Oheň z nebes

38 Starý známý

Díky všem těm lidem Nyneivě chvíli trvalo, než ho dohonila, a pokaždé, když do ní vrazil nějaký vyjevený mužský, který vyvaloval oči na všechno kolem sebe, nebo žena vlekoucí v každé ruce dítě, kdy děti se obvykle snažily táhnout ji ke dvěma různým atrakcím, rozzlobeně si mumlala. Jednooký se skoro nezastavoval, jen se podíval na velkého hada a lvy, dokud nedošel ke kňouro-koním. Musel je vidět už dřív, neboť byli umístění poblíž vchodu pro diváky. Pokaždé, když se s’reditové postavili na zadní nohy, jako to dělali právě teď, byly jejich velké hlavy s kly vidět i přes plátěnou ohradu a snaha lidí dostat se dovnitř trochu zesílila.

Pod dost širokým červeným znamením, kde z obou stran stálo VALAN LUCA ozdobným zlatým písmem, dva koňáci vybírali vstupné od lidí, sehnaných mezi dva silné provazy, do dvou džbánů z čirého foukaného skla – sklo však bylo tlusté a s kazy, Luca by nikdy nevydal peníz za lepší – aby bylo vidět, že peníze jsou v pořádku, aniž by se jich museli dotknout. Ze džbánků vysypávali mince do otvoru ve víku železem obité truhly tolik omotané řetězy, že ji Petra musel postavit na místo dřív, než dovnitř vpadl první stříbrný grošík. Další dva koňáci – se silnými rameny, zpřelámanými nosy a zapadlými klouby pouličních rváčů – stáli opodál s palicemi, aby bylo jisté, že dav zůstane v klidu. A taky aby dohlédli na muže vybírající peníze, usoudila Nyneiva. Luca nebyl zrovna důvěřivý muž, zvlášť když přišlo na peníze. Vlastně byl pěkný skrblík. Nyneiva ještě nepotkala někoho tak lakomého.

Teď se pomalu s pomocí loktů propracovávala blíž k muži s prošedivělým uzlem. On samozřejmě neměl nejmenší potíže dostat se do přední řady před s’redity. Jeho jizva a pomalovaný klípec by to zařídily, i kdyby neměl na zádech meč. V této chvíli s úsměvem a něčím, co Nyneiva považovala za údiv pod jeho kamenným výrazem, pozoroval šedé obry.

„Uno?“ Myslela si, že je to správné jméno.

On se otočil a zadíval se na ni. Když měla šátek zase zpátky, zvedl oči k její tváři, ale v tmavém oku mu žádné poznání nezasvitlo. Jeho druhé oko, namalované červeně a zamračené, ji trochu vyvádělo z míry.

Cerandin mávla bodcem a vykřikla něco tak šišlavě, že jí nebylo vůbec rozumět, a s’reditové se obrátili. Sanit položila nohy na Merova široká oblá záda, zatímco on zůstal zcela vzpřímeně. Nerin, mládě, položil nohy na záda Sanit.

„Viděla jsem tě ve Fal Daře,“ řekla Nyneiva. „A pak krátce na Tomově Hlavě. Po Falme. Byl jsi s...“ Nevěděla, kolik toho může říci, když se všude kolem ní mačkali lidé. Povídačky o Draku Znovuzrozeném obíhaly po celé Amadicii a některé dokonce uváděly jeho jméno správně. „S Randem.“

Uno přimhouřil zdravé oko – Nyneiva se snažila nevnímat to druhé – a po chvíli kývl. „Vzpomínám si na obličej. Proklatě hezkou tvářičku jsem ještě nikdá nezapomněl. Ale vlasy byly zatraceně jiný. Nyna?“

„Nyneiva,“ vyjela na něj ostře.

Uno potřásl hlavou a prohlížel si ji od hlavy k patě, a než stačila říci další slovo, popadl ji za loket a málem ji vlekl mezi lidmi ke vchodu. Koňáci u vchodu ji samozřejmě poznali a chlapíci se zlomenými nosy vyrazili kupředu, potěžkávajíce palice. Nyneiva na ně zuřivě zamávala a zároveň se snažila vyškubnout ruku z Unova sevření. Potřebovala na to tři pokusy, a přesto to byla spíš otázka toho, že ji muž prostě pustil. Měl ruku jako ze železa. Muži s palicemi zaváhali, ale pak, když viděli, že ji Uno pustil, se vrátili na svá místa. Zřejmě věděli, co by Valan Luca chtěl, aby strážili jako první.

„Co si myslíš, že děláš?“ chtěla vědět, ale Uno jen kývl, aby ho následovala, a pouze maličko zpomalil krok mezi lidmi, čekajícími, až na ně přijde řada, aby se ujistil, že poslechla. Měl nohy trochu do o a pohyboval se jako člověk, který víc přivykl koňskému hřbetu než vlastním nohám. Nyneiva si pro sebe něco vrčela, vykasala si suknice a kráčela za ním směrem k městu.

