Oheň z nebes

7 Odchod

Zívajíc v šedi časného rána se Egwain konečně vyškrábala na mlžně zbarvenou klisnu a pak musela rychle chytit otěže, jak se Rosa ošila. Na zvířeti nikdo nejezdil celé týdny. Aielové nejenže dávali přednost vlastním nohám, ale jízdě na koni se úplně vyhýbali, i když nákladní koně i muly používali. I kdyby tu bylo dost dřeva na stavbu vozů, terén Pustiny kolům zrovna neprospíval, jak ke své lítosti zjistil nejeden forman.

Egwain se na dlouhou cestu na západ ani trochu netěšila. Hory zatím zakrývaly slunce, ale jakmile sluneční kotouč vyleze nad hřebeny, žár bude s každou hodinou sílit. Egwain si ani nebyla jistá, jestli je aielský oděv k jízdě vhodný. Loktuše, již nosila přes hlavu, ji vždycky překvapila tím, jak dokázala ženě držet slunce od těla, ale v baňatých sukních bude mít holé nohy až po stehna, jestli si nedá pozor. – Stejné starosti jako cudnost jí dělaly puchýře. Slunce na jedné straně... Měsíc, kdy neseděla v sedle, by to neměl příliš ovlivnit. Aspoň v to doufala, jinak to bude velmi dlouhá cesta.

Když uklidnila Rosu, zjistila, že na ni upírá oči Amys, a podělila se s moudrou o úsměv. Všechno to včerejší běhání nebylo důvodem, proč byla dnes tak ospalá. Spíš jí to pomohlo lépe usnout. Včera v noci našla sny druhé ženy, a na oslavu v tom snu popíjely čaj v Držbě Chladné skály, časně zvečera, kdy si mezi rostlinami osázenými terasami hrály děti a, jak zapadalo slunce, do údolí vál vlahý vánek.

Ovšem, to by ještě nestačilo, aby ji to obralo o odpočinek, ale byla tak rozjásaná, když opustila Amysiny sny, že se nezastavila. Nemohla, ne tehdy, bez ohledu na to, co říkala Amys. Všude kolem ní byly sny, i když většinou neměla tušení, komu patří. Většinou, ne vždy. Melain snila o tom, že bude u prsu držet dítě a kojit je, a Bair o jednom ze svých mrtvých manželů v době, kdy byli oba mladí, s vlasy jako len. Egwain si dávala zvláštní pozor, aby se do nějakého takového snu nedostala. Moudré by vetřelce okamžitě poznaly, a ona se otřásla při pomyšlení, co by jí byly schopné provést, než by ji propustily.

Randovy sny byly samozřejmě výzvou, které nemohla odolat. Teď, když mohla poletovat ode snu ke snu, jak by to mohla nezkusit tam, kde moudré neuspěly? Jenže pokoušet se dostat do jeho snů bylo jako naběhnout si na neviditelnou kamennou stěnu. Věděla, že jeho sny leží na druhé straně, a byla si jistá, že by dokázala najít cestu skrz, avšak tady nebylo, o co se zapřít, na čem zapracovat. Stěna z ničeho. Byl to problém, na němž hodlala pracovat, dokud ho nevyřeší. Jakmile se jednou na něco upřela, dokázala být vytrvalá jako jezevec.

Všude kolem nich pracovali gai’šainové a nakládali věci z tábora moudrých na muly. Zanedlouho dokáže jen Aiel, nebo někdo stejně zběhlý ve stopování, určit, že na tomto plácku ztvrdlého jílu kdy stály stany. Ta stejná činnost se odehrávala na okolních horských svazích a zmatek pokračoval i ve městě. Ne každý půjde s sebou, ale na cestu vyrazí tisíce lidí. Aielové se tlačili v ulicích a až z velkého náměstí se táhla kolona povozů pantáty Kadereho. Vozy byly naložené tím, co Moirain vybrala, a tři bíle natřené vozy s vodou na konci kolony, tažené dvacetispřežím mul, připomínaly obrovské sudy na kolech. Kadereho vlastní vůz, v čele kolony, byl malý domek na kolečkách, se stupni vzadu a kovovým komínkem trčícím z ploché střechy. Obtloustlý kupec s dravčím nosem, dnes celý v hedvábí barvy slonoviny, mávl neuvěřitelně odrbaným kloboukem, když kolem něj Egwain projížděla, ale v tmavých, zešikmených očích se mu úsměv, jímž po ní bleskl, neobjevil.

