Oheň z nebes

55 Vlákna hoří

Rand se zarazil. Dlouhá černá šmouha na stěně chodby ukazovala, kde se půl tuctu drahých závěsů změnilo v popel. Plameny olizovaly vršek dalšího. Ze značného počtu vykládaných truhlic a stolků zůstaly jen ohořelé třísky. Tohle nebyla jeho práce. O třicet kroků dál leželi na bílých dlaždicích ve smrti zkroucení muži v červených kabátcích, kyrysech a přilbicích s hledím, s meči stále ještě v rukou. Tohle taky nebyla jeho práce. Rahvin plýtval vlastními lidmi, jak se snažil dostat k Randovi. Své útoky vedl mazaně, a mazaně unikal, nicméně od chvíle, kdy prchl z trůnního sálu, se Randovi postavil vždy jen na chvilku, než zaútočil, a pak utekl. Rahvin byl silný, možná tak silný jako Rand, a věděl toho víc, ale Rand měl v kapse malého tlouštíka – ter’angrial – a Rahvin nic takového neměl.

Chodba byla Randovi povědomá dvakrát, jednou ji viděl předtím a navíc mu připomínala něco známého.

Tudy jsem šel s Elain a Gawynem ten den, co jsem potkal Morgasu. Ta myšlenka bolestně proklouzla až za hranici prázdnoty. Uvnitř byl chladný a bez citů. Saidín zuřil a hořel, ale on byl ledově klidný.

A další myšlenka, jako bodnutí. Ležela právě na takovéhle podlaze, zlaté vlasy měla rozhozené jako ve spánku. Iliena Zlatovláska. Moje Iliena.

Toho dne tu byla také Elaida. Věštila bolest, kterou přinesu. Poznala ve mně temnotu. Něco z ní. Dost. Ilieno, nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem šílený! Jsem šílený. Oh, Ilieno!

Elaida věděla – něco – ale neřekla ani všechno, co věděla. Bylo by lepší, kdyby to byla udělala.

Oh, Světlo, copak neexistuje odpuštění? To, co jsem udělal, jsem udělal v záchvatu šílenství. Copak neexistuje milosrdenství?

Gareth Bryne by mě byl zabil, kdyby to byl věděl. Morgasa by byla nařídila mou smrt. Morgasa by byla naživu. Mat. Moirain. Kolik lidí by zůstalo naživu, kdybych byl zemřel?

Své utrpení jsem si vysloužil. Zasloužím si konečnou smrt. Oh, Ilieno, zasloužím si zemřít.

Zasloužím si zemřít.

Kroky za ním. Otočil se.

Vyšly ze široké boční chodby ani ne dvacet kroků od něj, dva tucty mužů v kyrysech, přílbách a červených kabátcích s bílými límci královniny gardy. Jenže Andor teď žádnou královnu neměl a tihle muži nesloužili jí, dokud žila. Vedl je myrddraal, s bledou bezokou tváří jako něco, co vylezlo zpod kamene. Překrývající se pláty černé zbroje jen zvyšovaly dojem hada, když se pohyboval, a černý plášť mu visel nehybně, jakkoliv se pohnul. Pohled bezokého je strach, ale strach je v prázdnotě vzdálená věc. Když ho muži uviděli, zaváhali. Pak půlčlověk zvedl meč s černou čepelí. Gardisté, kteří ještě neměli taseno, sahali po jílcích.

Rand – měl dojem, že tohle je jeho jméno – usměrnil způsobem, o němž se nepamatoval, že by ho už někdy použil.

Muži i myrddraal ztuhli na místě. Silnou vrstvou je pokryla bílá jinovatka, jinovatka, z níž stoupal kouř, jako stoupal i z Matových bot. Myrddraalovi se ulomila pozvednutá paže s hlasitým prasknutím. Když dopadla na dlaždice, paže i meč se roztříštily na kusy.

Rand cítil chlad – ano, jmenoval se tak. Rand – chlad jako nůž, když procházel kolem a zahýbal směrem, odkud přišli. Chlad, jenž byl teplejší než saidín.

U stěny se krčili muž a žena, sloužící v červenobílé livreji, přicházející do středních let, a drželi se, jako by se chtěli navzájem chránit. Když uviděli Randa – to jméno bylo delší, ne jenom Rand – muž, krčící se z dosahu myrddraalem vedené tlupy, se začal zvedat, ale žena ho za rukáv zase stáhla dolů.

„Jděte v míru,“ řekla Rand a natáhl ruku. Al’Thor. Ano, Rand al’Thor. „Já vám neublížím, ale jestli zůstanete, mohli byste přijít k úrazu.“

Žena zvrátila hnědé oči. Byla by se zhroutila, kdyby ji muž nechytil, a on sám rychle pohyboval úzkými rty, jako by se modlil, ale nedostal ze sebe ani hlásku.

Rand pohlédl směrem, kam se ten muž díval. Ruka mu vyjela z rukávu dost daleko, aby byla vidět Dračí hlava se zlatou hřívou, která byla součástí jeho kůže. „Já vám neublížím,“ pravil, nechal je tam a šel dál. Musel ještě zahnat do rohu Rahvina. Musel zabít Rahvina. A pak?

Ozýval se jen klapot jeho podpatků na dlaždicích. A hluboko v jeho hlavě slabý hlas truchlivě volal Ilienu a prosil o odpuštění. Namáhal se, aby ucítil Rahvina usměrňovat, aby ucítil muže naplněného pravým zdrojem. Nic. Saidín ho pálil v kostech, pálil ho v duši, ale zvenčí to nebylo snadné zahlédnout, dokud jste nebyli blízko. Lev ve vysoké trávě, takhle to jednou řekl Asmodean. Vzteklý lev. Neměl by Asmodeana připočítat k těm, kteří by jinak nežili? Nebo Lanfear? Ne. Ne –

Dostalo se mu varování jen o zlomeček vteřiny dřív, právě akorát, aby se stačil vrhnout na zem, byl to jako vlásek tenký úsek času mezi tím, kdy ucítil náhle spletené prameny, a stěnou vedle něj se prořízl jako paže tlustý pruh bílého světla, tekutého ohně, který proletěl místem, kde by byl měl hruď. Kudy proletěl ten pruh světla, tam, na obou stranách chodby, vlysy, nástěnné koberce, dveře i závěsy prostě přestaly existovat. Na podlahu pršely proříznuté závěsy a kusy uvolněného kamene a omítky.

Tolik k tomu, jak se Zaprodanci bojí používat odřivous. Kdo mu to tvrdil? Moirain. Ta si určitě zasloužila žít.

Z prstů mu vyskočil odřivous, oslepivá bílá střela letící k místu, odkud vzešel původní pruh světla. Ten druhý odřivous zhasl, právě když ten jeho prorazil zdí, zanechávaje po sobě před očima purpurovou šmouhu. Uvolnil vlastní pramen. Dokázal to konečně?

Vyškrábal se na nohy a usměrnil vzduch, vrazil do poničených dveří tak prudce, že jejich pozůstatky vyletěly ze závěsů. Místnost za dveřmi byla prázdná. Byl to obývací pokoj, s křesly rozestavěnými kolem velkého mramorového ohniště. Jeho odřivous sebral kousek z jednoho z oblouků vedoucích na malé nádvoří s kašnou a další kousek z jednoho z kartelovaných sloupů, které lemovaly chodníček za kašnou.

