Oheň z nebes

47 Cena lodi

Nyneiva dokončila ranní mytí, vytřela se dosucha a váhavě si natáhla čistou hedvábnou spodničku. Hedvábí nechladilo jako len, a i když slunce sotva vyšlo, horko ve voze ohlašovalo další spalující den. Kromě toho, ta věc byla střižená tak, až se skoro bála, že jí spadne v chumlu k nohám, když se víc nadechne. Aspoň však nebyla propocená z noci jako ta, co vyhodila.

Spánek jí narušovaly mnohé zneklidňující sny, sny o Moghedien, z nichž se náhle budila – a ty byly lepší než ty, z nichž se neprobudila – sny o Birgitte, jak po ní střílí šípy a nemíjí, sny o stoupencích proroka ženoucích se jako bouře zvěřincem, o tom, že navěky uvízla v Samaře, protože už nikdy nepřiplulo žádné plavidlo, o tom, že dorazila do Salidaru a zjistila, že tam velí Elaida. Nebo zase o Moghedien, také v Salidaru. Z toho se probudila s pláčem.

Všechno to byly oprávněné starosti, a docela přirozené. Tři noci zde již tábořili, aniž se objevila nějaká kocábka, tři dny, kdy umdlévala z horka a kdy musela stát se šátkem přes oči u toho proklatého dřevěného plotu. To stačilo, aby povolily nervy každému, i když si nemusel dělat starosti s tím, zda se snad k němu neblíží Moghedien. Ale ono taky to, že ta ženská věděla, že jsou u zvěřince, ještě neznamenalo, že je v Samaře najde. Na světě byly kromě těch, co se shromáždily tady, také další kočovné zvěřince. Vymýšlet si důvody, proč si nedělat starosti, však bylo snazší než si nedělat starosti.

Ale proč bych měla být nervózní kvůli Egwain? Namočila naříznutou větvičku do misky se solí a sodou, stojící na stolku vedle umyvadla, a začala si rázně drhnout zuby. Egwain se vynořila skoro v každém snu, křičela na ni, ale Nyneiva nemohla přijít na to, jak se do těch snů Egwain dostala.

Popravdě řečeno, nervozita a nedostatek spánku byly jen částí toho, proč měla dnes ráno tak ohavnou náladu. Ostatek byly jen takové maličkosti, ale byly skutečné. Kamínek v botě byl maličkost ve srovnání s useknutou hlavou, ale kamínek byl tady a popravčí špalek nemusel nikdy...

Nebylo možné vyhnout se vlastnímu odrazu, a vlasy jí volně visely na ramena, místo aby je měla slušně zapletené. Ať je kartáčovala, jak chtěla, jejich měděná barva nebyla nikdy o nic méně odporná. A ona až moc dobře věděla, že na posteli za ní leží ty modré šaty. Byly tak modré, že by i Cikánce zaslzely oči, a se stejně hlubokým výstřihem, jako měly ty původní červené, co teď visely na kolíku. Proto na sobě měla tu vachrlatě držící spodničku. Jedny takové šaty nestačily, alespoň ne podle Valana Lucy. Clarin pracovala na další dvojici v jedovatě žluté a šla řeč i o pruzích. Nyneiva o pruzích nechtěla ani slyšet.

Aspoň by mě ten chlap mohl nechat vybrat barvu, pomyslela si, pracujíc zuřivě s naříznutou větvičkou. Nebo Clarin. Ale to ne, on má své vlastní představy a nikdy se nezeptá. Ne Valan Luca. Díky jeho výběru barev občas zapomněla i na výstřihy. Měla jsem mu to hodit na hlavu! Přesto však věděla, že to neudělá. Birgitte se v těch šatech ukazovala, aniž by se v nejmenším červenala. – Ta ženská rozhodně vůbec nebyla jako v příbězích, co se o ní vyprávěly! Ne že by hodlala nosit tyhle hloupé šaty bez námitek jenom proto, že je nosila Birgitte. V žádném případě s tou ženou nesoutěžila. To jenom že... „Když už něco musíš dělat,“ zavrčela přes větvičku, „tak by sis na to raději měla zvyknout.“

„Co jsi říkala?“ zeptala se Elain. „Jestli chceš mluvit, tak si, prosím, vyndej tu věc z úst. Jinak vydáváš jen nechutné zvuky.“

Nyneiva si utřela bradu a zlostně se zamračila přes rameno. Elain seděla na své úzké posteli s nohama přitaženýma pod bradou a splétala si načerno obarvené vlasy do copu. Už na sobě měla své bílé spodky, celé pošité třpytkami, a sněhobílý živůtek s volánky z hedvábí, které bylo až příliš tenké. Flitry pokrytý bílý kabátek ležel vedle ní. Bílá. Také měla dvoje oblečení na vystoupení a třetí se dokončovalo, všechno v bílé, byť ne zcela čisté. „Jestli se chceš takhle oblíkat, Elain, tak bys neměla takhle sedět. Je to neslušný."

Druhá žena se náhle zamračila, ale nohy ve střevíčkách přece jenom položila na podlahu. A zvedla bradu tím svým nafoukaným způsobem. „Myslím, že se dnes dopoledne půjdu projít do města,“ utrousila chladně, stále pracujíc na svém copu. „Tenhle vůz je... příliš uzavřený.“

Nyneiva si vypláchla ústa a vyplivla vodu do umyvadla. Hlasitě. Vůz opravdu vypadal s každým dnem menší. Možná skutečně potřebovaly být co nejvíc z dohledu – byl to její nápad, jehož již začínala litovat – ale tohle začínalo být směšné. Tři dny zavřená s Elain, kdy vycházely pouze na vystoupení, pomalu působily jako tři týdny. Nebo tři měsíce. Nikdy předtím si neuvědomila, jak jedovatý jazyk ta Elain má. Musela připlout nějaká loď. Jakákoliv loď. Dala by v tom okamžiku všechny peníze schované v cihlové pícce, všechny klenoty, cokoliv, za to, aby dnes připlula nějaká loď. „No, to žádnou pozornost nepřitáhne, že? Ale možná potřebuješ nějakej pohyb. Nebo je to možná tím, jak ti ty spodky přiléhají k bokům.“

Elain zaplálo v modrých očích, bradu držela stále vysoko a tón měla chladný. „Včera v noci se mi zdálo o Egwain, mezitím, co mi vykládala o Randovi a Cairhienu – já si dělám starosti s tím, co se tam děje, i když ty ne – mezitím říkala, že se z tebe stává ukřičená ježibaba. Ne že bych si to já nutně myslela taky. Já bych byla řekla trhovkyně.“

„Teď mě poslouchej, ty protivná malá žábo! Jestli ne –“ Stále zamračená Nyneiva prudce zavřela pusu a potom se pomalu nadechla. S námahou promluvila docela vyrovnaným hlasem. „Tobě se zdálo o Egwain?“ Elain stroze kývla. „A ona mluvila o Randovi a Cairhienu?“ Mladší žena vyvrátila oči v přehnaném podráždění a dál se věnovala svému copu. Nyneiva se přinutila pustit z hrsti pramen měděné rudých vlasů a přinutila se i přestat myslet na to, jak naučí dědičku toho zatraceného Andoru troše obyčejné zdvořilosti. Jestli brzy nenajdou loď... „Jestli dokážeš myslet taky na něco jinýho než na to, jak ukázat ještě větší kus noh, než ukazuješ teď, tak by tě mohlo zajímat, že mně se o ní zdálo taky. Říkala, že Rand včera vybojoval u Cairhienu velký vítězství.“

„Možná předvádím své nohy,“ štěkla Elain a na lících jí naskočily rudé skvrny, „ale aspoň neukazuji svoje... Tobě se o ní zdálo taky?“

Porovnat si postřehy netrvalo dlouho, i když Elain dál předváděla svůj zmijí jazýček. Nyneiva měla dokonale dobrý důvod na Elain křičet a Elain se nejspíš zdálo o tom, jak se nosí před Randem ve svém flitry pošitém kostýmu, pokud ne bez něj. Říci něco takového byla prostá upřímnost. I tak začalo být rychle jasné, že Egwain jim oběma říkala ve snech to stejné, což ponechávalo jen málo prostoru pro pochyby.

