Pán chaosu

41 Hrozba

Min pomalu projížděla Caemlynem pod žhoucím dopoledním sluncem, ale z města toho moc neviděla. Lidí a nosítek, povozů a kočárů, ucpávajících ulice, si téměř nevšímala, pouze když kolem nich naváděla svou ryzku. Jedním z jejích snů vždycky bylo žít ve velkém městě a cestovat na zvláštní místa, dneska však barevné věže obložené lesklými kachlemi a rozmáchlé vyhlídky, jak ulice obtáčely kopce, míjela bez povšimnutí. Davem procházely hloučky Aielů a před nimi a kolem nich se vždycky otevíral prostor. Po nich se Min ohlížela, stejně jako po hlídkách těch vousáčů s orlími nosy na koních, ale jen proto, že jí připomínali příběhy, jež začali slýchat ještě v Murandy. Meranu rozzlobily příběhy i ohořelé důkazy řádění Dračích spřísahanců, na něž dvakrát narazili, ale Min si myslela, že i další Aes Sedai jsou ustarané. Čím méně toho navykládaly o tom, co si myslí o Randově amnestii, tím lépe.

Na kraji náměstí před královským palácem přitáhla Růžence otěže a pečlivě si otřela obličej krajkou lemovaným kapesníčkem, který si potom strčila do rukávu tak, aby nebyl vidět. Na velkém oválném prostoru bylo jenom pár lidí, snad proto, že otevřenou hlavní bránu do paláce strážili Aielové. Další Aielové stáli na mramorových balkonech či se jako panteři nesli po vysokých, sloupořadím lemovaných chodnících. Ve vánku nad nejvyššími kupolemi paláce se vlnil stříbrný lev Andoru. Z jedné štíhlé vížky, o něco nižší, než byla bílá kupole, vlál karmínový praporec, jejž větřík rozvíjel právě natolik, aby byl vidět starobylý symbol Aes Sedai, černý a bílý.

Kvůli Aielům byla Min moc ráda, že odmítla nabídku doprovodu dvou strážců. Soudila, že by Aielové a strážcové mohli vykřesat jiskry. Přesně řečeno, to nebyla nabídka, a ona ji odmítla tak, že podle toho, co ukazovaly hodiny stojící na krbové římse v hostinci, prostě vyklouzla hodinu před dohodnutou dobou. Merana byla z Caemlynu, a když před úsvitem dorazili do města, zavedla je rovnou do hostince, o němž tvrdila, že je nejlepší v Novém Městě.

Nicméně tady Min nezůstávala sedět kvůli Aielům. Ne tak docela, ačkoliv se o černě zahalených Aielech doslechla všemožné hrůzostrašné příběhy. Kabátec a spodky měla z nejlepšího, nejjemnějšího sukna, jaké bylo možné v Salidaru nalézt, bledě růžového, s droboučkými modrobílými kvítky vyšitými na klopách a manžetách a podél vnějších švů nohavic. Košili měla také chlapeckého střihu, ale ze smetanového hedvábí. V Baerlonu, po smrti jejího otce, se ji tety snažily přetvořit do něčeho, co nazývaly slušná žena, ačkoliv teta Miren možná pochopila, že po deseti letech lítání po šachtách v chlapeckých kaťatech by mohlo být příliš pozdě cpát ji do šatů. Přesto se o to pokoušely, a ona s nimi bojovala stejně umíněně, jako se odmítala naučit zacházet s jehlou. Kromě té nešťastné epizody, kdy dělala číšnici u Havířova spočinutí – bylo to drsné místo, avšak ona nezůstala dlouho, Rana, Jan i Miren to neustále zdůrazňovaly, když to zjistily, a nezáleželo na tom, že jí tehdy již bylo dvacet – kromě toho jediného případu si šaty nikdy dobrovolně neoblékla. Teď přemýšlela o tom, že možná místo kabátku a spodků přece jen měla mít šaty. Hedvábné šaty, s těsně padnoucím živůtkem a hlubokým a...

Bude mě muset brát takovou, jaká jsem, řekla si v duchu a podrážděně škubla otěžemi. Nezměním se kvůli žádnému muži. Jenže před nedávném by byly její šaty prosté, jako by patřily sedlákovi, a vlasy by jí v prstýncích nespadaly skoro až na ramena a tichý hlásek by nezašeptal: Budeš přesně taková, jakou si budeš myslet, že tě chce mít. Odkopla tyto myšlenky tvrdě jako každého stájníka, který by se pokusil hrát tvrdě, a Růženku pobídla jen o málo jemněji. Nenáviděla už pouhou představu slabé ženy, když přišlo na muže. Byl tu jenom jeden problém. Byla si docela jistá, že brzy zjistí, jaké to je, na vlastní kůži.

Sesedla před branou do paláce, poplácala kobylku a řekla jí, že ten kopanec tak nemyslela, zatímco nejistě sledovala Aiely. Polovina z nich byly ženy a všechny až na jednu o hodně vyšší než ona. Většina mužů byla stejně vysoká jako Rand a někteří ještě vyšší. Všichni ji sledovali – no, vypadali, že sledují vše, ale ji rozhodně taky – a pokud viděla, ani jeden nemrkl. Se svými oštěpy a puklíři, s luky na zádech, toulci u boků a těžkými noži vypadali připravení zabíjet. Ty pruhy černé látky, které jim visely na hruď, musely být závoje. Slyšela, že Aiel nezabije, dokud si nezahalí tvář. Doufám, že je to pravda.

