Oheň z nebes

53 Mizející slova

V hloubi smršťující se prázdnoty Rand viděl, jak Moirain vyskočila zdánlivě odnikud a popadla Lanfear. Útoky na něho ustaly, když se obě ženy zřítily rámem ter’angrialu v záblesku bílého světla, které však hned nezhaslo. – Světlo vyplnilo lehce pokřivený krevelový obdélník, jako by se snažilo protéci skrz a narazilo na nějakou neviditelnou přehradu. Kolem ter’angrialu poletovaly bílé a modré blesky, které byly stále divočejší. Vzduch drsně praskal.

Rand se vyškrábal na nohy. Bolest zcela nezmizela, ale tlak ano, a přinášel tak příslib, že bolest nakonec odejde rovněž. Nedokázal odtrhnout oči od ter’angrialu. Moirain. Její jméno mu stále viselo v hlavě, klouzalo přes prázdnotu.

Vedle něj se vymrštil Lan, upíraje oči na vůz, a předkláněl se, jako by mu jen pohyb kupředu mohl zabránit v pádu.

Rand se chvíli nezmohl na nic, dokázal jen stát. Usměrnil a chytil strážce prameny vzduchu. „Ne... Nemůžeš nic udělat, Lane. Nemůžeš jít za ní.“

„Já vím,“ řekl Lan beznadějně. Polapen uprostřed kroku se nevzpíral, jen zíral na ter’angrial, který spolkl Moirain. „Světlo mi dej mír, já vím.“

Vůz sám teď chytil plamenem. Rand se snažil oheň udusit, ale jakmile natáhl žár z jednoho zdroje, blesky zapálily jinde. Z dveřního rámu samotného začal stoupat kouř, i když to byl kámen. Bílý pálivý kouř, který se sbíral a houstl pod šedou kopulí. Pouhý jeho závan Randa pálil v chřípí, až se rozkašlal. Kouř tam, kde se ho dotkl, pálil a svědil. Rand spěšně rozvázal tkanivo kupole a rozehnal ji, spíš než by čekal, až se rozplyne, a kolem vozu spletl vysoký komín vzduchu, který se leskl jako sklo, aby odváděl kouř vysoko a pryč. Teprve tehdy pustil Lana. Vůbec by se nedivil, kdyby ten muž následoval Moirain i tak, pokud by se dostal k vozu. Ten byl teď celý v plamenech, krevelový dveřní rám též, roztavil se, jako by byl z vosku, ale pro Lana to nemuselo být podstatné.

„Je pryč. Necítím její přítomnost.“ Ta slova jako by Lanovi vyrvali z hrudi. Obrátil se a bez ohlédnutí se vydal podél řady vozů.

Rand strážce sledoval očima a uviděl Aviendhu, klečela a podpírala Egwain. Propustil saidin a rozběhl se po nábřeží. Tělesná bolest, která předtím byla vzdálená, na něj udeřila plnou silou, ale on běžel, byť neohrabaně. Byl tam také Asmodean, rozhlížel se kolem, jako by čekal, že Lanfear vyskočí zpoza vozu či překocené káry se zrním. A Mat, dřepěl tu s tím svým oštěpem opřeným o rameno a kloboukem ovíval Egwain.

Rand se se sklouznutím zastavil. „Je...?“

„Já nevím,“ řekl Mat nešťastně.

„Ještě dýchá.“ Aviendha mluvila, jako by si nebyla jistá, jak dlouho to bude pokračovat, když se však kolem Randa protlačily Amys a Bair spolu s Melain a Sorileou, Egwain otevřela oči. Moudré si klekly kolem mladších žen, něco si pro sebe mumlaly a prohlížely Egwain.

„Cítím...“ začala Egwain slabě a přestala, aby mohla polknout. Tvář měla bledou, bezkrevnou. „Bolí... to.“ Z oka jí stekla slza.

„Ovšemže to bolí,“ prohlásila Sorilea rázně. „Tohle se ti stane, když se necháš chytit do plánů nějakého muže.“

„Nemůže jít s tebou, Rande al’Thore.“ Sluncovlasá krasavice Melain se otevřeně zlobila, ale na něj se nepodívala. Mohla se zlobit na něj nebo kvůli tomu, co se stalo.