„Pořád opakovala, že je skutečně tam,“ zamumlala Nyneiva, „ale já myslela, že se mi to jenom zdá.“ Egwain jim oběma opakovala dost často, že je možné mluvit s někým ve snu, ale nikdy neřekla, že to dokáže. „Proč jsem jí měla věřit? Totiž, tvrdila, že konečně poznala nějakej oštěp, co začal nosit, prej je to seanchanská práce. To je nesmysl.“

„Ovšem.“ Elain protivně zvedla jedno obočí. „Stejně jako je nesmysl, že jsme našly Cerandin a její s’redity. Musejí tu být další seanchanští uprchlíci, Nyneivo, a oštěpy jsou nejspíš to nejmenší, co tu po sobě zanechali.“

Proč ta ženská nedokáže povědět něco bez toho, aby v tom byl osten? „Všimla jsem si, jak moc jsi tomu věřila ty."

Elain si přehodila hotový cop přes rameno a pak znovu pohodila hlavou, povýšeně, jako přívažek. „Doufám, že je Rand v pořádku.“ Nyneiva si odfrkla. Egwain říkala, že bude potřebovat celé dny odpočívat, než bude zase na nohou, ale byl léčen. Druhá žena pokračovala: „Ještě ho nikdo nenaučil, že se nesmí přepínat. Copak neví, že ho může jediná síla zabít, když jí natáhne přespříliš, nebo ji spřádá, když je unavený? To je stejné pro něj jako pro nás.“

Takže ona chce změnit téma, co? „Třeba to neví,“ prohodila Nyneiva sladce, „poněvadž muži nemají žádnou Bílou věž.“ To jí připomnělo něco jiného. „Vážně myslíš, že to byl Sammael?“

Elain, chycená s ostrou odpovědí na jazyku, se na ni úkosem zamračila a potom si rozmrzele povzdechla. „To nám ale může být lhostejné, ne? My bychom ovšem měly myslet na to, že znovu použijeme prsten. Pro víc než jen schůzku s Egwain. Musíme toho tolik zjistit. Čím víc se naučím, tím víc vím, kolik toho ještě nevím.

„Ne, v žádném případě ne.“ Nyneiva sice skutečně nečekala, že by si druhá žena prsten z ter’angrialu přímo tady a právě v té chvíli vzala, přesto bezděčně popošla k cihlové pícce. „Už žádné výlety do Tel’aran’rhiodu pro žádnou z nás, kromě toho, když půjdeme za ní.“

Elain rovnou pokračovala, aniž by si jí zjevně všímala. Nyneiva klidně mohla mluvit sama pro sebe. „Nepotřebujeme přitom přece usměrňovat. Tím se neprozradíme.“ Na Nyneivu se nepodívala, ale v hlase se jí ozval kousavý podtón. Trvala na tom, že mohou používat jedinou sílu, budou-li opatrné. Co Nyneiva věděla, Elain jí to mohla právě za zády provádět. „Vsadím se, že když dnes v noci jedna z nás navštíví Srdce Kamene, Egwain tam bude. Přemýšlej, kdybychom s ní my mohly mluvit v jejích snech, tak bychom si už nemusely dělat starosti s tím, že v Tel’aran’rhiodu narazíme na Moghedien.“

„Tak ty si myslíš, že je tak snadný se to naučit?“ opáčila suše Nyneiva. „Kdyby jo, tak proč nás to už nenaučila? Proč to neudělala předtím?“ Ale nešlo jí to od srdce. To ona si dělala starosti kvůli Moghedien. Elain věděla, že je ta žena nebezpečná, ale bylo to jako vědět, že zmije je nebezpečná. Elain to věděla, ale Nyneiva byla uštknuta. A kdyby se dokázaly spojit, aniž by musely vstoupit do světa snů, bylo by to cenné i jinak, nejen že by se tím vyhnuly Moghedien.

V každém případě jí Elain stále nevěnovala pozornost. „Ráda bych věděla, proč tak trvala na tom, abychom to nikomu neprozradily. To nedává smysl.“ Chvíli si hryzala spodní ret. „A je tu ještě jeden důvod, proč s ní mluvit, jakmile to jen bude možné. Tenkrát mi to nedávalo žádný smysl, ale když se mnou posledně mluvila, zmizela v půlce věty. Teď si vzpomínám, že těsně předtím se najednou zatvářila překvapeně a polekaně.“

Nyneiva se zhluboka nadechla a přitiskla si obě ruce na břicho v marné snaze uklidnit náhle stažený žaludek. Podařilo se jí však mluvit vyrovnaně. „Moghedien?“

„Světlo, ty ale máš veselé myšlenky! Ne. Kdyby se Moghedien dokázala dostat do našich snů, tak bychom to, myslím, již zjistily.“ Elain se lehce zachvěla. Měla aspoň jakous takous představu, jak nebezpečná Moghedien je. „Nicméně to nebyl takový výraz. Byla vylekaná, ale na tohle ne dost.“

„Tak možná není v nebezpečí. Možná...“ Nyneiva se přinutila dát ruce k bokům a rozzlobeně stiskla rty. Jenže si nebyla jistá, proč se vlastně zlobí.

Odložit prsten, dát ho mimo dohled kromě při schůzkách s Egwain, byl dobrý nápad. Byl. Při kterékoliv výpravě do světa snů je mohla najít Moghedien, a držet se mimo její dosah byl velmi dobrý nápad. Nyneiva už věděla, že stojí proti přesile. To pomyšlení ji žralo, kdykoliv si na to vzpomněla, bylo to horší a horší, ale byla to prostá pravda.

A přece teď existovala možnost, že Egwain potřebuje pomoc. Malá možnost. To, že si dává řádný pozor na Moghedien, ještě neznamenalo, že tuto možnost podceňovala. A bylo docela možné, že po Randovi jde jeden ze Zaprodanců stejně osobně, jako Moghedien po ní a Elain. Z toho, co Egwain hlásila, o Cairhienu a o horách, byl cítit chlap, co vyzývá druhého, protože se cítí ukřivděný. Ne že by ji napadalo něco, co by se s tím dalo udělat. Ale Egwain...

