Oheň z nebes

5 Mezi moudrými

Stojíc co nejblíž malému ohýnku uprostřed stanu se Egwain pořád třásla, když nalévala vodu z velké čajové konvice do hluboké mísy s modrými pruhy. Stáhla bočnice stanu, ale vrstvami barevných koberců na zemi dovnitř stále pronikal chlad a všechno teplo ohně jako by vyletovalo ven kouřovým otvorem uprostřed střechy stanu, takže dole zůstával jen zápach hořícího kravského trusu. Málem jí cvakaly zuby.

Pára, stoupající z vody, již začínala řídnout. Egwain na chvíli sáhla po saidaru a usměrnila pramínek ohně, aby vodu zase ohřála. Amys nebo Bair by se nejspíš vykoupaly ve studené vodě, i když ony vlastně používaly potní lázně. No tak nejsem tak tvrdá jako ony. Nevyrostla jsem v Pustině. Nemusím zmrznout k smrti a umývat se ve studené vodě, když nechci. Cítila se provinile, když kostkou levandulí navoněného mýdla, zakoupeného u Hadnana Kadereho, mydlila kousek látky. Moudré jí sice nikdy neřekly, aby dělala něco jiného, ale jí to přesto připadalo jako podvádění.

Propustila pravý zdroj a lítostivě si povzdechla. I když se třásla zimou, tiše se zasmála nad vlastní hloupostí. Ta nádhera, být naplněna jedinou silou, úžasným prouděním života a vnímáním, byla nebezpečná. Čím víc jste ze saidaru táhly, tím víc jste chtěly vytáhnout, a bez sebeovládání jste nakonec vytáhly víc a buď jste zemřely, nebo samy sebe utišily. A to rozhodně nebylo k smíchu.

To je jedna z tvých největších chyb, poučovala sama sebe odhodlaně. Vždycky chceš zvládnout víc, než bys měla. Měla ses umýt studenou vodou. To by tě naučilo sebeovládání. Jenže toho bylo tolik k učení, a občas jí připadalo, že i celý život je příliš krátký, aby se to naučila. Její učitelky byly pořád tak opatrné, ať už to byly moudré nebo Aes Sedai ve Věži. Bylo těžké držet se zpátky, když věděla, že je v mnoha směrech předčí. Dokážu víc, než si ony uvědomují.

Zasáhl ji závan mrazivého vzduchu a rozvířil po stanu kouř z ohně, a ženský hlas pravil: „Zlíbí-li se ti –“

Egwain nadskočila a pronikavě vyvřískla, než ze sebe dostala: „Zavři to!“ Musela se rukama chytit za ramena, aby přestala tancovat. „Jdi dovnitř nebo ven, ale zavři to!“ Všechna ta námaha, aby to tu ohřála, a teď měla od hlavy k patě husí kůži!

Bíle oděná žena se po kolenou vsunula do stanu a stáhla za sebou stanovou chlopeň. Oči měla sklopené a ruce poddajně složené. To stejné by byla udělala, i kdyby ji Egwain udeřila, místo aby na ni křičela. „Zlíbí-li se ti,“ zopakovala tiše, „moudré mě poslaly, abych tě přivedla do potního stanu.“

Egwain, jež si zrovna přála, aby se mohla postavit přímo do ohně, zasténala. Světlo spal Bair a její umíněnost! Kdyby nebylo bělovlasé moudré, byly by teď v pokojích ve městě, místo ve stanech na okraji města. Mohla jsem mít pokoj se skutečným ohništěm. A dveřmi. Byla ochotná se vsadit, že Rand nemusí snášet lidi, neustále se courající dovnitř, kdykoliv se jim zachce. Rand zatracený Drak al’Thor luskne prsty a Děvy skáčou jako služtičky. Sázím se, že mu našly i skutečnou postel, místo matrace na zemi. Byla si jistá, že mu každou noc připravují horkou koupel. Děvy mu nejspíš tahají do pokojů horkou vodu. Sázím se, že mu dokonce našly i měděnou koupací vanu.

Amys a dokonce i Melain byly ochotné na Egwaininy návrhy přistoupit, ale Bair si dupla, a ony se podvolily jako gai’šainky. Egwain usoudila, že když Rand přináší tolik změn, Bair se chce držet starých způsobů, jak jen to půjde, ale přála si, aby si ta žena vybrala něco jiného, v čem bude neústupná.

Na odmítnutí nebylo ani pomyšlení. Slíbila moudrým, že zapomene, že je Aes Sedai – což bylo snadné, protože jí nebyla – a udělá přesně to, co jí řeknou. To byla ta těžší část. Byla z Věže dost dlouho, aby se znovu stala vlastní paní. Ale Amys jí naprosto jasně řekla, že chození ve snu je nebezpečné, i když víte, co děláte, a pak vlastně mnohem nebezpečnější. Kdyby neposlechla v bdělém světě, nemohly by jí věřit, že poslechne ve snu, a tuto zodpovědnost na sebe nechtěly brát. A tak plnila úkoly spolu s Aviendhou, přijímala tresty, jak nejlépe zvládala, a skočila, kdykoliv Amys, Melain nebo Bair řekly žába. Obrazně řečeno. Žádná z nich žábu v životě neviděla. Ne že by ode mne chtěly něco víc, než abych jim přinesla čaj. Ne, dneska večer je řada na Aviendze.

Malou chvíli uvažovala o tom, že si natáhne punčochy, ale nakonec se jenom sehnula a nazula si boty. Pevné boty, vhodné do Pustiny. Docela se jí stýskalo po hedvábných střevíčcích, které nosívala v Tearu. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ve snaze být společenská.

„Cowinda,“ zazněla pokorná odpověď.

Egwain si povzdechla. Snažila se s gai’šainy spřátelit, ale oni nikdy neodpovídali. Sluhové byli jedna z věcí, na které si nikdy neměla možnost zvyknout, i když gai’šainové nebyli tak úplně sluhové. „Tys byla Děva?“

Rychlý ohnivý záblesk tmavomodrých očí jí prozradil, že se nezmýlila, ale žena oči zase rychle sklopila. „Jsem gai’šainka. Předtím a potom není teď, a jenom teď existuje.“

„Ale z kterého jsi klanu a kmene?“ Na tohle obvykle nebylo třeba se ptát ani gai’šainů.

„Sloužím moudré Melain z klanu Jhirad Goshien Aielů.“

Egwain, která se snažila vybrat si mezi dvěma plášti, mezi pevným, z hnědého sukna, a modrým, z prošívaného hedvábí, který si koupila od Kadereho – kupec vyprodával všechno, co měl na vozech, aby měl místo pro Moirainin náklad, a za slušné ceny – se zarazila a na ženu se zamračila. To nebyla správná odpověď. Slyšela tuhle bezútěšnost, která některé gai’šainy občas přemáhala. Když skončil jejich rok a den, prostě odmítli sundat bílý šat. „Kdy ti vyprší čas?“ zeptala se tedy Egwain.

