Oheň z nebes

13 Malý pokojík v Sieně

Elain se držela v kočáru kymácejícím se na kožených závěsech a snažila se nevšímat Nyneivina kyselého obličeje naproti. Závěsy byly roztažené i přes štiplavý prach, který občas dovnitř zanesl závan větru. Větřík odnášel aspoň část pozdně odpoledního horka. Kolem ubíhaly nízké zalesněné pahorky. Lesy občas přerušovaly krátké pásy obdělané půdy. Pár mil od cesty stálo na vrcholku kopce panské sídlo v amadicijském stylu, mohutné kamenné základy deset sáhů vysoké, se složitou dřevěnou nadstavbou se spoustou ozdobných balkonků a s červenou taškovou střechou. Kdysi by bylo stavení celé z kamene, ale bylo tomu již mnoho let, kdy urození pánové v Amadicii naposled potřebovali kamenné pevnosti, a královské zákony nyní vyžadovaly jen dřevěné stavby. Žádný vzbouřený pán by proti králi dlouho nevydržel. Ovšem, děti Světla byly z tohoto zákona vyňaty. Vlastně se na ně nevztahovalo značné množství amadicijských zákonů. Elain se musela učit i zákony a zvyky jiných zemí, když byla malá.

Na vzdálených kopcích se také objevovala pole, z nichž již byla sklizena úroda, jako hnědé záplaty na zeleném suknu, a lidé na nich pracující vypadali jako mravenci. Všechno vypadalo suché. Jeden blesk by zažehl oheň, který by mohl spálit celé legue. Ale blesky znamenaly déšť, a těch pár obláčků na obloze bylo příliš vysoko a byly řídké, aby z nich mohlo pršet. Elain nedbale napadlo, zda by dokázala vyvolat déšť. Naučila se počasí hodně ovládat. Přesto to pořád bylo dost těžké, když se muselo začínat z ničeho.

„Nenudí se má paní?“ ozvala se kysele Nyneiva. „Podle toho, jak má paní civí do kraje – a má paní se dívá pěkně svrchu – mám dojem, že má paní chce cestovat rychleji.“ Sáhla nad hlavu, otevřela malou záklopku a křikla: „Rychleji, Tome. Nehádej se! Ty buď taky zticha, Juiline Chytači zlodějů! Řekla jsem rychleji!“

Dřevěná záklopka s prásknutím zapadla, ale Elain přesto slyšela, jak Tom hlasitě bručí. Nejspíš nadával a klel. Nyneiva na muže poštěkávala celý den. Po chvíli zapráskal bič a kočár vyrazil kupředu ještě rychleji a kymácel se tak silně, že obě ženy na zlatým brokátem potažených sedadlech nadskakovaly. Když Tom povoz zakoupil, brokát byl pečlivě zbaven prachu, ale polstrování již dávno ztvrdlo. Přesto, jak už byla omlácená, Nyneiva zatínala zuby tak, že bylo jasné, že nehodlá Toma požádat, aby znovu zpomalil, hned poté, co mu přikázala, aby jel rychleji.

„Prosím, Nyneivo,“ řekla Elain. „Já –“

Druhá žena ji uťala. „Cítí se má paní nepohodlně? Vím, že urozený paní jsou zvyklý na pohodlí, na takový věci, o kterejch ubohá komorná nemůže nic vědět, ale má paní se určitě chce dostat do nejbližšího města dřív, než se setmí. Aby mé paní mohla její komorná naservírovat večeři a uložit mou paní do postele?“ Zuby jí cvakly, když se sedadlo zvedlo a setkalo se s jejím právě klesajícím pozadím, a ona se na Elain zlobně zamračila, jako by to byla její chyba.

Elain si ztěžkla povzdechla. Nyneiva zcela chápala důvody, tam v Mardecinu. Urozená paní nikdy necestuje bez komorné, a dvě urozené paní by nejspíš měly dvě. Pokud by neoblékly Toma nebo Juilina do šatů, znamenalo to, že to musí být jedna z nich. Nyneiva chápala, že Elain ví víc o tom, jak se má chovat urozená paní. Elain to nanesla velmi jemně a Nyneiva obvykle poznala, co je rozumné, když to slyšela. Obvykle. Ale to bylo tam, v dílně paní Macurové, poté, co nalily obě ženy jejich vlastním odporným lektvarem.