Rahvin tudy ale neodešel a v zášlehu odřivousu také nezahynul. Ve vzduchu visel pozůstatek, slábnoucí zbytky tkaniva saidínu. Rand jej poznal. Bylo jiné než průchod, který vytvořil pro klouzání do Caemlynu, či ten pro cestování – teď věděl, že udělal tohle – do trůnního sálu. Ale jeden takový už viděl v Tearu, tenkrát ho vytvořil sám.

Teď setkal další. Průchod, přinejmenším otvor, díru do reality. Na druhé straně nebyla černota. Vlastně kdyby nevěděl, že tam je cesta, kdyby neviděl její tkanivo, možná by to ani nepoznal. Tam se před ním na to samé nádvoří s fontánou a stejným chodníčkem se sloupořadím otevíraly stejné oblouky. Na okamžik se úhledně zaoblené díry, které jeho odřivous udělal do oblouku a sloupu, zachvěly, zaplnily se, a pak tu byly zase díry. Kamkoliv ten průchod vedl, bylo to někde jinde, odraz královského paláce, jako to kdysi byl odraz Tearského Kamene. Nejasně zalitoval, že si o tom nepromluvil s Asmodeanem, když měl ještě možnost, ale o tom dni prostě nikdy nedokázal mluvit s nikým. Nezáleželo na tom. Toho dne nesl Callandor, ale angrial v jeho kapse už dokázal, že na štvaní Rahvina stačí.

Rychle prošel skrz, uvolnil tkanivo a spěchal přes nádvoří dřív, než průchod za ním zmizel. Rahvin musel bránu ucítit, pokud byl dost blízko a zkoušel to. Tlustý kamenný mužíček neznamenal, že tu Rand mohl stát a čekat, až na něj Zaprodanec zaútočí.

Nebyla tu stopa po živé duši, byli tu jen on a jedna moucha. Takhle to bylo v Tearu také. Kandelábry v chodbách nebyly zapálené, světlé knoty nikdy neviděly plamen, a přesto i tam, kde měla být ta nejtemnější chodba, bylo světlo, které zdánlivě vycházelo odevšad a – odnikud. Občas se pohnuly i stojací lampy a další věci. Kandelábr se v okamžení posunul i o půl lokte, váza ve výklenku o coul. Drobnosti, jako by je někdo posouval ve chvíli, kdy se oči nedívaly. Kdekoliv bylo tohle místo, bylo velmi zvláštní.

Když klusal dalším sloupořadím a snažil se vycítit Rahvina, došlo mu, že od chvíle, kdy usměrnil ten odřivous, neslyší hlas lkající nad Ilienou. Třeba nějak dostal Luise Therina z hlavy.

Dobře. Zastavil se na kraji palácových zahrad. Růže a keře tavolníků vypadaly stejně poničené suchem, jako by rostly u skutečného paláce. Na několika bílých věžičkách zvedajících se nad střechami povlávaly praporce se stříbrným lvem, jenže vížky se mohly v okamžení změnit. Dobrá, když se nemusím o svou hlavu dělit s –

Cítil se divně. Nehmotně. Zvedl paži a vyjevil se. Viděl skrze svůj rukáv a paži zahradu, jako by se díval skrze mlhu. Mlhu, která řídla. Když se podíval dolů, viděl skrze sebe dlažební kameny chodníčku.

Ne! Tohle nebyla jeho myšlenka. Začal se vytvářet obraz. Vysoký tmavovlasý muž s ustaraným výrazem a víc bílými než hnědými vlasy. Jsem Luis Ther –

Jsem Rand al’Thor, skočil mu do toho Rand. Nevěděl, co se děje, ale slabý drak mu začal z ruky, kterou si držel před obličejem, mizet. Paže vypadala tmavší, prsty na ruce delší. Já jsem já. To se rozeznělo prázdnotou. Já jsem Rand al’Thor.

Bojoval, aby si sám sebe v duchu představil, rval se o to vytvořit obraz toho, co každý den při holení viděl v zrcadle, co viděl ve stojacím zrcadle při oblékání. Byl to zoufalý boj. Nikdy se na sebe pořádně nepodíval. Oba obrazy splývaly a slábly, starší tmavooký muž a mladší s modrošedýma očima. Obraz mladšího muže pomalu zpevněl a starší tvář se vytratila. Jeho paže pomalu zpevněla. Jeho paže, kolem níž se ovíjel drak, i dlaň s vypálenou volavkou. Bývaly doby, kdy ty značky přímo nenáviděl, ale teď, dokonce zahalený v prázdnotě bez citů, se málem zakřenil, když je uviděl.

Proč se Luis Therin snaží převzít tělo? Aby ho přetvořil v Luise Therina. Byl si jist, že on je ten tmavooký muž s utrápenou tváří. Proč teď? Protože na tomhle místě, ať to je cokoliv, může? Počkat. Byl to Luis Therin, kdo křičel vzdorné „ne". Neútočil tu Luis Therin. Útočil Rahvin a nepoužíval pouze jedinou sílu. Kdyby byl ten muž schopný tohle udělat v Caemlynu, ve skutečném Caemlynu, byl by to udělal tam. Musela to být nějaká schopnost, kterou získal tady. A jestli ji tady mohl získat Rahvin, tak ji má sám nejspíš taky. Obraz sebe sama byl to, co ho zadrželo, co ho přivedlo zpátky.

Soustředil se na nejbližší růžový keř, byl na sáh vysoký. Představil si, jak začíná být řídký, mlžný. Keř se poslušně vytratil do nicoty, ale jakmile byl obraz v jeho mysli pryč, keř zde byl náhle zpátky, přesně jako býval.

Rand chladně kývl. Takže to mělo jistá omezení. Vždycky existovala omezení a hranice. Ale on znal jedinou sílu, kolik ho o ní Asmodean naučil a kolik se naučil sám, a stále v něm byl přítomen saidín, všechna sladkost života, všechna zkáza smrti. Rahvin ho musel vidět, aby zaútočil. S jedinou silou jste museli něco vidět, abyste to mohli ovlivnit, nebo vědět, kde přesně to je ve vztahu k vám, do nejmenších podrobností. Třeba to tu bylo jiné, ale on si to nemyslel. Skoro si přál, aby se byl Luis Therin znovu neodmlčel. Ten muž mohl znát tohle místo i jeho pravidla.

Balkony a okna vedoucí do zahrady sahaly místy až do čtvrtého poschodí. Rahvin se ho pokusil... odtvořit. Natáhl ze zuřícího proudu saidínu přes angrial. Z oblohy sjely blesky, stovka rozvětvených stříbrných střel, bodajících do každého okna, do každého balkonu. Zahradu zahltil hrom, až z kamení odletovaly úlomky. Samotný vzduch praskal a jemu se chloupky na hrudi a na pažích snažily pod košilí zježit. Dokonce i vlasy na hlavě se mu začaly zvedat. Nechal blesky pohasnout. Tu a tam se odlamovaly kusy roztříštěných kamenných venýřů a balkonů, třeskot při tom, když dopadaly na zem, tlumila ozvěna hromobití, které mu stále ještě zvonilo v uších.