Cowinda se přikrčila ještě víc, skoro se na kolenou choulila. „Jsem gai’šainka.“

„Ale kdy se budeš moct vrátit ke svýmu klanu, do vlastní držby?“

„Jsem gai’šainka,“ oznámila žena ochraptěle vázaným koberečkům před očima. „Jestli se ti ta odpověď nelíbí, potrestej mě, ale jinou odpověď ti dát nemůžu.“

„Nebuď labuť,“ napomenula ji Egwain ostře. „A narovnej se. Nejsi ropucha.“

Bíle oděná žena okamžitě poslechla, posadila se na paty a podřízeně čekala na další rozkaz. K tomu krátkému vzplanutí jako by nikdy nedošlo.

Egwain se zhluboka nadechla. Ta žena se se svou bezútěšností smířila. Byla to hloupost, ale nic, co Egwain řekne, to nemůže změnit. A stejně, už měla být na cestě do potního stanu, a ne se tu vybavovat s Cowindou.

Při vzpomínce na studený průvan zaváhala. Ledový závan způsobil, že dva velké bílé květy, spočívající v mělké misce, se zpola zavřely. Pocházely z rostliny zvané segade, s tučným, kožnatým stonkem bez listů, který se ježil trny. Ráno narazila na Aviendhu, která je držela v dlaních a dívala se na ně. Aielanka sebou trhla, když ji spatřila, a potom je vtiskla Egwain do rukou, řkouc, že je utrhla pro ni. Egwain usoudila, že v Aviendze zůstalo dost z Děvy, aby nechtěla přiznat, že se jí líbí květiny. I když občas zahlédla některou z Děv, jak má ve vlasech nebo na kabátci květinu.

Snažíš se to odložit, Egwain z al’Vereů. Teď se přestaň chovat jako hloupá husička! Jsi stejně bláznivá jako Cowinda. „Veď mě,“ nařídila ženě, a měla právě tak dost času přehodit si přes nahé tělo vlněný plášť, když Cowinda odhrnula stanovou chlopeň a vykročila do mrazivé noci.

Nad hlavou jim zářily hvězdy jako jiskřivé tečky v temnotě a měsíc ve třetí čtvrti byl jasný. Tábor moudrých tvořil shluk dvou tuctů nízkých hromádek necelých sto kroků od místa, kde jedna z rhuideanských dlážděných ulic náhle končila v tvrdém, rozpukaném jílu a kamení. V měsíčním světle město vypadalo jako prapodivné útesy a skaliska. Každý stan měl stažené chlopně a ve vzduchu se mísil kouř z hořících ohňů a vůně připravovaného jídla.

Ostatní moudré sem chodily skoro denně na schůzky, ale noci trávily u vlastních klanů. Některé teď dokonce přespávaly v Rhuideanu. Bair ovšem ne. Tohle bylo nejblíž, jak byla Bair ochotna k městu přijít. Kdyby tam nebyl Rand, bezpochyby by trvala na tom, aby se utábořily v horách.

Egwain si oběma rukama pevně přidržovala plášť a šla, jak nejrychleji dokázala. Pod okraj pláště zalézaly ledové chomáčky a zastudily pokaždé, když holýma nohama oděv rozhrnula. Cowinda simusela vykasat bílé roucho nad kolena, aby se udržela v čele. Egwain doprovod gai’šainky vlastně nepotřebovala, ale protože ji poslaly, aby ji přivedla, byla by zahanbena a možná uražena, kdyby jí Egwain nedovolila jít s sebou. Zatínajíc zuby, aby jí necvakaly, si Egwain přála, aby se ta žena rozběhla.

Potní stan vypadal jako každý jiný, nízký, široký, s chlopněmi staženými až k zemi, jen kouřový otvor byl uzavřen. Opodál dohořel oheň, takže zbyly jen žhavé uhlíky rozsypané na několika kamenech o velikosti lidské hlavy. Nebylo dost světla, aby byla pořádně vidět malá hromádka ve stínu vedle vchodu do stanu, ale Egwain věděla, že to jsou úhledně složené ženské šaty.

Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu, spěšně skopla boty, spustila na zem plášť a málem po hlavě se vrhla do stanu. Chvíle chladu, než se za ní zavřela stanová chlopeň, a pak ji obklopilo parné vedro a vymáčklo z ní pot, který jí na těle okamžitě vytvořil lesklou vrstvu, zatímco ona ještě lapala po dechu a třásla se.

Tři moudré, které ji učily chodit ve snu, seděly a bez zájmu se potily, vlhké vlasy jím visely až do pasu. Bair rozmlouvala s Melain, jejíž zelenooká a zlatovlasá krása tvořila dost ostrý protiklad k ošlehané tváři a chomáčkům dlouhých bílých vlasů starší ženy. Amys měla také bílé vlasy – nebo spíš tak světle plavé, že vypadaly jako bílé – ale staře nevypadala. Ona a Melain mohly usměrňovat – což dokázalo jen málo moudrých – a bylo na ní něco z bezvěkosti Aes Sedai. Moirain, vedle ostatních zdánlivě útlá a malá, také vypadala nevzrušeně, i když se jí po světlé pleti řinul pot a tmavé vlasy měla potem připlácnuté k hlavě, a majestátně odmítala vzít na vědomí, že na sobě nemá ani nitku. Moudré používaly tenké zakřivené kousky bronzu, nazývané staera, k tomu, aby ze sebe seškrábaly pot a celodenní špínu.

Aviendha, celá zpocená, dřepěla uprostřed stanu vedle velkého černého kotle s rozpálenými, začouzenými kameny a opatrně, za pomocí kleští přendala poslední kámen z malého kotlíku do velkého. Když skončila, našplíchala na kameny vodu z vědra, čímž vznikla další pára. Kdyby páry příliš ubylo, dostala by přinejmenším ostře vyhubováno. Až se příště moudré sejdou v potním stanu, bude řada na Egwain, aby se starala o kameny.

Egwain se opatrně posadila se zkříženýma nohama vedle Bair – místo vrstev koberců tu byla jen kamenitá půda, nepříjemně horká, hrbolatá a mokrá – a šokovaně si uvědomila, že Aviendha byla nedávno ztřískána proutkem. Když si Aielanka opatrně sedala na své místo vedle Egwain, činila tak s tváří stejně kamennou, jako byla půda ve stanu, přese všechno však sebou maličko trhla.

