Pán chaosu

55 Dumajské studny

Gawyn se snažil soustředit na krajinu. Jel v čele zástupu. Tenhle zvlněný terén s roztroušenými hájky byl právě dost plochý, abyste si mysleli, že vidíte do dálky, ačkoliv ve skutečnosti některé z dlouhých hřebenů a nízkých pahorků nebyly zdaleka tak nízké, jak vypadaly. Vítr dneska zvedal oblaka prachu a prach taky mohl hodně schovat. Dumajské studny ležely jenom kousek od silnice napravo, tři kamenné studny v malém háji. Sudy s vodou potřebovaly naplnit, a budou to nejméně čtyři dny, než se dostanou k dalšímu potvrzenému zdroji vody, pokud pramen Alianelle nevyschl, ale Galina nenařídila zastavit. Snažil se dávat pozor na to, na co měl, ale nemohl.

Čas od času se otočil v sedle a ohlédl se na dlouhého hada, na vozy, táhnoucí se po silnici, kolem nichž popojížděli Aes Sedai a strážci. Sloužící, kteří se nevezli na vozech, šli pěšky. Většina Molodců byla vzadu, kam je poslala Galina. Neviděl ten jeden vůz uprostřed zástupu, kolem něhož vždycky jelo šest Aes Sedai, ten, který neměl plachtu. Byl by al’Thora zabil, kdyby mohl, z tohohle se mu ale dělalo špatně. Dokonce i Erian se toho druhého dne již odmítala zúčastnit, a Světlo vědělo, že měla důvod. Galina však byla umíněná.

Gawyn upřel oči odhodlaně dopředu a dotkl se Egwainina dopisu v kapse kabátce, kde ho měl pečlivě zabalený do několika vrstev hedvábí. Jenom pár slov, že ho miluje, že musí odejít. Nic víc. Četl si ho pětkrát i šestkrát za den. O jeho slibu se vůbec nezmíníla. No, on proti al’Thorovi nehnul prstem. Když se dozvěděl, že je zajatec, ohromilo ho to, navíc se to doslechl až po několika dnech. Musí ji nějak přesvědčit, aby to pochopila. Slíbil jí, že proti němu nezvedne ruku, a neudělá to, i kdyby měl zemřít, ale ani nezvedne ruku, aby mu pomohl. To musí Egwain pochopit. Světlo, musí.

Po obličeji mu stékal pot, rukávem si vytřel oči. S Egwain nemohl udělat nic, jen se modlit. Mohl ale udělat něco s Min. Nějak to musí dokázat. Nezasloužila si, aby ji dotáhly do Věže jako zajatce. Tomu neuvěří. Kdyby ji jen strážci přestali na chviličku tolik hlídat, mohl by...

Náhle si uvědomil, že po silnici k vozům cválá kůň, zdánlivě bez jezdce, a od kopyt se mu zvedají oblaka prachu. „Jisao,“ nařídil, „řekni vozkům, ať zastaví. Hale, vyřiď Rajarovi, ať připraví Molodce.“ Muži beze slova otočili koně a odcválali. Gawyn čekal.

Byl to ocelově šedý valach Benjiho Dalfora, a když se přiblížil, Gawyn uviděl Benjiho, zhrouceného v sedle, držel se valachovy hřívy. Kůň skoro proběhl kolem, než Gawyn zachytil otěže.

Benji otočil hlavu, aniž se narovnal, a vzhlédl ke Gawynovi skelným zrakem. Kolem úst měl krev a jednou rukou si svíral břicho, jako by se chtěl udržet pohromadě. „Aielové,“ zamumlal. „Tisíce. Ze všech stran, myslím.“ Náhle se usmál. „Dneska je chladno, co –“ Z úst mu vytryskla krev a on přepadl na silnici a nehybné oči upřel do slunce.

Gawyn otočil hřebce a odcválal k vozům. Na Benjiho bude čas později, pokud někdo z nich přežije.

Galina mu vyrazila vstříc, lněný plášť proti prachu za ní vlál a tmavé oči jí ve vážné tváři zuřivě plály. Ode dne, kdy se al’Thor pokusil o útěk, byla vzteky bez sebe pořád. „Kdo si myslíš, že jsi, nařídit vozům zastavit?“ chtěla vědět.

„Blíží se k nám ze všech stran tisíce Aielů, Aes Sedai.“ Podařilo se mu mluvit zdvořile. Vozy konečně zastavovaly a Molodci se řadili, ale vozkové netrpělivě popotahovali za opratě, sloužící se ovívali a rozhlíželi se kolem sebe a Aes Sedai žvanily se strážci.

Galina opovržlivě zkřivila rty. „Ty hlupáku. To jsou nepochybně Shaidové. Sevanna řekla, že nám poskytne doprovod. Jestli ale pochybuješ, vezmi Molodce a přesvědč se sám. Tyhle vozy pojedou dál k Tar Valonu. Je čas, aby ses přesvědčil, že tady dávám rozkazy já, ne –“

„A co když to nejsou tvoji zkrocení Aielové?“ Tohle nebylo v posledních několika dnech poprvé, kdy navrhla, aby vedl zvědy sám. Gawyn tušil, že kdyby to udělal, našel by Aiely, a ne krotké. „Ať je to kdokoliv, zabili jednoho z mých mužů.“ Nejméně jednoho, venku bylo pořád šest zvědů. „Třeba bys měla zvážit možnost, že to jsou al’Thorovi Aielové, kteří ho přišli zachránit. Až na nás začnou plivat, bude pozdě.“

Teprve tehdy si uvědomil, že huláká, ale Galinin hněv ve skutečnosti ustoupil. Podívala se na silnici, kde ležel Benji, potom pomalu kývla. „Možná by protentokrát byla na místě opatrnost."

Rand namáhavě dýchal. Vzduch v truhle byl hustý a horký. Naštěstí už nic necítil. Každou noc ho spláchly vědrem vody, ale to se pořádné koupeli nemohlo rovnat, a nějakou dobu poté, co za ním každé ráno zavřely a zajistily víko, zápach po dalším dni na plném slunci útočil na jeho nos. Udržet prázdnotu dalo práci. Byl celý pokrytý strupy, každý coul kůže od ramen po kolena ho pálil, ještě než se ho dotkl pot, a těch deset tisíc plamenů se mihotalo na pokraji prázdnoty a snažilo se ji pohltit. Zpola zahojená rána v boku v dálce pobolívala a prázdnota kolem něj se při každém bodnutí bolesti zachvěla. Alanna. Cítil Alannu. Blízko. Ne. Nesměl plýtvat časem přemýšlením o ní. Dokonce i kdyby se vydala za ním, šest Aes Sedai by ho nedokázalo osvobodit. Pokud by se nerozhodly připojit ke Galině. Žádná důvěra. Už nikdy nebude důvěřovat žádné Aes Sedai. A stejně si to nejspíš jen představoval. Občas si tady představoval věci, studený větřík, procházku. Občas nedokázal myslet na nic jiného a měl halucinace, že se volně prochází. Jenom prochází. Hodiny ztracené, když byl čas důležitý. Namáhavě dýchal a hmatal po ledově hladké přehradě, která ho oddělovala od pravého zdroje. Znovu a znovu se drápal po těch šesti měkkých bodech. Měkkých. Nedokázal přestat. Snaha byla důležitá.

Tma, sténal Luis Therin v hlubinách jeho hlavy. Už ne tmu. Už ne. Pořád a pořád dokola. Ale nebylo to tak zlé. Rand si ho tentokrát prostě nevšímal.

