Oheň z nebes

8 Přes hranici

Přilepená na svém sedátku v zadní části poskakujícího vozu se Nyneiva jednou rukou držela dřevěných desek, druhou si přidržovala slamák a vyhlížela dozadu na divokou prašnou bouři ustupující do dáli. Široká krempa jí stínila tvář před ranním horkem, ale vítr, který zvedal rychle se pohybující vůz, byl dost silný, aby jí rval klobouk z hlavy i přes to, že ho měla tmavě červeným šátkem převázaný pod bradou. Kolem ubíhala travnatá pláň s nízkými pahorky, tu a tam s hájkem. Tráva byla v žáru pozdního léta tenká a zažloutlá. Prach zvedaný koly vozu jí poněkud zastíral výhled a navíc ji nutil ke kašli. Bílé obláčky na obloze lhaly. Od té doby, co před mnoha týdny opustili Tanchiko, nespadla ani kapka deště, a bylo tomu již dost dávno, co po široké silnici jezdily vozy, které ji udržovaly udusanou.

Po této nyní jakoby jednolité hnědé ploše zřejmě nikdo nejezdil, což bylo jen dobře. Už ji přestali zlobit bandité, kteří se je snažili zastavit teď, když již téměř unikli šílenství Tarabonu, a pokud se nezlobila, nedokázala vycítit pravý zdroj, natož usměrňovat. I když byla rozhněvaná, dost ji překvapilo, že dokázala zvednout takovou bouři. Jak se jednou bouře rozzuřila, plná jejího vzteku, získala vlastní život. Elain její rozměry překvapily také, i když to naštěstí nevyzradila Tomovi nebo Juilinovi. Ale ačkoliv její síla rostla – učitelky ve Věži říkaly, že tomu tak bude, a z nich by se žádná nemohla postavit některému ze Zaprodanců, jako to udělala Nyneiva – i tak měla stále dost omezení. Kdyby se byli objevili nějací bandité, byla by to s nimi musela vyřídit Elain sama, a to Nyneiva nechtěla dopustit. Předešlý hněv již byl pryč, ale ona zakládala na příští úrodu.

Neohrabaně přelezla přes plachtou převázaný náklad košů a sehnula se k jednomu ze sudů s vodou, přivázaných po stranách vozu spolu s truhlicemi plnými jejich věcí a zásob. Klobouk jí okamžitě slétl z hlavy, držel ho jen šátek. Prsty jen tak tak dosáhla na víko sudu, pokud by se nepustila provazu, který svírala druhou rukou, a při tom, jak povoz poskakoval po cestě, by nejspíš sletěla po hlavě dolů.

Juilin Sandar navedl svého hubeného hnědého valacha, na němž jezdil – Číhal bylo nemožné jméno, kterým svého koně obdařil – blíž k vozu a natáhl k ní ruku s lahvicí vody, jichž měl víc zavěšeno u sedla. Nyneiva se vděčně, byť ne půvabně, napila. Visela tam jako hrozen na větrem rozkývané révě a na předek slušných šedých šatů si vylila nejméně tolik vody, kolik jí dostala do hrdla.

Šaty, jež měla na sobě, odpovídaly postavení obchodnice, s vysokým límcem, jemně tkané a dobře střižené, ale pořád prosté. Ozdobný špendlík na prsou, malý kroužek tmavých granátů ve zlatě, byl na obchodnici možná příliš nákladný, ale byl to dar od panarchy Tarabonu, spolu s ostatními šperky, mnohem okázalejšími a dražšími, které byly skryty v přihrádce pod kozlíkem. Nyneiva špendlík nosila, aby si připomněla, že dokonce i ženy, které sedají na trůnech, občas potřebují popadnout za krk a zatřepat. Teď, když se setkala s Amatherou, cítila trochu víc sympatií k tomu, jak Věž manipuluje s králi a královnami.

Tušila, že Amathera je takto obdarovala jako úplatek, aby co nejdříve opustily Tanchiko. Ta žena jim byla ochotná koupit i loď, jen aby nezůstaly ani o hodinu déle, než bylo nezbytně nutné, ale nikdo nechtěl žádnou prodat. Těch pár plavidel, jež ještě zbývala v tanchickém přístavu a hodila se k něčemu víc než příbřežní plavbě, bylo přecpáno uprchlíky. Kromě toho, loď byla příliš zřejmá cesta, ta nejrychlejší, a černé adžah mohly ji a Elain po tom, co se stalo, vyhlížet. Elain a Nyneivu poslaly, aby chytily Aes Sedai, které byly temnými družkami, ne aby se jimi nechaly chytit do pasti. Proto povoz a dlouhá cesta zemí rozervanou občanskou válkou a anarchií. Nyneiva si však začínala přát, aby nebyla trvala na tom, že nepoužijí loď. Ne že by to někdy přiznala ostatním.