Na místech, kde bývala okna, teď byly jen zející díry. Vypadaly jako oční důlky nějaké monstrózní lebky, a poničené balkony jako tucet rozbitých úst. Jestli na některém z nich byl Rahvin, byl určitě mrtev. Rand tomu ale neuvěří, dokud neuvidí mrtvolu. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.

S úšklebkem, který si neuvědomoval, vyrazil zpátky do paláce. Chtěl vidět Rahvina mrtvého.

Nyneiva se vrhla na břicho a plazila se chodbou po podlaze, když cosi proťalo nejbližší zeď. Moghedien šla k zemi stejně rychle, ale pokud by to neudělala sama, Nyneiva by ji byla strhla za a’dam. Byl to Rand, nebo Rahvin? Viděla podobné pruhy bílého ohně, tekutého světla, v Tanchiku a nijak netoužila dostat se znovu k něčemu takovému blíž. Nevěděla, co to bylo, a ani to vědět nechtěla. Já chci léčit, Světlo spal oba ty hlupáky, ne se učit roztodivným způsobům zabíjení!

Zvedla se do dřepu a ohlédla se směrem, kterým přišly. Nic. Prázdná palácová chodba. S tři sáhy dlouhou škvírou v obou stěnách, tak hladce vyříznutou, že by se za to nestyděl ani mistr kameník, a na podlaze ležely kusy goblénů. Po obou mužích nebylo ani stopy. Byla tu jen jejich práce. Občas se jim pod ruku málem dostala sama. Ještě dobře, že mohla čerpat z Moghedienina hněvu, vyčistit ho od hrůzy, která se snažila proniknout ven, a nechat ho proudit do sebe. Její vlastní hněv byl ubohoučká věc, která by jí skoro nedovolila vycítit pravý zdroj, natož usměrnit pramen ducha, jenž ji udržoval v Tel’aran’rhiodu.

Moghedien se krčila na kolenou a nasucho zvracela. Nyneiva stiskla rty. Ta ženská se znovu pokusila odstranit a’dam. Její ochota ke spolupráci se rychle vytratila, když zjistily, že Rand a Rahvin jsou tady v Tel’aran’rhiodu. No, snažit se rozepnout ten obojek, když jste ho měly kolem krku, vyvolalo trest samo o sobě. Aspoň tentokrát Moghedien neměla nic v žaludku.

„Prosím.“ Moghedien chytila Nyneivu za sukni. „Říkám ti, že musím pryč.“ Čirý děs v jejím hlase zabolel. Moghedien se ta hrůza zračila i ve tváři. „Jsou tady v těle. V těle!“

„Buď zticha,“ vyjela na ni Nyneiva nepřítomně. „Jestlis mi nelhala, tak je to výhoda. Pro mě.“ Druhá žena tvrdila, že být ve světě snů tělesně omezuje vaši moc nad snem. Nebo to spíš přiznala, když jí tahle informace uklouzla. Taky přiznala, že Rahvin nezná Tel’aran’rhiod tak dobře jako ona. Nyneiva doufala, že ho nezná tak dobře jako ona sama. Že toho Rahvin ví víc než Rand, o tom nepochybovala. Ten trouba zabedněnej! Ať už měl k pronásledování Rahvina jakýkoliv důvod, nikdy neměl připustit, aby ho ten muž zavlekl sem, na místo, jehož pravidla vůbec nezná a kde může i myšlenka zabíjet.

„Proč nechceš pochopit, co ti říkám? I kdyby se sem jenom prosnili, oba by byli silnější než my. Když jsou tady v těle, mohli by nás bez mrknutí oka rozdrtit. V těle můžou natáhnout ze saidínu víc, než my můžeme ve snu natáhnout ze saidaru."

„Jsme propojený.“ Nyneiva pořád nedávala pozor a jen se prudce zatahala za cop. Nedalo se poznat, kterým směrem muži odešli. A nedostane se jí varování předem, dokud je neuvidí. Nějak jí pořád připadalo nespravedlivé, že oni mohou usměrňovat, aniž by ona dokázala prameny vidět či cítit. Kandelábr, který byl předtím rozříznutý vejpůl, teď byl zase celý, a pak zase ne, stejně rychle. Ten bílý oheň musel být neuvěřitelně silný. Tel’aran’rhiod obvykle vyléčil poškození dost rychle, ať už jste udělaly cokoliv.

„Ty hloupá huso,“ vzlykala Moghedien a oběma rukama třásla Nyneivinou sukní, jako by chtěla zatřást s Nyneivou. „Nezáleží na tom, jak odvážná jsi. Jsme propojené, ale ty nepřispíváš ničím, jak to teď je. Ani vláskem. Je to moje síla a tvoje šílenství. Oni jsou tady v těle, nesní! Používají věci, o kterých se tobě ani nesnilo! Zničí nás, jestli zůstaneme.“

„Mluv tiše,“ odsekla Nyneiva. „To chceš některýho z nich na nás přilákat?“ Spěšně se rozhlédla oběma směry. Byly to kroky? Rand, nebo Rahvin? K jednomu i druhému se musejí přiblížit stejně opatrně. Muž bojující o vlastní život by mohl udeřit dřív, než by poznal, že jsou přítelkyně. No, aspoň že ona je přítelkyně.

„Musíme jít,“ naléhala Moghedien, ale hlas ztišila. Zvedla se na nohy a rty měla zkřivené mrzutým vzdorem. V jejím nitru se svářel strach a hněv, nejdřív byl silnější ten první, potom ten druhý. „Proč bych ti měla dál pomáhat? Tohle je šílenství!“

„To bys radši dostala zase kopřivama?“

Moghedien sebou trhla, ale v tmavých očích jí setrval umíněný výraz. „Myslíš si, že jim dovolím, aby mě zabili, radši, než bych si od tebe nechala ublížit? Ty jsi šílená. Nehnu se odsud, dokud se nerozhodneš, že nás odsud odvedeš.“

Nyneiva se znovu zatahala za cop. Jestli Moghedien odmítne jít, bude ji muset táhnout. To nebyl moc rychlý způsob pátrání, když před nimi byly zdánlivě celé míle palácových chodeb. Holt měla být tvrdší, už když se ta žena začala cukat poprvé. Na Nyneivině místě by Moghedien zabíjela bez váhání, nebo, kdyby druhého považovala za užitečného, spletla by ten svůj trik, jak mu sebrat vůli, přinutila by ho, aby ji uctíval. Nyneiva to jednou okusila, v Tanchiku, a i když věděla, jak to bylo provedeno, věděla, že by to nejspíš nikomu jinému provést nedokázala. Opovrhovala touhle ženou, nenáviděla ji z celé duše. Ale i když ji nepotřebovala, nemohla ji tady prostě jen tak zabít. Potíž byla v tom, že, jak se Nyneiva obávala, to teď Moghedien věděla taky.

Přesto, vědma vede ženský kroužek – i když s tím kroužek ne vždycky souhlasí – a ženský kroužek uděluje tresty ženám, které poruší zákony či příliš zneváží zvyky, a také mužům, za jisté přestupky. Možná nemá Moghedienin žaludek na zabíjení, na lámání lidské vůle, ale...

