Oheň z nebes

40 Kolo tká

Jakmile Galada zakrylo stavení, Nyneiva přelétla ulici před sebou. Bublal v ní vztek – na sebe stejně jako na Galadedrida Damodreda. Ty huso pitomá, hlavo dubová! Ulička byla stejně úzká jako ty ostatní – dlážděná kulatými kameny a lemovaná nevýraznými krámky, domy a tavernami, s prořídlým odpoledním davem. Kdybys nepřišla do města, nikdy by tě nenašel! Bylo tu příliš málo lidí, aby se mohla schovat. Muselas jít navštívit proroka! Musela ses přesvědčit, že prorok tě dostane pryč dřív, než sem dorazí Moghedien! Kdy už se poučíš, že se nemůžeš spoléhat na nikoho jiného kromě sebe? Vmžiku se rozhodla. Když Galad zahne za roh a neuvidí je, začne nahlížet do krámků a možná i do krčem.

„Tudy.“ Zvedla si suknice a vrhla se do nejbližšího průchodu mezi domy, kde se přitiskla zády ke stěně. Nikdo se po ní nepodíval dvakrát, i když se chovala tak tajuplně, a ona nechtěla ani pomyslet na to, co tenhle nezájem prozrazuje o tom, jak to v Samaře chodí. Uno a Ragan byli vedle ní, než se rozkročila, a tlačili ji dál prašným průchodem, kolem staré rozbité putýnky a sudu na dešťovku vyschlého tak, že se dužina v obručích málem rozsypávala. Alespoň že dělali to, co chtěla. Jistým způsobem. Připravené ruce měli zdvižené k jílcům, jež se jim zvedaly nad ramena, a byli připraveni ji chránit, ať už to chtěla či nikoliv. Nech je, ty huso! Copak si myslíš, že se dokážeš ochránit sama?

Rozhodně byla dost rozzlobená. Galad, ze všech lidí! Nikdy neměla opustit zvěřinec! Hloupý rozmar, který by však mohl všechno zničit. Nemohla tu usměrňovat o nic víc než proti Masemovi. Čistě jen možnost, že Moghedien nebo černé sestry jsou v Samaře, měla za následek to, že její bezpečí zcela záviselo na obou mužích. Stačilo to, aby její hněv ještě zesílil. Málem prohryzala díru do kamenné zdi za sebou. Věděla, proč mají Aes Sedai strážce – tedy všechny až na červené. V duchu to věděla. V srdci se jí z toho však chtělo jen vztekle vrčet.

Galad se objevil, pomalu se proplétal mezi lidmi na ulici a pátravě se rozhlížel. Normálně by měl jít dál – měl by – avšak on se skoro okamžitě podíval k průchodu. Na ně. Neměl dokonce ani tu slušnost zatvářit se potěšeně nebo překvapeně.

Uno a Ragan vykročili společně, když Galad zahnul do průchodu. Jednooký muž měl vmžiku venku meč a Ragan nebyl o moc pomalejší, jen Nyneivu strčil hlouběji do úzkého průchodu. Postavili se za sebe. Kdyby se Galad dostal přes Una, ještě by se musel vypořádat s Raganem.

Nyneiva zaskřípala zuby. Mohla zařídit, že všechny tyhle meče by byly k ničemu, bezcenné. Cítila pravý zdroj jako světlo za ramenem, čekající na její objetí. Mohla to udělat. Kdyby se opovážila.

Galad se zastavil v ústí průchodu, potom odhodil plášť dozadu a jednou rukou nonšalantně spočinul na jílci meče, obrázek půvabu stlačené ocelové pružiny. Až na ten leštěný osníř mohl být na bále.

„Nechci zabít ani jednoho z vás, Shienarče,“ řekl Unovi klidně. Nyneiva slyšela Elain a Gawyna vyprávět o Galadově šermířském umění, ale poprvé si uvědomila, že by skutečně mohl být tak dobrý, jak tvrdili. Aspoň on si myslel, že je. Dva zkušení válečníci s obnaženými čepelemi, a on se na ně díval, jako by se vlkodav díval na párek vesnických voříšků, nevyhledával boj, byl však přesvědčen, že je oba naprosto hravě zvládne. Aniž úplně odhlédl od obou mužů, promluvil Galad k ní. „Někdo jiný by mohl vběhnout do krámu nebo do krčmy, ale ty nikdy neuděláš to, co se dá čekat. Dovolíš mi promluvit si s tebou? Není třeba mě nutit zabít ty dva muže.“

Žádný z kolemjdoucích se nezastavil, ale i přesto, že jí tři muži blokovali výhled, viděla, že se hlavy otáčejí, aby lidé zjistili, co bělokabátníka tolik zaujalo. A meče jejich pozornosti určitě také neunikly. Ve všech těch hlavách se budou líhnout představy, které vzlétnou na křídlech, proti nimž by rorýsi vypadali pomalí.

„Nechte ho,“ nařídila Shienarcům. Když se Uno ani Ragan nepohnuli, zopakovala příkaz ještě mnohem důrazněji. Pak konečně ustoupili stranou, avšak pomalu, kolik jenom úzký průchod dovoloval, a přestože ani jeden neřekl jediné slovo, vypadali oba, jako by si mručeli pod vousy. Galad prošel zcela hladce – zdánlivě na oba Shienarče zapomněl. Nyneiva vytušila, že věřit tomu by byla velká chyba. Oba muži s vyholenými hlavami tomu očividně neuvěřili.

Kromě jednoho ze Zaprodanců si Nyneiva neuměla představit muže, kterého by v téhle chvíli viděla méně ráda, ale s tou tváří přímo před sebou si až příliš jasně uvědomovala svůj vlastní dech, tlukot vlastního srdce. Bylo to směšné. – Proč ten muž nemohl být ošklivý? Nebo aspoň obyčejný.

„Věděls, že vím, že nás sleduješ.“ V hlase se jí zřetelně ozývalo obvinění, i když si sama nebyla jistá, z čeho jej vlastně obviňuje. Že nedělal to, co čekala a chtěla, usoudila lítostivě.