Občas se Nyneivě zdálo, že zapomněla hlavní důvod, proč opustila Dvouříčí. Aby chránila mladé lidi ze své vesnice, kteří se chytili do sítí Aes Sedai. Ne že by byli o moc mladší než ona – jen o pár let – ale ten rozdíl vám připadá větší, když jste vesnická vědma. Ovšem, ženský kroužek v Emondově Roli zatím už určitě vybral jinou vědmu, ale tím to nebyla její vesnice o nic méně, ani její lidé. A v nejhlubším koutku duše tím nebyla o nic méně vědmou. Nějak se však ochrana Randa, Egwain, Mata a Perrina před Aes Sedai změnila na pomáhání jim přežít, a nakonec, aniž si uvědomila kdy či jak, dokonce i tento cíl byl zavalen jinými potřebami. Vstoupila do Bílé věže, aby se naučila, jak lépe Moirain svrhnout, ale tato touha se změnila ve žhavou touhu naučit se léčit. Dokonce i její odpor k tomu, jak se Aes Sedai pletou ostatním lidem do života, nyní existoval vedle její touhy se jednou z nich stát. Ne že by opravdu chtěla, ale byl to jediný způsob, jak se naučit, co se naučit chtěla. Všechno se tak nějak zamotalo jako jedna z těch aessedaiovských sítí, ona do ní byla také zapletena, a nevěděla, jak z ní ven.

Pořád jsem stejná, jako jsem vždycky byla. Já jim pomůžu, alespoň jak jen budu moct. „Dneska v noci,“ pronesla nahlas, „použiju prsten.“ Sedla si na postel a začala si natahovat punčochy. Silná vlna nebyla v tomhle horku nijak pohodlná, ale aspoň část těla bude mít slušně oblečenou. Pevné punčochy a pevné boty. Birgitte nosila brokátové střevíčky a pavučinové hedvábné punčochy, které rozhodně vypadaly chladivě. Důrazně tu myšlenku vyhnala z hlavy. „Jen abych se přesvědčila, že Egwainye v Kameni. Jestli tam nebude, tak se vrátím, a prsten už nepoužijeme dřív než při příští domluvené schůzce.“

Elain ji pozorovala tak upřeně, že si Nyneiva za punčochy popotahovala stále stísněněji. Ta žena neřekla ani slovo, ale její bezvýrazný pohled naznačoval, že Nyneiva možná lže. Aspoň Nyneiva to tak pochopila. Nijak nepomáhalo, že se jí na okraji vědomí zatřepetal nápad, že by mohla snadno zařídit, aby se při usínání prsten nedotýkal její kůže. Neexistoval žádný důvod věřit, že Egwain bude dnes v noci čekat v Srdci Kamene. Nikdy o tom vážně neuvažovala – ten nápad se jí v hlavě vynořil zcela spontánně – ale bylo to tady a ona měla díky němu problém podívat se Elain do očí. Co když se Moghedien skutečně bojí? Byl to jenom zdravý rozum, jakkoliv hořké bylo si to přiznat.

Udělám, co musím. Pevně potlačila rozechvělý žaludek. Když si přehazovala spodničku přes punčochy, již se těšila, jak si oblékne modré šaty a vypadne ven do toho vedra, jen aby unikla Elaininým očím.

Elain jí právě pomáhala s řadami knoflíčků na zádech – a mumlala si, že jí nikdo nepomáhal, jako by někdy někdo potřeboval pomoc se spodky – když se dveře vozu rozlétly a dovnitř vletěla vlna horkého vzduchu. Nyneiva polekaně nadskočila a zakryla si výstřih rukama dřív, než si to uvědomila. Když dovnitř vstoupila Birgitte místo Valana Lucy, snažila se Nyneiva předstírat, že si jenom upravovala okraj výstřihu.

Vyšší žena si uhladila stejné jasně modré hedvábí na bocích a se spokojeným úsměvem si přehodila černý cop přes nahé rameno. „Jestli chceš přitáhnout pozornost, tak si s tím nehraj. Je to moc nápadné. Jenom zhluboka dýchej.“ Předvedla to a zasmála se, jak se Nyneiva zamračila.

Nyneiva si dala práci, aby se ovládla. I když proč to dělá, to nevěděla. Neuměla si představit, že kdy cítila vinu nad tím, co se stalo. Gaidal Cain byl nejspíš rád, že se té ženy zbavil. A Birgitte začala nosit vlasy tak, jak chtěla. Ne že by to mělo s něčím co dělat. „Znala jsem ve Dvouříčí jednu takovou, jako jsi ty, Maerion. Calle znala každýho kupeckýho strážnýho jménem a před žádným z nich rozhodně neměla žádný tajemství.“

Birgitte ztuhl úsměv na rtech. „A já zase kdysi znala ženu jako ty. Mathena se taky na muže dívala svrchu, a dokonce nechala jednoho ubožáka popravit, že na ni náhodou narazil, když plavala nahá. Nikdy ji nikdo nepolíbil, dokud jí Zheres jeden polibek neukradl. Myslela bys, že poprvé objevila muže. Byla jím tak posedlá, že se musel Zheres odstěhovat do hor, aby jí unikl. Dávej si pozor na prvního muže, co tě políbí. Jeden musí dřív nebo později přijít.“

Nyneiva, se zaťatými pěstmi, vykročila k Birgitte. Nebo se o to pokusila. Mezi ně se totiž nějak dostala Elain se zdviženýma rukama.

„Obě toho okamžitě nechte,“ vyhrkla a obě si střídavě prohlížela stejně povýšeně. „Lini vždy říkala ‚čekání mění muže v medvědy ve stodole a ženy v kočky v pytli', ale vy dvě po sobě okamžitě přestanete chňapat! Už to nebudu déle snášet!“

K Nyneivině úžasu se Birgitte skutečně zapýřila a mrzutě zamumlala omluvu. K Elain, samozřejmě, ale omluva sama přišla jako překvapení. Birgitte se rozhodla držet se Elain – ona se schovávat nepotřebovala – ale po třech dnech na ni horko zjevně působilo stejně špatně jako na Elain. Nyneiva pak dědičce věnovala svůj nejmrazivější pohled. Podařilo se jí udržet vyrovnané rozpoložení, zatímco tu čekaly, zavřené jako v kurníku – to tedy ano – a Elain rozhodně neměla co mluvit.

„Takže,“ pokračovala Elain stále tím ledovým tónem, „máš nějaký důvod, proč jsi sem vrazila jako býk, nebo jsi prostě zapomněla, jak se klepe?“

Nyneiva otevřela pusu, aby řekla něco o kočkách – jen takovou mírnou připomínku – ale Birgitte ji předešla, byť ještě napjatějším hlasem.

„Tom a Juilin se vrátili z města.“

„Vrátili!“ vyjekla Nyneiva a Birgitte se na ni podívala, než se znovu obrátila k Elain.

„Tys je neposlala?“

„To tedy ne,“ ujistila ji Elain temně.

A byla venku ze dveří, s Birgitte za patami, než se Nyneiva zmohla na slovo. Nedalo se dělat nic jiného, než je následovat, i když si pro sebe vrčela. Elain by si neměla začít myslet, že tady dává rozkazy ona. Nyneiva jí pořád neodpustila, že se před muži příliš ukazuje.

Suché horko bylo venku snad ještě horší, přestože slunce stále ještě nevystoupilo nad plátěnou ohradu kolem zvěřince. Na čele jí vyrazil pot, než sestoupila ze schůdků, ale ona se pro jednou neošklíbla.

