz každému muži, jenž by na ně pomyslel bez jejího svolení.

Obratně seskládal složité kousky železa na správné místo, postavil hlavolam k těm, které již poskládal, a než se Min posadila naproti němu, z další hromádky si vzal nový kousek. „Takže, cibulko,“ prohodil s úsměvem „jsi zpátky celá, nikdo tě neunesl ani si tě nevzal za ženu.“ Jednoho dne se ho Min hodlala zeptat, co to má znamenat. Tohle totiž říkal pokaždé.

„Stalo se něco, co jsem byla pryč, Mahiro?“

„Myslíš kromě toho, že se sestry vrátily z paláce a tvářily se jako bouřka na horách?“ Jako obvykle, hlavolam se mu v rukou rozložil, jako by do něj usměrnil.

„Co je tak rozčílilo?“

„Zřejmě Al’Thor.“ Hlavolam se spojil stejně snadno a připojil se k hromádce odložených. Mahiro si také okamžitě vzal nový. „Na tenhle jsem přišel už před léty,“ svěřil se Min.

„Ale jak to, Mahiro? Co se stalo?“

Upřel na ni tmavé oči. Levhart by měl stejné oči jako Mahiro, kdyby byly skoro černé. „Min, roček, který strčí nos do špatné nory, by mohl skončit s ukousnutýma ušima.“

Min sebou trhla. Byla to pravda, až moc. Takových hloupostí žena nadělá jen proto, že je zamilovaná. „Tomu bych se právě ráda vyhnula, Mahiro. Jediný důvod, proč jsem tady, je nosit zprávy sem a tam mezi Meranou a palácem, ale přicházím sem a nemám ponětí, do čeho jdu. Nevím, proč se s ním sestry přestaly každý den scházet ani proč zase začaly, nebo proč jich tam šla dneska celá tlupa místo tří. Mohla bych skončit hůř než jen s ukousnutýma ušima, když se nic nedozvím. Merana mi nic neřekne. Neříká mi nic, jenom běž tam a udělej tohle. Alespoň náznak, Mahiro. Prosím.“

Začal studovat hlavolam, nicméně Min věděla, že přemýšlí, protože propojené kousky hlavolamu se mu posouvaly v dlouhých prstech, ale žádný se neuvolnil.

Koutkem oka zahlédla nějaký ruch vzadu v šenku a pootočila hlavu, než úplně ztuhla. Z lázně vzadu vycházely dvě Aes Sedai, podle toho, jak vypadaly svěže. Když tyhle dvě viděla naposledy, bylo to před několika měsíci, než je poslaly ze Salidaru, protože Sheriam měla tušení, že Rand je někde v Aielské pustině. Tam také Bera Harkin a Kiruna Nachiman zamířily. Do Pustiny, ne do Caemlynu.

Nebýt bezvěké tváře, vypadala Bera jako selka, hnědé vlasy měla nakrátko zastřižené kolem hranatého obličeje, ale právě teď se tvářila zachmuřeně a odhodlaně. Kiruna, elegantní a sošná, vypadala každým coulem na to, čím byla, sestra arafelského krále a právoplatná mocná urozená dáma. Velké tmavé oči se jí leskly, jako by hodlala nařídit něčí popravu a pěkně si ji užít. Kolem obou se mihotaly obrazy a aury, jako to bývalo u strážců a Aes Sedai obvyklé. Jedna upoutala Mininu pozornost, když se zároveň zableskla kolem obou žen, hnědožlutá a temně purpurová. Barvy samotné nic neznamenaly, ale z té aury se Min zadrhl dech.

Stůl byl kousek od schodů, ale ani jedna žena se na Min nepodívala, když se vydaly nahoru. Ani v Salidaru jí nevěnovaly druhý pohled, a teď byly zaujaty hovorem.