Náhle zalapal po dechu. Truhlice se pohybovala, hlasitě skřípala po dně vozu. To už je noc? Mimoděk sebou trhl, tělo měl plné naběhlých modřin. Než ho nakrmí, polejou a nacpou jako husu, aby se vyspal, jak to jen půjde, zase ho zmlátí. Dostane se ale ven z krabice. Kolem něho nebyla úplná tma, spíš tmavá šeď. Uzoučká škvírka kolem víka dovnitř propouštěla trochu světla, ačkoliv ji nemohl vidět, když měl hlavu vraženou mezi kolena, a jeho očím trvalo každý den stejně dlouho, než se přizpůsobily něčemu kromě tmy, stejně jako jeho nosu, než otupěl. Přesto musela být noc.

Když se truhlice naklonila, nemohl si pomoci a zasténal. Neměl kam sklouznout, ale posunul se, takže se ve svalech bolavých tak, že už to snad ani víc nešlo, projevil nový tlak. Jeho maličká kobka dopadla tvrdě na zem. Brzy otevřou víko. Kolik dní strávil ve žhnoucím slunci? Kolik nocí? Přestal to počítat. Která z nich to bude tentokrát? Před očima se mu točily obličeje. Poznačil si jednu každou ženu, když u něj přišla na řadu. Teď to byla změť, pamatovat si, která přišla kde nebo kdy, si prostě nedokázal. Věděl ale, že ho Galina, Erian a Katerina tlučou nejčastěji, byly jediné, které viděl víc než jednou. Ty tváře mu před očima zářily divokým světlem. Jak často chtěly slyšet, jak křičí?

Náhle mu došlo, že nyní už by měla být truhla otevřená. Hodlaly ho tu nechat celou noc a potom zítra přijde slunce a – Svaly měl příliš potlučené a bolavé, aby se dokázal pohnout, přesto se však zoufale vzepřel. „Pusťte mě ven!“ vykřikl chraptivě. Zaškrábal prsty za zády, marně. „Pusťte mě ven!“ zavřískl. Měl dojem, že slyší ženský smích.

Chvíli plakal, ale pak slzy vyschly ve vzteku jako hořící hranice. Pomoz mi, štěkl na Luise Therina.

Pomoz mi, zasténal ten muž. Světlo, pomoz mi.

Rand temně zamumlal a začal poslepu hmatat po hladké ploše k šesti měkkým bodům. Dřív nebo později ho pustí ven. Dřív nebo později uvolní stráž. A až to udělají... Dokonce ani nevěděl, kdy se začal drsně smát.

Perrin po břiše vylezl na kopeček a vyhlédl přes vrcholek na scénu jako z Temného snů. Vlci ho slušně varovali před tím, co má čekat, jenže jejich varování ve srovnání se skutečností bledlo. Asi míli od místa, kde ležel pod pálícím sluncem, obrovská hemžící se masa Shaidů úplně obklíčila něco, co vypadalo jako kruh vozů a lidí uprostřed hájku kousek od silnice. Hodně vozů hořelo, plameny tančily. Do řad Aielů létaly ohnivé koule, velké jako pěst i jako balvan, plameny vyšlehávaly a měnily ve chvilce tucty bojovníků v živé pochodně. Z bezmračné oblohy sjížděly blesky a vyhazovaly do vzduchu hlínu a postavy v cadin’sorech. Avšak stříbrné šípy blesků zasahovaly i vozy a od Aielů létal oheň. Většinou tenhle oheň náhle uhasí či vybuchl před cílem, mnohé blesky se náhle zarazily, ale i když průběh bitvy mluvil maličko ve prospěch Aes Sedai, Shaidové museli nakonec zvítězit díky pouhým počtům.

„Tam dole musejí být dvě tři stovky usměrňujících žen, pokud ne víc.“ Na Kirunu, ležící vedle něj, to zřejmě udělalo dojem. Sorilea, za zelenou sestrou, rozhodně vypadala užasle. Z moudré byly cítit starosti. Ne strach, ale starosti. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik tkaniv pohromadě,“ pokračovala Aes Sedai. „Myslím, že v táboře je přinejmenším třicet sester. Přivedl jsi nás do vřícího kotle, mladý Aybaro.“

„Čtyřicet tisíc Shaidů,“ zamumlal Rhuark ponuře po Perrinově druhém boku. Dokonce byl ponuře i cítit. „Nejmíň čtyřicet tisíc, a není to velká útěcha vědět, proč jich na jih neposlali víc.“

„Pán Drak je tam dole?“ zeptal se Dobraine, hledící přes Rhuarka. Perrin kývl. „A ty tam chceš jít a dostat ho ven?“ Perrin znovu kývl a Dobraine si povzdechl. Byl cítit odevzdaností, ne strachem. „Půjdeme tam, urozený pane Aybaro, ale nevěřím, že se dostaneme ven.“ Tentokrát kývl Rhuark.

Kiruna se na muže podívala. „Uvědomujete si, že nás není dost. Devět. I kdyby ty vaše moudré dokázaly opravdu nějak účinně usměrňovat, není nás dost, abychom se jim vyrovnaly.“ Sorilea si hlasitě odfrkla, ale Kiruna upírala oči dolů.

„Tak se otočte a jeďte na jih,“ poradil jí Perrin. „Já nedovolím, aby Randa dostala Elaida.“

„To je dobře,“ odtušila Kiruna s úsměvem. „Protože já taky ne.“ Perrin by byl rád, kdyby mu z jejího úsměvu nenaskakovala husí kůže. Samozřejmě kdyby viděl zlobný pohled, který po ní hodila zezadu Sorilea, naskočila by mu nejspíš husí kůže i z ní.

Perrin pokynul těm dole a Sorilea a zelená sestra sklouzly dost nízko, aby se mohly narovnat. Pak se rozběhly na opačnou stranu.

Neměli až tak dobrý plán. Došlo na to, že se nějak dostanou k Randovi, nějak ho osvobodí a pak budou doufat, že není zraněný příliš vážně, aby mohl udělat průchod pro tolik lidí, kolik jich unikne s ním, než se buď Shaidům, nebo Aes Sedai z tábora podaří je pozabíjet. Menší problémy, bezpochyby, pro hrdinu z příběhu nebo vyprávění kejklíře, ale Perrin by byl moc rád, kdyby byl čas pro nějaké plánování, ne jen pro to, co s Dobrainem a Rhuarkem sfoukli, kdy kmenový náčelník běhal, co měl sil, mezi jejich koňmi. Čas však nebyl jediná věc, jíž se mu nedostávalo. Nedalo se určit, zda věžové Aes Sedai dokážou zadržet Shaidy aspoň na další hodinu.

První vyrazili dvouříčtí muži a okřídlená garda, byli rozdělení do dvou setnin, jednu obklopovali opěšalé moudré, druhou Aes Sedai a strážci na koních. Objeli kopec zleva a zprava. Dannil je nechal, aby znovu vyvěsil Rudého orla, navíc k Rudé vlčí hlavě. Rhuark se ani nepodíval na Amys, která šla kousek od Kirunina tmavého valacha, ale Perrin ho zaslechl mručet: „Kéž znovu společně uvidíme vycházet slunce, stíne mého srdce.“

Na konci měli Mayenerové a Dvouříčtí krýt moudré a Aes Sedai při ústupu, nebo to možná bude obráceně. V každém případě se Beře a Kiruně plán moc nelíbil. Velice chtěly být tam, co Rand.

