Vysoké okno bylo dost vysoké, aby se v něm mohl Rand pohodlně postavit, zvedalo se mu vysoko nad hlavu a v ramenou měl ještě přes půl sáhu na každou stranu. Rukávy košile měl vyhrnuté a vyhlížel dolů do královských zahrad. – Aviendha máchala ruku v krevelové nádržce kašny, stále ji upoutávalo množství vody, která neměla jiný účel, než aby se na ni lidé dívali a aby udržovala naživu okrasné rybičky. Nejdřív byla nemálo rozhořčená, když jí řekl, že nesmí jít honit do ulic trolloky. Vlastně si nebyl jist, jestli by teď nebyla tam dole, nebýt tichého doprovodu Děv, o němž si Sulin myslela, že si ho nevšiml. A rovněž neměl slyšet, jak jí bělovlasá Děva připomíná, že už není Far Dareis Mai a ještě není moudrá. Bez kabátce, zato s kloboukem proti slunci, seděl Mat na roubení kašny a povídal si s Aviendhou. Nebylo pochyb, že se snaží vypátrat, co ví o tom, jestli mají Aielové bránit lidem v odchodu. I kdyby Mat nakonec svůj úděl přijal, nebylo pravděpodobné, že by si na to někdy přestal stěžovat. Na lavičce ve stínu stromku červené myrty seděl Asmodean a hrál na harfu. Randa napadlo, jestli muž ví, co se vlastně stalo, nebo to aspoň tuší. Neměl by si nic pamatovat – pro něj se to nikdy nestalo – ale kdo mohl říci, co jeden ze Zaprodanců ví, či co si dokáže odvodit?
Zdvořilé zakašlání ho přimělo otočit se k zahradě zády.
Okno, kde stál, bylo půl druhého sáhu nad podlahou v západní stěně trůnního sálu, Velké síně, kde andorské královny přijímaly vyslance a ohlašovaly rozsudky po téměř tisíc let. Bylo to jediné místo, které ho napadlo, odkud mohl Mata a Aviendhu sledovat v klidu a s jistotou, že ho neuvidí. Po obou stranách sálu se táhly řady bílých sloupů deset sáhů na výšku. Světlo z vysokých oken se mísilo s barevným světlem, které sem dopadalo obrovskými okny zasazenými do klenutého stropu, okny, kde se stříbrní lvi střídali s portréty bývalých královen říše a výjevy velkých andorských vítězství. Na Enailu a Somaru to zřejmě velký dojem neudělalo.
Rand se spustil z předprsně na zem. „Přišly nějaké zprávy od Baela?“
Enaila pokrčila rameny. „Lov na trolloky pokračuje.“ Z jejího tónu bylo jasné, že drobná žena by se lovu velice ráda zúčastnila. Vedle vysoké Somary vypadala ještě menší. „Někteří lidé z města pomůžou. Většinou schovaní. Městské brány drží. Nikdo ze Stínem pokřivených neuteče, myslím, ale bojím se, že někteří noční běžci můžou.“ Myrddraaly bylo těžké zabít a stejně těžké zahnat do kouta. Občas bylo snadné uvěřit starým příběhům, že jezdí na stínech a mohou zmizet, když se otočí bokem.
„Přinesly jsme tobě polívku,“ řekla Somara a kývla plavou hlavou ke stříbrnému podnosu, zakrytému pruhovaným plátýnkem, na pódiu, na němž stál Lví trůn. Vyřezávaný a pozlacený, s obrovskými lvími tlapami místo nohou, trůn byl vlastně masivní křeslo stojící na vrcholku čtyř bílých mramorových schodů, k němuž vedl červený běhoun. Lev Andoru, vyložený drahými opály na poli z rubínů, se skvěl nad Morgasinou hlavou, kdykoliv zaujala své místo na trůně. „Aviendha říká, že ty jsi dneska ještě nejedl nic. Toto je polívka, co ti dělávala Lamelle.“
„Žádný ze sluhů se asi ještě nevrátil,“ povzdechl si Rand. „Snad jeden z kuchařů? Kuchtík?“ Enaila jen opovržlivě zavrtěla hlavou. Svoje období jako gai’šainka by odsloužila s půvabem, kdyby na to někdy došlo, ale představa, že někdo tráví celý život posluhováním někomu jinému, ji znechucovala.