„Budu... zase jako srnka... až si trochu odpočinu,“ zašeptala Egwain.

Bair namočila kousek látky vodou z měchu a položila jej Egwain na čelo. „Budeš v pořádku, až si hodně odpočineš. Bojím se, že dneska v noci na schůzku s Nyneivou a Elain nepůjdeš. Pár dní se k Tel’aran’rhiodu nepřiblížíš, dokud zase nebudeš silná. A nedívej se na mě tak umanutě, holka. Budeme hlídat tvoje sny, abychom to zařídily, jestli to bude nutné, a dáme tě na starost Sorilee, jestli tě třeba jenom napadne, že bys neposlechla.“

„Mě neposlechneš jenom jednou, Aes Sedai nebo ne,“ prohlásila Sorilea, ale s náznakem soucitu, který byl v příkrém rozporu s její zachmuřenou, tuhou tváří. Na Egwain bylo jasně znát zoufalství.

„Aspoň že já jsem v pořádku na to, co se musí udělat,“ řekla Aviendha. Ve skutečnosti nevypadala o moc lépe než Egwain, ale podařilo se jí na Randa vzdorně podívat, očividně čekala námitky. Její vzdor poněkud ochabl, když si uvědomila, že se na ni dívají čtyři moudré. „Jsem,“ zamumlala.

„Ovšem,“ opáčil Rand dutě.

„Jsem,“ trvala na svém. Mluvila k němu, pohledu do očí moudrým se vyhýbala. „Lanfear držela Egwain o chvilku déle než mě. V tom je celý rozdíl mezi námi. Mám k tobě toh, Rande al’Thore. Nemyslím, že bychom přežily o moc déle. Byla silná.“ Pohledem zalétla k hořícímu vozu. Zuřivé plameny z něj udělaly ohořelou hromádku uvnitř skleněného komínu. Krevelový ter’angrial už nebyl vůbec vidět. „Neviděla jsem všechno, co se stalo.“

„Jsou...“ Rand si odkašlal. „Jsou obě pryč. Lanfear je mrtvá. – A Moirain taky.“ Egwain se rozplakala, vzlykala Aviendze v náručí. Aviendha si položila hlavu na Egwainino rameno, jako by jí také bylo do pláče.

„Jsi hlupák, Rande al’Thore,“ řekla Amys vstávajíc. Její překvapivě mladistvý obličej pod šátkem a bílými vlasy byl tvrdý jako kámen. „V tomhle i v mnoha dalších věcech jsi hlupák.“

Odvrátil se od obviňujícího výrazu v jejích očích. Moirain byla mrtvá. Mrtvá, protože on se nedokázal přimět zabít jednu Zaprodankyni. Nevěděl, zda se mu chce plakat nebo bláznivě smát. Kdyby udělal jedno nebo druhé, tak by se nejspíš nedokázal zarazit.

Přístav, který se vyprazdňoval, když stvořil svou kupoli, byl zase plný, i když jenom pár lidí se přiblížilo k místu, kde stála mlžně šedá stěna. Moudré přecházely mezi popálenými, ošetřovaly je, uklidňovaly umírající a pomáhaly bíle oděným gai’šainům a mužům v cadin’sorech. Do Randova vědomí proniklo sténání a křik. Nebyl dost rychlý. Moirain zemřela. Nikdo nemohl vyléčit ani ty nejhůř zraněné. Poněvadž on... Nemohl jsem. Světlo mi pomoz, nemohl jsem!

Další Aielané se zastavovali a dívali se na něj, někteří si teprve teď odhalovali tváře. Pořád neviděl jedinou Děvu. Nebyli tu však jen Aielové. Dobraine, s obnaženou hlavou, na vraníkovi, ani na chvíli neodtrhl oči od Randa, a opodál seděli na svých koních Talmanes, Nalesean a Daerid a pozorovali Mata skoro stejně pozorně jako Randa. Na velkých městských hradbách stáli lidé, byli ve stínu, jak za nimi vycházelo slunce, a další stáli na vlnolamech. Když Rand vzhlédl, dvě postavy se odvrátily, všimly si, že stojí dvacet kroků od sebe, a jako by se stáhly. Rand by se byl vsadil, že to byli Meilan a Maringil.

