Pán chaosu

38 Náhlý mráz

Planoucí slunce mu stále ještě stoupalo za zády a Mat již byl rád, že mu klobouk se širokou krempou poskytuje stín. Tenhle altarský les byl holý, protože byla zima, nebyl jenom zimně hnědý, borovice a kaliny a ostatní vždyzeleny vypadaly uschlé a duby, jasany a ambroně nahé. Ještě nebylo poledne a nejhorší žár, jenž následoval, a Mat měl už teď dojem, že projíždí pecí. Kabátec měl pověšený přes sedlové brašny, ale jemná lněná košile se mu již lepila potem k tělu. Oko kopyty drtil suché kapradí a spadané listí, silnou vrstvou pokrývající listovku, a Banda se s šustotem pohybovala lesem. Objevilo se pouze pár ptáků, rychle se míhali mezi větvemi, a nebyl vidět ani veverčí chlup. Byly zde však mouchy a kousalky, jako kdyby bylo vrcholné léto, místo necelý měsíc do Slavnosti světel. Vlastně se to nijak nelišilo od toho, co viděl kolem Erinin, ale když to viděl i tady, vyvedlo ho to z míry. Copak skutečně usychal celý svět?

Aviendha kráčela vedle Oka s rancem na zádech a umírající stromy či štípající mouchy ji očividně nijak nezajímaly. I přes své sukně nadělala mnohem méně hluku než kůň. Očima pátrala mezi okolními stromy, jako by nedůvěřovala tomu, že je zvědové Bandy a stráže na křídlech uchrání před léčkou. Ani jednou nepřijala pozvání k jízdě, což Mat ostatně ani nečekal, když viděl, jaký mají Aielové vztah k ježdění, nedělala však ani žádné potíže, jenom si pokaždé, když zastavili, brousila nůž, což mohlo být považováno za provokativní. Samozřejmě došlo k tomu incidentu s Olverem. Jeda na šimlovi s vysokým krokem, kterého mu Mat našel mezi remontami, Olver ji neustále ostražitě sledoval. Druhé noci se do ní pokusil vrazit nůž, přičemž křičel, že mu Aielové zabili tátu. Ona mu nůž samozřejmě sebrala, ale i když ho pak Mat vyplatil a pokusil se mu vysvětlit rozdíl mezi Shaidy a ostatními Aiely – což bylo něco, o čem si Mat nebyl jist, zda tomu rozumí sám – Olver se na ni neustále mračil. Neměl prostě Aiely rád. Co se Aviendhy týkalo, Olver ji zřejmě vyváděl z míry, což Mat už vůbec nechápal.

Stromy byly dost vysoké, aby umožňovaly vánku rozvlnit jejich řídké koruny, ale praporec Rudé ruky visel splihle, stejně jako ty dva, které vyhrabal, jakmile je Rand nechal projít průchodem na noční louku. Dračí praporec, rudozlatá postava skrytá v záhybech bílé látky, a ten, který Banda nazývala al’Thorův prapor, starobylý symbol Aes Sedai, také naštěstí skrytý v záhybech. Rudou ruku nesl prošedivělý starší korouhevník, chlapík z úzkýma očima a větším počtem jizev, než měl Daerid, jenž trval na tom, že praporec každý den alespoň chvíli ponese, což dělalo jen pár korouhevníků. Talmanes a Daerid dodali druhé dva praporečníky, mládence s tvářemi jako jablíčka, kteří se ukázali být dost slušní, aby si vysloužili menší zodpovědnost.

Už tři dny projížděli Altarou, tři dny strávili v lese, aniž by zahlédli jediného Dračího spřísahance – nebo kohokoliv jiného – a Mat doufal, že se tahle samota protáhne přinejmenším do dnešního čtvrtého dne, než dorazí do Salidaru. Kromě Aes Sedai tu byl problém, jak udržet Aviendhu, aby neskočila po krku Elain. Mat příliš nepochyboval o tom, proč tak brousí svůj nůž, až se ostří lesklo jako drahokamy. Dost se bál, že to skončí tím, že povede Aielanku do Caemlynu pod stráží a ta zatracená dědička se bude na každém kroku dožadovat, aby ji pověsil. Rand a ty jeho zatracené ženské! Podle Matova názoru cokoliv, co Bandu zpomalovalo a jeho drželo dál od kaše, kterou mu Rand nadrobil v Salidaru, bylo jen dobré. Zastavit brzy a vyrazit na cestu pozdě také pomáhalo. Stejně tak zásobovací vůz vzadu, v lese velmi pomalý. Jenomže Banda mohla jet jen takhle pomalu. Bylo jisté, že Vanin něco najde až příliš brzy.