Egwain ho mrazivě ignorovala. Jeho sny byly rozhodně temné a nepříjemné, pokud nebyly také oplzlé. Měli by mu strčit hlavu do sudu s jarmankovým čajem, řekla si v duchu ponuře.

Když se blížila ke střeše Děv, proplétala se mezi pobíhajícími gai’šainy a trpělivě postávajícími mulami. K jejímu překvapení jedna z žen, které nakládaly věci Děv, na sobě měla černé roucho, ne bílé. Podle velikosti to musela být žena a pod tíhou provazem převázaného rance na zádech se potácela. Jak Egwain prováděla Rosu kolem ní, sehnula se a nahlédla pod kapuci. Zahlédla Isendřinu strhanou tvář. Ženě po lících stékal pot. Byla ráda, že ji Děvy přestaly pouštět ven – nebo ji posílat ven – skoro nahou, ale připadalo jí zbytečně kruté, obléknout ji do černého. Jestli se již teď tolik potila, tak až udeří skutečné horko, ocitne se na pokraji smrti.

Přesto jí do věcí Far Dareis Mai nic nebylo. Aviendha jí to řekla sice jemně, ale jasně. Adelin a Enaila byly téměř hrubé, a šlachovitá bělovlasá Děva jménem Sulin jí skutečně vyhrožovala, že ji odvleče zpátky k moudrým za ucho. Přes úsilí přesvědčit Aviendhu, aby ji přestala oslovovat Aes Sedai, Egwain rozčílilo zjištění, že poté, co překročily hranici nejistoty, se k ní ostatní Děvy chovají prostě jenom jako k další žačce moudrých. No, vlastně ji ani nepustily za dveře své střechy, pokud netvrdila, že tam má pochůzku.

Rychlost, s níž prováděla Rosu davem, neměla nic společného s tím, že nevěděla, jak přijmout spravedlnost Far Dareis Mai, ani s tím, jak si s nepříjemným pocitem uvědomovala, že si ji Děvy prohlížejí, nepochybně připravené ji poučit, kdyby si snad myslely, že se hodlá do něčeho plést. Dokonce to ani nemělo skoro nic společného s tím, že Isendru neměla ráda. Nechtěla myslet na to, jak na okamžik zahlédla její sny, těsně předtím, než ji Cowinda přišla vzbudit. Byly to noční můry plné muk, věcí, které musela vytrpět a při jejichž spatření Egwain v hrůze prchla, a cosi temného a zlého se při pohledu na její útěk smálo. Nebylo divu, že Isendra vypadala ztrhaně. Egwain se probudila tak rychle, že Cowinda odskočila, právě když jí chtěla položit ruku na rameno.

Na ulici před střechou Děv stál Rand se šufou proti vycházejícímu slunci a v modrém hedvábném kabátci s tolika zlatými výšivkami, že by se hodil do zámku, i když ho měl do pasu rozepjatý. Na opasku měl novou přezku, umně vyrobenou do podoby Draka. Opravdu si toho o sobě začínal moc myslet, to bylo jasné. Postával vedle Jeade’ena, svého grošovaného hřebce, a mluvil s kmenovými náčelníky a několika aielskými kupci, kteří měli zůstat v Rhuideanu.

Jasin Natael, těsně za Randem, s harfou na zádech a otěžemi osedlané muly, kterou si koupil od pantáty Kadereho, v ruce, byl oblečen ještě vybraněji, stříbrné krumplování černou látku kabátce téměř zcela zakrývalo a z výstřihu a rukávů se mu řinuly záplavy bílého krajkoví. Dokonce i manžety vysokých bot měl u kolen zdobené stříbrem. Kejklířský plášť se záplatami celkový dojem kazil, ale kejklíři byli dost podivní lidé.