Ohlásila se nejmenší ženě. Její opálená tvář, rámovaná jasně rudými vlasy stejně krátkými, jako je kdysi nosívala Min, mohla být docela dobře vyřezána ze dřeva, ale žena byla dokonce ještě o fous menší než Min. „Přišla jsem za Randem al’Thorem,“ sdělila jí Min poněkud rozechvělým hlasem. „Za Drakem Znovuzrozeným.“ Copak žádný z nich nikdy nemrká? „Jmenuju se Min. On mě zná a já pro něj mám důležitou zprávu.“

Rusovlasá žena se otočila k ostatním Aielům a gestikulovala volnou rukou. Když se obracela zpátky, ostatní ženy se zasmály. „Zavedu tě k němu, Min. Jenomže jestli tě nezná, odejdeš mnohem rychleji, než jsi přišla.“ Tomu se zasmály i některé Aielanky. „Jmenuju se Enaila.“

„On mě zná,“ zopakovala jim Min s ruměncem ve tvářích. V rukávech kabátce měla dva nože. Tom Merrilin jí ukázal, jak je používat, ale Min měla pocit, že tahle žena by jí je dokázala sebrat a oloupat ji s nimi. Nad Enailinou hlavou se zamihotal jakýsi obraz a zmizel. Nějaký věnec. Min neměla potuchy, co znamenal. „Mám vzít dovnitř i svou kobylu? Nemyslím, že ji Rand bude chtít vidět.“ K jejímu překvapení se někteří z Aielů zahihňali, muži i ženy, a Enaile se zachvěly rty, jako by se chtěla zasmát taky.

Růženku přišel převzít jakýsi muž – Min ho taky považovala za Aiela, přes jeho sklopené oči a bílé roucho – a ona sama následovala Enailu bránou, přes rozlehlé nádvoří na pozemek samotného paláce. Jistou úlevou bylo vidět po nástěnnými koberci lemovaných chodbách pobíhat sloužící v červenobílé livreji, kteří Aiely, již také procházeli chodbami, sice sledovali ostražitými pohledy, ale jen jako zvláštní psíky. Min si totiž původně myslela, že v paláci kromě Aielů nenajde nikoho jiného, že jimi Rand bude obklopen a možná sám bude oblečený do kabátce a spodků v hnědých, šedých a zelených odstínech a bude na ni zírat bez jediného mrknutí.

Před otevřenými širokými a vysokými dveřmi s vyřezávanými lvy se Enaila zastavila a rychle zakmitala rukou na Aiely na stráži. Všechno to byly ženy. Jedna, s vlasy jako len a o hodně vyšší než většina mužů, jí pohybem prstů odpověděla. „Počkej tady,“ nařídila Min Enaila a vstoupila.

Min udělala krok za ní a žena s vlasy jako len jí oštěpem nedbale zahradila cestu. Nebo možná ne tak nedbale, Min to však bylo jedno. Zahlédla Randa.

Seděl na velkém zlaceném trůně, jenž jako by byl celý tvořen draky, v rudém kabátě hustě zlatem vyšívaném, a ze všech věcí na světě držel jakousi hlavici oštěpu se zelenobílými střapci. Na vysokém podstavci za ním stál další trůn, také pozlacený, ale bílými drahokamy na rudém poli na něm byl vyložen lev. Lví trůn, tak se povídalo. Min by v té chvíli bylo zcela lhostejné, i kdyby ho používal jako sesli pod nohy. Rand vypadal unavený. Byl tak spanilý, až ji rozbolelo srdce. Neustále kolem něj tančily obrazy. U Aes Sedai a strážců byly tyto vidiny něčím, čemu se snažila uniknout. Nepoznala, co znamenají, o nic častěji než u jiných lidí, ale byly tam vždycky. U Randa se musela přimět je vidět, protože jinak by hleděla jen na jeho tvář. Jeden z obrazů u něj spatřila pokaždé, když ho viděla. Bezpočet tisíc jiskřících světýlek, jako hvězdy či světlušky, ženoucí se do velké černi, snažící se ji vyplnit, hnaly se dovnitř a byly pohlcovány. Bylo tu víc světel, než viděla kdy předtím, ale temnota je také pohlcovala rychleji. A bylo tu něco jiného, něco nového, žlutohnědopurpurová aura, z níž se jí stahoval žaludek.

Podívala se, zda něco neuvidí nad šlechtici, kteří stáli čelem k němu – určitě to museli být urozenci, ve všech těch jemně vyšívaných kabátcích a bohatých hedvábných róbách – ale nebylo tu nic k vidění. Tohle platilo u většiny lidí po většinu času, a když něco uviděla, nejčastěji neměla ponětí, co to předpovídá. Přesto přimhouřila oči a dívala se pozorněji. Kdyby určila jediný obraz, jedinou auru, mohlo by mu to pomoci. Z příběhů, jež zaslechla od příjezdu do Andoru, věděla, že by mohl potřebovat veškerou pomoc, jakou najde.

S těžkým povzdechem se nakonec vzdala. Mhouřit oči a napínat zrak nebylo k ničemu, když tam nebylo nic k vidění.

Náhle si uvědomila, že šlechtici odcházejí. Rand stál a Enaila na ni mávala, aby vstoupila. Rand se usmíval. Min měla dojem, že jí srdce vyskočí z hrudi. Tak takhle se cítily všechny ty ženy, jimž se smála, když se vrhaly k nohám nějakému muži. Ne. Ona nebude omdlévající dívenka. Byla starší než on a první hubičku dostala, když si on pořád ještě myslel, že utéci před pasením ovcí je ta největší legrace na světě. Ona... Světlo, prosím, ať se mi nepodlomí kolena.

Rand bezstarostně odhodil Dračí žezlo na sedadlo, jediným skokem seskočil z pódia a rozběhl se Velkým sálem. Jakmile se dostal k Min, objal ji, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní kolem dokola dřív, než Dyelin a ostatní stačili odejít. Někteří urození pánové a dámy zírali a jemu na tom ani zbla nezáleželo. „Světlo, Min, ale že tě rád vidím,“ smál se. Rozhodně ji viděl raději než kamennou tvář Dyelin či Ellorien. Ale i kdyby Aemlyn, Arathelle, Pelivar a Luan a všichni ostatní, do jednoho, tvrdili, jak moc je těší, že se Elain vrací do Caemlynu, místo aby na něj zírali s pochybnostmi či dokonce s podezřením ze lži, stejně by byl bez sebe radostí, že vidí Min.

Když ji zase postavil na podlahu, opřela se mu o hruď, popadla ho za ruce a těžce dýchala. „Mrzí mě to,“ řekl. „Nechtěl jsem, aby se ti zatočila hlava. To jenom, že jsem vážně moc rád, že tě vidím.“

„No, mně se hlava nezatočila, ty zabedněnej ovčáku,“ zamumlala mu do prsou. Odstrčila ho a zlostně se na něho zadívala přes dlouhé řasy. „Jedu z daleka, dorazila jsem uprostřed noci a ty se mou pohazuješ jako s pytlem ovsa. Copak ses nikdy nenaučil slušnýmu chování?"

