Oheň z nebes

42 Dřív než šípy

Střecha stanu zevnitř musel být ten nejnudnější pohled na světě, ale Mat, ležící pouze v košili na zádech na poduškách se šarlatovými třásněmi, jež získala Melindhra, šedohnědé plátno pozorně studoval. Nebo spíš, zíral někam za něj. Jednu ruku měl pod hlavou a v prstech druhé otáčel pohárem z tepaného stříbra plným vína z jižního Cairhienu. Soudek ho stál tolik, na kolik by přišli dva dobří koně – tolik, kolik by stáli koně, kdyby svět a všechno na něm nebylo postavené na hlavu – ale on to bral jako malou cenu za něco tak skvělého. Občas mu na ruku ukápla kapka, ale on si toho nevšímal a taky se nenapil.

Podle něj věci už dávno zašly za pouze vážné. Vážné bylo uvíznout v Pustině bez toho, aby věděl, jak se dostat pryč. Vážné bylo, že temní druzi vystrkovali hlavy, kde jste je nejméně čekali, trolloci útočili za noci a ti divní myrddraalové vám zmrazili krev v žilách svým bezokým pohledem. Takové věci se přiházívaly rychle, a obvykle skončily dřív, než jste měli čas přemýšlet. Rozhodně to nebylo nic, co byste šli hledat, a přesto, když už jste museli, mohli jste s tím žít dál, když jste to přežili. Ale on už celé dny věděl, kam jedou a proč. Nebylo na tom nic rychlého. Měl na přemýšlení celé dny.

Já nejsem žádnej zatracenej hrdina, pomyslel si ponuře, a nejsem ani žádnej zatracenej voják. Prudce zahnal vzpomínku na to, jak kráčí po hradbách pevnosti a vysílá poslední zálohy na místo, kam po žebříku vyšplhala další tlupa trolloků. To jsem nebyl já, Světlo spal toho, kdo to byl! Já jsem... Nevěděl, kdo je – hořké pomyšlení – ale ať byl kdo byl, patřilo k tomu hraní a taverny, ženské a tanec. Tím si byl jistý. Patřil k tomu dobrý kůň a každá cesta na světě, aby si vybral, a ne sezení a čekání na to, až po něm někdo začne střílet šípy nebo se mu mezi žebra pokusí vrazit meč či oštěp. Cokoliv jiného by z něj dělalo hlupáka, a tím on být nechtěl, ani kvůli Randovi, Moirain nebo komukoliv jinému.

Jak se posadil, stříbrný medailonek s liščí hlavou, jenž mu visel na koženém řemínku kolem krku, mu vyklouzl z výstřihu košile. Zastrčil si ho zpátky, než se zhluboka napil vína. Medailonek ho chránil před Moirain či kteroukoliv jinou Aes Sedai, dokud mu ho neseberou – o což se některá dřív nebo později určitě pokusí – ale nic než vlastní důvtip ho nezachrání před tím, že ho nějaký hlupák zabije spolu s tisícovkami dalších hlupáků. Ani před Randem, ani před tím, že je ta’veren.

Muž by měl být v něčem takovém, kdy se události otáčejí kolem něho, schopen najít nějaký zisk. Rand ho rozhodně našel – jistým způsobem. On sám si nikdy nevšiml, že by se kolem něj cokoliv otáčelo, kromě při hře v kostky. K některým věcem, které se stávaly ta’veren v příbězích, by se rozhodně zády neobracel. Bohatství a sláva jim padaly do kapes jako z nebe. Muži, kteří je chtěli zabít, se místo toho rozhodli jít za nimi, a ženy s ledem v očích se rozhodly roztát.

Ne že by si stěžoval na to, co má, to určitě ne. A rozhodně nechtěl nic takového, jako bylo to, co měl z daného uspořádání Rand. Cena za to dostat se do hry byla příliš velká. To jen, že se mu zdálo, že má na hřbetě břímě ta’veren a žádné radosti.

„Je čas jít,“ oznámil prázdnému stanu, pak se zamyšleně odmlčel a usrkl z poháru. „Je čas sednout na Oka a vyrazit. Odjet třebas do Caemlynu.“ Nebylo to špatné město, pokud se vyhne královskému paláci. „Nebo do Lugardu.“ Zaslechl nějaké řeči o Lugardu. Pro takové jako on to bylo zřejmě dobré místo. „Je čas opustit Randa a nechat ho v prachu, co se za mnou zvedne. Má to svý zatracený aielský vojsko a víc Děv, než dokáže spočítat, aby se o něj postaraly. Mě nepotřebuje.“

To poslední nebyla tak docela pravda. Jistým zvláštním způsobem byl připoután k Randovu vítězství či porážce v Tarmon Gai’donu, on i Perrin, oba dva, tři ta’veren všichni propojení dohromady. V dějepisných příbězích nejspíš stejně budou zmínky jen o Randovi. Byla jen malá naděje, že s Perrinem získají v příbězích nějaké místo. A pak tu byl ještě Valerský roh. Na což Mat vůbec nechtěl myslet. Ne dokud nebude muset. Ještě by mohla existovat nějaká cesta z téhle kaše. Ať se na to díval, z které strany chtěl, roh byl problém na jiný den. Hodně vzdálený den. S trochou štěstí bude muset tenhle účet splatit až za hodně dlouho. Jenže si možná už vybral víc štěstí, než na kolik měl právo.

