Oheň z nebes

32 Krátký oštěp

Moc toho nenamluvili. I kdyby venku stále zuřila sněhová bouře, mohli to k průchodu zvládnout s použitím pokrývek a koberců místo plášťů. Aviendha je začala rozdělovat, zatímco Rand sáhl pro saidín, naplnil se životem a smrtí, roztaveným ohněm a tekutým ledem.

„Rozděl je spravedlivě,“ řekl jí. Věděl, že má hlas chladný a bez emocí. Asmodean tvrdil, že se přes to může dostat, ale jemu se to zatím nepodařilo.

Aviendha se na něj překvapeně podívala, ale řekla jen: „Tebe je potřeba zakrýt větší kus,“ a pokračovala dál podle sebe.

Nemělo smysl se hádat. Podle jeho zkušeností, od Emondovy Role po Děvy, pokud pro vás žena chtěla něco udělat, jediný způsob, jak jí v tom zabránit, byl svázat ji, zvláště pokud to z její strany zahrnovalo nějakou oběť. Překvapením bylo, že nemluvila ani kysele a že nepoznamenala něco v tom smyslu, že je jenom měkký mokřiňan. Možná z toho vzešlo i něco jiného dobrého kromě vzpomínky. Přece nemůže myslet už nikdy víc vážně. Tušil však, že to myslela právě takhle.

Spletl pramen ohně tenký jako prst a do jedné stěny prořízl obrys dveří. Nahoře otvor trochu rozšířil. Dovnitř kupodivu začalo proudit denní světlo. Rand propustil saidín a vyměnil si s Aviendhou překvapený pohled. Věděl, že ztratil přehled o čase – Unikl by ti třeba celý rok – ale nemohli být uvnitř tak dlouho. Ať už byli kdekoliv, bylo to určitě hodně daleko od Cairhienu.

Rand zatlačil do sněhu, ale ten nepovolil, dokud se o něj neopřel zády, nezaryl podpatky do země a nezabral vší silou. Právě když ho napadlo, že by to nejspíš zvládl snáz s jedinou silou, sněhový kvádr vypadl ven a strhl ho s sebou do studeného, svěžího, bledého denního světla. Ale ne úplně. Kvádr se zastavil pod úhlem, jak se zarazil o sníh, který se kolem chýšky navál. Leže na zádech, jen s hlavou venku, Rand viděl další hromádky, některé tvořily hladké závěje kolem řídce rostoucích zakrslých stromů, jež nepoznal, jiné se nahrnuly zřejmě kolem keřů či balvanů.

Rand otevřel ústa – a zapomněl, co chtěl říci, jak cosi proletělo ve vzduchu nad ním ve výšce ani ne dvanáct sáhů, protáhlé šedé stvoření mnohem větší než kůň, letící na pomalu se pohybujících širokých křídlech. Tvor měl rohatou hlavu a podlouhlý čenich, na nohách drápy a tenký, ještěří ocas, který se za ním táhl. Rand stvoření sledoval, jak letí nad stromy. Na jeho zádech seděli dva lidé. Přestože na sobě měli silný oděv s kapuci, bylo zřejmé, že prohlížejí zemi dole. Kdyby mu ze sněhu nekoukala jenom hlava, kdyby nebyl přímo pod tím tvorem, jistě by ho byli zahlédli.

„Nech pokrývky tady,“ vykřikl, když se vrhl dovnitř. Pověděl Aviendze, co zahlédl. „Možná by byli přátelští, a možná ne, ale raději bych to nezjišťoval.“ Na každý pád si nebyl jist, že se chce setkat s lidmi, kteří jezdí na něčem takovém. Pokud to vůbec byli lidé. „Budeme se muset zpátky k průchodu proplížit. Jak nejrychleji to půjde, ale nenápadně.“

Ona se k jeho úžasu nehádala. Když se o tom zmínil při tom, jak jí pomáhal přelézt ledový kvádr – to byl taky div, protože Aviendha jeho ruku přijala, aniž se byť jen zamračila – řekla: „Když mluvíš rozumně, tak se nehádám, Rande al’Thore.“ Takhle si to on rozhodně nepamatoval.

