Oheň z nebes

6 Průchody

Rand se probudil do naprosté temnoty a chvíli jen ležel pod pokrývkami a snažil se přijít na to, co ho probudilo. Muselo to něco být. A nebyl to sen. Učil v něm Aviendhu plavat v tůňce v Luhu doma ve Dvouříčí. Bylo to něco jiného. Pak to přišlo znovu, jako slabý závan ohavné nakažliviny, vkrádající se do místnosti pode dveřmi. Nebyl to vlastně zápach, spíš pocit něčeho nesprávného, ale tak to bylo cítit. Pach, jako něco mrtvého, co už týden leží ve stojaté vodě. Pak se to znovu vytratilo, ale tentokrát ne úplně.

Rand odhodil pokrývky, vstal a pak se zahalil saidínem. Uvnitř prázdnoty, naplněn jedinou silou, cítil, jak se jeho tělo chvěje, ale zima byla na nějakém jiném místě, než kde se nacházel on. Opatrně otevřel dveře a vyšel ven. – Oblouky oken po obou stranách chodby dovnitř vnikalo měsíční světlo. Po černočerné tmě v místnosti tu bylo světla skoro jako ve dne. Nic se nehýbalo, ale on cítil, jak se... něco... blíží. Něco zlého. Bylo to cítit jako špína, která jím burácela v proudu jediné síly.

Jednou rukou sáhl do kapsy a nahmátl malou sošku měchatého mužíčka držícího na kolenou meč. Angrial, s nímž mohl usměrnit víc jediné síly, než by dokázal bezpečně zvládnout bez pomoci. Myslel si, že to nebude nutné. Kdokoliv proti němu zaútočil, nevěděl, s čím teď má co do činění. Vůbec ho neměli nechat se probudit.

Na chvíli zaváhal. Mohl se poprat s kýmkoliv, koho proti němu poslali, ale pořád si myslel, že je to pod jeho úroveň. Dole, kde stále spaly Děvy, bylo ticho. S trochou štěstí je ani neprobudí, tedy pokud neseběhne dolů, aby s tím bojoval v jejich středu. To by je určitě probudilo, a ony by jen nestály stranou a nedívaly se. Lan říkal, že byste si měli vybrat půdu, pokud to jde, a přinutit nepřítele, aby přišel za vámi.

S úsměvem se s dupotem rozběhl k nejbližšímu točitému schodišti a hnal se nahoru, až se dostal na nejvyšší poschodí. Nejvyšší podlaží budovy byla jediná velká komnata s mírně klenutým stropem a tenkými kanelovanými sloupy. Obloukovými okny beze skel proudila i do posledního koutku místnosti hotová záplava měsíčního světla. V prachu a písku na podlaze byly stále slabě vidět jeho stopy, jak sem jednou zašel, ale nic jiného. Bylo to dokonalé.

Došel doprostřed místnosti a postavil se na mozaiku zasazenou v podlaze. Byl to prastarý symbol Aes Sedai, deset kroků v průměru. Bylo to vhodné místo. „Pod tímto znamením bude dobývat.“ To o něm tvrdilo rhuideanské proroctví. Stál rozkročen nad dělící vlnovkou, s jednou nohou položenou na černé slze, jež se nyní nazývala Dračí špičák a užívala se k označení zla, druhou měl na bílé slze, nyní nazývané plamen Tar Valonu. Někteří lidé tvrdili, že značí Světlo. Vhodné místo k přivítání jejich útoku mezi Světlem a temnotou.

Odporný pocit sílil a ve vzduchu byla cítit hořící síra. Náhle se cosi pohnulo, postavy klouzaly od schodiště jako měsíční stíny, podél stěn místnosti. Pomalu se objevili tři černí psi, temnější než noc a velcí jako horští koníci. Oči jim zářily jako stříbro a ostražitě ho obcházeli. Díky síle slyšel tlukot jejich srdcí jako zvuk velkého bubnu. Ale neslyšel je dýchat. Možná nedýchali.

Usměrnil, a v rukou držel meč. Jeho lehce zakřivená, volavkami poznačená čepel jako by byla ukuta z ohně. Očekával myrddraala nebo něco horšího než bezokého, ale na psy, dokonce i na Stínem zplozené psy bude meč stačit. Ať je poslal kdokoliv, neznal ho. Lan říkal, že už téměř dosáhl úrovně mistra šermíře, a strážce chválou natolik šetřil, že si Rand myslel, že snad této úrovně již dosáhl.

Se zavrčením, jako když se kosti drtí na prach, se na něj psi vrhli ze tří stran, rychleji než cválající koně.

Rand se nepohnul, dokud nebyli téměř u něj. Pak vyplul. Byl jedno s mečem, pohyb následoval za pohybem, jako by tancoval. V okamžení figura zvaná Vítr točící se v horách přešla ve Vítr vanoucí přes zeď a plavně následovalo Otevírání vějíře. Velké černé hlavy odlétly od černých těl a sliny kapaly ze zubů jako z leštěné oceli, stále vyceněných, i když hlavy poskakovaly po podlaze. Rand sestoupil z mozaiky, když se tmavá těla zhroutila v třesoucí se, krvácející hromádky.

Rand, směje se sám pro sebe, meč propustil, i když si saidín podržel dál, zuřící sílu, sladkost i špínu. Po vnějším okraji prázdnoty sklouzlo opovržení. Psi. Zplozenci Stínu, zcela jistě, ale přesto... Smích mu odumřel na rtech.

Mrtví psi i jejich těla se začali pomalu roztékat, až z nich zbyly louže tekutého stínu, a pak se lehce zachvěly, jako by byly živé. Jejich krev, nacákaná na podlaze, se roztřásla. Náhle menší jezírka přejela po podlaze ve vazkých potůčcích a spojila se s většími, jež se zvedla z mozaiky a tyčila se stále výš, až tu znovu stáli tři obrovští černí psi, slintající a vrčící, jak přisedali na mohutné zadky.

Rand nevěděl, proč cítí překvapení, matné vně prázdnoty. Psi, ano, ale zplozenci Stínu. Kdokoliv je poslal, nebyl tak neopatrný, jak si myslel. Ale přesto ho stále neznali.

Místo aby znovu sáhl po meči, usměrnil tak, jak si pamatoval, že udělal kdysi dávno. Obrovští psi s vytím skočili a jemu z rukou vyletěly pruhy oslepujícího světla, jako roztavená ocel, jak tekutý oheň. Rand jimi máchl přes útočící tvory. Na okamžik se z nich staly podivné stíny, všechny barvy byly obrácené, a potom z nich zbyla jenom jiskřící zrnka prachu, rozpadající se na stále menší a menší zrníčka, až nezbylo vůbec nic.

Propustil tu věc, kterou vytvořil, s ponurým úsměvem. Do sítnice mu chvíli zůstal vypálen purpurový pruh světla.

Na druhé straně velké komnaty se jeden ze sloupů zřítil na dlaždice. Tam, kde proletěl ten světelný pruh – nebo co to bylo, protože to nebylo tak úplně světlo – zmizely ze sloupů úhledné kusy kamene. Rozšklebený oblouk protínal půlku stěny za nimi.