Rand vyšel po schodech, dřepl si a cukl s plátnem. Nos se mu zacukal taky. Podle vůně, ať to vařil kdokoliv, nebyl o nic lepší kuchař, než bývala Lamelle. Mužské kroky, které se ozvaly z chodby, mu poskytly záminku opustit podnos. S trochou štěstí to nebude muset jíst.
Muž, jenž přicházel hlavní lodí po lesklých červenobílých dlaždicích, rozhodně nebyl Andořan. Měl krátký šedý kabátec a nabírané spodky nacpané do vysokých holínek s manžetami ohnutými pod koleny. Byl štíhlý a jen o hlavu vyšší než Enaila, měl mohutný orlí nos a tmavé šikmé oči. V tmavých vlasech a hustých knírech, připomínajících dolů zahnuté rohy kolem širokých úst, měl bělavé prameny. Zastavil se, aby předvedl krátkou, lehkou úklonu, přičemž zakřivený meč u boku zvládal půvabně i přes to, že v jedné ruce neuvěřitelně nesl stříbrné číše a v druhé zapečetěný hliněný džbánek.
„Odpusť mi můj vpád,“ řekl, „ale nebylo tu nikoho, kdo by mě ohlásil.“ Šaty měl možná prosté a dokonce místy ošoupané po cestě, ale za opaskem s mečem měl zastrčeno něco, co vypadalo jako slonovinová hůl zakončená zlatou vlčí hlavou. „Jsem Davram Bashere, vrchní maršál Saldeie. Jsem tu, abych promluvil s pánem Drakem, o němž se ve městě povídá, že dlí tady v královském paláci. Soudím správně, že hovořím s ním?“ Na okamžik zalétl pohledem ke třpytícím se drakům, kteří se rudě a zlatě ovíjeli kolem Randových paží.
„Jsem Rand al’Thor, urozený pane Bashere. Drak Znovuzrozený.“ Enaila a Somara se postavily mezi Randa a nově příchozího, každá s rukou na jílci nože s dlouhou čepelí, připravená si zahalit tvář. „Překvapuje mě, že nalézám saldejského pána v Caemlynu, natož že se mnou chce mluvit.“
„Popravdě řečeno jsem přijel do Caemlynu promluvit si s Morgasou, ale odstrčili mě ti patolízalové urozeného pána Gaebrila – krále Gaebrila, měl bych říci? Nebo snad ještě žije?“ Z Bashereho tónu bylo zřejmé, že o tom pochybuje, ale nezáleží mu na tom, ať je to jak chce. Ani se neodmlčel. „Mnoho lidí ve městě říká, že Morgasa je také mrtvá.“
„Oba jsou mrtví,“ řekl Rand sklíčeně. Posadil se na trůn a opřel se hlavou o opálového lva Andoru. Trůn byl svými rozměry určen pro ženy. „Zabil jsem Gaebrila, jenomže až po tom, co on zabil Morgasu."
Bashere zvedl obočí. „Mám tedy pozdravit krále Randa z Andoru?“
Rand se rozzlobeně předklonil. „Andor měl vždycky královnu, a pořád ji má. Elain byla dědičkou. Když je její matka mrtvá, stává se královnou ona. Možná musí být nejdřív korunovaná – neznám zákon – ale co se mě týče, ona je královnou. Já jsem Drak Znovuzrozený. Tohle je to, co chci, a víc. Co ode mě chceš, urozený pane Bashere?“
Jestli jeho hněv Basherem nějak pohnul, ten muž to navenek nedal nijak znát. Pozorně upíral šikmé oči na Randa, ale netvářil se znepokojeně. „Bílá věž dovolila Mazrimu Taimovi uniknout. Je to falešný Drak.“ Odmlčel se, a když Rand neříkal nic, pokračoval. „Královna Tenobie nechce v Saldeii další nepokoje, tak jsem byl vyslán, abych ho znovu chytil a skoncoval to s ním. Sledoval jsem ho na jih mnoho týdnů. Nemusíš se bát, že jsem do Andoru přivedl cizí vojsko. Kromě doprovodu deseti mužů jsem zbytek nechal tábořit v Brémském lese, o hodný kus na sever od každé hranice, na kterou si kdy Andor za posledních dvě stě let činil nárok. Ale Taim je v Andoru. Jsem si tím jistý.“
Rand se zaklonil a zaváhal. „Nemůžeš ho mít, urozený pane Bashere.“