Kupci měli na sobě cadin’sory, a i když nože u pasu měli menší než ostatní válečníci, Egwain dobře věděla, že by zvládli i oštěp, kdyby museli. Měli v sobě přinejmenším díl, když už ne všechen, smrtonosného půvabu svých bratří, kteří nosili oštěp. Ženy obchodnice, ve volných bílých halenách z algode a dlouhých vlněných suknicích, se šátky a loktušemi, byly snáze odlišitelné. Až na Děvy a gai’šainky – a Aviendhu – aielské ženy nosily spoustu náramků a náhrdelníků ze zlata a slonoviny, stříbra a drahých kamenů, některé aielské výroby, jiné zakoupené v cizině a další naloupené v cizině. Ale mezi aielskými kupci nosily ženy dvakrát tolik šperků, pokud ne víc.

Egwain zachytila kousek z toho, co Rand říkal kupcům.

„... dejte ogierským kameníkům volnou ruku aspoň na těch, které postavili. Co půjde, udělejte sami. Nemá smysl snažit se znovu vytvořit minulost.“

Takže je posílal do državy pro ogiery, aby znovu postavili Rhuidean. To bylo dobře. Hodně budov v Tar Valonu stavěli ogierové, a tam, kde jim byla ponechána volnost, braly stavby dech.

Mat už seděl na svém valachovi, Okovi, klobouk se širokou krempou měl stažený hluboko do čela a patku svého zvláštního oštěpu měl opřenou o třmen. Jako obvykle vypadal jeho zelený kabátec s vysokým límcem, jako by v něm spal. Jeho snům se Egwain vyhnula. Jedna z Děv, velmi vysoká zlatovlasá žena, na Mata vrhla rozpustilý úsměv, který jej zřejmě uvedl do rozpaků. A taky by měl. Byla pro něj příliš stará. Egwain si odfrkla. Vím moc dobře, o čem se mu zdálo, děkuji mnohokrát! Jen vedle něj přitáhla otěže a hledala Aviendhu.

„Řekl jí, aby byla zticha, a ona byla,“ sdělil jí Mat, když Egwain zastavila Rosu. Kývl směrem k Moirain a Lanovi. Aes Sedai ve světle modrém hedvábí svírala otěže své bílé klisny a strážce v měňavém plášti držel svého velkého vraného válečného hřebce. Lan napjatě sledoval Moirain, bezvýrazný jako vždy, kdežto ona se zle mračila na Randa a zdálo se, že vybuchne netrpělivostí. „Začala mu vykládat, proč je tohle špatný – mně to připadalo, jako by to říkala už postý – a on řek: ‚Rozhodl jsem se, Moirain. Postav se támhle a buď zticha, dokud na tebe nebudu mít čas.‘ Jako by čekal, že udělá, co se jí řekne. A ona to udělala. To ti jde z uší pára?“

Pochechtával se tak potěšeně, tak pobaven vlastní chytrostí, že málem sáhla pro saidar a dala mu lekci přímo tady přede všemi. Místo toho si znovu odfrkla, dost hlasitě, aby mu bylo jasné, že to patřilo jemu, jeho chytrosti i jeho pobavení. Mat se na ni úkosem vážně podíval a zahihňal se znovu, což jí na náladě rozhodně nepřidalo.

Chvíli se ohromeně dívala na Moirain. Aes Sedai že udělala, co jí Rand řekl? Bez námitek? To bylo, jako kdyby poslechla jedna z moudrých, nebo o půlnoci vyšlo slunce. Egwain se samozřejmě doslechla o nočním útoku. Celé ráno mezi lidmi kolovaly zprávy o obrovských psech, kteří zanechávali stopy v kameni. Egwain nechápala, jak by to mohlo mít něco společného s tímhle, ale kromě novinek o Shaidech to byla jediná nová věc, o které věděla, a rozhodně nemohla být natolik důležitá, aby měla takové následky. Moirain jí nepochybně řekne, aby si hleděla svého, ale ať tak nebo tak, přijde na to. Neměla ráda, když něčemu nerozuměla.