Když odjeli z Mardecinu, putovali až do půlnoci, kdy dorazili do malé vísky se zájezdním hostincem, kde vytáhli hostinského z postele a pronajali si dva mrňavé pokojíky s úzkými postelemi, vstali před rozedněním a hnali se dál, přičemž se jim podařilo o pár mil vyhnout Amadoru. To bylo včera. Žádného z nich by na první pohled nikdo nepovažoval za někoho jiného, než za koho se vydával, ale nikomu se nechtělo projíždět velkým městem plným bělokabátníků. V Amadoru stála pevnost Světla. Elain slyšela povídat, že v Amadoru kraluje král, ale vládne tu Pedron Niall.

Potíže začaly včera večer na místě zvaném Bellon na břehu blátivého potoka, velkolepě nazvaného řeka Gaen, asi dvacet mil od hlavního města. Hostinec U Bellonského brodu byl větší než ten první a paní Alfarová, hostinská, nabídla urozené paní Morelin soukromou jídelnu, což Elain nemohla dost dobře odmítnout. Paní Alfarová si byla jistá, že jedině komorná urozené paní Morelin, Nana, umí své paní správně posloužit. Urozené paní chtějí mít všechno správně, říkala paní hostinská, a taky by to tak mít měly, a její děvčata prostě nebyla na urozené paní zvyklá. Nana bude vědět přesně, jak chce urozená paní Morelin rozestlat postel, a připraví správně i hezkou koupel po horkém dni. Seznam věcí, které Nana udělá pro svou paní správně, byl nekonečný.

Elain si nebyla jistá, jestli takové zacházení amadicijská šlechta očekává, nebo jestli paní Alfarová prostě chce všechnu práci hodit na cizinčinu služebnou. Elain se snažila Nyneivu ušetřit, ale ona říkala „jak si přeješ“ a „má paní je velmi zvláštní“ stejně často jako hostinská. Elain by pak vypadala jako husa, nebo aspoň jako podivínka, kdyby naléhala. A oni se přece snažili nepřitahovat nevhodnou pozornost.

Dokud byli v Bellonu, Nyneiva se na veřejnosti chovala jako dokonalá komorná urozené paní. V soukromí to ale bylo něco jiného. Elain si přála, aby se prostě obrátila do sebe, místo aby ji pořád otloukala o hlavu tu komornou urozené paní z Morny. Její omluvy se setkávaly s „má paní je příliš laskavá", nebo je Nyneiva prostě ignorovala. Už se jí znovu neomluvím, řekla si v duchu aspoň popadesáté. Ne za něco, co není moje chyba.

„Tak mě napadlo, Nyneivo.“ Svírajíc visící řemen, se Elain cítila jako míček v dětské hře zvané v Andoru skočka, kdy se snažíte co nejvíckrát odrazit barevnou vlněnou kouli od pálky. A Elain také nehodlala prosit, aby kočár zpomalil. Vydrží to stejně dlouho jako Nyneiva. Ta ženská je tak umíněná! „Chci se dostat do Tar Valonu a zjistit, co se děje, ale –“

„Má paní přemýšlela? Mou paní musí z tý námahy bolet hlava. Udělám mé paní moc dobrej čaj z ostropysku a červenejch sedmikrásek, hned jak –“

„Mlč, Nano,“ řekla Elain klidně, ale důrazně. Dokonale přitom napodobila svou matku. Nyneivě spadla brada. – „Jestli se budeš takhle mračit a tahat za cop, můžeš klidně jet na střeše se zavazadly.“ Nyneiva přidušeně vykvíkla a snažila se promluvit, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Velmi uspokojivé. „Občas si zřejmě myslíš, že jsem pořád malé dítě, ale to ty se chováš jako malá. Neprosila jsem se tě, abys mi myla záda, ale byla bych se s tebou musela poprat, abych tě zastavila. A nezapomeň, že jsem ti na oplátku nabídla, že je umyju já tobě. A nabídla jsem ti, že budu na přistýlce spát já. Ale ty sis tam vylezla a odmítla jsi slézt. Tak se přestaň mračit. Jestli chceš, budu v příštím hostinci dělat komornou já.“ Nejspíš by to byla pohroma. Nyneiva by na Toma křičela před lidmi nebo by někomu dala jednu za ucho. Ale Elain byla ochotná podstoupit cokoliv za trochu klidu. „Můžeme zastavit hned teď a převléci se za stromy.“

„Vybraly jsme šaty, co ti padnou,“ zamumlala po chvíli druhá žena. Znovu otevřela poklop a křikla: „Zpomal! Copak nás chceš zabít? Chlapi hloupí!“

Jak kočár rozumně zpomalil, nahoře zavládlo naprosté ticho, ale Elain by se byla vsadila, že spolu oba muži hovoří. Urovnala si vlasy, jak jen zvládla bez zrcátka. Ještě ji pokaždé ohromilo, když se do nějakého podívala a uviděla ty černé vrkoče. Zelené hedvábí také potřebovalo pořádně vykartáčovat.