A jako by ho to pomyšlení přivolalo, mezi stromy se vepředu objevil tlustý zvěd se čtyřmi jezdci. Před rozbřeskem vyjel se šesti.

Mat zvedl zaťatou pěst, dávaje tak znamení zastavit, a zástupem projelo mumlání. První rozkaz, který vydal poté, co projeli průchodem, zněl: „žádný bubny, žádný trubky, píšťaly ani zatracený zpívání,“ a pokud se na začátku objevilo pár rozmrzelých tváří, po prvním dni stráveném v zalesněném terénu, kde jste jasně viděli málokdy dál než na sto kroků, už nikdo nic nenamítal.

Mat si položil oštěp přes sedlo a počkal, dokud k němu Vanin nedojede a nedbale se neudeří klouby ruky do čela. „Našli jste je?“

Plešatějící muž se vyklonil ze sedla a plivl dírou mezi zuby. Potil se tolik, až to vypadalo, že se roztéká. „Našel jsem je. Osm deset mil na západ. V lesích tam jsou strážci. Viděl jsem, jak jeden dostal Mara. Prostě se z ničeho nic vynořil v jednom z těch plášťů a strhl ho ze sedla. Dost zle ho pošramotil, ale myslím, že ho nezabil. Ladwin se podle mě neobjeví ze stejnýho důvodu.“

„Takže vědí, že jsme tady.“ Mat ztěžka vydechl nosem. Nečekal, že by některý ze zvědů před strážci cokoliv zatajil, natož před Aes Sedai. Ale ony se o nich Aes Sedai musely dříve nebo později stejně dozvědět. Jenom chtěl, aby to bylo později. Ohnal se po modré masařce, ale ta odbzučela pryč a jemu na zápěstí zůstala kapka krve. „Kolik?“

Vanin si znovu odplivl. „Víc, než jsem si kdy myslel, že uvidím. Došel jsem do vesnice pěšky a všude se tam hemžily ty aessedaiovský tváře. Tak dvě tři stovky. Možná čtyři. Nechtěl jsem bejt moc nápadnej a počítat.“ Než se mohlo zděšení pořádně usadit, přidal zvěd další. „Taky mají vojsko. Táboří hlavně na severu. Víc než máš ty. Tak asi dvakrát tolik.“

Mezitím k nim dojeli Talmanes, Nalesean a Daerid, celí zpocení se oháněli po mouchách a kousalkách. „Slyšeli jste to?“ zeptal se Mat a oni střízlivě kývli. Jeho štěstí v boji bylo moc hezké, ale stát proti přesile dvě ku jedné, navíc proti stovkám Aes Sedai, by vyčerpalo štěstí každého. „Nejsme tady, abychom bojovali,“ připomněl jim, ale oni měli protažené obličeje dál. Vlastně ani jemu ta poznámka náladu nezvedla. Počítalo se to, jestli Aes Sedai budou chtít, aby bojovalo jejich vojsko.

„Připravte se na to, kdyby na Bandu zaútočili,“ nařídil. „Vyčistěte tolik místa, kolik jenom půjde, a použijte klády na barikády.“ Talmanes se zašklebil skoro stejně jako Nalesean. Když bojovali, rádi seděli v sedlech s volností pohybu. „Myslete. Právě teď nás možná pozorují strážci.“ Překvapilo ho, když Vanin přikývl a významně mrkl napravo. „Když uvidí, že se připravujem k obraně, tak bude jasný, že nehodláme zaútočit. Díky tomu by se mohli rozhodnout, že nás nechají na pokoji, a pokud ne, aspoň budem připravený.“ Tohle pochopili, Talmanes rychleji než Nalesean. Daerid přikyvoval od samého začátku.