„Alanna ho měla přivést k poslušnosti už dávno.“ Kiruna mluvila potichu, ale téměř otevřeně naštvaně. „Já bych to udělala. Až sem dorazí, tak jí to řeknu, a k Temnému s konvencemi.“

„Měl by být uvázaný,“ souhlasila ledově Bera, „a to dřív, než v Andoru napáchá další škody.“ Byla Andořanka. „Já říkám, čím dřív, tím líp.“

Když vypluly do schodů, Min si uvědomila, že na ni Mahiro civí. „Jak se sem tyhle dostaly?“ zeptala se Min a překvapilo ji, že mluví úplně normálním hlasem. S Kirunou a Berou to bylo třináct do počtu. Třináct Aes Sedai. A to značila jejich aura.

„Sledovaly zprávy o al’Thorovi. Byly v půli cesty do Cairhienu, když se doslechly, že je tady. Já bych se jim vyhnul, být tebou, Min. Jejich gaidinové mi řekli, že nemají zrovna dobrou náladu.“ Kiruna měla čtyři strážce, Bera tři.

Min se zmohla na úsměv. Chtěla vystřelit z hostince, ale to by vyvolalo spoustu podezření, dokonce i u Mahira. „To zní jako dobrá rada. A co můj náznak?“

Mahiro na chvíli zaváhal, pak odložil hlavolam. „Nepovím ti, co to je nebo není, ale slůvko do správného ucha... Asi bys měla čekat, že al’Thor bude trochu rozčilený. Možná bys měla dokonce požádat, aby tvoje zprávy doručoval někdo jiný, snad jeden z nás.“ Myslel tím strážce. „Sestry se možná rozhodnou dát al’Thorovi menší lekci v pokoře. A to, cibulko, je možná o slovo víc, než jsem měl říct. Promyslíš si to, viď?“

Min nevěděla, jestli „menší lekce“ bylo to, co se stalo v paláci, nebo to teprve mělo přijít, ale všechno zapadlo do sebe. A navíc ta aura. „Mně to taky připadá jako dobrá rada. Mahiro, jestli mě bude Merana hledat, abych doručila nějakou zprávu, řekneš jí, že se příštích pár dní budu kochat Vnitřním Městem?“

„Dlouhá cesta,“ zasmál se, s laskavým posměchem. „Ještě si uženeš manžela, jestli si nedáš pozor.“

Velkouchý podkoní na ni zazíral, když Min trvala na tom, že má vytáhnout Růženku z jejího stání a znovu ji nasedlat. Vyjela ze dvora krokem, ale jakmile ji první roh skryl před Růžovou korunou, pobodla kobylku patami a lidé jí museli uskakovat z cesty, když cválala k paláci, jak nejrychleji Růženka zvládala.

„Třináct,“ řekl Rand bezvýrazně, a už jenom to vyslovit stačilo, aby se mu Luis Therin znovu pokusil sebrat saidín. Byl to zápas beze slov s vrčící bestií. Když Min poprvé vyslovila, že v Caemlynu je ve skutečnosti třináct Aes Sedai, Randovi se jen tak tak podařilo popadnout jedinou sílu dřív, než to udělal Luis Therin. Randovi se po tvářích řinul pot. Na kabátci měl tmavé skvrny. Mohl se soustředit vždy jen na jednu věc. Udržet saidín z dosahu Luise Therina. Z té námahy mu začal cukat sval v obličeji. Pravá ruka se mu třásla.

Min přestala přecházet po jeho obývacím pokoji a stála celá napjatá. „Není tady jenom tohle, Rande,“ vyhrkla překotně. „To ta aura. Krev, smrt, jediná síla, tyhle dvě ženy a ty, na jednom místě, zároveň.“ Oči se jí znovu zaleskly, ale tentokrát jí slzy tekly po tvářích. „Kiruna a Bera tě nemají rády, ani trošku! Pamatuješ, co jsem viděla u tebe? Ženy, které dokážou usměrňovat, ti ublíží. To ty aury a třináctka a všechno, Rande. Je toho moc!“

Vždycky tvrdila, že její vidění se pokaždé vyplní, ačkoliv nikdy nepoznala, jestli ten den nebo za rok či za deset let, a kdyby zůstal v Caemlynu, mohlo by to být i dnes. Přestože Luis Therin jenom vrčel, Rand věděl, že chce udeřit na Meranu a ostatní dřív, než ony budou moci uhodit na něho. Vlastně se ten nápad Randovi nepříjemně líbil. Možná to byla jen shoda náhod, možná ta’veren zase měnil šance, tentokrát proti sobě, ale skutečnost zůstávala. Merana se rozhodla ho vyzvat právě v den, kdy počet Aes Sedai dosáhl třinácti.