Lan už byl zpátky u koní za posledním vozem a hladil Aldíb po bílém nose. Byla to Moirainina klisna.

Rand za ním zašel. „Mrzí mě to, Lane. Kdybych byl rychlejší, kdybych...“ Ztěžka vydechl. Nemohl jsem zabít jednu, tak jsem zabil druhou. Světlo mě oslep! Kdyby se to stalo, právě v této chvíli, bylo by mu to jedno.

„Kolo tká.“ Lan zašel za Mandarbem a plně se soustředil na prohlížení hřebcovy podpínky. „Byla voják, svým způsobem válečník stejně jako já. Tohle se za posledních dvacet let mohlo stát dvěstěkrát. Ona to věděla a já taky. Byl to dobrý den na smrt.“ Hlas měl stejně tvrdý jako vždy, ale ty chladné modré oči měl zarudlé.

„Přesto, je mi to líto. Měl jsem...“ Muže nelze utěšit tím, co se mělo udělat, a Randa to hryzalo. „Doufám, že stále ještě můžeš být mým přítelem, Lane, i po tom... Cením si tvých rad – i toho, jak mě učíš šermovat – a já v příštích dnech budu potřebovat obojí.“

„Jsem tvůj přítel, Rande. Ale nemůžu zůstat.“ Lan se vyhoupl do sedla. „Moirain mi udělala něco, co se nestalo za stovky let, ne od časů, když se Aes Sedai ještě spojovaly se strážci, ať už ti chtěli nebo ne. Změnila mé pouto tak, že s její smrtí přešlo na jinou. Já teď musím najít tu druhou ženu a stát se jedním z jejích strážců. Už jím jsem. Slabě ji cítím, někde daleko na západě, a ona cítí mě. Musím jít, Rande. Je to součást toho, co Moirain udělala. Řekla, že mi nedá čas na to, abych ji pomstil a zemřel při tom.“ Sevřel otěže, jako by chtěl zadržet Mandarba, jako by chtěl zadržet sám sebe a nepoužít ostruhy. „Jestliže ještě někdy uvidíš Nyneivu, vyřiď jí...“ Na okamžik se jeho kamenná tvář zbortila v mukách. Jen na okamžik, vzápětí to zase byla žula. Něco si pro sebe zamumlal, ale Rand ho slyšel. „Čistá rána se zahojí rychleji a bolest je nejkratší.“

Nahlas pravil: „Vyřiď jí, že jsem si našel jinou. Zelené sestry si jsou občas se svými strážci blízké jako jiné ženy se svými manžely. V každém směru. Vyřiď jí, že jsem odešel, abych se stal milencem nějaké zelené sestry, stejně jako jejím mečem. Tyhle věci se stávají. Je to už dávno, co jsme se viděli.“

„Vyřídím jí všechno, co si budeš přát, Lane, ale nevím, jestli mi uvěří.“

Lan se sklonil ze sedla a pevně Randovi stiskl rameno. Rand si vzpomínal, jak ho nazval zpola zkroceným vlkem, jenže vedle jeho očí by vlk vypadal jako pejsek do rukávníku. „Jsme si podobní v mnoha směrech, ty a já. Je v nás temnota. Temnota, bolest, smrt. Vyzařují z nás. Jestli se někdy zamiluješ, Rande, opusť ji a nechej ji, ať si najde jiného. Bude to ten nejlepší dar, jaký jí můžeš dát.“ Narovnal se a zvedl ruku. „Mír provázej tvůj meč. Tai’šar Manetheren.“ Starobylý pozdrav. Pravá krev Manetherenu.

Rand zvedl ruku. „Tai’šar Malkier.“

Lan pobídl Mandarba do slabin a hřebec vyrazil kupředu. Rozehnal Aiely i všechny ostatní, kdo mu stáli v cestě, jako by posledního Malkieřana hodlal donést, kamkoli měl namířeno, plným cvalem.

„Poslední objetí matky tě vítá doma, Lane,“ pronesl Rand a zachvěl se. Tato slova byla v Shienaru i jinde v Hraničních státech součástí pohřebního obřadu.