„Zabedněnej,“ zasmál se tiše. „Min, klidně mi vynadej do lhářů, ale mně vážně chybělo, když mi tak nikdo neříkal.“ Ona mu však neříkala nijak, jenom k němu vzhlížela a zlostný výraz úplně zmizel. Řasy měla nějak delší, než se pamatoval.

Rand si uvědomil, kde jsou, a vzal ji za ruku. „Pojď, Min. Dáme si studený punč v mém pokoji. Somaro, jdu do svých komnat. Můžeš poslat všechny pryč.“

Somara se nad tím netvářila nijak nadšeně, nicméně propustila všechny Děvy kromě sebe samé a Enaily. Obě se tvářily poněkud mrzutě, čemuž nerozuměl. Dovolil Somaře shromáždit tolik Děv v paláci hlavně proto, že přicházela Dyelin a ostatní. Bashere byl mimo město v táboře svých jezdců na severu ze stejného důvodu. Děvy působily jako připomínka a Bashere byl pryč, protože těch připomínek nesmělo být moc. Rand doufal, že tyhle dvě Děvy nemají v plánu žádné mateřské opečovávání. Měl dojem, že ve stráži se střídají častěji, než je jejich povinnost, ale Nandera umíněně trvala na svém, jako to dělávala Sulin, když ho napadlo říkat, kdo má co dělat. Mohl Far Dareis Mai velet, ale nebyl žádná Děva a do toho ostatního mu prostě nic nebylo.

Když ji vedl za ruku dlouhou chodbou, Min si prohlížela nástěnné koberce. Všímala si i vykládaných truhlic a stolků, zlatých mís a vysokých váz z porcelánu Mořského národa ve výklencích. Enailu a Somaru si prohlédla od hlavy k patě třikrát, každou. Ony se však na Randa nepodívaly, ani k němu nepromluvily. Její ruka se zcela ztrácela v jeho tlapě a Rand na jejím zápěstí cítil tep, překonávající i koně ženoucího se tryskem. Doufal, že se opravdu nezlobí kvůli tomu, jak s ní zatočil.

K jeho nesmírné úlevě Somara a Enaila zaujaly místa po stranách dveří, ačkoliv se na něho obě jenom podívaly, když požádal o punč, takže se musel opakovat. V obývacím pokoji si sundal kabátec a hodil ho přes křeslo. „Posaď se, Min. Posaď se. Odpočiň si a uvolni se. Punč tu bude za chvíli. Musíš mi všecko povědět. Kde jsi byla, jak ses dostala sem, proč jsi přijela v noci. Cestovat v noci není bezpečné, Min. Teď méně než dřív. Dám ti nejlepší pokoje v paláci – no, druhé nejlepší, úplně nejlepší jsou tyhle – a doprovod Aielů, aby tě vzali tam, kam budeš chtít. Každý násilník a surovec smekne čapku a skloní hlavu, pokud rovnou neuteče na střechu, aby ti uhnul z cesty.“

Chvíli měl dojem, že se zasměje, jak tam tak stála u dveří, ona se však místo toho zhluboka nadechla a z kapsy vytáhla dopis. „Nemůžu ti říct, odkud přicházím – slíbila jsem to, Rande – ale je tam Elain a –“

„Salidar,“ řekl rychle a pobaveně se usmál nad tím, jak vykulila oči. „Pár věcí přece jenom vím, Min. Možná víc, než si někteří myslí."

„Já... vidím, že víš,“ vydechla chabě. Strčila mu dopis do rukou a znovu couvla. Hlas jí zpevněl, když dodávala: „Odpřisáhla jsem, že ti ho dám, jak tě uvidím. Tak do toho, přečti si ho.“

Rand poznal pečeť, lilii v tmavě žlutém vosku, i Elainin rozmáchlý rukopis ve svém jméně. Chvilku váhal, než dopis otevřel. Čisté rozchody byly nejlepší a on se s ní tak rozešel, ale s dopisem v ruce si prostě nemohl pomoci. Dopis přečetl, pak si sedl na svůj kabátec a četl ho znovu. Rozhodně byl krátký.

Musel jí docházet inkoust, protože poslední řádky byly naškrábané ve chvatu, vůbec se nepodobaly elegantnímu začátku. Min se přisunula blíž a natočila hlavu ve snaze přečíst si dopis, aniž by to bylo příliš nápadné, ale když se Rand nadzvedl, aby si zpod zadku vytáhl svůj kabátec – v kapse měl tlouštíka – ter’angrial – rychle zacouvala. „To se všecky ženy snaží dohnat muže k šílenství?“ zamumlal Rand.

„Cože!“

Zíral na dopis a mluvil zpola k sobě. „Elain je tak krásná, že si nemůžu pomoct, abych na ni nekoukal, ale většinou nevím, jestli chce, abych ji políbil nebo jí poklekl u nohou. Pravdou je, že občas chci pokleknout... a uctívat, Světlo mi pomáhej. Ona říká, že vím, jak se cítí. Předtím mi napsala dva dopisy, jeden plný lásky, v tom druhém říkala, že už mě nechce v životě vidět. Ty časy, kdy jsem jenom seděl a přál si, aby to první byla pravda a to druhé jenom nějaký žert nebo omyl nebo... A Aviendha. Ona je taky krásná, ale každý den s ní byl boj. Od ní žádné polibky, už ne, a taky žádné pochyby o tom, co cítí. Byla ještě šťastnější, že se ode mě dostane pryč, než já, že ji vidím odcházet. Jenomže já pořád čekám, že když se otočím, uvidím ji, a když tam není, je to, jako by mi chyběl kus duše. Ten boj mi opravdu chybí, a jsou chvíle, kdy se přistihnu, jak si myslím: Jsou věci, za které stojí za to bojovat.'“ Něco v Minině mlčení jej přimělo vzhlédnout. Žena na něj zírala s výrazem stejně prázdným, jako mívaly Aes Sedai.