„Na cos to myslela, Elain?“ zeptala se Nyneiva. Na tvářích měla karmínové skvrny. Aspoň že věděla, že má Elain pravdu, ale to, že ustoupila, byla jediná omluva, kterou byla ochotná poskytnout.

„Spěcháme do Tar Valonu, ale víme, co nás vlastně ve Věži čeká? Jestli amyrlin opravdu vydala takové rozkazy... Nemůžu tomu uvěřit a nerozumím tomu, ale nehodlám jen tak nakráčet do Věže, dokud nebudu vědět, oč se jedná. Jen hlupák strčí ruku do dutého stromu, aniž by věděl, co je uvnitř.‘“

„Lini byla docela moudrá ženská,“ zabručela Nyneiva. „Mohly bychom zjistit víc, kdybych našla na dveřích viset vzhůru nohama další svazek žlutejch květin, ale do tý doby bychom se měly chovat tak, jako by Věž ovládaly černý adžah.“

„Paní Macurová už určitě poslala Narenwin dalšího holuba. S popisem tohohle kočáru a šaty, které jsme vzaly, a nejspíš i Toma a Juilina."

„S tím se nedá nic dělat. Tohle by se nestalo, kdybychom tolik nelelkovaly v Tarabonu. Měli jsme použít loď.“ Elain jen hleděla na ten obviňující tón, ještě že měla Nyneiva tolik cti, aby se znovu začervenala. „No, už se stalo. Moirain zná Siuan Sanche. Třeba by se Egwain mohla zeptat –“

Kočár náhle prudce zastavil a hodil Elain dopředu na Nyneivu. Když se Elain snažila vymotat a odstrčit od sebe Nyneivu, slyšela řičení zmítajících se koní.

Elain objala saidar a vystrčila hlavu z okénka – a pravý zdroj s úlevou propustila. Bylo to něco, co nejednou viděla projíždět Caemlynem. V odpoledních stínech na velké mýtině vedle cesty tábořil kočovný zvěřinec. V jedné kleci, zabírající celou zadní část vozu, podřimoval velký lev s černou hřívou, zatímco jeho dvě družky přecházely v jiné. Třetí klec byla otevřená a před ní jakási žena nechávala dva černé medvědy s bílými tlamami balancovat na velkých červených míčích. V jiné kleci bylo něco, co vypadalo jako velký chlupatý kňour, až na to, že zvíře mělo příliš špičatý čenich a pracky s dlouhými drápy. Elain věděla, že pochází z Aielské pustiny a jmenuje se capar. V dalších klecích byla další zvířata a ptáci s peřím jasných barev, ale na rozdíl od zvěřinců, které viděla, tenhle cestoval také s lidskými účinkujícími. Dva muži spolu žonglovali se stuhami omotanými obručemi a čtyři akrobaté cvičili stojíce jeden druhému na ramenou ve vysoké věži. Nějaká žena krmila tucet psů, kteří na její povel chodili po zadních a metali salta. Elain netušila, k čemu to je.

Ale koně se nezačali plašit a vzpínat a koulet očima bez ohledu na to, co Tom prováděl s opratěmi, kvůli tomuhle. Elain lvy sama cítila, ale koně třeštili oči na tři obrovská šedá zvířata s vrásčitou kůží. Dvě byla vysoká jako kočár, s velkýma ušima a velkými zakřivenými kly po stranách dlouhého nosu, jenž jim visel až k zemi. Třetí bylo menší než koně, i když nejspíš vážilo zrovna tolik, a nemělo kly. Mládě, usoudila Elain. To malé škrábala za uchem těžkým zahnutým bodcem žena se světlými vlasy. Elain taková zvířata viděla již dřív. A nečekala, že je ještě někdy uvidí.