Za hnědými plátěnými stěnami opodál byly postaveny dva další zvěřince a za nimi byly mezi přecpanými, ubohými vesničkami roztroušené další. Žádný však nebyl příliš blízko městských hradeb. Guvernérka, jak nazývali ženu, kterou by Nyneiva pojmenovala starostkou – i když o ženě spravující město ještě nikdy neslyšela – zjevně ustanovila vzdálenost půl míle, aby chránila město v případě, že by zvířata utekla.

Na znamení nad vchodem do nejbližšího spektáklu stálo MAIRIN GOME v rozevlátém zlatozeleném vyvedení. Nad znamením byly jasně vidět dvě ženy, držící se provazu, který visel z vysoké konstrukce z tyčí, která tu nebyla, když Luca stavěl plátěný plot. Zřejmě to, že se kňouro-koně mohli zvednout tak, aby byli vidět i zvenčí, mělo značný vliv. Ženy se zkroutily do pozic, které Nyneivě nepříjemně připomněly, co jí udělala Moghedien, a nějak se jim podařilo udržet se ve vodorovné stojce naproti sobě. Dav čekající netrpělivě před znamením paní Gome byl skoro stejně velký jako ten před Lucovým. Žádný jiný zvěřinec neměl nic, co by bylo vidět, a davy kolem nich byly mnohem menší.

Uno odmítl odpovídat na její otázky, neřekl ani slovo, jen se na ni temně mračil, dokud nebyli venku z té lidské tlačenky. Konečně se ocitli na vozové stezce z udusané hlíny. „Co se tu proklatě snažím udělat,“ zavrčel tehdy „je vzít tě někam, kde si můžem zatraceně promluvit bez toho, aby tě ty prokletý lidi neroztrhali na zatracený kousky, jak by se ti snažili políbit ten tvůj proklatej lem šatů, kdyby zjistili, že zatraceně znáš pána Draka.“ Na třicet kroků kolem nich nikdo nebyl, ale on se přesto rozhlížel kolem, jestli je snad někdo nemůže slyšet. „Krev a zatracenej popel, ženská! Copak nevíš, jaký jsou tyhle proklatý kozí hlavy? Půlka z nich si myslí, že se s ním Stvořitel baví každej večír u zatracený večeře, a druhá půlka si myslí, že je zatracenej Stvořitel!“

„Poděkuju ti, když umírníš svůj jazyk, mistře Uno. A poděkuju ti taky, když zpomalíš. Neběžíme tu žádnej závod. Kam to vůbec jdeš a proč bych měla s tebou udělat ještě jeden krok?“

Uno po ní stočil oko a suše se uchechtl. „Oh, já si na tebe vzpomínám. Ty jseš ta s tou zatra... hubou. Ragan si myslel, že bys jazykem dokázala stáhnout a rozbourat prokl... bejka na deset kroků. Chaena a Nangu byly přesvědčený, že na padesát.“ Aspoň že zpomalil krok.

Nyneiva se na místě zastavila. „Kam a proč?“

„Do města.“ Nezastavil se. Prostě šel rovnou dál a jen mávl rukou, aby ho následovala. Pokračoval, jako by celou dobu šla vedle něj. „Tohle není žádný zatracený – žádný místo pro tebe. Myslím, že můžu vyškrábat dost prokl... ááách! – dost peněz, abych tě dostal do Tearu. Povídá se, že tam právě pán Drak je.“ Znovu se kolem sebe ostražitě rozhlédl. „Leda bys chtěla místo toho na ostrov.“ Musel tím myslet Tar Valon. „O něm tady taky poletují zatr... moc divný řeči. Mír, jestli ne!“ Uno pocházel ze země, která nepoznala mír po tři tisíce let. Shienarci to slovo používali jak jako talisman, tak jako kletbu. „Povídá se, že starou amyrlin sesadily. Možná popravily. Některý lidi tvrdí, že bojovaly a spálily celý...“ Odmlčel se, pak se zhluboka nadechl a hrozně se zašklebil, „...celý město.“

Nyneiva, kráčející po jeho boku, ho užasle pozorovala. Neviděla ho skoro rok a nikdy s ním nepromluvila víc než dvě slova, a přesto... Proč si muži vždycky myslí, že žena potřebuje muže, aby ji opatroval? Muži si nedokážou ani zavázat tkanice u košile bez ženské k ruce! „Vede se nám zatím docela dobře, děkuju. Pokud ovšem nevíš, kdy přistane nějaký kupec, co chce obchodovat po proudu.“

„My? Je ta modrá ženská s tebou? Nebo ta hnědá?“ To musely být Moirain a Verin. Rozhodně si dával pozor na jazyk.