To bylo něco, co Egwain nečekala. Moudré vyžadovaly tvrdou disciplínu – dokonce tvrdší, než panovala ve Věži, což vyžadovalo nějakou dřinu – ale Aviendha pracovala na tom, aby se naučila usměrňovat, s pochmurným odhodláním. Nemohla chodit ve snu, ale rozhodně věnovala stejně tolik úsilí tomu, aby vstřebala každičkou kapku umění moudrých, jako kdy věnovala výuce v zacházení se zbraněmi jako Děva. Jistě, poté, co přiznala, že Randovi vyzradila, že moudré sledují jeho sny, nechaly ji tři dny strávit kopáním jako člověk hlubokých jam a jejich opětovným zasypáváním, ale to byl jeden z těch mála případů, kdy Aviendha překročila meze. Amys a druhé dvě ji často Egwain předhazovaly jako příklad pokorné poslušnosti a správného přístupu, až Egwain občas chtěla vřískat, i když byla Aviendha její kamarádka.

„Dala sis s příchodem na čas,“ podotkla Bair nevrle, když Egwain ještě nesměle hledala pohodlnější posezení. Hlas měla slabý a vetchý, ale také pevný jako železo. Dál si škrábala paže staerou.

„Mrzí mě to,“ řekla Egwain. Tak, to by mělo být dost pokorné.

Bair si odfrkla. „Za Dračí stěnou jsi Aes Sedai, ale tady jsi jenom žačka, a žačky se neopožďují. Když pošlu pro Aviendhu, nebo ji pro něco pošlu, tak utíká, i kdybych chtěla jenom špendlík. Rozhodně by ti neuškodilo, kdybys ji aspoň napodobovala.

Egwain, celá rudá, se pokusila dodat svému hlasu poddajnost. „Pokusím se, Bair.“ To bylo poprvé, kdy moudrá obě dívky srovnávala před ostatními. Egwain mrkla na Aviendhu a překvapilo ji, že se tváří zamyšleně. Občas si přála, aby její „skoro-sestra“ nebyla vždycky tak dobrým příkladem.

„To děvče se to naučí, Bair, nebo taky ne,“ řekla podrážděně Melain. „O pohotovosti ji můžeš poučovat později, jestli to bude ještě potřebovat.“ Byla sice jen o deset či dvanáct let starší než Aviendha, ale obvykle mluvila, jako by měla pod sukněmi bodlák. Možná seděla na ostrém kameni. Pokud ano, určitě by si nepřesedla. Očekávala by, že se pohne kámen. „Říkám ti znovu, Moirain Sedai, že Aielové půjdou za Tím, jenž přichází s úsvitem, ne za Bílou věží.“

Egwain očividně měla pochopit, o čem se tu mluví, během řeči.

„Je možné,“ prohlásila Amys vyrovnaným hlasem, „že Aielové budou znovu sloužit Aes Sedai, ale ten čas ještě nepřišel, Moirain Sedai.“ Na chvíli se přestala oškrábávat a klidně se na Aes Sedai zadívala.

Přijde to. Egwain si tím byla jistá, když teď Moirain poznala, že některé moudré mohou usměrňovat. Aes Sedai budou cestovat Pustinou, aby nalezly dívky, které je to možné naučit, a zcela jistě se taky pokusí odvést každou moudrou s touto schopností do Věže. Kdysi si dělala starosti, že moudré budou zastrašovány a pokořovány, odvlékány do Věže i proti své vůli. Aes Sedai nikdy nenechaly žádnou ženu, která mohla usměrňovat, běhat příliš dlouho volně mimo Věž. Už si ale starosti nedělala, i když moudré občas ano. Amys a Melain se silou vůle vyrovnaly snadno každé Aes Sedai, jak ostatně neustále dokazovaly s Moirain. A Bair by nejspíš dokázala přimět i Siuan Sanche, aby skákala skrz obruč, a Bair dokonce ani nemohla usměrňovat.

Co se toho týkalo, Bair ani nebyla moudrou s nejsilnější vůlí. Tato čest náležela ještě starší ženě, Sorilee z klanu Jarra Chareen Aielů. Moudrá z držby Shende uměla usměrňovat méně než většina novicek, ale na pochůzku si mohla poslat stejně snadno moudrou jako gai’šainku. A ony šly. Ne, nebyl důvod znepokojovat se kvůli tomu, že by někdo mohl zastrašovat moudré.

„Je pochopitelné, že chceš ochránit vaše země,“ připojila se Bair, „ale Rand al’Thor nás očividně nehodlá vést na trestnou výpravu. Nikomu, kdo se podvolí Tomu, jenž přichází s úsvitem, a Aielům, nebude ublíženo.“ Tak o tohle šlo. Ovšem.

„Mně nedělají starosti jenom životy nebo země.“ Moirain si královským gestem prstem otřela pot z čela, ale hlas měla skoro stejně stísněný jako Melain. „Jestli to dovolíte, bude to pohroma. Roky plánování teď mají přinést ovoce, a on to všechno hodlá zničit.“

„Plány Bílé věže,“ řekla Amys tak klidně, jako by souhlasila. „Ty plány s námi nemají nic společného. My, a ostatní moudré, musíme zvážit, co je správné pro Aiely. Dohlédneme na to, aby Aielové dělali to, co je nejlepší pro Aiely.“

Egwain napadlo, co by na to řekli kmenoví náčelníci. Jistě, často si stěžovali, že se moudré pletou do záležitostí, jež jim nepřináležejí, tak je to snad příliš nepřekvapí. Náčelníci všichni byli tvrdohlaví, avšak inteligentní muži, jenže Egwain tušila, že proti spojeným silám moudrých mají asi takovou šanci, jako vesnická rada u nich doma proti ženskému kroužku.

Tentokrát ale měla Moirain pravdu.

„Jestli Rand –“ začala Egwain, ale Bair ji ostře zarazila.

„Poslechneme si, co nám chceš říct, později, děvče. To, že znáš Randa al’Thora, je jistě cenné, ale teď mlč a poslouchej, dokud nebudeš vyzvána, abys promluvila. A přestaň se tvářit mrzutě, jinak ti podám jarmankový čaj.“

Egwain se zamračila. Úcta k Aes Sedai, i když to byla úcta mezi sobě rovnými, se nevztahovala na žačku, i když o ní věřily, že je Aes Sedai. Pro všechny případy však držela jazyk za zuby. Bair byla schopná ji poslat pro pytlíky s bylinami a nařídit jí, aby si ten neuvěřitelně hořký čaj uvařila sama. Neměl žádný léčivý účinek, moudré ho používaly proti mrzutosti a nevrlosti či čemukoliv, co se jim snad znelíbilo, což čaj léčil pouhou svou chutí. Aviendha ji na uklidněnou poplácala po rameni.