Půda kolem nich byla rovná pod vysokou sněhovou pokrývkou, ale na západě se zvedaly prudké svahy hor s bílými čepicemi, jejichž vrcholky se pyšnily věncem mračen. Rand neměl potíže zjistit, kde je západ, protože slunce vycházelo. Nad oceánem byla vidět asi polovina slunečního kotouče. Rand na to zazíral. Země se svažovala dost na to, aby viděl, jak se vlny tříští v divoké spršce o skalnatý, balvany posetý břeh asi půl míle daleko. Oceán na východě se táhl bez přerušení až k obzoru a slunci. Jako kdyby nestačil sníh, tohle mu prozradilo, že jsou v zemi, kterou vůbec nezná.

Aviendha hleděla na vlny s bílými hřebeny s úžasem, ale pak jí to došlo a ona se na Randa zamračila. Možná ještě nikdy neviděla oceán, ale viděla mapy.

V sukních měla ve sněhu větší potíže než Rand, a on se potácel a cestu si místy musel prohrabávat, občas dokonce zapadl do sněhu až po pás. Když ji Rand popadl do náručí, Aviendha zalapala po dechu a zlobně na něj upřela zelené oči.

„Musíme jít rychleji, než se dokážeš vlíct v těch sukních,“ řekl jí. Mračení ustoupilo, ale ruku kolem krku, v což tak napůl doufal, mu nedala. Místo toho ruce sepjala a nasadila trpělivý výraz. Maličko dotčený nevrlosti. Ať už v ní to, co spolu dělali, způsobilo jakékoliv změny, zas tak moc velké tedy nebyly. Nechápal, proč se mu ulevilo.

Mohl nechat ve sněhu roztát stezku, jako to udělal v bouři, ale kdyby se objevil další z těch létajících tvorů, vyčištěný chodníček by ho zavedl rovnou k nim. O kus dál napravo přeběhla po sněhu liška, čistě bílá až na černou špičku huňatého ocásku, a občas na něj a na Aviendhu ostražitě mrkla. Na různých místech byly ve sněhu stopy králíků, rozmazané tam, kde zvířátka odskočila, a jednou zahlédl i otisky kočky, která musela být velká dobře jako levhart. Možná tu žila ještě větší zvířata, možná nějací nelétaví příbuzní toho kožnatého tvora. Rozhodně to nebylo něco, co by chtěl potkat, ale pořád tu byla možnost, že by ti... létavci... mohli brát vyrytou brázdu, kterou teď za sebou zanechával, za stopu nějakého zvířete.

Přesto přecházel od stromu ke stromu a přál si, aby jich bylo víc a rostly blíž u sebe. Ovšem kdyby rostly, nebyl by Aviendhu v bouři našel, aspoň ne tak snadno – zavrčela a zamračila se na něj a on povolil sevření – teď by to však rozhodně pomohlo. Ale díky tomu, že se kradl jejich směrem, zahlédl ty druhé první.

O necelých padesát kroků dál, mezi ním a bránou – přímo u brány, cítil, že jeho tkanivo drží – byli čtyři lidé na koních a více než dvacet na zemi. Jezdci na koních byly všechno ženy v dlouhých, kožešinou podšitých pláštích. Dvě z nich měly na levém zápěstí stříbrný náramek propojený dlouhým vodítkem ze stejného lesklého materiálu s jasným obojkem, který měly kolem krku šedě oděné ženy bez plášťů stojící ve sněhu. Ti opěšalí byli muži v tmavé kůži a zbroji pomalované zelenou barvou a zlatem, z překrývajících se plátů na hrudích, zvnějšku na pažích a zepředu pak na stehnech. Na oštěpech měli zelenozlaté střapce, pavézy měli pomalované stejnými barvami a jejich přilby připomínaly hmyz, kdy jako by se dívali skrz kusadla. Jeden byl jasně důstojník, neměl oštěp ani štít, nýbrž na zádech obouruční meč. Pláty jeho lakované zbroje byly lemované stříbrem a hmyzí dojem z jeho omalované přilby ještě zvyšovaly tenké zelené chocholy, jako tykadla. Rand už věděl, kam se s Aviendhou dostali. Takovou zbroj již viděl. I ženy s takovými obojky.

Postavil Aviendhu na zem za něco, co vypadalo jako větrem zohýbaná borovice, až na to, že kmen byl hladký a šedý, s černými šmouhami, ukázal a ona mlčky kývla.