Když chtěla vrátit lahvici Juilinovi, ten jen mávl rukou. Tvrdý muž, jako vyřezaný z nějakého tmavého dřeva, na koni se necítil zrovna pohodlně. Nyneivě připadal směšný. Ne proto, že se v sedle rozhodně necítil dobře, ale kvůli tomu hloupému červenému tarabonskému klobouku, který nosil na ulízaných černých vlasech. Klobouk neměl krempu, vypadal jako vysoký kužel s plochým dýnkem. Příliš se nehodil k tmavému tairenskému kabátci, těsnému v pase a rozšiřujícímu se dolů. Nyneiva si nemyslela, že by se hodil vůbec k něčemu. Podle jejího názoru vypadal, jako kdyby měl na hlavě dort.

Zbytek cesty dopředu se neobratně škrábala s koženou lahvicí v ruce a s poletujícím kloboukem, a celou dobu tiše proklínala tairenského chytače zlodějů – Žádný lovec zlodějů, on ne! – Toma Merrilina – Nafoukaný kejklíř! – a Elain z rodu Trakandů, dědičku Andoru, jež by sama potřebovala popadnout za krk a zatřepat!

Chtěla vklouznout na kozlík mezi Toma a Elain, ale zlatovlasá dívka se ke kejklíři pevně tiskla a slamák jí visel na záda. Držela se toho bělovlasého starého blázna za ruku, jako by se bála, že spadne. Nyneiva, se stisknutými rty, se musela spokojit s Elaininou druhou stranou. Byla ráda, že má vlasy opět slušně spletené do copu, jako zápěstí silného a spadajícího jí až do pasu. Mohla se za něj zatahat, místo aby Elain klepla za ucho. To děvče bývalo poměrně rozumné, ale v Tanchiku jí zřejmě něco zatemnilo rozum.

„Už nás nesledují,“ oznámila Nyneiva a přitáhla si klobouk do čela. „Už můžeš s touhle věcí zpomalit, Tome.“ Mohla to zakřičet zezadu, nemusela se drápat přes koše, ale představa, jak tam nadskakuje a volá na ně, aby zpomalili, jí v tom zabránila. Velice nerada ze sebe dělala blázna, a ještě méně ráda byla, když ji při tom někdo viděl. „Dej si ten klobouk na hlavu,“ řekla Elain. „Ta tvoje světlá pleť slunko moc dlouho nesnese.“

Jak zpola očekávala, dívka její přátelskou radu ignorovala. „Kočíruješ tak nádherně,“ zapředla Elain, když Tom přitáhl opratě a zpomalil čtyřspřeží do kroku. „Pořád jsi je dokonale ovládal.“

Vysoký šlachovitý muž na ni shlédl a huňaté bílé obočí se mu chvělo, ale řekl jen: „Další společnost nás čeká vepředu, dítě.“ No, možná nebyl takový hlupák.

Nyneiva se podívala dopředu a spatřila, jak se k nim přes nízký hřeben blíží zástup jezdců ve sněhobílých pláštích. Bylo to asi půlsta jezdců v leštěné zbroji a zářících hrncových helmách, doprovázejících stejně tolik těžce naložených povozů. Děti Světla. Náhle si Nyneiva zřetelně uvědomila koženou šňůrku, která jí pod šaty visela kolem krku, a dva prsteny na ní zavěšené. Lanův těžký zlatý pečetní prsten, prsten králů ztraceného Malkieru, by pro bělokabátníky nic neznamenal, ale kdyby spatřili prsten s Velkým hadem...

Ženská hloupá! Nemůžou ho přece uvidět, leda by ses rozhodla svléknout!

Spěšně přelétla pohledem své společníky. Elain nemohla přestat být krásná, a teď pustila Toma a převazovala si zelený šátek, který měla přes klobouk, přičemž se chovala tak, že se to mnohem víc hodilo na trůn než na kupecký vůz, ale kromě toho, že její šaty byly modré, nijak se nelišily od Nyneiviných. Neměla na sobě jediný šperk. Tvrdila, že Amatheřiny dary jsou „křiklavé". Bude to stačit. Už jim to od Tanchika prošlo snad padesátkrát. Jen tak tak. Jenže tentokrát to bylo poprvé, co potkali bělokabátníky. Tom, v pevném hnědém suknu, mohl být jedním z tisíce pokřivených bělovlasých mužů, kteří řídili povozy. A Juilin byl Juilin. Věděl, jak se chovat, i když se tvářil, že by byl mnohem raději opěšalý, na zemi, s holí či lamačem mečů s drážkami, jejž nosil u pasu, než na koni.