„Jsi si jistý, že nepojedeš, vznešený pane Aybaro?“ ptal se Dobraine ze sedla. Pro něj představa boje pěšmo odpovídala trestu.

Perrin poplácal sekeru, kterou měl pověšenou u pasu. „Tohle se ze sedla moc použít nedá.“ Byla to pravda, ale on hlavně nechtěl vést Tanečníka nebo Kliďase do toho, co je čekalo dole. Lidé se mohli rozhodnout, že se vrhnou doprostřed víru ostré oceli a smrti. On rozhodoval za své koně, a dneska se rozhodl, že nevezme žádného. „Třeba mi půjčíš třmen, až přijde čas.“ Dobraine zamrkal – Cairhieňané pěšáky moc nepoužívali – ale pochopil a kývl.

„Je čas, aby pištci zahráli do tance,“ ozval se Rhuark a zvedl si černý závoj přes obličej, ačkoliv dneska žádní pištci nebudou, což se některým Aielům nelíbilo. Mnohým Děvám se nelíbilo, že si musí kolem paže ovázat pruh červené látky, aby se pro mokřiňany odlišily od shaidských Děv. Zřejmě si myslely, že by je měl každý na pohled rozeznat.

Černě zahalené Děvy a siswai’aman se rozběhli v širokém zástupu dolů z kopce a Perrin došel s Dobrainem k místu, kde již v čele Cairhieňanů stál Loial, který svíral oběma rukama sekeru a uši měl přitisknuté k hlavě. Byl tu i Aram, opěšalý, s obnaženým mečem. Bývalý Cikán se temně usmíval v očekávání věcí příštích. Dobraine mávl rukou za Randovými dvěma korouhvemi a ozvalo se vrzání sedel, jak se malý lesík pěti set kopiníků připojil k Aielům.

V bitvě nedošlo k žádné změně, což Perrina překvapilo, dokud si neuvědomil, že uběhla teprve chvilka, co se díval naposled. Jemu to připadalo jako dlouhá doba. Mohutný dav Shaidů se stále tlačil dovnitř, vozy stále hořely, možná víc než předtím, z oblohy stále létaly blesky a objevovaly se ohnivé koule.

Dvouříčtí muži už byli skoro na místě spolu s Mayenery, Aes Sedai a moudrými, pohybovali se beze spěchu přes zvlněnou pláň. Perrin by je byl zadržel, aby jim dal lepší šanci k útěku, až na něj přijde čas, ale Dannil trval na tom, že se musejí dostat aspoň na tři sta kroků, aby byly jejich luky k něčemu, a Nurelle stejně naléhal, že se nebudou držet zpátky. Dokonce i Aes Sedai, o nichž si byl Perrin jistý, že stačí, aby byly natolik blízko, že uvidí na nepřítele, trvaly na svém. Žádný ze Shaidů se zatím neotočil. Aspoň žádný neukazoval na hrozbu, jež se pomalu blížila. Nikdo se neobracel, aby jim čelil. Všichni se zřejmě upínali na dobytí kruhu vozů, uskakovali před ohněm a blesky, a pak se znovu vrhali dopředu. Stačilo by, aby se ohlédl jen jeden jediný, ale peklo vepředu je plně upoutávalo.

Osm set kroků. Sedm set. Dvouříčtí sesedli a popadli luky. Šest set. Pět. Čtyři.

Dobraine tasil meč a zvedl ho nad hlavu. „Za pána Draka, Taborwiny a vítězství!“ zařval a jeho křik zopakovalo pět set kopiníků, sklánějících kopí.

Perrin měl jen tak tak čas popadnout Dobraina za třmen, než se Cairhieňané vyřítili kupředu. Loialovy dlouhé nohy stačily koňským. Perrin klusal vedle Dobrainova koně a nechal se jím táhnout. Vyslal myšlenku. Přijďte.

Ze země pokryté hnědou trávou, zdánlivě prázdné, se najednou zvedla tisícovka vlků, hubených hnědých planinských vlků i některých z jejich tmavších, těžších lesních bratranců – vyřítili se a vrhli se na záda Shaidů ve chvíli, kdy z oblohy nad nimi začaly pršet dvouříčské šípy. Do vzduchu vyletěla i druhá salva. Se šípy sjížděly nové blesky, zahořely nové ohně. Zahalení Shaidové se obraceli, aby se bránili vlkům, a měli jen chvilku, aby si uvědomili, že zvířata nejsou jedinou hrozbou, než do nich uhodil pevný klín Aielů spolu s kladivem cairhienských kopiníků.

Perrin uvolnil sekeru, sťal Shaida, jenž mu stál v cestě, a padlého přeskočil. Musejí se dostat k Randovi, na tom záviselo všechno. Loialova sekera vedle něj se zvedala a padala a prosekávala cestu. Aram se svým mečem jako by tančil a smál se, když sekal do všeho, co bylo v dohledu. Nebyl čas myslet na nic jiného. Perrin pracoval se sekerou metodicky. Jako by štípal dříví, ne sekal do masa. Snažil se nevidět tryskající krev, i když mu karmínova sprška postříkala obličej. Musel se dostat k Randovi. Prosekával si prostě cestu ostružiním.

Soustředil se pouze na muže před sebou – myslel na ně jako na muže, i když výška napovídala, že by to mohly být Děvy. Nebyl si jistý, jestli by se dokázal rozmáchnout zakrvácenou půlměsičnou čepelí, kdyby si připustil, že se napřahuje na ženu – soustředil se, ale před očima mu přebíhaly i jiné věci, jak si prosekával cestu kupředu. Stříbřitý blesk vyhodil do vzduchu postavy oděné v cadin’sorech, některé měly šarlatovou pásku na čele, jiné ne. Další střela srazila Dobraina z koně. Cairhieňan se hned vyškrábal na nohy a rozehnal se mečem. Oheň obklopil hlouček Cairhieňanů a Aielů, muži i koně se změnili ve vřískající pochodně, tedy ti, co ještě mohli vřískat.

Tyhle věci mu probíhaly před očima, ale on si je nepřipouštěl. Před ním byli jenom muži, ostružiní, které je třeba prosekat sekerou, jeho a Loialovou, a Aramovým mečem. Pak uviděl něco, co jeho soustředění narušilo. Vzpínající se kůň, jehož jezdce strhávají ze sedla a zároveň mu do těla vjíždí aielský oštěp. Jezdec měl červený kyrys. A byli tu další okřídlení gardisté, celý hlouček, bodajících kopími, Nurellemu vlálo péro nad hlavou. O chvíli později zahlédl Kirunu, s tváří klidnou a nezaujatou, nesoucí se jako královna bitev stezkou, kterou jí prosekávali její tři strážci, a oheň, jenž jí vyletoval z rukou. A byla tu Bera, a o kus dál Faeldrin, Masuri a... Co, pod Světlem, dělají tady? Co tady vůbec dělají? Měly zůstat s moudrými!