„Copak ti nikdy nikdo neřekl, že není zdvořilý mluvit s jednou ženou o jiný?“ Hlas měla úplně bezvýrazný. „Natož o dvou jiných ženách.“

„Min, ty jsi kamarádka,“ namítl. „Nemyslím na tebe jako na ženu.“ Tohle říkat neměl, poznal to, jakmile ta slova vypustil z úst.

„Aha?“ Odhodila kabátec dozadu a dala si ruce v bok. Byla to až příliš známá rozzlobená póza. Zápěstí otočila, takže jí prsty ukazovaly nahoru, a díky tomu vypadala úplně jinak. Stála tam s pokrčeným kolenem a to... Poprvé ji skutečně uviděl. Ne jenom Min, ale to, jak vypadala. Ne pouze obvyklý prostý hnědý kabátec a spodky, ale světle růžovou látku s výšivkou. Ne obvykle hrubě zastřižené vlasy, které jí nesahaly ani k uším, nýbrž prstýnky až na šíji. „Copak vypadám jako kluk?“

„Min, já-“

„Vypadám snad jako muž? Nebo kůň?“ Jediným krokem k němu došla a uhnízdila se mu na klíně.

„Min,“ vydechl ohromeně, „co to děláš?“

„Přesvědčuju tě, že jsem žena, hlupáčku. Copak nevypadám jako žena? Nevoním jako žena?“ Voněla lehce po květinách, když si toho teď všiml. „Copak nepůsobím –? No, dost toho. Odpověz na otázku, ovčáku.“

Právě ten „ovčák“ a „hlupáček“ uklidnily jeho děs. Pravdou bylo, že se mu velice velmi líbilo, jak mu seděla na klíně. Ale byla to Min, která si myslela, že je venkovský kluk se slámou ve vlasech, co nemá moc zdravého rozumu. „Světlo, Min, vím, že jsi žena. Nemyslel jsem to jako urážku. Taky jsi kamarádka. To jenom, že se s tebou cítím příjemně. Je mi jedno, jestli s tebou vypadám jako trouba. Můžu ti říkat věci, které bych neřekl nikomu jinému, dokonce ani Matovi a Perrinovi ne. Když jsi poblíž, všechny uzly ve mně povolují, všechno to napětí, co mám v ramenou a ani ho necítím, dokud nezmizí. Chápeš, Min? Jsem rád, když jsi u mě. Chybělas mi.“

Min si zkřížila ruce na prsou a úkosem se na něj zamračeně podívala. Pohybovala nohou, kdyby dosáhla na podlahu, byla by si podupávala. „Všechno to o Elain. A té... Aviendze? Kdo to, mimochodem, je? Mně to připadá, jako bys je miloval obě. Ále, přestaň sebou škubat. Dlužíš mi několik odpovědí. Říkat, že nejsem – Prostě mi odpověz. Miluješ je obě?“

„Možná ano,“ přiznával pomalu. „Světlo mi pomáhej, myslím, že ano. Dělá to ze mě chlípníka, Min, nebo jenom chamtivého pitomce?“ Min otevřela pusu a zase ji zavřela. Rozzlobeně pohodila hlavou a stiskla rty. On spěchal dál dřív, než mu mohla povědět, co pro něj vybrala. Od ní to rozhodně slyšet nechtěl. „Teď na tom už stejně nezáleží. Je to vyřízené. Poslal jsem Aviendhu pryč a nedovolím jí vrátit se. Nepřiblížím se k ní ani k Elain na míli, na deset mil, pokud to jen půjde.“

„Pro lásku...! Proč, Rande? Co ti dává právo takhle rozhodovat za ně?“

„Min, copak to nechápeš? Já jsem jako terč. Každá žena, kterou miluju, se taky stane terčem. I když bude šíp mířit na mě, mohl by zasáhnout ji. A mohl by mířit na ni.“ Ztěžka dýchaje se zaklonil s rukama na opěrkách křesla s vyřezávanými růžemi. Min se trošku pootočila a prohlížela si ho s tím nejvážnějším výrazem, jaký kdy u ní viděl. Min se vždycky usmívala, vždycky ji všecko trochu pobavilo. Ještě dobře, že teď se neusmívala. Rand sám mluvil smrtelně vážně. „Lan mi řekl, že jsme si jistým způsobem podobní, a měl pravdu. Říkal, že existují muži, z nichž vyzařuje smrt. On sám. Já. Když se takový muž zamiluje, nejlepší dar, který může dát své milované, je vzdálit se od ní, co nejdál to jde. Chápeš to, viď?“

„Já chápu...“ Na chvíli se odmlčela. „No dobře. Jsem tvoje kamarádka a jsem ráda, že to vím, ale neopovažuj se myslet si, že se vzdám. Přesvědčím tě, že nejsem muž ani kůň.“

„Min, já říkal, že –“

„Ale ne, ovčáku. To nestačí.“ Zakroutila se mu v klíně tak, že si musel odkašlat, a píchla ho prstem do prsou. „Chci ti v očích vidět slzy, až to řekneš. Chci, abys slintal a koktal. Nesmí tě ani napadnout, že tě nepřinutím zaplatit.“

Rand si nemohl pomoci, aby se nezasmál. „Min, vážně je dobře mít tě tady. Ty vidíš jenom blátošlapa z Dvouříčí, viď?“

Její nálada se bleskově změnila. „Vidím tebe, Rande,“ pravila podivně tichým hlasem. „Vidím tebe.“ Odkašlala si a posadila se pěkně způsobně, s rukama na kolenou. Pokud tedy bylo možné sedět způsobně tak, jak seděla. „Docela dobře ti můžu vysvětlit, proč jsem přišla. O Salidaru očividně víš. Kvůli tomu zvedne pár lidí obočí, to ti teda povím. Nejspíš ale nevíš, že jsem nepřišla sama. Do Caemlynu přijelo ze Salidaru poselstvo, za tebou.“

Luis Therin zamumlal, znělo to jako vzdálené hřmění. Od té doby, co se s Randem spojila Alanna, ho zmínka o Aes Sedai vždycky probrala, byť ne tolik, jako když se v blízkosti objevil Taim.

