Pán chaosu

26 Společné linie

Hrom se valil přes nízké, zhnědlou trávou porostlé kopce, duněl znovu a znovu, ačkoliv na obloze nebylo ani mráčku, jen žhavé slunce, kterému ještě chyběl kus cesty do nadhlavníku. Na kopci Rand položil otěže a Dračí žezlo na sedlovou hrušku a čekal. Hromobití sílilo. Bylo dost těžké nedívat se pořád přes rameno na jih k Alanně. Dnes ráno si odřela patu a škrábla se na ruce a měla záchvat vzteku. Jak a proč, to netušil. A netušil ani, jak si může být tak jistý. Dunění hromu dosáhlo vrcholu.

Na dalším kopci se objevili saldejští jezdci, v trojstupu se řítili tryskem, dlouhý had, který se objevoval nahoře a sjížděl dolů do širokého údolí mezi kopci. Devět tisíc mužů tvořilo hodně dlouhého hada. Na úpatí svahu se rozdělili, prostřední zástup jel dál, kdežto ti nalevo a napravo odbočili do stran, rozdělené zástupy se dělily dál a dál, až nakonec vedle sebe jely stovky jezdců, které se stále předjížděly. Jezdci se začali zvedat v sedlech, někteří se stavěli na nohy, jiní dokonce na ruce. Jiní se svěsili neuvěřitelně nízko a plácli rukou o zem nejdřív na jedné straně svých cválajících zvířat, pak na druhé. Jiní dokonce opouštěli sedla a podlézali pod ženoucími se koňmi nebo seskočili na zem, popoběhli vedle koně a vyskočili zpátky do sedla, aby totéž zopakovali na druhé straně.

Rand zvedl otěže a pobídl Jeade’ena do kroku. Jak grošák vykročil, pohnuli se i Aielové kolem něj. Dnes ráno to byli Horští tanečníci, Hama N’dore, a víc než polovina měla čelenku siswai’aman. Caldin, šedivějící a ošlehaný, se snažil Randa přimět, aby ho nechal vzít víc než dvacet mužů, když je kolem tolik ozbrojených mokřiňanů. Žádný z Aielů neplýtval časem na přezíravé pohledy na Randův meč. Nandera trávila víc času sledováním téměř dvou stovek žen, které se za jezdci táhly na koních. Zřejmě jí jako větší hrozba připadaly saldejské dámy a ženy důstojníků než vojáci, a jelikož se Rand s několika Saldejkami již setkal, nehodlal se hádat. Sulin by nejspíš rovněž souhlasila. Napadlo ho, že Sulin neviděl od... Od návratu ze Shadar Logothu. Osm dní. Napadlo ho, jestli snad neudělal něco, čím ji urazil.

Teď nebyl čas dělat si starosti kvůli Sulin a ji’e’toh. Objel údolí a dorazil na kopec, na němž se prve objevili Saldejci. Bashere sám sjel dolů a prohlížel si první skupinu, když prováděla své kousky, pak druhou. Téměř čirou náhodou při tom stál na sedle.

Rand na okamžik popadl saidín a ve chvilce ho zase propustil. S posíleným viděním nebylo těžké zahlédnout dva bílé kameny poblíž úpatí, přímo tam, kde je včera v noci Bashere osobně položil, čtyři kroky od sebe. S trochou štěstí ho nikdo neviděl. S trochou štěstí nebude dnes ráno nikdo klást příliš mnoho otázek. Dole teď někteří muži jeli na dvou koních, jednu nohu na sedle jednoho koně, druhou na sedle druhého, a stále tryskem. Jiní měli muže na ramenou, občas dokonce ve stojce.

Rand se otočil po zvuku přicházejícího koně. Deira ni Ghaline t’Bashere projela mezi Aiely téměř bez zájmu. Ozbrojená jen malým nožem zastrčeným za stříbrným opaskem, v jezdeckých šatech ze šedého hedvábí, na rukávech a vysokém límci vyšívaných stříbrem, jako by je vyzývala, ať se jen pokusí ji napadnout. Byla vysoká jako většina Děv, téměř o dlaň vyšší než její manžel, velká žena. Ne rozložitá, dokonce ani baculatá ne, prostě velká. V černých vlasech měla na spáncích bílé prameny a tmavé zešikmené oči upírala na Randa. Tušil, že je hotová krasavice, když zrovna není v jeho přítomnosti a nemá tvář jako ze žuly.