Odněkud se ozvalo duté zadunění – jako hromobití – proniklo i hlukem bitvy, řevem a jekem. O chvíli později se necelých dvacet kroků od něho objevil pruh světla, jenž proťal několik mužů a koní jako obrovská břitva, načež se rozšířil v průchod. Z něj vyskočil muž v černém kabátci s mečem v ruce a padl k zemi se shaidským oštěpem v břiše, ale o chvíli později vyskočilo osm devět dalších, než průchod zmizel, kteří kolem padlého muže utvořili kruh mečů. Víc než mečů. Někteří ze Shaidů, kteří se na ně vrhli, padli čepelí, ale víc jich prostě vzplálo plamenem. Hlavy jim vybuchovaly jako melouny, jež z výšky dopadnou na kámen. Perrin měl dojem, že asi sto kroků za nimi zahlédl další kruh mužů v černých kabátech, obklopený ohněm a smrtí, ale neměl čas se divit. Shaidové se stahovali i kolem něj.

Postavili se zády k zádům s Loialem a Aramem a zoufale se kolem sebe oháněli zbraněmi. Teď se postupovat nedalo. Měli co dělat, aby se vůbec udrželi na místě. Krev Perrinovi bušila v hlavě a slyšel sám sebe, jak lapá po dechu. Slyšel funět i Loiala, znělo to jako obrovské měchy. Perrin čepelí odrazil bodající oštěp, hrotem prosekl dalšího Aiela při rubovém seku, rukou zachytil hlavici, nevšímaje si krvavé rány, kterou mu způsobila, a proťal zahalenou tvář. Nemyslel si, že se ještě dlouho udrží. Každou částí svého já se soustředil na to, aby zůstal naživu ještě o chviličku déle. Skoro každou částí. V koutku mysli si držel obraz Faile a smutnou myšlenku, že se jí nebude moci omluvit za to, že se nevrátí.

Bolestivě zkroucený v truhle, lapající po dechu, Rand hmatal po štítu mezi sebou a pravým zdrojem. Prázdnotou se neslo sténání, temná zuřivost a spalující strach klouzaly po jejím okraji. Už si vůbec nebyl jistý, co je jeho a co Luise Therina. Náhle mu zamrzl dech. Šest bodů, ale jeden teď ztvrdl. A pak druhý. Třetí. V uších mu zazněl drsný smích. Po chvíli si ale uvědomil, že se směje on. Pak ztvrdl i čtvrtý uzel. Čekal a snažil se potlačit něco, co nepříjemně připomínalo šílené hihňání. Poslední dva body zůstaly měkké. Tlumené pochichtávání utichlo.

Ucítí to, sténal Luis Therin zoufale. Ony to ucítí a zavolají ostatní zpátky.

Rand si olízl popraskané rty stejně suchým jazykem. Všechna šťáva zřejmě přešla do potu, který ho zaplavoval a pálil v ranách. Jestli se pokusí a neuspěje, už nikdy druhou šanci nedostane. Nemohl čekat. Možná už stejně žádnou další příležitost mít nebude. Opatrně poslepu hmatal po čtyřech tvrdých bodech. Nic tam nebylo, stejně jako nemohl vidět nebo cítit samotný štít, ale nějak cítil kolem té nicoty, cítil její tvar. Jako uzly. Mezi provazem v uzlu bylo vždycky místo, jakkoliv pevně byl utažený, mezery menší než vlásek, kam se dostal pouze vzduch. Pomalu, tak pomalu, šátral v jedné z těch mezer, tlačil se do nekonečně malého prostoru mezi tím, co tam zřejmě vůbec nebylo. Pomalu. Za jak dlouho se ostatní vrátí? Jestli se toho znovu ujmou dřív, než najde cestu tím mučivým bludištěm... Pomalu. A najednou ucítil pravý zdroj, jako kdyby se o něj otřel špičkou prstu. Saidín byl pořád mimo dosah – štít stále držel – ale cítil naději stoupající v Luisi Therinovi, a vzrušení. Dvě Aes Sedai stále držely svou část přehrady, stále věděly, co dělá.

Rand by neuměl vysvětlit, co udělal vzápětí, ačkoliv Luis Therin mu vysvětlil jak. Vysvětlil mu to mezi svými šílenými představami, mezi záchvaty vzteku a kvílení kvůli ztracené Ilieně, mezi blábolením, že si zaslouží zemřít, a řvaním, že jim nedovolí, aby ho odřízly. Bylo to, jako by sevřel něco, co protáhl uzlem, sevřel to, jak nejpevněji dokázal. Uzel odolával. Rozechvěl se. A potom se rozletěl. Zůstalo jich jenom pět. Přehrada se ztenčila. Cítil, jak slábne. Neviditelná stěna, kterou nyní tvořilo jen pět řad cihel místo šesti. Dvě Aes Sedai to musely ucítit taky, ačkoliv možná zcela přesně nepochopily, co se stalo nebo jak. Prosím, Světlo, ne teď. Ještě ne.

Rychle, téměř až překotně zaútočil postupně na zbývající uzly. Ztratil se druhý. Štít slábl. Nyní to bylo rychlejší, jako by se učil cestu skrz, přestože to pokaždé bylo jiné. Jeden uzel zmizel a místo něj se objevil třetí měkký bod. Aes Sedai možná nevěděly, co dělá, ale nehodlaly tam jen tak sedět se založenýma rukama, zatímco štít stále slábl. Rand, nyní skutečně zoufalý, se vrhl na další uzel. Musel ho rozvázat, než ke štítu přijde čtvrtá sestra. Čtyři by ho možná dokázaly zadržet, ať by udělal cokoliv. Málem s pláčem se dral složitým vinutím, klouzal mezi nicotou. Horečnatě sevřel a roztříštil třetí uzel. Štít zůstal, nyní ho však držely jen tři. Kdyby se jen dokázal pohnout dost rychle.

Když sáhl po saidínu, neviditelná přehrada tam byla pořád, ale už nepřipomínala kámen ani cihly. Když zatlačil, poddávala se, ohýbala se pod jeho tlakem, ohýbala se stále víc. Náhle se před ním roztrhla jako zetlelá látka. Naplnila ho jediná síla a on se zároveň podíval na ty tři měkké body a nemilosrdně je rozdrtil pěstí z ducha. Kromě toho pořád mohl usměrňovat jen tam, kde viděl, a viděl jen matně vnitřek truhly, tedy to, co z ní mohl vidět, když měl hlavu vraženou mezi kolena. Ale ještě než skončil s pěstí z ducha, usměrnil vzduch. Truhlice se s hlasitým prásknutím rozletěla na třísky.

Volný, vydechl Luis Therin, a byla to ozvěna Randovy vlastní myšlenky. Volný. Nebo to možná bylo obráceně.

Za to zaplatí, zavrčel Luis Therin. Jsem Jitřní pán.

Rand věděl, že teď musí konat ještě rychleji, konat rychle a surově, ale nejdřív se musel snažit, aby se vůbec dokázal pohnout. Svaly tlučené dvakrát denně, ani nevěděl jak dlouho, a každý den nacpané do truhly, ty svaly protestovaly, když zaťal zuby a pomalu se zvedl na kolena. Protesty byly vzdálené, jako bolest v těle někoho jiného, ale nedokázal se pohybovat rychleji, bez ohledu na to, jak silný se díky saidínu cítil. Prázdnota tlumila emoce, ale snažilo se do ní procpat něco blízkého panice.