Moghedien otevřela ústa a Nyneiva jí je ucpala roubíkem ze vzduchu. Nebo spíš donutila to udělat samu Moghedien. Jak byly propojené a’damem, bylo to, jako by usměrňovala sama, ale Moghedien věděla, že jsou to její vlastní schopnosti, které Nyneiva využívá. Tmavé oči se Moghedien rozhořčeně zatřpytily, když jí její vlastní prameny strhly ruce k bokům a pevně jí obtočily suknice kolem kotníků. Pro zbytek Nyneiva použila a’dam. Stejně jako předtím s kopřivami, i teď vytvořila pocity, které chtěla, aby druhá žena cítila. Nebyla to skutečnost, byl to pocit skutečnosti.

Moghedien se v poutech vzepřela, jak ucítila, jako by ji přes hýždě švihl kožený řemen. Takhle to cítila. Vodítkem projelo pobouření a ponížení. A opovržení. Ve srovnání s jejími složitými způsoby, jak lidem ubližovat, tohle se hodilo leda tak pro dítě.

„Až budeš připravená zase spolupracovat,“ řekla Nyneiva, „stačí kývnout.“ Tohle nesmělo trvat dlouho. Nemohla tu jen tak stát, zatímco se Rand a Rahvin snaží navzájem zabít. Kdyby zemřel ten špatný jen proto, že se vyhýbala nebezpečí a nechala se zdržovat Moghedien...

Nyneiva si vzpomínala na den, kdy jí bylo šestnáct, těsně poté, co ji ženský kroužek prohlásil za dost starou, aby si mohla splést cop. Na ponoukání Nely Thaneové pak ukradla Corin Ayellinové švestkový táč a ve dveřích do kuchyně vrazila přímo do panímámy Ayellinové. Nyneiva přidala i to, co následovalo, a vyslala to přes vodítko všechno naráz. Moghedien jen vykulila oči.

Nyneiva to ponuře zopakovala. Ona mě nezastaví! Znovu. Já Randovi pomůžu, ať už si ona myslí cokoliv! Znovu. I kdyby nás to mělo zabít! Znovu. Oh, Světlo, ona by mohla mít pravdu. Rand by nás mohl obě zabít dřív, než by poznal, že jsem to já. Znovu. Světlo, nenávidím svůj strach! Znovu. Nenávidím ji! A znovu. Nenávidím ji!

Náhle si uvědomila, že se Moghedien zoufale zmítá v poutech a přikyvuje tak prudce, až se zdálo, že jí snad upadne hlava. Nyneiva chvíli jen civěla na její uslzenou tvář, potom přestala s tím, co dělala, a spěšně rozpletla prameny vzduchu. Světlo, co to udělala? Není přece Moghedien. „Mám za to, že už mi nebudeš dělat potíže."

„Oni nás zabijí,“ zamumlala druhá žena slabě, a díky vzlykům téměř nesrozumitelně, ale zároveň spěšně kývala na souhlas.

Nyneiva se schválně zatvrdila. Moghedien si zasloužila všechno, čeho se jí dostalo, a víc, mnohem, mnohem víc. Ve Věži by Zaprodankyni utišily a popravily tak rychle, jak jen by stačily svolat tribunál, a kromě toho, čím byla, by další důkazy ani nepotřebovaly. „Dobrá. Teď –“

Celým palácem otřásl hrom nebo něco, co se hromu velmi podobalo, až na to, že se stěny zatřásly a z podlahy se zvedl prach. Nyneiva zpola padla na Moghedien a obě poskočily, jak se snažily udržet se na nohou. Než zemětřesení úplně utichlo, nahradil ho řev, jako když se komínem velikosti slušné hory řítí obrovitánský oheň. To trvalo jen chvilku. Následné ticho bylo větší než předtím. Ne. Ozývaly se kroky. Nějaký muž utíkal. Ten zvuk se nesl chodbou. Od severu.

Nyneiva odstrčila druhou ženu. „Pojď.“

Moghedien kňučela, avšak nevzpírala se a nechala se táhnout chodbou. Oči však měla velké a dýchala příliš rychle. Nyneivu napadlo, že je dobře, že má Moghedien s sebou, a nejen kvůli přístupu k jediné síle. Po všech těch letech, co se skrývala ve stínech, byla Pavoučice natolik zbabělá, že se vedle ní Nyneiva cítila skoro statečně. Skoro. Jenom hněv na vlastní strach jí umožňoval udržet pramen ducha, který jí zase umožňoval pobývat v Tel’aran’rhiodu. Moghedien byla hrůzou bez sebe.

Nyneiva ji táhla za sebou na lesklém vodítku a zrychlila krok. Vyrazila za slábnoucím zvukem těch kroků.

Rand ostražitě vstoupil na kulaté nádvoří. Polovina bíle dlážděného kruhu se zařezávala do stavby zvedající se za ním do výšky tří poschodí, druhá polovina pak byla lemována kamenným půlkruhem na světlých sloupech tři sáhy vysokých, přečnívajících do další zahrady, kde se pod nízkými rozložitými stromy táhly stinné štěrkové pěšinky. Mramorové lavičky obklopovaly jezírko s lekníny. V něm plavaly rybky, zlaté a bílé a červené.

Náhle se lavice posunuly, rozplynuly se do beztvarých lidských postav, stále stejně bílých a napohled tvrdých jako kámen. Už zjistil, jak těžké je změnit něco, co upravil Rahvin. Z konečků prstů mu vylétly blesky a roztříštily kamenné muže na kusy.

Vzduch se změnil ve vodu.

Rand se začal dusit a snažil se doplavat ke sloupům. Viděl zahradu za nimi. Musela tam být nějaká přehrada, která zastavila všechnu tu vodu, co se řinula ven. Než mohl usměrnit, míhaly se kolem něj zlaté a červené a bílé stíny, větší, než původně byly ryby v jezírku. A tihle tvorové měli zuby. Zahryzli se do něho a krev se změnila v rudou mlhu. Pudově se po rybách ohnal rukama, ale jeho chladnější část, hluboko v prázdnotě, usměrnila. Zazářil odřivous, mířil na přehradu, pokud tam nějaká byla, na každé místo, kde mohl Rahvin stát, aby viděl na nádvoří. Voda se převalovala, divoce s ním pohazovala a hnala se, aby naplnila prázdné tunely, které vyřízl odřivous. Vrhly se po něm zlaté a bílé a červené stíny a přidaly do vody další stopy karmínu. Jak to s ním pohazovalo, neviděl, kam svými střelami naslepo míří – házel je na všechny strany. Nedostávalo se mu dechu. Snažil se myslet na vzduch, nebo na vodu, která se stává vzduchem.

Náhle jím byla. Dopadl tvrdě na dláždění mezi malé rybky mrskající se kolem, převalil se a zvedl se. Všude zase byl vzduch. Dokonce i šaty měl suché. Kamenný prstenec se proměňoval, chvíli byl celý a nedotčený, chvíli tu ležel v troskách a polovina sloupů byla dole. Některé stromy ležely ve spleti přes pařezy, pak tu stály celé a zase spadly. V bílých zdech paláce za ním byly proražené díry, jedna byla dokonce i ve vysoké zlacené kupoli nahoře, a přes okna, z nichž některá byla zdobená složitou kamennou kružbou, se táhly zářezy. Poškozená místa se mihotala, mizela a znovu se objevovala. Nebyl to ten pomalý přechod, posun, který trval nějakou dobu jako předtím, ale neustále docházelo ke změnám. Trosky, pak žádné, pak nějaké, pak žádné a pak zase všechny.