„Myslíš, že to pro Aiely taky nebude pohroma?“ Muselo být těžké mluvit chladně jako zimní potok, když jste se od hlavy k patě leskly sraženou párou a vlastním potem, ale Moirain to očividně žádné potíže nedělalo. „Bude to aielská válka znovu dokola. Budete zabíjet a pálit a loupit ve městech, zrovna jako jste to dělali předtím, dokud proti sobě neobrátíte každého muže i ženu do jednoho.“

„Pětina nám patří, Aes Sedai,“ prohlásila Melain a odhodila si dlouhé vlasy přes rameno, aby si mohla staerou očistit hladké rámě. I když měla vlasy splihlé párou, leskly se jí jako hedvábí. „Nebereme si víc dokonce ani od zabijáků stromů.“ Pohled, který vrhla na Moirain, byl příliš uhlazený, aby v něm nebyl skryt žádný význam. Věděly, že je Cairhieňanka. „Vaši králové a královny si berou stejně tolik na daních.“

„A až se státy obrátí proti vám?“ trvala stále na svém Moirain. „V aielské válce vás spojené státy zahnaly zpátky. To se může a určitě také stane zas, s velkými ztrátami na životech na obou stranách.“

„Nikdo z nás se nebojí smrti, Aes Sedai,“ sdělila jí Amys s mírným úsměvem, jako by něco vysvětlovala dítěti. „Život je sen, z něhož se všichni musíme probudit, než budeme moci snít znovu. Kromě toho, pod Janduinem překročily Dračí stěnu jen čtyři kmeny. Tady už jich je šest, a ty tvrdíš, že Rand al’Thor hodlá vzít všechny kmeny.“

„Rhuideanské proroctví říká, že nás zlomí.“ Jiskra v Melaininých zelených očích mohla patřit Moirain, nebo tam snad byla proto, že moudrá nebyla tak klidná, jak se tvářila. „Co záleží na tom, jestli to bude tady, nebo za Dračí stěnou?“

„Kvůli vám ztratí podporu každého státu západně od Dračí stěny,“ tvrdila Moirain. Vypadala klidná jako vždy, ale ostří v jejím hlase prozrazovalo, že by od minuty mohla žvýkat kamení. „On musí mít jejich podporu!“

„Má podporu aielského národa,“ řekla jí Bair tím křehkým, nepoddajným hlasem. Každé slovo zdůraznila mávnutím tenkou kovovou čepelkou. „Kmeny nikdy neměly stát, ale on z nás teď učiní jeden národ.“

„Nepomůžeme ti, abys ho od toho odvrátila, Moirain Sedai,“ dodala Amys stejně pevným hlasem.

„Nyní nás můžeš opustit, Aes Sedai, zlíbí-li se ti,“ řekla Bair. „Probraly jsme to, co sis přála prohovořit, stejně jako to, co jsme chtěly prohovořit my.“ Bylo to pronesenou zdvořile, ale přesto ji tím moudrá vlastně vyhodila ze stanu.

„Odejdu,“ opáčila Moirain, znovu samá chladná vyrovnanost. Mluvila, jako by to byl její nápad, její rozhodnutí. Touto dobou již byla zvyklá, že moudré neustále zdůrazňují, že nespadají pod pravomoc Věže. „Musím vyřídit jiné záležitosti.“

To musela být určitě pravda. Nejspíš to bylo něco, co se týkalo Randa. Egwain věděla, že se nemá ptát. Kdyby jí to Moirain chtěla říci, byla by jí to řekla, a pokud ne... Pokud ne, dostalo by se jí jen nějaké kluzké poznámky, jíž by se Aes Sedai opět vyhnula pravdě, nebo by jí Moirain prostě hrubě sdělila, že jí do toho nic není. Moirain věděla, že „Egwain Sedai ze zeleného adžah“ je podvod. Na veřejnosti tuto lež snášela, ale jinak dávala Egwain jasně najevo, kde je její pravé místo, kdykoliv se jí zlíbilo.

Jakmile Moirain odešla v závanu studeného vzduchu, promluvila Amys. „Aviendho, nalej čaj.“

Mladá Aielanka sebou překvapeně trhla a dvakrát otevřela ústa, než ze sebe vypravila: „Musím ho teprv uvařit.“ S tím po čtyřech vyběhla ze stanu. Druhý závan větru zvenčí rozvířil páru.

Moudré si vyměnily pohledy, které byly skoro stejně překvapené jako ten Aviendžin. Aviendha vždycky prováděla i ty nejtěžší úkoly dobře, i když ne vždycky s úsměvem. Něco jí muselo dělat velké starosti, když zapomněla na něco takového, jako uvařit čaj. Moudré vždycky chtěly čaj.

„Víc páry, holka,“ podotkla Melain.

Egwain si náhle uvědomila, že když je Aviendha pryč, platí to jí. Spěšně chrstla na kameny další vodu a usměrnila do kamenů a do kotle víc tepla, až slyšela, jak kameny praskají a kotlík sám žhnul jako hranice. Aielové možná byli zvyklí skákat z vedra, že se člověk málem vařil ve vlastní šťávě, do mrazu, ale ona ne. Vyvalila se hustá oblaka horké páry a zaplnila stan. Amys pochvalně kývla. S Melain mohly samozřejmě vidět záři saidaru, i když ona sama ne. Melain se jen dál škrábala staerou.

Egwain propustila pravý zdroj, znovu se posadila, naklonila se k Bair a špitla: „Udělala Aviendha něco špatně?“ Nevěděla, jak by se cítila Aviendha, ale neviděla žádný důvod, proč ji uvádět do rozpaků, byť by to bylo za jejími zády.

Bair žádné takové ohledy neměla. „Myslíš ty pruhy?“ opáčila normálním hlasem. „Přišla za mnou a řekla, že dneska dvakrát zalhala, i když nechtěla prozradit v čem a komu. Byla to samozřejmě její vlastní věc, pokud nezalhala moudré, ale ona tvrdila, že její čest vyžaduje, aby bylo splněno toh.“

„Ona tě požádala, abys...“ Egwain zalapala po dechu, ale větu nedokázala dokončit.

Bair kývla, jako by to vůbec nebylo neobvyklé. „Dala jsem jí pár navíc, že mě s tím otravovala. Kdyby se jednalo o ji, neměla by povinnosti ke mně. Kvůli tomu jejímu takzvanému lhaní by si nejspíš kromě Far Dareis Mai nikdo jiný hlavu nedělal. Děvy, dokonce i bývalé Děvy, jsou občas potrhlé jako muži.“ Amys se na ni vážně podívala, což bylo jasně vidět i v husté páře. Jako Aviendha, Amys také bývala Far Dareis Mai, než se dala k moudrým.

Egwain nikdy nepotkala Aiela, který by se kvůli ji’e’toh nechoval potrhle, tedy podle jejího názoru. Ale tohle! Aielové byli skoro stejně šílení jako blázni za Dračí stěnou.

Bair očividně pustila celou záležitost z hlavy. „V Trojí zemi je víc Ztracených, než se pamatuju,“ prohlásila k přítomným. Tak Aielové vždycky říkali Cikánům, Tuatha’anům.

„Prchají před potížemi za Dračí stěnou.“ Opovržení bylo v Melainině hlase zcela nepřehlédnutelné.