Byl v lesíku a mezi větvemi téměř bez listí pronikaly široké sluneční paprsky. Lekl se, když si uvědomil, že je ještě den, dokonce možná poledne. Musel konat, brzy přijdou další Aes Sedai. Dvě ležely opodál, zřejmě v bezvědomí, jedna měla na čele ošklivou krvácející ránu. Třetí, hranatá žena, klečela, zírala do prázdna, oběma rukama si držela hlavu a ječela. Třísky a kousky truhlice se jí zřejmě vůbec nedotkly. Žádnou z nich nepoznal. Na okamžik zalitoval, že neutišil ani Galinu, ani Erian – nebyl si jistý, jestli to vůbec chtěl udělat. Luis Therin dlouze vykládal, jak hodlá odříznout jednu každou z těch, které ho uvěznily, Rand doufal, že je to jeho vlastní nápad, jakkoliv uspěchaný – okamžik, a uviděl na zemi pod kousky truhlice ležet další postavu. V růžovém kabátci a spodcích.

Hranatá žena se na něj nepodívala a nepřestala vřískat, ani když ji srazil na nízké roubení studny, když se plazil kolem. Zoufale přemýšlel, proč nikdo na její vřískot neodpovídá. V půlce cesty k Min si uvědomil blesky létající po obloze a ohnivé koule, vybuchující mu nad hlavou. Ucítil hořící dřevo, uslyšel křik a jek mužů, řinčení kovu, bitevní vřavu. Nezáleželo mu na tom, jestli je to třeba samotný Tarmon Gai’don. Jestli zabil Min... Jemně ji převrátil na záda.

Vzhlédly k němu velké tmavé oči. „Rande,“ vydechla. „Ty žiješ. Bála jsem se podívat. Hrozně to zadunělo a všude lítaly kusy dřeva a já poznala část truhly a...“ Po tvářích se jí začaly řinout slzy. „Myslela jsem, že tě... Bála jsem se, že jsi...“ Spoutanýma rukama si otřela tváře a zhluboka se nadechla. Kotníky měla rovněž svázané. „Rozvážeš mě, ovčáku, a uděláš jeden z těch svých průchodů někam pryč odsud? Nebo se nenamáhej s rozvazováním. Jenom si mě přehoď přes rameno a běž.“

Rand obratně spletl oheň a rozdělil provazy, které ji držely. „Není to tak prosté, Min.“ Vůbec tohle místo neznal. Průchod, který by otevřel odsud, by mohl vést kamkoliv, pokud by se vůbec otevřel. O hranice prázdnoty se otíraly bolest a únava. Nebyl si jistý, kolik jediné síly dokáže natáhnout. Náhle si uvědomil, že cítí, jak všude kolem něj někdo usměrňuje saidín. Mezi stromy, za hořícími vozy, viděl Aiely bojovat se strážci a Gawynovými zeleně oděnými vojáky, zatlačovaly je oheň a blesky Aes Sedai, ale oni přesto zase přicházeli. Taim ho nějak našel a přivedl s sebou asha’manské vojáky a Aiely. „Ještě nemůžu odejít. Myslím, že pro mě přišli přátelé. Neboj se, ochráním tě.“

Strom na kraji lesíka rozštípl zubatý stříbřitý zážeh, dost blízko, aby se Randovi zježily vlasy. Min sebou trhla. „Přátelé,“ zamumlala a mnula si zápěstí.

Pokynul jí, aby zůstala stát na místě – kromě té jedné zbloudilé střely vypadal lesík nedotčený – ale když se zvedl na nohy, ona byla u něj a z boku ho podpírala. Když se potácel ke kraji lesíka, byl jí za podporu vděčný, ale přinutil se narovnat, přestal se o ni opírat. Jak by mohla věřit, že ji ochrání, když ji potřeboval, aby sebou neplácl na zem? Rukou se opřel o kmen stromu rozraženého bleskem, trochu to pomohlo. Ze dřeva stoupaly proužky dýmu, avšak ohněm nechytilo.

Vozy tvořily velký kruh kolem stromů. Někteří sluhové se snažili udržet koně pohromadě – tahouni byli všichni zapražení – ale většina se někde choulila v naději, že se vyhnou tomu běsnění snášejícímu se shora. Pravdou bylo, že, až na tu jednu střelu, ostatní mířily na vozy a bojující muže. Možná i na Aes Sedai. Všechny seděly na koních mimo dosah vířících oštěpů a mečů a ohně, ale ne zase příliš daleko, a některé se zvedaly ve třmenech, aby lépe viděly.

Rand vzápětí zahlédl Erian, štíhlou a tmavovlasou na světle šedé klisně. Luis Therin zavrčel a Rand udeřil téměř bez přemýšlení. Když to udělal, ucítil zklamání druhého muže. Duch ji odstínil, jen nepatrný odpor mu prozradil, že se prořízl jejím spojením se saidarem, a ve chvíli, kdy zavázal štít, ji palicí ze vzduchu srazil v bezvědomí ze sedla. Jestli se rozhodne ji utišit, chtěl, aby věděla, kdo to udělal a proč. Jedna Aes Sedai na kohosi zařvala, aby se o Erian postaral, ale ke stromům se nikdo nepodíval. Žádná z nich nemohla cítit saidín, myslely si, že ji srazil někdo z bojujících.

Rand zapátral též mezi ostatními ženami na koních a zastavil se u Kateriny, otáčející dlouhonohého ryzáka sem a tam, a kamkoliv se podívala mezi Aiely, tam vzplanul oheň. Duch a vzduch, a bezvládně se složila, jedna noha jí uvízla ve třmeni.

Ano, smál se Luis Therin. A teď Galinu. Tuhle chci obzvlášť dostat.

Rand pevně zavřel oči. Co to dělá? To Luis Therin chtěl tyhle tři tak moc, že nedokázal myslet na nic jiného. Rand jim chtěl oplatit, co mu udělaly, ale kolem se bojovalo, muži umírali, zatímco on hledal konkrétní Aes Sedai. Nepochybně umíraly také Děvy.

Srazil další Aes Sedai, dvacet kroků po Katerinině levici, duchem a vzduchem, a pak došel k vedlejšímu stromu a složil na zem Sarene Nemdahl, v bezvědomí a odstíněnou. Pomalu klopýtal kolem kraje lesíka a neustále útočil jako kapesní zloděj. Min se už vzdala, nebránila mu, ačkoliv byla připravená ho zachytit.

„Ony nás uvidí,“ zamumlala. „Jedna z nich se otočí a uvidí nás."

Galina, vrčel Luis Therin. Kdepak je?

Rand si ho nevšímal, a Min taky ne. Padla Coiren a dvě další, jejichž jména neznal. Musel udělat, co se dá.

Aes Sedai netušily, co se děje. Kolem kruhové hradby vozů padaly sestry z koní jako kuželky. Ty, které byly ještě při vědomí, se rozestoupily a snažily se pokrýt celý okruh; v tom, jak ovládaly koně a ve zdvojené zuřivosti, s níž náhle mezi Aiely zažíhaly oheň a práskaly blesky z oblohy, byla náhle vidět úzkost. Muselo to být něco zvenčí, ale Aes Sedai padaly a nevěděly jak a proč.

Jejich počet se snižoval a účinky se začínaly projevovat. Čím dál méně blesků náhle zasyčelo ve vzduchu a zmizelo a víc jich práskalo do řad strážců a vojáků. Méně ohnivých koulí se ztrácelo nebo vybuchovalo dřív, než zasáhlo vozy. Aielové se začali tlačit do mezer mezi vozy a některé vozy převrhli. Ve chvilce byli černě zahalení Aielové všude a zavládl zmatek. Rand se užasle rozhlížel.