„Nekousl tě některý, nemáš na sobě jejich krev?“

Rand se při zvuku Moirainina hlasu prudce otočil. Jak byl pohlcen v tom, co udělal, neslyšel ji vycházet po schodech. Stála tam, oběma rukama si tiskla suknice a upřeně na něj hleděla. Tvář se jí ztrácela v měsíčních stínech. Musela ty věci vycítit stejně jako on, ale to, že se sem dostala tak rychle, znamenalo, že musela běžet.

„Děvy tě nechaly projít? Copak ses stala Far Dareis Mai, Moirain?“

„Zaručují mi jistá privilegia jako moudré,“ sdělila mu chvatně a její obvykle melodický hlas v sobě měl jakési netrpělivé skřípění. „Řekla jsem strážím, že s tebou musím naléhavě hovořit. Tak mi odpověz! Kousl tě některý z těch temných psů, máš na sobě jejich krev? Nebo jejich sliny?“

„Ne,“ odpověděl pomalu. Temní psi. To málo, co o nich věděl, pocházelo ze starých pohádek, těch, kterými na jihu strašívali děti. Někteří dospělí jim věřili také. „Proč by ti mělo kousnutí dělat starosti? Můžeš ho přece vyléčit. Znamená to, že se Temný osvobodil?“ Jak tak byl uzavřen v prázdnotě, dokonce i strach mu byl vzdálený.

V příbězích, které slyšel, se pravilo, že temní psi běhají za nocí v divoké štvanici se samotným Temným jako lovčím. Nezanechávají nejmenší otisky ani v té nejměkčí půdě, jen na kameni, a nezastaví se, dokud se jim oběť nepostaví a neporazí je nebo mezi ně a sebe nedostane proudící vodu. Křižovatky byly údajně zvlášť nebezpečným místem pro setkání s nimi, a také chvíle těsně po západu a před východem slunce.

„Ne, to ne, Rande.“ Zřejmě zase získala sebeovládání. Její hlas opět připomínal stříbrné zvonečky, klidné a chladné. „Je to jenom jiný druh zplozenců Stínu, něco, co nikdy nemělo být zplozeno. Ale jejich kousnutí je stejně smrtelné jako dýka v srdci, a nemyslím, že bych takovou ránu dokázala vyléčit předtím, než by tě zabila. Jejich krev, dokonce i jejich sliny jsou jedovaté. Kapka na kůži dokáže zabít, pomalu, a nakonec za velkých bolestí. Máš štěstí, že byli jenom tři. Pokud jsi jich nezabil víc, než jsem dorazila. Jejich smečky bývají obvykle větší, tak deset až dvanáct, aspoň tak to stojí na útržcích zbylých po válce Stínu.“

Větší smečky. Nebyl pro jednoho ze Zaprodanců v Rhuideanu jediným cílem...

„Musíme si promluvit o tom, čím jsi je zabil,“ začala Moirain, ale on už utíkal, jak nejrychleji dokázal, nevšímaje si jejího křiku, když se ptala, kam jde a proč.

Hnal se dolů po schodech, potemnělými chodbami, kde na něj z měsíčním světlem zalitých pokojů zděšeně hleděly ospalé Děvy. Proběhl předními dveřmi, kde stál neúnavný Lan se dvěma ženami na stráži. Strážce měl přes ramena přehozený měňavý plášť, takže částečně splýval s nocí.

„Kde je Moirain?“ zařval, když se Rand řítil kolem, ale Rand skákal po širokých schodech bera dva najednou, aniž odpověděl.

Když konečně dorazil k budově, kterou hledal, zpola zahojená rána na boku se mu sevřela jako pěst, ale v prázdnotě si bolest uvědomoval jen nejasně. Stála na samém okraji Rhuideanu, daleko od náměstí, a tak daleko od tábora, jejž Moirain sdílela s moudrými, jak jen bylo možné, abyste ještě zůstali ve městě. Horní poschodí se zřítila a hromada rumu ležela na popukané hlíně za dlážděným chodníkem. Celá zůstala jen dvě spodní poschodí. Bolest ho nutila schoulit se do klubíčka, ale on to odmítl a hnal se dál, jak nejrychleji dokázal.

Kdysi bývala velká komnata, obklopená kamennou galerií, vysoká, nyní byla ještě vyšší, otevírala se k noční obloze a světlá dlažba byla pokrytá úlomky popadaného kamení. Ve stínu pod galerií stáli na zadních tři temní psi a škrábali a kousali do bronzem okutých dveří, které se pod jejich útokem chvěly. Ve vzduchu bylo silně cítit pach hořící síry.

Rand si vzpomněl, co se stalo předtím, a tak se vrhl stranou, když usměrňoval, a pruh tekutého bílého ohně škrábl o dveře, jak ničil zplozence Stínu. Tentokrát se ho pokusil zmenšit, omezit zkázu jen na temné psy, ale v silné stěně na protějším konci komnaty se objevila díra. Snad nebyla skrz, pomyslel si Rand – v měsíčním světle se to dalo těžko poznat – ale stejně bude muset ovládání této zbraně zjemnit.

Bronzové kování na dveřích bylo poškrábané a částečně servané, jako by zuby a drápy temných psů byly skutečně z oceli. Řadou malých dírek prosvítalo světlo lamp. Na dlažebních kamenech byly otisky tlap, ale bylo jich překvapivě málo. Rand propustil saidín, našel místo, kde si nepořeže ruce, a zabušil na dveře. Bolest v boku náhle byla velmi skutečná a velmi silná. Rand se zhluboka nadechl a snažil se ji potlačit. „Mate? To jsem já, Rand! Otevři, Mate!“

Po chvíli se dveře na skulinku pootevřely a ven se vyřinulo víc světla. Škvírou pochybovačně vykoukl Mat a pak dveře otevřel víc a opřel se o ně, jako by uběhl deset mil s pytlem kamení na zádech. Až na stříbrný liščí medailon, který mu visel kolem krku, na němž bylo liščí oko rozděleno a ztmaveno do podoby starobylého symbolu Aes Sedai, byl Mat zcela nahý. Podle toho, co věděl, že Mat k Aes Sedai cítí, byl Rand překvapen, že tu věc již dávno neprodal. Dál v místnosti se vysoká zlatovlasá žena klidně halila do pokrývky. Děva, podle oštěpů a pukliře ležících u nohou postele.