Zahlédla Aviendhu, jež stála na spodním schodu před střechou Děv, a navedla Rosu kolem lidí téměř k Randovi. Aielanka na něj civěla stejně tvrdým pohledem jako Aes Sedai, ale jinak naprosto bez výrazu. Neustále obracela slonovinový náramek na zápěstí, očividně aniž by si to uvědomila. Ten náramek byl nějakým způsobem spojený s těžkostmi, které žena měla s Randem. Egwain to nechápala. Aviendha se o tom odmítala bavit, a někoho jiného se Egwain zeptat nemohla, aniž by tak neuvedla přítelkyni do rozpaků. Ona sama od Aviendhy dostala slonovinový náramek vyřezávaný do tvaru plamenů, aby uzavřely svazek skoro-sester. Egwain Aielance na oplátku věnovala stříbrný náhrdelník, který i teď měla Aviendha na sobě, o němž pantáta Kadere tvrdil, že je to kandorský vzor zvaný sněhové vločky. Musela požádat Moirain o nějaké peníze, ale připadalo jí to jako vhodný dar pro ženu, která nikdy neuvidí sníh. Tedy pokud nikdy neodejde z Pustiny. Byla jen malá naděje, že se sama vrátí do zimy. Ať už ten Aviendžin náramek znamenal cokoliv, Egwain si byla jistá, že to nakonec rozlouskne.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. Jak se předkláněla v sedle s vysokou rozsochou, sukně se jí vyhrnuly, až byly vidět nohy, ale Egwain měla tolik starostí kvůli své přítelkyni, že si toho nevšimla.

Musela svou otázku ještě zopakovat, než sebou Aviendha trhla a zvedla k ní oči. „V pořádku? Ovšemže jsem v pořádku.“

„Dovol mi promluvit s moudrými, Aviendho. Určitě je přesvědčím, že nemůžou jen tak...“ Nedokázala to vyslovit, ne tady, kde to všichni v davu mohli slyšet.

„Tobě to pořád dělá starosti?“ Aviendha si upravila šedou loktuši a lehce potřásla hlavou. „Vaše zvyky jsou pro mě velmi zvláštní.“ Očima zabloudila zpátky k Randovi, jako by to byly železné piliny přitahované magnetem.

„Nemusíš se ho bát.“

„Já se nikoho nebojím,“ štěkla druhá žena a v očích jí vzplál modrozelený oheň. „Nechci, abychom se hádaly, Egwain, ale takové věci bys neměla říkat.“

Egwain si povzdechla. Přítelkyně nebo ne, Aviendha byla docela dobře schopná jí dát jednu za uši, kdyby ji Egwain dost urazila. V každém případě si nebyla jistá, zda by to Aviendha někdy přiznala. Její sen byl příliš bolestivý, aby se dal sledovat delší dobu. Nahá až na slonovinový náramek, jenž ji tížil, jako by vážil sto liber, Aviendha běžela, jak nejrychleji mohla, po rozpukané jílové pláni. A za ní se hnal Rand, obr dvakrát větší než ogier, na obrovitém Jeade’enovi, a pomalu, leč nevyhnutelně, ji doháněl.

Ale nemůžete své přítelkyni prostě oznámit, že víte, že lže. Egwain mírně zrudla. Zvláště ne, když byste jí pak museli prozradit, jak to víte. To by mi vážně dala jednu za uši. Už to nikdy neudělám. Hrabat se jiným lidem ve snech. Tedy aspoň v Aviendžiných snech se vrtat nebudu. Nebylo správné špehovat sny přítelkyně. Tedy, nebylo to tak úplně špehování, ale stejně...

Dav kolem Randa se začal rozcházet. Rand se hbitě vyhoupl do sedla a Natael ho okamžitě následoval. Jedna z obchodnic, žena se širokým obličejem a ohnivými vlasy s menším bohatstvím ve zlatých špercích, broušených drahokamech a vyřezávané slonovině, se ale pozdržela. „Car’a’carne, hodláš opustit Trojí zemi navždy? Mluvil jsi, jako by ses už nikdy neměl vrátit."

Ostatní se při těch slovech zastavili a otočili se zpátky. Ticho se šířilo na zvětšujících se vlnách mumlání, kdy lidé sdělovali svým sousedům, jak zněla otázka.