„Ne. Vzpomínáš si na Elain?“ Uno stroze kývl a Nyneiva podlehla poťouchlému popudu. Toho muže zřejmě nic nevyvádělo z míry a očividně očekával, že se prostě ujme starosti o její dobré bydlo. „Právě jsi ji viděl. Řekls, že má –“ změnila hlas, aby napodobila jeho drsnou mluvu – „tvář jako zatracená královna.“

Uno klopýtl velmi uspokojivým způsobem a zamračil se na okolí tak zuřivě, že dokonce dva bělokabátníci, kteří projížděli kolem, ho objeli širokým obloukem, i když se samozřejmě snažili předstírat, že on s tím nemá nic společného. „Ona?“ zavrčel nevěřícně. „Ale ty její zatracený vlasy byly černý jako havraní...“ Podíval se na Nyneivinu kštici a vzápětí už si to zase rázoval po vozové stezce a zpola pro sebe mručel. „Ta prokletá ženská je dcera královny. Zatracená královna! Takhle ukazovat zatracený nohy.“ Nyneiva kývla na souhlas. Dokud nedodal: „Vy zatracení jižani jste proklatě divný! Vůbec žádná zatracená slušnost!“ On tedy měl co povídat. Shienarci se možná oblékali vhodně, avšak ona se pořád ještě červenala při vzpomínce na to, jak se v Shienaru muži i ženy koupali společně stejně často jako zvlášť, a mysleli si o tom asi to stejné jako o společném jídle.

„Copak tě tvoje máma nikdy nenaučila mluvit slušně, člověče?“ Jeho skutečné oko se na ni mračilo skoro stejně jako to namalované. Jen pokrčil rameny. Ve Fal Daře se k ní on i všichni ostatní chovali jako k urozené paní, nebo skoro urozené. Jistě, bylo těžké vydávat se v těchhle šatech za vznešenou dámu, navíc s vlasy v barvě, jakou příroda nikdy nestvořila. Nyneiva si upravila šátek a zkřížila ruce, aby ho udržela na místě. Šedá vlna byla v suchém vedru velmi nepříjemná a ona sama vůbec nebyla suchá. Ještě nikdy sice neslyšela o tom, že by někdo umřel na přepocení, ale myslela si, že by sama mohla docela dobře být prvním případem. „Co tady vlastně děláš, Uno?“

Než odpověděl, rozhlédl se kolem. Ne že by to bylo potřeba, na cestě bylo jen málo lidí – občas tudy projel voly tažený žebřiňák, prošlo tudy pár lidí ve venkovských i otrhaných šatech, tu a tam projel muž na koni – a nikdo se zřejmě nechtěl k Unovi dobrovolně přiblížit víc, než bylo zapotřebí. Vypadal jako někdo, kdo může člověku pro zábavu podříznout krk. „Ta modrá ženská nám dala jméno v Jehannahu a říkala, že tam máme počkat, dokud nepošle příkazy, ale ta ženská v Jehannahu byla mrtvá a pochovaná, když jsme dorazili. Byla stará. Umřela ve spánku a žádnej z jejích příbuznejch v životě jméno tý modrý ženský neslyšel. Pak začal Masema mluvit k lidem a... No, nemělo smysl čekat tam na rozkazy, co bychom stejně nedostali, ani kdyby přišly. Držíme se Masemy, protože nám dává dost, aby to stačilo na živobytí, i když nikdo kromě Bartua a Nengara ty jeho bláboly neposlouchá.“ Prošedivělý uzel se zakýval, jak podrážděně pohodil hlavou.

Náhle si Nyneiva uvědomila, že neřekl jediné neslušné slovo. Vypadal, jako by si měl spolknout jazyk. „Možná bys mohl občas zaklít.“ Povzdechla si. „Třeba v každé druhé větě?“ Muž se na ni usmál tak vděčně, že se jí chtělo rozhodit rozčileně rukama. „Jak to, že Masema má peníze, když vy ostatní nemáte nic?“ Vzpomínala si na Masemu, ponurého, zatrpklého muže, který neměl rád nikoho a nic.

„No, on je přece ten zatracenej prorok, co si ho sem všichni přišli poslechnout. Chtěla by ses s ním setkat?“ Působil dojmem, že si počítá věty. „Moh by vám najít ten prokletej člun, jestli nějakej chcete. V Ghealdanu to, co chce prorok, taky prorok obvykle dostane. Ne, on to nakonec vždycky proklatě dostane, tak nebo tak. Ten muž byl dobrej voják, ale kdo by si kdy pomyslel, že takhle vobrátí?“ Zamračeným pohledem obsáhl všechny hrubé vesnice a lidi, dokonce i zvěřince a město před nimi.

