Oheň z nebes

29 Vzpomínky na Saldeiu

Potmě v posteli, jen v košili, Kadere nepřítomně kroutil jedním ze svých velkých šátků. Otevřená okna jeho vozu dovnitř vpouštěla měsíční světlo, ale vzduch se moc nehýbal. Aspoň že v Cairhienu bylo chladněji než v Pustině. Doufal, že se jednoho dne vrátí do Saldeie, zase se bude procházet v zahradě, kde ho jeho sestra Teodora naučila první písmenka a čísla. Chyběla mu stejně tolik jako Saldeia – prudké zimy, kdy stromy praskaly, jak v nich zamrzala míza, a jediný způsob cestování byl možný na sněžnicích či na lyžích. V těchto jižních krajích bylo jaro jako léto a léto jako Jáma smrti. Pot se z něj řinul v celých proudech.

S těžkým povzdechem strčil prsty do mezery v místě, kde byla ke stěně vozu přidělána postel. Složený papír zašustil. Nechal ho tam. Znal ta slova zpaměti.

Jenom to – nic víc – bez podpisu, samozřejmě. Našel ho pode dveřmi, když sem večer přišel. Asi čtvrt míle odsud bylo městečko, Einrod, ale i kdyby se tam dala najít volná postel, Kadere pochyboval, že by mu Aielové dovolili strávit noc mimo vůz. Nebo Aes Sedai. Pro tuto chvíli byly jeho plány v podstatě stejné jako plány Moirain. Třeba znovu uvidí Tar Valon. Pro lidi jako on to bylo nebezpečné místo, ale práce tam byla vždycky důležitá a povzbudivá.

Vrátil se zpátky ke zprávičce, i když si přál, aby si mohl dovolit ji ignorovat. Slovo „zvolena“ jej ujistilo, že pochází od dalšího temného druha. Prvním překvapením bylo, že ji dostal teď, poté, co překonal většinu Cairhienu. Téměř před dvěma měsíci, hned poté, co se Jasin Natael přimkl k Randu al’Thorovi – z důvodů, které se nikdy neobtěžoval vysvětlit – a jeho nová partnerka Keille Shaogi zmizela – tušil, že je zakopaná v Pustině s ranou od Nataelova nože v srdci, ale aspoň byla z krku – brzy poté jej navštívila jedna z Vyvolených. Samotná Lanfear. Dala mu tyto instrukce.

Automaticky si sáhl na hruď a přes košili nahmátl jizvy, které tam měl vypálené. Šátkem si otřel čelo. V koutku mysli si chladně pomyslel, jako nejméně jednou denně od té doby, že je to velmi účinný způsob, jak mu dokázat, že to nebyl obyčejný sen. Ani obyčejná noční můra. V jiném koutku cítil téměř hysterickou úlevu, že se Lanfear už nevrátila.

Druhým překvapením na lístku byl rukopis. Psala ho ženská ruka, pokud se moc nemýlil, a některá písmena byla zakreslena způsobem, v němž nyní poznal aielský původ. Natael mu tvrdil, že i mezi Aiely musejí být temní druzi – že temní druzi jsou v každé zemi, mezi všemi národy – ale on nikdy netoužil po tom, najít v Pustině bratry. Aielové vás zabili stejně snadno, jako se na vás podívali, a mohli jste si to u nich zavařit už jen tím, že jste dýchali.

Vzato kol a kolem, ta zprávička značila pohromu. Natael nejspíš řekl nějakým aielským temným druhům, kdo Kadere je. Rozzlobeně zkroutil šátek do dlouhé tenké šňůry a prudce ji v rukou napjal. Pokud by ten kejklíř a Keille neměli důkazy, že stojí vysoko v řadách temných druhů, byl by je oba zabil dřív, než se dostali blíž z Pustině. Z jediné další možnosti se mu stahoval žaludek. „Byla zvolena cesta.“ Možná to mělo zdůraznit slovo „zvolena", a možná mu to mělo říci, že se ho Vyvolení rozhodli využít. Ta zpráva nepocházela od Lanfear, ona by si s ním prostě znovu promluvila ve snu.

Přes panující horko se zachvěl, ale také si musel znovu otřít obličej. Měl pocit, že Lanfear je pěkně žárlivá paní, ale jestli ho bude chtít jiný Vyvolený, nebude mít jinou možnost. Přes všechny sliby, které složil, když jako chlapec skládal přísahy, to byl muž, jenž si nedělal žádné iluze. Dostane-li se mezi dva Vyvolené, mohlo by ho to rozmáčknout jako kotě pod kolem vozu, a oni by si toho všimli asi stejně jako ten vůz kočky. Toužil po tom být doma v Saldeii. Toužil po tom znovu uvidět Teodoru.