Nalesean se zatahal za naolejovanou bradku a zamumlal: „A co hodláš dělat pak? Jenom sedět na zadku a čekat na ně?“

„Tohle uděláte vy,“ sdělil mu Mat. Světlo spal Randa a to jeho „možná padesát Aes Sedai"! Světlo spal jeho a to jeho „trochu se vytahuj, zastraš je"! Počkat tady, dokud z vesnice někdo nepřijde, aby se zeptal, kdo jsou a co tu chtějí, vypadalo jako docela dobrý nápad. Tentokrát žádný vliv ta’veren. Každý boj bude muset přijít za ním. Nehodlal do něj nakráčet.

„Jsou támhle?“ ukázala Aviendha. Bez čekání na odpověď si hodila ranec na záda a vyrazila k západu.

Mat za ní zíral. Zatracená Aielanka. Nějaký strážce se jí nejspíš pokusí taky dostat a ona mu podá jeho hlavu. Nebo možná ne, jací už strážci byli. Jestli se pokusí vytáhnout nůž na některého z těchhle, docela dobře by jí mohl ublížit. Kromě toho, jestli se dostane k Elain a začne si s ní kvůli Randovi rvát vlasy nebo něco horšího, vrazí někdo nůž do ní... Kráčela rychle, téměř klusala, dychtivá dostat se do Salidaru. Krev a zatracenej popel!

„Talmanesi, máš velení, dokud se nevrátím, ale nehýbej se, dokud někdo po Bandě neskočí s vyceněnýma zubama. Tihle čtyři ti poví, čemu možná budeš muset čelit. Vanine, ty pojeď se mnou. Olvere, drž se u Daerida pro případ, že by potřeboval doručit zprávu. Můžeš ho naučit hrát hady a lišky,“ dodal a usmál se na Daerida. „Říkal mi, že by se to chtěl naučit.“ Daeridovi spadla brada, ale Mat rychle odjel. To je teda skvělé, nechat se dovléci do Salidaru strážcem s boulí na hlavě. Jak by tomu mohl zabránit? Jeho pohled přitáhly praporce. „Ty zůstaň tady,“ nakázal prošedivělému korouhevníkovi. „Vy dva pojedete se mnou. A nechte ty hadry stočený.“

Jeho zvláštní skupinka Aviendhu rychle dohonila. Pokud by něco mohlo přesvědčit strážce, aby je nechali projet bez překážek, tak by to mělo být tohle. Jedna žena a čtyři muži neznamenali žádnou hrozbu, zvlášť když se očividně nesnažili vyhnout pozornosti a nesli dva prapory. Zkontroloval druhého praporečníka. Vzduch se pořád ani nehnul, ale oni drželi korouhve přitažené k žerdi. Tváře měli stažené. Jenom hlupák by chtěl vjet mezi Aes Sedai, aby se mu tyhle prapory rozvinuly v náhlém závanu větru.

Aviendha se po něm úkosem podívala a potom se mu pokusila vyhodit nohu ze třmenu. „Nech mě nasednout,“ nařídila mu docela stroze.

Proč pod Světlem chce jet právě teď? No, nechtěl, aby se škrábala nahoru a nejspíš ho přitom srazila ze sedla. Jednou dvakrát viděl Aiely nasedat.

Plácl další mouchu, sklonil se a chytil ji za ruku. „Drž se,“ řekl jí a se zavrčením ji vytáhl za sebe do sedla. Byla skoro stejně vysoká jako on a pevná jako skála. „Jenom mi dej ruce kolem pasu.“ Podívala se po něm a neohrabaně se zkroutila, až seděla bokem, sukně vyhrnuté nad kolena, a vůbec si s tím nedělala hlavu. Hezké nohy, on by se ale s žádnou další Aielankou nezapletl, i kdyby nebyla blázen do Randa.