Oba muži seděli na trojnožkách u ohýnku, vlasy měli rozcuchané a jejich kabátce vypadaly, jako by se váleli v prachu. Tomovi zpod zchumlané látky, kterou si tiskl na hlavu, vytékal červený pramínek přes vějíř zaschlé krve, jenž mu pokrýval tvář a barvil i dlouhý bílý knír. Juilin měl nad okem purpurovou bouli velikosti slepičího vejce a coul silnou hůl ze světlého, rýhovaného dřeva držel rukou ovinutou zakrváceným obvazem. Ten jeho směšný kuželovitý červený klobouk, co ho měl posazený na temeni, vypadal, jako by mu ho pošlapali.

Podle hluku, který se ozýval za plátěnými stěnami, již koňáci poklízeli v klecích a Cerandin byla nepochybně se svými s’redity – k nim by se žádný z mužů nepřiblížil – ale jinak kolem povozů panoval vcelku klid. Petra bafal ze své fajfky s dlouhou troubelí, když pomáhal Clarin připravovat snídani. Dva z Chavanů studovali nějaký přístroj spolu s Muelin, hadí ženou, zatímco druhá dvojice si povídala se šesti akrobatkami, které Luca přetáhl od Sillie Cerano. Ženy tvrdily, že jsou sestry Murasakovy, i přes to, že se vzhledem a barvou lišily ještě víc než Chavanové. Jedna ze dvou povalujících se v barevném hedvábí s Brughem a Taerikem měla modré oči a téměř bílé vlasy a druhá pleť skoro stejně tmavou jako oči. Všechny ostatní již byly oblečené pro dnešní první vystoupení, muži byli do pasu nazí a měli barevné spodky, Muelin v průsvitných červených šatech a ladící těsné vestičce, Clarin v zelených, s vysokým límcem, pošitých flitry.

Tom a Juilin přitáhli jistou pozornost, ale naštěstí si nikdo nemyslel, že je nutné přijít se jich zeptat na zdraví. Možná to bylo tím, jak tu seděli jako spráskaní psi, se svěšenými rameny a očima upřenýma do země. Nepochybně věděli, že je čeká hubování, které z nich sedře kůži. Nyneiva to měla rozhodně v úmyslu.

Avšak Elain při pohledu na ně zalapala po dechu, rozběhla se k Tomovi a klekla si k němu. Všechen nedávný hněv se vypařil. „Co se stalo? Oh, Tome, tvoje hlava. To musí bolet. Tohle já nezvládnu. Nyneiva tě vezme dovnitř a podívá se na to. Tome, jsi už moc starý, aby ses zaplétal do takových rvaček.“

Tom ji rozhořčeně odháněl, jak jen to šlo, aby si přitom udržel obvaz na hlavě. „Nech to plavat, dítě. Už jsem si ublížil víc, když jsem spadl z postele. Tak necháš to být?“

Nyneiva nehodlala provádět žádné léčení i přes to, že rozzlobená byla dost. Rozkročila se před Juilinem s rukama v bok a výrazem nepřipouštějícím žádné nesmysly a vyžadujícím okamžitou odpověď. „Co tím myslíte, takhle se vytratit, aniž byste mi o tom řekli?“ Zrovna bylo dobře, že může dát Elain na srozuměnou, že ona tady nevelí. „Kdyby ti místo tý boule nad okem podřízli krk, jak bychom se dozvěděli, co se stalo? Neměli jste nejmenší důvod někam chodit. Vůbec žádnej! Hledání lodi už je zařízený.“

Juilin se na ni nahoru zamračil a posunul si klobouček do čela. „Zařízený, jo? Tak proto jste se tady vy tři začaly plížit kolem jako –?“ Zarazil se, když Tom hlasitě zasténal a zakymácel se.

Jakmile starý kejklíř uklidnil Elainino rozrušení námitkami, že to bylo jen takové píchnutí, že by klidně mohl jít na bál – a po Juilinovi vrhl významný pohled, o němž očividně doufal, že si ho ženy nevšimnou – Nyneiva obrátila nebezpečný pohled na tmavého Tairena, aby zjistila, jako co si myslel, že se tu plíží.

„Ještě dobře, že jsme šli,“ řekl jí místo toho lovec zlodějů sevřeným hlasem. „Samara je jako hejno pilounů kolem kusu krvavého masa. V každé ulici je tlupa lidí, co hledá temné druhy a každého, kdo není připravený zdravit proroka jako jediný pravý hlas Draka Znovuzrozeného.“

„Začalo to asi tak před třemi hodinami u řeky,“ vložil se mu do řeči Tom a s povzdechem se vzdal a nechal Elain, aby mu otřela obličej vlhkým hadříkem. Jejího mumlání si zřejmě nevšímal, což mu muselo dát dost práce, protože Nyneiva jasně slyšela „hloupý stařík“ a „potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral, než se necháš zabít“ mezi dalšími poznámkami pronášenými tónem stejnou měrou rozčileným jako laskavým. „Jak to začalo, to však nevím. Slyšel jsem, jak to hážou na Aes Sedai, na bělokabátníky, trolloky a všechny možný snad kromě Seanchanů, a kdyby znali jejich jméno, tak určitě i na ně.“ Trhl sebou, když Elain přitlačila. „Poslední hodinu jsme byli osobně dost zamíchaný v tom, jak se z toho dostat, než abychom stačili zjistit víc."

„Něco hoří,“ ozvala se Birgitte. Petra s manželkou si všimli, jak ukazuje, vstali a ustaraně se tím směrem zadívali. Směrem k městu se nad plátěnou ohradou zvedaly dva tmavé chocholy kouře.

Juilin vstal a podíval se Nyneivě do očí tvrdým pohledem. „Je čas jít. Možná budem na očích dost dlouho, aby nás Moghedien našla, ale pochybuju o tom. Lidi utíkají na všechny strany, na které to jde. Za další dvě hodiny to nebudou jenom dva požáry, bude jich padesát, a vyhnout se jí nám moc nepomůže, když nás dav roztrhá na kusy. Jakmile rozdupou všechno, co ve městě rozdupat půjde, obrátí se proti zvěřincům.“

„Nevyslovuj to jméno,“ vyjela Nyneiva ostře a zamračila se na Elain, která si toho však nevšimla. Prozradit mužům příliš byla téměř vždycky chyba. Potíž byla v tom, že měl Tairen pravdu, ale prozradit tohle muži příliš rychle byla také chyba. „Zvážím tvůj návrh, Juiline. Hrozně nerada bych utekla bez nějakýho důvodu, abych pak zjistila, že loď připlula těsně potý, co jsme odešli.“ Tairen na ni civěl, jako by se zbláznila, a Tom potřásal hlavou i přes to, že ho Elain držela, aby ho mohla omýt, ale postava, proplétající se mezi vozy, Nyneivě zlepšila náladu. „Třebas už připlula.“

Unův pomalovaný klípec a zjizvená tvář, uzel na temeni a meč na zádech vyvolaly lhostejné kývnutí od Petry a některých Chavanů, Muelin se při pohledu na něj zachvěla. Na všechny večerní návštěvy přišel sám, i když neměl co hlásit. To, že přišel teď, muselo něco znamenat.