Vstal a zaskočil do ložnice, jen na tak dlouho, aby si ze šatníku vyzvedl meč a připjal si opasek s Dračí přezkou. „Ty půjdeš se mnou, Min,“ sdělil jí, když si bral Dračí žezlo a vyrazil ke dveřím.

„Kam?“ chtěla vědět, otírajíc si tváře kapesníčkem, nicméně vydala se za ním. Rand už byl mezitím na chodbě. Jalani vyskočila o chviličku dřív než Beralna, kostnatá rusovláska s modrýma očima a divokým úsměvem.

Když kolem byly pouze Děvy, Beralna na něho civěla, jako by zvažovala, jestli mu má prokázat velkou laskavost a udělat, co žádá, ale on se na ni sám ostře podíval. Díky prázdnotě zněl jeho hlas vzdáleně a chladně. Luis Therin už jenom tlumeně vzlykal, nicméně Rand se neodvážil povolit. Ne v Caemlynu. Ne nikde poblíž Caemlynu. „Beralno, najdi Nanderu a vyřiď jí, ať za mnou hned přijde do Perrinových komnat s tolika Děvami, kolik jich bude chtít vzít.“ Nemohl nechat Perrina tady, a nebylo to kvůli Mininu vidění. Až Merana zjistí, že Rand zmizel, jedna z nich by se docela dobře mohla spojit s Perrinem, tak jako to udělala Alanna jemu. „Možná se sem už nevrátím. Jestli některá uvidí Perrina, Faile nebo Loiala, tak jim řekněte, ať tam přijdou taky. Jalani, najdi paní Harforovou. Řekni jí, že potřebuju brk, inkoust a papír.“ Před odchodem musel napsat nějaké dopisy. Znovu se mu roztřásla ruka. Ještě dodal: „Hodně papíru. No? Honem! Honem!“ Ženy si vyměnily pohled a rozběhly se. Rand se vydal na opačnou stranu a Min musela málem klusat, aby mu stačila.

„Rande, kam půjdeme?“

„Do Cairhienu.“ S prázdnotou kolem sebe to znělo hodně chladně, jako by ji udeřil do tváře. „Věř mi, Min. Neublížím ti. Dřív bych si uřízl ruku, než bych ti ublížil.“ Min nic neříkala a on se na ni konečně podíval a viděl, že k němu vzhlíží se zvláštním výrazem.

„To moc ráda slyším, ovčáku.“ Její hlas zněl stejně divně, jako se tvářila. Představa, že si pro něj jde třináct Aes Sedai, ji musela opravdu vyděsit, a nebylo divu.

„Min, jestli dojde na to, že se jim budu muset postavit, tak ti slibuju, že tě nějak dostanu mimo nebezpečí.“ Jak by se mohl nějaký muž postavit třinácti Aes Sedai? Při té myšlence se znovu s jekem vynořil Luis Therin.

K jeho překvapení Min ladně vytáhla nože z rukávů a otevřela pusu, ale čepele zase stejně rychle vrátila – musela cvičit – než promluvila. „Můžeš mě vodit za nos, v Cairhienu nebo kdekoliv jinde, ovčáku, ale radši by ses měl zakopat hodně hluboko a hodně se snažit, jestli si myslíš, že mě někam pošleš.“ Z nějakého důvodu si byl jistý, že tohle původně říci nechtěla.