Rand spěšně odvrátil oči a odkašlal si. „Jen jsem chtěl vědět, že jste všichni v pořádku.“

„Je nám dobře.“ Mat se znepokojeně rozhlížel po předpokoji. „Teď už ano. Tys to zabil nebo co? Nechci vědět, co to bylo, pokud je to pryč. Pro člověka je někdy zatraceně těžký, bejt tvým přítelem.“

Mat nebyl jen přítel. Byl také ta’veren a možná i klíč k vítězství v Tarmon Gai’donu. Kdokoliv, kdo chtěl zaútočit na Randa, měl také důvod zaútočit na Mata. Ale Mat se obojí snažil popřít. „Jsou pryč, Mate. Temní psi. Byli tři.“

„Říkal jsem ti, že to nechci vědět,“ zasténal Mat. „Teďka temní psi. Nemůžu říct, že by se kolem tebe nedělo pořád něco novýho. Člověk se nezačne nudit. Teda aspoň do dne, kdy umře. Kdybych nebyl na nohou, protože jsem si šel pro víno, když se ty dveře začaly otvírat...“ Rozechvěle se odmlčel a poškrábal se na zarudlém místě na pravé paži, přičemž si obhlížel poničené kování. „Víš, je legrační, jak si s tebou mysl hraje. Když jsem dělal, co jsem mohl, abych udržel tyhle dveře zavřený, byl bych přísahal, že jeden z nich vykousl do dřeva díru. Viděl jsem tu jeho zatracenou palici. A jeho zuby. Melindhřin oštěp ho ani neškrábl.“

Moirain tentokrát dorazila mnohem okázaleji, přiběhla se zdviženými suknicemi, lapala po dechu a zuřila. Lan jí byl v patách s mečem v ruce a kamenným obličejem připomínajícím bouřkový mrak, a hned za nimi se do ulice táhl dav Far Dareis Mai. Některé Děvy byly jen ve spodním prádle, ale jedna každá držela oštěpy připravené a kolem hlavy měla omotanou šufu, černý závoj zakrývající celý obličej kromě očí, a byla připravená zabíjet. Aspoň Moirain a Lan se tvářili, že se jim ulevilo, když ho tu uviděli klidně stát a rozmlouvat s Matem, přestože Aes Sedai také vypadala, jako by si s ním chtěla ostře promluvit. Díky závojům bylo těžké poznat, co si myslí Aielanky.

Mat hlasitě vyjekl, vrhl se zpátky do pokoje a začal si natahovat spodky. Poskakoval stále rychleji, jak se snažil dostat do spodků a zároveň se škrábat na paži. Zlatovlasá Děva to všechno sledovala se širokým úsměvem, jenž se každou chvíli mohl změnit v otevřený smích.

„Co se ti stalo s rukou?“ zeptal se Rand.

„Říkal jsem ti, že si mysl hraje,“ zabručel Mat, jenž se stále snažil zároveň škrábat i oblékat. „Když jsem si myslel, že se to zvíře prokousalo dveřma, myslel jsem, že mi pocintalo celou ruku, a teď to proklatě pálí jako oheň. Dokonce to vypadá jako spálenina.“

Rand otevřel ústa, ale Moirain už se protahovala kolem něj. Mat na ni vytřeštil oči a upadl, jak si zoufale natahoval spodky až nahoru, ale ona vedle něj klidně poklekla, nevšímajíc si jeho námitek, a chytila mu hlavu do dlaní. Rand už byl léčen i předtím, a viděl, jak se to dělá, ale místo toho, co čekal, se Mat jen lehce zachvěl a zvedl medailon za kožený řemínek, takže mu visel z ruky.

„Ta zatracená věc je najednou studenější než led,“ zamumlal. „Co to děláš, Moirain? Jestli chceš něco udělat, tak bys mi měla vyléčit to svědění, teď to cejtím po celý ruce.“ Pravou paži měl nyní zarudlou od zápěstí k rameni, a začala také vypadat otekle.

Moirain se na něj dívala s tím nejpřekvapenějším výrazem, jaký kdy u ní Rand viděl. Vlastně to možná bylo vůbec poprvé, co ji viděl tvářit se překvapeně. „Udělám,“ pravila pomalu. „Jestli je ten medailon studený, tak ho sundej.“

Mat se na ni zamračil, ale pak si konečně medailon stáhl přes hlavu a položil vedle sebe. Moirain ho znovu uchopila za hlavu a Mat vykřikl, jako by ho hlavou napřed strčila do ledové vody. Nohy se mu natáhly a tělo prohnulo dozadu. Oči upíral do prázdna a měl je doširoka otevřené. Když Moirain ruce odtáhla, sesul se na zem a zhluboka dýchal. Zarudnutí i otok byly pryč. Teprve napotřetí dokázal Mat promluvit. „Krev a popel! Musí to bejt pokaždý tak zatraceně hrozný? Bylo to jenom pitomý svrbění!“

„Dávej si přede mnou pozor na jazyk,“ varovala ho Moirain a vstala, „nebo najdu Nyneivu a svěřím tě do péče jí.“ Ale nedávala do toho všechno. Jako by mluvila ze spánku. Snažila se nedívat na liščí hlavu, kterou si Mat zatím opět pověsil na krk. „Musíš si odpočinout,“ řekla nepřítomně. „Zůstaň v posteli do zítřka, jestli budeš chtít.“

Děva v pokrývkách – Melindhra? – si klekla vedle Mata, objala ho kolem ramen a přes jeho hlavu se podívala na Moirain. „Dohlédnu na to, aby udělal, co říkáš, Aes Sedai.“ Náhle se zazubila a prohrábla mu vlasy. „Je to teď můj malý rošťáček.“ Podle toho, jak se Mat zatvářil zděšeně, bylo jasné, že sbírá síly, aby mohl utéci.

Rand si náhle uvědomil tiché, pobavené hihňání za sebou. Děvy, se šufami a závoji nyní staženými na ramena, se natlačily ke dveřím a nahlížely dovnitř.

„Nauč ho zpívat, sestro oštěpu,“ radila Adelin a ostatní Děvy se prohnuly smíchy.

Rand se k nim odhodlaně otočil. „Nechte ho trochu odpočinout. Copak si některé z vás nepotřebují vzít šaty?“ Váhavě ustupovaly, i když se stále snažily dohlédnout do pokoje, dokud ven nevyšla Moirain.

„Necháte nás, prosím?“ řekla Aes Sedai, když se za ní s prásknutím zavřely poničené dveře. S rozmrzele stisknutými rty se zpola ohlédla na dveře. „Musím si promluvit s Randem al’Thorem o samotě.“ Aielanky kývly a vydaly se ven, některé stále vtipkovaly o tom, jestli Melindhra – zřejmě byla z kmene Shaido, Randa napadlo, ví-li to Mat – naučí Mata zpívat. Ať už to znamenalo cokoliv.

Rand s rukou na nahé paži zastavil Adelin. Ostatní, které si toho také všimly, se zastavily, a tak jim Rand řekl všem: „Pokud neodejdete, když vám řeknu, tak co uděláte, až vás budu muset použít v bitvě?“ Dokáže-li tomu zabránit, nehodlal to samozřejmě udělat. Věděl, že jsou to zuřivé bojovnice, ale jeho vychovávali ve víře, že muž má v případě nutnosti zemřít před ženou. Logika to možná považovala za hloupost, zvláště když se jednalo o ženy, jako byly tyto, ale Rand to prostě tak cítil. Nicméně věděl, že něco takového nahlas říci nemůže. „Budete to považovat za vtip, nebo se rozhodnete vyrazit, až se vám zlíbí?“

Dívaly se na něj zděšeně, jako na někoho, kdo právě vyjevil, že nemá potuchy o těch nejzákladnějších věcech. „V tanci oštěpů,“ vysvětlovala mu Adelin, „půjdeme podle tvých příkazů, ale toto není tanec. Kromě toho jsi nám neřekl, abychom odešly.“

„Dokonce ani Car’a’carn není mokřinský král,“ dodala jedna šedovlasá Děva. Přes svůj věk šlachovitá a tvrdá, byla jediná, která měla kromě šufy i krátkou košilku. Randa to rčení začínalo unavovat.