Jako obvykle se zazubil na Birgitte, jakmile si jí všiml, a okázale vyvrátil oko nad jejím odhaleným poprsím, a ona se na něj jako obvykle zazubila a líně si ho prohlédla od hlavy k patě. Nyneivě však pro jednou nezáleželo na tom, jak hanebně se chovají. „Je tu loď?“

Unův úsměv pohasl. „Je tu jedna zatra-jedna loď,“ pronesl ponuře, „pokud vás na ni dostanu celý.“

„My víme všechno o těch bouřích. Patnáct Shienarců nás ale určitě dostane v pořádku skrz.“

„Tak vy víte o bouřích,“ zamumlal a pohlédl na Toma a Juilina. „A víte prokla – víte, že Masemovi lidi bojujou v ulicích s bělokabátníkama? Víte, že von zatra – že von nařídil svým lidem, aby Amadicii dobyli vohněm a mečem? Už jsou jich na druhý straně tý zat– ááágr! – řeky tisíce.“

„To je možný,“ odsekla Nyneiva pevně, „ale já čekám, že uděláš, cos slíbil. Jestli si vzpomínám, tak jsi slíbil, že budeš poslouchat mě.“ Poslední slovo maličko zdůraznila a významně se podívala na Elain.

Druhá žena předstírala, že si ničeho nevšimla, vstala se zakrvácenou látkou v ruce a svou pozornost věnovala Unovi. „Vždycky mi povídali, že Shienarci patří k nejudatnějším vojákům na světě.“ Ostří v jejím hlase se náhle změnilo v majestátní hedvábí a med. „Když jsem byla malá, slyšela jsem mnohokrát vyprávěl o shienarské udatnosti.“ Položila ruku Tomovi na rameno, ale pohled dál upírala na Una. „Stále si je pamatuji. Doufám, že si je budu moci pamatovat stále.“

Birgitte popošla blíž a začala Unovi masírovat šíji, přičemž mu hleděla rovnou do očí. To zamračené rudé oko na klípci ji zřejmě vůbec nevyvádělo z míry. „Tři tisíce let strážíte Mornu,“ prohodila mírně. Mírně. Byly to dva dny, co naposled takhle promluvila na Nyneivu! „Tři tisíce let a ani jediný krok zpět, který by nebyl desetkrát přeplacen krví. Tohle možná není Enkara či Sorallská plošina, ale já vím, co uděláte.“

„Cos to dělala?“ zavrčel Uno. „Četlas všecky ty proklatý dějiny o proklatejch Hraničních státech?“ Okamžitě sebou škubl a ohlédl se po Nyneivě. Bylo nezbytné mu sdělit, že od něj očekává naprosto čistý jazyk. Nesnášel to zrovna dobře, ale neexistoval jiný způsob, jak mu zabránit, aby nesklouzl zase zpátky ke své obvyklé mluvě, a Birgitte by se na ni neměla mračit. „Můžeš s nima promluvit?“ obrátil se na Toma a Juilina. „Jsou to prokl-hlupačky, že to chtějí zkusit.“

Juilin rozhodil rukama a Tom se zasmál nahlas. „Už jsi někdy potkal ženskou, co by poslechla rozumnou radu, když nechce?“ opáčil kejklíř. Zavrčel, protože Elain odtáhla obvaz a začala mu oťukávat ránu ve vlasech možná trošku silněji, než bylo nezbytné.

Uno potřásl hlavou. „No, jestli se mám nachytat, tak se asi nachytám. Poslouchejte ale tohle. Masemovi lidi našli loď – Říční had nebo tak nějak se jmenuje – asi hodinu potý, co přirazila, ale bělokabátníci ji zabavili. A to začalo tuhle malou rvačku. Špatná zpráva je, že bělokabátníci pořád držej přístav. Horší je, že Masema na tu loď nejspíš zapomněl – šel jsem ho navštívit, a on o lodích nechtěl ani slyšet. Dokáže mluvit jedině o věšení bělokabátníků a o tom, jak donutí Amadicii padnout před pánem Drakem na kolena, i kdyby měl celou zemi vypálit – ale nenamáhal se to sdělit všem svejm lidem. U řeky se bojovalo, a možná ještě bojuje. Dostat vás přes ty rvačky bude dost zlý, ale jestli se bojuje v přístavu, tak nic neslibuju. A jak vás mám dostat na loď, co maj v rukou bělokabátníci, to teda nevím.“ Zhluboka si vydechl a hřbetem zjizvené ruky si otřel zpocené čelo. Na jeho tváři byla patrná námaha dlouhé řeči bez klení.

Nyneiva by se nad jeho jazykem v této chvíli možná slitovala – kdyby nebyla příliš ohromená, aby dokázala promluvit. Musela to být shoda náhod. Světlo, říkala jsem, že dám za loď cokoliv, ale takhle jsem to nemyslela. Ne takhle! Nevěděla, proč na ni Elain a Birgitte hledí s tak prázdnými výrazy. Věděly všechno, co ona, a ani jedna takovou možnost nenanesla. Tři muži si vyměnili zamračené pohledy. Očividně si uvědomovali, že se něco děje, a stejně očividně netušili, oč jde, za což Nyneiva děkovala Světlu. Mnohem lepší bylo, když nevěděli všechno.

Musela to být jen shoda okolností.

Na jednu stranu byla víc než šťastná, že se může soustředit na dalšího muže, jenž se proplétal mezi vozy. Poskytlo jí to záminku odtrhnout oči od Elain a Birgitte. Na druhou stranu jí při pohledu na Galada spadlo srdce rovnou do střevíců.

Měl na sobě docela prostý hnědý oděv a plochou sametovou čapku místo svého bílého pláště a leštěné zbroje, avšak meč u boku mu nechyběl. Ještě u vozů nebyl a jeho tvář účinkovala přímo dramaticky. Muelin bezděčně popošla směrem k němu a dvě štíhlé akrobatky se s otevřenou pusou předklonily. Chavanové očividně upadli v zapomnění, kvůli čemuž se mračili. Dokonce i Clarin si uhladila šaty, když si ho všimla, dokud si Petra nevyndal fajfku z úst a něco jí neřekl. Ona pak se smíchem došla k místu, kde seděl, a přivinula si jeho tvář ke svému poprsí. Nicméně dál sledovala Galada nad manželovou hlavou.

Nyneiva neměla náladu, aby se nechala ovlivňovat hezkou tváří. Skoro ani nezačala rychleji dýchat. „Tos byl ty, že jo?“ chtěla vědět, ještě než k ní vůbec došel. „To tys zabral Říčního hada, že jo? Proč?"

„Říční zmiji,“ opravil ji a nevěřícně si ji prohlížel. „To tys mne požádala, abych ti zabezpečil dopravu.“

„Neprosila jsem se tě, abys začal pouliční bouře!“

„Bouře?“ přisadila si Elain. „Válku. Vpád. Všechno to začalo kvůli tomuhle plavidlu.“

Galad odpověděl naprosto klidně. „Dal jsem Nyneivě své slovo, sestřičko. Mou první povinností je vypravit tě bezpečně na cestu do Caemlynu. A Nyneivu, samozřejmě. Děti s tím prorokem musely stejně dříve či později začít bojovat.“

„Nemohls nám prostě jen dát vědět, že dorazila loď?“ zeptala se Nyneiva unaveně. Muži a jejich slovo. Občas to bylo všechno velmi obdivuhodné, avšak měla poslouchat, když Elain říkala, že Galad udělá to, co považuje za správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží.