Když se dostal do Perrinových komnat, našel tam Rand hotové shromáždění. Na jedné straně seděli se zkříženýma nohama Perrin a Loial, pouze v košili, a pokuřovali z fajfky spolu s Gaulem, Kamenným psem, na něhož se Rand pamatoval z pádu Kamene. Na druhé straně seděla Faile, taky na podlaze, s Bain a Chiad, které taky byly v Kameni. Otevřenými dveřmi viděl Rand v další místnosti Sulin, převlékající postel. Škubala za povlečení, jako by je nejradši roztrhala na kusy. Když s Min vstoupili, všichni vzhlédli a Sulin přišla ke dveřím do ložnice.

Všichni začali pobíhat, když jim vysvětlil, že je v Caemlynu třináct Aes Sedai a co Min vyslechla, i když ne to, co viděla, protože někteří v místnosti to o ní věděli a někteří ne, on však nehodlal nikomu nic vykládat, pokud to Min neudělá první. Což neudělala. A taky jim, samozřejmě, neřekl nic o Luisi Therinovi. A ne to, že se bojí, co by se mu mohlo stát ve městě plném Aes Sedai, i kdyby zůstaly sedět na zadku. Ať si klidně myslí, že panikaří. Vlastně si nebyl jistý, že nepanikaří. Luis Therin mlčel, ale Rand ho cítil, jako rozhořčené oči, upírající se na něj ze tmy. Hněv a strach, a možná taky panika, se plazily zvenčí po prázdnotě jako velcí pavouci.

Perrin a Faile začali okamžitě balit a Bain a Chiad zakmitaly prsty a vzápětí ohlásily, že ony hodlají doprovázet Faile, načež Gaul prohlásil, že on doprovází Perrina. Rand nechápal, co se tu děje, ale mělo s tím nejspíš hodně společného to, že se Gaul na Bain a Chiad ani nepodíval a ony se nedívaly na něj. Loial odběhl, mumlaje si pro sebe, jako by si myslel, že Cairhienje mnohem dál od Dvouříčí než Caemlyn a jeho matka je vyhlášený chodec. Když se vrátil, měl pod paží zpola zavázaný ranec a přes rameno obrovské sedlové brašny, z nichž visely košile. Loial byl připravený okamžitě vyrazit. Sulin taky zmizela a vrátila se s rancem, který vypadal, že v něm jsou sbalené červenobílé šaty. S tváří zkroucenou do nesmyslně mírného výrazu na Randa zavrčela, že dostala rozkaz sloužit jemu a Perrinovi a Faile, a jenom ještěrka s úžehem by si mohla myslet, že to může splnit v Caemlynu, když oni budou všichni v Cairhienu. Dodala dokonce „můj pane Draku“ tak, že to znělo jako nadávka, a udělala pukrle kupodivu jen s jedním klopýtnutím. Tohle ji zřejmě udivilo taky.

Nandera dorazila téměř zároveň s paní Harforovou, která nesla skříňku s psacími potřebami a několika brky s ocelovými hroty a zásobou inkoustu, papíru a pečetního vosku dobře na padesát dopisů. Jak se ukázalo, bylo to štěstí.

Perrin chtěl poslat zprávu Dannilu Lewinovi s příkazem, aby ho následoval se zbytkem dvouříčských mužů – taky nehodlal žádného nechat vydaného napospas Aes Sedai – a nakonec upustil od rozkazu, aby přivedl i Bode a ostatní dívky od Culainova psa, když jak Rand, tak Faile poukázali na to, že je Aes Sedai nenechají jít a s největší pravděpodobností dívky nebudou chtít odejít. S Perrinem nejednou hostinec navštívili, a dokonce i Perrin musel připustit, že holky hlavně netrpělivě touží po tom, aby se co nejdřív mohly stát Aes Sedai.