„To mě napadlo ve chvíli, kdy jsem tě poznal, Nyneivo. Vzpomínám si, že obvykle vidíš víc, než dáváš znát.“

Nedovolí, aby ji svedl ze směru poklonami. Vida, kam ji to dostalo s Valanem Lucou. „Co děláš v Ghealdanu? Myslela jsem, že jseš na cestě do Altary.“

Chvíli na ni jen upíral ty tmavé, nádherné oči, a pak se náhle zasmál. „Ze všech lidí na světě, Nyneivo, se mě jen ty zeptáš na něco, na co bych se já měl ptát tebe. No dobře. Odpovím ti, přestože by to mělo být obráceně. Měl jsem rozkazy jet do Salidaru v Altaře, ale všechny rozkazy byly změněny, když tenhle prorok... Co na tom záleží? Není ti dobře?“

Nyneiva se přinutila zatvářit klidně. „Ovšemže je,“ odsekla podrážděně. „Jsem docela zdravá, děkuju pěkně.“ Salidar! No jistě! To jméno způsobilo, jako kdyby jí v hlavě škrtla jedna z Aludřiných ohnivých tyček. Všechna ta snaha vzpomenout si, a Galad jí ledabyle předhodil to, co sama nedokázala vykutat. Teď kdyby jen Masema našel rychle loď. Kdyby jen dokázala zajistit, aby je Galad nezradil. Aniž by samozřejmě nechala Una a Ragana, aby ho zabili. Ať už Elain tvrdila cokoliv, Nyneiva nedokázala uvěřit, že by byla ráda, kdyby jejího bratra zabili. Byla jen malá naděje, že Galad uvěří, že Elain není s ní. „Jenom se nemůžu vzpamatovat z toho leknutí, že tě vidím.“

„To není zdaleka tolik, jako jsem se polekal já, když jsem zjistil, že jste vyklouzly ze Siendy.“ Vážnost té krásné tváři slušela až nešťastně moc, ale tón jeho hlasu to kazil. Jen trošku. Mohl poučovat malou holčičku, která vyklouzla z domu, když už měla být v postýlce, aby mohla šplhat po stromech. „Skoro jsem z toho měl smrt, jak jsem se bál. Co, pod Světlem, vás to popadlo? Copak nemáte tušení, jak riskujete? A přijít právě sem. Elain vždycky sedlala koně ve cvalu, když mohla, ale myslel jsem, že aspoň ty máš víc rozumu. Tenhle takzvaný prorok –“ Zarazil se a zadíval se na oba muže. Uno opřel meč špičkou o zem a zjizvené ruce měl zkřížené na jílci. Ragan se tvářil, že si prohlíží ostří a nic jiného nevnímá.

„Slyšel jsem řeči,“ pokračoval Galad pomalu, „že je to Shienarec. Přece nemůžeš být tak pitomá, aby ses zapletla s ním.“ Na její vkus to nechávalo až příliš velký prostor pro pochyby.

„Ani jeden z nich není prorok, Galade,“ odtušila suše. „Oba je už nějakou dobu znám a můžu tě ujistit, že to tak je. Uno, Ragane, jestli si nechcete ořezat nehty na nohou, tak to dejte pryč. No?“ Zaváhali, než udělali, co jim řekla, a Uno si cosi brumlal a zlobně se mračil, ale oba nakonec poslechli. Muži obvykle reagovali na pevný hlas. Většina ano. Přinejmenším občas.

„Já si to ani nemyslel, Nyneivo.“ Galadův tón, ještě sušší než její, způsobil, že se naježila, ale on pokračoval a mluvil spíš podrážděně než nadřazeně. A ustaraně. Z čehož se, samozřejmě, načepýřila ještě víc. On způsobil, že se jí málem zastavilo srdce, a on měl tu drzost být ustaraný. „Nevím, do čeho jste se s Elain dostaly tady, a je mi to jedno, pokud vás z toho dokážu dostat, než si ublížíte. Obchod po řece se zpomalil, ale nějaký vhodný člun by měl v příštích pár dnech připlout. Dejte mi vědět, kde vás najdu, a já zabezpečím vaši cestu někam do Altary. Odtamtud se můžete dostat do Caemlynu.“

Proti své vůli Nyneiva zalapala po dechu. „Ty nám chceš najít loď?“

„To je vše, co teď mohu udělat.“ Mluvil omluvně a potřásal hlavou, jako by se přel sám se sebou. „Nemohu vás však doprovodit do bezpečí, mám povinnosti tady.“

„My tě určitě nechceme odvádět od tvých povinností,“ vyhrkla trochu bez dechu. Jestli si to bude chtít vyložit jinak, ať si. Nejvíc, v co Nyneiva doufala, bylo, že je nechá napokoji.

Galad zřejmě cítil potřebu se bránit. „Těžko je bezpečné poslat vás pryč samotné, ale člun vás odveze dřív, než celá hranice vybuchne. Což se stane, dříve nebo později. Stačí jediná jiskra, a prorok ji určitě vykřísne, když už nikdo jiný. Musíte se dostat do Caemlynu, ty i Elain. Žádám jenom tvůj slib, že půjdete tam. Věž není místo ani pro jednu z vás. Ani pro –“ Zavřel ústa tak rychle, až mu cvakly zuby, ale klidně mohl pokračovat a jmenovat Egwain.

Nemohlo uškodit, když se i Galad poohlédne po člunu. Když dokázal Masema zapomenout, že hodlá zavřít taverny, mohl docela dobře zapomenout, že má někomu najít člun. Zvlášť když si myslel, že vhodný záchvat zapomnětlivosti by ji mohl udržet tady, aby podpořila jeho vlastní plány. Nemohlo uškodit – pokud se Galadovi dalo věřit. Pokud ne, tak bude muset doufat, že s mečem není tak dobrý, jak si myslí. Nepříjemná představa. Ale ne tak nepříjemná jako to, co by se mohlo stát – co se stane – jestli se ukáže, že není důvěryhodný.

„Jsem, co jsem, Galade, a Elain je stejná.“ Jak uhýbala kolem Masemy, zanechalo jí to pachuť na jazyku. Tenhle opis Bílé věže byl tak blízko, kam až mohla zajít. „A ty jsi to, co jsi teď.“ Zvedla výmluvně obočí a pohlédla na jeho bílý plášť. „Tahle banda Věž nenávidí a nenávidí i ženy, co můžou usměrňovat. Teď, když jsi jeden z nich, proč bych si neměla myslet, že vás po mně do hodiny půjde padesát? Že se mě nepokusíte střelit šípem do zad, když už mě nedokážete odtáhnout do žaláře? Mě i Elain?“

Galad podrážděně škubl hlavou. Nebo se ho to možná dotklo. „Kolikrát ti to mám povídat? Nikdy bych nedovolil, aby se mé sestře něco stalo. Ani tobě.“

Bylo vskutku mrzuté, že si uvědomila svou rozmrzelost nad odmlkou, která jasně naznačovala, že na ni si vzpomněl jen jako na přívažek. Nebyla nějaká hloupá holka, aby ztrácela rozum, protože nějaký muž má oči, které nějak dokázaly být zároveň zjihlé i neuvěřitelně pronikavé. „Když to říkáš,“ odtušila a on znovu pohodil hlavou.