Rand sebou trhl a přitiskl si ruku k boku, na starou, zpola zahojenou ránu. Píchalo ho v ní, jako by se mu při všech těch prostocvicích zase otevřela. Vlastně ho pobolívalo celé tělo, z tuctu či víc kousných ran mu tekla krev. To se nezměnilo. Zakrvavené trhliny v jeho kabátci a spodcích byly pořád tady. Podařilo se mu změnit vodu zase ve vzduch? Nebo jedna z těch šílených střel odřivousu zahnala Rahvina pryč, či ho dokonce zabila? Nezáleželo na tom, pokud by to nebylo to poslední.

Vytřel si krev z očí a prohlížel si okna a balkony kolem zahrady, vysoké sloupořadí na druhé straně. Nebo spíš, začal se rozhlížet, ale zaujalo ho něco jiného. Pod sloupořadím jen tak tak rozeznával slábnoucí zbytky tkaniva. Odsud poznal, že je to průchod, ale aby viděl, jaký druh a kam vede, musel by být blíž. Přeskočil hromadu opracovaných kamenů, která zmizela, když byl ještě nad ní, a vrhl se přes zahradu, přičemž se vyhýbal skáceným stromům. To zbytkové tkanivo bylo skoro pryč. Musel se dostat dost blízko, než zmizí úplně.

Náhle upadl a poškrábal si ruce o štěrk, jak se vzepřel. Neviděl nic, co by mu mohlo podrazit nohy. Cítil se omámený, skoro jako by dostal ránu do hlavy. Snažil se vyškrábat se na nohy, dostat se k tomu pozůstatku. A uvědomil se, že se svíjí. Ruce mu pokrývala dlouhá srst. Prsty se mu smršťovaly, zatahovaly se mu do dlaní. Skoro jako tlapy. Past. Rahvin neuprchl. Ten průchod byl past a on do ní nakráčel.

K prázdnotě lnulo zoufalství, jak se snažil zůstat sám sebou. Jeho ruce. Byly to ruce. Skoro ruce. Přinutil se vstát. Nohy se mu ohýbaly nesprávným směrem. Pravý zdroj ustupoval, prázdnota se svrašťovala. Do prázdnoty bez pocitů zalétla panika. Ať už se ho Rahvin snažil změnit v cokoliv, nemohlo to usměrňovat. Saidín klouzal pryč, řídl dokonce i když ho táhl přes angrial. Okolní balkony i sloupořadí na něj hleděly, prázdné. Rahvin musel být v jednom z těch oken s kamennou kružbou, ale za kterým? Tentokrát neměl sílu na stovku blesků. Jeden. To by ještě zvládl. Pokud to udělá rychle. Které okno? Bojoval o to, aby byl sám sebou, bojoval, aby do sebe dostal proud saidínu, jásal nad každým kousíčkem špíny jako důkazem, že stále vládne jedinou silou. Potácel se do kruhu a marně hledal. Zařval Rahvinovo jméno. Znělo to jako řev zvířete.

Táhnouc Moghedien za sebou, Nyneiva zahnula za roh. Před ní za dalším rohem zmizel nějaký muž, jen se tu ozývala ozvěna jeho kroků. Nevěděla, jak dlouho už ty kroky sleduje. Občas kroky utichly a ona musela čekat, až se znovu ozvou, aby poznala, kudy se dát. Občas, když se zastavily, dály se věci. Nic z toho sice neviděla, ale palác zvonil, jako když se udeří na zvon, jindy se jí ježily vlasy na hlavě, jak to ve vzduchu praskalo, a pak zase... Nezáleželo na tom. Tohle bylo poprvé, co zahlédla muže, jehož kroky slyšela. Nemyslela si, že v tom černém kabátci vězí Rand. Výška odpovídala, ale tenhle muž byl příliš velký, příliš těžký v prsou.

Nyneiva se rozběhla dřív, než si to uvědomila. Její pevné boty se už dávno změnily v atlasové střevíčky, aby se mohla pohybovat potichu. Když mohla slyšet ona jeho, mohl slyšet i on ji. Moghedienino zoufalé funění bylo hlasitější než jejich kroky.

Nyneiva se dostala k ohybu chodby, zastavila se a vyhlédla opatrně za roh. Držela saidar – přes Moghedien, ale byl její – připravená usměrnit. Nebylo to zapotřebí. Chodba byla prázdná. Naproti byly dveře, ve stěně s okny vyplněnými složitými kamennými kružbami, ale ona si nemyslela, že se tam mohl dostat. Poblíž zahýbala doprava další chodba. Nyneiva k ní vyrazila a znovu do ní ostražitě nahlédla. Prázdná. Ale nahoru se těsně za křižovatkou točilo schodiště.

Na chvíli zaváhala. Ten muž někam spěchal. Tahle chodba vedla zpátky směrem, kterým přišly. Utíkal by zpátky? Takže nahoru.

Táhnouc Moghedien za sebou pomalu vyšla po schodech a napínala uši, aby slyšela něco kromě téměř hysterického funění. Zaprodankyně a krve, která jí bušila v uších. Jestli se mu ocitne tváří v tvář... Věděla, že tam už je, někde vepředu. Překvapený bude muset být on.

Na první podestě se zastavila. Chodby byly stejné jako ty dole. Byly taky stejně prázdné, stejně tiché. Šel snad dál nahoru?

Schodiště se jí pod nohama lehce zachvělo, jako by do paláce udeřil obrovský dobývací beran, a pak znovu. A opět jedním oknem s kamennou výzdobou proletěl pruh bílého ohně, směřoval bláznivě vzhůru, a pak, když začal prořezávat strop, zhasl.

Nyneiva polkla a zamrkala v marné snaze zbavit se světle fialového vějíře, který jí zůstal před očima jako vzpomínka na tu věc. To musel být Rand, když se snažil zasáhnout Rahvina. Kdyby se k němu dostala moc blízko, Rand by mohl omylem zasáhnout i ji. Jestli se ohání takhle naslepo – jí to tedy rozhodně připadalo jako rána naslepo – mohl ji zasáhnout kdekoliv, aniž by to věděl.

Otřesy ustaly. Moghedien se oči leskly hrůzou. Ale podle toho, co skrze a’dam Nyneiva cítila, byl div, že se ta žena nesvíjí na podlaze, nevříská a nemá pěnu u pusy. Nyneiva sama tak trochu cítila, že by mohla začít vřískat. Přinutila se udělat další krok. Druhý krok byl skoro stejně těžký. Taky pomalý. Nebylo třeba na něj narazit náhle. Překvapený musel být on. Moghedien ji následovala jako zbitá fena a jen se třásla.

Když se Nyneiva vydala dál do schodů, uchopila saidar, jak nejpevněji a nejúplněji dokázala, a tolik, kolik jen Moghedien zvládla, až k bodu, kde se jeho sladkost měnila téměř v bolest. To bylo varování. Víc, a přiblíží se k bodu, kde toho bude víc, než dokáže udržet, k bodu, kde se utiší sama, spálí v sobě schopnost usměrňovat. Nebo možná v Moghedien, za daných okolností. Nebo v obou. Na každý pád by to teď byla katastrofa. Ale na tom bodě se držela... život... který ji plnil, připomínal tlak jako od jehly těsně předtím, než propíchne kůži. Tak moc toho dokázala natáhnout, když usměrňovala sama. Ona i Moghedien byly v jediné síle skoro stejně silné. Tanchiko to ukázalo. Bude to dost? Moghedien trvala na tom, že muži jsou silnější. Rahvin aspoň byl – Moghedien ho znala – a nebylo příliš pravděpodobné, že by Rand dokázal přežít tak dlouho, pokud by nebyl stejně silný. Nebylo spravedlivé, že muži mají svaly a větší sílu v jediné síle taky. Aes Sedai ve Věži vždy tvrdily, že jsou si všichni rovni. Prostě to nebylo –

Blábolila. Zhluboka se nadechla a vlekla za sebou Moghedien po schodišti. Výš to nešlo.