Z tábora vyšel vysoký tmavovlasý muž a i v tomhle vedru měl na sobě červený hedvábný plášť, jímž mávl, když se klaněl. Vypadal hezky, měl pěkně tvarované nohy a obojího si byl dobře vědom. „Odpusť, má paní, že tito obří kňouro-koně poděsili tvá zvířata.“ Když se narovnal, kývl na dva své muže, aby pomohli koně uklidnit, pak se zarazil, zahleděl se na ni a zamumlal: „Přestaň mi bušit, srdce.“ Bylo to právě tak hlasité, aby Elain pochopila, že to měla zaslechnout. „Jsem Valan Luca, má paní, a ukazuji neobyčejné. Tvá přítomnost mě zcela ohromila.“ Znovu se uklonil, ještě vybraněji než předtím.

Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a zachytila stejný pobavený úsměv, o němž věděla, že je i na jejích rtech. Muž plný sebevědomí, tenhle Valan Luca. Jeho muži očividně koně uklidňovat uměli moc dobře. Zvířata sice ještě frkala a podupávala, ale oči už neměli tak vyvalené jako předtím. Tom a Juilin civěli na podivná zvířata skoro stejně jako koně.

„Kňouro-koně, mistře Luco?“ prohodila Elain. „Odkudpak pocházejí?“

„Obří kňouro-koně, má paní,“ zněla odpověď, „z bájné Shary, kde jsem osobně vedl výpravu do divočiny plné podivných civilizací a zvláštních věcí, abych je chytil. Velmi rád bych ti o všem povyprávěl. O obřích lidech, dvakrát větších než ogier.“ Mával rukama, aby to ukázal. „O bytostech bez hlavy. O ptácích dost velkých, aby unesli dorostlého býka. O hadech, kteří dokážou polknout člověka. O městech postavených z pevného zlata. Sestup, má paní, a já ti o tom povyprávím.“

Elain nepochybovala, že Luca by rád zaujal sám sebe vlastními vyprávěnkami, ale rozhodně pochybovala, že tato zvířata pocházejí ze Shary. Například Mořský národ neviděl ze Shary víc než hradbami obehnané přístavy, kam jedině směli cizinci vstoupit. Nikoho, kdo se kdy vydal za tyto hradby, už nikdy nikdo nespatřil. A pak s Nyneivou viděly podobná zvířata ve Falme během seanchanského vpádu. Seanchané je používali jak k práci, tak v bitvě.

„Myslím, že ne, mistře Luco,“ sdělila mu.

„Tak dovol, ať ti něco předvedeme,“ řekl muž rychle. „Jak vidíš, nejsme jen tak nějaký kočovný zvěřinec, ale něco zcela nového. Soukromé představení. Akrobati, žongléři, cvičená zvířata, nejsilnější muž světa. Dokonce i ohňostroje. Máme s sebou ohňostrůjce. Jsme na cestě do Ghealdanu a zítra zmizíme na křídlech větru. Ale pár penízků –“

„Má paní řekla, že ne,“ vložila se do toho Nyneiva. „Svý peníze může utratit za lepší věci, než koukáním na zvířata.“ Vlastně sama držela jejich měšce železnou pěstí a váhavě utrácela jen za to, co nutně potřebovali. Zřejmě si myslela, že by všude měly být stejné ceny jako u nich ve Dvouříčí.

„Proč chcete jet do Ghealdanu, mistře Luco?“ zeptala se Elain. Nyneiva vždycky něco vyhrotila a nechala ji, aby to urovnala. „Slyšela jsem, že tam mají velké potíže. Slyšela jsem, že vojsko nedokázalo zničit toho muže, co si říká prorok a co pořád káže o Draku Znovuzrozeném. Určitě se nechcete dostat do potíží.“

„Je to velmi přehnané, má paní. Velmi přehnané. Tam, kde je hodně lidí, tam se chtějí bavit. A kde se chtějí lidé bavit, je moje představení vždycky vítané." – Luca zaváhal a přistoupil blíž ke kočáru. Když vzhlédl Elain do očí, přelétl mu po tváři rozpačitý výraz. „Má paní, pravdou je, že bys mi prokázala velkou laskavost, kdybys mi dovolila pro tebe uspořádat představení. Totiž jeden kňouro-kůň způsobil menší potíže ve městě dál po silnici. Byla to nehoda,“ dodal spěšně, „to tě ujišťuji. Jsou to mírní tvorové. Vůbec nejsou nebezpeční. Ale lidé v Siendě mi odmítají dovolit vystupovat, nebo dokonce tam vstoupit... No, všechny peníze jsem utratil, abych zaplatil škody a pokuty.“ Trhl sebou. „Zvlášť na pokuty. Kdybys mi dovolila vystoupit před tebou – za pár penízků, vážně – označil bych tě za patronku vystoupení, kamkoliv bychom ve světě zavítali, a šířili slávu tvé štědrosti, má paní...?“