Děvy se znovu daly do žertování a nechaly ho samotného s Moirain a Lanem. Strážce konečně vrátil meč do pochvy a vypadal stejně klidně jako vždycky. Což v měsíčním světle znamenalo, že byl nehybný a kamenný, samý ostrý úhel a rovná plocha, a zároveň jako by byl připraven se okamžitě pohnout, takže vedle něj vypadali Aielové mírní. Vlasy, na spáncích již prošedivělé, Lanovi z čela přidržovala spletená kožená šňůrka. Jeho pohled jako by pocházel od modrookého ostříže.

„Musím s tebou mluvit o –“ začala Moirain.

„Promluvit si můžem zítra,“ řekl Rand, čímž ji uťal. Lanovi ještě víc ztuhla tvář, pokud to vůbec bylo možné. Strážci mnohem víc chránili Aes Sedai, jejich postavení stejně jako osobu, než chránili sebe. Rand si Lana nevšímal. Bok ho stále bolel, ale podařilo se mu nehrbit se a stát vzpřímeně. Nehodlal Moirain ukázat ani tu nejmenší slabost. „Jestli si myslíš, že ti pomůžu sebrat Matovi tu liščí hlavu, tak si to znovu rozmysli.“ Ten medailon jí nějak zabránil usměrňovat. Nebo spíš zabránil, aby to usměrňování nějak ovlivnilo Mata, pokud se ho dotýkal. „Zaplatil za něj vysokou cenu, Moirain, a je jeho.“ Vzpomněl si, jak ho s pomocí jediné síly udeřila přes rameno, a suše dodal: „Možná se ho zeptám, jestli by mi ho nepůjčil.“ Odvrátil se od ní. Ještě tu byl někdo, koho musel zkontrolovat, i když to již v žádném případě nebylo naléhavé. Temní psi by touhle dobou již dokončili to, co zamýšleli.

„Prosím, Rande,“ řekla Moirain a otevřená prosba v jejím hlase ho na místě zastavila. Ještě nikdy od ní nic takového neslyšel.

Ten tón však zřejmě urazil Lana. „Myslel jsem, že se z tebe stal muž,“ prohodil strážce drsně. „Copak se takhle chová muž? Jednáš jako nadutý kluk.“ Lan s ním cvičil šerm – a Rand si dokonce myslel, že ho má rád – ale kdyby Moirain řekla jediné slovo, strážce by udělal, co by bylo v jeho silách, aby ho zabil.

„Nebudu s tebou věčně,“ pokračovala Moirain naléhavě. Rukama si tiskla suknice tak pevně, až se jí chvěly. „Při příštím útoku bych mohla zemřít. Mohla bych spadnout z koně a srazit si vaz nebo dostat do srdce šíp temného druha, a smrt se vyléčit nedá. Celý život jsem věnovala pátrání po tobě, abych tě našla a pomáhala ti. Ty pořád neznáš vlastní sílu. Nevíš ani polovinu toho, co dokážeš. Já – omlouvám se – co nejpokorněji za jakoukoliv urážku, kterou jsem se tě snad dotkla.“ Ta slova – slova, která by si nikdy nepomyslel, že od ní uslyší – z ní vycházela, jako by je tahal párem volů, ale přece je vyslovila. A ona nemohla lhát. „Dovol, ať ti pomůžu, pokud můžu, dokud můžu. Prosím.“

„Tobě se dá jenom těžko věřit, Moirain.“ Lana, přešlapujícího v měsíčním světle, si nevšímal. Pozornost cele věnoval Moirain. „Jednalas se mnou jako s loutkou, nutilas mě tancovat, jak se ti zlíbilo, ode dne, co jsme se potkali. Volný jsem byl jedině tehdy, když jsi byla daleko, nebo jsem si tě nevšímal. A i to je u tebe těžké.“

Její smích byl stejně stříbrný jako měsíc nad jejich hlavami, ale zabarvovala jej i hořkost. „Bylo to spíš jako zápasit s medvědem než tahat za provázky loutky. Chceš, abych ti složila přísahu, že se s tebou už nikdy nepokusím manipulovat? Udělám to.“ Její hlas získal tvrdost křišťálu. „Dokonce ti odpřísáhnu, že tě budu poslouchat jako jedna z Děv – jako jedna z gai’šainek, budeš-li si přát – ale musíš –“ Zhluboka se nadechla a začala znovu, mírněji. „Pokorně tě prosím, abys mi dovolil ti pomáhat.“

Lan na ni zíral a Rand měl dojem, že i jemu samému snad vylezou oči z důlků. „Přijmu tvou pomoc,“ pronesl nakonec pomalu. „A taky se ti omlouvám. Za to, jak jsem se k tobě choval hrubě.“ Měl pocit, že s ním stále manipuluje – když už byl hrubý, měl k tomu vždy dobrý důvod – ale ona nemohla lhát.

Napětí z ní viditelně vyprchalo. Přistoupila k němu blíž. „To, co jsi použil, abys zabil ty temné psy, se jmenuje odřivous. Pořád cítím jeho pozůstatky.“ On také, jako slábnoucí pach, který zbyde poté, co z pokoje odnesou koláč, či vzpomínka na něco, co právě odtáhli z dohledu. „Již dávno před Rozbitím světa bylo používání odřivousu zakázáno. Bílá věž nám dokonce zakazuje se to učit. Za války síly jej i Zaprodanci a spřísahanci Stínu používali jenom váhavě.“

„Zakázaný?“ ozval se zamračeně Rand. „Jednou jsem tě viděl, jak ho používáš.“ Nebyl si v bledém měsíčním světle jistý, ale měl dojem, že jí do tváří vystoupila červeň. Aspoň protentokrát byla z míry vyvedená ona.

„Občas je nezbytné udělat to, co je zakázáno.“ Jestli ji to rozčílilo, tak se to v jejím hlase nijak neprojevilo. „Je-li něco zničeno odřivousem, přestane to existovat předtím, než je to zničeno, jako vlákno, které odhoří od místa, kde se ho dotkl plamen. Čím větší je síla odřivousu, tím dál v čase to přestane existovat. Ten nejsilnější, na jaký se vzmůžu já, sebere ze vzoru jen pár vteřin. Ty jsi mnohem silnější. Mnohem silnější.“

„Ale jestli to neexistuje předtím, než to zničíš...“ Rand si prsty zmateně prohrábl vlasy.