Rand chvíli rovněž mlčel a rozhlížel se po tvářích obrácených k němu. Nakonec řekl: „Doufám, že se vrátím, avšak kdo ví, co se přihodí? Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Zaváhal, neboť všichni upírali oči jen na něj. „Ale zanechám vám něco, co vám mě bude připomínat,“ dodal a strčil ruku do kapsy kabátce.

Náhle poblíž střechy Děv vytryskla fontána, voda se pravidelně řinula z tlam obrovitánských plískavic stojících na ocasech. Za tím začala socha mladého muže s rohem pozvednutým k nebi chrlit vějíř vody a potom dvěma kamenným ženám ještě o kus dál začala vytékat voda z rukou. V ohromeném tichu se Aielové dívali, jak v rhuideanských kašnách opět proudí voda.

„Tohle jsem měl udělat už dávno.“ Rand nepochybně mumlal jen sám pro sebe, ale v nastalém tichu ho Egwain jasně slyšela. Šplouchání vody ve stovkách fontán bylo jediným dalším zvukem. Natael pokrčil rameny, jako by nic jiného ani nečekal.

Avšak Egwain zírala na Randa, ne na kašny. Muž, který může usměrňovat. Rand. Pořád je to Rand, i přes to všechno. Ale pokaždé, když ho viděla usměrňovat, bylo to, jako kdyby to znovu a znovu zjišťovala poprvé. Když vyrůstala, učili ji, že jedině Temného je třeba se obávat víc než muže, který může usměrňovat. Možná se ho Aviendha bojí právem.

Ale když se potom podívala dolů na Aviendhu, jí se ve tváři zračil otevřený údiv. Tolik vody Aielanku těšil, stejně jako nejlepší hedvábné šaty mohly rozradovat Egwain, nebo zahrada plná nádherných květin.

„Je čas vyrazit,“ ohlásil Rand a pobídl grošáka k západu. „Každý, kdo není připravený, nás bude muset dohonit.“ Natael ho těsně následoval na mule. Proč nechává Rand takového patolízala u sebe?

Kmenoví náčelníci začali ihned předávat rozkazy a ruch se zdesateronásobil. Děvy a Hledači vody vyrazili kupředu, a další Far Dareis Mai se shromáždily kolem Randa jako čestná stráž, přičemž náhodou rovněž obklopily Nataela. Aviendha kráčela vedle Jeade’ena, přímo vedle Randova třmene, a i v bachratých suknicích s hřebcem snadno udržela krok.

Egwain se zařadila vedle Mata za Randa a jeho doprovod a zamračila se. Její přítelkyně se zase tvářila tak odhodlaně, jako by musela strčit ruku do zmijího doupěte. Musím jí nějak pomoct. Jakmile se Egwain do něčeho jednou zakousla, nikdy se nevzdávala.

Moirain se pohodlně usadila v sedle a rukou v rukavičce poplácala Aldib po klenuté šíji, ale Randa hned nenásledovala. Hadnan Kadere vedl své vozy ulicí a sám kočíroval první z nich. Měla ho donutit, aby vyložil náklad i z tohoto vozu a naložil její věci, jako to udělal u ostatních. Ten člověk se jí, Aes Sedai, bál natolik, že by to byl udělal. Dveřní rám, ter’angrial, byl pevně přivázaný na voze za Kaderem a překrytý plachtou uvázanou tak natěsno, aby jím už nikdo nemohl náhodou proletět. Po obou stranách vozu šly dlouhé řady Aielů – Seia Doon, Černé oči.

Kadere se jí z kozlíku uklonil a zvedl klobouk, ale ona přejela pohledem řadu povozů až k velkému náměstí obklopujícímu les štíhlých skleněných sloupů, které již jiskřily v ranním světle. Byla by vzala všechno, co bylo na náměstí, kdyby mohla, a ne jenom ten zlomek, jejž se podařilo naložit na povozy. Některé předměty ale byly příliš velké. Jako tři kruhy z matného šedého kovu, každý dobře dva kroky v průměru, stojící na hraně a uprostřed spojené. Kolem nich bylo nataženo pletené kožené lano, aby každého varovalo, že sem nemá vstupovat bez svolení moudrých. Nikdo by to samozřejmě neudělal ani tak. Jedině kmenoví náčelníci a moudré chodili po tomto náměstí klidně. Jedině moudré se něčeho dotkly, a ony se rozhodně nikomu nesvěřovaly.