Po chvíli mu za zády promluvila. „Ten kluk, Olver. Shaidové mu zabili otce?“

Mat kývl, aniž se k ní otočil. Uvidí vůbec nějakého strážce dřív, než bude příliš pozdě? Vanin je vedl, jel podle svého zvyku zhroucený jako pytel, ale pozorně sledoval okolí.

„Jeho matka zemřela hlady?“ vyptávala se dál Aviendha.

„To, nebo možná na nemoc.“ Strážci nosili ty pláště, co splynou se vším okolo. „Olver o tom moc nemluvil a já na něj netlačil. Sám ji pohřbil. Proč? Myslíš, že mu něco dlužíš, když ho Aielové připravili o rodinu?“

„Dlužím?“ Mluvila teď překvapeně. „Já ani jednoho nezabila, a i kdyby, byli to zabijáci stromů. Jak bych mohla mít toh? Bez odmlky mluvila dál, jako by rozvíjela stejnou větu. „Ty se o něj nestaráš správně, Mate Cauthone. Vím, že muži nevědí nic o výchově dětí, ale on je příliš malý, aby trávil všechen čas mezi dospělými muži.“

Nyní se na ni Mat podíval a zamrkal. Měla sundaný šátek a soustředila se na rozčesávání tmavě rusých vlasů leštěným hřebenem ze zeleného kamene. Nic jiného zřejmě nevnímala. Tedy navíc si ještě dávala pozor, aby nespadla. Taky si nasadila složitě tepaný stříbrný náhrdelník a široký náramek z vyřezávané slonoviny.

Mat potřásl hlavou a dál se věnoval lesu. Aielanka Neaielanka, v některých věcech jsou všecky ženy stejné. Kdyby svět stál před koncem, žena by si pořád chtěla upravit vlasy. Kdyby svět stál před koncem, žena by si našla čas vykládat muži, co dělá špatně. Bylo by to stačilo, aby se zasmál, kdyby tolik neuvažoval o tom, jestli ho strážci právě teď sledují.

Když les náhle ustoupil, slunce se již vyšplhalo k nadhlavníku a přehouplo se na druhou stranu. Vesnici od lesa oddělovalo vyklučené prostranství necelých sto kroků široké a půda vypadala, že není vyčištěná dlouho. Salidar sám byl působivě veliká vesnice s domy ze šedého kamene a s doškovými střechami a ulice byly plné lidí a kypěly životem. Mat si natáhl kabátec. Byl z nejjemnějšího zeleného sukna se zlatou výšivkou na manžetách a vysokém límci a měl by být dost dobrý, aby se v něm setkal s Aes Sedai. Nechal ho však nezapnutý. Dokonce ani kvůli Aes Sedai nehodlal zemřít horkem.

Když jeli dál, nikdo se jim nepokoušel bránit, lidé se jen zastavovali a všichni se dívali na něj a na jeho zvláštní malou společnost. Věděli o nich, tak dobrá. Všichni o nich věděli. Poté, co došel k padesáti, přestal Aes Sedai počítat. K tomu číslu došel příliš rychle, aby zůstal klidný. V davu nebyli žádní vojáci, pokud jste nepočítali strážce, z nichž někteří měli barvoměnivé pláště a další sahali po jílcích mečů a dívali se, jak projíždějí kolem. Nepřítomnost vojáků ve vesnici prostě jen znamenala, že jsou všichni v táborech, o kterých se zmiňoval Vanin. A to, že všichni vojáci jsou v táborech, znamenalo, že se k něčemu chystají. Mat doufal, že se Talmanes bude držet jeho rozkazů. Talmanes měl alespoň kapku rozumu, ale bude dychtivý vyrazit a na někoho zaútočit stejně jako Nalesean. Ustanovil by do velení Daerida – Daerid viděl příliš mnoho bojů, aby dychtil po dalším – ale šlechtici by to nikdy nestrpěli. A v Salidaru také asi nebyly žádné mouchy. Možná znají něco, co já ne.