Nyneiva poněkud zaváhala. Ten hrozný prorok, burcující lůzu a povzbuzující nepokoje, že je Masema? Ale on kázal o příchodu Draka Znovuzrozeného. Byli už skoro u městské brány a ona měla ještě chvíli čas, než se bude muset postavit na pódium a nechat Birgitte, aby po ní střílela šípy. Luca byl víc než zklamaný, když žena trvala na tom, aby jí říkali Maerion. Kdyby jim Masema dokázal najít člun mířící k ústí řeky... Možná dnes. Na druhé straně, byly tady nepokoje. Jestli je řeči nafoukly desetkrát, tak ve městečkách a městech dál na severu zemřely jen stovky lidí. Jenom stovky.

„Hlavně mu nepřipomínej, že máš něco společnýho s tím zatraceným ostrovem,“ pokračoval Uno a zamyšleně si ji prohlížel. Teď, když se nad tím Nyneiva zamyslela, uvědomila si, že Uno nejspíš neví, jaké skutečné spojení s Tar Valonem má. Ženy tam, koneckonců, chodily i bez toho, aby se staly Aes Sedai, hledaly tam pomoc či radu. Uno věděl, že byla s Věží nějak ve spojení, ale nic víc. „K ženskejm odtamtud není nakloněnej o nic víc než bělokabátníci. Když budeš prostě držet tu svou zatracenou pusu zavřenou, ani o tom necekni, a on to nejspíš přejde. Pro někoho, kdo pochází ze stejný vesnice jako pán Drak, Masema nejspíš nechá ten proklatej člun postavit."

Davy byly v městské bráně, obklopené přisedlými šedými věžemi, větší, muži a ženy proudili dovnitř i ven, pěšky i koňmo, ve všech možných druzích oděvů, od hader po vyšívané hedvábné kabátce a šaty. Brána samotná, z pevného dřeva obitého železem, stála otevřená pod dohledem tuctu oštěpníků v šupinatých haubercích a ocelových kapalínech. Vlastně stráže věnovaly větší pozornost půl tuctu bělokabátníků, kteří se povalovali opodál, než čemukoliv jinému. A právě tito muži ve sněhobílých kabátcích a leštěné zbroji sledovali proudění lidu.

„Vyvolávají bělokabátníci mnoho potíží?“ zeptala se Nyneiva tiše.

Uno našpulil rty, jako by si chtěl odplivnout, mrkl na Nyneivu a neudělal to. „Kde zatraceně ne? S jedním z těch putovních zvěřinců přijela ženská, co předváděla triky a kouzla. Před čtyřmi dny proklatej dav mizernejch, zbabělejch kozích hlav roztrhal cirkus na kusy.“ O tomhle se tedy Valan Luca rozhodně nezmínil! „Mír! Oni chtěli tu ženskou. Tvrdili, že je,“ zamračil se na lidi spěchající kolem a ztišil hlas, „Aes Sedai. A temná družka. Zlomili jí ten její zatracenej krk, když se ji snažili navlíct do oprátky, jak jsem slyšel, ale její tělo stejně pověsili. Masema nechal vůdce tý lůzy setnout, jenže právě bělokabátníci ten zatracenej dav vybičovali.“ Jeho zamračení přesně odpovídalo rudému oku namalovanému na klípci. „Bylo tu už moc proklatejch věšení a popravování vůbec, jestli chceš zatraceně slyšet můj názor. Zatracenej Masema je stejně špatnej jako ty zatracený bělokabátníci, když přijde na to najít pod každým proklatým kamenem temnýho druha.“

„V každý druhý větě,“ zamumlala Nyneiva a Uno se skutečně začervenal.

„Nevím, na co myslím,“ zabručel. „Nemůžu tě tam vzít. Je to z jedný půlky slavnost a z druhý vzbouření, na každým třetím kroku je kapesní zloděj a ženská venku po setmění není v bezpečí.“ To poslední ho asi rozhořčilo mnohem víc než to ostatní. V Shienaru byla žena v bezpečí kdekoliv a vždycky – tedy samozřejmě ne před trolloky a myrddraaly – a každý muž by tam zemřel, aby to zajistil. „Není to bezpečný. Vezmu tě zpátky. Až najdu cestu, tak si pro tebe přijdu.“

Tím to pro ni bylo jasné. Nyneiva vytáhla ruku dřív, než ji mohl sevřít pevněji, a zrychlila krok směrem k bráně. „Tak pojď, Uno, a neokouněj. Jestli budeš stále okounět, nechám tě tady.“ Dohonil ji a cosi si mumlal o paličatých ženských. Jakmile Nyneiva pochopila, o čem mluví, a že si zjevně nemyslí, že by její zákaz klení platil, když mluví sám k sobě, tak ho přestala poslouchat.