Dokonce i přes jeho brumlání se Rand málem usmál. Tušil to od chvíle, kdy mu Min předala dopis od Elain. Že se to potvrdilo, bylo skoro jako přímý důkaz, že jsou tak vyděšené, jak si myslel. A jak by mohly nebýt, vzbouřenkyně zahnané do úkrytu přímo na hranici moci bělokabátníků? Nejspíš by taky moc rády věděly, jak se vplížit do Bílé věže, hryzaly si nehty z přemýšlení o tom, jak se vnutit zpátky do Elaidiny přízně. Z toho, co o Elaidě věděl, neměly velkou naději, a měly to vědět lépe než on. Pokud vyslaly poselstvo k Draku Znovuzrozenému, k muži, který dokáže usměrňovat, tak musely být připravené přijmout jeho ochranu. – Tyhle nebyly jako Elaida, jež si patrně myslela, že se dá koupit a nejspíš taky držet v proutěné kleci jako ptáček zpěváček. Egwaininy mlhavé sliby o Aes Sedai, které ho podpoří, se měly naplnit.

„Kdo přišel s tebou?“ zeptal se. „Třeba ji znám.“ Kromě Moirain, jež byla mrtvá, žádnou Aes Sedai skutečně neznal, ale pár jich potkal. Pokud byla jednou z nich, mohlo by to věci poněkud ztížit. Tenkrát byl opravdu ten Minin sedláček, jenž sebou trhl pokaždé, když se na něj Aes Sedai byť jen podívala.

„Je jich víc než jedna, Rande. Vlastně jich je devět.“ Rand sebou škubl a ona rychle pokračovala. „Má to být na tvou počest, Rande, třikrát tolik, kolik by poslaly ke králi či královně. Merana – ona tomu velí, je ze šedýho adžah – Merana sem přijde sama dnes odpoledne a k tobě se nikdy nepřiblíží víc než jedna, pokud se ti to nebude líbit. Ubytovaly se u Růžové koruny v Novém Městě. Prakticky ho zabraly, se všemi těmi strážci a služebnictvem. Merana mě poslala napřed, protože se známe, abych jí uhladila cestičku. Nechtějí ti ublížit, Rande. Tím jsem si jistá.“

„Vidění, Min, nebo tvůj názor?“ Bylo zvláštní vést vážný hovor se ženou, jež mu seděla na kolenou, ale, koneckonců, to byla Min. To znamenalo rozdíl. Jenom si to musel pořád připomínat.

„Můj názor,“ přiznala Min váhavě. „Rande, každičký den jsem u nich měla vidění, celou tu dlouhou cestu ze Salidaru. Kdyby ti chtěly ublížit, byla bych něco zahlídla. Nevěřím, že by se za tu dobu nic neukázalo.“ Poposedla si a věnovala mu ustaraný pohled, který se rychle změnil v umíněnou rozhodnost. „Když už jsem v tom, docela dobře ti můžu něco říct. V trůnním sále jsem kolem tebe viděla auru. Aes Sedai ti ublíží. Teda aspoň ženy, co dokážou usměrňovat. Bylo to všecko zmatený. Tím s Aes Sedai si nejsem jistá. Ale mohlo by se to stát víc než jednou. Myslím, že proto to všechno vypadalo tak popletený.“ Mlčky se na ni díval a ona se usmála. „To se mi na tobě líbí, Rande. Bereš to, co dokážu a co ne. Neptáš se mě, jestli si jsem jistá nebo kdy se to stane. Nikdy po mně nechceš víc, než co vím.“

„No, chci od tebe vědět jednu věc, Min. Jsi si jistá, že ty Aes Sedai z tvého vidění nejsou ty samé, se kterými jsi přišla?“

„Ne,“ řekla prostě. To byla jedna z věcí, které se líbily jemu. Nikdy se nepokoušela vyhnout odpovědi.

Musím být moc opatrný, zašeptal naléhavě Luis Therin. Dokonce i zpola vycvičená holka dokáže být nebezpečná, když jich s sebou bude mít devět. Musím –

Musím, řekl si Rand v duchu pevně. Luise Therina to na chvíli zmátlo, pak se však kvapně stáhl do zastíněných koutů. Tohle teď udělal pokaždé, když na něj Rand promluvil. Jediná potíž byla v tom, že Luis Therin zřejmě viděl a slyšel stále víc a chtěl na to reagovat. K dalšímu incidentu, kdy by se pokusil převzít saidín, nedošlo, ale Rand si nyní dával pozor. Ten muž chtěl, aby mu Randova mysl a tělo patřily jako vlastní, myslel si, že mu patří, a kdyby se mu, byť jedinkrát, podařilo převzít kontrolu, Rand si nebyl jist, že by to tak neskončilo. Luis Therin Telamon by chodil a mluvil, zatímco Rand al’Thor by byl jen hlasem v jeho hlavě.

„Rande,“ vydechla Min úzkostlivě, „nedívej se na mě tak. Já jsem na tvý straně, když dojde na volbu stran. A to by mohlo, tak trochu. Ony jenom chtějí vědět, jak s tebou jednat, co mají čekat, ale já nepovím jediný slovíčko, co nebudeš chtít, a když mě požádáš, abych lhala, tak budu. Ony o mých viděních nevědí. To patří jen tobě, Rande. Ty víš, že přečtu každýho, koho si řekneš, včetně Merany a ostatních.“

Potlačil zavrčení a dal si také pozor, aby mluvil mírným hlasem. „Uklidni se, Min. Já vím, že jsi na mojí straně.“ To byla naprostá pravda. Podezírat Min by bylo jako podezírat sám sebe. S Luisem Therinem to na chvíli vyřídil, takže nadešel čas vyřídit to s Meranou. „Řekni jim, že můžou přicházet po třech.“ Tohle mu radil Luis Therin v Cairhienu. Ne víc než tři najednou. Ten muž si zřejmě věřil, že dokáže zvládnout tři Aes Sedai. K těm, které si nyní říkaly Aes Sedai, cítil nemalé opovržení. Ale to, co bylo hranicí v Cairhienu, bylo tady jiné. Merana chtěla, aby byl klidný a vyrovnaný ještě předtím, než k němu přijde jediná Aes Sedai. Ať si přežvýká pozvání pro tři pro začátek a promyslí, co by mohlo znamenat. „Kromě toho, ať bez mého svolení žádná nevstoupí do Vnitřního Města. A nesmějí kolem mě usměrňovat. To jim vyřiď, Min. Já okamžitě poznám, kdy se chopí pravého zdroje, a neudělá mi to radost. Vyřiď jim to.“

„Jim to taky radost neudělá, ovčáku,“ podotkla suše. „Ale vyřídím jim to.“

Rána, a Rand prudce otočil hlavu.