Jeho pozornost upoutala žena, hezká žena v podivných šatech, v širokých žlutých kalhotách a krátkém bílém kabátku. Zlaté vlasy měla spletené do složitého copu, jenž jí spadal k pasu. Nesla, pro všechno na světě, luk. Jen málo žen se chápalo luku. Všimla si, že se na ni dívá, a zmizela v úzké boční uličce. Něco na ní pošimralo jeho paměť, ale nedokázal se rozpomenout. To byla ta potíž se starými vzpomínkami. Pořád vídal lidi, kteří mu připomněli někoho, kdo, jak se ukázalo, když si to konečně přebral, byl již tisíc let mrtvý. Dokonce kdysi možná opravdu zahlédl někoho, kdo se jí podobal. Ty díry ve vzpomínkách na vlastní život měly rozdrbané okraje. Nejspíš další hledačka rohu, pomyslel si suše a pustil ji z hlavy.

Nemělo smysl jet tak dlouho, až na něj někdo promluví, protože nikdo zřejmě promluvit nehodlal. Mat přitáhl otěže a kývl na hubenou tmavovlasou ženu, jež k němu vzhlédla s chladnou otázkou v očích. Hezká, ale na jeho vkus příliš kostnatá, i kdyby neměla tu bezvěkou tvář. Kdo by chtěl, aby ho při každém objetí píchaly kosti? „Jmenuju se Mat Cauthon,“ prohlásil neutrálně. Jestli očekávala klanění a plazení, mohla se jít bodnout, avšak rovnou si ji znepřátelit bylo hloupé. „Hledám Elain z rodu Trakandů a Egwain z al’Vereů. A nejspíš taky Nyneivu z al’Mearů.“ Rand se o ní nezmiňoval, ale pokud věděl, odešla s Elain.

Aes Sedai překvapeně zamrkala, ale vzápětí se jí vážnost vrátila. Prohlédla si jej i ostatní, hezky jednoho po druhém, zarazila se u Aviendhy a pak se dívala tak dlouho na korouhevníky, až Mata napadlo, jestli skrze záhyby látky přece jen nevidí draka a černobílý kotouč. „Pojďte za mnou,“ řekla nakonec. „Zjistím, jestli vás amyrlinin stolec přijme.“ Zvedla si suknice a vyrazila ulicí.

Když Mat pobízel Oka za ní, Vanin se svým plavákem couvl a zamumlal: „Žádat Aes Sedai o cokoliv není dobrej nápad. Moh jsem ti ukázat, kam jít.“ Trhl hlavou k tříposchoďové kamenné krychli před nimi. „Tomuhle říkaj Menší věž.“

Mat nejistě pokrčil rameny. Menší věž? A mají tady někoho, komu říkají amyrlin? Pochyboval o tom, že žena myslela Elaidu. Rand se zase zmýlil. Tahle banda nebyla vyděšená. Na to, aby měly strach, byly příliš nafoukané a bláznivé.

Před kamennou krychlí řekla kostnatá Aes Sedai přísně: „Počkejte tady,“ a zmizela uvnitř.

Aviendha sklouzla na zem a Mat ji rychle následoval, připraven ji chytit, kdyby se pokusila vyrazit pryč. Dokonce i kdyby ho to mělo stát trochu krve, nehodlal ji nechat zmizet a podříznout Elain krk dřív, než bude mít příležitost promluvit si s tou takzvanou amyrlin. Ona tam však jenom stála a s rukama v bok a loktuší přehozenou přes lokty zírala upřeně před sebe. Vypadala úplně klidná, ale on si myslel, že by mohla být docela dobře k smrti vyděšená. Pokud měla aspoň trochu zdravého rozumu, tak byla. Kolem se sesbíral dav lidí.

Začaly sem přicházet Aes Sedai, obstoupily je tam, před tou jejich Menší věží, a mlčky na Mata civěly. Jak tady tak stál, oblouk žen se zvětšoval. Vlastně se zřejmě skoro stejně upřeně dívaly na Aviendhu jako na něj, ale Mat cítil všechny ty studené, nečitelné pohledy. Jen tak tak se zarazil, aby nenahmatal stříbrnou liščí hlavu, kterou měl pověšenou pod košilí.

Dopředu se protlačila jedna Aes Sedai s obyčejnou tváří, vedoucí štíhlou mladou ženu v bílém, s velikýma očima. Mat si na Anaiyu vzpomínal jen matně, ona se však o něj vůbec nezajímala. „Jsi si jistá, dítě?“ zeptala se novicky.