„Tebe můj manžel... baví?“ Nikdy nepoužila Randův titul, nikdy nepoužila jeho jméno.

Rand pohlédl na ostatní Saldejky. Ty ho pozorovaly jako oddíl jezdectva připravený k útoku, tváře měly také jako ze žuly a v zešikmených očích chladný led. Čekaly jen na Deiřin rozkaz. Rand klidně věřil příběhům o tom, jak saldejské ženy přebraly manželův meč a vedly muže zpátky do boje. Příjemným chováním se s Bashereho manželkou nikam nedostal. Sám Bashere jenom pokrčil rameny a řekl, že je s ní občas těžké vyjít, a přitom se zubil, mohla to být jedině pýcha.

„Vyřiď urozenému pánu Basheremu, že jsem potěšen,“ pronesl. Otočil Jeade’ena a vyrazil zpátky ke Caemlynu. Oči Saldejek se mu upíraly do zad.

Luis Therin se hihňal, jinak se to nazvat nedalo. Nikdy nerýpej do ženské, pokud nemusíš. Zabije tě rychleji než muž a z mnohem malichernějšího důvodu, i když pak kvůli tomu bude plakat.

Jsi opravdu tam? chtěl vědět Rand. Je toho víc než jenom hlas? Odpověděl mu jen ten tichý, šílený smích.

Celou cestu zpátky do Caemlynu si lámal hlavu s Luisem Therinem, a i poté, když projel kolem jedné z dlouhých tržnic s taškovými střechami, lemujících cesty k branám, a vjel do Nového Města. Bál se, že už šílí – nejenom kvůli tomu prostému faktu, ačkoliv i to bylo dost špatné, ale jestli se zblázní, jak udělá, co musí? – ale neviděl zatím žádné známky šílenství. Jenomže jestli mu rupne v palici, jak to pozná? Nikdy žádného šílence neviděl. Mohl se řídit jedině blábolením Luise Therina ve své hlavě. Šílejí všichni muži stejně? Skončí rovněž tak, bude se smát a brečet kvůli věcem, které nevidí ani nezná nikdo jiný? Věděl ale, že má šanci žít, i když zdánlivě nemožnou. Jestli budeš žít, musíš zemřít. Tohle byla jedna ze tří věcí, o nichž věděl, že musejí být pravda, řekli mu je uvnitř ter’angrialu, kde odpovědi byly vždy pravdivé, i když očividně nesnadno pochopitelné. Avšak žít takhle... Nebyl si jistý, jestli by raději nezemřel.

Davy v Novém Městě před čtyřicítkou Aielů ustupovaly a hrstka také poznala Draka Znovuzrozeného. Možná ho poznalo víc lidí, ale roztřeseně jásala jen hrstka, když projížděl kolem. „Světlo sviť na Draka Znovuzrozeného!“ a „Sláva Světla Draku Znovuzrozenému!“ a „Drak Znovuzrozený, král Andoru!“

To poslední ho popíchlo, kdykoliv to zaslechl, a neslyšel to jenom jednou. Musí v každém případě najít Elain. Skřípal zuby. Na lidi v ulicích se nemohl ani podívat. Chtěl je smést na kolena, zařvat na ně, že Elain je jejich královna. Snažil se neslyšet, studoval oblohu, střechy, cokoliv, kromě lidí kolem. A proto taky uviděl, jak se na střeše z červených tašek zvedá muž v bílém plášti a zdvihá kuši.

Všechno se odehrálo v jediném okamžiku. Rand popadl saidin a usměrnil ve chvíli, kdy směrem k němu vyletěla střela. Zasáhla vzduch, stříbřitě modrou masu visící nad ulicí, a ozvalo se zvonění, jako když kov narazí o kov. Z ruky Randovi vyskočila ohnivá koule a zasáhla kušištníka do prsou ve chvíli, kdy se jeho střela odrážela od štítu ze vzduchu. Muže obalily plameny a on s řevem spadl ze střechy. A někdo skočil po Randovi a strhl ho ze sedla.