Těsně za dveřmi stála Sulin v červenobílých šatech a tvář měla tak krevnatou, že jizva na tváři byla ještě bledší než obvykle. Bílé vlasy jí od chvíle, kdy na sebe oblékla livrej, povyrostly, ale pořád je měla kratší než většina služek. Paní Harforová je přeměnila na čapku kudrlinek. Sulin to nesnášela. U nohou měla stříbrný podnos lemovaný tepaným zlatem, převrácené zde ležely i stříbrem vykládané zlaté poháry. Když se Rand podíval, džbán s vínem se naposledy zhoupl a zázračně se zastavil, ačkoliv se zdálo, že na podnose a na koberci je stejně tolik vinného punče, jako ho zbylo ve džbáně.

Min se už pomalu škrábala na nohy, když ji chytil kolem pasu a stáhl dolů. Bylo už načase, aby si pořádně uvědomil, že s Aviendhou skoncoval, a Min nebude vůbec vadit, když mu s tím pomůže. Vlastně po krátkém odporu se k němu naklonila a položila mu hlavu na prsa.

„Sulin,“ řekl Rand, „dobrý sluha neháže podnosy na zem. Teď ho zvedni a udělej, co máš.“ Ona na něj temně zírala a málem viditelně se třásla.

Vymyslet, jak ji nechat dostát svému toh, přičemž by jí sám splatil aspoň část toho, co jí dlužil, bylo téměř brilantní. Sulin se mu teď starala o pokoje a nosila a odnášela pouze jeho věci. Samozřejmě to nenáviděla, zvlášť když ji při tom každý den vídal, ale už si nelámala hřbet při drhnutí podlah po celém paláci ani netahala nekonečný proud těžkých věder s vodou do prádelny. Rand tušil, že by byla raději, kdyby její hanbu viděli spíš všichni Aielové na této straně Dračí stěny než on, jenže on její dřinu znatelně umenšil a trochu ulevil svému svědomí, a jestli ji to, že musí pracovat pro něj, přiměje rozhodnout se, že svému toh dostála ještě dřív, tím lépe. Sulin patřila do cadin’soru, měla nosit své oštěpy, ne v livreji stlát postele.

Sebrala podnos, přerázovala pokoj a drsně podnos strčila na slonovinou vykládaný stolek. Když se otáčela k odchodu, Rand řekl: „Tohle je Min, Sulin. Je moje přítelkyně. Nezná aielské způsoby, a mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby se jí mělo stát něco nepříjemného.“ Právě ho napadlo, že by Děvy mohly mít vlastní názor na to, jak poslal Aviendhu pryč a téměř ihned po jejím odchodu objímá jinou ženu. Svůj vlastní názor a taky svůj vlastní způsob, jak to vyřídit. „Vlastně, kdyby se jí cokoliv stalo, bral bych to, jako by se to stalo mně.“

„Proč by téhle ženě chtěl někdo kromě Aviendhy ublížit?“ ucedila temně Sulin. „Ona trávila moc času sněním o tobě a ne dost tím, aby tě naučila to, co bys měl vědět.“ Oklepala se a zavrčela: „Můj pane Draku.“ Rand usoudil, že to mělo být proneseno tiše. Při úkloně málem dvakrát upadla, než se zase narovnala, a cestou ven za sebou práskla dveřmi.

Min otočila hlavu a podívala se na něj. „Myslím, že jsem ještě neviděla panskou jako – Rande, podle mě, kdyby měla nůž, probodla by tě.“

„Možná nakopla,“ uchechtl se, „ale nikdy nebodla. Myslí si, že jsem její dávno ztracený bratříček.“ Min se zatvářila popleteně. Viděl, jak se jí hlavou honí stovka otázek. „Je to dlouhý příběh. Povím ti ho jindy.“ Aspoň jeho část. Nikdo se nikdy nedozví, s čím se musel smířit od Enaily, Somary a pár dalších. No, Děvy to už věděly, ale nikdo jiný.

Vstoupila Melain, tím aielským způsobem, což znamenalo, že strčila hlavu do dveří, rozhlédla se kolem a potom následovalo celé tělo. Nikdy nepřišel na to, proč se některý Aiel občas rozhodl nechodit dál. Náčelníci, moudré a Děvy za ním chodili, když byl ve spodním prádle, v posteli, v lázni. Když přišla blíž, sluncovlasá moudrá se se zkříženýma nohama posadila na koberec pár kroků před ním a za chřestění náramků si kolem sebe pečlivě upravila suknice. Zelenýma očima bezvýrazně sledovala Min.

Tentokrát se Min nenamáhala vstát. Vlastně podle toho, jak se o něj opírala, s hlavou položenou na jeho prsou, a pomalu dýchala, si nebyl jist, zda neusíná. Koneckonců, říkala, že do Caemlynu dorazila v noci. Najednou si uvědomil, jak mu ruka zapadá do prohlubně jejího pasu, a pevně ji položil na lenoch křesla. Min si téměř lítostivě povzdechla a ještě víc se přitulila k němu. Nepochybně usnula.

„Mám zprávy,“ řekla Melain, „a nejsem si jistá, která je nejdůležitější. Egwain odešla ze stanů. Odešla na místo zvané Salidar, tam, kde jsou Aes Sedai. Tyhle jsou Aes Sedai, co by tě mohly podporovat. Na její požádání jsme o nich s tebou nemluvily dřív, ale teď ti povím, že jsou svéhlavé, nedisciplinované, svárlivé a tak plné sebe, až to nejde na rozum.“ Ke konci se rozohnila a předklonila se.