Teď bylo důležité, že řekl všechno to, jak odejde, a skoro neucítil ani píchnutí. Nedávno ještě nedokázal o odchodu málem ani promluvit. Když se dostal příliš daleko od Randa, přitáhlo ho to jako rybu na háčku na nějakém neviditelném vlasci. Pak to dokázal vyslovit, dokonce nastínit plány, jenže každá drobnost ho rozptýlila a donutila ho odložit záměr vyplížit se pryč. Dokonce i když v Rhuideanu řekl Randovi, že odchází, byl si jistý, že mu něco přijde do cesty. Taky přišlo, jistým způsobem. Mat se dostal z Pustiny, ale nebyl od Randa dál než předtím. Tentokrát si však myslel, že ho od jeho záměru nic neodvede.

„Není to, jako bych ho opouštěl,“ zamumlal. „Jestli se teď už o sebe nedokáže postarat sám, tak to nedokáže nikdy. Já nejsem žádná jeho zatracená chůva.“

Vyprázdnil pohár, natáhl si zelený kabátec, schoval nože do jejich skrýší, upravil si tmavožlutý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu od věšení kolem hrdla, sebral klobouk a vyrazil ven.

Po poměrně chladném stínu uvnitř ho zasáhlo do obličeje horko. Nebyl si jistý, jak se tady mění roční doby, ale léto již trvalo na jeho vkus moc dlouho. Jedna věc, na kterou se těšil při odchodu z Pustiny, byl příchod podzimu. Trocha chladu. Ale ani v tom neměl štěstí. Aspoň že široká krempa klobouku bránila slunci.

Les na cairhienských pahorcích byl pěkně ubohý, bylo tu víc palouků než stromů a z těch už polovina zhnědla suchem. Ani trochu se nepodobal Západnímu polesí u nich doma. Všude stály nízké aielské stany, i když z dálky vypadaly spíš jako hromádka suchého listí či holý kopeček hlíny, pokud nebyly odhrnuté chlopně, a ani pak je nebylo snadné zpozorovat. Aielové, věnující se svým záležitostem, si ho nevšímali.

Jak procházel táborem, z jednoho hřebene zahlédl Kadereho vozy stojící v kruhu. Vozkové leželi ve stínu pod vozy a formana nebylo nikde vidět. Kadere se stále víc držel ve svém voze, jen zřídka vystrkoval nos, pokud si Moirain nepřišla zkontrolovat náklad. Povozy obklopovali Aielové, malé hloučky s oštěpy a puklíři, luky a toulci, a celkem se nenamáhali předstírat, že tu nejsou na stráži. Moirain si musela myslet, že Kadere nebo někteří z jeho mužů by se mohli pokusit uprchnout s tím, co pobrala v Rhuideanu. Mata napadlo, jestli si Rand uvědomuje, že jí dává všechno, oč si řekne. Chvíli si Mat myslel, že tu má Rand konečně navrch, ale teď už si tím jistý nebyl, i když Moirain dělala všechno, snad až na to, že před Randem nedělala pukrlata a nenosila mu fajfku.

Randův stan stál na vrcholku kopce, přirozeně, s tím rudým praporcem zaraženým před vchodem. Látka se v lehkém vánku mírně vlnila a občas se zastavila natolik, aby byl vidět černobílý kotouč. Matovi z praporu naskakovala husí kůže stejně jako z Dračího praporce. Pokud se chtěl člověk vyhnout sítím Aes Sedai, což by udělal každý kromě úplného blba, tak poslední, co mohl udělat, bylo mávat kolem sebe tímhle symbolem.

Svahy kopce byly holé, ale kolem úpatí stály stany Děv a táhly se až mezi stromy a do okolních strání a zase dolů. To bylo také obvyklé, stejně jako tábor moudrých uvnitř prstence Far Dareis Mai, skupiny nízkých stanů na doslech od Randova kopce, kolem nichž se hemžili bíle odění gai’šainové.

V dohledu bylo jen pár moudrých, ale malý počet bohatě vyrovnávaly pohledy, jimiž Mata provázely. Mat neměl ponětí, kolik z té bandy dokáže usměrňovat, ale když došlo na upřené pohledy, na váhu i rozměry se bohatě vyrovnaly Aes Sedai. Mat zrychlil krok a dalo mu práci, aby se znepokojeně neošíval. Cítil ty pohledy v zádech tak jistě, jako by do něj strkaly holí. A tou samou uličkou bude muset proběhnout, až bude odcházet. No, pár slov s Randem a bude to naposled, co tím bude muset procházet.

Jenže když si sundal klobouk, sklonil se a vstoupil do Randova stanu, byl tam jen Natael, rozvaloval se na poduškách, svou zlacenou harfu ve tvaru draka měl opřenu o koleno a v ruce zlatou číši.