Dopadl na dlažbu hodně tvrdě, s tou váhou na sobě. Vyrazil si dech i saidin. Snažil se nadechnout a zápasil s tím, kdo na něm ležel, nakonec ho shodil – a zjistil, že drží v náručí Desoru. Usmála se na něj, měla překrásný úsměv, a pak se jí hlava skulila na stranu. Zíraly na něj prázdné modré oči, již se potahovaly mázdrou. Střela z kuše jí trčela mezi žebry a tlačila mu na zápěstí. Proč schovávala tak krásný úsměv?

Kdosi ho popadl a vytáhl na nohy. Děvy a Horští tanečníci ho strkali na stranu ke klempířské dílně a utvořili kolem něj těsný, zahalený kruh. V rukou svírali rohovinové luky a pátrali v ulici i po střechách. Všude se ozýval křik a jek, avšak ulice již byla prázdná na padesát kroků na obě strany a dál se lidé snažili dostat pryč. Na ulici nebyl kromě nehybných těl nikdo. Desora a šest dalších, tři Aielové. Ještě jedna Děva, pomyslel si. Bylo těžké vidět pořádně na někoho, kdo ležel opodál jako hromádka hadrů.

Rand se pohnul a Aielové kolem něj se k sobě přitiskli pevněji, stěna z těl. „Tohle místo je jako králičí doupě,“ prohodila Nandera nedbale, aniž přestala pátrat nad závojem. „Jestli se připojíš k tanci tam, mohl bys dostat čepel do zad dřív, než bys rozpoznal nebezpečí.“

Caldin přikývl. „Tohle mi připomíná chvíli poblíž Sedarské rozsedliny, když – Aspoň máme zajatce.“ Z taverny naproti přes ulici se vynořilo pár jeho Hama N’dore a tlačilo před sebou muže s pažemi a lokty svázanými za zády. Dál se vzpíral, dokud ho nesrazili na kolena na dlažbu a neopřeli mu hroty oštěpů o hrdlo. „Třeba nám poví, kdo tomu velel.“ Caldin mluvil, jako by o tom v nejmenším nepochyboval.

O chvíli později z další budovy vyšly Děvy s dalším svázaným mužem, který kulhal a obličej měl celý od krve. Zakrátko tu na ulici klečeli pod aielskou stráží čtyři muži. Nakonec se těsný půlkruh kolem Randa trochu rozestoupil.

Ti čtyři byli všichni muži s tvrdými tvářemi, i když ten se zkrvavenou tváří se kymácel a koulel po Aielech očima. Další dva se tvářili mrzutě a vzdorně, čtvrtý ohrnoval pysk.

Randovi se třásly ruce. „Jste si jistí, že s tím měli něco společného?“ Nemohl uvěřit, jak mírně mluví, jak vyrovnaně. Odřivous by byl všecko vyřešil. Odřivous ne, funěl Luis Therin. Už nikdy víc. „Jste si jistí?“

„Byli v tom,“ řekla jedna Děva. Za závojem neviděl která. „Ti, které jsme zabili, měli všichni tohle.“ Vytáhla zakrvácenému muži ze svázaných rukou plášť. Odřený bílý plášť, umatlaný a flekatý, se zlatým slunečním kotoučem vyšitým na prsou. Ostatní tři je měli taky.

„Tyhle nechali hlídat,“ dodal jeden rozložitý Horský tanečník, „aby ohlásili, kdyby se útok ostatních zvrtl.“ Zasmál se, pak krátce štěkl. „Ať už je poslal kdokoliv, nevěděl, jak moc se zvrtne.“

„Nikdo z nich nevystřelil z kuše?“ zeptal se Rand. Odřivous. Ne, vřískal v dálce Luis Therin. Aielové si vyměňovali pohledy a vrtěli hlavami zabalenými v šufách. „Pověste je,“ nařídil Rand. Zakrvácený muž se málem zhroutil. Rand ho popadl do pramenů vzduchu a vytáhl ho na nohy. Teprve tehdy si uvědomil, že drží saidín. Vítal ten zápas o přežití, dokonce vítal i špínu, která mu potahovala kosti jako kyselý sliz. Díky tomu si méně uvědomoval věci, jež by si raději nepamatoval, city, jež by raději neměl. „Jak se jmenuješ?“