„Ty dvě ženy na vodítku můžou usměrňovat,“ zašeptal. „Dokážeš je zablokovat?“ A spěšně dodal: „Ještě na zdroj nesahej. Jsou to vězeňkyně, ale přesto by mohly varovat ostatní, a i kdyby to neudělaly, ty ženy s náramky možná dokážou poznat, že tě vycítily.“

Aviendha se na něj podívala úkosem, ale nemarnila čas hloupými otázkami, jako třeba odkud to ví. Věděl však, že přijdou později. „Ty ženy s náramky můžou taky usměrňovat,“ odpověděla stejně tichounce. „Ale jsou cítit velmi zvláštně. Slabě. Jako by to nikdy necvičily. Nechápu, jak je to možné.“

Rand ano. Damane byly ty, které měly umět usměrňovat. Jestli ty dvě ženy nějak proklouzly seanchanskou sítí a nestaly se místo toho damane – a z toho mála, co o nich věděl, to nemohlo být snadné, protože Seanchané v letech, kdy by mohla vykázat první známky usměrňování, vyzkoušeli jednu každou ženu – určitě by se nikdy neodvážily prozradit. „Dokážeš odstínit všechny čtyři?“

Aviendha po něm vrhla velmi domýšlivý pohled. „Ovšem. Egwain mě naučila, jak zvládnout několik pramenů najednou. Můžu je zablokovat, ty prameny zavázat, a pak je omotat prameny vzduchu dřív, než poznají, co se děje.“ Ten sebevědomý úsměv zmizel. „Jsem dost rychlá, abych zvládla je i jejich koně, ale zbytek zůstane na tobě, dokud nepřivedu pomoc. Kdyby některý unikl... Ty oštěpy až sem určitě snadno dohodí, a kdyby tě některý z nich připíchl k zemi...“ Chvíli si cosi mumlala. Nakonec se na něj podívala tak rozzuřeně, že to u ní ještě nikdy neviděl. „Egwain mi vyprávěla o léčení, ale ona toho o něm moc neví, a já ještě míň.“

Kvůli čemu se mohla zlobit teď? Mnohem lepší je snažit se pochopit slunce než ženu, pomyslel si suše. Tohle mu řekl Tom Merrilin a byla to prostá pravda. „Ty se postarej o odstínění těch žen,“ řekl jí. „Já udělám zbytek. Ale až tě vezmu za ruku.“

Poznal, že si myslí, že se vychloubá, ale on nebude muset vlákna dělit, jen splést složitý pramen vzduchu, kterým připoutá paže k bokům a spoutá koňské, stejně jako lidské nohy. Zhluboka se nadechl, popadl saidín, vzal ji za ruku a usměrnil.

Seanchané začali zděšeně křičet. – Měl si taky vzpomenout na roubíky, ale než přivolají něčí pozornost, oni dva už budou za průchodem. Držel vzor, popadl Aviendhu za loket a zpola ji táhl sněhem, nevšímaje si jejího prskání, že umí chodit. Aspoň jí takhle prohrabal cestu, protože si museli pospíšit.

Seanchané umlkli a hleděli na něj a na Aviendhu, když kolem a před nimi procházeli. Dvě ženy, které nebyly sul’dam, shodily kapuce a vzpíraly se tkanivu. Rand ho podržel, než by ho zavázal. Až odejde, stejně ho bude muset pustit z toho prostého důvodu, že nemohl nechat dokonce ani Seanchany spoutané ve sněhu. Kdyby nezmrzli, pořád ještě tu byla ta velká kočka, jejíž stopy zahlédl. A kde je jedna, musí jich být víc.

Průchod byl v pořádku, ale místo aby vedl zpět do jeho pokoje v Eianrodu, byl jednolitě šedý. Taky mu připadal jaksi užší než předtím. Horší bylo, že v té šedi viděl tkanivo. Bylo setkáno ze saidínu. Přes prázdnotu přeletěla rozzuřená myšlenka. Nepoznal, co to mělo udělat, ale snadno to mohla být past na toho, kdo by průchodem prošel, spletená jedním ze Zaprodanců. Nejspíš Asmodeanem. Kdyby ho ten chlap dokázal předat ostatním, mohl by mezi nimi získat znovu své místo. A přesto nemohlo být ani řeči o tom, že by zůstali tady. Kdyby si jen Aviendha vzpomněla, jak tu bránu upletla, mohla by otevřít další, ale jak to zatím vypadalo, budou muset použít tuhle, past nepast.