„Začínáš vidět ty problémy, nebezpečí? Mat si vzpomíná, jak viděl jednoho z těch temných psů prohryznout dveře, ale teď tam žádná díra není. Kdyby ho byl poslintal tolik, jak si pamatuje, byl by býval mrtev dřív, než jsem se k němu dostala. Protože kam až jsi toho tvora zničil, ať udělal během té doby cokoliv, jako by se vůbec nestalo. Zůstanou jen vzpomínky těch, kteří to viděli nebo zažili. Jenom to, co udělal před tou dobou, je teď skutečné. Pár děr po zubech ve dveřích a kapka slin na Matově paži.“

„To mi připadá docela v pořádku,“ podotkl Rand. „Mat je díky tomu naživu.“

„Je to hrozné, Rande.“ Do hlasu se jí vloudil naléhavý podtón. „Proč si myslíš, že se ho báli používat i Zaprodanci? Pomysli, jaký vliv má na vzor odstranění jediného vlákna, jediného člověka, na hodiny či dny, které již byly utkány. Je to, jako kdybys částečně odstranil jediné vlákno z kusu látky. Zlomky rukopisů, které zbyly po válce Síly, říkají, že než si obě strany uvědomily nebezpečí, bylo odřivousem zničeno několik měst. Byly to statisíce vláken vytažených ze vzoru, zmizelých po dny, které již minuly. Cokoliv tito lidé udělali, pak již nebylo vykonáno, a ztratilo se i to, co následkem činů těchto lidí vykonali jiní. Vzpomínky zůstaly, ale činy ne. Vlny byly nevypočitatelné. Vzor sám se málem rozpletl. Mohlo dojít ke zničení všeho. Světa, času, samotného stvoření.“

Rand se zachvěl, a nemělo to nic společného s tím, že mu pod kabátec zalézala zima. „Nemůžu ti slíbit, že ho už nepoužiju, Moirain. Ty sama jsi říkala, že jsou chvíle, kdy je nutné udělat to, co je zakázané.“

„Nemyslela jsem, že bys to slíbil,“ pravila Aes Sedai chladně. Její podráždění mizelo, rovnováha byla nastolena. „Ale musíš být opatrný.“ Znovu se vrátila k „musíš". „Se sa’angrialem, jako je Callandor, bys odřivousem mohl zničit celé město. Vzor by mohl být poničen na celé roky. Kdo může říci, že vlny zůstanou soustředěné kolem tebe, i když jsi ta’veren, dokud se neusadí? Být ta’veren, a to tak silný, jako jsi ty, může být ten kousíček, díky němuž zvítězíš, dokonce i v Poslední bitvě.“

„Třeba to tak bude,“ pravil bezútěšně Rand. V jednom hrdinském příběhu za druhým hrdina říká, že buď zvítězí, nebo zemře. Zřejmě to nejlepší, v co může doufat, bylo, že zvítězí a zemře. „Musím někoho zkontrolovat,“ pokračoval tiše. „Uvidíme se ráno.“ Sebral jedinou sílu, život a smrt ve vířících vrstvách, a udělal ve vzduchu otvor vyšší, než byl sám, otvor do černoty, vedle níž měsíční světlo vypadalo jako jasný den. Průchod, tak tomu říkal Asmodean.

„Co to je?“ vydechla Moirain.

„Když jednou něco udělám, pamatuju si jak. Většinou.“ To nebyla odpověď, ale nastal čas vyzkoušet Moiraininy přísahy. Nemohla lhát, ale Aes Sedai si dokázaly najít díry i v kameni. „Dneska v noci necháš Mata na pokoji. A nepokusíš se mu sebrat ten medailon.“

„Ten patří do Věže ke studiu, Rande. Musí to být ter’angrial, ale zatím nebyl nalezen žádný, který –“

„Ať je to cokoliv,“ řekl pevně Rand, „je to jeho. Necháš mu to.“ Moirain malou chvíli vedla vnitřní boj, záda měla rovná a vysoko zvedla hlavu, jak na něj upírala zrak. Určitě nebyla zvyklá přijímat rozkazy od někoho jiného kromě Siuan Sanche, a Rand se byl ochoten vsadit, že i to nikdy neudělala bez povyku. – Nakonec kývla a dokonce naznačila pukrle. „Jak říkáš, Rande. Je to jeho. Prosím, buď opatrný, Rande. Naučit se něco takového, jako je odřivous, může znamenat sebevraždu, a smrt se nedá vyléčit.“ Tentokrát v tom žádný výsměch nebyl. „Takže ráno.“ Lan ji při odchodu následoval, a než odešel, vrhl po Randovi nečitelný výraz. Tento obrat ho určitě nepotěšil.

Rand prošel průchodem a ten zmizel.

Stál na kotouči, šest stop velké kopii starobylého symbolu Aes Sedai. Dokonce i jeho černá polovina vypadala světlejší proti nekonečné temnotě, která jej obklopovala ze všech stran, i nahoře a dole. Byl si jist, že kdyby z kotouče spadl, padal by věčně. Asmodean tvrdil, že k použití průchodu existuje i rychlejší metoda, nazývaná cestování, ale nedokázal ji Randa naučit, částečně kvůli tomu, jak tvrdil, že nemůže vytvořit průchod, když má na sobě Lanfeařin štít. V každém případě cestování vyžadovalo také znalost počátečního místa. Randovi připadalo logičtější, že byste měli také vědět, kam máte namířeno, ale Asmodean si zřejmě myslel, že je to jako ptát se, proč vzduch není voda. Byla vlastně spousta věcí, které Asmodean považoval za zaručené. Nicméně klouzání bylo rychlé až dost.

Jakmile se na něj postavil, kotouč zdánlivě poskočil o stopu a zastavil se a před Randem se objevil nový průchod. Bylo to dost rychlé, zvláště na kratší vzdálenosti. Rand vstoupil do chodby před pokojem, v němž byl Asmodean.

Měsíc svítící dovnitř okny na konci chodby byl jediným zdrojem světla. Asmodean měl lampu zhasnutou. Prameny, které Rand spletl, byly stále pevně na místě, stále pevně zavázané. Nic se nehýbalo, ale ve vzduchu byl přesto slabě cítit pach hořící síry.

Rand došel ke korálkovému závěsu a nahlédl vstupním otvorem. Komnata byla plná měsíčních stínů a jedním z nich byl Asmodean, zmítající se v pokrývkách. Zahalen v prázdnotě Rand slyšel, jak mu tluče srdce, cítil pot z jeho zneklidňujících snů. Rand začal prohlížel světle modré dlaždice podlahy a otisky v nich.

Naučil se stopovat jako chlapec, takže s jejich čtením neměl potíže. Byli tu tři nebo čtyři temní psi: Zřejmě jeden po druhém přišli ke vchodu a každý stoupl téměř přesně do stop toho před sebou. Zastavila je snad síť spletená kolem pokoje? Nebo je sem jenom poslali, aby se podívali a podali hlášení? Bylo to znepokojivé pomyšlení, že dokonce i Stínem zplození psi mají tolik inteligence. Ale oni zase myrddraalové používali krkavce a krysy jako špehy, i další zvířata úzce spojená se smrtí. Oči Stínu, tak je Aielové nazývali.