„F-Faral, m-můj pane. D-Dimir Faral.“ Oči mu málem vylézaly z důlků, jak zíral na Randa přes masku krve. „P-prosím, n-nepověs mě, m-můj pane. Já k-kráčím ve Světle. P-přísahám!“

„Jsi velmi šťastný muž, Dimire Farale.“ Randovi zněl vlastní hlas stejně vzdáleně jako křik Luise Therina. „Budeš se dívat, jak věšejí tvoje kamarády.“ Faral se rozplakal. „Potom dostaneš koně a pojedeš vyřídit Pedronu Niallovi, že ho jednou taky pověsím za to, co se tu stalo.“ Když povolil prameny vzduchu, Faral se zhroutil na hromádku a kvílel, že do Amadoru pojede bez zastavení. Ti tři, kteří měli zemřít, se na vzlykajícího muže dívali s opovržením. Jeden po něm plivl.

Rand je pustil z hlavy. Niall byl jediný, koho si musel zapamatovat. Musel ale udělat ještě něco. Odsunul saidín, prošel přitom zápasem, když se snažil nenechat se zničit, když se snažil donutit sám sebe, aby ho propustil. Pro to, co musel udělat, nechtěl mezi sebou a svými city žádnou stěnu.

Jakási Děva narovnávala Desořino tělo. Zvedla jí závoj. Když se dotkl toho kousku černého algode, natáhla ruku, aby ho zarazila, ale pak zaváhala, podívala se mu do tváře a opět si dřepla na paty.

Zvedl závoj a vtiskl si do paměti Desořinu tvář. Vypadala teď, jako by spala. Desora z klanu Musara Reyn Aielů. Tolik jmen. Liah z Cosaida Chareenů a Dailin z Taardadů klanu Železná hora, Lamelle z Miagomů klanu Kouřová voda a... Tolik jmen. Občas si seznam procházel, jedno jméno po druhém. Bylo tu i jedno jméno, které nepřidal on. Iliena Therin Moerelle. Nevěděl, jak ji tam Luis Therin dostal, ale i kdyby věděl jak, nevymazal by ho.

Když se odvrátil od Desory, byla to práce i úleva, čistá úleva, když zjistil, že to, co považoval za druhou Děvu, byl místo toho muž, na Aiela malý. Litoval muže, kteří kvůli němu zemřeli, ale s nimi si dokázal vzpomenout na staré rčení. „Nech mrtvé odpočívat a starej se o živé.“ Nebylo to snadné, ale dokázal to. Když však zemřela žena, nedokázal si ta slova ani přivolat.

Jeho pohled upoutaly sukně rozhozené po dláždění. Nezemřeli jenom Aielové.

Dostala šipku z kuše přímo mezi lopatky. Šaty neměla téměř vůbec od krve. Bylo to rychlé, malá útěcha. Poklekl a převrátil ji, jak nejněžněji mohl. Druhý konec střely jí vyčníval z hrudi. Byla to žena středních let, s hranatou tváří a několika bílými vlasy. Tmavé oči měla doširoka otevřené. Vypadala překvapeně. Neznal její jméno, ale zapamatoval si její tvář. Zemřela proto, že byla na stejné ulici jako on.

Uchopil Nanderu za loket, ale ona jeho ruku setřásla, nechtěla, aby jí poškodil luk, ale podívala se na něj. „Najdi rodinu téhle ženy a zařiď, ať mají, co potřebují. Zlato...“ Nebylo to dost. Oni potřebovali zpátky manželku, matku. To jim dát nemohl. „Zařiď to,“ řekl. „A zjisti, jak se jmenuje.“

Nandera k němu natáhla ruku, potom ji položila zpátky na luk. Když vstal, Děvy ho pozorovaly. Och, ty sledovaly všechno jako obvykle, ale poněkud častěji k němu obracely zahalené tváře. Sulin věděla, jak se cítí, i když o seznamu nevěděla, ale neměl ponětí, jestli to řekla ostatním. Pokud ano, tak on neměl ponětí, jak se kvůli tomu cítily.