Tom stočil spřežení na stranu silnice a zastavil, když od čela zástupu vyrazilo několik bělokabátníků. Nyneiva nasadila přívětivý úsměv. Doufala, že se nerozhodli, že potřebují další povoz.

„Světlo na vás sviť, kapitáne,“ řekla muži s úzkým obličejem, jenž byl očividně vůdcem, neboť jediný neměl kopí s ocelovým hrotem. Nyneiva neměla ponětí, jakou hodnost znamenají dva zlaté uzly na prsou pláště, těsně pod zlatým slunečním kotoučem, který měli všichni, ale podle jejích zkušeností muži přijímali každou lichotku. „Jsme moc rádi, že vás vidíme. O pár mil dál se nás pokusili oloupit banditi, ale jako zázrakem se objevila prašná bouře. Jen tak tak jsme uni –“

„Ty jsi obchodnice? V těchto časech z Tarabonu odjíždí jen málo kupců.“ Muž měl hlas stejně drsný jako obličej, a ten vypadal, jako by z něj vytáhli všechnu radost ještě předtím, než se vykulil z kolíbky. V tmavých zapadlých očích mu plálo podezření. Nyneiva nepochybovala, že i to je soustavné. „Míříte kam a s čím?“

„Vezu barvy, kapitáne.“ Dalo jí práci udržet si úsměv i pod tím neuhýbavým upřeným pohledem, a tak se jí ulevilo, když nakratičko přelétl pohledem k ostatním. Tom odváděl slušnou práci, jak se tvářil znuděně, jen další vozka, kterému zaplatí, ať už budou stát, nebo pojedou, a i když si Juilin nestrhl z hlavy ten směšný klobouk, jako by to byl udělal předtím, tvářil se jen mírně zaujatě, jako najatý muž, který nemá co skrývat. Když bělokabátníkův pohled padl na Elain, Nyneiva cítila, jak druhá žena ztuhla. „Tarabonská barviva. Nejlepší na světě. V Andoru za ně můžu dostat dobrou cenu.“

Na kapitánovo – nebo co vlastně byl – znamení jeden z ostatních bělokabátníků pobídl koně k zadní části vozu. Dýkou přeřízl provaz a s trhnutím odhrnul kus plachty, takže uvolnil tři nebo čtyři koše. „Jsou označené ‚Tanchiko', poručíku. Na tomhle stojí ‚karmín'. Chceš, abych jich pár otevřel?“

Nyneiva doufala, že bělokabátnický důstojník pochopil její úzkost správně. Aniž se na ni podívala, málem hmatatelně cítila, jak Elain touží po tom, vojáka vyplísnit za jeho chování, ale každý skutečný kupec by se bál vystavit své barvy živlům. „Jestli mi ukážeš ty, které chceš otevřít, kapitáne, ráda to udělám sama.“ Muž vůbec nereagoval, ani na lichotku, ani na nabídku spolupráce. „Ty košíky byly zapečetěný, aby do nich nemohl prach ani voda, víš. Když se víko rozbije, už ho nikdy nedokážu voskem utěsnit.“

Zatím k nim dojel i zbytek zástupu a v oblaku prachu je míjel. Vozkové byli hrubě odění nevýrazní muži, ale vojáci jeli škrobení a vzpřímení, a dlouhá kopí s ocelovými hlavicemi měli skloněná v přesně stejném úhlu. Dokonce i s tvářemi pokrytými potem a prachem vypadali jako tvrdí muži. Na Nyneivu a ostatní se podívali jen vozkové.

Bělokabátnický poručík si mávnutím ruky v plechové rukavici odehnal prach od obličeje a pak pokynem odvolal muže od vozu. Očima však nepřestával sledovat Nyneivu. „Ty přijíždíš z Tanchika?"

Nyneiva kývla, obrázek spolupráce a otevřenosti. „Ano, kapitáne. Z Tanchika.“

„Jaké máš zprávy z města? Slyšeli jsme nějaké řeči."