Mat se zamračil a v duchu zaklel. Měl to vědět. Kdyby tu Rand byl, byl by musel projít kruhem Děv těsně kolem stanu. Nejspíš byl na té nově postavené věži. To byl dobrý nápad. Poznat terén. To bylo druhé pravidlo, hned za „poznej svého nepřítele", a obojí bylo téměř stejně důležité.

Z téhle myšlenky se mu trpce zkřivily rty. Tato pravidla pocházela ze vzpomínek jiných mužů. On si chtěl pamatovat jedině pravidla „nikdy nelíbej holku, jejíž bratr má jizvy od nože“ a „nikdy nehraj, když neznáš zadní východ". Skoro si přál, aby vzpomínky jiných mužů tvořily v jeho mozku zcela oddělená ložiska a ne aby mu pronikaly do vlastních myšlenek, když to nejméně čekal.

„Není ti snad dobře od žaludku?“ zeptal se Natael líně. „Jedna z moudrých by na to mohla mít nějakej kořen. Nebo bys moh zkusit Moirain.“

Mat ho nedokázal mít rád. Vždy jako by myslel na vtip, o který se nehodlal podělit. A vždy vypadal, jako by měl tři sloužící, co se mu starají o šaty. Všechny ty sněhobílé krajky u krku a na manžetách vždycky vypadaly čerstvě vyprané. A taky se zdálo, že se nikdy nepotí. Proč ho chtěl mít Rand u sebe, to byla záhada. Na harfu skoro nikdy nehrál nic veselého. „Vrátí se brzy?“

Natael pokrčil rameny. „Až se rozhodne. Možná brzy, možná pozdě. Pána Draka neřídí žádný muž. A jen pár žen.“ Bylo to tu zas, ten tajuplný úsměv. Tentokrát trošku sklíčený.

„Počkám.“ Chtěl to mít z krku. Tolikrát už zjistil, že odchod odkládá.

Natael usrkl vína a prohlížel si Mata přes okraj číše.

Bylo už tak dost špatné, že se na něho tímhle mlčenlivým, pátravým způsobem dívávaly Moirain a moudré – a občas Egwain. Ta se tedy změnila, zpolovice moudrá, zpolovice Aes Sedai – ale od Randova kejklíře to stačilo, aby Mat znervózněl. Nejlepší na odchodu bude, že už se na něho nebude vůbec nikdo koukat, jako když za chvíli pozná, co si Mat myslí, a již teď ví, zda má čisté spodky.

Na zemi u ohniště ležely dvě mapy. Jedna, podrobně okopírovaná z potrhané mapy nalezené ve zpola vypáleném městě, pokrývala severní Cairhien na západ od Alguenye až do půli cesty k Páteři světa, kdežto druhá, novější a ne tak podrobná, ukazovala krajinu kolem města. Na obou byly rozloženy kousky pergamenu, zatížené oblázky. Když už musel zůstat, a aby si zároveň nemusel všímat Nataelova pátravého pohledu, nedalo se dělat nic jiného než studovat mapy.

Špičkou boty posunul pár kamínků na mapě města, aby si mohl přečíst, co stojí psáno na pergamenech. Proti své vůli sebou škubl. Pokud uměli aielští zvědové psát, tak měl Couladin skoro sto šedesát tisíc oštěpů, shaidských i těch Aielů, kteří se údajně šli připojit ke svým společenstvům mezi Shaidy. To byl hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí, a pěkně píchal.

Na téhle straně Páteře světa neviděli takové vojsko od dob Artuše Jestřábí křídlo.

Na druhé mapě byly ostatní kmeny, které překročily Dračí stěnu. Všechny kmeny teď byly, o různé síle, roztažené podle toho, kdy opustily Jangai a rozestoupily se, avšak na Matův vkus byly příliš blízko. Shiandové, Codarrové, Darynové a Miagomové. Dohromady měli očividně aspoň tolik oštěpů co Couladin. Jestli to byla pravda, tak v Pustině zůstalo jen pár lidí. Sedm kmenů s Randem mělo téměř dvojnásobek, což víc než stačilo na to, aby se Rand mohl postavit Couladinovi nebo těm čtyřem kmenům. Buď a nebo. Ale ne oběma najednou. Jenže nakonec bude Rand možná muset bojovat s oběma naráz.

To, co Aielové nazývali bezútěšnost, muselo působit na tyto kmeny též – ještě stále každý den muži odhazovali zbraně a mizeli – ale jenom hlupák by si myslel, že to ztenčí jejich řady víc než Randovy. Aielové o tom moc nemluvili, a pokud ano, tak jen neradi, a maskovali tuto představu řečmi o odchodu ke společenstvům, ale tu a tam se muži i Děvy rozhodli, že nedokážou přijmout Randa ani to, co jim prozradil o nich samotných. Každého rána jich pár chybělo, a ne všichni tady nechali oštěpy.