Stále ho ještě pozorovali, Aielové i lidé na hradbách. Věž se o dnešku dozví, nějakou verzi dnešních událostí, jakmile tam odsud doletí holub. Jestli tu měl Rahvin taky nějaké zvědy – stačil jeden krkavec ve městě, jedna krysa tady u řeky – dneska ho určitě čekat nebude. Elaida si bude myslet, že je oslabený, možná přístupnější, a Rahvin...

Uvědomil si, co dělá, a zamrkal. Přestaň! Aspoň na minutu toho nech a truchli! Nechtěl, aby se na něho všichni takhle dívali. Aielové před ním couvali skoro stejně rychle jako předtím před Mandarbem.

Domek správce přístavu s břidlicovou střechou tvořila jediná kamenná místnost bez oken, lemovaná policemi plnými účetních knih, svitků a papírů, osvětlená dvěma lampami stojícími na hrubém stole pokrytém daňovými pečetěmi a celními razítky. Rand za sebou práskl dveřmi, aby unikl očím pozorovatelů.

Moirain mrtvá, Egwain zraněná a Lan pryč. Vysoká cena, kterou musel zaplatit za Lanfear.

„Truchli, Světlo tě spal!“ zavrčel. „To si zasloužila! Copak vůbec nic necítíš?“ Ale hlavně se cítil otupěle. Tělo ho bolelo, ale pod tím byla smrtelná únava.

Svěsil ramena, nacpal ruce do kapes a nahmátl Moiraininy dopisy. Pomalu je vytáhl. Měl by sis promyslet některé věci, řekla. Dopis pro Toma strčil zpátky a zlomil pečeť na druhém. Stránky byly hustě pokryté Moiraininým elegantním rukopisem.

Tato slova zmizí chvíli poté, co se ti dopis dostane z ruky –ochrana je vyladěná na tebe – tak buď opatrný. To, že čteš tyto řádky, znamená, že události v přístavu se odehrály tak, jak jsem doufala...

Přestal, jen chvíli civěl, pak rychle četl dál.

Od prvního dne, co jsem vstoupila do Rhuideanu, vím – nemusíš vědět jak, některá tajemství patří jiným, a já je nezradím – že v Cairhienu nadejde den, kdy přijde zpráva o Morgase. Nevěděla jsem, jaká ta zpráva bude – pokud to, co jsme slyšeli, je pravda, tak Světlo buď milostivo její duši, byla umíněná a svéhlavá, občas vzteklá jako lvice, ale přes to všechno spravedlivá, dobrá a velkodušná královna – ale jakákoliv tato zpráva povede druhého dne do přístavu. Byly tu tři cesty, vedoucí z přístavu, ale čteš-li tato slova, tak jsem pryč a Lanfear také...

Rand sevřel stránky pevněji. Věděla to. Věděla, a přesto ho sem přivedla. Spěšně uhladil pomačkaný papír.

Druhé dvě cesty jsou mnohem horší. Na jedné tě Lanfear zabila. Na druhé tě odnesla, a když jsme tě znovu uviděli, říkal sis Luis Therin Telamon a byl jsi jejím oddaným milencem.

Doufám, že Egwain a Aviendha přežily nezraněný. Víš, já nevím, co se stane ve světě poté, až snad na jednu maličkost, která tě nemusí zajímat.

Nemohu ti to říci a ze stejného důvodu to nemohu říci Lanovi. Vzhledem k možnostem, jsem si nemohla být jistá, co si vybereš. Muži ve Dvouříčí si, zdá se, v sobě podrželi hodně z Manetherenu, což jsou povahové rysy, které sdílejí s muži z Hraničních států. Říká se, že Hraničář se raději nechá bodnout dýkou, aby uchránil zranění ženu, a bude to považovat za dobrý obchod. Neodvážila jsem se riskovat, že oceníš můj život nad svůj vlastní, že si budeš jistý, že se ti nějak podaří oklamat osud. Bojím se, že to není riziko, ale hloupá jistota, jak se dnes jistě ukázalo...

„Moje volba, Moirain,“ zamumlal. „Bylo to na mně.“

Pár posledních poznámek.