„Řeči, kapitáne? Když jsme odjížděli, pořádek tam zrovna nevládl. Město bylo plný uprchlíků a venkov povstalců a banditů. Obchod už skoro neexistuje.“ To byla pravda, čistá a prostá. „Proto za tyhle barvy dostanu zvlášť dobrou cenu. Myslím, že dost dlouho nebudou žádný tarabonský barvy k mání.“

„Mně jsou ukradení uprchlíci, obchod i barvy, obchodnice,“ prohlásil důstojník bezvýrazným tónem. „Byl Andrik ještě na trůně?"

„Ano, kapitáne.“ Očividně se povídalo, že někdo uchvátil Tanchiko a nahradil krále, a možná to někdo i udělal. Ale kdo – jeden ze vzbouřených šlechticů, kteří bojovali proti sobě stejně tvrdě jako proti Andrikovi, nebo Dračí spřísahanci, kteří se zaslíbili Draku Znovuzrozenému, aniž ho kdy spatřili? „Když jsme odjížděli, Andrik byl pořád králem a Amathera pořád panarchou.“

Jeho oči říkaly, že by mohla lhát. „Povídá se, že do toho byly zapletené tarvalonské čarodějnice. Viděli jste nějakou Aes Sedai, nebo jste o ní slyšeli?“

„Ne, kapitáne,“ odpověděla Nyneiva rychle. Prsten s Velkým hadem jako by ji pálil na kůži. Padesát bělokabátníků kousek od nich. Prašná bouře by tentokrát nepomohla, a navíc, i když se to snažila popřít, byla spíš vyděšená než rozzlobená. „Prostí kupci se s takovými nestýkají.“ Důstojník kývl a ona se odvážila připojit otázku. Cokoliv, aby změnila námět. „Pověz, prosím, kapitáne, už jsme se dostali do Amadicie?“

„Hranice je pět mil na východ,“ prohlásil bělokabátník. „Prozatím. První vesnice, do které dorazíte, bude Mardecin. Poslouchejte zákony a povede se vám dobře. Je tam posádka dětí Světla.“ Mluvil, jako by vojáci z posádky trávili všechen čas tím, že dohlížejí na to, aby se dodržoval zákon.

„Vy jste sem přišli posunout hranici?“ zeptala se náhle a chladně Elain. Nyneiva ji v té chvíli málem uškrtila.

Hluboko zapadlé podezíravé oči se přesunuly na Elain a Nyneiva chvatně pronesla: „Odpusť jí, můj pane kapitáne. Je to dcera mé nejstarší sestry. Myslí si, že se měla narodit urozenou paní, a navíc se nedokáže držet stranou od chlapců. Proto ji její matka poslala ke mně.“ Elainino rozhorlené zalapání po dechu bylo dokonalé. Nejspíš bylo zcela skutečné. Nyneiva tušila, že to o chlapcích dodávat nemusela, ale hodilo se to.

Bělokabátník na ně ještě chvíli civěl a pak řekl: „Pan velící kapitán posílá do Tarabonu jídlo. Jinak bychom měli tu tarabonskou chátru za hranicí, rozkradli by všechno, co by pokousali. Kráčejte ve Světle,“ dodal, než otočil koně a odcválal zpátky do čela kolony. Nebyla to ani rada, ani požehnání.

Tom pobídl spřežení do kroku hned, jak důstojník odjel, ale všichni seděli mlčky, jen kašlali, dokud nebyli hodně daleko od posledního vojáka a prach z druhých vozů se neusadil.

Nyneiva polkla trochu vody a podala lahvici s vodou Elain. „Cos tím myslela?“ chtěla vědět. „Nejsme v trůnním sále tvý máti, a ta by to stejně neschválila!“

Elain dopila vodu z láhve, než se uráčila odpovědět. „Ty ses div neplazila, Nyneivo.“ Posadila hlas výš v posměšné podlézavosti. „Jsem moc hodná a poslušná, kapitáne. Smím ti políbit boty, kapitáne?"

„Máme být obchodnice, ne královny v přestrojení!"

„Obchodnice ještě nemusejí být patolízalky! Měla jsi štěstí, že ho nenapadlo, že se snažíme něco schovat, chovat se tak podlézavě!"

„Ale taky se nekoukají svrchu na padesát bělokabátníků! Nebo si myslíš, že bychom je v případě potřeby všechny zvládly jedinou silou?"

„Proč jsi mu říkala, že se otáčím za chlapci? To vůbec nebylo nutné, Nyneivo!"

„Klidně bych mu byla řekla cokoliv, co by ho udrželo dál od nás! A ty –!"

„Držte obě zobák,“ štěkl náhle Tom, „než se vrátí, aby zjistili, která z vás vraždí tu druhou!"