Mladá žena lehce stiskla rty, ale podráždění rozhodně nenechala proniknout do hlasu. „Pořád vypadá, jako by zářil nebo svítil. Opravdu to vidím. Jenom nevím proč.“

Anaiya se na ni potěšeně usmála. „On je ta’veren, Nicolo. Odhalila jsi své první nadání. Vidíš ta’veren. Teď se hezky vrať zpátky do třídy. Rychle. Nechceš přece zaostávat.“ Nicola předvedla pukrle a s posledním pohledem na Mata se prodrala mezi shromážděnými Aes Sedai.

Nyní Anaiya přenesla svůj pohled na něj, byl to jeden z těch aessedaiovských pohledů, které měly muže znepokojit a vyvést z míry. Některé Aes Sedai o něm samozřejmě věděly – některé věděly o hodně víc, než by si přál, a když na to tak myslel, vzpomněl si, že Anaiya je jednou z nich – ale vyhlásit to takhle, před Světlo ví kolika ženskými s těma chladnýma aessedaiovskýma očima... Pohladil rukama vyřezávané ratiště svého oštěpu. Liščí hlava neliščí hlava, bylo jich tu dost na to, aby ho popadly a odnesly. Zatracený Aes Sedai! Zatracenej Rand!

Anaiyu však zaujal jenom na chvilku. Potom žena přistoupila k Aviendze řkouc: „A jaké je tvé jméno, dítě?“ Mluvila přívětivě, ale jasně očekávala odpověď a navíc okamžitě.

Aviendha neuhnula pohledem, byla o hlavu vyšší a využila z toho vše. „Jsem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“ Anaiya při té známce vzdoru zvedla koutky úst v náznaku úsměvu.

Mat zauvažoval nad tím, kdo ten souboj pohledů asi vyhraje, ale než se mohl v duchu vsadit, připojila se k nim další Aes Sedai, žena, jíž vystouplé lícní kosti propůjčovaly stařecký vzhled i přes hladké líce a lesklé hnědé vlasy. „Uvědomuješ si, že můžeš usměrňovat, dítě?“

„Uvědomuji,“ odtušila stroze Aviendha a zavřela pusu, jako by nehodlala říci nic dalšího. Soustředila pozornost na loktuši, ale již tak řekla dost. Kolem se nahrnuly Aes Sedai a Mata odtlačily dál.

„Jak jsi stará, dítě?“

„Vyvinula sis dost velkou sílu, ale jako novicka se můžeš hodně naučit.“

„Umírá hodně aielských dívek na stravující nemoc, když jsou o pár let mladší než ty?“

„Jak dlouho jsi...?“

„Mohla bys...“

„Skutečně bys měla...“

„Musíš...“

Ve dveřích se objevila Nyneiva tak náhle, jako by se tam zjevila z čista jasna. Dala si ruce v bok a zadívala se na Mata. „Co tady děláš, Matrime Cauthone? Jak ses sem dostal? Asi bych si dělala zbytečný naděje, kdybych doufala, že máš něco společnýho s tím vojskem Dračích spřísahanců, co se na nás hodlá každou chvíli vrhnout.“

„Vlastně,“ ucedil Mat suše, „já mu velím.“

„Ty...!“ Nyneiva tam chvíli stála s otevřenou pusou, potom se otřásla a popotáhla si modré šaty, jako by je měla v nepořádku. Měly hlubší výstřih, než na ní kdy Mat viděl předtím, dost hluboký, aby byla vidět mezera mezi prsy, se žlutými spirálami kolem výstřihu a lemu. Rozhodně byly úplně jiné než oděvy, které nosívala doma. „No, pojď se mnou,“ řekla ostře. „Zavedu tě za amyrlin.“

„Mate Cauthone,“ zavolala Aviendha trochu bez dechu. Vyhlížela přes a mezi Aes Sedai, aby ho našla. „Mate Cauthone.“ Jenom to, ale na Aielanku vypadala zoufalá.