Faile sama musela napsat dva spěšné dopisy, matce a otci, aby si nedělali starosti, jak říkala. Rand nevěděl, který je určen komu, ale psala oba úplně jiným tónem, jeden načala snad půltucetkrát a pak papír vždycky roztrhala a nad každým slovem se mračila, druhý naškrábala napoprvé s úsměvem a pochichtáváním. Rand usoudil, že ten je míněn pro matku. Min napsala k Růžové koruně příteli jménem Mahiro a z nějakého důvodu považovala za důležité Randovi sdělit, že je to stařec, i když se přitom červenala. Dokonce i Loial se po chvilce váhání chopil brku. Svého vlastního brku, lidský by v jeho obrovské ruce úplně zmizel. Zapečetil papír a předal ho paní Harforové s ostýchavou žádostí, aby jej předala, pokud se naskytne příležitost. Palcem o velikosti tlusté klobásy zakryl většinu adresátova jména, uvedeného jak lidským, tak ogierským písmem, ale Rand s pomocí zraku posíleného jedinou silou rozeznal jméno „Erith". Přesto se netvářil, že by zde chtěl počkat a dát jí dopis sám.

Rand měl s psaním dopisů stejné potíže jako Faile, ale z jiných důvodů. Pot, jenž mu kapal z čela, rozpíjel inkoust a ruka se mu třásla tak, že musel kvůli kaňkám začínat několikrát. Přesně však věděl, co chce napsat. Taimovi posílal varování před třinácti Aes Sedai a důrazně mu opakoval, aby se od nich všichni drželi dál. A Meraně jiné varování a jistým způsobem i pozvání. Nemělo vůbec smysl, aby se snažil skrývat, Alanna ho nakonec dokáže najít všude na světě. Muselo to však být za jeho podmínek, pokud se mu to podaří.

Když dopisy konečně zapečetil – zelený pečetní kámen s vyřezávaným drakem vysloužil paní Harforové upřený pohled, který ona opětovala zcela mírně – obrátil se Rand k Nandeře. „Máš venku svých dvacet Děv?“

Nandera zvedla obočí. „Dvacet? Tvoje zpráva říkala tolik, kolik budu chtít, a že se už možná nevrátíš. Mám jich pět set, a bylo by jich víc, kdybych nestanovila hranici.“

Rand jenom kývl. V hlavě měl ticho, až na své vlastní myšlenky, ale Luise Therina cítil uvnitř prázdnoty společně se sebou samým, čekal jako svinutý had. Teprve když všichni prošli průchodem do komnaty v Cairhienu a Rand nechal otvor zavřít, takže Alannu odřízl a zůstal jen nejasný pocit, že je někde na západě, teprve pak zřejmě Luis Therin odešel. Bylo to, jako kdyby ho zápas s Randem unavil a on odešel spát. Nakonec Rand vytlačil saidín, a s tím si uvědomil, jak ho ten zápas unavil. Loial ho musel odnést do jeho pokojů ve Slunečním paláci.

Merana tiše seděla u okna, zády k výhledu na ulici, s dopisem od Randa al’Thora v klíně. Znala jeho obsah nazpaměť.

Merano, začínal. Ne Merano Aes Sedai, dokonce ani Merano Sedai.

Ke konci tlačil na brk tak tvrdě, že málem protrhl papír. Poslední dvě řádky málem jako by napsal někdo jiný.

Merana seděla a mlčela. Nebyla sama. Zbytek poselstva, pokud se tomu tak ještě dalo říkat, seděl v křeslech u zdi s různými výrazy. Protivné bylo, že pouze Berenicia seděla mlčky jako ona, s baculatýma rukama složenýma v klíně, nakloněnou hlavou a pozorným pohledem v šedých očích. Neřekla ani slovo, pokud nebyla vyzvána. Faeldrin hovořila docela pyšně a kdykoliv se jí zachtělo, stejně tak Masuri a Rafela. Vlastně Seonid nevypadala o nic dychtivěji, seděla na krajíčku a často se odhodlaně usmála. Ostatní se chovaly spíš jako Valinde, téměř mírně. Byly tu všechny až na Verin a Alannu, a pro ně poslaly gaidina. Kiruna a Bera stály uprostřed místnosti a nedaly se přehlédnout.