Po bezpočet let bylo druhou zkouškou pro aielské ženy, které se chtěly stát moudrými, vstoupit mezi jiskřící skleněné sloupy, kde pak viděly to, co muži. Přežilo to víc žen – Bair tvrdila, že je to proto, že jsou ženy tvrdší, Amys proto, že slabé ženy byly vyřazeny předtím, než se dostaly až sem – ale nebylo to jisté. Ty, jež přežily, nebyly poznačeny. Protože ženě stačilo přežít.

První zkouška, první vyřazování, než vůbec začal výcvik, bylo projít jedním z těchto tří kruhů. Zřejmě nezáleželo na tom kterým, nebo možná byla volba záležitostí osudu. Ten krok ji zdánlivě prováděl znovu a znovu celým životem, před ní se rozkládala její budoucnost, všechny možné budoucnosti založené na každém rozhodnuti, které mohla učinit do konce života. Smrt tu byla také jednou z možností. Některé ženy nedokázaly čelit budoucnosti o nic víc než jiné minulosti. Všechny možné budoucnosti byly ovšem pro jednu mysl příliš. Smíchaly se dohromady, věci, které se stanou, které se musejí stát, které by se mohly stát. Obvykle i to bylo skryto, dokud ona chvíle nenadešla. Ale ne vždy. Moirain těmi kruhy prošla.

Lžíce naděje a pohár zoufalství, pomyslela si Moirain.

„Nelíbí se mi, když tě vidím takhle,“ řekl Lan. Z Mandarbova hřbetu a při své výšce se na ni díval hodně svrchu. Kolem koutků očí měl znepokojené vějířky vrásek. U něj to znamenalo to, co zoufalé slzy u jiného muže.

Kolem jejich koní proudili z obou stran Aielové a gai’šainové s nákladními zvířaty. Moirain si s překvapením uvědomila, že kolem již projely Kadereho vozy s vodou. Netušila, že se na náměstí dívá tak dlouho.

„Jak takhle?“ zeptala se a obrátila klisnu, aby se mohla připojit k zástupu. Rand a jeho doprovod již opustili město.

„Ustaranou,“ řekl hrubě a na kamenné tváři nyní neměl žádný výraz. „Ustrašenou. Nikdy jsem tě neviděl se bát, dokonce ani tehdy ne, když se na nás vrhli trolloci a myrddraalové, dokonce ani tehdy ne, když ses dozvěděla, že Zaprodanci jsou volní a Sammaela máme téměř u nosu. Přichází konec?“

Moirain sebou trhla a okamžitě si přála, aby to nebyla udělala. Lan se díval přímo před sebe nad hlavu svého oře, ale tomu muži nikdy nic neuniklo. Občas měla dojem, že vidí i lístek, padající mu za zády. „Myslíš Tarmon Gai’don? To ví i tanagra v Seleisinu. Světlo chraň, dokud všechny zámky zůstanou neporušeny." – Ty dva, které měla, byly také na jednom z Kadereho povozů, každý zabalen sám v košíku vycpaném vlnou. Na jiném voze, než byl krevelový dveřní rám. O tom se pečlivě ujistila.

„Co jiného jsem mohl myslet?“ zeptal se pomalu a stále se na ni nepodíval, takže si Moirain přála, aby se byla raději kousla do jazyka. „Začínáš být – netrpělivá. Vzpomínám si, kdy jsi dokázala čekat celé týdny na malý útržek informace, jediné slovo, aniž bys hnula prstem, avšak teď –“ Tehdy se na ni konečně podíval těma svýma modrýma očima, které dokázaly nahnat strach většině žen. A rovněž většině mužů. „Přísaha, kterou jsi složila tomu chlapci, Moirain. Co tě to, pod Světlem, posedlo?“

„Pořád se ode mne víc a víc odtahuje, Lane, a já mu musím být nablízku. Potřebuje všechny rady, které mu mohu poskytnout, a udělám skoro cokoliv, snad až na to, že bych se s ním vyspala, abych to zařídila.“ Kruhy jí prozradily, že to by byla pohroma. Ne že by o tom kdy uvažovala – už pouhá tato představa ji děsila! – ale v kruzích to bylo něco, co by v budoucnosti mohla nebo měla zvážit. Bylo to nepochybně známkou jejího rostoucího zoufalství, a v kruzích viděla, že by to přineslo všeobecnou zkázu. Přála si, aby si pamatovala jak – ve všem, co se o Randu al’Thorovi dozvěděla, byl k němu nějaký klíč – ale v mysli jí zůstal jeden prostý fakt, totiž že hrozí kalamita.