Strážci a zeleně odění vojáci bojovali v hloučcích s Aiely a Aes Sedai se obklopily ohnivým deštěm. Ale rovněž tu bojovali Aielové s Aiely, muži se šarlatovými páskami siswai’aman na čele a Děvy s červenými pruhy přivázanými na pažích bojovali s Aiely bez červené látky. A najednou se mezi vozy ocitli cairhienští kopiníci ve zvonových přilbách a Mayenerové v červených kyrysech, útočící na Aiely stejně jako na strážce. To se konečně úplně zbláznil? Uvědomil si Min, která se k němu tiskla a třásla se. Byla skutečná. To, co viděl, muselo být taky skutečné.

Klusem k němu vyrazil asi tucet Aielů, každý vysoký jako on či vyšší. Neměli na sobě žádnou červenou. Zvědavě se na ně díval, až, když byli na krok od něj, jeden zvedl obrácený oštěp jako palici. Rand usměrnil a na dvanácti bojovnících vyrazil oheň. Sežehnutá pokroucená těla se mu zhroutila k nohám.

Náhle asi deset kroků od něj přitahoval svému rezavému hřebci otěže Gawyn, v ruce měl meč, a za ním jela přibližně dvacítka mužů v zelených kabátech. Chvíli se na sebe dívali a Rand se modlil, aby nemusel ublížit Elaininu bratrovi.

„Min,“ zachrčel Gawyn, „můžu tě odsud dostat.“

Min vyhlédla Randovi přes rameno a zavrtěla hlavou. Držela se ho tak pevně, že si nebyl jistý, jestli by ji ze sebe dokázal dostat, i kdyby chtěl. „Já zůstávám s ním, Gawyne. Gawyne, Elain ho miluje."

S jedinou silou v sobě Rand viděl, jak jezdci zbělely klouby na jílci. „Jisao,“ pravil hluše. „Seber Molodce. Prosekáme se odsud.“ Jestli předtím mluvil hluše, nyní zněl jeho hlas mrtvě. „Al’Thore, jednoho dne tě uvidím umírat.“ Pobodl hřebce a odcválal. On i jeho muži všichni křičeli: „Molodci!“ z plných plic a ze všech stran se k nim prosekávali další muži v zelených kabátech.

Před Randem vyskočil muž v černém kabátě, podíval se za Gawynem a země vybuchla v zášlehu ohně a spršky hlíny, což srazilo půl tuctu koní, právě když dorazili k vozům. Rand viděl, jak se Gawyn chvilku kymácí v sedle, než srazil černě oděného muže kyjem ze vzduchu. Mladého muže s tvrdou tváří, který na něj ze země zaprskal, nepoznal, ale měl na vysokém límci meč i draka a byl plný saidínu.

V okamžení se tu objevil Taim, jemuž se po rukávech černého kabátu šplhali modrozlatí draci, a podíval se na ležícího. Na límci neměl ani jeden špendlík. „Draka Znovuzrozeného bys přece neuhodil, Gedwyne,“ pronesl zároveň měkce i odhodlaně a muž s tvrdým výrazem se vyškrábal na nohy a s pěstí na srdci pozdravil.

Rand se podíval k místu, kde předtím byl Gawyn, ale viděl jen velkou skupinu mužů se stříbrným kancem na praporci, prosekávající si cestu hlouběji do masy Aielů, a další zeleně odění muži bojovali, aby se dostali blíž k nim.

Taim se obrátil k Randovi s tím svým skoroúsměvem na rtech. „Za daných okolností doufám, že mi nebudeš mít za zlé, že jsem porušil tvůj rozkaz ohledně střetu s Aes Sedai. Měl jsem důvod navštívit Cairhien a...“ Pokrčil rameny. „Vypadáš hrozně. Dovolíš mi –“ Lehce zkřivil rty, ale zase je narovnal, když Rand před jeho nataženou rukou couvl a Min stáhl s sebou. Držela se ho pevněji než předtím.

Luis Therin začal jako obyčejně blábolit o zabíjení, což dělal vždy, když se Taim objevil, šíleně kecal o Zaprodancích a o tom, že zabije každého, ale Rand ho přestal poslouchat, ohradil ho jako bzučící mouchu. Byl to trik, který se naučil v truhlici, když neměl na práci nic jiného než hmatat po štítu a naslouchat hlasu ve své hlavě, který byl většinou úplně šílený. Přesto, i bez Luise Therina, nechtěl, aby ho léčil tento muž. Pomyslel si, že kdyby se ho Taim dotkl prostřednictvím jediné síly, jakkoliv lehce, zabil by ho.

„Jak si přeješ,“ prohlásil muž s orlím nosem trpce. „Myslím, že mám tábor zabezpečený.“

Vypadalo to tak. Všude na zemi ležela těla, ale jen na pár místech uvnitř kruhu vozů se ještě bojovalo. Celý tábor náhle obklopila kupole ze vzduchu a kouř z ohňů stoupal k otvoru ponechanému nahoře. Nebyla to jedna pevná tkanina ze saidínu. Rand viděl, kde se jednotlivá tkaniva dotýkají navzájem, takže tvořila celistvou kupoli. Pomyslel si, že pod kupolí je tak dvě stě mužů v černých kabátcích. Do přehrady narazilo krupobití blesků a ohně a neškodně se odrazilo. Obloha samotná jako by praskala a hořela. Neustále se ozýval řev. Děvy s červenými pruhy na rukávech a siswai’aman stáli podél hradby, již nemohli vidět, spolu s Mayenery a Cairhieňany, z nichž mnozí již byli také opěšalí. Na druhé straně na neviditelnou přehradu, která je dělila od nepřítele, hleděli natlačení Shaidové a občas do ní bodali oštěpy či se na ni vrhali. Oštěpy se zastavily, těla se odrazila.

Uvnitř kupole utichaly poslední boje, jak se Rand rozhlížel kolem. Pod dohledem hrstky červeně označených mužů a Děv si odzbrojení Shaidové s netečnými tvářemi svlékali šaty. Byli zajatí v bitvě, takže budou rok a den nosit bílý oděv gai’šainů, i kdyby se Shaidům nějak podařilo tábor dobýt. Cairhieňané a Mayenerové hlídali velký hlouček rozzlobených strážců a Molodců, mezi nimiž bylí promísení ustrašení sluhové. Hlídačů bylo téměř tolik jako zajatců. Téměř tucet Aes Sedai byl odstíněn stejným počtem asha’manů s mečem a drakem na límci. Aes Sedai vypadaly nemocné a vyděšené. Rand tři z nich poznal, ačkoliv Nesune byla jediná, u které znal jméno. Žádného z asha’manských žalářníků nepoznal. Některé ženy, které Rand odstínil a srazil do bezvědomí, položili k vězenkyním. Několik z nich se již začínalo probírat, zatímco černě odění vojáci a zasvěcení tahali s pomocí saidínu další a pokládali je do řady. Pár z nich vytáhlo dvě bezvládné Aes Sedai a hranatou ženu z houští. Žena pořád ještě vřískala. Když je přidaly k hloučku, některé Aes Sedai se prudce otočily a začaly vrhnout.

Byly tu i další Aes Sedai, obklopené strážci, pod dohledem mužů v černých kabátcích, ačkoliv nebyly odstíněné, a na asha’many pohlížely se stejným neklidem jako na ženy pod stráží. Také civěly na Randa a očividně by za ním přišly, nebýt asha’manů. Rand se na ženy zlobně zamračil. Byla tady Alanna. Neměl halucinace. Všechny její společnice sice nepoznal, ale bylo jich dost. Dohromady jich bylo devět. Devět. Náhle za prázdnotou propukl vztek a muší bzučení Luise Therina zesílilo.