Takže jedna z chodících ve snu v Cairhienu mluvila ve snech s Melain. To bylo asi tak všechno, co věděl o schopnostech chodících ve snu, a i když to mohlo být užitečné, ony byly zřídkakdy ochotné poskytnout mu pomocnou ruku. Rozdíl byl v tom, co říkala o svéhlavosti a tom ostatním. Většina Aielů se chovala, jako by byla přesvědčená, že by na ně mohly Aes Sedai zaútočit, věřila, že pokud by to udělaly, bylo by to zasloužené, a hodlala úder přijmout bez uhýbání. Dokonce i moudré o Aes Sedai mluvily uctivě, pokud vůbec. Očividně se pár věcí změnilo. On však řekl jen: „Já vím.“ Pokud mu Melain vůbec hodlala sdělit proč, udělá to bez ptaní. A pokud ne, i kdyby se zeptal, žádnou odpověď by stejně nedostal. „To o Egwain a Salidaru taky. Právě teď je jich devět ze Salidaru v Caemlynu. Tady Min přišla s nimi.“ Min se mu na prsou zavrtěla a cosi zamumlala. Luis Therin zase brumlal, ale příliš tiše, aby mu bylo rozumět, a Randa to rozptýlení potěšilo. Mít Min na klíně bylo... příjemné. Urazila by se až na půdu, kdyby se to dozvěděla. Ale zas vzhledem k tomu, jak mu slíbila, že zaplatí, by se mohla zasmát. Možná. Občas byla jako rtuť.

Melain nedala najevo žádné překvapení nad tím, že již o všem ví, dokonce si ani neupravila loktuši. Od svatby s Baelem zřejmě – „uklidnila se“ nebylo právě to pravé slovo, na Melain to bylo příliš mírné – přestala být tak popudlivá. „To byla má druhá zpráva. Musíš si na ně dát pozor, Rande al’Thore, a použít tvrdou ruku. Ony si ničeho jiného vážit nebudou.“ Rozhodně změna.

„Budeš mít dvě dcery,“ zamumlala náhle Min. „Dvojčata jako zrcadlo.“

Pokud Melain předtím nic nepřekvapilo, teď to víc než vyrovnala. Vytřeštila oči a trhla sebou, až se málem zvedla ze země. „Jak můžeš...?“ začala nevěřícně, ale pak se vzpamatovala. Přesto pokračovala udýchaným hlasem. „Do dnešního rána jsem si sama nebyla jistá, jestli čekám dítě. Jak to můžeš vědět?“

Tehdy se Min zvedla a vrhla po Randovi pohled, který znal až příliš dobře. Z nějakého důvodu to byla jeho chyba. Nebyla úplně bez chybiček, byť byly malé. Upravila si kabátec a dívala se všude jinde, jen ne na Melain, a když jí zrak znovu padl na něj, byla to variace prvního pohledu. Do tohohle ji dostal on, a teď bylo na něm, aby to napravil.

„To je v pořádku, Min,“ řekl Rand. „Ona je moudrá a podle mě zná věci, ze kterých by se ti zkudrnatily vlasy.“ Až na to, že už je měla kudrnaté. Jak to vlastně ženy vůbec dělají? „Jsem si jistý, že slíbí, že zachová tvoje tajemství, a jejímu slibu můžeš důvěřovat.“ Melain málem koktala, jak honem honem slibovala.

Randovi se přesto dostalo dalšího pohledu, než se Min posadila vedle Melain. Tentokrát snad byl spíš káravý. Jak mohla čekat, že ji z toho vyseká? Melain na to nezapomene jen proto, že ji požádal, ale svůj slib dodrží, tajemství zachová. Před ním jich zachovávala už tak dost.

Přes svou váhavost, jak Min jednou začala, podala plnější vysvětlení, než kdy naráz poskytla jemu. Snad pomohl neustávající proud otázek druhé ženy a také Melainin měnící se přístup. Jako by Melain získávala dojem, že Min je jí díky své schopnosti jaksi rovná, vůbec ne nějaká mokřiňanka.

„To je pozoruhodné,“ řekla Melain nakonec. „Jako vykládat sen bez snění. Dvě říkáš? Obě holčičky? Bael bude mít takovou radost. Dorindha mu dala tři syny, ale obě víme, jak by měl rád dceru.“ Min zamrkala a důrazně potřásla hlavou. Ovšem, ona o sestrách-ženách nevěděla nic.

Nyní obě přešly na rození samotné. Ani jedna ještě nerodila, ale obě pomáhaly porodním bábám.

Rand si hlasitě odkašlal. Ne že by mu některé podrobnosti přímo vadily. Pomáhal na svět bahnicím s jehňaty, kobylám s hříbaty a kravám s telaty. Podráždilo ho, že si tam tak seděly s hlavami u sebe, jako by on přestal existovat. Ony se na něj nepodívaly, dokud si neodkašlal podruhé a dost hlasitě, až se podivil, jestli si něco nenatáhl.

Melain se naklonila k Min a promluvila šeptem, jejž bylo možné slyšet i ve vedlejším pokoji. „Muži vždycky omdlívají.“

„A vždycky v tý nejhorší možný chvíli,“ přisadila si Min stejným tónem.

Co by si pomyslely, kdyby ho mohly vidět ve stodole Matova táty, po ramena od krve a plodové vody, se třemi naprasklými žebry, jak ho kobyla nakopla, protože ještě nikdy nerodila a byla vyděšená? Bylo to pěkné hříbě a kobyla už příště vůbec nekopala.

„Než omdlím,“ prohodil a připojil se k nim na koberci, „třeba by mi jedna z vás chtěla říct něco víc o Aes Sedai?“ Už předtím by vstal nebo si sedl na podlahu, kdyby neměl plný klín. Mezi Aiely měli křesla pouze náčelníci, a náčelnické křeslo se používalo jen k vyhlašování rozsudků či přijímání kapitulace od nepřítele.