Jedna z žen na koních, s černým krkavcem před bílou věží na šedé přednici šatů, měla vážnou tvář a tmavé oči, které jako by se mu chtěly provrtat do lebky. Druhá, mladší, bledší a menší, nicméně vznešenější, měla na zeleném plášti stříbrnou jelení hlavu. Malíčky na jezdeckých rukavicích měla příliš dlouhé. Rand z jejích vyholených spánků poznal, že tyto dlouhé prsty zakrývají přerostlé nehty, nepochybně nalakované, což obojí bylo znakem seanchanské šlechty. Vojáci měli úplně ztuhlé tváře i záda, ale důstojníkovi za lícními chrániči hmyzí přilby svítily oči a prsty v plechových rukavicích se mu kroutily, jako by se marně snažil dosáhnout na meč.

Randovi na nich moc nezáleželo, ale nechtěl tady nechat damane. Aspoň by jim mohl dát šanci na útěk. Sice na něj třeštily oči, jako by byl divoká šelma s vyceněnými zuby, ale ony se nerozhodly stát se vězeňkyněmi, s nimiž se nezacházelo o nic lépe než s domácími zvířaty. Rand položil ruku na obojek té bližší a dostal ránu, že mu málem ochrnula celá paže. Prázdnota se na okamžik zachvěla a saidín v něm řádil jako tisíckrát silnější sněhová vánice ze včerejška. Damane zavlály krátké žluté vlasy, jak sebou při jeho dotyku křečovitě škubla a zaječela, a sul’dam s ní spojená zalapala po dechu a zbělela v obličeji. Obě by byly upadly, nebýt pout ze vzduchu.

„Zkus to ty,“ nakázal Aviendze a otevíral a zavíral prsty. „Žena se té věci musí dotknout bezpečně. Nevím, jak se to rozepíná.“ Obojek vypadal jako z jednoho kusu, byl nějak propojený stejně jako náramek a vodítko. „Ale šlo to nasadit, takže to musí jít i sundat.“ Chvilka navíc nemohla znamenat žádný rozdíl v tom, co se stalo s průchodem. Byl to Asmodean?

Aviendha potřásla hlavou, ale začala se zabývat obojkem druhé ženy. „Stůj klidně,“ zavrčela, když se damane, bledá dívka šestnáct či sedmnáct let stará, snažila ucuknout. Pokud se na něj dívali jako na divoké zvíře, na Aviendhu zíraly jako na ztělesněnou noční můru.

„Ona je marath’damane,“ kvílela bledá dívka. „Zachraň Seri, paní! Prosím, paní! Zachraň Seri!“ Druhá damane – starší, téměř mateřská – začala neovladatelně vzlykat. Aviendha se z nějakého důvodu mračila na Randa stejně jako na dívku, a jak se zaobírala obojkem, cosi si rozzlobeně mumlala.

„To je on, vznešená paní Morso,“ řekla sul’dam druhé damane náhle tichým hlasem protahujíc samohlásky, že jí Rand skoro nerozuměl. „Nosím náramek už dlouho a poznala bych, kdyby ta marath’damane dělala něco víc, než blokovala Jini.“

Morsa se netvářila nijak překvapeně. Vlastně se jí v modrých očích při pohledu na Randa objevilo zděšené poznání. Tohle bylo možné jen v jediném případě.

„Tys byla ve Falme,“ řekl Rand. Kdyby prošel první, znamenalo by to nechat Aviendhu samotnou, byť jen na chviličku.

„Byla.“ Šlechtična vypadala slabá, ale její pomalý, šišlavý hlas byl chladně velitelský. „Viděla jsem tě, i to, cos udělal.“

„Tak si dej pozor, ať tady neudělám to samé. Nedělej potíže a já tě nechám být.“ Nemohl poslat Aviendhu první do Světlo ví čeho. Kdyby mu nyní nebyly city tak vzdálené, byl by se zamračil stejně, jako se ona mračila na ten obojek. Musejí projít skrz společně a připravit se čelit nejhoršímu.