„Morelin,“ řekla Elain. „Urozená paní Morelin z rodu Samared.“ S novými vlasy se mohla vydávat za Cairhieňanku. Neměla čas podívat se na jeho vystoupení, i když jindy by ho s potěšením zhlédla, a taky mu to řekla, dodávajíc: „Ale trochu ti přece pomohu, jestli nemáš peníze. Dej mu něco, Nano, ať mu to pomůže na cestě do Ghealdanu.“ Poslední, co chtěla, bylo, aby „šířil slávu jejího jména", ale pomáhat chudým a lidem v nesnázích byla povinnost, před níž nehodlala couvat, pokud měla možnost, ani v cizí zemi.

Nyneiva s vrčením vylovila měšec od pasu a sáhla dovnitř. Vyklonila se z kočáru natolik, aby mohla Lucovi vtisknout mince přímo do dlaně. Muž se zatvářil ohromeně, když řekla: „Kdybys měl slušnou práci, nemusel bys žebrat. Jeď dál, Tome!“

Tomův bič zapráskal a Elain to odhodilo zpátky na sedadlo. „Nemusela jsi být tak hrubá,“ řekla. „Ani tak prudká. Kolik jsi mu dala?“

„Stříbrný groš,“ opáčila Nyneiva klidně a vracela měšec zpátky do opasku. „A víc, než si zaslouží.“

„Nyneivo,“ zasténala Elain. „Ten člověk si asi myslí, že jsme si z něj udělaly legraci.“

Nyneiva odfrkla. „S těmi rameny by ho slušná práce nezabila.“

Elain mlčela, i když nesouhlasila. Ne úplně. Práce by tomu muži jistě neublížila, ale ona si nemyslela, že by se tu dala nějaká najít. Podle mě by sice mistr Luca nepřijal žádnou práci, která by mu nedovolila nosit tu pláštěnku. Ale kdyby se o tom zmínila, Nyneiva by se s ní nejspíš začala hádat – když jemně poukázala na věci, které Nyneiva neznala, ta ji byla schopná obvinit z toho, že se chová nadutě nebo ji poučuje – a Valan Luca rozhodně nestál za další rozmíšku tak brzy potom, co urovnala tu předchozí.

Stíny se dloužily, když konečně dorazili do Siendy, poměrně velké vesnice s kamennými domy s doškovými střechami a dvěma hostinci. Ten první, U královského kopiníka, měl zející díru v místě, kde bývaly přední dveře, a dav čumilů sledoval dělníky, kteří to spravovali. Možná se „kňouro-koni“ pana Lucy nelíbilo znamení, nyní opřené vedle díry, na němž byl vyobrazen útočící voják se skloněným kopím. Znamení zřejmě bylo strženo.

Kupodivu bylo v davu ve špinavých ulicích ještě víc bělokabátníků než v Mardecinu, mnohem víc, a kromě toho ještě další vojáci, muži v osnířích s kbelcovými helmy, kteří měli na modrých pláštích hvězdu a bodlák Amadicie. Nedaleko musela být posádka. Královi muži a bělokabátníci se zřejmě vůbec neměli v lásce. Buď kolem sebe obcházeli, jako by muži v nesprávných barvách neexistovali, nebo po sobě vrhali vyzývavé pohledy, jen jen že netasili meče. Někteří z mužů v bílých pláštích měli za slunečním kotoučem na pláštích rudou pastýřskou hůl. Ruka Světla, tak si říkali, ruka, která hledá pravdu, ale všichni ostatní jim říkali tazatelé. Od těch se drželi dál dokonce i ostatní bělokabátníci.

Vcelku to stačilo, aby se Elain sevřel žaludek. Avšak světla nezbývala víc než hodina, pokud tolik, a to ani teď, v pozdním létě. I kdyby jeli půl noci dál, neměli zaručeno, že pak najdou další hostinec, a jet dál takhle pozdě by mohlo přilákat pozornost. Kromě toho měli dnes důvod zastavit brzy.

Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a druhá žena po chvíli kývla a řekla: „Musíme zastavit."

Když kočár zastavil před zájezdním hostincem U světla pravdy, Juilin seskočil, aby otevřel dvířka, a Nyneiva čekala s uctivým výrazem na tváři, aby mohla Elain pomoci dolů z kočáru. Bleskla však po Elain úsměvem. Zřejmě zase neupadne do mrzutého mračení. Kožený tlumok, který měla přehozený přes rameno, vypadal trochu podezřele, ale ne příliš, aspoň v to Elain doufala. Teď, když Nyneiva znovu získala zásobičku bylin a mastí, nehodlala je pustit z dohledu.

Při prvním pohledu na znamení hostince – zlaté slunce s paprsky jako to, které děti nosily na svých pláštích – zatoužila po tom, aby si „kňouro-koně“ vybrali tento dům, místo toho druhého. Aspoň za sluncem nebyla pastýřská hůl. Polovina mužů v šenku měla sněhobílé pláště a přilbice měli položené na stolech před sebou. Elain se zhluboka nadechla a ovládla nutkání otočit se na patě a utéci.

Nebýt těch vojáků, byl by to příjemný hostinec, s vysokým stropem z trámů a tmavým leštěným deštěním. Nařezané zelené větévky zdobily studené výklenky dvou velkých krbů a z kuchyně se do šenku nesla vůně dobrého jídla. Služebné v bílých zástěrách se všechny tvářily vesele, jak tak pobíhaly mezi stoly s podnosy naloženými vínem, pivem a jídlem.

Příjezd urozené paní způsobil v takové blízkosti hlavního města menší pozdvižení. Nebo to třeba bylo kvůli sídlu místního pána. Pár mužů k ní vzhlédlo, avšak víc si jich se zájmem obhlíželo „komornou", i přesto, že je Nyneivin vážný, ba zachmuřený výraz, když si uvědomila, že civí na ni, zahnal zpátky k vínu. Nyneiva si zřejmě myslela, že když se na ni muž podívá, páše tím zločin, i když jí nic neřekne, ani se nedívá chlípně. Elain vzhledem k tomu občas napadlo, proč asi nenosí méně slušivé šaty. Hrozně se nadřela, aby ty prosté šedé šaty druhé ženě dokonale padly. Nyneiva byla s jehlou beznadějná, když přišlo na jemnou práci.

Hostinská, paní Jharenová, byla kyprá žena s dlouhými šedivými kudrnami, hřejivým úsměvem a pátravýma tmavýma očima. Elain tušila, že by rozpoznala odřený lem či splasklý měšec i na deset kroků. Ony prohlídkou očividně prošly, protože hostinská udělala hluboké pukrle a doširoka roztáhla šedé sukně, a dlouze je vítala, přičemž chtěla vědět, zda se urozená paní ubírá z nebo do Andoru.

„Z,“ odpověděla Elain s mdlou povýšeností. „Bály ve městě byly velmi zábavné a král Ailron je tak hezký, jak se povídá, což u králů nebývá obvyklé, ale musím se vrátit na své panství. Chci pokoj pro sebe a pro Nanu a něco pro lokaje a kočího.“ Když si vzpomněla na Nyneivu a přistýlku, dodala: „Musíme mít dvě postele. Potřebuji mít Nanu u sebe, a když bude mít jenom přistýlku, bude mne budit chrápáním.“ Nyneivin uctivý výraz dostal trhliny – naštěstí jenom maličké – ale byla to docela pravda. Hrozně chrápala.

„Ovšem, má paní,“ přitakala kyprá hostinská. „Mám přesně to, co potřebujete. Ale vaši muži budou muset spát dole ve stáji na seníku. Jak sama vidíš, máme tu docela plno. Skupina vandráků přivedla do města nějaká hrozná zvířata a jedno z nich skoro zničilo Královského kopiníka. Ubohý Sim přišel o víc než půlku hostí, a všichni přišli sem.“ Úsměv paní Jharenové byl spíš spokojený než soucitný. „Mám ale jeden pokoj volný.“

„Určitě bude stačit. Když mi pošleš lehkou večeři a vodu na mytí, myslím, že se odeberu hned nahoru.“ Za okny bylo pořád vidět sluneční světlo, ale ona si půvabně dala ruku před ústa, jako by potlačovala zívnutí.