Vrátil se až k místu, kde upadl, a zvedl Dračí žezlo se střapci. Ohnout se mu dalo práci a kus oštěpu byl těžký. Jeade’en neodběhl daleko, ačkoliv měl prázdné sedlo. Kůň byl dobře vycvičený. Rand se vyšplhal grošákovi na hřbet. „Tady jsem udělal, co se dalo,“ řekl – ať si myslí, co chtějí – a pobídl hřebce patami.

I když nemohl utéci vzpomínkám, utekl alespoň Aielům. Přinejmenším na chvíli. Předal Jeade’ena podkonímu a byl v paláci dřív, než ho dohonili Nandera a Caldin s asi dvěma třetinami Děv a Horských válečníků, které měli předtím. Některé nechali, aby se postarali o mrtvé. Caldin vypadal mrzutě a podrážděně. Ze žáru v Nandeřiných očích Rand usoudil, že by měl být rád, že nemá nasazen závoj.

Než ale mohla promluvit, přistoupila k Randovi paní Harforová a předvedla hluboké pukrle. „Můj pane Draku,“ řekla hlubokým, silným hlasem, „je tu žádost, abys přijal paní vln klanu Catelar z Atha’an Miere.“

Pokud dobrý střih Reeniných červenobílých šatů nestačil, aby bylo zřejmé, že „první panská“ je zcela nevhodné pojmenování, její chování rozhodně ano. Mírně korpulentní žena s prošedivělými vlasy a dlouhou bradou se dívala Randovi zpříma do očí a zakláněla hlavu, aby tam dohlédla, a nějak se jí přitom dařilo spojit správnou úctu, naprostý nedostatek podlézavosti a povýšenost, na jakou se nezmohla většina urozených paní. Jako Halwin Norry, i ona zůstala, když většina ostatních utekla, ačkoliv Rand zpola tušil, že ji poháněla snaha bránit a chránit palác před vetřelci. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby zjistil, že pravidelně prohledává jeho komnaty, jestli tam neskrývá cennosti z paláce. Nepřekvapilo by ho, kdyby zjistil, že se pokusila prohledat Aiely.

„Mořský národ?“ opáčil. „Co tu chtějí?“

Trpělivě se na něj dívala a snažila se ho alespoň trochu snášet. Velmi jasně to dávala najevo. „To prosebníci neříkali, můj pane Draku.“

Pokud Moirain věděla něco o Mořském národě, nezařadila to do jeho výuky, ale z Reenina přístupu bylo jasné, že ta žena je důležitá. Paní vln rozhodně znělo důležitě. To bude znamenat Velký sál. Nebyl tam od návratu z Cairhienu. Ne že by měl nějaký důvod vyhýbat se trůnnímu sálu. Prostě nebylo nutné tam chodit. „Dnes odpoledne,“ pravil pomalu. „Pověz jí, že ji přijmu v půlce odpoledne. Dali jste jí slušné pokoje? A jejímu doprovodu?“ Pochyboval, že by někdo s tak velkolepým titulem cestoval sám.

„Odmítla je. Ubytovali se U koule a obruče.“ Lehce stiskla rty, očividně, ať už byla paní vln jakkoliv vznešená, podle Reene Harforové to nebylo správné. „Byli celí uprášení a unavení po cestě, skoro se neudrželi na nohou. Přijeli na koních, ne v kočáře, a podle mě nejsou na koně moc zvyklí.“ Zamrkala, jako by ji překvapilo, že se tak uvolnila, a znovu se zahalila do své odměřenosti, jako kdyby si natáhla plášť. „Přeje si tě vidět ještě někdo, můj pane Draku.“ Do jejího tónu se vloudil slaboučký náznak znechucení. „Urozená paní Elenia.“

Rand se málem sám zaškaredil. Elenia si nepochybně připravila další přednášku o svých nárocích na Lví trůn. Zatím se mu dařilo poslouchat jen jedno slovo ze tří. Bylo by snadněji vypudit. Jenomže on se potřeboval dozvědět něco o historii Andoru, a po ruce nebyl nikdo, kdo by ji znal lépe, než Elenia Sarandovna. „Pošli ji, prosím, do mých pokojů.“

„Opravdu chceš, aby trůn získala dědička?“ Reene nemluvila drsně, ale veškerá úcta zmizela. Její výraz se nezměnil, přesto si byl Rand docela jistý, že kdyby odpověděl špatně, zařvala by: „Za Elain a Stříbrného lva!“ a pokusila by se mu vyrazit mozek z hlavy, Aielové Neaielové.