„O tom, co se stalo v zemích velkého Jestřábího křídla, vznešená paní Morso, bylo hodně uchováno v tajnosti,“ ozvala se žena s vážnou tváří. Tmavé oči upírala na Morsu stejně tvrdě jako na Randa. „Kolují pověsti, že Vždyvítězné vojsko utrpělo velkou porážku.“

„Ty teď hledáš pravdu v pověstech, Jalindin?“ zeptala se Morsa řezavým tónem. „Hledač by nade všechny ostatní měl vědět, kdy mlčet. Císařovna sama zakázala hovořit o Corenne, dokud ho znovu nevyhlásí. Pokud ty – nebo já – vyslovíme jenom jméno toho města, kde výprava přistála, vytrhnou nám jazyky. Třeba by se ti líbilo skončit bez jazyka ve Věži krkavců? Dokonce ani naslouchací by tě neslyšeli křičet o milost, a stejně by mu nevěnovali pozornost.“

Rand pochopil jenom asi dvě slova ze tří, a nebylo to díky jejich přízvuku. Přál si, aby měl víc času si je poslechnout. Corenne. Návrat. Takhle Seanchané ve Falme nazývali svůj pokus zabrat země za Arythským oceánem – země, kde on žil – které považovali za své rodové dědictví. Zbytek – hledač, naslouchači, Věž krkavců – pro něj byl záhadou. Návrat byl očividně odvolán, aspoň prozatím. To stálo za vědění.

Průchod byl užší. Jen asi o prst užší než před chvílí. Pouze jeho blok ho držel otevřený. Snažil se zavřít od chvíle, kdy Aviendha propustila svoje tkanivo, a snažil se stále.

„Honem,“ řekl Aviendze a ona se na něj podívala tak trpělivě, že ho klidně mohla praštit mezi oči kamenem.

„Snažím se, Rande al’Thore,“ ucedila a stále pracovala na obojku. Seri se po tvářích koulely slzy. Z hrdla se jí draly steny, jako by ji Aielanka chtěla podříznout. „Ty druhé dvě, a možná i sebe, jsi skoro zabil. Cítila jsem, jak jim oběma tělem proudí síla, kdyžjsi sáhl na ten obojek. Tak to nech na mně a já to udělám, jestli to půjde.“ Zaklela si pod nos a zkusila to ze strany.

Randa napadlo, že přiměje sul’dam, aby obojky sundaly – pokud někdo věděl, jak ty věci dostat dolů, tak to byly ony – ale z toho, jak se mračily, poznal, že by je k tomu musel donutit. Když už nedokázal ženu zabít, mučit ji teprve neuměl.

S povzdechem znovu pohlédl na jednolitou šeď vyplňující průchod. Vypadalo to, jako by do jeho pramenů byly vetkány jiné. Nemohl přerušit jedny bez druhých. Kdyby prošel skrz, mohlo by to spustit past, ale kdyby tu šeď odřízl, tak by to průchodu dovolilo zavřít se dřív, než by měli šanci proskočit skrz, i kdyby to nespustilo žádnou past. Byl by to skok naslepo do Světlo ví čeho.

Morsa pozorně poslouchala každé slovo, které si s Aviendhou vyměnili, a teď se zamyšleně zadívala na obě sul’dam, ale Jalindin ani na okamžik nespustila zrak z tváře urozené dámy. „V tajnosti bylo uchováno mnoho věcí, které by neměly být skrývány před hledači, vznešená paní Morso,“ prohlásila. „Hledači musejí znát vše.“

„Zapomínáš se, Jalindin,“ vyštěkla Morsa a ruce v rukavičkách se jí zachvěly. Kdyby neměla paže připoutané k bokům, byla by škubla otěžemi. Takhle jenom naklonila hlavu na stranu a zvysoka se na druhou ženu podívala. „Poslali tě ke mně, protože Sarek se dívá moc vysoko a má plány se Sereganda Dai a Tuel, nemluvě o tom, co měla císařovna –“

Jalindin ji drsně přerušila. „To ty se zapomínáš, vznešená paní Morso, jestli si myslíš, že na tebe hledači pravdy nemůžou. Já sama jsem vyslýchala dceru i syna císařovny, kéž jí Světlo požehná, a z vděčnosti za přiznání, které jsem z nich vynutila, mi dovolila na ni pohlédnout. Myslíš si, že tvůj bezvýznamný rod stojí výš než vlastní děti císařovny?“