„Slyšela jsem,“ začala pomalu Amys, „že někteří z těch, kteří utekli po čase bezútěšnosti, se dali ke Ztraceným a požádali, aby je přijali.“ Následovalo dlouhé ticho. Všechny už věděly, že Tuatha’ani mají stejné předky jako ony, že se odtrhli, než Aielové překročili Páteř světa a vstoupili do Pustiny, ale to spíš jen zvýšilo jejich nechuť.

„On přináší změnu,“ zašeptala Melain drsně do páry.

„Myslela jsem, že se změnama, co přináší, jste se už smířily,“ podotkla Egwain a do hlasu se jí vkradl soucit. Muselo být velice těžké vědět, že celý váš život stojí na pokraji propasti. Zpola čekala, že jí některá z žen znovu řekne, aby držela jazyk za zuby, ale žádná to neudělala.

„Smířily,“ řekla Bair, jako by to slovo zkoušela. „Lepší by bylo říct, že to snášíme, jak nejlépe dokážeme.“

„On pozměňuje všechno.“ Amys mluvila ustaraně. „Rhuidean. Ztracení. Bezůtěšnost a vyslovení toho, co nemělo být vyřčeno.“ Moudré – vlastně všichni Aielové – měly pořád problémy o tom mluvit.

„Děvy se kolem něj shlukly, jako by za víc vděčily jemu než svým vlastním klanům,“ dodávala Bair. „Poprvé vůbec dovolily muži vstoupit pod střechu Děv.“ Amys se chvíli tvářila, jako by chtěla něco dodat, ale cokoliv věděla o vnitřních záležitostech Far Dareis Mai, nepodělila se o to s nikým než s těmi, které také bývaly Děvami oštěpu.

„Náčelníci už nám nenaslouchají tak jako dřív,“ zamumlala Melain. „Oh, naše rady si žádají jako vždycky – nestali se z nich úplní hlupáci – ale Bael už mi neprozradí, co řekl Randu al’Thorovi. Řekne, že se musím zeptat Randa al’Thora, a ten mi zase řekne, ať se zeptám Baela. S Car’a’carnem nic nenadělám, ale s Baelem... vždycky to býval umíněný chlap, co mě dokázal pěkně rozčílit, ale teď je to úplný vrchol. Občas mám chuť ho přetáhnout po hlavě holí.“ Amys a Bair se zachechtaly, jako by to byl mimořádně dobrý vtip. Nebo se třeba chtěly zasmát, aby na nějakou chvíli zapomněly na ty změny.

„S takovým mužem můžeš udělat jenom tři věci,“ chichotala se Bair. „Držet se od něj dál, zabít ho nebo si ho vzít za muže.“

Melain ztuhla a opálený obličej jí zrudl. Egwain měla chvíli dojem, že zlatovlasá moudrá vypustí slova rozpálenější, než byla její tvář. Pak kousavý závan ohlásil návrat Aviendhy, nesoucí tepaný stříbrný podnos se žlutě polévanou čajovou konvicí a jemnými šálečky ze zlatého porcelánu Mořského národa a kameninovou nádobkou s medem.

Když nalévala, otřásla se – nepochybně se venku ani nenamáhala něco přes sebe přehodit – a spěšně kolem podávala šálky a med. Sobě a Egwain samozřejmě nalila teprve tehdy, když jí Amys řekla, že smí.

„Víc páry,“ řekla Melain. Mrazivý vzduch jako by ji zchladil. Aviendha odložila svůj šálek nedotčený a po čtyřech dolezla pro naběračku, očividně se snažíc napravit své opomenutí s čajem.

„Egwain,“ začala Amys usrkávajíc čaj, „jak by Rand al’Thor vzal to, kdyby ho Aviendha požádala, aby mohla spát v jeho spací komnatě?“ Aviendha ztuhla s naběračkou v ruce.

„V jeho –?“ Egwain zalapala po dechu. „Něco takovýho po ní nemůžete žádat! To nesmíte!“

„Holka hloupá,“ zamumlala Bair. „Nežádáme ji, aby s ním sdílela pokrývky. Ale bude si to myslet, když ho požádá? Dovolí to vůbec? Muži jsou i v tom nejlepším případě zvláštní stvoření, a on nebyl vychován mezi námi, tudíž je o to zvláštnější.“

„Něco takovýho by si rozhodně nepomyslel,“ vyplivla Egwain, a pak pomaleji dodala, „teda podle mě by si to nemyslel. Ale není to správný. Prostě není!“

„Žádám vás, abyste toto po mně nevyžadovaly,“ řekla Aviendha mnohem pokornějším tónem, než by kdy Egwain uvěřila, že se na něj vzmůže. Trhanými pohyby cákala vodu na kameny a pára zase zhoustla. „Za poslední dny jsem se docela hodně naučila, když jsem nemusela trávit tolik času s ním. Neboť jste dovolily Egwain a Moirain Sedai, aby mě učily usměrňovat, učím se ještě rychleji. Ne že by mě učily lépe než vy, samozřejmě,“ dodala chvatně, „ale chci se učit.“

„I tak se budeš učit,“ prohlásila Melain. „Nebudeš s ním muset zůstávat pořád. Pokud se tomu budeš věnovat, tvoje výuka se příliš nezpomalí. Když spíš, tak stejně nestuduješ.“

„To nemůžu,“ mumlala Aviendha s hlavou skloněnou nad naběračkou. Hlasitěji a pevněji pak dodala: „Neudělám to.“ Zvedla hlavu a oči měla jako modrozelený oheň. „Nebudu tam, až si znovu do svých pokrývek zavolá tu protivnou a vlezlou Isendru.“

Egwain spadla brada. „Isendra!“ Viděla – a z celého srdce s tím nesouhlasila – jak ji Děvy nutily chodit nahou, ale tohle! „Nemůžeš myslet vážně, že by –“

„Mlčet!“ štěkla Bair, a znělo to jako prudké prásknutí bičem. Modrýma očima mohla v té chvíli osekávat kámen. „Obě! Obě jste ještě mladé, ale i Děvy by měly vědět, že muži se umějí chovat jako hlupáci, zvláště když nejsou svázáni se ženou, která by je vedla.“

„Jsem ráda,“ prohodila Amys suše, „když vidím, že už své city tak pevně neovládáš, Aviendho. Děvy jsou stejně hloupé jako muži, když na to přijde. Dobře se na to pamatuji a stále mě to uvádí do rozpaků. Povolit si city na chvíli zamlží úsudek, ale držet je stále pevně zpátky jej zamlžuje vždy. Jen si dej pozor, ať je nepouštíš příliš často, nebo tehdy, když je lepší dobře je ovládat.“

Melain se na rukou předklonila, až se zdálo, že pot, kanoucí z její tváře, musí padat do horkého kotle. „Znáš svůj osud, Aviendho. Staneš se moudrou, která bude jak silná, tak bude mít velké pravomoci, a ještě víc. Již v sobě tu sílu máš. Provedla tě první zkouškou a provede tě i touto.“

„Moje čest,“ začala Aviendha ochraptěle, ale polkla a nemohla pokračovat. Krčila se tam, choulila se kolem naběračky, jako by obsahovala čest, kterou chtěla chránit.