„Ovšem,“ povzdechl si. „Lví trůn patří Elain. Pod Světlem a na mou naději na znovuzrození a spásu, je její.“

Reene si ho chvíli prohlížela a pak roztáhla suknice v další hluboké úkloně. „Pošlu ji za tebou, můj pane Draku.“ Když odplouvala pryč, měla ztuhlá záda, ale tak to s ní bylo vždy. Nedalo se poznat, jestli mu uvěřila jediné slovo.

„Pořádně vychytralý nepřítel,“ prohodil Caldin rozohněně, než Reene urazila pět kroků, „uchystá slabou léčku, ze které bys měl uniknout. Potom si věříš, protože jsi hrozbě unikl, přestaneš si dávat pozor a nakráčíš do druhé, silnější léčky.“

Ještě nedomluvil a ozvala se chladným hlasem Nandera: „Mladí muži se chovají zbrkle, mladí muži se chovají unáhleně, mladí muži se chovají hloupě, ale Car’a’carn si nemůže dovolit být mladým mužem.“

Rand se před odchodem ještě ohlédl přes rameno, jen na tak dlouho, aby řekl: „Už jsme zase v paláci. Vyberte své dva.“ Nebylo velkým překvapením, že Nandera a Caldin vybrali sami sebe, a vůbec žádným, že za ním vyrazili zahaleni v přísném mlčení.

U dveří do svých pokojů jim řekl, aby dovnitř poslali Eleniu, až přijde, a nechal je na chodbě. Čekal na něj švestkový punč ve stříbrem vykládaném džbánku, ale on se ho ani nedotkl. Místo toho tam stál, zíral na něj a snažil se vymyslet, co řekne, až si konečně uvědomil, co dělá, a znechuceně zavrčel. Co chtěl vymýšlet?

Zaklepání na dveře ohlásilo Eleniu s medovými vlasy, která roztáhla v pukrleti suknice s vyšitými zlatými růžičkami. Na každé jiné ženě by si Rand všiml jenom těch růží, na Elenie znamenaly Růžovou korunu. „Můj pán Drak je velkodušný, že mě přijímá.“

„Chci se tě zeptat na něco z dějin Andoru,“ řekl Rand. „Dáš si švestkový punč?“

Elenie se rozšířily oči potěšením, než se ovládla. Nepochybně už naplánovala, jak Randa dotlačit k tomuhle, aby mohla zavést řeč na své nároky, a teď to dostala přímo na talíři. Na liščí tváři jí vykvetl milý úsměv. „Smím mít tu čest a nalít Draku Znovuzrozenému?“ zeptala se nečekajíc ani, až kývne na souhlas. Obrat událostí ji tak potěšil, že Rand skoro čekal, že ho vtiskne do křesla a vybídne ho, aby zvedl nohy. „A jakou událost v dějinách ti smím osvětlit?“

„Všeobecně to...“ Rand se zamračil, protože tím by jí poskytl důvod dostat do dvou vět celý svůj rodokmen, „...to, jak Souran Maravaile přišel k tomu, že sem přivedl svou manželku. On byl z Caemlynu?“

„Sourana přivedla Ishara, můj pane Draku.“ Eleniin úsměv teď byl shovívavý. „Ishařina matka byla Endara z rodu Casalainů, která tady – provincie se jmenovala Andor – tehdy byla guvernérkou Artuše Jestřábí křídlo a taky dcerou Joala Ramedara, posledního krále Aldesharu. Souran byl jenom... jenom generál –“ už chtěla říct obyčejný člověk, na to by si byl Rand vsadil – „ačkoliv samozřejmě Artušův nejlepší. Endara se vzdala svého dekretu a poklekla před Isharou jako královnou.“ Rand nemohl uvěřit, že se to událo právě takhle, ani tak hladce. „Byly to samozřejmě nejhorší časy, jsem si jistá, že určitě tak špatné jako za trollockých válek. Jestřábí křídlo byl mrtvý a každý šlechtic se chtěl stát nejvyšším králem. Nebo královnou. Ishara však věděla, že království nikdo nedokáže dostat celé. Existovalo příliš mnoho frakcí a aliancí, které se rušily stejně rychle, jako vznikaly. Přesvědčila Sourana, aby zrušil obléhání Tar Valonu, a přivedla ho sem s tak velkým vojskem, jaké jen dokázal udržet.“

„Souran Maravaile byl ten, kdo obléhal Tar Valon?“ zeptal se překvapeně Rand. Artuš Jestřábí křídlo obléhal Tar Valon dvacet let a vypsal cenu za hlavu každé Aes Sedai.