Nyneiva se vskutku otočila na kozlíku, aby se ohlédla, než si uvědomila, že bělokabátníci jsou příliš daleko, aby něco zaslechli, i když křičely. No, snad byli. Nepomohlo, že Elain udělala úplně to stejné.

Nyneiva pevně uchopila cop a zlobně se zamračila na Toma, ale Elain se mu zase přitulila k ruce a málem zavrkala. „Máš pravdu, Tome. Mrzí mě, že jsem zvedla hlas.“ Juilin je sledoval koutkem oka a předstíral, že to nedělá, ale byl dost moudrý, aby držel svého koně dál a do ničeho se nezapletl.

Nyneiva pustila cop, než si ho vyrve i s kořínky, upravila si klobouk a posadila se zpříma s pohledem upřeným přes koně dopředu. Cokoliv do té holky vjelo, byl nejvyšší čas to z ní zase dostat.

Hranici mezi Tarabonem a Amadicií označovaly pouze vysoké kamenné pilíře po stranách silnice. Kromě nich na silnici nebyla ani noha. Kopce se pomalu zvedaly výš, ale jinak se krajina příliš nezměnila, rostla tu hnědá tráva a hájky, kde stromy měly jen pár zelených listů, tedy pokud to nebyly borovice, kaliny či jiné vždyzeleny. Na svazích kopců byly kamennými zídkami lemovaná políčka a kamenné domy s doškovými střechami, které však vypadaly opuštěné. Z komínů nestoupal kouř, na polích nikdo nepracoval, nikde se nepásla jediná ovce či kráva. Občas se na dvorku u cesty popelilo pár slepic, ale když se vůz přiblížil, okamžitě prchaly, neboť již zdivočely. I když tu byla bělokabátnická posádka, očividně nikdo nehodlal riskovat tak blízko u hranice, že se tu objeví tarabonští bandité.

Když z vrcholku kopce spatřili Mardecin, slunce ještě mělo dlouhou cestu k zenitu. Osada před nimi vypadala příliš velká, aby se jí dalo říkat vesnice, měla skoro míli na délku a obklopovala můstky překlenutý potůček protékající mezi dvěma vršky. Bylo tu stejně tolik doškových jako břidlicových střech, a v širokých ulicích panoval čilý ruch.

„Musíme koupit nějaký zásoby,“ prohlásila Nyneiva, „ale chci to vyřídit rychle. Do západu slunce můžeme ujet ještě hodnej kus cesty."

„Začínáme být unavený, Nyneivo,“ podotkl Tom. „Od prvního světla do posledního, každej den, už skoro měsíc. Jeden den odpočinku už v cestě do Tar Valonu nebude znamenat velkej rozdíl.“ Nemluvil však unaveně. Spíš se těšil na to, že si zahraje na harfu nebo na flétnu v některé taverně a nechá chlapy, aby mu kupovali víno.

Juilin konečně pobídl koně k vozu a připojil: „Mně by se taky hodil den na nohou. Nevím, jestli je horší tohle sedlo nebo kozlík.“

Myslím, že bychom si měli najít zájezdní hostinec,“ přisadila si Elain vzhlédnuvši od Toma. „Už mám dost toho spaní pod vozem, a ráda bych si poslechla nějaké tvé příběhy v šenku."

„Kupci s jedním vozem jsou jen o málo víc než formani,“ vyjela Nyneiva ostře. „Nemůžou si dovolit hostince ve městě, jako je tohle."

Nevěděla, jestli je to pravda či nikoliv, ale přesto, jak sama toužila po koupeli a čistých povlacích, nehodlala dovolit, aby té holce jen tak prošlo, že svůj návrh směrovala na Toma. Teprve když vypustila slova z úst, uvědomila si, že vlastně souhlasí s Tomem a Juilinem. Jeden den neuškodí. Do Tar Valonu je ještě dost dlouhá cesta.

Přála si, aby byla trvala na lodi. S rychlou lodí, brigou Mořského národa, se mohli dostat do Tearu za třetinu času, jejž jim zabrala cesta přes Tarabon, pokud by měli dobrý vítr, a se správnou hledačkou větru Atha’an Miere by to nebyl žádný problém. Vlastně by to byly docela dobře zvládly s Elain samy. Tairenové věděli, že jsou s Elain Randovy přítelkyně, a Nyneiva předpokládala, že ještě potí kýble potu ze strachu, že urazí Draka Znovuzrozeného. Ti by jim na cestu do Tar Valonu obstarali kočár i doprovod.

„Najdi nám místo k táboření,“ řekla tedy váhavě. Měla trvat na lodi. Touto dobou už mohli být v Tar Valonu.