Chodba byla prázdná. Nyneiva pokračovala k místu, kde se s ní stýkala příčná chodba, a vyhlédla za roh. A tam byl. Vysoký muž v černém, rozložitý, s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích, vyhlížel kamennými kružbami v jednom z oken na něco dole. Na tváři se mu námahou perlil pot, ale zřejmě se usmíval. Hezká tvář, stejně hezká jako Galadova, pro tohohle se jí však dech nezrychlil.

Ať už civěl na cokoliv – snad na Randa? – cele se na to soustředil, ale Nyneiva mu nedala možnost, aby si jí všiml. Tam dole mohl být Rand. Nepoznala, jestli Rahvin usměrňuje nebo ne. Naplnila chodbu kolem něj ohněm od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu, a vlila do něj všechen saidar, který držela, do ohně tak horkého, že se kouřilo ze samotného kamene. Před tím žárem couvla sama.

Rahvin zavřískl uprostřed plamene – byl to jeden plamen – a odpotácel se od ní zpátky k místu, kde chodba přecházela v chodníček se sloupořadím. Zlomeček vteřiny, méně, kdy ona ještě couvala, a on už stál uprostřed plamene, jenomže teď byl obklopen čistým vzduchem. Do toho žáru šel každičký ždibíček saidaru, který dokázala usměrnit, avšak on ho potlačil. Viděla ho skrze ten oheň, jenž všemu propůjčoval narudlý přísvit. Viděla ho. Z ožehlého kabátce mu stoupal kouř. Tvář měl sežehlou trosku, jedno oko mléčně bílé. Ale v obou očích měl zlověstný výraz, když na ni pohlédl.

Z vodítka a’damu necítila vůbec žádné pocity, jen olověnou otupělost. Nyneivě se stáhl žaludek. Moghedien se vzdala. Vzdala se, protože je čekala než smrt.

Oheň vyrazil složitou kamennou kružbou v okně nad Randem, plamenné prsty nalezly každičkou škvírku, tančil směrem ke sloupořadí. A přitom zápas v jeho těle náhle ustal. Být tak najednou sám sebou přišlo skoro jako šok. Předtím zoufale natahoval ze saidínu a snažil se udržet alespoň něco. Teď se do něj hrnul, lavina ohně a ledu, až se mu podlomila kolena, až se prázdnota chvěla bolestí, která ji odírala jako rašple.

A Rahvin pozadu vyklopýtal na sloupořadí, tváří k něčemu tam uvnitř. Rahvin ovinutý ohněm, a přesto tu stál, jako by se ho nic nedotklo. Pokud teď vypadal, že se ho nic nedotýká, před chvílí tomu tak nebylo. Jen velikost postavy a to, že bylo nemožné, aby to byl někdo jiný, Randovi prozradily, že to je on. Zaprodanec byl celý zuhelnatělý, popraskané rudé maso by dalo dost zabrat každé léčitelce. Bolest musela být nesmírná. Až na to, že Rahvin bude uvnitř prázdnoty v nitru toho ohořelého pozůstatku muže, zabalený do prázdnoty, kde je tělesná bolest vzdálená a saidín po ruce.

Saidín zuřil i uvnitř Randa, a on ho vypustil všecek. Ne k léčení.

„Rahvine!“ zavřískl, a z rukou mu vyletěl odřivous, roztavené světlo silnější než muž, hnané vší jedinou silou, kterou dokázal natáhnout.

Odřivous zasáhl Zaprodance a Rahvin přestal existovat. Temní psi v Rhuideanu se změnili v černá zrnka, než zmizeli, ať už to byl jakýkoliv život, jehož se snažili držet, nebo jejž se snad pro ně snažil udržet vzor. Před tímhle Rahvin prostě... přestal existovat.

Rand nechal odřivous zhasnout a trochu saidín odsunul stranou. Snažil se mrkáním odstranit purpurový otisk a zíral na širokou díru v mramorové balustrádě, zbytek jednoho sloupu byl jako tesák nad ni, a zíral na odpovídající díru ve střeše paláce. Tyhle díry se nemihotaly, jako by to, co udělal, bylo příliš silné dokonce i na to, aby to tohle místo spravilo. Po tom všem to vypadalo téměř příliš snadné. Třeba tam nahoře je něco, co ho přesvědčí, že je Rahvin skutečně mrtvý. Rozběhl se ke dveřím.

Nyneiva zoufale vrhla všechno, co měla, a pokusila se znovu stáhnout plamen těsně kolem Rahvina. Napadlo ji, že měla použít blesk. Zemře. Ty hrozné oči se upíraly na Moghedien, ne na ni, ale ona zemře také.

Nahoru sloupořadím vyletěl tekutý oheň – tak žhavý, že oheň, který sama vytvořila, vedle něj vypadal studený. Zděšeně propustila své tkanivo a zvedla ruku, aby si chránila obličej, a přesto, než ji zvedla k hrudi, tekutý oheň byl pryč. Stejně tak Rahvin. Nyneiva nevěřila, že unikl. Byla to jen chvilka, tak krátká, že si ji téměř mohla představovat, když se ho ten bílý pruh dotkl a on se změnil v... mlhu. Pouze chvilička. Mohla si to představovat. Ale ona tomu nevěřila. Roztřeseně se nadechla.

Moghedien měla tvář v dlaních, plakala a třásla se. Jediný pocit, který Nyneiva skrz a’dam cítila, byla úleva tak mocná, že utopila všechno ostatní.

Na schodech dole zaskřípaly chvatné kroky.

Nyneiva se otočila na patě a udělala krok k točitému schodišti. S překvapením si uvědomila, že zhluboka pije ze saidaru a připravuje se.

Pak překvapení poněkud pominulo, když se na dohled vyšplhal Rand. Nebyl takový, jak si ho pamatovala. Rysy měl stejné, ale obličej tvrdý. Oči jako z modrého ledu. Zkrvavené trhliny v kabátci a spodcích a krev na tváři se k tomu obličeji hodily.

Když vypadal takhle, Nyneivu by nikterak nepřekvapilo, kdyby Moghedien na místě zabil ve chvíli, kdy zjistí, kdo to je. Nyneiva však pro ni ještě měla použití. Musel poznat a’dam. Bez dalšího rozmýšlení ho změnila, nechala vodítko zmizet, takže zůstal jen stříbrný náramek na jejím zápěstí a obojek na krku Moghedien. Chvilka zděšení, když pochopila, co udělala, a potom si vydechla, když si uvědomila, že druhou ženu stále cítí. Fungovalo to přesně tak, jak Elain říkala, že bude. Možná to neviděl. Stála mezi ním a Moghedien, vodítko se táhlo za ní.