„Smím se zeptat proč ne, můj pane Draku? Pokud si přeješ použít na jeho chycení Aiely, nemám námitek. Moji muži zůstanou v Brémském lese do mého návratu.“
Tuhle část plánu Rand nehodlal odhalit příliš brzy. Odklad by mohl být drahý, ale on hodlal nejdřív pevně uchopit otěže států. Stejně dobře však mohl začít už teď. „Vyhlašuji amnestii. Já můžu usměrňovat, urozený pane Bashere. A proč by měl být kterýkoliv muž loven a zabit nebo zkrocen jenom proto, že dokáže to, co já? Vyhlásím, že každý muž, který se může dotknout pravého zdroje, každý muž, který se chce učit, může přijít za mnou a získat mou ochranu. Poslední bitva se blíží, urozený pane Bashere. Možná nebude čas, aby kterýkoliv z nás zešílel ještě před ní, a já ani kvůli tomuto riziku stejně nedopustím zkázu kteréhokoliv muže. Když vyšli trolloci z Morny za trollockých válek, pochodovali s hrůzopány, muži a ženami, kteří vládli jedinou silou pro Stín. V Tarmon Gai’donu tomu budeme čelit znovu. Nevím, kolik Aes Sedai bude stát po mém boku, neodeženu však žádného muže, který dokáže usměrňovat, pokud půjde se mnou. Mazrim Taim je můj, urozený pane Bashere, ne tvůj.“
„Chápu.“ Bylo to řečeno vyrovnaně. „Dobyl jsi Caemlyn. Slyšel jsem, že je tvůj i Tear, a Cairhien tvůj brzy bude, pokud již není. To hodláš dobýt svět se svými Aiely a vojskem mužů usměrňujících jedinou sílu?“
„Když budu muset.“ Rand mluvil stejně vyrovnaně. „Uvítám jako spojence každého vládce, který uvítá mě, ale zatím vidím jenom intriky kvůli moci nebo otevřené nepřátelství. Urozený pane Bashere, v Tarabonu a Arad Domanu panuje bezvládí a Cairhienu do toho moc neschází. Amadicie se poohlíží po Altaře. A Seanchané – možná jsi o nich v Saldeii slyšel povídat, a to nejhorší je čistá pravda – Seanchané na druhé straně světa se poohlížejí po nás po všech. Lidé bojují ve svých ubohých válčičkách, když je na obzoru Tarmon Gai’don. Potřebujeme mír. Čas, než přijdou trolloci, než se Temný osvobodí, čas připravit se. Pokud jediný způsob, jak můžu najít čas a mír pro svět, je vnutit mu ho, tak to udělám. Nechci to, ale udělám to.“
„Četl jsem Karaethonský cyklus,“ řekl Bashere. Na chvíli si strčil číše pod paži, ulomil voskovou pečeť na džbánku a nalil do číší víno. „Důležitější je, že královna Tenobie proroctví četla také. Nemohu mluvit za Kandor, Arafel nebo Shienar. Myslím, že za tebou přijdou – v Hraničních státech neexistuje dítě, které by nevědělo, že Stín číhá v Morně, aby se na nás vrhl – ale nemohu za ně mluvit.“ Enaila podezíravě sledovala číši, kterou jí podával, ale vyšla po schodech a předala ji Randovi. „Popravdě řečeno,“ pokračoval Bashere, „nemohu mluvit dokonce ani za Saldeiu. Tenobie vládne, já jsem jenom její generál. Myslím si však, že jakmile k ní vypravím spěšného posla se zprávou, odpověď bude taková, že Saldeia se postaví za Draka Znovuzrozeného. Mezitím ti nabízím své služby, i těch devět tisíc saldejských jezdců.“
Rand zavířil tekutinou v číši a hleděl do tmavě rudého vína. –Sammael v Illianu a ostatní Zaprodanci Světlo ví kde. Seanchané čekali na druhé straně Arythského oceánu a lidé tady byli připravení skočit po svém vlastním prospěchu a výhodách, ať to svět stojí co to stojí. „Mír je ještě daleko,“ prohodil mírně. „Ještě nějakou dobu to bude krev a smrt.“
„To je vždycky,“ opáčil tiše Bashere, a Rand nevěděl, ke které jeho poznámce to patří. Možná k oběma.