Zaškrábání na dveře ho zvedlo na nohy. Přes všechno své sádlo byl hbitější, než dával znát. Otřel si tvář a krk a prošel kolem cihlové pícky, pro niž tu teď rozhodně neměl žádné využití, a skříněk se složitě zdobenými a omalovanými sloupky. Když otevřel dveře, proklouzla kolem něj štíhlá postavička zahalená v černé látce. Kadere se rychle rozhlédl kolem po měsícem prozářené temnotě, aby se ujistil, že ho nikdo nepozoruje – vozkové všichni pochrupovali pod ostatními vozy a aielské stráže nikdy samy od sebe mezi vozy nepřicházely – a rychle dveře opět zavřel.

„Musí ti být dost horko, Isendro,“ zasmál se. „Sundej si ten hábit a udělej si pohodlí.“

„Děkuji, ne,“ odmítla kysele ze stínu své kapuce. Stála ztuhle, ale občas se zachvěla. Vlna dnes musela kousat víc než obvykle.

Kadere se zasmál znovu. „Jak si přeješ.“ Tušil, že pod hábitem jí Děvy oštěpu stále nedovolují nosit nic krom ukradených šperků, pokud něco. Od chvíle, co ji Děvy dostaly do spárů, začala být stydlivá. Proč se ta žena zachovala tak hloupě a kradla, to nechápal. Rozhodně tedy nic nenamítal, když ji s jekem táhly za vlasy z vozu. Byl jenom rád, že je nenapadlo, že s tím má sám něco společného. Její chamtivost jeho úkol rozhodně ztížila. „Můžeš mi něco ohlásit o al’Thorovi nebo Nataelovi?“ Hlavní část Lanfeařiných instrukcí se týkala toho, aby na ty dva řádně dohlížel, a Kadere neznal žádný lepší způsob, jak dohlížet na muže, než mu strčit do postele ženskou. Každý muž poví své milence věci, o nichž přísahal, že je udrží v tajnosti, vychloubá se svými plány a odhaluje svoje slabosti, dokonce i když to je Drak Znovuzrozený a tenhle chlapík s úsvitem, jak mu říkali Aielové.

Isendra se viditelně zachvěla. „Aspoň že k Nataelovi se dostanu.“ Dostanu? Jednou ji Děvy chytily, jak se snaží proklouznout do jeho stanu, a prakticky ji k němu začaly cpát každou noc. Isendra se vždycky snažila, aby to pro ni vypadalo lépe. „Ne že by mi něco řekl. Čekat. Mít trpělivost. Mlčet. Vyrovnat se s osudem, ať už to znamená cokoliv. Říká to pokaždé, když se chci na něco zeptat. Většinou chce jenom hrát hudbu, jakou jsem v životě neslyšela, a milovat se.“ Nikdy toho o kejklíři nemohla říci víc. Kadereho už asi posté napadlo, proč asi Lanfear chce, aby na Nataela dohlédl. Ten muž měl být mezi temnými druhy na nejvyšším místě, jakého lze dosáhnout, jenom stupínek pod samotnými Vyvolenými.

„Předpokládám, že to znamená, že do al’Thorovy postele se ti dostat nepodařilo?“ zeptal se a prošel kolem ní, aby si mohl sednout na postel.

„Ne.“ Nejistě se ošila.

„Tak to se budeš muset snažit víc, že? Neúspěch mě začíná unavovat, Isendro, a naši pánové nejsou zdaleka tak trpěliví jako já. Je to jenom člověk, ať už má jaké chce tituly.“ Isendra se často kasala tím, že dostane každého muže, jehož se jí zachce, a donutí ho udělat, cokoliv bude chtít. Ukazovala mu důkazy. Nepotřebovala krást šperky, on by jí byl koupil, čehokoliv by se jí zachtělo. Koupil jí víc, než si mohl dovolit. „Ty zatracené Děvy ho nemůžou sledovat pořád, a jak budeš jednou v jeho posteli, on jim nedovolí, aby ti ublížily.“ Na to bude stačit, když jenom ochutná. „Mám plnou důvěru ve tvé schopnosti.“

„Ne.“ Pokud něco, tak to slovo bylo ještě kratší než předtím.

Kadere podrážděně stáčel a rozbaloval šátek. ,„Ne‘ není slovo, které naši pánové rádi uslyší, Isendro.“ To znamenalo jejich pánové mezi temnými druhy. Zdaleka ne všichni byli urození pánové či dámy – pacholek od koní mohl rozkazovat dámě, žebrák soudci – ale splnění jejich rozkazů do nejmenšího bylo vynucováno stejně jako u šlechtice, a obvykle ještě víc. „Není to slovo, které ráda uslyší naše paní.“