Usměrnil tenoučké pramínky země, vyhlazoval dlaždice a vytahoval prohlubně, až byl venku na prázdné, nocí zahalené ulici a sto kroků od vysoké budovy. Ráno každý uvidí, že stopy končí tady, ale nikdo nebude mít podezření, že se temní psi dostali někam poblíž Asmodeana. Temní psi nemohli mít žádný zájem o Jasina Nataela, kejklíře.

Každá Děva ve městě již byla touto dobou nejspíš vzhůru. Pod střechou Děv určitě nespala jediná z nich. Vytvořil další průchod na ulici, tmavší čerň proti černé noci, a nechal kotouč, aby ho zanesl do jeho pokoje. Napadlo ho, proč si asi vybral tento starobylý symbol – byla to jeho volba, byť podvědomá. Jindy to byl schod nebo kus podlahy. Temní psi odtekli z tohoto symbolu, než se znovu vytvarovali. Pod tímto znamením bude dobývat.

Stoje ve své ztemnělé ložnici usměrnil světlo do lamp, avšak saidin nepustil. Místo toho usměrnil znovu, opatrně, aby nespustil některou ze svých pastí, a kousek zdi zmizel a odhalil výklenek, který tam sám vysekal.

V maličké alkovně stály dvě sošky tři dlaně vysoké, postavy ve splývavých rouškách s poněkud vážnými tvářemi, držící v jedné zdvižené ruce křišťálovou kouli. Musel o nich Asmodeanovi zalhat.

Existovaly angrialy, jako třeba měchatý mužík, kterého měl v kapse kabátce, a sa’angrialy, jako byl i Callandor, jež zvyšovaly množství jediné síly, které bylo možné s jejich pomocí bezpečně usměrnit, o tolik, o kolik tuto schopnost zvyšovaly angrialy oproti usměrňování bez pomoci. Oboje byly velmi vzácné a Aes Sedai si jich vysoko cenily, i když rozpoznaly jen ty, které byly vyladěny na ženy a saidar. Tyto dvě figurky byly něco jiného, ne tak vzácného, ale stejně ceněného. Ter’angrial byl vyroben k využívání jediné síly, ne aby ji zesílil, ale aby ji využil určitým způsobem. Aes Sedai neznaly zamýšlený účel většiny ter’angrialů, které měly v Bílé věži. Některé používaly, přestože nevěděly, zda to, k čemu je používají, se aspoň blíží tomu, k čemu byly vyrobeny. Rand znal funkci těchto dvou.

Mužská postava ho mohla spojit s obrovskou kopií sebe samé, s nejsilnější mužským sa’angrialem, jaký kdy byl vyroben, i kdyby byl na druhé straně Arythského oceánu. Byl dokončen až poté, co byl Temný znovu uzavřen do své věznice – Jak tohle vůbec vím? – a skryt dřív, než ho mohl některý zešílevší muž Aes Sedai najít. Ženská postava dokázala to stejné pro ženu, spojila ji s ženským protějškem velké sochy, o níž Rand doufal, že je stále ještě téměř celá zasypaná v Cairhienu. S takovým množstvím síly... Moirain říkala, že smrt se nedá vyléčit.

Nechtěně, bez zavolání se vynořila vzpomínka na předposlední okamžik, kdy se odvážil uchopit Callandor, a za prázdnotou přepluly obrazy.

Tělo tmavovlasé dívky, velmi malé, ležící s rozhozenými údy a otevřenýma očima upřenýma na strop, s krví prosakující šaty na prsou, kde ji probodl trollok.

Síla jím proudila. Callandor plál a on byl jedinou silou. Usměrnil, zavedl prameny do těla děvčátka, pátral, zkoušel, hledal. Ona se s trhnutím zvedla na nohy, ruce a nohy měla nepřirozeně ztuhlé a pohyby trhané.

„Rande, tohle nemůžeš,“ křičela Moirain. „Tohle ne!“

Dýchat. Musela dýchat. Dívčina hruď se začala zvedat a klesat. Srdce. Muselo bít. Krev, již sražená a tmavá, se vyhnula z rány na prsou. Žij, Světlo tě spal! zavyl v duchu. Nechtěl jsem přijít pozdě. Její oči na něj zíraly, potažené mázdrou, bez ohledu na všechnu sílu v něm. Bez života. Po lících se mu volně řinuly slzy.

Drsně tu vzpomínku zahnal. Bolelo ho to dokonce i v prázdnotě. S takovým množstvím síly... S takovým množstvím síly se mu rozhodně nedá věřit. „Ty nejsi Stvořitel,“ řekla mu Moirain, když tam tak stál nad mrtvou holčičkou. Ale s tou mužskou figurkou, jen s polovinou její moci, kdysi pohnul horami. S mnohem menší silou, pouze s Callandorem, si byl jist, že dokáže obrátit otáčení kola času, že dokáže oživit mrtvé dítě. Nejenže byla jediná síla svůdná. I její moc ho sváděla. Měl zničit obě sošky. Místo toho však znovu spletl vlákna a nastavil pasti.

„Co to tam děláš?“ ozval se ženský hlas, když stěna vypadala zase celá.

Spěšně svázal prameny – a udělal uzel s jeho smrtonosnými překvapeními – vtáhl do sebe sílu a obrátil se.

Vedle Lanfear, v její běli a stříbře, by Elain, Min i Aviendha vypadaly obyčejně. Její tmavé oči stačily, aby se muž vzdal své duše. Při pohledu na ni se mu stáhl žaludek, až mu bylo na zvracení.

„Co chceš?“ zeptal se. Jednou odřízl Egwain a Elain od pravého zdroje, avšak nevzpomínal si, jak to udělal. Dokud se Lanfear mohla dotýkat pravého zdroje, měl větší šanci, že holou rukou chytí vítr, než že ji uvězní. Jeden záblesk odřivousu a... Nemohl to udělat. Byla jednou ze Zaprodanců, ale vzpomínka na hlavu jiné ženy, kutálející se po zemi, mu v tom zabránila.

„Máš dvě,“ pronesla Lanfear nakonec. „Měla jsem dojem, že jsem zahlédla... Jedna je žena, že?“ Její úsměv by dokázal muži zastavit srdce, a ještě by jí za to byl vděčný. „Začínáš zvažovat můj plán, že ano? S nimi, společně, by nám ostatní Vyvolení poklekli u nohou. Mohli bychom nahradit i samotného Velikého pána, vyzvat Stvořitele. My –“

„Tys byla vždycky ctižádostivá, Mierin.“ Vlastní hlas mu skřípal v uších. „Proč si myslíš, že jsem se od tebe odvrátil? Nebylo to kvůli Ilieně, ať už si myslíš cokoliv. Ve svém srdci jsem tě neměl dávno předtím, než jsem potkal ji. Ctižádost je ti vším. Síla je to jediné, co jsi kdy chtěla. Jsi hnusná!“

Lanfear na něj zírala, ruce si tiskla na břicho a oči měla ještě větší než obvykle. „Graendal říkala...“ začala poněkud slabým hlasem. Polkla a začala znovu. „Luisi Therine? Miluji tě, Luisi Therine. Vždycky jsem tě milovala, a vždycky budu. To víš. Musíš to vědět!“

Rand měl tvář jako kámen. Doufal, že to zakrylo jeho šok. Neměl nejmenší ponětí, odkud se v něm ta slova vzala, ale zřejmě si na ni opravdu vzpomínal. Matná vzpomínka, z dávného života. Já nejsem Luis Therin Telamon! „Já jsem Rand al’Thor!“ řekl drsně.