Rand se na Moghedien skoro nepodíval. „Myslel jsem na ty plameny, co odsud vyšlehly. Myslel jsem, že bys to mohla být ty nebo...? Kde je tohle místo? Tady se setkáváte s Egwain?“

Nyneiva k němu vzhlédla a pokusila se polknout. Tak chladný, ten jeho obličej. „Rande, moudré říkají, že to, cos udělal, co děláš, je nebezpečný, dokonce špatný. Pak říkají, že když sem přijdeš v těle, vypustíš něco ze sebe, nějakou část, která z tebe dělá člověka.“

„Copak moudré vědí všechno?“ Prošel těsně kolem ní a zastavil se s pohledem upřeným na sloupořadí. „Kdysi jsem si myslel, že Aes Sedai vědí všechno. Na tom nezáleží. Nevím, jak moc si Drak Znovuzrozený může dovolit být člověkem.“

„Rande, já...“ Nevěděla, co říci. „Hele, dovol mi aspoň, ať tě vyléčím.“

Klidně držel, když natáhla ruce a uchopila jeho hlavu do dlaní. Ona pak musela potlačit trhnutí. Jeho čerstvé rány nebyly vážné, jen jich bylo hodně – co ho jenom mohlo pokousat? Byla si jistá, že to byly kousné rány – ale stará rána, ta zpola zahojená, nikdy nevyléčená rána v jeho boku, to byla žumpa plná temnoty, studna naplněná tím, o čem si myslela, že to musí být špína saidinu. Usměrnila složité prameny vzduchu, vody a ducha, dokonce také ohně a země v malém množství, jež se používaly k léčení. Rand nezařval ani se nezazmítal. Dokonce ani nemrkl. Zachvěl se. To bylo všechno. Pak ji uchopil za zápěstí a sundal jí ruce ze svého obličeje. Nezdráhala se. Jeho nová zranění byla pryč, každé hryznutí, škrábanec i modřina, ale ta stará rána ne. Na ní se nic nezměnilo. Cokoliv kromě smrti by se mělo dát vyléčit, dokonce i tohle. Cokoliv!

„Je mrtvý?“ zeptal se tiše. „Vidělas ho umřít?“

„Je mrtvý, Rande. Viděla jsem to.“

Kývl. „Jsou tu ale další, že? Další... Vyvolení.“

Nyneiva cítila od Moghedien bodnutí strachu, avšak neohlédla se. „Rande, musíš jít. Rahvin je mrtvý a tohle místo je pro tebev tom tvým stavu nebezpečný. Musíš jít a v těle se sem už nesmíš vrátit.“

„Půjdu.“

Nemyslel si, že by to mohla vidět či cítit – ovšemže nemohla – ale na chvíli měl dojem, že se chodba za ním... nějak pozměnila. Nevypadala však jinak. Až na to... Nyneiva zamrkala. Ve sloupořadí za Randem již nebyl ten zpolovice zmizelý sloup a ani díra v kamenném zábradlí.

Rand pokračoval, jako by se nic nestalo. „Vyřiď Elain... Popros ji, ať se na mě nezlobí. Popros ji...“ Tvář se mu stáhla bolestí. Na chvíli zahlédla chlapce, kterého znala, vypadal, jako by mu vyrvali něco drahocenného. Natáhla k němu ruku, aby ho utěšila, ale on couvl, tvář opět jako z kamene a vyprahlou. „Lan měl pravdu. Vyřiď Elain, ať na mě zapomene, Nyneivo. Vyřiď jí, že jsem si našel něco jiného, co miluju, a na ni už mi nezbývá místo. Chtěl po mně, abych ti vyřídil to samé. Lan si taky našel něco jiného. Říkal, že na něj máš zapomenout. Lepší by bylo, kdybyste se nenarodily, než se do nás zamilovaly.“ Znovu couvl, tři dlouhé kroky, chodba kolem něj jako by se bláznivě zatočila – nebo aspoň část chodby – a byl pryč.

Nyneiva zírala na místo, kde předtím stál, a ne na trhaně se mihotající škody na sloupořadí, které tu chvíli byly a chvíli zase ne. Lan mu řekl, aby jí vyřídil tohle?

„Ehm... pozoruhodný muž,“ poznamenala Moghedien docela tiše. „Velmi, velmi nebezpečný muž.“

Nyneiva na ni civěla. Skrze náramek k ní teď přicházelo něco nového. Byl tu pořád strach, ale ztlumený... Očekávání bylo asi to nejpříhodnější slovo, které to popisovalo.

„Pomohla jsem ti, ne?“ dodala Moghedien. „Rahvin je mrtvý, Rand al’Thor zachráněný. Nic z toho by beze mě nebylo možné.“

Nyneiva teď pochopila. Spíš naděje než očekávání. Dříve či později se Nyneiva bude muset vzbudit. Pak a’dam zmizí. Moghedien se jí snažila připomenout svou pomoc – jako by ji z ní nemusela Nyneiva páčit – jen pro případ, že by se Nyneiva zatvrzovala, aby ji před odchodem ještě dokázala zabít. „Je čas, abych rovněž odešla,“ prohlásila Nyneiva. Moghedienin výraz se nezměnil, ale strach zesílil, a naděje stejně tak. Nyneivě se v ruce objevil velký stříbrný šálek, zjevně naplněný čajem. „Vypij tohle.“

Moghedien couvla. „Co –?“

„Není to jed. Mohla bych tě velice snadno zabít i bez něj, kdybych chtěla. Koneckonců všechno, co se ti stane tady, je skutečný i v bdělým světě.“ Naděje teď byla mnohem silnější než strach. „Budeš po tom spát. Hlubokým spánkem, příliš hlubokým, aby ses mohla dotknout Tel’aran’rhiodu. Jmenuje se to ločidlo.“

Moghedien šálek pomalu převzala. „Abych tě nemohla sledovat? Nic nenamítám.“ Zvrátila hlavu a polykala, dokud nebyl šálek prázdný.

Nyneiva ji pozorovala. Tolik odvaru by ji mělo rychle položit. A přesto ji jistý krutý rys v povaze donutil promluvit. Věděla, že je to kruté, a nezáleželo jí na tom. Moghedien vůbec nebude mít klidný odpočinek. „Vědělas, že Birgitte není mrtvá.“ Moghedien jen lehce přimhouřila oči. „Vědělas, kdo je Faolain.“ Druhá žena se pokusila vyvalit oči, ale už byla příliš ospalá. Nyneiva cítila, jak se účinek ločidla šíří. Soustředila se na Moghedien drženou tady v Tel’aran’rhiodu. Pro Zaprodankyni to nebude příjemný spánek. „A vědělas, kdo je Siuan, že bývala amyrlin. O tomhle jsem se v Tel’aran’rhiodu nikdy nezmínila. Nikdy. Uvidíme se brzy. V Salidaru.“

Moghedien vyvrátila oči. Nyneiva si nebyla jistá, je-li to účinek ločidla či mrákoty, ale na tom nezáleželo. Propustila druhou ženu a Moghedien zmizela. Stříbrný obojek zazvonil, když dopadl na dlažbu. Elain bude mít radost aspoň z tohohle.

Nyneiva vystoupila ze sna.