Isendra se otřásla. Nevěřila jeho příběhu, dokud jí neukázal popáleniny na hrudi, ale od té doby jediná zmínka o Lanfear stačila, aby utišila každou vzpouru z její strany. – Tentokrát se rozplakala. „Nemůžu, Hadnane. Když jsme dneska večer zastavili, myslela jsem si, že ve městě bych mohla mít větší šanci než ve stanu, ale ony mě chytily dřív, než jsem se k němu dostala na deset kroků.“ Shrnula si kapuci a Kadere zalapal, když si měsíční světlo zahrálo na její holé hlavě. Dokonce i obočí jí chybělo. „Ony mě oholily, Hadnane. Adelin, Enaila a Jolien – držely mě a oholily mi každý vlásek. Ztloukly mě kopřivami, Hadnane.“ Třásla se jako rákos ve vichřici, vzlykala s otevřenými ústy a slova se z ní řinula o překot. „Svědí mě to od ramen ke kolenům a pálí to tak, že se ani nemůžu poškrábat. Řekly, že až mě příště chytí, že se na něj jen dívám, takmě donutí kopřivy nosit. Myslely to vážně, Hadnane. Myslely! Řekly, že mě předají Aviendze, a řekly mi, co mi udělá ona. Nemůžu, Hadnane. Už ne. Prostě nemůžu.“

Kadere na ni ohromeně zíral. Mívala tak nádherné tmavé vlasy. A přesto byla dost krásná, že i s hlavou holou jako koleno vypadala jenom exoticky. Slzy a skleslý výraz jí na kráse ubíraly jen málo. Kdyby se jen dostala do al’Thorovy postele aspoň na jedinou noc... To se ale nestane. Děvy ji zlomily. On sám už pár lidí zlomil, takže znal příznaky. Zoufalá snaha vyhnout se trestu se stala zoufalou snahou poslechnout. V duchu si nikdy nebude chtít přiznat, že před něčím utíká, takže sama sebe přesvědčí, že opravdu nechce nic jiného než potěšit Děvy.

„Co s tím má co dělat Aviendha?“ zamumlal. A za jak dlouho začne Isendra cítit i potřebu přiznat své hříchy?

„Al’Thor s ní spí od Rhuideanu, ty hlupáku! Tráví s ním každou noc. Děvy si myslí, že se za něj vdá.“ I přes její vzlykání rozpoznal rozčilený vztek. Nelíbilo se jí, že jiná uspěla tam, kde ona zklamala. Nepochybně proto mu to neřekla už dřív.

Aviendha byla i přes svůj ohnivý pohled překrásná žena, ve srovnání s ostatními Děvami měla i plné poprsí, ale on by přesto vsadil Isendru proti ní, jen kdyby... Isendra v měsíčním světle, dopadajícím sem oknem, si náhle sedla na podlahu, třásla se od hlavy k patě, plakala nahlas a po tvářích se jí hrnuly slzy, které se ani nenamáhala setřít. Jestli se na ni Aviendha třebas jen zamračí, bude se plazit po zemi.

„No dobře,“ promluvil laskavě. „Když nemůžeš, tak nemůžeš. Pořád ale můžeš něco vytáhnout z Nataela. Vím, že tohle dokážeš.“ Vstal, vzal ji za ramena a obrátil ji ke dveřím.

Ona se mu vytrhla, ale otočila se. „Natael se na mě nebude chtít celé dni podívat,“ řekla trucovitě mezi skytáním a posmrkáváním. Hrozilo, že se každou chvíli znovu rozvzlyká, ale jeho tón ji zřejmě uklidnil. „Jsem červená, Hadnane. Červená, jako kdybych celý den ležela nahá na slunci. A moje vlasy. Bude trvat celou věčnost, než mi dorostou as –“

Jak došla ke dveřím a sklopila oči ke klice, šátek se vmžiku stočil do šňůry a obtočil se jí kolem hrdla. Snažil se nevnímat její chrčivé dušení a zoufalé škrábání nohou po podlaze. Prsty mu zaryla do rukou, ale on se díval přímo před sebe. Dokonce i když nechal otevřené oči, viděl Teodoru. To se mu stávalo vždycky, když zabíjel ženu. Miloval svou sestru, ale ona zjistila, co je zač, a nechtěla o tom mlčet. Isendra divoce kopala nohama, ale po zdánlivé věčnosti kopání zpomalilo, pak přešlo docela, a byla z ní v jeho rukou jen mrtvá váha. Kadere držel šňůru napjatou, než napočítal do šedesáti, pak ji odmotal a nechal mrtvolu spadnout. Vzápětí by se byla přiznávala. Přiznávala, že je temná družka. Ukázala by na něj prstem.

Po hmatu se prohrabal skříňkami, až vytáhl porcovací nůž. Zbavit se těla bude složité, ale naštěstí mrtvoly moc nekrvácejí. Ta trocha, co vyteče, se vsákne do hábitu. Možná by mohl najít ženu, která mu nechala lístek pode dveřmi. Pokud nebude dost hezká, tak musí mít přátele, kteří jsou také temnými druhy. Nataelovi bude jedno, jestli ho začne navštěvovat třeba Aielanka – Kadere sám by se raději vyspal se zmijí, Aielové byli nebezpeční – a možná by měla Aielanka proti Aviendze větší šanci než Isendra. Poklekl a s tichým pobrukováním se dal do práce. Broukal si ukolébavku, kterou ho naučila Teodora.