Morsa zůstala vzpřímená, tedy ne že by měla příliš na vybranou, ale zešedla ve tváři a olízla si rty. „Císařovna, kéž ji Světlo navěky ozařuje, již ví mnohem víc, než můžu říci. Nechtěla jsem naznačit –“

Hledačka ji znovu skočila do řeči a otočila hlavu, aby promluvila k vojákům, jako by Morsa neexistovala. „Tato žena Morsa je ve vazbě hledačů pravdy. Jakmile se vrátíme do Merinloe, bude předána k výslechu. A sul’dam a damane také. Zdá se, že skryly to, co neměly.“ Ve tvářích jmenovaných žen se objevila čirá hrůza a děs, avšak Morsa se žádné nemohla zastat. S rozšířenýma očima a náhle strhanou tváří se sesula, jak jen jí neviditelná pouta dovolila, aniž by slovíčkem zaprotestovala. Tvářila se, jako by chtěla křičet, ale – přijala. Jalindin se otočila k Randovi. „Pojmenovala tě, Rande al’Thore. Vzdáš-li se mi, Rande al’Thore, bude s tebou dobře nakládáno. Ať už ses sem dostal jakkoliv, vůbec nemůžeš doufat, že unikneš, i kdybys nás zabil. Probíhá rozsáhlé pátrání po marath’damane, která v noci usměrňovala.“ Očima v téchvíli zalétla k Aviendze. „Tebe najdeme také, o tom není pochyb, a mohla bys být náhodou zabita. V tomto okrese došlo ke vzpouře. Nevím, jak s muži jako ty zacházejí ve tvé zemi, ale v Seanchanu může být tvé utrpení ulehčeno. Tady můžeš využitím své síly získat velké pocty.“

Rand se jí vysmál a ona se zatvářila dotčeně. „Nemůžu tě zabít, ale přísahám, že za tohle ti stáhnu kůži z těla.“ V rukou Seanchanů se rozhodně nemusel bát, že ho zkrotí. V Seanchanu muže, kteří mohli usměrňovat, zabíjeli. Nepopravovali. Zabíjeli je na potkání.

Šedí vyplněný průchod byl o další prst užší, teď byl tak akorát široký, aby se ještě protáhli společně. „Nech ji být, Aviendho. Už musíme jít.“

Aviendha pustila Serin obojek a vrhla po Randovi podrážděný pohled, ale oči jí zalétly kolem něj k průchodu. Vykasala si suknice a s rozzlobeným mumláním o zmrzlé vodě se brodila sněhem k němu.

„Buď připravená na všechno,“ řekl jí a položil jí ruku kolem ramen. Sám sebe přesvědčoval, že musejí být blízko sebe, aby se tam vešli. Ne proto, že to bylo příjemné. „Nevím nač, ale buď připravená.“ Aviendha kývla a Rand řekl: „Skoč!“

Společně vletěli do šedi. Rand propustil tkanivo, které drželo Seanchany, aby se až po okraj naplnil saidínem...

...a se zakopnutím přistál ve své ložnici v Eianrodu. Svítily tu lampy a za okny byla tma.

U stěny vedle dveří seděl se zkříženýma nohama Asmodean. Sice pravý zdroj nedržel, ale Rand přesto zarazil blok mezi muže a saidín. Otočil se, s rukou stále kolem Aviendhy, a zjistil, že průchod je pryč. Ne, ne pryč – stále viděl své tkanivo a to, o čem věděl, že musí být Asmodeanovo – ale vypadalo to, jako by tam vůbec nic nebylo. Bez zastávky své předivo vyřízl a průchod se náhle objevil, rychle se zužující výhled na Seanchan. Vznešená paní Morsa se hroutila v sedle a Jalindin vykřikovala rozkazy. Otvorem těsně předtím, než se zavřel, proletěl oštěp se zelenobílým střapcem. Rand pudově usměrnil vzduch, aby popadl náhle se viklající kus oštěpu na loket dlouhý. Ratiště končilo tak rovně, jako by ho uřízl dobrý řemeslník. Rand se chvěl a byl rád, že se nepokusil odstranit přehradu – ať už to bylo cokoliv – než proskočili skrz.