V té chvíli ho ani nepřekvapilo, když uviděl, jak k němu klopýtá Perrin, se zakrvácenou tváří a vousem, a za ním kulhá Loial s obrovskou sekerou a chlapík s ohnivým pohledem, který v kabátě s červenými pruhy vypadal jako Cikán, až na to, že nesl meč s čepelí celou od krve. Rand se málem rozhlédl kolem, jestli zde někde není Mat. Zahlédl Dobraina, opěšalého, s mečem v jedné a Randovou karmínovou zástavou v druhé ruce. K Perrinovi se připojila Nandera, která si spustila závoj, a další Děva, kterou Rand málem nepoznal. Byl velice rád, že zase vidí Sulin v cadin’soru.

„Rande,“ vydechl Perrin, „díky Světlu, jsi ještě naživu. Chtěli jsme, abys nám udělal průchod, abychom se odsud dostali, ale vše se to rozpadlo. Rhuark a většina Aielů jsou pořád tam venku mezi Shaidy, i většina Mayenerů a Cairhieňanů, a nevím, co se stalo s chlapama z Dvouříčí ani s moudrýma. Měly s nima zůstat Aes Sedai, ale...“ Opřel sekeru čepelí o zem a s funěním se opřel o topor. Vypadal, že by bez opory mohl upadnout.

Podél bariéry se objevovali muži na koních, Aielové s červenými páskami a Děvy s rudými pruhy na pažích. Přehrada je taky zadržela venku. Kdekoliv se objevili, obklopili je Shaidové a pohltili je.

„Odstraňte okamžitě tu kupoli,“ nařídil Rand. Perrin si, ze všech věcí, vydechl úlevou. Copak si myslel, že Rand nechá pozabíjet vlastní lidi? Ale Loial si vydechl taky. Světlo, co si o něm mysleli? Min ho začala hladit po zádech a tiše něco mumlala, aby ho uklidnila. Z nějakého důvodu se na ni Perrin podíval velice překvapeně.

Taim byl možná taky překvapený, ale rozhodně se mu neulevilo. „Můj pane Draku,“ řekl sevřeným hlasem, „řekl bych, že tam venku je pořád několik set shaidských žen a některé, zdá se, nejsou bezvýznamné. A to nemluvím o několika tisících Shaidů s oštěpy. Pokud opravdu nechceš zjistit, jestli jsi nesmrtelný, tak radím počkat několik hodin, až toto místo poznáme natolik dobře, abychom mohli vytvořit průchody s trochou jistoty, kam povedou, a potom odejít. V boji prostě dochází ke ztrátám. Já dneska ztratil několik vojáků, devět mužů, které bude těžší nahradit než libovolný počet odpadlých Aielů. Ať už tam venku zemře kdokoli, zemře pro Draka Znovuzrozeného.“ Pokud by věnoval pozornost Nandeře a Sulin, mohl umírnit tón a pečlivěji volit slova. Děvy si vyměnily poznámky znakovou řečí. Tvářily se, že by ho klidně na místě srazily k zemi.

Perrin se narovnal, žluté oči upíral na Randa, zároveň odhodlaně i nervózně. „Rande, i kdyby se Dannil a moudré drželi v povzdálí, jak měli nařízeno, dokud budou vidět tohle, neodejdou.“ Ukázal na kupoli, kde oheň a blesky vytvářely souvislou vrstvu světla. „Když tady budeme sedět pár hodin, Shaidové se dřív nebo později obrátí proti nim, pokud to už neudělali. Světlo, Rande! Dannil a Ban a Wil a Tell... Amys je tam venku a Sorilea a...! Světlo tě spal, Rande, už jich pro tebe umřelo víc, než vůbec tušíš!“ Perrin se zhluboka nadechl. „Aspoň pusť ven mě. Třeba se dostanu tak daleko a můžu jim říct, že jsi naživu a že se můžou stáhnout, než je pozabíjejí.“

„My dva se můžeme dostat ven,“ ozval se tiše Loial a potěžkával svou obrovskou sekeru. „Dva budou mít větší šanci.“ Cikán se jenom usmíval, ale vypadalo to skoro dychtivě.

„Nechám v bariéře kus otevřít,“ začal Taim, ale Rand ho prudce přerušil.

„Ne!“ Ne kvůli lidem z Dvouříčí. Nemohl vypadat, že si kvůli nim dělá starosti, stejně jako ne kvůli moudrým. Pravdou bylo, že kvůli nim si dělal menší starosti. Amys je tady? Moudré se nikdy bitev neúčastnily. Procházely bez obtěžování bitvami i krevními mstami. Když pro něj přišly, porušily zvyk, pokud ne zákon. Raději by nechal Perrina vrátit se do toho víru, než je opustil. Ale nemohlo to být kvůli moudrým ani kvůli Dvouříčským. „Sevanna chce moji hlavu, Taime. Asi si myslela, že ji dostane dneska.“ Nečitelnost, již prázdnota dodávala jeho hlasu, byla příhodná. Zřejmě to však dělalo starosti Min. Hladila ho po zádech, jako by ho chtěla uklidnit. „Chci jí ukázat, že udělala chybu. Řekl jsem ti, abys udělal zbraně, Taime. Ukaž mi, jak skutečně nebezpečné jsou. Rozežeň Shaidy. Zlom je.“

„Jak přikazuješ.“ Pokud byl Taim předtím škrobený, teď byl jako kámen.

„Vztyčte mou zástavu tak, aby byla vidět,“ přikazoval Rand. Alespoň ji uvidí všichni, kteří obklíčili tábor. Možná se moudré a Dvouříčtí stáhnou, až ji uvidí.

Když Taim odešel, Loial znepokojeně zastříhal ušima a Perrin chytil Randa za ruku. „Viděl jsem, co dělají, Rande. To je...“ I přes krev na tváři a sekeře mluvil znechuceně.

„Co chceš, abych udělal?“ zeptal se Rand. „Co můžu dělat?“

Perrin si povzdechl. „Já nevím. Ale nemusí se mi to líbit.“

„Grady, zvedni praporec Světla!“ zavolal Taim a díky jediné síle jeho hlas zahřměl. Na pramenech vzduchu sebral Jur Grady Dobrainovi z rukou karmínovou zástavu a zvedl ji až těsně k otvoru na vrcholu kupole. Kolem ní vzplál oheň a proletěl blesk, když se v kouři stoupajícím z hořících vozů objevila zářivá červená. Rand hodně mužů v černých kabátcích poznal, ale kromě Jura jich jen pár znal jménem. Byli tady Damer, Fewin a Eben, Jahar a Torvil. Z nich měl pouze Torvil na límci draka.

„Asha’mani, vytvořit bojovou frontu!“ zařval Taim.

Muži v černých kabátcích vyběhli a postavili se mezi bariéru a ostatní, všichni, až na Jura a ty, kteří dávali pozor na Aes Sedai. Kromě Nesune, jež pozorně všechno sledovala, se věžová banda ochable sesula na kolena a na muže, kteří je odstínili, se ani nepodívaly, a dokonce i Nesune pořád vypadala, že začne zvracet. Salidarská skupina většinou chladně pozorovala asha’many, kteří ji strážili, i když občas mrkla po Randovi. Alanna hleděla jen na něj. Uvědomil si, že ho lehce zasvrběla kůže. Aby to z té dálky ucítil, muselo se chopit saidaru všech devět žen. Doufal, že mají dost rozumu, aby neusměrnily. Ledově se tvářící muži kolem nich drželi saidín, byli ho plní až k prasknutí a vypadali stejně napjatí jako strážci hladící své meče.