„Nevím, nač chtěl prorok tu loď, ale pochybuji, že to bylo proto, abyste se mohly přepravit po řece.“ Nyneiva sebou škubla. „Kromě toho jsem zaplatil kapitánovi vaši přepravu, když ještě vykládal náklad. O hodinu později za mnou přišel jeden ze dvou mužů, které jsem tam nechal, aby zabezpečili, že neodpluje bez vás, a sdělil mi, že ten druhý muž je mrtev a prorok zabral loď. Nechápu, proč jste tak rozčilené. Chtěly jste loď, potřebovaly jste loď a já vám jednu sehnal.“ Zamračil se a obrátil se k Tomovi a Juilinovi. „Co je to s nimi? Proč na sebe pořád tak zírají?“

„Ženské,“ odtušil prostě Juilin a dostal za svou námahu pohlavek od Birgitte. Zlostně se na ni zamračil.

„Střečci dneska ošklivě štípou,“ zazubila se na něj, a jeho zamračení se změnilo v nejistotu, když si upravoval klobouk.

„Můžem tady sedět celej den a probírat, co je správný a co špatný,“ ozval se Tom, „nebo můžem nasednout na tu loď. Přeprava už byla zaplacená a zpátky se ty peníze stejně dostat nedají.“

Nyneiva sebou škubla podruhé. Ať to myslel jakkoliv, ona věděla, jak to slyšela.

„Cestou k řece by se mohly objevit problémy,“ poznamenal Galad. „Tyto šaty jsem si vzal, protože děti Světla nejsou v Samaře právě oblíbené, ale dav se může upnout na kohokoliv.“ Pochybovačně si prohlédl Toma s jeho bílými vlasy a dlouhými bílými kníry, a Juilina jen o málo méně pochybovačně – i celý rozcuchaný vypadal Tairen dost tvrdě, aby s ním šly zatloukat kůly – a pak se obrátil k Unovi. „Kde je tvůj přítel? Další meč by mohl být užitečný, než se dostaneme k mým mužům."

Unův úsměv byl vskutku ohavný. Bylo zcela jasné, že mezi nimi nepanuje o nic větší náklonnost než při prvním setkání. „Je někde poblíž. A možná jeden dva další. Doprovodím je na loď, jestli ji tvoji bělokabátníci dokážou udržet. I jestli nedokážou.“

Elain otevřela ústa, ale rychle promluvila Nyneiva. „Tak dost, oba dva!“ Elain by jenom znovu zkoušela ta svoje medová slovíčka. Mohlo to fungovat, avšak jí se chtělo ječet. Chtěla kvůli něčemu vybuchnout, kvůli čemukoliv. „Musíme si pospíšit.“ Měla uvážit, když vyslala dva šílence za stejným cílem, co by se mohlo stát, když oba zasáhnou najednou. „Uno, sežeň zbytek svých mužů, jak nejrychleji to zvládneš.“ Snažil se jí sdělit, že už všichni čekají na druhé straně zvěřince, ale ona se hnala dál. Byli to šílenci, oba dva. Všichni muži byli šílení! „Galade, ty –“

„Vstávat a honem!“ přerušil její slova Lucův křik. Luca sám pokulhával v poklusu mezi vozy a na tváří se mu vybarvovala pěkná modřina. Šarlatovou pláštěnku měl ušmudlanou a potrhanou. Vypadalo to, že Tom a Juilin nebyli jediní, kdo si vyrazil do města. „Brughu, běž říct koňákům, ať zapřáhnout koně! Plátno tu musíme nechat,“ při těch slovech se šklebil, „ale do hodiny chci být na cestě! Andayo, Kuan, vytáhněte svý sestry! Vzbuďte všechny, co ještě spí, a jestli se umývají, tak jim řekněte, ať se oblíknou špinavý nebo přijdou nahý! Honem, leda byste se chtěli přihlásit k prorokovi a napochodovat do Amadicie! Chin Akima už přišel o hlavu spolu s polovinou svejch účinkujících, a Silliu Cerano a tucet jejích lidí nemilosrdně zmrskali, že byli moc pomalí. Pohyb!“ Tou dobou už všichni kromě těch kolem Nyneivina vozu běhali jako splašení.

Luca zpomalil, když se přiblížil, a ostražitě si prohlížel Galada. A taky Una, i když jednookého muže už viděl dvakrát předtím. „Nano, chci si s tebou promluvit,“ řekl tiše. „O samotě.“

„My s váma nepojedeme, mistře Luco,“ sdělila mu.

„O samotě,“ zopakoval, popadl ji za loket a odvlekl pryč.

Nyneiva se ohlédla, aby ostatním řekla, že se do toho nemají plést – a zjistila, že to není nutné. Elain a Birgitte již spěchaly k plachtové stěně, obklopující zvěřinec, a čtyři muži se jen tu a tam ohlédli po ní a po Lucovi a jinak byli cele zabráni do rozhovoru. Nyneiva si hlasitě odfrkla. Byli to vskutku skvělí muži, dívali se, jak vlečou pryč ženu, a nehnuli prstem.

Vytrhla ruku z Lucova sevření a kráčela vedle Lucy tak rychle, až jí hedvábné suknice šustily, čímž podtrhovaly její znechucení. „Předpokládám, že chceš svoje peníze, když teď odcházíme. No, dostaneš je. Sto zlatejch marek. I když jsem si myslela, že bys nám měl odpustit něco za vůz a koně, co tu necháme. A za to, co jsme si přinesli. Rozhodně jsme zvýšili počet diváků. Morelin a Juilin se svým chozením po laně, já se šípama a Tom –“

„Copak ty si myslíš, že chci to zlato, ženská?“ otočil se k ní prudce. „Kdyby ano, tak jsem o ně požádal v den, co jsme překročili řeku! Řekl jsem si? Napadlo tě vůbec, proč ne?“

Nyneiva proti své vůli couvla a vážně zkřížila ruce na prsou. A okamžitě si přála, aby to nebyla udělala. Tento postoj zdůrazňoval, co odhalovala. Umíněně nechala ruce tam, kde byly – nehodlala připustit, aby si myslel, že je vyvedená z míry, zvlášť proto, že byla – ale on kupodivu dál upíral oči do jejích. Možná byl nemocný. Předtím si ještě nikdy nenechal pohled na její poprsí ujít, a jestli Valana Lucu nezajímal její výstřih ani zlato... „Jestli nejde o zlato, tak o čem chceš se mnou mluvit?“

„Celou cestu od města sem,“ začal pomalu, „jsem pořád myslel na to, že teď konečně odejdeš.“ Nyneiva odmítla znovu couvnout, i když se tyčil nad ní a napjatě se na ni díval. „Nevím, před čím utíkáš, Nano. Občas tvýmu příběhu skoro věřím. Aspoň Morelin má rozhodně vznešený způsoby. Tys ale nikdy nedělala komornou urozený paní. Těch posledních pár dní jsem tak trochu čekal, že vás dvě najdu, jak se válíte po zemi a rvete si vlasy. A možná že při tom bude taky Maerion.“ Musel si všimnout něčeho v jejím výraze, protože si odkašlal a rychle mluvil dál. „Chci říct, že dokážu najít někoho jinýho, na koho by mohla Maerion střílet. Ty vážně křičíš nádherně, každej by si myslel, že jseš vážně hrůzou bez sebe, ale –“ Znovu si odkašlal, ještě chvatněji, a couvl. „Snažím se tu říct, že chci, abys zůstala. Tam venku je celej širej svět, tisíce městeček, co čekají na takovej zvěřinec, jako je ten můj, a ať už tě honí kdokoliv, u mě tě nikdy nenajde. Pár Akomových lidí a některý ze Silliiných, co je nedonutili napochodovat přes řeku – přijdou ke mně. Zvěřinec Valana Lucy bude ten největší, jakej svět kdy viděl.“

„Zůstat? Proč bych měla zůstávat? Hned na začátku jsem ti řekla, že chceme jenom do Ghealdanu, a na tom se nic nezměnilo.“

„Proč? No, abys mi rodila děti, samozřejmě.“ Uchopil její ruku do svých. „Nano, tvoje oči mi vysávají duši, tvoje rty mi zapalují srdce, z tvých ramen se mi zrychluje tep, tvoje –“

Nyneiva mu rychle skočila do řeči. „Ty si mě chceš vzít?“ vyhrkla nevěřícně.