„Je dobře, že se ani jedna sul’dam nevzpamatovala včas,“ poznamenal a vzal odseknutý oštěp do ruky, „jinak bychom tu měli něco horšího než jen tohle.“ Koutkem oka sledoval Asmodeana, ale ten tam jen seděl a vypadal, že je mu trochu špatně. Nemohl vědět, zda mu Rand nehodlá vrazit pahýl oštěpu do hrdla.

Aviendžino odfrknutí bylo její zatím nejvýznamnější. „Myslíš, že jsem je pustila?“ vyprskla rozhorleně. Důrazně si sundala jeho ruku z ramen, ale Rand si pomyslel, že se nezlobí kvůli němu. „Svázala jsem je, jak nejpevněji to šlo. Jsou to tvoji nepřátelé, Rande al’Thore. I ty, co je nazýváš damane, jsou jenom věrní psíci, co by tě raději zabili, než by se osvobodili. Musíš být na své nepřátele tvrdý, ne měkký.“

Má pravdu, pomyslel si Rand potěžkávaje oštěp. Nechal za sebou nepřátele, kterým by docela dobře mohl jednoho dne čelit. – Musí být tvrdší. Nebo ho rozemelou na mouku dřív, než se vůbec dostane do Shayol Ghulu.

Aviendha si náhle začala uhlazovat suknice a hlas měla téměř normální. „Všimla jsem si, že jsi nezachránil tu Morsu s obličejem jako syrovátka před jejím osudem. Z toho, jak ses na ni díval, jsem si myslela, že tě ty velké oči a plná prsa zaujaly.“

Rand na ni ohromeně zíral, ten pocit pronikal do prázdnoty, jež ho obklopovala, jako sirup. Napadlo ho, jak si asi měl všimnout Morsiných ňader, když byla celá zabalená do kožišinového pláště. „Měl jsem ji přivést sem,“ zabručel. „Vyptat se jí na Seanchan. Obávám se, že potíže s nimi ještě neskončily.“

Lesk, který se jí objevil v očích, zase zmizel. Aviendha otevřela ústa, ale zarazila se a pohlédla na Asmodeana, když Rand zvedl ruku. Viděl, jak se jí hlavou honí kupa otázek o Seanchanu. Jak ji znal, tak kdyby jednou začala, nepřestala by kopat, dokud by neodkryla i kousíčky, na které by si ani sám nevzpomněl. Což by nemuselo být špatné. Jindy. Až po tom, co vymáčkne pár odpovědí z Asmodeana. Měla pravdu. Musí být tvrdý.

„To byla chytrá věc, cos udělal,“ řekla, „Jak jsi schoval tu díru, co jsem udělala. Kdyby sem přišli gai’šainové, tisíc sester oštěpu by mohlo projít skrz, aby tě našly.“

Asmodean si hlasitě odkašlal. „Jedna gai’šainka přišla, pane. Někdo jménem Sulin jí řekla, že tě musí vidět jíst, můj pane Draku, a abych jí zabránil přinést podnos sem a zjistit, že jsi pryč, dovolil jsem si jí sdělit, že si ty a tato mladá žena nepřejete být rušeni.“ Randovu pozornost upoutal maličko napjatý výraz kolem kejklířových očí.

„Co?“

„Jenže ona to vzala divně. Zasmála se nahlas a odběhla. O chvíli později muselo být pod okny dobře dvacet Far Dareis Mai a asi hodinu nebo víc křičely z plna hrdla a bušily oštěpy do puklířů. Musím říci, můj pane Draku, že některé návrhy, které sem volaly, překvapily dokonce i mě.“

Rand cítil, jak mu hoří tváře – stalo se to na druhém konci zatraceného světa, a Děvy se to přesto dozvěděly! – ale Aviendha jenom přimhouřila oči.

„Měla světlé vlasy a oči jako já?“ Nečekala, až Asmodean kývne. „To musí být moje první sestra Niella.“ Uviděla v Randových očích překvapenou otázku a odpověděla dřív, než mohl promluvit. „Niella je tkadlena, ne Děva, a před půl rokem ji chytily chareenské Děvy při přepadení Držby Sulara. Snažila se mi rozmluvit, abych se chopila oštěpu, a vždycky mě chtěla vidět vdanou. Pošlu ji zpátky k Chareenům s podlitinou na zadku za každou, které to řekla!“

Vyrazila z místnosti, ale Rand ji stačil chytit za ruku. „Chci si promluvit s Nataelem. Předpokládám, že do svítání už moc času nezbývá...“

„Tak asi dvě hodiny,“ skočil mu do řeči Asmodean.