„Ovšem, má paní. Jak si přeješ. Tudy.“

Paní Jharenová si zřejmě myslela, že musí Elain bavit celou cestu, co ji vedla na druhé poschodí. Celou dobu žvatlala o tom, jak nacpaný hostinec je a jaký to je zázrak, že má volný pokoj, o vandrácích s jejich zvířaty a jak je vyhnali z města a ještěže se jich zbavili, o všech šlechticích, kteří za ta léta přebývali v jejím podniku, dokonce tu jednou byl i sám velící kapitán dětí Světla. No, teprve včera tudy prošel hledač Valerského rohu na cestě do Tearu, kde prý Tearský Kámen padl do rukou nějakého falešného Draka, a není to hrozná odpornost, že muži dokážou dělat takové věci? „Doufám, že ho nikdy nenajdou.“ Šedé kudrny se jí zavlnily, jak zavrtěla hlavou.

„Valerský roh?“ zeptala se Elain. „Proč ne?"

„No, má paní, jestli ho najdou, bude to znamenat, že se blíží Poslední bitva. Že se Temný osvobozuje.“ Paní Jheranová se zachvěla. „Světlo dej, ať roh nikdy nenajdou. Pak by nemohlo dojít k Poslední bitvě, ne?“ Na tak zvláštní logiku se nedalo nijak odpovědět.

Ložnice byla útulná, i když ne úplně přecpaná. Dvě úzké postele s pruhovanými přehozy stály vedle okna vedoucího na ulici a mezi nimi a kolem bíle omítnutých stěn se dalo tak tak projít. Vybavení doplňoval malý stolek s lampičkou a krabičkou s troudem mezi postelemi, květovaný koberec a stojan s umyvadlem a malým zrcátkem. Všechno bylo přinejmenším čisté a skvěle vyleštěné.

Hostinská natřásla polštáře, uhladila přehoz a oznámila jim, že v matracích je nejlepší husí peří a sluhové jí přinesou truhlice nahoru po zadním schodišti a všechno bude moc pěkné a v noci vane příjemný větřík, pokud si paní otevře okno a nechá dveře pootevřené. Jako by mohla spát s dveřmi otevřenými na veřejnou chodbu. Než se Elain podařilo dostat paní Jharenovou ven, dorazily dvě dívky v zástěrách s velkým modrým džbánem s vodou, z níž se kouřilo, a velkým lakovaným podnosem překrytým bílým plátýnkem. Pod látkou bylo na jedné straně vidět karafu na víno a dva poháry.

„Podle mě si myslela, že bychom mohly utéct ke Královskému kopiníkovi i s tou dírou,“ poznamenala Elain, když byly dveře pevně zavřené. Bylo tu právě tak dost místa pro ně a truhlice. „Nevím jistě, jestli bychom neměly.“

„Já nechrápu,“ prohlásila Nyneiva napjatým hlasem.

„Ovšemže ne. Ale musela jsem něco říci.“

Nyneiva si hlasitě odkašlala, ale řekla jen: „Jsem ráda, že jsem tak utahaná, že půjdu rovnou do postele. Kromě toho ločidla jsem v tom, co měla ta ženská Macurová v domě, nenašla nic na spaní.“

Tom a Juilin museli jít celkem třikrát, aby nahoru přinesli všechny železem obité dřevěné truhlice, přičemž celou cestu brblali, jak už to muži dělávají, o tom, že je musejí vláčet nahoru po úzkém zadním schodišti. Když přitáhli první truhlici – ta měla závěsy ve tvaru listů a byly v ní skoro všechny jejich peníze a cennosti včetně zachráněných ter’angrialů – bručeli také, že musejí spát ve stájích, ale stačil jim jediný pohled na pokojík, vyměnili si pohledy a zavřeli pusu. Aspoň tedy přestali mluvit o tomhle.

„Půjdem se kouknout, co se dá zjistit v šenku,“ řekl Tom, když dovnitř nacpali poslední truhlici. Zůstalo právě dost místa, aby se dalo dojít k umyvadlu.