Jestli Lan ještě neodjel, řekni mu, že to, co jsem mu udělala, jsem udělala pro něj. Jednoho dne to pochopí, a já doufám, že mi za to poděkuje.

Žádné ženě, která je nyní Aes Sedai, plně nevěř. Nemluvím prostě o černých adžah, i když na ty si musíš neustále dávat pozor. Před Verin se měj stejně na pozoru, jako se máš před Alviarin. Nutily jsme svět tancovat, jak jsme pískaly, tři tisíce let. Takový zvyk se těžko mění, jak jsem zjistila, když jsem tancovala podle tvé písně. Ty musíš tančit volný, a dokonce i moje sestry se mohou s těmi nejlepšími úmysly pokoušet vést tvé kroky, jako jsem to kdysi dělala já.

Prosím, předej Tomu Merrilinovi jeho dopis v pořádku, až ho zase potkáš. Jedná se o takovou maličkost, kterou jsem mu kdysi řekla a kterou mu musím, pro klid jeho duše, objasnit.

Nakonec, dávej si také pozor na mistra Jasina Nataela. Sice nemohu zcela souhlasit, ale chápu. Snad to byl jediný způsob. Přesto si na něj dávej pozor. Je to ten stejný muž teď, jako vždy býval. Nikdy na to nezapomínej.

Kéž tě Světlo ozařuje a ochraňuje. Povedeš si dobře.

Podepsána byla prostě „Moirain". Jméno svého rodu skoro nikdy nepoužívala.

Předposlední odstavec si Rand znovu pozorně přečetl. Odněkud věděla, kdo je Asmodean. – Muselo to být ono. Věděla, že přímo před ní je jeden ze Zaprodanců, a ani nemrkla. Musela také vědět proč, jestli to četl správně. Byl by si myslel, že v dopise, který se ztratí, jakmile ho odloží, to napíše rovnou a řekne, co má na mysli. Nejen ohledně Asmodeana. Také ohledně toho, jak v Rhuideanu zjistila to, co zjistila – mělo to něco společného s moudrými, pokud hádal dobře, a měl asi stejnou šanci zjistit víc z dopisu jako od nich samotných – ohledně Aes Sedai – měla nějaký zvláštní důvod, proč se zmiňovala o Verin? A proč Alviarin místo Elaidy? – a dokonce ohledně Toma a Lana. Z nějakého důvodu si myslel, že pro Lana žádný dopis nezanechala. Strážce nebyl jediný, kdo věřil na čisté rány. Málem vytáhl Tomův dopis a otevřel ho, ale mohla do něj nalíčit ochranu, stejně jako to udělala s jeho dopisem. Aes Sedai a Cairhieňanka až do samého konce se halila tajemstvím a manipulovala s lidmi. Do samého konce.

Tomuhle se snažil vyhnout vším tím blábolením o tom, jak si ona pro sebe nechává tajemství. Ona věděla, co se stane, a přišla stejně udatně jako kterýkoliv Aiel. Přišla si pro smrt vědouc, že na ni čeká. Zemřela, protože on se nedokázal přimět zabít Lanfear. Oči mu padly na poslední slova.

...Povedeš si dobře.

Zařízla se do něj jako chladné ostří.

„Proč pláčeš sám, Rande al’Thore? Slyšela jsem, že někteří mokřiňani si myslí, že je hanba, aby je někdo viděl plakat.“

Rand se zamračil na Sulin stojící ve dveřích. Byla plně vystrojená, luk v pouzdře měla na zádech, toulec u pasu, kulatý kožený puklíř a tři oštěpy v ruce. „Já ne...“ Tváře měl vlhké. Otřel si je. „Je tady horko. Potím se jako... Co chceš? Myslel jsem, že jste se mě všechny rozhodly opustit a vrátit se zpátky do Trojí země.“

„To my jsme neopustily tebe, Rande al’Thore.“ Zavřela za sebou dveře, sedla si na podlahu a odložila puklíř a dva oštěpy na zem. „To ty jsi opustil nás.“ Jediným pohybem zapřela nohu o poslední oštěp a přelomila ho.