„Hezká situace, co říkáš?“

Mat sebou při zvuku Lanova hlasu trhl, ale strážce přišel do stanu sám. „Jenom něco, abych se zabavil při čekání. Už jde Rand zpátky?“

„Brzy se k nám připojí.“ Lan, s palci zastrčenými za opasek s mečem, se postavil vedle Mata a zadíval se na mapu. Z jeho tváře se dalo vyčíst asi tolik jako z tváře sochy. „Zítřek by měl přinést největší bitvu od časů Artuše Jestřábí křídlo.“

„Nepovídej.“ Kde ten Rand je? Nejspíš pořád ještě nahoře na věži. Třeba by tam měl zajít. Ne, mohl by skončit tak, že se bude honit po celém táboře, vždy o krok pozadu. Rand sem nakonec přijde. Chtěl si promluvit o něčem jiném než o Couladinovi. Tohle není můj boj. Já neutíkám před ničím, co by se mě v nejmenším týkalo. „A co oni?“ Ukázal na kousky pergamenu představující Miagomy a ostatní. „Nějaký zprávy, jestli se chtějí připojit k Randovi, nebo tu jenom chtějí sedět a koukat se?“

„Kdo ví? Rhuark o tom zřejmě neví víc než já, a jestli to snad vědí moudré, tak to neřeknou. Jediné, co je jisté, je, že Couladin se odsud nepohne.“

Zase Couladin. Mat nervózně přešlápl a napůl vykročil k východu. Ne, rozhodně počká. Upřel zrak na mapy a předstíral, že je studuje dál. Třeba ho Lan nechá v klidu. Chtěl jen vyřídit s Randem svou záležitost a odejít.

Strážci však zřejmě bylo do řeči. „Co myslíš, mistře kejklíři? Měli bychom se zítra na Couladina vrhnout se vším, co máme, a rozdrtit ho?“

„To mi zní stejně dobře, jako kterejkoliv jinej plán,“ odpověděl Natael zarputile. Vlil si obsah číše do hrdla, číši pustil na koberec, zvedl harfu a začal tiše vybrnkávat něco temného a pohřebního. „Já nevodím vojska, strážce. Já nevelím nikomu kromě sebe, a ani to ne vždycky.“

Mat zavrčel a Lan se po něm ohlédl, než se taky vrátil ke studiu map. „Myslíš, že to není dobrý plán? Proč ne?“

Řekl to natolik nedbale, že Mat odpověděl bez přemýšlení. „Ze dvou důvodů. Jestli Couladina obklíčíš, dostane se do pasti mezi váma a městem, a pak bys ho mohl rozdrtit o hradby.“ Jak dlouho to bude Randovi ještě trvat? „Ale mohl bys ho taky nahnat rovnou přes hradby. Z toho, co jsem slyšel, se tam už dvakrát skoro dostal i bez ženistů a oblíhacích strojů, a město se drží jen zuby nehty.“ Řekni si, co potřebuješ, a odejdi, tak. „Když na něj budeš dost tlačit, zjistíš, že bojuješ v ulicích Cairhienu. To je ošklivý, bojovat ve městě. A chceš to město zachránit, ne ho dorazit a zničit.“ Z těch kousků položených na mapách i z map samotných to bylo všechno až příliš jasné.

Mat se zamračil, dřepl si a lokty opřel o kolena. Lan si přidřepl taky, ale Mat si toho skoro nevšiml. Hodně nebezpečný problém. A nesmírně zajímavý. „Lepší bude, když se ho pokusíš odehnat. Zasáhnout ho hlavně z jihu.“ Ukázal na řeku Gaelin. Ta se několik mil severně od města stékala s Alguenyou. „Tady nahoře jsou mosty. Necháš k nim Shaidům volnou cestu. Vždycky nechej cestu ven, pokud opravdu nechceš zjistit, jak tvrdě dokáže chlap bojovat, když nemá co ztratit.“ Prstem přejel k východu. Zřejmě tu byly hlavně zalesněné kopečky. Nejspíš to tam vypadalo zhruba stejně jako jejich nynější okolí. „Oddíl tady na tomhle břehu řeky jim zahradí cestu a zařídí, že půjdou k mostům, když bude dost velkej a správně postavenej. A jakmile jednou vyrazí, Couladin nebude chtít bojovat s někým před sebou, když za ním půjdeš zezadu.“ Ano. Skoro přesně stejné jako u Jenje. „Alespoň ne, pokud není úplnej blbec. K řece by se mohli dostat celkem v pořádku, ale ty mosty je zbrzdí. Ještě jsem neviděl Aiela plavat, vlastně ani hledat brod. Tlač na ně a žeň je stále dál za řeku. S trochou štěstí je dokážeš zahnat celou cestu až k horám.“ Bylo to taky jako u Cuaindaighských brodů, ke konci trollockých válek, a docela ve stejném měřítku. A taky se to moc nelišilo od Tora Shan. Nebo Sulmeinova sedla, než se Jestřábí křídlo vzpamatoval. Jména mu prolétla hlavou spolu s obrazy zakrvácených bitevních polí zapomenutých i dějepravci. Jak tak byl pohlcen mapami, zaznamenával je jen jako vlastní vzpomínky. „Špatný je, že nemáš víc jezdců. Lehký jezdectvo je na pronásledování nejlepší. Hryzat je do boků, udržovat je v pohybu a nikdy jim nedovolit, aby se postavili k boji. Ale Aielové by to měli zvládnout skoro stejně dobře.“

„A ten druhý důvod?“ zeptal se Lan tiše.