„Pověz mi, kde jste ubytované, a já vám dám vědět, nebo někoho pošlu, jakmile naleznu vhodné plavidlo.“

Jestli měla Elain pravdu, tak nemohl lhát o nic víc než Aes Sedai, jež složila tři přísahy, ale ona přesto zaváhala. Kdyby teď udělala chybu, mohla být docela dobře poslední. Měla právo riskovat sama za sebe, ale tady do toho byla zapletena i Elain. A Tom a Juilin, když už byla v tom. Byla za ně zodpovědná, ať už si oni chtěli myslet cokoliv. Jenže ona byla tady a rozhodnout musela sama. Pravda, ne že by tomu jindy bylo jinak.

„Světlo, ženská, co ode mě ještě chceš?“ zavrčel Galad a zpola zvedl ruce, aby ji popadl za ramena. Unova čepel se ocitla mezi nimi v záblesku jasné oceli, ale Elainin bratr ji jenom odstrčil stranou jako klacek a pozornosti jí nevěnoval víc. „Nechci ti ublížit, ani teď, ani v budoucnu. Přísahám při mátině jméně. Říkáš, že jsi to, co jsi. Já vím, co jsi. A co nejsi. Možná polovina důvodu, proč nosím tohle,“ dotkl se okraje sněhobílého pláště, „je to, že vás Věž poslala pryč – tebe, Elain i Egwain – ze Světlo ví jakého důvodu, když jste jen to, co jste. Bylo to jako poslat chlapce, který se právě naučil jak uchopit meč, do bitvy, a já jim to nikdy neodpustím. Ještě je pořád čas, abyste se vrátily. Nemusíte ten meč nést. Věž je pro tebe i pro mou sestru příliš nebezpečná, zvláště nyní. Půlka světa pro vás začíná být nebezpečná! Dovol mi pomoci vám do bezpečí.“ Napětí se mu z hlasu vytratilo, i když ten teď získal řezavé ostří. „Prosím, Nyneivo. Kdyby se Elain něco stalo... Skoro si přeji, aby byla Egwain s vámi, takže bych mohl...“ Prohrábl si vlasy a rozhlédl se na obě strany, jak hledal něco, čím by ji přesvědčil. Uno a Ragan drželi čepele připravené, aby mu je mohli prohnat tělem, ale on si jich zřejmě nevšímal. „Ve jménu Světla, Nyneivo, prosím, dovol mi udělat, co půjde.“

Nakonec rovnováhu v její hlavě zvrátila jedna prostá věc. Byli v Ghealdanu. Amadicie byla jedinou zemí, kde ze ženy schopné usměrňovat dělali skutečně zločince, a ta byla na opačném břehu řeky. Takže zůstaly jenom Galadovy přísahy jako dítěte Světla, co v jeho duši bojovalo proti povinnostem k Elain. Nyneiva v tom zápase přisoudila vítězství krvi. Kromě toho byl skutečně příliš nádherný, aby připustila, že ho Uno a Ragan zabijí. Ne že by tohle, samozřejmě, mělo něco společného s jejím rozhodnutím.

„Jsme u cirkusu Valana Lucy,“ řekla nakonec.

Galad zamrkal a zamračil se na ni. „Valan Luca...? Chceš říct u jednoho z těch zvěřinců?“ V jeho hlase se svářela nevíra se znechucením. „Co pod Světlem děláte v takové společnosti? Ti, kdo vedou takové podniky, nejsou o nic lepší než... No, to je jedno. Jestli potřebujete peníze, mohu vám nějaké dát. Dost na to, abyste se mohly ubytovat ve slušném hostinci.“

Jeho tón prozrazoval jistotu, že Nyneiva udělá to, co chce on. Ne „mohu vám vypomoci trochou peněz?“ nebo „nechtěly byste, abych vám našel pokoj?“ Usoudil, že by měly být v hostinci, a tak půjdou do hostince. Ten muž možná byl dost všímavý na to, aby poznal, že se vrhne do průchodu, ale zřejmě ji vůbec neznal. Kromě toho měly důvody, proč zůstat u Valana Lucy.

„Ty si myslíš, že se v celý Samaře dá najít volnej pokoj nebo aspoň seník?“ zeptala se trošku kousaveji, než zamýšlela.

„Jsem si jistý, že dokážu najít –“

Nyneiva ho uťala. „Poslední místo, kde by nás někdo hledal, je u cirkusu.“ Aspoň to bylo to poslední, kde by je hledal kdokoliv kromě Moghedien. „Souhlasíš, že bychom se měly pokud možno držet z dohledu? Kdybys našel pokoj, nejspíš bys z něho musel někoho vyhodit. Dítě Světla, co zajišťuje pokoj pro dvě ženy? To by hned bylo plno řečí a přitahovalo by to pozornost jako hnůj mouchy.“

Nelíbilo se mu to, ošíval se a mračil se na Una a Ragana, jako by to byla jejich chyba, ale měl dost rozumu, aby poznal rozumnou námitku. „To místo se sice ani pro jednu z vás nehodí, ale je to asi bezpečnější než cokoliv ve městě. A jelikož jsi aspoň souhlasila, že pojedete do Caemlynu, tak se už o tom nebudeme víc bavit.“

Nyneiva si podržela bezvýraznou tvář a nechala ho, aby si myslel, co bude chtít. Jestli si myslel, že mu slíbila něco, co neslíbila, tak to byla jeho věc. Hlavně ho musí udržet mimo představení, pokud to aspoň trochu půjde. Jediný pohled na sestru v těch obtažených bílých spodcích a ten povyk by zastínil cokoliv, co by mohla vyvolat Moghedien. „Budeš se však muset držet dál od toho zvěřince, víš. Aspoň dokud nenajdeš tu loď. Potom přijď po setmění k vozům účinkujících a ptej se po Naně.“ Tohle se mu líbilo ještě méně, pokud to tedy vůbec bylo možné, avšak ona ho odhodlaně předešla. „U žádnýho spektáklu jsem neviděla jediný dítě Světla. Když nějaký navštívíš, myslíš, že si toho lidi nevšimnou a nebudou se ptát proč?"