„To, že někdo může poslat Aes Sedai takový dopis, mě znechucuje.“ Kiruna nekřičela, dařilo se jí mluvit zároveň chladně, klidně i působivě. V tmavých očích se jí však blýskalo. „Demiro, může tvůj informátor potvrdit, že al’Thor odešel do Cairhienu?“

„Cestování,“ mumlala Bera nevěřícně. „Pomyšlení, že to znovu objevil.“

Barevné korálky ve Faeldřiných copech zacinkaly, jak přikývla. „Myslíme si, že to nemůže být nic jiného. Bude dobře nezapomínat, že je možná ještě silnější než Logain nebo Mazrim Taim.“

„Copak se s Taimem nedá nic udělat?“ Rafela, normálně mírná a milá, se tvářila dost přísně a její obvykle sladký hlas zněl studeně. „Ani ne dvacet mil od místa, kde sedíme, má aspoň stovku mužů, kteří dokážou usměrňovat – stovku!“ Kairen důrazně přikývla, neřekla však nic.

„Musejí počkat,“ prohlásila Kiruna důrazně. „Světlo a čest, nevím, kolik sester bude třeba na zvládnutí tolika mužů. Důležitý je ale al’Thor, a toho zvládneme. Demiro?“

Demira samozřejmě čekala, že ostatní domluví. Teď lehce sklonila hlavu a řekla: „Vím jenom, že je pryč, zřejmě s větším počtem Aielů a možná i s Perrinem Aybarou.“

Když Demira začala mluvit, do místnosti tiše proklouzla Verin. „O Perrinovi nemůže být pochyb. Poslala jsem Tomase, aby se podíval na tábor Dvouříčských. Zřejmě poslali dva muže do paláce pro Perrinova koně a koně jeho ženy. Ostatní nechali vozy a sluhy tady a už jedou k východu, jak nejrychleji to jde. Za Perrinovou Vlčí hlavou a Rudým orlem Manetherenu.“ Rty se jí zvlnily ve slabém úsměvu, jako by ji to pobavilo. Kairen očividně ne. Zalapala po dechu a stiskla rty do tvrdé čárky.

Meraně to taky nepřipadalo zábavné, ale v porovnání s ostatním to byla taková nepatrná maličkost. Slabý závan něčeho zkaženého, když už sedíte na hromadě odpadků. Pes, co na vás zaštěká, když už vás za sukně drží smečka vlků. Když si jen pomyslela, že si dělala tolik starostí s Verin, tolik se snažila. Verin se jejích plánů téměř nedotkla, jenom navedla Demiru, aby navrhla dnešní nešťastný střet. Bylo to provedeno docela obratně, Merana si byla jistá, že nikdo kromě šedé by si toho nevšiml. A přesto dokonce i s tím sama souhlasila. Zastrašit al’Thora – pokusit se ho zastrašit – bylo to nejmenší, co mohly udělat. Merana si dělala těžkou hlavu kvůli Verin a pak se objevily Kiruna a Bera, žádná neměla důvod ji poslouchat a obě byly silné přinejmenším jako Masuri, Faeldrin nebo Rafela.

„Tak to je shnilý tuřín hozený do guláše,“ zamumlala ponuře Bera. Kairen a další přikyvovaly na souhlas.

„Malý tuřín,“ ucedila Kiruna docela suše. Nyní přikývly skoro všechny, až na Meranu a Verin. Merana si tiše povzdechla. Verin sledovala Kirunu tím svým ptačím pohledem, s hlavou nakloněnou na stranu. „Co zdrželo Alannu?“ chtěla vědět Kiruna, aniž by se obracela k někomu konkrétnímu. „Nechci všechno opakovat dvakrát.“

Merana usoudila, že to začala sama, když se poddala Verin. Pořád byla hlavou delegace, všechny stále plnily její rozkazy, dokonce i Masura, Rafela a Faeldrin. Ale věděly to. Merana si nebyla jistá, zda se velení ujala Kiruna či Bera – to, že se jedna narodila na statku a druhá v paláci, nehrálo roli, s tím být Aes Sedai to nemělo nic společného – ale jednou věcí si byla jistá, totiž že se poselstvo kolem ní rozpadá. Něco takového by se nikdy nestalo, kdyby byla Bílá věž celá, kdy měla vyslankyně za sebou veškerou moc Věže a amyrlinina stolce, a nezáleželo na tom, jestli jí trvalo třicet let, než získala šátek, a má jen tak tak dost síly, aby ji neposlaly pryč. Teď byly jen sebrankou Aes Sedai, bezmyšlenkovitě zapadaly na přiměřená místa.