Mata to teď zcela pohltilo. Hazard měl víc než rád, a bitva byla hazardní hra, že vedle ní kostky v taverně vypadaly jako něco pro děti a bezzubé mrzáky. Tady byly v sázce životy, jeho vlastní i dalších mužů, mužů, kteří dokonce ani nebyli tady. Stačilo špatně vsadit, udělat hloupý odhad, a umírala města, i celé státy. Nataelova pochmurná hudba byla vhodným doprovodem. V této chvíli to byla hra, z níž se člověku rozproudila krev.

Aniž by zvedl oči od mapy, prskl. „Víš to stejně dobře jako já. I kdyby se jenom jeden z těch čtyř kmenů rozhodl připojit ke Couladinovi, dostali by tě zezadu, když budeš mít pořád ještě plný ruce Shaidů. Couladin bude kovadlina a oni kladivo, a ty ten ořech mezi nima. Vezmi proti Couladinovi jenom polovinu toho, co máš. Tak bude boj vyrovnanej, ale s tím se budeš muset spokojit.“ Ve válce nebylo nic takového jako spravedlnost. Na nepřítele útočíte zezadu, když to nejméně čeká, kdy a kde je nejslabší. „Pořád máš výhodu. On si musí dělat starosti kvůli výpadu z města. Tu druhou půlku rozdělíš na tři části. Jedna zažene Couladina k řece a druhý dvě budou míli od sebe mezi městem a těma čtyřma kmenama."

„Velmi dobré,“ prohodil Lan a kývl. Ta tvář jako vytesaná ze žuly se sice nikdy neměnila, ale do hlasu se mu vloudila pochvala, byť jen nepatrně. „I kdyby kmen zaútočil na některý z oddílů, nic tím nezíská, zvlášť když ho ty ostatní mohou napadnout zezadu. A žádný se ze stejného důvodu nepokusí zaplést do toho, co se bude dít kolem města. Ovšem, všechny čtyři by se mohly spojit. Není to pravděpodobné, jelikož to neudělaly doteď, ale pokud k tomu dojde, všechno se změní.“

Mat se zasmál nahlas. „Všechno se pořád mění. Nejlepší plán vydrží do chvíle, kdy první šíp opustí luk. Tohle by snadno zvládlo i dítě, nebýt toho, že Indirian a ostatní nevědí, co vlastně chtějí. Jestli se všichni rozhodnou přejít ke Couladinovi, hodíš si kostkama a budeš doufat, protože v týhle hře je určitě zapletenej Temnej. Aspoň budeš mít dost mužů mimo město, aby se jim vyrovnali. Dost na to, abys je zadržel na tak dlouho, jak bude potřeba. Zapomeneš na pronásledování Couladina a obrátíš proti nim všechno, jakmile bude skutečně na druhým břehu Gaelin. Ale já sázím na to, že budou čekat a dívat se a přijdou za tebou, jakmile bude Couladin vyřízenej. Vítězství v hlavách většiny lidí srovná spoustu námitek.“

Hudba ustala. Mat se ohlédl na Nataela a viděl, že muž ztuhle svírá harfu a zírá na něj pozorněji než kdy předtím. Zíral na něj, jako by ho ještě nikdy neviděl a nevěděl, co je zač. Kejklíř měl oči tmavé jako leštěné sklo a klouby ruky svírající harfu úplně bílé.

S tím Matovi všechno najednou došlo, co tady vykládal, vzpomínky, které přijal za vlastní. Světlo tě spal, jaký jsi hlupák, že si nedáváš pozor na jazyk! Proč musel Lan svést rozhovor tímhle směrem? Proč si nemohli povídat o koních nebo počasí, nebo proč prostě nedržel pusu zavřenou? Strážce mu ještě nikdy nepřipadal, že by si chtěl popovídat. Obvykle vedle něj vypadal i strom upovídaně. Jistě, on sám se mohl soustředit a nechat pusu zavřenou. Aspoň že neblábolil nic ve starém jazyce. Krev a popel, doufám, že jsem neblábolil!

Mat vyskočil a obrátil se k odchodu a zjistil, že ve vchodu do stanu stojí Rand a nepřítomně otáčí v ruce tím divným kusem oštěpu, jako by si neuvědomoval, že ho vůbec drží. Jak dlouho tu už byl? Nezáleželo na tom. Mat to všechno vysypal najednou. „Odcházím, Rande. S prvním světlem ráno budu v sedle a jedu pryč.

Šel bych hned, kdybych se za půl dne dostal dost daleko, abych věděl, že se můžu zastavit. Chci mezi sebe a Aiely – všechny Aiely – dostat tolik mil, kolik jen Oko ujede, než se utábořím.“ Nemělo smysl uložit se na noc dost blízko, aby ho něčí zvědové mohli vyhmátnout a pověsit na slunce vyschnout. Couladin je musel vyslat taky, a dokonce i ti správní by ho nemuseli poznat dřív, než by mu vrazili oštěp do ledví.