Jeho úsměv byl stále úžasný, ale bylo v něm vidět příliš mnoho zubů. „Zdá se, že máš odpověď na všechno. Máš snad nějaké námitky proti tomu, abych tě aspoň doprovodil?“

„To teda rozhodně mám. Už tak bude spousta řečí – nejmíň stovka lidí si všimla, že se tu spolu bavíme –“ sice už přes trojici mužů na ulici neviděla, nicméně nepochybovala, že se kolemjdoucí stále ohlížejí do průchodu, a Uno a Ragan také nevrátili meče do pochvy – „ale jestli mě doprovodíš, uvidí nás desetkrát tolik lidí.“

Zamrkal zpola lítostivě a zpola vesele. „Odpověď na všechno,“ zabručel. „Ale máš v tom pravdu.“ Očividně si přál, aby neměla. „Poslouchejte, Shienarci,“ pravil obraceje hlavu a náhle zněl jeho hlas jako ocel. „Jsem Galadedrid Damodred a tato žena je pod mou ochranou. A co se její společnice týče, považoval bych to za malou ztrátu, kdybych zemřel, abych ji uchránil sebemenších potíží. Jestli dovolíte, aby se jedné nebo druhé cokoliv stalo, oba si vás najdu a zabiju vás.“ Nevšímaje si náhle nebezpečně prázdného výrazu v jejich tvářích, stejně jako si předtím vůbec nevšímal jejich mečů, zalétl pohledem zpátky k ní. „Předpokládám, že mi ani teď neřekneš, kde je Egwain.“

„Potřebuješ vědět jedině to, že je daleko odsud.“ Zkřížila ruce na prsou a cítila, jak jí pod žebry tluče srdce. Udělala snad kvůli jeho krásné tváři nebezpečnou chybu? „A ve větším bezpečí, než bys jí ty kdy dokázal zajistit.“

Podíval se na ni, jako by jí nevěřil, ale dál nepokračoval. „S trochou štěstí vám zítra nebo pozítří najdu plavidlo. Do té doby zůstaňte v tom... zvěřinci Valana Lucy. Držte se při zemi a vyhýbejte se pozornosti. Pokud to jen půjde, když máš vlasy takovéhle barvy. A vyřiď Elain, ať již přede mnou neutíká. Světlo na tebe sviť a kéž dopustí, abych vás našel v jednom kuse, a bude muset svítit dvakrát jasněji, abyste zůstaly v pořádku, jestli se pokusíte uprchnout přes Ghealdan. Ti prorokovi rouhačští lotři jsou všude a nemají úctu k zákonu ani k osobám, a to nemluvím o banditech, kteří využívají nepořádku. Samara samotná je jako vosí hnízdo, ale když si budeš dávat pozor – a přesvědčíš mou umíněnou sestru, aby udělala totéž – tak najdu způsob, jak vás odsud dostat, než vás ty vosy poštípou.“

Dalo to dost práce, udržet pusu zavřenou. Vzít to, co mu řekla, a udělat z toho rozkaz pro ni! Příště bude ten chlap chtít zabalit ji a Elain do vlny a postavit je na polici! Nebylo by lepší, kdyby to někdo udělal? špitl ten tichý hlásek. Copak už jsi nezpůsobila příliš mnoho potíží tím, že jdeš svou vlastni cestou? Řekla tomu hlásku, ať zmlkne. Ten neposlechl a začal vypočítávat pohromy či skoro pohromy, které způsobila její vlastní tvrdohlavost.

Galad očividně vzal její mlčení za souhlas, a tak se otočil – a zarazil se. Ragan a Uno se postavili tak, že mu bránili v cestě do ulice, a podívali se na ni s tím zvláštním, klamně klidným výrazem, který muži často nasazují, když je od náhlého výbuchu násilí dělí jen vlásek. Ve vzduchu to jiskřilo, dokud Nyneiva rychle nekývla. Shienarci sklonili zbraně a ustoupili stranou. Galad sundal ruku z jílce, protáhl se kolem nich a bez ohlédnutí splynul s davem.

Nyneiva se na Una i Ragana zamračeně podívala, než vyrazila opačným směrem. Ona všechno dokonale zařídila a oni jí to skoro zkazili. Muži si zřejmě vždycky mysleli, že násilí vyřeší všechno. Kdyby měla pořádnou hůl, byla by je všechny tři pěkně přetáhla přes záda, dokud by nepochopili, co je rozumné.

Shienarci z toho zjevně moc neviděli. Dohonili ji, s meči znovu v pochvách na zádech, a beze slova ji následovali, i když dvakrát špatně zahnula a musela se vracet. V těchto chvílích pro ně bylo zvlášť dobře, že nic neříkali. Měla už dost toho, jak musela držet jazyk za zuby. Nejdřív Masema, pak Galad. Nyneiva toužila i po tom nejmrňavějším důvodu někomu přesně říct, co si myslí. Zvláště tomu tichému hlásku v hlavě, který teď potlačila, že zněl jen jako bzučení hmyzu, ale odmítal zmlknout.

I když již vyšli ze Samary a kráčeli po udusané vozové cestě s jejím řídkým provozem, ten hlásek se stále odmítal vzdát. Dělala si starosti kvůli Randově pýše, ale její vlastní pýcha přivedla ji i ostatní na pokraj pohromy. Například pro Birgitte to bylo víc než pohroma, i když Birgitte zůstala naživu. Nejlepší pro Nyneivu by bylo, kdyby se s nimi už nikdy nestřetla, ani s černými adžah, ani s Moghedien, dokud někdo, kdo ví, co dělá, nerozhodne, co by se mělo podniknout. Vzedmuly se v ní námitky, ale ona je zadupala stejně odhodlaně, jako to dělala s Tomovými a Juilinovými. Půjde do Salidaru a předá celou záležitost modrým. Tak to bude. Rozhodla se.

„Snědlas snad něco, co ti nedělá dobře?“ ozval se Ragan. „Máš pusu tak křivou, jako kdybys kousla do šťovíku.“

Nyneiva po něm vrhla pohled, po kterém okamžitě zavřel pusu, a rázovala si to dál. Oba Shienarci s ní udržovali krok.

Co s nimi bude dělat? Že by je měla nějak využít, o tom vůbec nebylo pochyb. Jejich příchod byl příliš šťastný, aby se dal jen tak zahodit. Například to znamenalo dva páry očí navíc – no, alespoň tři oči, bude se muset naučit dívat na ten klípec, aniž by vždycky polkla, i kdyby ji to mělo zabít – víc očí hledajících loď by nějakou mohlo najít dřív. Jestli Masema nebo Galad najdou vhodné plavidlo dřív, v pořádku, ale ona nechtěla, aby jeden anebo druhý věděl víc o tom, co dělá, než sama dovolí. Nedalo se určit, co který z nich provede.