„Ten poslední rok,“ odpověděla maličko netrpělivě, „aspoň podle historických záznamů.“ Bylo zřejmé, že ji Souran zajímá pouze jako Ishařin manžel. „Ishara byla moudrá. Slíbila Aes Sedai, že svou nejstarší dceru pošle studovat do Bílé věže, a tím získala podporu Věže a rádkyni Aes Sedai jménem Ballair. Byla první vládkyně, která něco takového udělala. Ostatní ji samozřejmě následovali, ale pořád chtěli Artušův trůn.“ Měla teď v zubech svou kost, tvář měla oživenou, na číši úplně zapomněla a mávala volnou rukou. Slova z ní přímo bublala. „Přešlo celé pokolení, než ten nápad odumřel, ačkoliv Narasim Bhuran se o to pokusil v posledních deseti letech stoleté války – bylo to smutné zklamání, které po roce skončilo s jeho hlavou na kůlu – a Esmara Getares získala o třicet let dřív značnou podporu, než se pokusila dobýt Andor, a posledních dvanáct let života strávila jako host královny Telaisien. Esmaru nakonec zavraždili, ačkoliv neexistuje záznam ohledně toho, proč by ji chtěl někdo zabít, když Telaisien zlomila její moc. Víš, královny, které přišly po Ishaře, od Alesinde po Lyndelle, pokračovaly v tom, co začala Ishara, a nejen tím, že posílaly dcery do Věže. Ishara měla Sourana, který jí nejdřív zabezpečil území kolem Caemlynu, na začátku jen pár dědin, ale pak svou moc pomalu rozšiřovala. No, trvalo jí pět let, než dosáhla k řece Erinin. Ale půda, kterou andorské královny držely, byla pevně v jejich rukou, kdežto většina ostatních, kteří si říkali králové nebo královny, se pořád víc zajímala o získávání nového území než o upevňování toho, co již měli.“

Odmlčela se, aby se mohla nadechnout, a Rand jí rychle skočil do řeči. Elenia o těch lidech mluvila, jako by je osobně znala, ale jemu se točila hlava ze jmen, která ještě nikdy neslyšel. „Proč teda není žádný rod Maravaile?“

„Žádný z Ishařiných synů se nedožil dvacítky.“ Elenia pokrčila rameny a usrkla punče. Tohle téma ji vůbec nezajímalo. Poskytlo jí to však nový námět. „Během stoleté války vládlo devět královen, a žádná neměla syna, který by přežil třiadvacáté jaro. Neustále se bojovalo a Andor byl sužován ze všech stran. No, za Maragaininy vlády proti ní přivedli vojska čtyři králové – na tom místě stojí městečko pojmenované po té bitvě. Králové byli –“

„Ale všechny královny byly potomky Sourana a Ishary?“ zeptal se rychle Rand. Kdyby ji nechal, ta ženská by mu to vypočítala den po dni. Posadil se a pokynul jí, aby si sedla taky.

„Ano,“ řekla váhavě. Nejspíš váhala zahrnout do toho i Sourana. Okamžitě se ale rozzářila. „Víš, je to otázka toho, kolik z Ishařiny krve člověk má. Kolik pokrevních linií tě s ní spojuje a do jakého stupně. V mém případě –“

„Není pro mě vůbec snadné to pochopit. Například, jen vezmi Tigrain a Morgasu. Morgasa měla největší nárok nastoupit po Tigrain. Předpokládám, že to znamená, že Morgasa a Tigrain byly hodně blízké příbuzné?“

„Byly sestřenice.“ Elenia si dávala práci, aby skryla podráždění kvůli tomu, jak často ji přerušuje, zvláště teď, když se dostávala k jádru toho, co chtěla říci, přesto však stiskla rty. Vypadala jako liška připravená kousat, ale slepice jí pořád unikala z dosahu.