„Ovšemže jsi.“ S pohledem upřeným na něj pomalu přikývla. Chladná vyrovnanost se vrátila. „Ovšem. Asmodean ti vykládá o spoustě věcí, o válce síly a o mně. Lže. Tys mě miloval. Do té doby, než mi tě ta žlutovlasá coura Iliena ukradla.“ Na okamžik jí vztek změnil tvář v pokřivenou masku. Rand si nemyslel, že si to uvědomila. „Věděl jsi, že Asmodean odřízl vlastní matku? Teď tomu říkají utišení. Odřízl ji a nechal myrddraala, aby ji s křikem odvlekl. Copak dokážeš věřit takovému člověku?“

Rand se zasmál nahlas. „Po tom, co jsem ho chytil, jsi mi ho pomohla uvěznit, aby mě mohl učit. A teď říkáš, že mu nemůžu věřit?“

„K učení.“ Opovržlivě si odfrkla. „To udělá, protože ví, že jeho prospěch závisí na tobě. I kdyby se mu podařilo ostatní přesvědčit, že byl tvým zajatcem, oni by ho stejně roztrhali na kusy, a on to ví. Nejslabší pes ve smečce prostě končí takhle. Kromě toho občas sleduji jeho sny. Sní o tom, že porazíš Velikého pána a jeho vyzvedneš na místo po svém boku. Občas sní o mně.“ Její úsměv prozrazoval, že ji ty sny těší, ale Asmodeana zřejmě tolik ne. „Ale pokusí se tě proti mně obrátit.“

„Proč jsi tady?“ chtěl vědět Rand. Obrátit se proti ní? V té chvíli byla nepochybně plná jediné síly, připravená ho odstínit, kdyby ji jen napadlo, že si hodlá něco zkusit. Už to udělala dřív, s pokořující lehkostí.

„Líbíš se mi takový, jaký jsi. Nadutý a pyšný, plný vlastní síly.“

Kdysi říkala, že se jí líbí nejistý, že Luis Therin byl příliš pyšný. „Proč jsi tady?"

„Rahvin za tebou dnes v noci poslal temné psy,“ pronesla chladně a zřížila ruce na břiše. „Byla bych přišla dřív, abych ti pomohla, ale ještě jsem nemohla ostatním vyjevit, že jsem na tvé straně.“

Na jeho straně. Jedna ze Zaprodanců ho miluje, nebo spíš muže, jímž býval před třemi tisíci lety, a chce po něm jedině, aby odevzdal duši Stínu a vládl světu spolu s ní. Nebo aspoň o krok pod ní. To, a aby se pokusil nahradit jak Temného, tak Stvořitele. Copak je úplně šílená? Nebo je síla těch dvou obrovských sa’angrialů opravdu tak velká, jak tvrdí? Tohle byl ale směr, jímž se rozhodně nechtěl v myšlenkách ubírat.

„Proč by Rahvin útočil na mě? Asmodean říká, že si hledí vlastních zájmů, že bude stát stranou dokonce i v Poslední bitvě, pokud to jen trochu půjde, a bude čekat, až mě Temný zničí. Proč ne Sammael nebo Demandred? Asmodean tvrdí, že ti mě nenávidí.“ Ne mě. Nenávidí Luise Therina. Avšak pro Zaprodance to bylo to samé. Prosím, Světlo, jsem Rand al’Thor. Zahnal náhle se vynořivší vzpomínku na tuto ženu ve svém náručí, kdy oba byli mladí a teprve se učili, co všechno s jedinou silou dokážou. Jsem Rand al‘Thor! „Proč ne třeba Semirhage, nebo Moghedien, či Graen –?“

„Protože teď zasahuješ do jeho věcí.“ Zasmála se. „Copak nevíš, kde je? V Andoru, v samotném Caemlynu. Nevládne tam jedině kromě jména. Morgasa se na něj culí a tancuje před ním, ona a půl tuctu dalších.“ Znechuceně našpulila rty. „Nechává chlapy prohledávat města i venkov, aby pro něj nacházeli nové krásky.“

Na chvíli byl zcela ohromen. Elainina matka je v rukou jednoho ze Zaprodanců. A přesto se neodvážil ukázat zájem. Lanfear nejednou dala najevo žárlivost. Byla schopná Elain uštvat a zabít, kdyby ji jen napadlo, že k ní něco cítí. Co k ní cítím? Kromě toho po okraji prázdnoty sklouzla další vážná věc, studená a krutá ve své pravdě. Nepoběží, aby napadl Rahvina, i kdyby to, co Lanfear říkala, byla pravda. Odpusť mi, Elain, ale nemůžu. Navíc Lanfear mohla docela dobře lhát – neuronila by jedinou slzu pro kteréhokoliv ze Zaprodanců, jehož by zabil. Všichni jí v jejích plánech stáli v cestě – ale v každém případě skončil s tím, aby pořád reagoval na to, co udělali ostatní. Ať teď oni hezky reagují na něj, a zažijí stejné překvapení jako Lanfear a Asmodean.

„Copak si Rahvin myslí, že poběžím Morgase na pomoc?“ prohodil. „Viděl jsem ji jenom jednou v životě. Dvouříčí je na mapě součástí Andoru, ale královnina gardistu jsem tam v životě neviděl. Vlastně se tam neobjevili už pár pokolení. Řekni člověku z Dvouříčí, že Morgasa je jeho královna, a on si nejspíš řekne, že ses zbláznila.“

„Pochybuji, že Rahvin čeká, že bys běžel bránit svoji domovinu,“ utrousila Lanfear suše, „ale očekává, že budeš bránit vlastní zájmy. Hodlá Morgasu dosadit i na Sluneční trůn a používat ji jako loutku až do chvíle, kdy bude moci veřejně vystoupit. Do Cairhienu odchází každý den další a další andorští vojáci. A tys poslal tairenské vojáky na sever, aby sis v té zemi zabezpečil vlastní postavení. Není divu, že na tebe zaútočil, jakmile tě našel.“

Rand potřásl hlavou. Tak to vůbec nebylo, Taireny na sever poslal z úplně jiného důvodu, ale nečekal, že ho pochopí. Nebo že mu uvěří, kdyby jí to řekl. „Díky za varování.“ Zdvořilost k jedné ze Zaprodanců! Ovšem, nemohl dělat nic jiného, jen doufat, že aspoň něco z toho, co říkala, byla pravda. Dobrý důvod ji nezabíjet. Prozradí ti víc, než si myslí, když budeš pozorně naslouchat. Doufal, že je to jeho vlastní myšlenka, byť byla jak chtěla mrazivá a cynická.