„Třeba tvé pokoře napomůže, až ti řekne, abys mu donesla trepky a zapálila fajfku.“

Moirain na něj zírala. Mohl to být vtip? Pokud ano, tak nebyl zábavný. Moirain pokora nikdy příliš neseděla, za žádných okolností. Siuan tvrdila, že díky tomu, jak vyrůstala ve Slunečním paláci v Cairhienu, má pýchu hluboko v kostech, kde ji už ani neviděla – něco, co Moirain důrazně popírala – avšak přestože byla Siuan jen dcerou tairenského rybáře, dokázala se postavit čelem každé královně, a pýcha druhých pro ni znamenala protivení se jejím vlastním plánům.

Pokud se Lan pokoušel vtipkovat, jakkoliv špatně a pomýleně, tak se měnil. Téměř dvacet let ji následoval, zachránil jí život víckrát, než dokázala spočítat, a často se tím sám vystavoval velkému riziku. Svůj život vždycky bral jako maličkost, důležitý jen kvůli ní. Někteří tvrdili, že svádí smrt tak, jako ženich svádí nevěstu. Nikdy jí nepatřilo jeho srdce a ona nikdy necítila žárlivost k žádné ženě, která se mu vrhla k nohám. Již dávno tvrdil, že nemá srdce. Ale vloni je našel, našel je, když si ho jedna žena uvázala na provázek kolem krku.

On to samozřejmě popíral. Ne svou lásku k Nyneivě z al’Mearů, bývalé vědmě z Dvouříčí a nyní přijaté novičce v Bílé věži, ale že by ji kdy mohl získat. Tvrdil, že má jenom dvě věci, meč, který se nezlomí, a válku, která nikdy neskončí. Nevěstu by něčím takovým nikdy neobdaroval. Přinejmenším o tohle se Moirain postarala, i když on se to nedozví, dokud to nebude hotovo. Kdyby to věděl, nejspíš by se to pokusil změnit, jak už uměl být pěkně umíněný.

„Tahle vyprahlá země zřejmě vysušila i tvoji pokoru, al’Lane Mandragorane. Musím najít nějakou vodu, aby znovu vyrostla.“

„Moje pokora je nabroušena jako břitva,“ sdělil jí suše. „Ty ji nikdy nenecháš ztupit.“ Navhlčil bílý šátek vodou z kožené lahvice a mokrou látku jí podal. Moirain si jej bez poznámek uvázala kolem hlavy. Slunce již začínalo vycházet nad hory za nimi, žhnoucí koule roztaveného zlata.

Široký zástup se vinul vzhůru po holém úbočí Chaendaeru, jeho konec byl ještě v Rhuideanu a čelo již překonávalo hřeben a mířilo dolů na drsnou kopcovitou planinu, posetou skalními věžemi a pahorky s plochými vrcholky, některé s rudými či okrovými pruhy na šedém a hnědém podkladu. Vzduch byl tak čistý, že Moirain viděla na míle daleko i poté, co sjeli dolů z Chaendaeru. Kolem se zvedaly velké přírodní brány a všude drásaly oblohu zubaté hory. Půdu řídce porostlou nízkými trnitými keři a bezlistými pichlavými rostlinami občas protínaly suché žleby a údolí. Tu a tam se objevil i strom, pokřivený a zakrslý, obvykle také s trny. Slunce měnilo krajinu v pec. Byla to tvrdá země tvarující tvrdé lidi. Ale Lan nebyl jediný, kdo se měnil, nebo byl měněn. Moirain si přála, aby věděla, co Rand s Aiely nakonec udělá. Každého čekala dlouhá cesta.