Asmodean si dal harfu pod paži a odešel od Mata s Aviendhou. Hrál rád, ale ne pro dvojici, která neposlouchala, natož aby jeho hru ocenila. Nevěděl určitě, co přesně se toho rána stalo, a stejně tak nevěděl, jestli si vůbec chce být jistý. Příliš mnoho Aielů vyjadřovalo překvapení nad tím, že ho vidí, tvrdili, že ho viděli umírat. On nechtěl slyšet podrobnosti. Ve zdi naproti němu byla dlouhá škvíra. Věděl, co udělalo ty ostré hrany, ten povrch hladký jako led, hladší, než by kdy dokázala lidská ruka, i kdyby leštila sto let.
Ledabyle – ale také se zachvěním – uvažoval, jestli to, že se znovu zrodil tímhle způsobem, z něj udělalo nového člověka. Nemyslel si to. Ale nesmrtelnost byla pryč. To byl dar Velikého pána. Tohle jméno použil v duchu, ať už al’Thor chtěl slyšet cokoliv. Což byl dostatečný důkaz, že je sám sebou. Nesmrtelnost byla pryč – věděl, že to musí být jen jeho představivost, ale občas cítil, jak ho vleče čas, táhne ho k hrobu, o němž si myslel, že ho nikdy neuvidí – a natáhnout i tu trochu saidínu, kterou mohl, bylo jako vyprázdnit žumpu. Vůbec nelitoval, že je Lanfear mrtvá. Rahvina mu také líto nebylo, ale Lanfear zvlášť ne za to, co mu udělala. Bude se smát, až zemřou i ostatní, a hlavně při tom posledním. Nebylo to tím, že byl znovu zrozen jako nový člověk, ale bude se držet toho trsu trávy na okraji útesu, jak dlouho to jen půjde. Kořínky nakonec povolí a přijde dlouhý pád, ale do té doby bude pořád naživu.
Otevřel malá dvířka, hodlaje si najít cestu do spíže. Museli tu mít nějaké slušné víno. Jeden krok, a ztuhl, krev se mu vytratila z tváří. „Ty? Ne!“ To slovo ještě viselo ve vzduchu, když se ho zmocnila smrt.
Morgasa si otřela pot z tváře, potom si strčila kapesník zpátky do rukávu a upravila si poněkud roztřepený slamák. Alespoň se jí podařilo získat slušné jezdecké šaty, i když v tomhle horku bylo i jemné šedé sukno nepohodlné. Vlastně ho získal Tallanvor. Nechala jít koně krokem a prohlížela si vysokého mladého muže, jenž jel před ní lesem. Zakulacený trup Basela Gilla zdůrazňoval, jak vysoký a pružný Tallanvor je. Podal jí ty šaty řka, že se k ní hodí víc než ta kousavá věc, ve které uprchla z paláce, díval se na ni, ani jednou nemrkl a nikdy neřekl jediné uctivé slovo. Ovšem, ona sama se rozhodla, že pro nikoho není bezpečné, aby se vědělo, kdo je, zvláště poté, co zjistili, že Gareth Bryne odjel z Korských Pramenů. Proč ten muž musel někde honit paličky stodol, když ho potřebuje? Nezáleželo na tom. Povede si dobře i bez něj. V Tallanvorových očích však bylo něco zneklidňujícího, když ji oslovoval prostě Morgaso.
Povzdechla si a ohlédla se přes rameno. Kolohnát Lamželezo při jízdě ostražitě pozoroval okolní les a Breana po jeho boku sledovala jeho stejně pozorně jako okolí. Morgasino vojsko se od odjezdu z Caemlynu nezvětšilo ani o jedinou duši. Příliš mnoho pánů a paní slyšelo o šlechticích poslaných bez důvodu do vyhnanství a o nespravedlivých zákonech v hlavním městě, aby udělali víc, než se ušklíbli při té nejzběžnější zmínce o tom, že by zvedli ruku na podporu své zákonné panovnice. Morgasa pochybovala, že i kdyby věděli, kdo s nimi mluví, neznamenalo by to žádný rozdíl. A tak tu projížděla Altarou, co nejvíc bylo možné, se držela v lese, neboť všude kolem zřejmě řádily oddíly ozbrojenců, projížděla hvozdem se zjizveným pouličním rváčem, zmámenou uprchlou cairhienskou šlechtičnou, podsaditým hostinským, který se jen tak tak udržel, aby neklekal, kdykoliv se na něj podívala, a mladým vojákem, který se na ni občas díval, jako by měla na sobě ty šaty, které nosila pro Gaebrila. A s Lini, samozřejmě. Na Lini se nedalo zapomenout.