„Jdete se mnou proto, že vám řekl Masema, abyste na mě dávali pozor,“ chtěla vědět, „nebo proto, že to řekl Galad?“

„Jakej prašivej rozdíl to proklatě znamená?“ zavrčel Uno. „Jestli tě pán Drak povolal, tak bys zatraceně měla –“ Odmlčel se a zamračil, když Nyneiva zvedla prst. Ragan si ho prohlížel, jako by to byla zbraň.

„Chcete mně a Elain pomoct v cestě za Randem?“

„Nemáme teď stejně nic lepšího na práci,“ ucedil Ragan suše. „A jak to zatím vypadá, neuvidíme Shienar dřív, než budem šediví a bezzubí. Klidně můžem jet s tebou do Tearu, nebo kde vlastně je.“

Tohle sice Nyneiva nezvážila, avšak dávalo to smysl. Dva další muži, aby pomohli Tomovi a Juilinovi s prací a stáli na stráži. Nebylo třeba jim vykládat, jak dlouho by to mohlo trvat ani kolik zastávek a odboček by mohlo na cestě ležet. Modré v Salidaru je nemusí nechat pokračovat v cestě. Jakmile dorazí k Aes Sedai, budou z nich zase jen přijaté novicky. Přestaň na to myslet! Ty to uděláš!

Davy čekající před Lucovým křiklavým znamením se očividně nijak neztenčily. Lidé stále proudili na louku, aby se připojili k zástupu, zatímco další lidé odcházeli a vykřikovali, co všechno viděli. Tu a tam byli vidět „kňouro-koně", zvedající se nad plátěnou ohradu, za vzdychání těch, kteří čekali, až se na ně dostane řada. Cerandin je znovu nechávala chodit. Seanchanka vždycky pečlivě dohlížela na to, aby si s’reditové řádně odpočinuli. Vždycky v tom byla neoblomná, ať už chtěl Luca cokoliv. Muži dělali, co se jim řeklo, když jste je nenechaly na pochybách, že nic jiného prostě nepřichází v úvahu. Obvykle to udělali.

Kousek před ušlapanou hnědou trávou se Nyneiva náhle zastavila a obrátila se k oběma Shienarcům. Tvář měla klidnou, ale oni se tvářili vhodně ostražitě, i když v Unově případě to naneštěstí znamenalo, že si dosti znepokojivým způsobem pohrával se svým klípcem. Lidé, mířící na představení či z něj, jim nevěnovali žádnou pozornost.

„Tak to nebude kvůli Masemovi ani Galadovi,“ řekla velmi důrazně. „Jestli se mnou pojedete, budete dělat jen to, co vám řeknu já, jinak si můžete jít po svých, protože já ani jednoho z vás nechci.“

Ovšemže si vyměnili pohledy, než přikývli na souhlas. „Jestli to tak, proklatě, musí bejt,“ zavrčel Uno, „tak dobrá. Jestli nebudeš mít někoho, kdo by se o tebe zatraceně postaral, tak se proklatě nikdy nedostaneš k pánu Drakovi. Nějakej mizernej sedlák si tě dá kvůli tomu tvýmu jazyku k snídani.“ Ragan po něm vrhl obezřetný pohled, který říkal, že s ním ve všem souhlasí, ale silně pochybuje o Unově moudrosti, že to vyslovil nahlas. Ragan v sobě zřejmě měl základ moudrého muže.

Pokud přijali její podmínky, tak v podstatě nezáleželo na tom, proč to udělali. Prozatím. Později bude spousta času, jak je srovnat do latě.

„Nepochybuju o tom, že ostatní budou taky souhlasit,“ připojil Ragan.

„Ostatní?“ podivila se Nyneiva mrkajíc. „Chceš říct, že je vás víc než jen vy dva? Kolik?“

„Teď je nás dohromady jenom patnáct. Nemyslím, že Bartu nebo Nengar půjdou s sebou.“

„Přičichli k tomu zatracenýmu prorokování.“ Uno otočil hlavu a výmluvně si odplivl. „Jenom patnáct. Sar spadl v horách z toho zatracenýho útesu a Mendao se musel dostat do jednoho proklatýho souboje se třema hledačema rohu a...“

Nyneiva byla příliš zaměstnaná tím, aby přestala zírat s otevřenou pusou, než aby poslouchala. Patnáct! Nemohla si pomoci, aby si v hlavě neobracela, kolik to asi bude stát nakrmit patnáct mužů. I když nebyli zvlášť hladoví, Tom s Juilinem snědli každý víc než ona a Elain dohromady. Světlo!

Na druhou stranu, s patnácti shienarskými vojáky nebylo třeba čekat na loď. Člun byl zajisté nejrychlejší způsob cestování – teď si vzpomněla, co slyšela o Salidaru. Město na řece, anebo hodně blízko u řeky. Člun je mohl dostat rovnou tam – ale se shienarským doprovodem by byl jejich vůz stejně bezpečný před bělokabátníky, bandity i prorokovými stoupenci. Avšak mnohem pomalejší. Osamělý vůz vyjíždějící ze Samary s takovým doprovodem by byl určitě nápadný. Jako maják pro Moghedien či černé adžah. Nechám modré, aby to s nimi vyřídily, a tím to končí!

„Co se děje?“ chtěl vědět Ragan a Uno omluvně dodal: „Neměl jsem mluvit o tom, jak Sakaru umřel.“ Sakaru? To muselo přijít po tom, co přestala poslouchat. „Já netrávím moc času s pro – s urozenejma dámama. Zapomínám, že máš slabej... ehm, totiž jemnej žaludek.“ Jestli si nepřestane tahat za tu klapku přes oko, tak zjistí, jak jemný žaludek Nyneiva má.

Počet nic nezměnil. Jestli byli dva Shienarci dobří, tak patnáct bylo skvělých. Její vlastní soukromé vojsko. Nemusí si dělat starosti kvůli bělokabátníkům, lupičům ani nepokojům, nebo s tím, jestli snad s Galadem neudělala chybu. Kolik šunek může patnáct mužů sníst za den? Pevný hlas. „Tak dobrá. Každej večer hned po setmění sem jeden z vás – jeden, jasný? – přijde a zeptá se na Nanu. Pod tímhle jménem mě tu znají.“ Neměla důvod dávat takový rozkaz, jenom je prostě chtěla navyknout, aby dělali to, co jim řekne. „Elain se jmenuje Morelin, ale budete se ptát na Nanu. Jestli budete potřebovat peníze, přijdete za mnou, ne za Masemou.“ Musela potlačit škubnutí, když tato slova vypouštěla z úst. V pícce na voze bylo pořád zlato, ale Luca si ještě nevyžádal svých sto zlatých korun, což určitě udělá. V případě potřeby tu však ještě byly šperky. Musela si být jistá, že se od Masemy zcela odtrhli. „Kromě toho se ke mně ani ke zvěřinci nikdo z vás nepřiblíží.“ Bez toho by sem nejspíš postavili stráž nebo udělali nějakou podobnou pitomost. „Ne dokud nepřipluje nějakej člun. V tom případě sem okamžitě zaběhnete. Rozumíte?“

„Asi ne,“ zamumlal Uno. „Proč bychom se proklatě měli držet dál –?“ Trhl hlavou dozadu, jak mu výstražně mávla prstem pod nosem, až se ho dotkla.