„Bude mi líto, že odjíždíš,“ řekl Rand tiše.

„Nesnaž se mi rozmluvit –“ Mat zamrkal. „To je všechno? Tobě bude líto, že odjedu?“

„Já se tě nikdy nesnažil přimět, abys zůstal, Mate. Perrin odešel, když musel, a ty můžeš taky.“

Mat otevřel ústa a potom je zase zavřel. Rand se nikdy nesnažil podniknout něco, aby zůstal, to byla pravda. Dělal to prostě bez toho, aby se snažil. Teď však žádný tah ta’veren necítil, ani neměl nejasný pocit, že dělá něco špatného. Měl zcela jasný cíl a byl odhodlaný.

„Kam půjdeš?“

„Na jih.“ Ne že by měl s cestou moc na výběr. Ostatní vedly ke Gaelin a na sever od řeky nebylo nic, co by ho nějak zajímalo, nebo k Aielům, což byla banda, jež by ho určitě zabila. Aielové ho mohli zabít nebo nechat naživu v závislosti na tom, jak blízko bude u Randa a co měli včera k večeři. To podle jeho názoru nebyly dobré šance. „Aspoň ze začátku. Pak někam, kde budou mít krčmu a pár ženskejch, co nenosí oštěpy.“ Melindhra. Ta by mohla znamenat problém. Měl pocit, že by mohla být ten druh ženy, která ho nepustí, dokud ona sama nebude chtít. No, tak nebo tak, vyřídí to s ní. Třeba se mu prostě podaří odjet dřív, než se to dozví. „Tohle není pro mě, Rande. Já o bitvách nic nevím a ani vědět nechci.“ Pohledu na Lana a Nataela se vyhnul. Kdyby jeden nebo druhý otevřel zobák, Mat by mu rovnou přes něj dal pěstí. I strážci. „Chápeš to, že jo?“

Rand kývl, což mohlo být přitakání. Možná taky bylo. „Být tebou, tak bych zapomněl na rozloučení s Egwain. Už si nejsem jistý, kolik z toho, co jí řeknu, jako bych rovnou říkal Moirain nebo moudrým nebo oběma.“

„K tomuhle názoru jsem došel už dávno. Odešla z Emondovy Role mnohem dál než my dva. A lituje toho míň."

„Možná,“ připustil Rand smutně. „Světlo na tebe sviť, Mate,“ dodal a napřáhl ruku, „a dej ti klidné cesty, dobré počasí a příjemnou společnost, dokud se znovu nesejdeme.“

Bude-li po Matově vůli, nebude to nijak brzy. Sice z toho byl trochu smutný, a taky se cítil trochu hloupě, že je smutný, ale muž se musí starat sám o sebe. Když bylo všechno řečeno a uděláno, bylo to vyřízeno a hotovo.

Randův stisk byl pevný jako vždy – všechno to šermování jen přidalo pár nových mozolů na ty staré lučištnické – ale Mat jasně cítil obrys volavky, kterou měl druhý muž vypálenou v dlani. Jenom malá připomínka, pro případ, že by zapomněl na znamení pod přítelovými rukávy nebo na ty ještě podivnější věci v jeho hlavě, které mu umožňovaly usměrňovat. Jestli dokázal zapomenout, že Rand usměrňuje – a on si na to za celé dny, celé dny! ani nevzpomněl – tak už velmi dávno přišla chvíle, co měl odejít.

Pár dalších neohrabaných slov, jak tam tak stáli – Lan si jich zdánlivě vůbec nevšímal, se založenýma rukama mlčky studoval mapy, zatímco Natael začal nepřítomně brnkat na harfu. Mat měl na hudbu ucho a pro něj měla neznámá melodie ironický zvuk. Napadlo jej, proč si ji asi ten chlapík vybral – ještě chvíli, a Rand skutečně zpola vykročil, aby tomu učinil konec, a pak byl Mat venku. Tam se tlačila spousta lidí, dobrá stovka Děv se rozestoupila po kopci a chodila po špičkách, jak byly ženy připravené do někoho vrazit oštěp, a všech sedm kmenových náčelníků trpělivě čekalo, byli nehybní jako kámen, a tři tairenští pánové se snažili předstírat, že se nepotí a že Aielové neexistují.

Slyšel o příjezdu urozených pánů a dokonce se i zašel podívat na jejich tábor – či tábory – ale nebyl tam nikdo, koho znal, a nikdo si nechtěl hodit kostky ani zahrát karty. Tihle tři si ho prohlédli od hlavy k patě, opovržlivě se zamračili a zjevně se rozhodli, že není o nic lepší než Aiel, což znamenalo, že nestojí za pohled.