„Vzor nevidí ji’e’toh,“ řekla jí Bair, pokud vůbec, tak jen s náznakem soucitu. „Jen to, co se musí stát, a co se stane. Muži a Děvy se snaží vzpírat osudu, přestože je jasné, co vzor tká, i přes jejich námahu, ale ty již nejsi Far Dareis Mai. Musíš se naučit na osudu jezdit. Jenom když se poddáš vzoru, můžeš začít trochu ovládat běh svého vlastního života. Když budeš bojovat, vzor tě stejně přinutí, a ty zažiješ jen bídu tam, kde jsi místo toho mohla zažít uspokojení.“

Egwain to velice připomínalo to, co ji samotnou učily ohledně jediné síly. Než ovládnete saidar, musíte se mu nejdřív podvolit. Bojujte, a on se na vás vrhne, zahltí vás. Podvolte se a jemně ho veďte, a on udělá, co budete chtít. To však nevysvětlovalo, proč chtěly, aby Aviendha udělala něco takového. – Zeptala se na to a znovu dodala: „Není to správný.“

Místo odpovědi Amys pronesla: „Odmítne ji Rand al’Thor přijmout? Nemůžeme ho nutit.“ Bair a Melain se na Egwain dívaly stejně napjatě jako Amys.

Nehodlaly jí říci proč. Bylo snazší přinutit kámen promluvit než dostat něco z moudré proti její vůli. Aviendha si v mrzutém odevzdání upřeně prohlížela palce u nohou. Věděla, že moudré dosáhnou toho, co chtějí, tak nebo tak.

„Já nevím,“ odpověděla Egwain pomalu. „Neznám ho tak dobře jako dřív.“ Litovala toho, ale přihodilo se příliš mnoho věcí, tedy kromě toho, že si uvědomila, že ho miluje jen jako bratra. Její výcvik, ve Věži stejně jako tady, změnil věci stejně tolik jako to, že se on stal tím, čím byl teď. „Kdybyste mu daly dobrý důvod, tak možná. Myslím, že má Aviendhu rád.“ Mladá Aielanka si těžce povzdechla, aniž však zvedla zrak.

„Dobrý důvod,“ odfrkla si Bair. „Když jsem byla malá, každý muž by byl nesmírně šťastný, kdyby o něj nějaká mladá žena projevila takový zájem. Sám by jí zašel natrhat květiny na svatební věneček.“ Aviendha sebou trhla a na moudré se zamračila se stopou staré vznětlivosti. „No, přijdeme na důvod, který může přijmout dokonce i někdo, kdo byl vychován v mokřinách.“

„Je to ještě několik nocí, než se máme sejít v Tel’aran’rhiodu,“ řekla Amys. „Tentokrát s Nyneivou.“

„Ta se mohla hodně naučit,“ přisadila si Bair, „kdyby nebyla tak umíněná.“

„Do té doby máš noci volné,“ pravila Melain. „Totiž, leda by ses do Tel’aran’rhiodu vydala bez nás.“

Egwain tušila, co přijde. „Ovšemže ne,“ řekla jim. Bylo to jen trošičku. O maličko víc a ony by na to určitě přišly.

„Dokázalas najít buď Nyneiviny, nebo Elaininy sny?“ zeptala se Amys. Ledabyle, to tedy ano.

„Ne, Amys."

Najít něčí sny bylo mnohem těžší než vstoupit do Tel’aran’rhiodu, světa snů, zvláště když byl dotyčný hodně daleko. Bylo to snazší, čím blíž jste byli a čím bližší vám byla sledovaná osoba. Moudré pořád trvaly na tom, aby do Tel’aran’rhiodu nevstupovala přinejmenším s jednou z nich, ale sny někoho jiného mohly být svým způsobem skoro stejně nebezpečné. V Tel’aran’rhiodu ovládala sebe i věci okolo z velké míry sama, pokud se ovšem některá z moudrých nerozhodla převzít kontrolu. Události v Tel’aran’rhiodu ovládala Egwain stále víc a víc, ale pořád se žádné z moudrých, s dlouhou zkušeností, nemohla rovnat. Ale ve snu někoho jiného jste byli součástí jeho snu. Chtělo to hodně, abyste se nechovali tak, jak snílek chtěl, abyste nebyli takoví, jak vás snílek bral, a přesto to občas nefungovalo. Moudré byly velmi opatrné, když sledovaly Randovy sny, a nikdy do nich nevstoupily úplně. I tak trvaly na tom, aby se to Egwain naučila. Když už ji měly naučit chodit ve snu, hodlaly ji naučit všemu, co uměly.

Egwain se zrovna nezdráhala, ale když ji párkrát nechaly cvičit, na sobě a jednou na Rhuarkovi, byla to velmi poučná zkušenost. Moudré dokonale zvládaly své vlastní sny, takže to, co se tam dělo – aby jí ukázaly nebezpečí, jak tvrdily – bylo všechno jejich práce, ale skutečným šokem pro ni bylo, že ji Rhuark vidí jen jako malou holku, asi jako své mladší dcery. A její vlastní kontrola se zachvěla na jediný osudný okamžit. Pak nebyla o moc víc než dítě. Pořád se na toho muže nemohla podívat, aniž by si vzpomněla, jak dostala panenku, že tak pilně studuje. A že ji potěšil jak dárek, tak jeho pochvala. Musela přijít Amys a odvést ji, jak si tam tak spokojeně hrála. Že to věděla Amys, bylo již tak dost špatné, ale Egwain tušila, že aspoň něco si pamatuje i Rhuark.

„Musíš to zkoušet dál,“ řekla Amys. „Máš sílu se s nimi spojit, ať už jsou jak chtějí daleko. A neuškodí ti, když zjistíš, jak tě vidí ony.“

Tím si právě Egwain nebyla jistá. Elain byla kamarádka, ale Nyneiva bývala v Emondově Roli vědmou po většinu Egwainina dospívání. Tušila, že Nyneiviny sny by byly horší než Rhuarkovy.

„Dnes v noci budu spát mimo stany,“ pokračovala Amys. „Ne moc daleko. Měla bys mě snadno najít, jestli to zkusíš. Nebude-li se mi o tobě zdát, ráno si o tom promluvíme.“

Egwain potlačila zasténání. Amys ji zavedla do Rhuarkova snu – sama zůstala jen na chviličku, jen na tak dlouho, aby se ujistila, že ji Rhuark stále vidí nezměněnou, jako mladou ženu, kterou si vzal – a moudré s ní vždycky byly ve stejném stanu, když to zkoušela.