„Vzpomínáš na to, co jsem ti říkala o tvým jazyku?“ Musela se přinutit na něj chladně podívat. Z toho zamračeného rudého oka jí naskakovala husí kůže. „Pokud si to nebudeš pamatovat, tak tě naučím, proč muži ve Dvouříčí mluví slušně.“

Dívala se na něho, jak si to převrací v hlavě. Nevěděl, jaké má spojení s Bílou věží, jenom že nějaké existuje. Mohla být agentkou Věže nebo se ve Věži cvičit. Nebo být dokonce Aes Sedai, i když tam nemohla být dost dlouho, aby získala šátek. A ta hrozba byla natolik nejasná, aby si to mohl vyložit vlastním nejhorším způsobem. Tuhle techniku Nyneiva znala už dávno předtím, než ji Juilin vysvětlil Elain.

Když se zdálo, že se ta představa ujala – a než se mohl na cokoliv zeptat – dala ruku dolů. „Budete se držet stranou ze stejnýho důvodu jako Galad. Aby žádnej z vás nepřitahoval pozornost. Co se zbytku týče, uděláte to, protože to říkám. Jestli vám budu muset vysvětlovat každý svý rozhodnutí, tak už nebudu mít na nic jinýho čas, tak se tvařte mile.“

Tahle poznámka by se hodila i pro Aes Sedai. Kromě toho neměli na vybranou, jestli jí skutečně chtěli pomoci dostat se k Randovi, jak si mysleli, což znamenalo, že nemají na vybranou. Když je odháněla zpátky k Samaře a kráčela kolem čekajících davů do vchodu se znamením se jménem Valana Lucy, cítila se vcelku sama se sebou spokojená.

K jejímu překvapení získalo představení doplněk. – Na novém pódiu kousek od vchodu stála na hlavě žena v průsvitných žlutých kalhotách s rozpaženýma rukama a na každé ruce jí seděly dvě bílé holubice. Ne, ta žena nestála na hlavě, držela v zubech nějaký dřevěný stojánek a balancovala na něm. Zatímco se Nyneiva šokované dívala, zvláštní akrobatka dala ruce na chvilku na pódium a zkroutila se tak, až se zdálo, že si sedí na hlavě. Ani to však nestačilo. Žena zkroutila nohy dolů před sebe a pak nemožně dozadu pod rukama, přičemž přesunula holubičky na vzhůru obrácené podrážky bot, což teď byla nejvyšší část zkroucené koule, do níž se složila. Diváci lapali po dechu a tleskali, ale Nyneiva se při tom pohledu zachvěla. Byla to až příliš jasná připomínka toho, co jí udělala Moghedien.

Ale to není důvod, proč chci tu záležitost předat modrým, říkala si. Prostě jen nechci zase způsobit pohromu. To byla pravda, ale také se bála, že příště nevyvázne tak snadno ani tak lacino. Živé duši by to ale nepřiznala. I sama sobě to přiznávala jen velmi nerada.

Vrhla po akrobatce poslední zmatený pohled – nedokázala přijít na to, do čeho se ta žena zkroutila tentokrát – a odvrátila se. A vytřeštila oči, neboť se před ní náhle z hemžícího se davu vynořily Elain a Birgitte. Elain měla pláštěm slušně zahalený bílý kabátec i spodky. Birgitte se málem předváděla v tom rudém šatu s hlubokým výstřihem. Ne, tady nebylo žádné „málem". Stála ještě vzpřímeněji než obvykle a černý cop si přehodila na záda, čímž odstranila i to poslední, co její poprsí zakrývalo. Nyneiva přejela prstem uzel na šátku, který měla v pase, a přála si, aby jí každý pohled na Birgitte nepřipomínal, kolik toho sama bude ukazovat, až sundá tu šedou vlnu. Drahá žena měla u pasu zavěšený toulec a držela luk, který pro ni našel Luca. Den už určitě příliš pokročil, aby ještě střílela.

Pohled na oblohu Nyneivě prozradil, že se zmýlila. Přes všechno, co se stalo, bylo slunce ještě hodně vysoko nad obzorem. Stíny se dloužily, ale Nyneiva vytušila, že nejsou dost dlouhé, aby odradily Birgitte.

Při pokusu zakrýt to, že kontroluje slunce, kývla směrem k ženě v průsvitných kalhotách, jež se nyní začala kroutit do něčeho, o čem Nyneiva věděla, že je holá nemožnost. A mezitím pořád balancovala na zubech. „Odkud přišla?“

„Luca ji najal,“ odpověděla Birgitte klidně. „Koupil taky nějaké leopardy. Jmenuje se Muelin.“

Byla-li Birgitte ztělesněný sebevědomý chlad, Elain se zase téměř třásla vzrušením. „‚Odkud přišla?'“ vyhrkla. „Přišla z cirkusu, který dav skoro zničil!“

„Slyšela jsem o tom,“ řekla Nyneiva, „ale to není důležitý. Já –"

„Není důležité!“ Elain zvedla oči k nebi, jako by hledala vedení. „Slyšela jsi taky proč? Nevím, jestli to byli bělokabátníci nebo ten prorok, ale někdo dav poštval, protože si myslel...“ Bez zpomalení se rozhlédla kolem a ztišila hlas. Nikdo z kolemjdoucích se nezastavil, ale všichni civěli na dvě zřejmé účinkující, které tu jen tak stály, „...že jedna žena u nich by mohla nosit šátek!“ Poslední slovo významně zdůraznila. „Hlupáci, když si myslí, že by byla u kočovného zvěřince, ale my dvě tu jsme. A ty si vyrazíš do města a nikomu neřekneš ani slovo. Slyšely jsme všechno možné od toho, že tě na rameni odnesl nějaký plešatý muž, až po to, že ses líbala s jakýmsi Shienarcem a odešli jste spolu ruku v ruce.“