Aes Sedai kolem ní prostě mluvily dál, hlasy měly klidné, rozumné a neúnavné.

„Pro tebe bude nejlepší...“

„Musíš zvážit...“

„Mnohem lepší...“

„Ani si neumíš představit..."

Mat se zazubil. Mohla každou chvíli vytáhnout nůž, ale Mat pochyboval, že by jí v davu byl k něčemu dobrý. Hned tak po Elain nepůjde, to bylo jisté. Napadlo ho, zda se vrátí a najde ji v bílých šatech. Hodil oštěp Vaninovi. „Veď mě, Nyneivo. Ať se podívám na tu vaši amyrlin.“

Stísněně se na něj zamračila a tahajíc se za cop ho zavedla dovnitř. Cestou si mumlala, jen částečně pro sebe. „Tohle je Randova práce, co? Já vím, že je. Určitě je. Vyděsí každýho napůl k smrti. Hlavně si dávej pozor, kam šlapeš, pane generále Cauthone, jinak přísahám, že si budeš přát, abych tě znovu chytila, jak kradeš borůvky. Děsit lidi! Dokonce i chlap by měl mít víc rozumu! A přestaň se tak křenit, Mate Cauthone. Nevím, co si o tom pomyslí.“

Uvnitř u stolů seděly Aes Sedai – místnost na něj působila jako šenk, dokonce i s tím, jak tu Aes Sedai pečlivě zapisovaly či předávaly rozkazy – ale ty se na něj a na Nyneivu, když přecházeli místností, téměř nepodívaly. To jenom dokazovalo, jak výjimečné záležitosti tady řídí. Plíží se tudy přijatá a cosi si pro sebe mumlá a žádná Aes Sedai neřekne ani popel. Ve Věži se zdržel, jak nejkratší dobu mohl, ale věděl, že Aes Sedai takhle věci nedělají.

Vzadu Nyneiva otevřela dveře, které zažily lepší časy. Všechno tady zřejmě zažilo lepší časy. Mat za ní vstoupil dovnitř – a zarazil se. Byla tu Elain, hezká jako obrázek s těmi zlatými vlasy, ale každým coulem si hrála na vznešenou dámu, v zeleném hedvábí s vysokým límcem a s jedním z těch svých blahosklonných úsměvů na rtech a pozdviženým obočím. A byla tu Egwain, seděla za stolem s tázavým úsměvem. A přes světle žluté šaty měla sedmipruhou štólu. Mat se rychle ohlédl ven a pak prudce zavřel dveře dřív, než to některá Aes Sedai zahlédne.

„Možná si myslíte, že je to legrace,“ zavrčel a rychle přešel po koberci, „ale jestli to ty ženský zjistí, stáhnou z vás kůži. Ty vás nikdy nenechají jít, žádnou z vás, jestli –“ Strhl Egwain štólu z krku a spěšně ji vytáhl ze židle – a stříbrná liščí hlava ho zamrazila na hrudi.

Mat Egwain odstrčil od stolu a zlobně se na ni zamračil. Egwain se tvářila jenom zmateně, ale Nyneiva měla zase otevřenou pusu a Elain ty její velké modré oči málem vypadly na podlahu. Jedna z nich se na něj pokusila použít jedinou sílu. Jediná dobrá věc, již získal ze svého výletu do ter’angrialu, byl medailon s liščí hlavou. Asi to byl taky ter’angrial, ale stejně za něj byl vděčný. Dokud se dotýkal jeho kůže, nemohla se ho jediná síla dotknout. Aspoň saidar ne. Měl pro to víc důkazů, než mu bylo milo. Nicméně když se o to někdo pokusil, medailon ochladí.

Mat hodil štólu a svůj klobouk na stůl, posadil se, potom se zase zvedl a shodil ze židle pár podušek na podlahu. Položil botu na kraj stolu a zadíval se na ty hlupačky. „Tyhle podušky budete potřebovat, jestli tahle takzvaná amyrlin přijde na ty vaše žertíky.“

„Mate,“ začala Egwain pevným hlasem, ale on ji přerušil.