Jako by tím, že na ni pomyslela, starou chůvu přivolala, ta pobídla koně blíž. „Lepší dívat se dopředu,“ řekla tiše. ,„Mladý lev útočí nejrychleji, když to nejméně čekáš.‘“
„Myslíš, že je Tallanvor nebezpečný?“ zeptala se Morgasa ostře a Lini se na ni úkosem zamyšleně podívala.
„Jenom způsobem, kterým může být muž nebezpečný. Má hezkou postavu, nemyslíš? Je víc než dost vysoký. A silné ruce, řekla bych. ‚Nemá smysl nechat med stárnout příliš dlouho, než ho sníš.‘“
„Lini,“ vyjela Morgasa varovně. Stará žena poslední dobou často kráčela po této cestě. Tallanvor byl pohledný muž, jeho ruce vypadaly silné a měl hezky tvarovaná lýtka, ale on byl mladý a ona královna. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se na něj začala dívat jako na muže, místo jako na poddaného a vojáka. Už to chtěla Lini říci – a ta ztratila rozum, jestli si myslela, že si něco začne s mužem o deset let mladším, musel být tak mladý – ale Tallanvor a Gill se vraceli. „Drž zobák, Lini. Jestli tomu mladému muži nacpeš do hlavy nějaké hloupé nápady, tak tě někde nechám.“ Liniino odfrknutí by i nejvyššímu urozenci v Andoru vysloužilo nějaký čas v kobce, aby mohl přemýšlet. Kdyby Morgasa ještě měla svůj trůn, tak ano.
„Jsi si jistá, že tohle chceš, děvče? ‚Je pozdě měnit názor poté, co skočíš z útesu.‘“
„Najdu své spojence, kde to půjde,“ řekla jí Morgasa odměřeně.
Tallanvor přitáhl otěže. Seděl v sedle vzpřímený. Po obličeji se mu řinul pot, ale on si toho zřejmě nevšímal. Mistr Gill se popotahoval za výstřih kulatými plišky pošité kazajky, jako by toužil po tom, ji sundat.
„Les za chvíli ustupuje nějakým statkům,“ řekl Tallanvor, „ale není pravděpodobné, že tě tam někdo pozná.“ Morgasa před jeho pohledem neuhnula. Den za dnem bylo stále těžší uhnout pohledem, když se na ni takhle díval. „Ještě deset mil a budeme u Cormaedu. Jestli ten chlapík v Seharu nelhal, tak tam bude přívoz a do večera můžeme být na amadicijském břehu. Opravdu chceš tohle udělat, Morgaso?“
To, jak vyslovil její jméno... Ne. Nedovolí, aby ji zmátly Liniiny směšné představy. To tím prokletým vedrem. „Už jsem se rozhodla, mladý Tallanvore,“ prohlásila chladně, „a nečekám, že mi budeš klást otázky, když jsem tak učinila.“
Tvrdě pobídla koně, takže skočil dopředu, a jejich pohledy se konečně rozešly. Morgasa se protáhla kolem něj. Mohl ji dohonit. Najde své spojence tam, kde to půjde. Dostane svůj trůn zpátky, a běda Gaebrilovi i každému jinému muži, který si myslí, že může sedět na jejím místě.
A sláva Světla na něj dopadala.
A mír Světla on dal lidem.
Připoutal národy k sobě. Z mnoha učinil jeden.
Přesto úlomky srdcí způsobily rány.
A co kdysi bylo, to se vrátilo
– v ohni a bouři
vše rozťalo vedví.
Pro jeho mír...
– pro jeho mír...
– byl mír...
– byl mír...
– meče.
A sláva Světla na něj dopadala.