Nyneiva pořád ještě zírala s otevřenými ústy, když Birgitte dodala: „Luca byl rozčilený, ať už slyšel cokoliv. Říkal...“ Odkašlala si a promluvila hlubším hlasem. „‚Takže ona má ráda drsný chlapy, jo? No, já umím být tvrdej jako zimní mráz!‘ A rychle odkráčel se dvěma mládenci, co měli ramena jako s’Gandinští lamači kamene, aby tě dovedl zpátky. Tom Merrilin a Juilin Sandar odešli taky, a náladu neměli o moc lepší. Lucovi to taky náladu nespravilo, ale oni byli tak rozčilení taky kvůli tomu, že jsi jim nedala možnost zlobit se na sebe navzájem.“

Nyneiva na ně chvíli jen zmateně hleděla. Ona že má ráda drsné muže? Co mohl myslet tím...? Pomalu jí to došlo a ona zasténala. „Oh, zrovna tohle teda potřebuju.“ A Tom a Juilin pobíhají po Samaře. Světlo ví, do jakých potíží se tam můžou dostat.

„Pořád chci vědět, co sis myslela, že děláš,“ řekla Elain, „ale tady marníme čas.“

Nyneiva jim dovolila, aby ji doprovodily skrze dav. Šly vedle ní, každá z jedné strany, ale i se zprávami o Lucovi a ostatních byla s tím, co za tento den vykonala, spokojená. „Za den dva bychom odsud měly být pryč. Jestli nám loď nenajde Galad, udělá to Masema. Ukázalo se, že on je ten prorok. Pamatuješ si na Masemu, Elain. Ten zatrpklej Shienarec, co jsme potkaly –“ Uvědomila si, že se Elain zastavila, a tak počkala, než ji dožene.

„Galad?“ vyhrkla mladší žena nevěřícně, zapomínajíc držet si plášť kolem těla. „Tys viděla – tys mluvila s Galadem? A prorokem? Musela jsi, proč by se nám jinak snažili najít plavidlo? Dala sis s nimi čaj, nebo ses s nimi prostě sešla v šenku? Kam tě bezpochyby odnesl ten plešatý pán. Možná tam byl i král Ghealdanu, ne? Mohla bys mě, prosím, přesvědčit, že sním, abych se mohla probudit?“

„Seber se,“ řekla jí Nyneiva důrazně. „Je to královna, a ne král, a ano, byla tam. A on nebyl plešatej. Měl uzel na temeni. Totiž ten Shienarec. Ne prorok. Ten je tedy plešatej jako –“ Mračila se na Birgitte tak dlouho, až se přestala hihňat. Když si Nyneiva vzpomněla, na koho že se to mračí, mrak na jejím čele trochu povolil, ale kdyby se ta žena nezatvářila vážně, mohly ještě zjistit, jestli se dokáže přinutit vrazit Birgitte políček, až by z toho začala šilhat. Znovu vykročily a Nyneiva co nejvyrovnaněji řekla: „Tohle se stalo. Uviděla jsem Una, jednoho z těch Shienarců, co byli ve Falme, jak se kouká na tebe, Elain, jak chodíš po provaze. Mimochodem, o tom, jak dědička Andoru takhle ukazuje nohy, si nemyslel nic lepšího než já. V každým případě, Moirain je sem poslala po Falme, ale...“

Rychle jim všechno vylíčila, zatímco se proplétaly mezi lidmi, bezohledně potlačila všechny Elaininy stále ohromenější výkřiky a co nejstručněji odpovídala na otázky. Přes krátký zájem o změny na ghealdanském trůnu se Elain soustředila na to, co přesně Galad řekl a proč byla Nyneiva tak hloupá a chodila za prorokem – ať už to byl kdokoliv. To slovo – „hloupá" – se objevilo tolikrát, až se Nyneiva musela ze všech sil držet na uzdě. Sice nevěděla jistě, jestli by dokázala uštědřit Birgitte facku, ale Elain žádnou takovou ochranu neměla, dědička nedědička. Ještě to několikrát zopakuje, a zjistí to na vlastní kůži. Birgitte víc zajímaly Masemovy záměry na jedné a záměry Shienarců na druhé straně. Zřejmě se ve svých předchozích životech s Hraničáři setkala, i když jejich státy znala pod jinými jmény, a většinou o nich měla dobré mínění. Vlastně toho moc nenamluvila, ale očividně schvalovala to, že se přidají k Shienarcům.

Nyneiva čekala, že je zprávy o Salidaru překvapí nebo vzruší nebo cokoliv, kromě toho, co se stalo. Birgitte to vzala zcela samozřejmě, jako kdyby Nyneiva řekla, že dnes povečeří s Tomem a Juilinem. Prostě hodlala jít tam, kam půjde Elain, a na ostatním příliš nezáleželo. Elain se tvářila poněkud pochybovačně. Pochybovačně!

„Jsi si jistá? Snažila ses tak moc, aby sis vzpomněla, a... No, vypadá to jako příliš velká šťastná náhoda, že se o tom Galad před tebou jen tak zmínil.“

Nyneiva zuřila. „Jasně že si jsem jistá. Shody náhod se stávají. Kolo tká, jak si kolo přeje, jak jsi už možná slyšela. Vzpomínám si teď i na to, že se o tom zmínil v Siendě, ale tam jsem měla tolik starostí kvůli tobě, že sis ty dělala starosti s ním, že jsem ne –“ Zarazila se.

Dorazily k dlouhému úzkému prostranství u severní části plátěné ohrady, ohraženému provazy. Na jednom konci stálo něco jako kus dřevěného plotu, dva kroky široký a dva vysoký. Lidé kolem provazu stáli v řadách čtyři za sebou a vepředu se tlačily děti a držely se otců za nohy a matek za sukně. Jakmile se objevila trojice žen, ozvalo se bzučení hlasů. Nyneiva ztuhla na místě, ale Birgitte ji popadla za ruku a bylo to buď jít sama, nebo být vlečena.

„Myslela jsem, že jdeme k vozu,“ vyjekla. Jak tak byla zabraná do vyprávění, nedávala moc pozor, kam jdou.

„Ne pokud nechceš, abych střílela potmě,“ odpověděla Birgitte. Mluvila, jako by až příliš dychtila to zkusit.

Nyneiva si velice přála, aby ze sebe dostala nějakou vhodnou poznámku, ne jenom vykvíknutí. Jak procházely mezi provazy, zorné pole jí cele zabíral ten kus plotu, diváků si již téměř nevšímala. Dokonce i jejich sílící mumlání slyšela jako z dálky. Vypadalo to, že plot je aspoň míli od místa, kde bude stát Birgitte.