Obě ženy byly přiměřeně pokořené. Žádná neřekla ani slovo, ale jedna si hojně upravovala loktuši a druhá kabátec a do očí se mu nepodívaly. Pak začaly mluvit a uklidnily se. Min lpěla na svém názoru, že Aes Sedai Randovi ublížit nechtějí a mohly by mu pomoci, když je dobře zvládne, což znamenalo chovat se k nim na veřejnosti s úctou, a soukromě mu ona ohlásí každé šeptnutí, které zaslechne. „Nejsem zrádce, chápej, Melain. Znala jsem Randa dřív než všecky Aes Sedai kromě Moirain, vážně, a pravdou je, že jemu jsem byla věrná dávno předtím, než umřela.“

Melain Min za zrádce nepovažovala, právě naopak, a zřejmě díky tomu na ni měla ještě lepší názor. Moudré měly vlastní verzi aielského názoru na špehování. Jenom namítala, že s důležitými výjimkami se Aes Sedai dá věřit asi tak jako Shaidům, což znamenalo, že ne dřív, než padnou do zajetí a stanou se z nich gai’šainky. Sice tak docela nenavrhovala, aby Aes Sedai u Růžové koruny zajali, ale jenom téměř. „Jak jim můžeš důvěřovat, Rande al’Thore? Já myslím, že ony nemají žádnou čest, tedy kromě Egwain z al’Vereů, a ona –“ Melain si znovu popotáhla loktuši. „Až mi nějaká Aes Sedai ukáže, že má tolik cti jako Egwain, tak jí začnu věřit, ale ne dřív.“

V této chvíli Rand víc poslouchal, než mluvil, neřekl víc než tucet slov a hodně se dozvěděl. Min, odpovídajíc na Melaininy námitky, prošla jména v poselstvu a ke každému jménu připojila, co ta která žena pronesla o podporování Randa. Vlastně opravdu přiznala, že všechno není úplně růžové. Merana Ambrey a Kairen Stang, modrá, byly obě Andořanky, a přes všechno to, jak se Aes Sedai mají vzdát všech svých závazků krom k Bílé věži, možná proto, že byly z Věže pryč, si dělaly určité starosti, že Rand si sedí v Caemlynu a možná zavraždil Morgasu. Rafelu Cindal, rovněž z modrého adžah, možná potěšilo, jaké změny Rand provedl v Tearu, kde bylo usměrňování kdysi postaveno mimo zákon a dívka, u níž byla zjištěna schopnost usměrňovat, byla spěšně vyhnána ze země, ale ona toho moc nenamluvila a kvůli Morgase si také dělala starosti. Seonid Traighan, zelená, pořád přemítala nad každým drbem ze svého rodného Cairhienu a svoje názory si nechávala pro sebe. A Faeldrin Harella, druhá zelená sestra, občas srovnávala ukrutnosti, které Dračí spřísahanci páchali v Altaře a Murandy, s tím, co provedli v Tarabonu, a odmítala byť jen hovořit o tom, že občanská válka, jež její zemi rozervala na kusy, propukla dřív, než se tam první člověk odpřisáhl Draku. Ale nezáleželo na tom, jak Melain naléhala. Min trvala na tom, že všechny do jedné uznávají, že Rand je Drak Znovuzrozený, a opatrně se jí celou cestu ze Salidaru vyptávaly, jaký je a jak by k němu měly nejlépe přistupovat bez toho, aby ho urazily či vylekaly.

Při tomhle Rand zabručel – že zrovna ony si dělají starosti s tím, aby ho nevylekaly – ale Melain začala trvat na tom, že jestli má většina žen v poselstvu tolik důvodů být proti Randovi, tak se poselstvu jako celku rozhodně nedá věřit ani natolik, aby šlo nasbírat trus na oheň. Min po něm vrhla omluvný úšklebek a spěchala dál. Arad Doman zažil stejně tolik Dračích spřísahanců jako Tarabon, stejně jako vlastní občanskou válku, avšak Demira Eriff, z hnědého adžah, mluvila ve skutečnosti pouze o dvou věcech: o setkání s Randem a o řečech, že v Cairhienu založil jakousi školu. V Demiřiných očích žádný muž, který založil školu, nemohl být úplně špatný. Berenicia Morsad, žlutá sestra ze Shienaru, se od Shienarců v Salidaru doslechla, že Randa přijal ve Fal Daře veliký kapitán urozený pán Agelmar Jagadský, kterážto pocta u ní zřejmě hodně vážila. Urozený pán Agelmar by určitě nepřijímal nějakého rváče, hlupáka či ničemu. Masuri Sokawa tomu přikládala téměř stejnou váhu. Byla hnědá z Arafelu, jenž hraničil se Shienarem. Nakonec zde byla Valinde Nathenos, která podle Min vykazovala touhu nepřípadnou pro bílou adžah, aby Rand vyhnal Sammaela z Illianu. Stačí to slíbit, slíbit jenom, že se o to pokusí, a Min by nepřekvapilo, kdyby mu Valinde nabídla přísahu věrnosti. Melain se tvářila nepřesvědčeně, dokonce koulela očima. Ještě nepotkala Aes Sedai, která by měla tolik zdravého rozumu, kterýžto přístup Randa dost překvapil, vzhledem k tomu, že by se mu nejspíš vysmála do obličeje, kdyby o takovou přísahu požádal ji. Min však trvala na tom, že je to pravda, ať už druhá žena říkala cokoliv.

„Budu k nim tak uctivý, jak to jen půjde, abych ale nemusel klekat,“ sdělil Rand Min, když konečně domluvila. K Melain dodal: „A dokud mi nepodají důkaz své dobré vůle, tak jim nebudu věřit ani ň.“ Myslel si, že by je to obě mělo potěšit, jelikož právě tohle chtěly, ale podle toho, jak se na něj zamračily, to zřejmě ani jednu nepotěšilo.

Po všem tom dohadování zpola čekal, že si skočí po krku, ale Melainino těhotenství a Minino vidění zřejmě vytvořilo jisté pouto. Když vstali, ženy byly samý úsměv a objímání, a Melain řekla: „Nemyslela jsem si, že tě budu mít ráda, Min, ale mám, a jednu holčičku pojmenuju po tobě, poněvadž ses o ní dozvěděla první. Musím to jít povědět Baelovi, aby nežárlil, že se to Rand al’Thor dozvěděl před ním. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Min.“ K Randovi dodala: „Dávej si na ty Aes Sedai dobrý pozor, Rande al’Thore, a poskytni Min svou ochranu, až ji bude potřebovat. Ony jí ublíží, jestli zjistí, že se odpřisáhla tobě.“ Samozřejmě odešla stejně obřadně, jako přišla, jen kývla hlavou.

Takže opět zůstal sám s Min. Z nějakého důvodu ho to vyvedlo z míry.