„Asha’mani, zvednout bariéru o dva sáhy!“ Na Taimův rozkaz se spodek kupole zvedl ze země. Překvapení Shaidové, kteří tlačili na něco, co nemohli vidět, popadali. Okamžitě se vzpamatovali a černě zahalená masa se hrnula dopředu, ale měli čas jen na jeden krok, než Taim zvolal: „Asha’mani, zabít!“

Přední řada Shaidů vybuchla. Jinak se to popsat nedalo. Postavy v cadin’sorech se rozletěly na kusy ve spršce krve a tkáně. Prameny saidínu sahaly do husté mlhy a bleskurychle přebíhaly od těla k tělu, a další řada Shaidů zemřela, pak další a ještě jedna, jako by bojovníci nabíhali do ohromného mlýnku na maso. Rand, hledící na ten masakr, polkl. Perrin se předklonil a zvracel na prázdný žaludek. Rand ho naprosto chápal. Další řada zemřela. Nandera si dala ruku před oči a Sulin se odvrátila. Zkrvavené pozůstatky lidských bytostí začaly vytvářet hradbu.

Tohle nevydržel nikdo. Mezi dvěma smrtícími zášlehy se Shaidové vepředu náhle snažili dostat na opačnou stranu, drali se zpátky mezi válečníky, kteří se chtěli dostat dopředu. Meloucí se změť začala vybuchovat a pak už ustupovali všichni. Ne, utíkali. Déšť ohně a blesků, bušící do kupole, zmírnil.

„Asha’mani,“ zazvonil Taimův jasný hlas, „valivý prstenec země a ohně!“

Pod nohama Shaidů nejblíž k vozům najednou ve fontáně ohně a hlíny vybuchla zem a rozhazovala lidi na všechny strany. Těla ještě letěla vzduchem a ze země vyšlehly další plameny a další, a prstenec se rozšířil kolem vozů a pronásledoval Shaidy na padesát kroků, na sto, na dvě stě. Kolem teď vládla jen panika a smrt. Bojovníci odhazovali oštěpy a puklíře. Kupole už byla čistá, jen kouř ještě stoupal z hořících vozů.

„Dost!“ Hluk výbuchů pohltil Randův křik stejně snadno jako jekot mužů. Spletl prameny stejně, jak je použil Taim. „Dost, Taime!“ Jeho hlas udeřil jako hrom.

Ještě jeden prstenec vybuchl a Taim zavolal: „Asha’mani, konec!“

Na okamžik jako by panovalo neuvěřitelné, až ohlušující ticho. Randovi zvonilo v uších. Pak zaslechl sténání a vřískání. V hromadách mrtvých se svíjeli ranění. A za nimi prchali Shaidové, nechávajíce za sebou roztroušené hloučky siswai’aman a Děv s pruhy červené látky, Cairhieňany a Mayenery, z nichž někteří ještě seděli na koních. Ti, téměř zdráhavě, začali přicházet k vozům, někteří Aielové si snímali závoje. Jelikož měl Rand zrak posílený jedinou silou, rozeznal Rhuarka, kulhal a jedna ruka mu bezvládně visela, ale byl na nohou. A hodný kus za ním šla velká skupina žen v tmavých bachratých suknicích a světlých jupkách, s doprovodem mužů v dvouříčských kabátech s dlouhými luky v rukou. Byli příliš daleko, aby rozeznal obličeje, ale z toho, jak Dvouříčtí kulili oči na prchající Shaidy, byli ohromení jako kdokoliv jiný.

Rand pocítil nesmírnou úlevu, ačkoliv ne dost velkou, aby se mu pořád neobracel žaludek. Min mu tiskla tvář do košile a plakala. Pohladil ji po vlasech. „Asha’mani,“ ještě nikdy nebyl raději, že mu prázdnota vysává z hlasů pocity, „vedli jste si dobře. Blahopřeji, Taime.“ Otočil se, aby se už nemusel dívat na ta jatka, a skoro neslyšel jásot „Pán Drak!“ a „asha’mani!", který vycházel z hrdel černě oděných mužů.

Když se otočil zpátky, uviděl Aes Sedai. Merana byla až vzadu, ale Alanna stála téměř těsně u něj, se dvěma Aes Sedai po boku, které nepoznal.

„Vedl sis dobře,“ řekla z dvojice ta s hranatou tváří. Selka, s bezvěkou tváří a očima, jež se jen tak tak držely vážnosti, nevšímala si asha’manů okolo. Nápadně si jich nevšímala. „Jsem Bera Harkin a toto je Kiruna Nachiman. Přišly jsme tě zachránit – s Alanninou pomocí –“ tohle očividně dodala, jelikož se Alanna náhle zamračila, „ačkoliv se zdá, že jsi nás skoro nepotřeboval. Přesto, počítá se úmysl a –“

„Vaše místo je u nich,“ řekl Rand a ukázal na Aes Sedai, odstíněné a pod stráží. Třiadvacet jich viděl, a Galina mezi nimi nebyla. Bzučení Luise Therina zesílilo, ale on odmítal poslouchat. Teď nebyl čas na šílené vztekání.

Kiruna se pyšně narovnala. Ať už byla cokoliv, rozhodně nebyla selka. „Zapomínáš, kdo jsme. Ony s tebou možná zacházely špatně, ale my –“

„Já nikdy na nic nezapomínám, Aes Sedai,“ pronesl Rand chladně. „Řekl jsem, že vás smí přijít šest, ale napočítal jsem devět. Řekl jsem, že na tom budete stejně jako vyslankyně Věže, a za to, že vás přišlo devět, taky budete. Ony jsou na kolenou, Aes Sedai. Kleknout!“

Hleděly na něj chladné, přísné tváře. Cítil, jak asha’manové připravují štíty z ducha. Kiruně se ve tváři objevil vzdor, rovněž Bere a ostatním. Randa a Aes Sedai obstoupily kruhem dva tucty mužů v černých kabátcích.

Taimův skoroúsměv připomínal skutečný úsměv nejvíc, co u něj Rand viděl. „Klekněte a přísahejte věrnost pánu Drakovi,“ pronesl Rand tiše, „nebo vás nechám kleknout.“

Jak už to u příběhů bývá, šířil se i tento, přes Cairhien a na sever a na jih, s kupeckými karavanami a formany i s prostými poutníky klevetícími v krčmách. Jak už to u příběhů bývá, měnil se i tento s každým vyprávěním. Aielové se obrátili proti Draku Znovuzrozenému a zabili ho, u Dumajských studní nebo jinde. Ne, Aes Sedai Randa al’Thora zachránily. Právě Aes Sedai ho zabily – ne, zkrotily ho – ne, unesly ho do Tar Valonu, kde strádal v žaláři pod Bílou věží. Nebo zase kde před ním poklekla sama amyrlin. Na příběh bylo dost neobvyklé, že většina lidí věřila něčemu, co se hodně blížilo pravdě.

V den ohně a krve zavlála nad Dumajskými studnami rozervaná vlajka s prastarým symbolem Aes Sedai.

V den ohně a krve a jediné síly, jak předpovídalo proroctví, neposkvrněná Věž, Věž zlomená, ohnula koleno před zapomenutým znamením.

Prvních devět Aes Sedai odpřisáhlo věrnost Draku Znovuzrozenému a svět se navždy změnil.