„Vzít?“ Luca zamrkal. „No... ehm... ano. Ano, ovšem.“ Jeho hlas znovu získal na síle a on si přitiskl její prsty ke rtům. „Sezdají nás v prvním městě, kde to dokážu zařídit. Ještě nikdy jsem žádnou ženu nepožádal, aby si mě vzala.“

„Tomu docela věřím,“ pravila chabě. Chtělo to jistou námahu, uvolnit si ruku. „Jsem si vědomá tý pocty, mistře Luco, ale –“

„Valane, Nano. Valane.“

„Ale musím odmítnout. Jsem už zasnoubená.“ No, jistým způsobem byla. Lan Mandragoran mohl svůj pečetní prsten považovat jen za dárek, ale ona to viděla jinak. „A odcházím.“

„Měl bych tě svázat do rance a vzít s sebou.“ Špína a trhliny trochu pokazily nabubřelé zamávání pláštěnkou, když se narovnával. „S trochou času bys na toho chlápka zapomněla.“

„Zkus to, a já řeknu Unovi, takže si budeš přát, aby tě jen nasekal do buřtů.“ Ani po tomhle ten hlupák nesplaskl. Nyneiva ho důrazně píchla prstem do prsou. „Ty mě neznáš, Valane Luco. Nic o mně nevíš. Moji nepřátelé, ti, cos tak lehce pustil z hlavy, by tě donutili, aby ses stáhl z kůže a zatančil si bez ní, a ty bys byl ještě vděčnej, kdyby to bylo to jediný, co by ti udělali. Takže. Já odcházím a nemám čas poslouchat ty tvoje žvásty. Ne, už nic neříkej! Jsem rozhodnutá a ty to nezměníš, takže klidně můžeš přestat blábolit.“

Luca si těžce povzdechl. „Ty jsi pro mě jediná vhodná žena, Nano. Ať se ostatní muži rozhodnou pro nudný lichotnice s těmi jejich plachými vzdechy. Muž by měl vědět, že musí projít ohněm a zkrotit holejma rukama lvici pokaždý, když k ní přijde. Každej den dobrodružství a každou noc...“ Svým úsměvem si málem vysloužil pár pohlavků. „Já si tě zase najdu, Nano, a ty se rozhodneš pro mě. Vím to tady.“ Teatrálně se udeřil do prsou a pláštěnkou zavířil ještě okázalejším způsobem. „A ty to víš taky, moje nejdražší Nano. Ve svým krásným srdíčku to víš.“

Nyneiva nevěděla, jestli má potřást hlavou nebo zírat s otevřenou pusou. Muži byli šílení. Všichni.

Trval na tom, že ji doprovodí k vozu, a držel ji za ruku, jako by byli na plese.

Elain, kráčející mezi koňáky běžícími pro koně a v hluku pokřikujících mužů, řičících koní, bručících medvědů a kašlajících levhartů, se přistihla, že si v duchu mručí tak, že by se za to žádné z těch zvířat nemuselo stydět. Nyneiva neměla právo vykládat jí něco o tom, že ukazuje nohy. Ona viděla, jak se ta ženská narovnala, když se objevil Valan Luca. A taky začala zhluboka dýchat. Vlastně kvůli Galadovi taky. Nebylo to tak, že by Elain ty spodky nosila ráda. Byly pohodlné, pravda, a chladnější než suknice. Chápala, proč se Min rozhodla nosit mužské šaty. Skoro. Byl tu jen problém, jak se dostat přes pocit, že kabátec jsou vlastně šaty, které vám skoro nezakrývají boky. Zatím se jí to tak tak dařilo. Ne že by to hodlala prozradit Nyneivě, jí s tím jejím zmijím jazykem. Ta ženská si měla uvědomit, že Galadovi nebude záležet na tom, kolik bude stát, aby dodržel svůj slib. A ne že by jí to Elain o něm neříkala dost často. A ještě do toho zaplést proroka! Nyneiva musela jednat, aniž by se zamyslela nad tím, co dělá.

„Říkala jsi něco?“ zeptala se Birgitte. Suknice měla přehozené přes ruku, aby jí stačila, a nestydatě ukazovala nohy od modrých brokátových střevíčků až hodně vysoko nad kolena, a ty průsvitné hedvábné punčochy nezakrývaly ani tolik co spodky.

Elain se na místě zastavila. „Co si myslíš o tom, jak jsem oblečená?“

„Umožňuje ti to svobodu pohybu,“ řekla druhá žena uvážlivě. Elain kývla. „Ovšem je dobře, že nemáš moc velký zadek, jak jsou těsné –“

Elain zuřivě vyrazila dál a prudce si popotahovala kabátec dolů.

Nyneivin jazyk zdaleka neměl na Birgittin. Skutečně měla vyžadovat nějaký slib poslušnosti, či aspoň nějakou ukázku vhodné úcty. Až přijde pravý čas spojit se s Randem, bude si na to muset vzpomenout. Když ji Birgitte dohonila, s kyselým obličejem, jako by ji něco dohánělo skoro za hranice trpělivosti, ani jedna nepromluvila.

Oblečená v zelených flitrech, světlovlasá Seanchanka používala bodec k navádění mohutného s’reditího býka, který hlavou tlačil těžký vůz s klecí černohřívého lva. Koňák v ošuntělé kožené vestě držel oj a otáčel vůz kolem, takže bude snazší připojit spřežení. Lev přecházel sem a tam, švihal ocasem a občas drsně zakašlal, což znělo jako začátek řvaní.

„Cerandin,“ řekla Elain, „musím s tebou mluvit.“

„Za chviličku, Morelin, měj strpení.“ Jak tak byla soustředěná na šedé zvíře s kly, mluvila tak rychle a šišlavě, že jí skoro nebylo rozumět.

„Hned, Cerandin. Nemáme moc času.“

Ale ta žena s’redita nezastavila, dokud koňák nezavolal, že vůz je otočený správně. Pak se netrpělivě optala: „Co potřebuješ, Morelin? Máme ještě moc práce. A ráda bych se převlékla. Tyhle šaty se nehodí na cesty.“ Zvíře trpělivě čekalo za ní.