„Co to děláš?“ Sulin odhodila úlomky stranou a zvedla další oštěp. „Řekl jsem, co to děláš?“ Bělovlasá Děva možná mohla přimět i Lana zaváhat, ale Rand se sklonil a chytil oštěp mezi jejíma rukama. Její noha v měkké botě se mu opřela o klouby. A nijak lehce.

„To nás nastrkáš do sukní, přinutíš nás vdát se a starat se o krb? Nebo máme ležet u tvého ohně a olíznout ti ruku, když nám dáš kousek masa?“ Svaly se jí napjaly a oštěp se zlomil, až se mu do ruky zapíchly třísky.

S kletbou ruku prudce strhl a setřásl kapičky krve. „Nic takového nechci. Myslel jsem, že to chápete.“ Zvedla poslední oštěp, opřela o něj nohu, a on usměrnil a ovinul ji vzduchem, takže ji zadržel, jak byla. Jen na něj beze slova zírala. „Ať shořím, nic jste neřekly! Tak jsem držel v bitvě o Cairhien Děvy stranou. Ten den nebojovali všichni. A vy jste nikdy nic neřekly.“

Sulin se nevěřícně rozšířily oči. „Ty že jsi nám bránil v tanci oštěpů? To my jsme držely stranou tance tebe. Byl jsi jako holka čerstvě sezdaná s oštěpem, připravený vyrazit a zabít Couladina, a vůbec jsi nemyslel na oštěp, který bys mohl dostat do zad. Ty jsi Car’a’carn. Nemáš právo riskovat.“ Její hlas zněl náhle bezvýrazně. „Teď jdeš bojovat se Zaprodancem. Tajemství je dobře střežené, ale já slyšela dost od těch, co vedou ostatní společenstva.“

„A chceš mi zabránit i v tomhle boji?“ zeptal se tiše.

„Nebuď hlupák, Rande al’Thore. Kdokoliv mohl tančit s oštěpy s Couladinem. Abys v tom riskoval ty, to bylo myšlení dítěte. Ale nikdo z nás se nemůže postavit Duši Stínu, jen ty.“

„Tak proč...?“ Zarazil se. Už znal odpověď. Po tom krvavém dni proti Couladinovi sám sebe přesvědčil, že jim to nebude vadit. – Chtěl věřit, že nebude.

„Ti, kteří půjdou s tebou, byli vybráni." – Ta slova zněla, jako kdyby po něm házela kameny. „Muži z každého společenstva. Muži. Nejsou tu žádné Děvy, Rande al’Thore. Far Dareis Mai nesou tvou čest a tys nám naši sebral.“

Rand se zhluboka nadechl a zoufale pátral po slovech. „Já... se nerad dívám, jak umírá žena. Nenávidím to, Sulin. Stahuje se mi z toho žaludek. Nedokážu zabít ženu, i kdyby na tom závisel můj život.“ Stránky Moirainina dopisu mu zašustily v ruce. Mrtvá, protože nedokázal zabít Lanfear. Ne vždycky na tom závisel jen jeho život. „Sulin, radši bych šel proti Rahvinovi sám, než viděl jednu z vás umírat.“

„To je hloupost. Každý potřebuje někoho, aby mu hlídal záda. Takže je to Rahvin. Dokonce i Roidan z Hromových chodců a Turol z Kamenných psů si tohle nechali pro sebe.“ Pohlédla na svou zvednutou nohu, drženou na oštěpu stejnými prameny, které jí držely paže. „Pusť mě a promluvíme si.“

Po chvilce zaváhání rozvinul tkanivo. Byl napjatý, připravený ji v případě potřeby zase chytit, ale ona jen zkřížila nohy a pohazovala si oštěpem v dlaních. „Občas zapomenu, že jsi byl vychovaný mimo naši krev, Rande al’Thore. Poslouchej mě. Já jsem, co jsem. Tohle jsem já.“ Zvedla oštěp.