„Jsi si jistá, že říkal, že přísahal na... naši máti?“ dožadovala se Elain kysele. Uznat Galada za svého bratra i jen takhle pro ni bylo velmi nepříjemné.

„Cože? Ano. Říkala jsem to, ne? Poslyš. Jestli je Luca ve městě, tak se nedozví, jestli jsme to udělaly nebo ne, dokud nebude moc pozdě na...“ Nyneiva věděla, že blábolí, ale nějak se nedokázala zarazit. Jaksi si nikdy neuvědomila, jak velká dálka ve skutečnosti je sto kroků. Ve Dvouříčí dospělí muži vždycky stříleli na cíl dvakrát tak daleko. Ale ten cíl nikdy nebyla ona. „Totiž, už tak je moc pozdě. Stíny... Světlo... Vážně bychom to měly nechat na ráno. Když je světlo –“

„Jestli přísahal na ni,“ přerušila ji Elain, jako by ji vůbec neposlouchala, „tak to dodrží bez ohledu na cokoliv. On by raději porušil přísahu na svou naději na spasení a znovuzrození než tuhle. Myslím... ne, já vím, že mu můžeme věřit.“ Nemluvila však, jako by se jí to nějak zvlášť líbilo.

„Světlo je úplně v pořádku,“ řekla Birgitte a do klidného hlasu se jí vloudil náznak pobavení. „Mohla bych to zkusit se zavázanýma očima. Tahle banda, myslím, bude chtít, aby to vypadalo těžký.“

Nyneiva otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Tentokrát by se spokojila i jen s vykvíknutím. Birgitte udělala jen špatný vtip. Musela jen žertovat.

Postavily ji zády k drsnému dřevěnému plotu a Elain jí začala rozvazovat uzel na šátku, zatímco se Birgitte obrátila a vydala se směrem, kterým přišly, přičemž z toulce vytáhla šíp.

„Tentokrát jsi udělala opravdu pěknou hloupost,“ podotkla tiše Elain. „Galadově přísaze můžeme věřit, tím jsem si zcela jistá, ale tys dopředu nemohla vědět, co by mohl udělat. A jít za tím prorokem!“ Prudce Nyneivě strhla šátek z ramen. „Nemohla jsi mít žádnou představu, co by mohl udělat. Všichni z tebe mají plnou hlavu starostí a navíc jsi všechno uvrhla v nebezpečí!“

„Já vím,“ vypravila ze sebe Nyneiva. – Slunce jí svítilo do očí. Teď už Birgitte vůbec neviděla. Ale Birgitte viděla ji. Ovšemže ji viděla. To bylo důležité.

Elain po ní vrhla podezíravý pohled. „Ty to víš?“

„Vím, že jsem všechno ohrozila. Měla jsem si s tebou promluvit, zeptat se tě. Vím, že jsem se zachovala hloupě. Neměli by mě pouštět ven bez chůvy.“ Všechno to z ní vyletělo v bezdechém chvatu. Birgitte ji musí dobře vidět.

Z podezření se staly obavy. „Jsi v pořádku? Jestli to opravdu nechceš udělat...“

Ta žena si myslela, že se Nyneiva bojí. To Nyneiva nemohla, nehodlala dopustit. Nuceně se usmála a doufala, že nemá moc vytřeštěné oči. „Ovšemže chci. Vlastně se na to úplně těším.“

Elain se pochybovačně zamračila, ale nakonec kývla. „Jsi si tím Salidarem jistá?“

Nečekala na odpověď a se šátkem odspěchala stranou. Nyneiva se nad tou otázkou nějak neuměla přimět správně pohoršit, ani nad tím, že Elain nepočkala. Dýchala tak rychle, že si matně uvědomovala, že by mohla z hlubokého výstřihu vypadnout, ale ani tahle myšlenka se nedokázala uchytit. Zorné pole ji zaplňovalo slunce. Kdyby přimhouřila oči, mohla by Birgitte trochu rozeznat, ale její oči měly vlastní vůli a stále se jí rozšiřovaly. Teď už nemohla udělat vůbec nic. Byl to trest za to, že hloupě riskovala. Zmohla se jen na nepatrné podráždění, že je trestána i poté, co všechno tak skvěle zařídila. A Elain jí dokonce ani nevěřila ten Salidar! Bude to muset brát stoicky. Bude –

Zdánlivě odnikud přiletěl šíp a zarazil se do dřeva, chvěl se jí vedle pravého zápěstí a stoické odhodlání se zlomilo v tichém zakvílení. Měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena. Druhý šíp se jí otřel o druhé zápěstí a způsobil, že vyjekla o něco pronikavěji. Stejně tak mohla zastavit Birgittiny šípy, jako se přinutit mlčet. Šíp za šípem, a ona vždycky vyjekla hlasitěji. Skoro měla dojem, že dav nad jejím křikem jásá. Čím hlasitěji ječela, tím hlasitěji oni jásali a tleskali. Když byla olemována šípy od kolen k hlavě, potlesk byl přímo hromový. Popravdě řečeno byla Nyneiva trochu podrážděná, když to skončilo, když lidé odbíhali k Birgitte a mačkali se kolem ní, kdežto ona zůstala stát, zírajíc na opeření kolem sebe. Některé šípy se ještě chvěly. Ona se ještě chvěla.

Odstrčila se od dřeva a spěchala k vozům tak rychle, jak jenom mohla, než si někdo všimne, jak se jí třesou nohy. Ne že by jí někdo věnoval pozornost. Ona udělala jenom to, že tam stála a modlila se, aby Birgitte nekýchla nebo ji něco nezačalo lechtat. A zítra tím bude muset projít znovu. To, nebo Elain – a co hůř, Birgitte – prozradit, že tomu nedokáže čelit.

Když té noci přišel Uno a ptal se po Naně, řekla mu zcela jasně, ať Masemu uhání, nakolik se jen odváží, a aby našel Galada a řekl mu, že musí rychle najít člun, ať to stojí co to stojí. Pak si šla bez večeře lehnout a snažila se sama sobě namluvit, že by mohla Elain a Birgitte přesvědčit, že je moc nemocná, aby se postavila k tomu plotu. Jenže si byla až příliš jistá, že ony by věděly přesně, jakou že to má nemoc. To, že by i Birgitte byla samý soucit, věci ještě zhoršovalo. Jeden z těch hloupých mužů přece musí najít nějaký člun!