Elain lehce stiskla rty. „Odcházíme, Cerandin.“

„Ano, já vím. Ty bouře. Takové věci by se neměly dovolovat. Jestli nám chce ten prorok ublížit, tak zjistí, co Mer a Sanit dokážou.“ Otočila se a poškrábala bodcem Mera na vrásčité pleci. On jí na oplátku položil dlouhý nos na rameno. „Chobot", tak to Cerandin nazývala. „Někteří dávají v bitvě přednost loparům nebo grolmům, ale správně použitý s’redit –“

„Buď už zticha a poslouchej,“ zarazila ji Elain důrazně. Dalo jí práci, udržet si důstojnost, když se Seanchanka chovala tupě a Birgitte stála se zkříženýma rukama opodál. „Teď nemyslím zvěřinec. Myslím sebe, Nanu a tebe. Nasedneme na loď. Za pár hodin budeme navždy z prorokova dosahu.“

Cerandin pomalu zavrtěla hlavou. „Pouze málo říčních plavidel může přepravovat s’redity, Morelin. I kdybys takové našla, co by dělali? Co bych dělala já? Nemyslím, že bych si sama dokázala vydělat tolik, kolik dostanu u mistra Lucy, dokonce i kdybys ty chodila po provaze a Maerion střílela z luku. A Tom by asi mohl žonglovat. Ne. Ne, bude lepší, když zůstaneme s cirkusem.“

„S'redity budeš muset nechat tady,“ připustila Elain, „ale jsem si jistá, že se o ně mistr Luca postará. Nebudeme vystupovat, Cerandin. Už to není nutné. Tam, kam já jdu, jsou lidé, kteří se rádi dozvědí o...“ Uvědomovala si, že opodál stojí jeden koňák, hubený chlapík s nepřiměřeně cibulovitým nosem, a je dost blízko, aby je slyšel. „O tom, odkud jsi. Mnohem víc, než jsi nám zatím řekla.“ Ne, neposlouchal. Mlsně se olizoval. Střídavě na Birgittin výstřih a její nohy. Elain se na něj dívala, dokud se jeho drzý úšklebek nevytratil a on se spěšně nevydal za svými povinnostmi.

Cerandin znovu zavrtěla hlavou. „To mám nechat Mera, Sanit a Nerina, aby se o ně starali muži, kteří se k nim bojí přiblížit? Ne, Morelin. My zůstaneme s mistrem Lucou. Ty taky. Je to mnohem lepší. Vzpomínáš, jak ucourané jste byly v ten den, co jste přišly? K tomu se nechceš vrátit.“

Elain se zhluboka nadechla a přistoupila pomalu blíž. Nikdo kromě Birgitte nebyl dost blízko, aby ji slyšel, avšak ona nechtěla hloupě riskovat. „Cerandin, moje pravé jméno je Elain z rodu Trakandů, dědička Andoru. Jednoho dne nepochybně budu královnou Andoru.“

Vzhledem k tomu, jak se tato žena chovala první den, a víc než to, vzhledem k tomu, co jim vyprávěla o Seanchanu, by tohle mělo stačit, aby to udusilo veškerý odpor. Cerandin se jí místo toho podívala přímo do očí. „V den, kdy jsi přišla, jsi tvrdila, že jsi urozená paní, ale...“ Špulíc rty shlédla na Elaininy spodky. „Jsi velmi dobrá provazochodkyně, Morelin. S trochou cviku bys mohla být dost dobrá, abys jednou mohla vystupovat před císařovnou. Každý má své místo a každý patří na své místo.“

Elain chvíli jen němě pohybovala rty. Cerandin jí nevěří! „Už jsem promarnila dost času, Cerandin.“

Natáhla k ní ruku, aby ji v případě potřeby odtáhla, ale Cerandin ji chytila za zápěstí a otočila, a Elain se s vyjeknutím a vykulenýma očima postavila na špičky a jen přemýšlela, jestli se jí dřív zlomí zápěstí či jí paže vyklouzne z kloubu. Birgitte tam jen tak stála s rukama zkříženýma na prsou a měla dokonce tu drzost tázavě zvednout obočí!

Elain zaskřípala zuby. Ona o pomoc nepožádá. „Pusť mě, Cerandin,“ dožadovala se a přála si, aby nemluvila tolik udýchaně. „Řekla jsem, pusť mě!“

Cerandin po chvíli poslechla a ostražitě ustoupila. „Jsi přítelkyně, Morelin, a vždycky budeš. Mohla bys být paní, jednou. Máš chování, a když přitáhneš nějakého urozeného pána, mohl by si tě vzít jako jednu ze svých asa. Asa se občas stane manželkou. Jdi se Světlem, Morelin. Musím ještě dokončit tu práci.“ Zvedla bodec, Mer kolem něj obtočil chobot a nechal se od ní neohrabaně odvést pryč.

„Cerandin,“ vyjela Elain ostře. „Cerandin!“ Světlovlasá žena se však neohlédla. Elain se zamračila na Birgitte. „To jsi mi tedy vskutku pomohla,“ zavrčela a vyrazila pryč dřív, než druhá žena stačila odpovědět.

Birgitte ji dohonila a zařadila se vedle ní. „Z toho, co jsem slyšela a co jsem viděla, jsi strávila značné množství času tím, že jsi tu ženu učila, že má páteř. To jsi čekala, že ti pomůžu jí to zase sebrat?“

„Já se o nic takového nepokoušela,“ zamumlala Elain. „Snažila jsem se o ni postarat. Je daleko od domova, cizinka, kamkoliv přijde, a jsou tu lidé, kteří by s ní dobře zacházeli, kdyby zjistili, odkud pochází.“

„Mně se zdá, že se o sebe dokáže docela dobře postarat sama,“ podotkla Birgitte suše. „Ale to jsi ji asi naučila taky. Možná byla bezmocná, než jsi ji našla.“ Elainin upřený pohled po ní sklouzl jako led po teplé oceli.

„Jenom jsi tam stála a koukala ses na ni. Ty máš být můj...“ Rozhlédla se kolem. Byl to jenom letmý pohled, ale několik koňáků rychle sklonilo hlavu, „můj strážce. Máš mi pomáhat se bránit, když nemůžu usměrňovat.“

Birgitte se také rozhlédla kolem dokola, avšak naneštěstí nebyl poblíž nikdo, kdo by ji přiměl držet jazyk za zuby. „Budu tě bránit, až budeš v nebezpečí, ale když ti hrozí jenom to, že tě někdo přehne přes koleno, protože se chováš jako rozmazlený děcko, tak rozhodnu, jestli není snad lepší, abys dostala pořádnou lekci, která by tě příště mohla ušetřit toho stejnýho nebo i něčeho horšího. Říkat jí, že jsi dědička trůnu! No tohle! Jestli se máš stát Aes Sedai, měla bys radši začít cvičit, jak pravdu ohnout, ne ji rozbít na střepy.“

Elain civěla s otevřenými ústy. Teprve když si zakopla o vlastní nohy, zmohla se na to, aby řekla: „Ale já jsem!“

„Když to říkáš,“ utrousila Birgitte a zakoulela očima na ty flitry pošité spodky.

Elain si nemohla pomoci. Nyneiva zacházela se svým jazykem jako s jehlou, Cerandin byla umíněná jako dva mezci a teď tohle. Zvrátila hlavu dozadu a zoufale zaječela.

Když ten zvuk utichl, zdálo se, že se zvířata ztišila. Kolem stáli koňáci a zírali na ni. Elain je chladně ignorovala. Teď už se jí nic nemohlo dostat pod kůži. Byla chladná jako led a naprosto dokonale se ovládala.

„To jsi křičela o pomoc,“ zeptala se Birgitte s hlavou nakloněnou na stranu, „nebo máš snad hlad? Asi bych ti mohla najít kojnou v –“

Elain odkráčela s prsknutím, za které by se nemusel stydět ani levhart.