„...takže se už moc neprospíme. Jestli si chceš jít lehnout, mohla by sis ustlat na zbytek noci někde jinde? Stejně potřebuješ nové pokrývky.“

Aviendha krátce kývla, než se mu vytrhla, a práskla za sebou dveřmi. Určitě se nemohla hněvat, že ji vyhodil ze své ložnice – jak by taky mohla, řekla přece sama, že mezi nimi dvěma už k ničemu víc nedojde – ale Rand byl stejně rád, že není na Niellině místě.

Otočil se k Asmodeanovi a zručně si přitom pohazoval zkráceným oštěpem.

„Zvláštní žezlo, můj pane Draku.“

„Bude se na to dobře hodit.“ Aby mu připomínalo, že Seanchané jsou pořád někde tam venku. Pro jednou si přál, aby jeho hlas zněl chladněji než prázdnota, a saidín mu to vyplnil. Musí být tvrdý. „Než se rozhodnu, jestli tě na něj mám napíchnout jako jehně, pročpak ses mi nikdy nezmínil o tom triku, jak něco zneviditelnit? Kdybych neviděl vlákna, vůbec bych nevěděl, že tam ten průchod pořád je.“

Asmodean polkl a ošil se, jako by si nebyl jistý, zda Rand myslí svou pohrůžku vážně. Rand si sám nebyl jist. „Můj pane Draku, nikdy ses nezeptal. Je to otázka ohýbání světla. Vždycky máš tolik otázek, že je obtížné najít okamžik, kdy bychom mohli mluvit o něčem jiném. Teď už musíš vědět, že jsem se k tobě přidal úplně.“ Olízl si rty a zvedl se. Až na kolena. A začal blábolit. „Cítil jsem tvoje tkanivo – každý na míli daleko je mohl vycítit – ještě nikdy jsem nic takového neviděl – nevěděl jsem, že někdo kromě Demandreda dokáže zablokovat průchod, co se zavírá, možná ještě Semirhage – a Luis Therin – cítil jsem to, a přišel sem, měl jsem spoustu potíží dostat se přes ty Děvy – použil jsem ten samý trik – musíš už vědět, že jsem tvůj člověk. Můj pane Draku, jsem tvůj člověk.“

Skrze proniklo hlavně opakování toho, co předtím povídal ten Cairhieňan, než cokoliv jiného. Rand kývl půlkou oštěpu a drsně řekl: „Vstaň. Nejsi pes.“ Ale jak se Asmodean pomalu zvedal, položil mu špičku oštěpu na hrdlo. „Odteď mi pokaždé, když se budeme bavit, řekneš dvě věci, na které se nezeptám. Pokaždé, nezapomeň. Jestli budu mít dojem, že přede mnou něco tajíš, tak budeš rád, jestli tě do rukou dostane Semirhage.“

„Jak říkáš, můj pane Draku,“ koktal Asmodean. Vypadal, že se chystá poklonit a políbit Randovi ruku.

Aby se tomu vyhnul, odešel Rand k posteli bez pokrývek a sedl si na lněné prostěradlo. Péřová matrace se pod ním prohnula, jak si prohlížel oštěp. Byl to dobrý nápad, nechat si ho jako upomínku, když už ne jako žezlo. I se vším ostatním by na Seanchany neměl zapomínat. Tyhle damane. Kdyby tam nebyla Aviendha, aby jim zablokovala přístup k pravému zdroji...

„Snažil ses mi ukázat, jak odstínit ženu, a nedokázal jsi to. Zkus mi ukázat, jak se vyhnout pramenům, které nevidím, jak se proti nim bránit.“ Jednou Lanfear prořízla jeho tkanivo snadno jako nožem.

„To není jednoduché, můj pane Draku, bez ženy, na které bys to mohl cvičit.“

„Máme dvě hodiny,“ procedil Rand chladně, až se muž zachvěl. „Snaž se. Hodně se snaž."