„Ne! Jestli jste chtěly mluvit, měly jste mluvit a ne se kolem sebe ohánět tou zatracenou jedinou silou. Teď poslouchejte.“

„Jak jsi...?“ začala Elain udiveně. „Ty prameny prostě... zmizely.“

A téměř vzápětí řekla Nyneiva výhružným tónem: „Mate Cauthone, děláš největší –“

„Řek jsem poslouchejte!“ Ukázal prstem na Elain. „Ty, tebe odvedu zpátky do Caemlynu, jestli dokážu Aviendze zabránit, aby tě zabila. Jestli nechceš, aby ti podřízla ten tvůj hezkej krček, tak se drž u mě a dělej, co ti řeknu. Bez otázek!“ Prstem zamířil na Egwain. „Rand řekl, že tě pošle zpátky k moudrým, kdykoliv budeš chtít, a jestli to, co jsem zatím viděl, je ukázkou toho, do čeho jste se dostaly, tak ti radím, abys jeho nabídku přijala hned! Zřejmě víš, jak cestovat!" – Egwain sebou lehce trhla – „takže můžeš udělat průchod do Caemlynu pro Bandu. Nechci žádný námitky, Egwain! A ty, Nyneivo! Tebe bych měl nechat tady, ale jestli chceš jít s sebou, tak můžeš. Ale varuju tě. Jednou se přede mnou zataháš za ten cop a já přísahám, že ti nasekám na zadek!“

Zíraly na něj, jako by mu vyrašily rohy jako trollokovi, ale aspoň držely pusy zavřené. Možná se mu podařilo nacpat jim do hlavy trochu zdravého rozumu. Ne že by je někdy napadlo, aby mu poděkovaly za to, že jim zachránil kůži. To ne, ony ne. Jako obvykle řeknou, že na všechno by brzy přišly samy. Když vám žena řekne, že se jí pletete do cesty, když ji vytahujete ze žaláře, tak co by ještě neřekla?

Zhluboka se nadechl. „Takže. Až se sem vrátí ta hloupá slepá chudinka, co si zvolily za amyrlin, tak mluvit budu já. Nemůže být moc bystrá, jinak by ji do tý práce nikdy nedokázaly uvrtat. Amyrlinin stolec v zatracený vesnici uprostřed zatracenýho ničeho. Držte pusy zavřený a jen dělejte pukrlata, jak nejlíp to zvládnete, a já za vás zase vytáhnu slaninu z popela.“ Ony jenom zíraly. Dobrá. „Vím všecko o jejím vojsku, ale já mám taky jedno. Jestli je dost bláznivá, aby si myslela, že dokáže Elaidě sebrat Věž... no, nejspíš nebude riskovat žádný ztráty, jenom aby tady zadržela vás tři. Ty uděláš ten průchod, Egwain, a já vás zítra dostanu do Caemlynu, nejpozději pozejtří, a tyhle šílený ženský si můžou běžet a nechat se Elaidou zabít. Možná budete mít nějakou společnost. Nemůžou být všechny šílený. Rand je ochotnej nabídnout útočiště. Pukrle, rychlá přísaha věrnosti, a on zabrání Elaidě, aby jim v Tar Valonu napíchla hlavy na kůly. Nic lepšího chtít nemůžou. Tak co? Chcete něco říct?“ Pokud viděl, ani nemrkly. „Prostý ‚děkuju, Mate‘ by stačilo.“ Ani slovo. Ani mrknutí.

Po nesmělém zaklepání na dveře vstoupila novicka, hezká zelenooká dívka, která předvedla hlubokou úklonu a oči kulila uctivou bázní. „Poslaly mě se zeptat, jestli něco nepotřebuješ, matko. Pro... totiž pro generála. Víno nebo... nebo...“

„Ne, Tabitho.“ Egwain vytáhla sedmipruhou štólu zpod klobouku a upravila si ji na ramenou. „Chci si ještě chvíli promluvit s generálem Cauthonem o samotě. Vyřiď Sheriam, že pro ni za chvíli pošlu, aby mi poradila.“

„Zavři pusu, Mate, než začneš chytat mouchy,“ řekla Nyneiva s nejhlubším uspokojením.