„A možná se trochu projdem po dědině,“ dodal Juilin. „Lidi mluví, když je na ulici tolik nepořádku, jako jsem cestou viděl.“

„To bude dobře,“ prohlásila Elain. Tolik chtěli sami sebe přesvědčit, že dělají víc, než že jen vláčejí a nosí náklady. Tak tomu bylo i v Tanchiku – a samozřejmě také v Mardecinu – a může to tak být zase, ale tady těžko. „Buďte opatrní, ať se nedostanete do potíží s bělokabátníky.“ Muži si vyměnili dlouhý útrpný pohled, jako by je nikdy neviděla s potlučenými a krvácejícími obličeji poté, co se vydali pátrat po informacích, ale ona jim odpustila a usmála se na Toma. „Už se nemohu dočkat, až uslyším, co jste zjistili.“

„Ráno,“ doplnila důrazně Nyneiva. Tak nápadně se odvracela od Elain, že se na ni mohla úplně klidně otevřeně mračit. „Jestli nás vyrušíte kvůli něčemu menšímu, než jsou trolloci, tak zjistíte, zač je toho loket.“

Pohled, který mezi oběma muži přelétl, vydal za celé knihy – a Nyneivu to přimělo prudce zvednout obočí – ale když jim váhavě předala pár mincí, oni odešli s příslibem, že nechají ženy v klidu spát.

„Když si s Tomem nemůžu ani promluvit,“ začala Elain, když muži odešli, ale Nyneiva ji přerušila.

„Nedovolím jim, aby sem vrazili, když spím jenom v košili.“ Neohrabaně si rozepínala knoflíčky na zádech. Elain jí šla pomoci, ale Nyneiva ji zarazila: „To zvládnu. Ty mi vyndej prsten.“

Elain si odfrkla a vykasala si suknice, aby mohla sáhnout do malého kapsáře, který si všila dospodu. Když se chce Nyneiva chovat popudlivě, ať si. Nebude na to odpovídat, ani když Nyneiva začne, znovu se svou tirádou. V kapsáři měla dva prsteny. Ten zlatý s Velkým hadem, který dostala, když povýšila mezi přijaté novicky, nechala v kapsáři a vyndala ten kamenný.

Byl posetý tečkami a proužky červené, modré a hnědé barvy, byl na prst příliš velký, byl zploštělý a navíc zkroucený. Sice to bylo zvláštní, ale prsten měl jen jednu hranu. Když jste jeli prstem po hraně prstenu, obkroužili jste ho zevnitř i zvenčí a vrátili se zase na místo, odkud jste začali. Byl to ter’angrial, a tento umožňoval přístup do Tel’aran’rhiodu i někomu, kdo neměl nadání jako Egwain a Aielanky chodící ve snu. Bylo jen třeba, aby se člověku při spánku dotýkal holé kůže. Na rozdíl od dvou ter’angrialů, které sebraly černým adžah, nebylo při používání tohoto nutné usměrňování. Pokud Elain věděla, mohl by ho použít i muž.

Nyneiva, pouze ve lněné košili, navlékla prsten na kožený řemínek k Lanovu pečetnímu prstenu a vlastnímu prstenu s Velkým hadem, zavázala konečky a znovu si řemínek dala kolem krku. Pak si lehla do postele. Opatrně zastrčila prsteny za košili a položila si hlavu na polštář.

„Už je čas, aby se tam Egwain a moudré dostaly?“ zeptala se Elain. „Nikdy neumím vypočítat, kolik je v Pustině hodin.“

„Je čas, pokud se tam nevydala dřív, což by neudělala. Moudré ji drží na krátkým vodítku. Z dlouhodobýho hlediska jí to jenom prospěje. Vždycky byla hrozně umíněná.“ Nyneiva otevřela oči a podívala se na ni – na ni! – jako by to platilo i o Elain.

„Nezapomeň Egwain říct, aby Randovi vyřídila, že na něj myslím.“ Nehodlala dovolit, aby ta ženská začala hádku. „Pověz jí, ať... ať mu řekne, že ho miluji, a jen jeho.“ Tak. Bylo to venku.

Nyneiva vyvrátila oči opravdu dost urážlivým způsobem. „Jestli to chceš,“ řekla suše a zavrtala se do polštářů.

Když začala druhá žena dýchat pomalu a pravidelně, Elain přistrčila ke dveřím truhlici, posadila se na ni a čekala. Čekání vždy nesnášela. Nyneivě by jedině patřilo, kdyby odešla do šenku. Tom tam nejspíš ještě bude a... A nic. Měl být jejím kočím. Napadlo ji, zda Nyneiva přemýšlela i o tomhle, než souhlasila, že bude dělat komornou. S povzdechem se opřela o dveře. Opravdu nenáviděla čekání.