„No,“ prohlásila Bair a zamnula si ruce, „slyšely jsme, co jsme potřebovaly slyšet. Vy ostatní můžete zůstat, jestli chcete, ale připadám si už dost čistá, abych mohla jít do pokrývek. Nejsem tak mladá, jako vy ostatní.“ Mladá nebo ne, nejspíš by každou z nich uštvala a zbytek cesty donesla.

Jak se Bair zvedala, promluvila Melain a, což bylo na ni dost zvláštní – váhala. „Potřebuju... Musím tě požádat o pomoc, Bair. A tebe, Amys.“ Starší žena se znovu posadila a obě s Amys se na Melain vyčkávavě zadívaly. „Já... chci vás požádat, abyste za mě promluvily s Dorindhou.“ Poslední slova vyhrkla. Amys se široce usmála a Bair se nahlas zahihňala. Aviendha zřejmě také pochopila a překvapilo ji to, ale Egwain netušila, oč jde.

Pak se Bair zasmála: „Tys vždycky tvrdila, že manžela nepotřebuješ, ani nechceš. Já pochovala tři, a další by mi nevadil. Jsou moc užiteční, když je v noci zima.“

„Žena může změnit názor.“ Melain měla hlas dost pevný, ale zradil ji temný ruměnec na tvářích. „Já prostě nemůžu od Baela odejít a nemůžu ho dokonce ani zabít. Jestli mě Dorindha přijme jako sestru-ženu, upletu svatební věneček a položím ho Baelovi k nohám.“

„Co když na něj šlápne, místo aby ho přijal?“ chtěla vědět Bair. Amys se zvrátila dozadu, smála se a plácala se do stehen.

Egwain si nemyslela, že by to hrozilo, ne při tom, jak Aielové dodržovali své zvyky. Jestli se Dorindha rozhodne přijmout Melain za svou sestru-ženu, Bael do celé věci nebude mít moc co mluvit. Už ji vlastně ani nešokovalo, že muž může mít dvě ženy. Tedy ne úplně. Jiné země znamenají jiné zvyky, připomínala si pevně. Nikdy se neodvážila zeptat, ale velice dobře věděla, že mohou být i aielské ženy se dvěma manželi. Byli to velmi zvláštní lidé.

„Žádám vás, abyste v tomto jednaly jako moje první sestry. Myslím, že mě má Dorindha docela ráda.“

Jakmile Melain pronesla tato slova, veselí druhých žen se změnilo v cosi jiného. Stále se smály, ale teď ji objímaly a říkaly, jak jsou kvůli ní šťastné a jak si s Baelem povede skvěle. Přinejmenším Amys a Bair braly Dorindžin souhlas za předem daný. Všechny tři odcházely v objetí a stále se smály a hihňaly jako malé holčičky. Předtím ovšem neopomněly Egwain a Aviendze povědět, aby upravily stan.

„Egwain, může žena ve tvé zemi přijmout sestru-ženu?“ zeptala se Aviendha, když jakýmsi klackem stahovala chlopeň z kouřového otvoru.

Egwain si přála, aby právě tohle nechala až naposled. Horka ve stanu začalo okamžitě ubývat. „To já nevím,“ řekla a rychle sbírala šálky a misky s medem. Na podnos přidala také staery. „Ale nemyslím. Možná kdyby byly hodně dobré kamarádky,“ dodala spěšně. Nemělo smysl očerňovat aielské zvyky.

Aviendha jenom zavrčela a začala tahat za postranní chlopně.

Když se Egwain škrábala ven, zuby jí cvakaly stejně hlasitě, jako chřestily šálky a bronzové čepelky na podnose. Moudré se oblékaly pomalu, jako by to byla vlahá noc a ony ve spacích komnatách v některé držbě. Bíle oděná postava, přízračná v měsíčním světle, jí odebrala podnos, a Egwain začala spěšně hledat svůj plášť a boty. Nikde mezi zbylými kusy oděvu na zemi nebyly.

„Nechala jsem ti odnést věci do stanu,“ poznamenala Bair zavazujíc si tkanice na blůze. „Ještě je nebudeš potřebovat.“

Egwain pokleslo srdce. Poskakujíc na místě poplácávala se rukama v marné snaze udržet se v teple. Aspoň jí neřekly, aby přestala. Náhle si uvědomila, že bílá postava odnášející podnos byla příliš vysoká dokonce i na aielskou ženu. Zaťala zuby a zamračila se na moudré, kterým zřejmě bylo lhostejné, jestli při svém poskakování zmrzne. Aielankám možná nezáleželo na tom, jestli je nějaký muž zahlédne bez šatů, přinejmenším když to byl gai’šain, ale jí to rozhodně jedno nebylo!

Po chvíli se k nim připojila i Aviendha, a když ji tu viděla skákat, jen zůstala stát, aniž by se namáhala hledat vlastní šatstvo. Zima na ni na pohled neměla větší vliv než na moudré.

„Teď,“ pokračovala Bair upravujíc si loktuši na ramenou. „Ty, Aviendho, jsi nejen umíněná jako muž, ale nedokážeš si ani zapamatovat prostý úkol, který jsi dělala již mnohokrát. Ty, Egwain, jsi stejně umíněná, a navíc si pořád myslíš, že se můžeš zdržovat ve stanu, když tě zavoláme. Doufejme, že když padesátkrát oběhnete tábor, zmírní to vaši umíněnost, pročistí mysl a připomene, jak odpovídat na zavolání či provádět úkoly. Tak sebou hněte.“

Aviendha se beze slova rozběhla k okraji tábora a obratně se vyhýbala tmou zahaleným stanovým provazům. Egwain váhala jen chviličku, než ji následovala. Aielanka klusala dost pomalu, aby ji mohla dohonit. Noční vzduch mrazil a popraskaný ztvrdlý jíl pod nohama byl stejně studený, a navíc ji pukliny chytaly za prsty. Aviendha běžela s naprostou lehkostí.

Když dorazily k posledním stanům a zahnuly k jihu, Aviendha prohodila: „Víš, proč tolik studuju?“ Ani zima, ani tělesná námaha se jí v hlase nijak neprojevily.

Egwain se třásla tak silně, že skoro nemohla ani mluvit. „Ne. Proč?“

„Protože Bair a ostatní vždycky poukazují na tebe a říkají mi, jak snadno se učíš, jak ti nikdy nemusejí nic vysvětlovat dvakrát. Říkají, že bych měla být víc jako ty.“ Úkosem se na Egwain podívala a Egwain zjistila, že se při běhu také chichotá. „To je jen část. Věci, které se učím dělat...“ Aviendha zavrtěla hlavou a i v měsíčním světle byl zřejmý její údiv. „A samotná síla. Nikdy jsem se takhle necítila. Tak živá. Cítím tu nejslabší vůni, nejmenší záchvěv vzduchu.“

„Je nebezpečné se toho držet příliš dlouho nebo příliš silně,“ podotkla Egwain. Běh ji trošičku zahřál, i když se pořád chvílemi třásla. „Říkala jsem ti to a vím, že moudré ti to říkaly taky.“

Aviendha si jen odfrkla. „Myslíš, že bych se bodla do nohy oštěpem?“

Chvíli běžely mlčky.