„Strážíš přede mnou své sny.“

„Před každým.“ To byla prostá pravda, i když ona byla na seznamu skoro stejně vysoko jako moudré.

„Sny jsou moje. Ty a tvoje sny jsou moje obzvlášť.“ Tvář měla stále hladkou, ale hlas jí ztvrdl. „Dokážu prolomit tvoje ochrany. Nebude se ti to líbit.“

Aby jí předvedl svůj nezájem, posadil se se zkříženýma nohama a rukama na kolenou na matraci. Myslel si, že má tvář stejně tvrdou jako ona. V jeho nitru přibývala síla. Měl připraveny prameny vzduchu, aby ji mohl svázat, i prameny ducha. Z toho se splétal štít proti pravému zdroji. V duchu zoufale pátral po tom, jak to udělat, ale stejně si nemohl vzpomenout. Bez toho bylo všechno ostatní k ničemu. Mohla rozebrat nebo rozseknout všechno, co by upletl, i když to neviděla. Asmodean se ho ten trik snažil naučit, ale bylo těžké pokračovat, když neměli ženské předivo, aby měl Rand na čem cvičit.

Lanfear si ho rozrušeně prohlížela a lehká vráska kazila její krásu. „Prozkoumala jsem sny těch aielských žen. Těch takzvaných moudrých. Neumějí se moc dobře samy zaštítit. Mohla bych je vyděsit, až by se jim už nikdy nic nezdálo, a určitě by je nikdy nenapadlo, že by se cpaly do tvých snů.“

„Myslel jsem, že bys mi otevřeně nepomohla.“ Neodvážil se jí říci, aby nechala moudré na pokoji. Docela dobře by mohla něco provést, jen aby ho namíchla. Od začátku dávala jasně najevo, byť ne slovy, že mezi nimi dvěma hodlá mít navrch ona. „Neriskovala bys tím, že to některý z ostatních Zaprodanců zjistí? Nejsi jediná, kdo ví, jak někomu vlízt do snu.“

„Vyvolení,“ opravila ho nepřítomně. Chvíli si hryzala spodní ret. „Dívala jsem se taky do snů toho děvčete, Egwain. Kdysi jsem si myslela, že k ní něco cítíš. Víš, o kom sní ona? O Morgasiných synech, o tom vlastním i nevlastním. Častěji o tom vlastním, o Gawynovi.“ Usmála se a promluvila s hraným zděšením. „Nevěřil bys, že prosté venkovské děvče může mít takové sny.“

Rand si uvědomil, že zkouší jeho žárlivost. Skutečně si myslela, že své sny stráží, aby zakryl myšlenky na jinou ženu! „Děvy mě pořád hlídají,“ prohodil temně. „Jestli chceš vědět jak dobře, tak se podívej do Isendřiných snů.“

Na lících jí vyskočily rudé skvrny. Ovšem. Neměl vědět, oč se snaží. Po vnějšku prázdnoty se převalil zmatek. Nebo si snad myslela...? Isendra? Lanfear dobře věděla, že je temná družka. To Lanfear přivedla Kadereho a tu ženu do Pustiny. A podstrčila jí většinu šperků, z jejichž krádeže byla Isendra obviněna. Lanfeařina zášť byla krutá, i když šlo o maličkosti. Přesto, kdyby si myslela, že by ji mohl milovat, tak by nejspíš to, že je Isendra temná družka, nebylo v Lanfeařiných očích překážkou.

„Měl jsem je nechat, aby ji poslali pryč, pěšky na cestu k Dračí stěně,“ pokračoval lhostejně dál, „ale kdo ví, co by mohla vybreptnout, aby si zachránila kůži? Musím ji i Kadereho trochu chránit, abych ochránil Asmodeana.“

Barva jí z tváří ustoupila, ale když znovu otevřela ústa, ozvalo se zaklepání na dveře. Rand se vymrštil na nohy. Nikdo by Lanfear nepoznal, ale kdyby byla v jeho pokoji objevena žena, kterou žádná z Děv dole neviděla vcházet, začali by se lidé ptát, a on neměl žádné odpovědi.

Ale Lanfear už měla otevřený průchod, někam, kde všude viselo plno hedvábí a stříbra. „Pamatuj, že já jsem tvoje jediná naděje na přežití, lásko moje.“ Bylo to však proneseno hezky chladně.

„Kromě mne se ničeho bát nemusíš. Vedle mě můžeš vládnout – všemu co je a co bude.“ Nazdvihla sněhobílé suknice, prošla průchodem a ten se zavřel.

Zaklepání se ozvalo znovu, dřív než se přiměl propustit saidín a otevřít dveře.

Za něj se ode dveří zadívala Enaila a pravila: „Myslela jsem, že třeba Isendra...“ Vrhla po něm obviňující pohled. „Sestry oštěpu tě všude hledají. Nikdo tě neviděl se vracet.“ Potřásla hlavou a narovnala se. Vždy se snažila stát vzpřímená. „Náčelníci si přišli promluvit s Car’a’carnem,“ oznámila mu formálně. „Čekají dole.“

Jak se ukázalo, jelikož byli muži, čekali ve sloupovém portiku. Obloha byla stále tmavá, ale za horami na východě již bylo vidět náznak svítání. Jestli byli náčelníci nějak netrpěliví, když mezi nimi a vysokými dveřmi stály dvě Děvy, nebylo to v jejich zastíněných tvářích nijak vidět.

„Shaidové se pohnuli,“ vyštěkl Han hned, jak se Rand objevil. „A Reynové, Miagomové, Shiandové... Každý kmen!“

„Jdou ke Couladinovi, nebo ke mně?“ chtěl vědět Rand.

„Shaidové odcházejí k Jangaiskému průsmyku,“ řekl Rhuark. „U ostatních se to ještě nedá poznat. Ale jsou na pochodu s každým oštěpem, který nepotřebují k ochraně držeb, stád a drůbeže.“

Rand jenom kývl. Přes všechno odhodlání, že nikoho nenechá, aby mu diktoval, co má dělat, nyní tohle nadělení. Ať už hodlaly ostatní kmeny podniknout cokoliv, Couladin mínil přejít do Cairhienu. Tolik k jeho velkolepým plánům, jak světu vnutit mír, jestli Shaidové vyrabují Cairhien ještě víc, zatímco on bude sedět v Rhuideanu a čekat na ostatní kmeny.

„Tak vyrazíme k Jangai taky,“ řekl nakonec.

„Jestli chce přejít, tak ho nedoženeme,“ varoval Erim a Han kysele dodal: „Jestli se k němu připojí další, budeme natažení jako žížala na slunci.“

„Nebudu tady trčet, dokud to nezjistím,“ prohlásil Rand. „Jestli Couladina nechytím, chci být v Cairhienu hned za ním. Zvedněte oštěpy. Odcházíme po východu slunce, hned jak to půjde.“

Náčelníci se mu obřadně poklonili tím zvláštním aielským způsobem, s vystrčenou nohou a rukou nataženou dopředu, vyhraženým jen pro ty nejoficiálnější příležitosti, a odešli. Jen Han ještě něco řekl. „Do samotného Shayol Ghulu."