Jako by vyslovení jejího jména bylo povoláním, právě když Bera otevřela ústa, objevila se Alanna. Bera s Kirunou se k ní prudce otočily. „Al’Thor tvrdí, že odešel do Cairhienu,“ pravila Bera bez okolků. „Máš k tomu co dodat?“

Alanna se jim postavila pyšně, s nebezpečným leskem v očích. Koneckonců, mluvily o jejím strážci. „Je někde na východě. Víc nevím. Mohl by to být Cairhien."

„Když už se musíš spojit s nějakým mužem, aniž bys ho požádala o svolení,“ chtěla vědět Kiruna velitelským hlasem, „proč, pod Světlem nejsvětějším, jsi nepoužila pouto, abys ho ohnula podle své vůle? Ve srovnání s tím ostatním by to bylo jenom plácnutí přes ruku.“

Alanna se pořád ještě pořádně neovládala. Skutečně jí do tváří vystoupila barva, podle toho, jak se jí blýskalo v očích, tak částečně hněvem, a zcela jistě částečně hanbou. „Copak vám to nikdo neřekl?“ zeptala se, příliš ostře. „Asi na to nikdo nechce myslet. Já tedy rozhodně ne.“ Faeldrin a Seonid koukaly do země, a nebyly samy. „Snažila jsem se ho přinutit chvíli poté, co jsem se s ním spojila,“ pokračovala Alanna, jako by si ničeho nevšimla. „Pokoušela ses někdy vyvrátit dub holýma rukama, Kiruno? Tohle bylo zhruba stejné.“

Kiruna jenom vykulila oči a pomalu se nadechla. Bera zamumlala: „To je nemožné. Nemožné.“

Alanna zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. S rukama v bok to vypadalo hodně opovržlivě, kvůli čemuž Bera stiskla rty a Kiruně se chladně zaleskly oči. Verin se na ně dívala a Meraně nepříjemně připomněla kosa koukajícího na žížaly. Verin se nějak dařilo poddávat se, aniž by se podvolila, ačkoliv Merana netušila, jak to vlastně dělá.

„S mužem, který může usměrňovat, se ještě nikdy nikdo nespojil,“ řekla Alanna, když se přestala chechtat. „Třeba to s tím má něco společného.“

„Ať je to jak chce,“ prohlásila Bera důrazně. Pohled měla stejně důrazný. „Ať je to jak chce, pořád ho dokážeš najít.“

„Ano,“ připojila se Kiruna. „Půjdeš s námi, Alanno.“ Alanna zamrkala, jako by se vzpamatovávala. Lehce sklonila hlavu na souhlas.

Nyní je čas, rozhodla se Merana. Jestli má udržet delegaci pohromadě, tak teď má poslední příležitost. Vstala a začala skládat al’Thorův dopis, aby nějak zaměstnala ruce. „Když jsem přivedla toto poselstvo do Caemlynu,“ začala, aby jim připomněla, že ona je ve velení. Díky Světlu, že se jí nechvěl hlas. „Měla jsem volnou ruku, nicméně bylo zřejmé, co je třeba vykonat, a my,“ aby jim připomněla, že ony jsou delegace „Jsme se do toho daly s očekáváním úspěchu. Al’Thora je třeba vypudit z Caemlynu, abychom mohly navrátit Elain a zařídit její korunovaci, čímž bychom dostaly Andor neochvějně na svou stranu. Al’Thor nám pomalu začínal věřit, že mu neublížíme. A byly bychom ho donutily, aby nám prokazoval i příslušnou úctu. Dvě tři z nás, pečlivě vybrané, by byly přejaly Moirainino místo rádkyně a vedly ho. Včetně Alanny, samozřejmě.“