Mat si narazil klobouk na hlavu, stáhl si krempu hluboko do očí a chvíli na oplátku on chladně studoval Taireny. S potěšením si všiml, že aspoň mladší párek si ho se znepokojením uvědomil, než konečně vyrazil dolů z kopce. Ten šedobradý stále vypadal, že jen tak tak zakrývá netrpělivost, aby už už mohl vstoupit do Randova stanu, ale na tom stejně nezáleželo. Žádného z nich už Mat nikdy neuvidí.

Neměl tušení, proč si jich vůbec všímal. Až na to, že měl lehčí krok a cítil se plný octa. Nebylo divu, vážně, když zítra konečně odjížděl. V hlavě jako by se mu otáčely kostky a nedalo se poznat, co se ukáže, až se zastaví. Zvláštní. To mu asi Melindhra musela dělat starosti. Ano. Rozhodně odjede brzy a tak tiše, jako myška běžící po špičkách po peří.

S pohvizdováním se vydal ke svému stanu. Co to bylo za melodii? Aha, ano. „Tanec se Stínovým Jakem.“ Neměl chuť si zatančit se smrtí, ale nápěv byl veselý, a tak si hvízdal dál, zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu pryč z Cairhienu.

Rand stál a hleděl za Matem ještě hodně dlouho poté, co stanové chlopně spadly na místo a zakryly ho. „Slyšel jsem jenom konec,“ řekl nakonec. „To bylo všechno takové?“

„V podstatě ano,“ odpověděl Lan. „Jen pár minut studoval mapy a nastínil bitevní plán, který se velmi podobá tomu, s čím přišli Rhuark a ostatní. Viděl různé potíže a nebezpečí i jak jim čelit. Ví o ženistech a obléhacích strojích i to, jak použít lehké jezdectvo k uštvání a porážce nepřítele.“

Rand se na něj podíval. Na strážci nebylo vidět žádné překvapení, ani okem nemrkl. Jistě, on byl ten, kdo tvrdil, že Mat má překvapivé znalosti o vojenských záležitostech. Lan taky nehodlal položit otázku, která byla nasnadě, což bylo jen dobře. A Rand zase neměl právo vyslovit tu nedostatečnou odpověď, kterou znal.

Sám by se mohl na pár věcí zeptat. Zatím, co záleželo na tom, co mají ženisté společného s bitvami? Nebo to možná bylo jenom obléhání. Ať už byla odpověď jakákoliv, tady nebyl žádný důl až po Dračí dýku, a stejně nebylo jisté, jestli tam ještě zůstal někdo, kdo by dokázal vykopat štolu či podkop. No, tahle bitva bude rozhodně vybojována bez ženistů. Důležité bylo vědět, že Mat získal na druhé straně ter’angrialu ve tvaru dveřního rámu víc než jen nutkání sypat ze sebe bezmyšlenkovitě starý jazyk, když se zrovna nesoustředil. A tuhle informaci Rand určitě využije.

Nemusíš být o nic tvrdší, pomyslel si trpce. Viděl Mata, jak kráčí k jeho stanu, a ani na okamžik nezaváhal a vyslal Lana, aby zjistil, co by mohlo vyplout na povrch při jalovém rozhovoru jen s ním. To bylo schválně. Zbytek mohl být či nemusel, ale stane se to. Rand doufal, že si Mat užije tu dobu, kdy bude volný. Doufal, že se Perrin ve Dvouříčí taky baví, že předvádí Faile matce a sestrám a možná se s ní i ožení. Doufal v to, protože věděl, že on je přitáhne zpátky, ta’veren přitahoval ta’veren, a on z nich byl nejsilnější. Moirain tvrdila, že to nemůže být žádná náhoda, když tři takoví vyrostli ve stejné vesnici a všichni byli zhruba ve stejném věku. Kolo vetkalo shodu okolností i souhru náhod do vzoru, ale tři takové, jako byli oni, určitě nesvedlo jen tak bez důvodu. Nakonec své přátele přitáhne zpátky k sobě, a až přijdou, využije je, jak jen to bude možné. Jak jen bude muset. Protože musel. Protože ať už Dračí proroctví říkala cokoliv, Rand si byl jist, že jediná šance na vítězství v Tarmon Gai’donu spočívá v tom, že oni tři budou pohromadě, tři ta’veren, kteří k sobě byli připoutáni již od dětství, k sobě budou připoutáni zase. Ne, on nemusel být tvrdý. Už teď jsi dost odporný, aby z toho každý Seanchan zvrátil večeři!

„Zahrej ‚Pochod smrti',“ zavelel drsnějším hlasem, než zamýšlel, a Natael na něj chvíli užasle hleděl. Ten muž dával pozor na všechno. Bude mít otázky, ale nenajde žádné odpovědi. Když už Rand nemohl ani Lanovi prozradit Matova tajemství, nehodlal je vykládat před jedním ze Zaprodanců, ať už vypadal jakkoliv krotce. Tentokrát však promluvil schválně hrubě a namířil na muže useknutý oštěp. „Hrej tohle, pokud neznáš smutnější. Zahrej něco, aby přitom tvoje duše plakala. Jestli něco takového znáš.“

Natael se na něho mile usmál a vsedě se uklonil, ale kolem očí zbělel. Byl to opravdu „Pochod smrti", s čím začal, ale harfa zněla jaksi ostřeji než předtím, pronikavě jako žalozpěv, z něhož by se každá duše určitě rozplakala. Hleděl upřeně na Randa, jako by doufal, že uvidí nějaký účinek.