„Chápu.“ Sestřenice. Rand se zhluboka napil a zpola vyprázdnil číši.

„My jsme všechny sestřenice. Všechny rody.“ Jeho mlčení ji asi povzbudilo. Znovu se usmála. „Sňatky se uzavíraly přes tisíc let a neexistuje rod, který by neměl aspoň kapku Ishařiny krve. Důležitý je ale stupeň spříznění a počet společných linií. V mém případě –“

Rand zamrkal. „Vy jste všechny sestřenice? Všechny z vás? To snad není mož –“ Napjatě se předklonil. „Elenio, kdyby byly Morgasa a Tigrain... obchodnice nebo selky... jak úzce by byly spřízněné?“

„Selky?“ vyhrkla a vykulila na něj oči. „Můj pane Draku, jaký podivný –“ Krev se jí pomalu vytratila z tváří. On byl, koneckonců, sedlák. „Asi... to budu muset ještě promyslet. Selky. Asi to znamená představit si všechny rody jako sedláky.“ Nervózně se zahihňala, než se ponořila do svého punče. „Kdyby byly selky, tak nemyslím, že by je vůbec někdo považoval za příbuzné. Všechna spojení jsou příliš vzdálená. Ale ony docela jistě nebyly, můj pane Draku...“

Rand ji už zase poslouchal jen napůl ucha a opřel se v křesle. Nebyly příbuzné.

„...s Isharou mě spojuje třicet jedna linie, kdežto Dyelin jenom třicet, a...“

Proč se mu náhle tak ulevilo? Uvolnil svaly, o nichž ani nevěděl, že je zatíná, dokud napětí nezmizelo.

„...jestli to tak smím říct, můj pane Draku...“

„Cože? Odpusť. Na chvíli jsem se zamyslel – potíže s... To poslední, cos říkala, mi uniklo.“ Bylo v tom však něco, co ho zatahalo za ucho.

Elenia měla ten podlézavý, lichotivý úsměv, který u ní vypadal tak nepatřičně. „No, právě jsem říkala, že ty sám se Tigrain trochu podobáš, můj pane Draku. Mohl bys mít dokonce stopy Ishařiny krve –“ S vykvíknutím se zarazila a Rand si uvědomil, že stojí.

„Já... jsem trochu unavený.“ Snažil se mluvit klidně, ale znělo mu to stejně vzdáleně, jako by byl ponořen hluboko v prázdnotě. „Omluv mě, prosím.“

Nevěděl, jak se tváří, ale Elenia vyletěla ze židle a spěšně odložila číši na stolek. Třásla se, a jestli jí předtím zmizela krev z tváří, teď byla bílá jako sníh. Předvedla pukrle, které by nezahanbilo ani kuchtičku přichycenou při krádeži, a spěchala ke dveřím, přičemž neustále zrychlovala a celou dobu se ohlížela přes rameno, dokud prudce neotevřela dveře, a pak už jenom slyšel z chodby slábnoucí dupot střevíčků. Dovnitř strčila hlavu Nandera, zkontrolovala ho a pak zavřela dveře.

Rand dlouho jen stál a civěl do prázdna. Nebylo divu, že na něj ty staré královny tak zíraly. Věděly, nač myslí, i když on sám ne. Ten náhlý červ starostí v něm hlodal neviděn od chvíle, kdy zjistil jméno své pravé matky. Tigrain však nebyla s Morgasou spřízněna. Jeho matka nebyla spřízněna s Elaininou matkou. Není spřízněný s...

„Jsi horší než pijavice,“ řekl nahlas hořce. „Jsi hlupák a...“ Přál si, aby byl promluvil Luis Therin, aby si mohl říci: Tohle je šílenec, já jsem v pořádku. Bylo to tím, jak cítil, že na něj civí mrtvé vládkyně Andoru, či Alannou? Došel ke dveřím a prudce je otevřel. Nandera a Caldin seděli na patách pod nástěnným kobercem s ptáky jasných barev. „Sežeňte svoje lidi,“ oznámil jim. „Jdu do Cairhienu. Prosím, neříkejte to Aviendze."