Rand klusal chodbami paláce. Zřejmě tu došlo k menším škodám, než se pamatoval, ale on se moc nedíval. Vyšel na velké nádvoří před palácem. Zášlehy vzduchu zpola vyrazily křídla velké brány ze závěsů. Za bránou leželo obrovské oválné náměstí a to, co hledal. Trolloci a myrddraalové. Rahvin byl mrtev a ostatní Zaprodanci někde pryč, ale bylo ještě třeba pobít trolloky a myrddraaly, kteří zůstali v Caemlynu.

Bojovali, tlačili se po stovkách, snad tisících, kolem něčeho, nač přes jejich řady v černých osnířích, vysoké jako myrddraal na koni, neviděl. Jen tak tak hluboko v davu rozeznal svou karmínovou zástavu. Když křídla brány vyletěla ze závěsů, někteří se otočili na patě.

A přesto se Rand bez váhání zarazil na místě. Natěsnanými postavami v černých osnířích létaly ohnivé koule a všude leželi popálení trolloci. To nebylo možné.

Neodvažuje se doufat či myslet, usměrnil. Z rukou mu vyletovaly odřivousy tak rychle, jak je dokázal splétat, užší než jeho malíček a přesné, jakmile zasáhly, ztratily se. Byly mnohem méně účinné než ten, který použil proti Rahvinovi, ale nemohl riskovat, že protne někoho z těch, kdo byli polapení uprostřed všech těch trolloků. Zřejmě to ale neznamenalo větší rozdíl. První zasažený myrddraal změnil barvu, stal se z něj černý stín oděný v bílé, a pak zůstala jen zrnka prachu, která zmizela, když se jeho kůň splašil a utekl. Trolloci, myrddraalové, všichni ti, kteří se otočili k němu, zmizeli stejně, a pak se Rand začal prořezávat řadami těch, kteří k němu stáli zády, takže vzduch jako by byl neustále plný jiskřivého prachu, jejž ve chvíli, kdy se vytratil, nahradil nový.

Tomu odolat nemohli. Děsivý vzteklý řev se změnil v ustrašené vytí a nepřátelé prchali na všechny strany kromě směrem k němu. Rand si všiml, jak se je jeden myrddraal snaží obrátit, a trolloci ho ušlapali, jezdce i koně, ale ostatní mizelci také pobídli svá zvířata k úprku.

Rand je nechal jít. Byl cele zaujat pohledem na zahalené Aiely, kteří vyrazili z obklíčení s oštěpy a těžkými noži. Právě jeden z nich nesl korouhev. Aielové praporce nenosili, avšak tenhle, jemuž byl pod šufou vidět kousek červené pásky, jej držel. I v některých ulicích vedoucích z náměstí zuřil boj. Aielové proti trollokům. Měšťané proti trollokům. Dokonce i ozbrojenci v uniformě královniny gardy proti trollokům. Očividně někteří z těch, kteří byli ochotní zabít královnu, neměli žaludek na trolloky. Rand si toho však skoro nevšiml. Pátral v řadách Aielů.

Tam. Žena v bílém živůtku, jednou rukou si přidržovala suknice a rozháněla po prchajících trollocích krátkým nožem. O chvíli později obklopily jednoho tvora s medvědí tlamou plameny.

„Aviendho!“ Rand nevěděl, že utíká, dokud nevykřikl. „Aviendho!“

A támhle stál Mat, kabátec měl rozervaný a na hrotu mečové čepele na svém oštěpu krev, jak se opíral o černé ratiště a díval se, jak trolloci prchají. Byl ochoten nechat bojovat ostatní, když to teď bylo možné. A Asmodean, neohrabaně svíral meč a snažil se dívat všemi směry najednou pro případ, že by se některý trollok rozhodl vrátit. Rand z něj cítil saidín, byť slabě. Nemyslel si, že toho Asmodean moc nabojoval zbraní.

Odřivous. Odřivous, který vypálil vlákno ze vzoru. Čím silnější odřivous byl, tím dál vlákno odhořelo. A cokoliv ta osoba udělala, nic z toho se už nestalo. Randovi bylo jedno, jestli to, jak šlehl po Rahvinovi, rozvinulo třebas polovinu vzoru. Ne, pokud byl tohle výsledek.

Uvědomil si, že se mu po tvářích řinou slzy, a tak saidín a prázdnotu propustil. Chtěl tohle vše cítit. „Aviendho!“ Zvedl ji ze země a zatočil se s ní, přičemž ona na něj dolů zírala, jako by se zbláznil. Nechtěl ji postavit, ale udělal to. Aby mohl obejmout Mata. Nebo se o to aspoň pokusil.

Mat ho odehnal. „Co to s tebou je? Skoro bych řekl, že sis myslel, že jsme mrtví. Ne že jsme nebyli, skoro. Být generál je mnohem bezpečnější než tohle!“

„Vy žijete,“ zasmál se Rand. Odhrnul Aviendze vlasy z čela. Ztratila šátek a vlasy jí volně visely na šíji. „Jsem tak rád, že žijete. To je všechno.“

Znovu se rozhlédl po náměstí, a radost pohasla. Nic ji nemohlo zdusit, ale těla, ležící v hromadách tam, kde se Aielové postavili na odpor, ji ztlumila. Příliš mnoho mrtvých těl nebylo na lidi příliš velkých. Támhle ležela Lamelle, závoj byl pryč a s ním i půlka jejího hrdla. Už mu nikdy neuvaří polívku. Pevin, oběma rukama svíral jako zápěstí silné ratiště trolločího oštěpu, který mu trčel z hrudi, a Rand na jeho tváři poprvé uviděl nějaký výraz. Překvapení. Odřivous oklamal smrt u jeho přátel, ale ne u ostatních. Příliš mnoha. Příliš mnoha Děv.

Vezmi si, co můžeš. Raduj se z toho, co můžeš zachránit, a netruchli kvůli ztrátám příliš dlouho. Nebyla to v žádném případě jeho myšlenka, on ji však přijal. Vypadalo to jako dobrý způsob, jak se vyhnout šílenství, dokud ho k němu ovšem nedožene špína na saidinu.

„Kam jsi šel?“ chtěla vědět Aviendha. Ne rozzlobeně. Pokud něco, vypadala, že se jí ulevilo. „Jednu chvilku jsi byl tam a vzápětí jsi zmizel."

„Musel jsem zabít Rahvina,“ prohodil tiše. Otevřela ústa, ale on jí položil prsty na rty, aby ji umlčel, a pak ji něžně odstrčil. Vezmi si, co můžeš. „Nechej to tak. Je mrtvý.“

Přikulhal k nim Bael, šufu měl stále kolem hlavy, ale závoj mu visel na prsa. Na stehně měl krev a na hlavici jediného zbývajícího oštěpu rovněž. „Noční běžci a Stínem pokřivení utíkají, Car’a’carne. Někteří z mokřiňanů se připojili k tanci proti nim. Dokonce i někteří muži ve zbroji, i když ti nejdřív tančili proti nám.“ Za ním přicházela Sulin, s odhalenou tváří a ošklivou rudou ránou na líci.

„Pobijte je, ať to trvá jak chce dlouho,“ řekl Rand. Vydal se na cestu. Nebyl si jist, kam má namířeno, hlavně aby to bylo pryč od Aviendhy. „Nechci, aby volně pobíhali po venkově. A dohlídněte na gardu. Později zjistím, kteří gardisti patřili k Rahvinovi a kteří...“ Šel dál, mluvil a neohlížel se. Vezmi si, co můžeš.