„Sulin –“

„Poslouchej, Rande al’Thore. Já jsem oštěp. Když se mezi mě a oštěp dostane milenec, vyberu si oštěp. Některé Děvy se rozhodnou jinak. Některé se rozhodnou, že už běhaly s oštěpy dost dlouho a že chtějí manžela a dítě. Já nikdy nic jiného nechtěla. Žádný náčelník by mě neváhal poslat i do nejprudšího tance. Kdybych tam zemřela, moje první sestry by mě oplakaly, ale neplakaly by o nic víc, než když padl náš první bratr. Zabiják stromů, který by mě ve spánku bodl do srdce, by mi prokázal větší čest než ty. Rozumíš tomu už?“

„Rozumím, ale...“ Rozuměl. Nechtěla, aby ji bral jinak než takovou, jaká byla. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá. „Co se stane, jestli zlomíš ten poslední oštěp?“

„Když nebudu mít žádnou čest v tomto životě, tak snad v jiném.“ Řekla to, jako by to prostě bylo jen další vysvětlení. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Musel udělat jediné, být ochoten se dívat, jak umírá.

„Ty mi nedáváš moc na vybranou, viď?“ O nic víc než Moirain.

„Vždycky máš na vybranou, Rande al’Thore. Máš volbu a já taky. Ji’e’toh nic jiného nedovoluje.“

Chtěl na ni zavrčet, proklít ji’e’toh a každého, kdo se jím řídil. „Vyber své Děvy, Sulin. Nevím, kolik jich můžu vzít, ale Far Dareis Mai budou mít tolik, kolik ostatní společenstva.“

Prošel kolem ní i s tím, jak se náhle usmála. Ne úlevou. Potěšením. Potěšením z toho, že dostane příležitost zemřít. Měl ji nechat zabalenou v saidínu, nechat ji tu, aby to s ní nějak vyřešil, až se vrátí z Caemlynu. Prudce otevřel dveře, vyšel ven na nábřeží – a zastavil se.

Enaila stála v čele zástupu Děv, kdy každá měla v rukou tři oštěpy, zástupu vedoucího ode dveří správcova domku a mizejícího v nejbližší městské bráně. Někteří Aielové na nábřeží je zvědavě sledovali, ale bylo to zřejmě něco mezi Far Dareis Mai a Car’a’carnem, a žádnému jinému společenstvu do toho nic nebylo. Amys a ostatní tři či čtyři moudré, které kdysi byly Děvami, se dívaly s větším zájmem. Kromě Aielů většina odešla, jen pár mužů nervózně narovnávalo převrácené káry s obilím a snažilo se dívat jinam. Enaila popošla k Randovi, potom se zastavila a usmála se, když ven vyšla Sulin. Ne úlevou. Potěšením. Potěšené úsměvy se rozběhly dlouhou řadou Děv. Moudré se taky usmály a Amys důrazně kývla, jako by se Rand konečně přestal chovat jako blbec.

„Myslel jsem, že tam půjdou jedna po druhý a hubičkama tě vytáhnou z tvý bídy,“ utrousil Mat.

Rand se na něj zamračil. Mat tam stál, opíral se o oštěp a křenil se, klobouk se širokou krempou měl posunutý do týla. „Jak můžeš být tak veselý?“ Ve vzduchu se neustále vznášel silný pach spáleniny a ozývalo se sténání popálených mužů a žen, které ošetřovaly moudré.

„Protože jsem naživu,“ prskl Mat. „Co chceš, abych dělal, brečel?“ Znepokojeně pokrčil rameny. „Amys říkala, že Egwain bude za pár dní vážně v pořádku.“ Nedíval se kolem sebe, ale spíš jako by nechtěl vidět, co už viděl. „Ať shořím, jestli máme udělat tu věc, tak se do toho dejme. Dovie’andi se tovya sagain.“

„Cože?“

„Řekl jsem, je čas hodit kostky. Copak ti Sulin zacpala uši?“

„Je čas hodit kostky,“ souhlasil Rand. Plameny uvnitř skleněného komínu spleteného ze vzduchu pohasly, ale bílý kouř stále ještě stoupal, jako by plameny pořád pohlcovaly ter’angrial. Moirain. Měl... Co se stalo, stalo se. Děvy se tlačily kolem Sulin, bylo jich tu tolik, kolik se jich jen na nábřeží vešlo. Co se stalo, stalo se, a on s tím bude muset žít. Smrt bude pro něj vysvobozením z toho, s čím musel žít. „Dejme se do toho.“