Rand se odvrátil, natáhl se na koberce u map a loktem se opřel o rudozlatou podušku. „Lane, požádal bys ostatní, aby šli dál?“

Strážce se formálně uklonil, než vyšel ven. To bylo poprvé, co něco takového udělal, ale Rand si to uvědomil jen jaksi mimochodem.

Bitva začne zítra. Byla to zdvořilá pohádka, že nechal Rhuarka a ostatní pomáhat s plánováním. Byl dost mazaný, aby věděl, co neví, a i přes všechny hovory s Lanem a Rhuarkem věděl, že ještě není připravený. Naplánoval jsem stovku bitev stejného i většího rozsahu a dával rozkazy, které vedly k desetkrát většímu počtu bitev. Tohle nebyla jeho myšlenka. Luis Therin znal válčení – znával válčení – ale Rand al’Thor ne, a on byl Rand al’Thor. Poslouchal, kladl otázky – a přikyvoval, jako by chápal, když říkali, že by se něco mělo udělat tak a tak. Občas pochopil a přál si, aby tomu tak nebylo, protože věděl, odkud to pochází. Jeho jediným skutečným příspěvkem bylo, když řekl, že Couladina je nutné porazit bez toho, aby bylo zničeno město. V každém případě tato schůzka přinejlepším jen přidá pár tahů k tomu, co již bylo rozhodnuto. Mat by byl užitečný, s těmi svými nově nalezenými znalostmi.

Ne. Nebude myslet na své přátele, na to, co jim udělá, než tohle všechno skončí. I když na chvíli zapomněl na bitvu, byla tu spousta věcí, kterými se musel zabývat, věcí, s nimiž mohl něco udělat. Nepřítomnost cairhienských praporců nad Cairhienem značila dost velký problém, a neutuchající šarvátky s Andořany další. Co měl Sammael za lubem, to si vyžadovalo zamyšlení, a...

Do stanu bez nějakého zvláštního pořádku vstoupili náčelníci. Tentokrát šel Dhearik první, Rhuark a Erim společně vzadu s Lanem. Bruan a Jheran se postavili vedle Randa. S pořadím mezi sebou si hlavu nedělali a aan’alleina zřejmě brali, jako by k nim málem patřil.

Weiramon vstoupil poslední – se svými panáčky za patami – se stisknutými rty a mrakem ve tváři. Jemu tedy na pořadí rozhodně záleželo. Mumlaje si cosi pod naolejovanými vousy obešel ohniště a zaujal místo za Randem. Aspoň dokud bezvýrazné pohledy náčelníků nakonec neprolomily jeho skořápku. Mezi Aiely by se takto mohl postavit blízký příbuzný či bratr ze společenstva, pokud hrozilo nebezpečí útoku nožem zezadu. Nicméně se Tairen stále mračil na Jherana a Dhearika, jako by čekal, že mu jeden či druhý uvolní místo.

Nakonec mu, po nějaké chvíli, Bael kývl, aby se posadil vedle něj, naproti Randovi. Weiramon se vrátil a sedl si se zkříženýma nohama, ztuhle, zíral přímo před sebe a tvářil se jako někdo, kdo spolkl nezralou švestku a celou. Mladší Tairenové se skoro stejně ztuhle postavili za něj, jeden měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.

Rand si ho všiml, ale neřekl ani slovo, jen si palcem nacpal fajfku tabákem a zachytil saidín na dost dlouho, aby si zapálil. Bude muset s Weiramonem něco udělat. Ten muž jitřil staré rány a vyvolával nové problémy. Rhuark ani brvou nehnul, ale výrazy ostatních náčelníků přecházely od mrzutého znechucení u Lana k Erimovým jasným chladným očím, jejichž výraz nenechával Randa na pochybách, že je připraven zatančit si s oštěpy tady a teď. Třeba by se Rand mohl zbavit Weiramona a zároveň začít vyřizovat další ze záležitostí, jež mu dělaly starosti.

Lan a ostatní náčelníci si podle Randova příkladu začali nacpávat fajfky.

„Podle mě jsou nutné jenom malé změny,“ pronesl Bael, zabafal, aby se tabák rozhořel, a jako obvykle si vysloužil zamračený pohled od Lana.

„Mají ty malé změny co dělat s Goshieny, nebo snad s jiným kmenem?“

Rand vypudil Weiramona z mysli a soustředil se jen na to, jaké změny je třeba provést poté, co si teď znovu prohlédli terén. Tu a tam některý z Aielů mrkl na Nataela, a krátké napětí kolem očí či úst naznačovalo, že v něm žalostná hudba našla nějakou odezvu. Dokonce i Tairenové se mračili smutně. Hudba se však přes Randa pouze přelévala a ničeho se nedotýkala. Slzy byly přepych, který si již nemohl dovolit, dokonce ani v duchu.