„Opravdu Rand?“ ozvala se nakonec Egwain. Zima neměla nic společného s tím, jaké měla potíže ta slova ze sebe dostat. Vlastně se začala zase potit. „Totiž... s Isendrou?“ Nedokázala se přinutit, aby se vyjádřila jasněji.

Nakonec Aviendha pomalu pronesla: „Nemyslím, že by to udělal.“ Mluvila rozzlobeně. „Ale proč by riskovala bití, kdyby o ni neprojevil žádný zájem? Je to změkčilá mokřiňanka, která chce, aby muži chodili za ní. Viděla jsem, jak se na ni dívá, i když se to snažil zakrýt. Rád se na ni dívá.“

Egwain napadlo, jestli i ji její přítelkyně považuje za změkčilou mokřiňanku. Nejspíš ne, jinak by nebyly přítelkyněmi. Ale Aviendha si nikdy nedávala pozor na to, že by snad mohla někoho ranit. Asi by ji překvapilo, kdyby zjistila, že Egwain se vůbec může cítit ublížená.

„Díky tomu, jak ji Děvy nutí se oblíkat,“ připustila Egwain jaksi váhavě, „by se na ni podíval každý muž.“ Připomněla si, že je venku bez jediné nitky, klopýtla a málem upadla, jak se kolem sebe nervózně rozhlížela. Kam až dohlédla, byla noc pustá. Dokonce i moudré již byly ve svých stanech. V teple pod pokrývkami. Egwain se sice potila, ale kapky potu jako by zmrzly ve chvíli, kdy se objevily.

„On patří Elain,“ prohlásila Aviendha ohnivě.

„Připouštím, že vašim zvykům úplně nerozumím, ale naše nejsou stejné jako vaše. On není s Elain zasnoubený.“ Proč ho bráním? To jeho by měli zřezat! Ale poctivost ji přiměla mluvit dál. „Dokonce i vaši aielští muži mají právo říct ne, když se jich zeptáte.“

„Ty a ona jste skoro-sestry, jako jsme ty a já,“ namítla Aviendha a na chvíli zpomalila. „Copak jsi mě nežádala, abych ho pro ni hlídala? Copak nechceš, aby ho měla?“

„Ovšemže chci. Pokud on chce ji.“ To nebyla tak docela pravda. Chtěla, aby se Elain dostalo veškerého možného štěstí, jak už byla zamilovaná do Draka Znovuzrozeného, a zkusí všechno snad krom toho, aby Randa svázala na rukou a na nohou, aby zařídila, že Elain dostane, co chce. Vlastně možná zkusí úplně všechno, bude-li to třeba. Tím si přiznala ještě něco jiného. Aielské ženy byly mnohem otevřenější, než k čemu se kdy ona dokáže přimět. „Jinak by to nebylo správný.“

„On patří jí,“ prohlásila Aviendha umanutě.

Egwain si povzdechla. Aviendha prostě nechtěla pochopit jiné zvyky, než byly ty její. Aielanka byla stále šokována, že Elain nechce požádat Randa, aby si ji vzal, že tuto otázku vůbec může položit muž. „Jsem si jistá, že moudré zítra přijdou k rozumu. Nemůžou tě nutit spát v mužský ložnici.“

Druhá žena se na ni podívala s čirým úžasem. Na chvíli ji její půvab opustil a ona si na nerovné zemi ukopla palec. To přineslo několik kleteb, při nichž by Kadereho vozkové se zájmem nastražili uši – a Bair by sáhla po jarmance – ale běh nezpomalila. „Nechápu, proč tě to tak rozčiluje,“ podotkla, když doklela. „Při mnoha nájezdech jsem spala vedle muže, dokonce jsme se občas kvůli teplu dělili o pokrývky, když byla v noci zima, ale tobě vadí, že mám spát tři sáhy od něj. Je tohle taky nějaký váš zvyk? Všimla jsem si, že se nikdy nekoupeš v potním stanu s muži. Ty Randu al’Thorovi nevěříš? Nebo nevěříš mně?“ Ke konci jí hlas klesl do ustaraného šepotu.

„Ovšemže ti věřím,“ namítala Egwain ohnivě. „A jemu taky. To jenom...“ Odmlčela se, nebyvší si jistá, jak má pokračovat. Aielský smysl pro to, co bylo správné, byl občas přísnější než ten, s nímž vyrůstala, ale v jiných věcech by Aielové dokázali, že by i členky ženského kroužku u nich doma váhaly mezi tím, zda mají omdlít nebo sáhnout po silné holi. „Aviendho, jestli se to nějak týká tvé cti...“ Tohle byla ošidná půda. „Když to moudrým vysvětlíš, určitě tě nebudou nutit jednat proti tvé cti.“

„Není co vysvětlovat,“ opáčila druhá žena bezvýrazně.

„Vím, že tomu vašemu ji’e’toh moc nerozumím...“ začala Egwain a Aviendha se zasmála.

„Ty říkáš, že nerozumíš, Aes Sedai, ale přesto podle toho žiješ.“ Egwain litovala, že i Aviendze musí lhát – bylo těžké Aviendhu přimět, aby ji oslovovala prostě Egwain, a občas jí to uklouzlo – ale jestli to mělo vydržet, musela se té lži držet dál. „Ty jsi Aes Sedai, a dost silná, abys přemohla Amys i Melain dohromady,“ pokračovala Aviendha, „ale řekla jsi, že budeš poslouchat, a tak drhneš kotlíky, když řeknou drhni kotlíky, a běháš, když řeknou běhej. Možná neznáš ji’e’toh, ale řídíš se jím.“

Samozřejmě to nebylo úplně to stejné. Egwain skřípala zuby a dělala, co jí řekly, jen proto, že to byl jediný způsob, jak se naučit chození ve snu, a to se ona chtěla naučit, naučit se to všechno chtěla víc než co jiného. Vůbec si myslet, že by mohla žít podle toho hloupého ji’e’toh, byla prostě pitomost. Dělala, co musela, a jedině tehdy a proto, že to musela.

Vracely se k místu, odkud začaly. Když Egwain došlápla na pomyslnou čáru, poznamenala: „Tohle je první,“ a běžela dál temnotou, kde kromě Aviendhy nebylo nikoho vidět a nikdo by nemohl prozradit, ani kdyby se rovnou vrátila do stanu. Aviendha by to neřekla, ale Egwain ani na okamžik nenapadlo, aby se zastavila, než dokončí padesáté kolečko.