„Jak víš, že nezabil Moirain?“ přerušila ji Bera. „Jako se říká, že zabil i Morgasu.“

„Slyšely jsme o její smrti povídat všechno možné,“ dodala Kiruna. „Někteří dokonce tvrdili, že umřela, když bojovala s Lanfear. Většina říkala, že když zemřela, byla sama s al’Thorem.“

Merana se s námahou zarazila a neodpověděla. Kdyby dovolila, aby se ty hluboko zakořeněné instinkty uchytily drápkem, nakonec by ztratila všecko. „Všechno bylo v pořádku,“ pokračovala, „než jste vy dvě přijely. Vím, že jenom náhodou a jenom proto, že jste se řídily rozkazem ho najít, přesto díky vám činí náš počet třináct. Který muž al’Thorova druhu by neuprchl, jak nejrychleji by mohl, když by se doslechl o třinácti Aes Sedai pohromadě? Prostým faktem ale je, že cokoliv zhatilo naše plány, je to tvoje vina, Kiruno, a tvoje, Bero.“ Pak mohla jenom čekat. Pokud se jí podařilo získat alespoň nějakou morální převahu...

„Už jsi skončila?“ zeptala se Bera chladně.

Kiruna byla ještě drzejší. Obrátila se k ostatním. „Faeldrin, ty půjdeš laskavě s námi do Cairhienu. A vy taky, Masuri, Rafelo.“

Merana se třásla – zmačkala v pěsti složený dopis. „Copak to nevidíte?“ vykřikla. „Mluvíte, jako byste mohly pokračovat jako předtím, jako by se nic nezměnilo. V Cairhienu je poselstvo od Elaidy z Bílé věže. Tak to musí al’Thor vidět. My jeho potřebujeme víc, než on potřebuje nás, a já se obávám, že on to ví!“

Na okamžik se na všech tvářích kromě Verininy objevilo zděšení. Verin jenom zamyšleně kývla a usmála se tím svým tajnůstkářským úsměvem. Ostatní na okamžik ohromeně kulily oči. Ta slova jako by stále zvonila ve vzduchu. My jeho potřebujeme víc, než on potřebuje nás. Nepotřebovaly tři přísahy, aby věděly, že je to pravda.

Pak důrazně prohlásila Bera: „Sedni si, Merano, a uklidni se.“ Merana se posadila dřív, než si to uvědomila. Stále se třásla a chtěla křičet, ale seděla tu a v rukou svírala al’Thorův dopis.

Kiruna se k ní schválně obrátila zády. „Seonid, ty, samozřejmě, půjdeš také. Další pár gaidinů se vždy může hodit. A Verin, myslím.“ Verin kývla, jako by to byla žádost. „Demiro,“ pokračovala Kiruna, „vím, že k němu chováš zášť, ale nechceme toho muže znovu vyděsit, a někdo musí nahnat tu neobyčejnou sbírku dívek z Dvouříčí do Salidaru. Valinde, Kairen a Berenicia s tím musejí Meraně pomoct.“

Ostatní čtyři jmenované bez nejmenšího zaváhání zamumlaly na souhlas, ale Meranu zamrazilo. Delegace se nerozpadala, změnila se rovnou v prach.

„Já...“ Odmlčela se, když na ni Bera a Kiruna upřely svůj zrak. A Masuri, Faeldrin a Rafela taky. Změnila se v prach a její autorita také. „Mohla by se vám hodit šedá,“ řekla chabě. „Určitě se bude vyjednávat a...“ Znovu jí došla slova. Kdyby byla Věž celá, tohle by se nikdy nestalo.

„Demiro, ty doprovodíš holky do Salidaru,“ řekla Kiruna.

Merana seděla naprosto nehybně. Modlila se, aby už sněmovna zvolila amyrlin. Někoho hodně silného v jediné síle i v srdci. Aby se znovu staly tím, čím bývaly, bude to chtít novou Deanu, druhou Rashimu. Modlila se, aby je Alanna dovedla k al’Thorovi dřív, než uzná Elaidu. Potom už by je nezachránila dokonce ani druhá Rashima.