Oheň z nebes

54 Do Caemlynu

Pět set Děv za Sulin doprovodilo Randa zpátky do královského paláce, kde čekal na velkém nádvoří za přední bránou Bael s Hromovými chodci, Černýma očima a Hledači vody a muži z každého dalšího společenstva. Bylo jich plné nádvoří a tlačili se i v paláci za všemi dveřmi, až do nejmenších chodbiček pro služebnictvo. Někteří vyhlíželi z oken v nižších poschodích a čekali, až na ně přijde řada vyjít ven. Okolní kamenné balkony byly prázdné. Na celém nádvoří čekal jen jediný muž, který nebyl Aiel. Tairenové i Cairhieňané – zvláště Cairhieňané – se drželi poněkud stranou, když se Aielové sešli. Výjimka stála nad Baelem na širokém šedém schodišti vedoucím do paláce. Pevin, s karmínovou korouhví visící splihle na své žerdi, a nedával najevo větší vzrušení z toho, že je obklopen Aiely, než dával normálně.

Aviendha, v sedle za Randem, se ho pevně držela, prsa mu tiskla na záda až do chvíle, kdy sesedl. Ještě v přístavu došlo k nějaké výměně názorů mezi ní a některými moudrými, o níž usoudil, že ji neměl vyslechnout.

„Jdi se Světlem, “ řekla Amys a dotkla se Aviendžina obličeje. „A dobře ho hlídej. Víš, kolik toho na něm závisí. “

„Dost toho závisí na vás obou,“ řekla Aviendze Bair zhruba ve chvíli, kdy Melain podrážděně vyprskla: „Bylo by to snazší, kdybys už uspěla.“

Sorilea si odfrkla. „Za mých dnů dokonce i Děvy dobře věděly, jak zvládnout muže.“

„Byla úspěšnější, než víte,“ řekla jim Amys. Aviendha zavrtěla hlavou. Když zvedla ruku, aby druhou ženu zarazila, sklouzl jí po paži slonovinový náramek s trnitými růžičkami, ale Amys prostě pokračovala přes její zpola vyslovené námitky. „Čekala jsem, že nám to řekne sama, ale protože ne –“ Tehdy si ho všimla, jak tam stojí opodál s Jeade’enovými otěžemi v ruce, a náhle se odmlčela. Aviendha se otočila, aby viděla, nač Amys civí. Když jí padly oči na něj, zrudla až ke kořínkům vlasů a pak zbledla tak prudce, že dokonce i její opálené líce vypadaly bledé. Čtyři moudré na něj upřely bezvýrazné, nečitelné pohledy.

Došli k němu Asmodean a Mat, vedoucí své koně. „Copak se ženský učej tenhle pohled už v kolíbce?“ zamumlal Mat. „To je učej jejich matky? Řekl bych, že mocnej Car’a’carn dostane pořádně za uši, jestli tady bude okounět ještě dýl.“

Rand potřásl hlavou a natáhl ruce před sebe, když Aviendha přehodila nohu přes sedlo, aby seskočila na zem, a sundal ji z grošáka dolů. Chvíli ji držel v pase a díval se do jejích čistých modrozelených očí. Ona neodvrátila zrak a její výraz se ani v nejmenším nezměnil, ale stisk jejích rukou na jeho předloktích zesílil. Jakého úspěchu to měla dosáhnout? Myslel si, že ji moudré poslaly, aby ho špehovala, ale pokud někdy položila otázku ohledně věcí, které před moudrými zamlčel, bylo to v otevřeném hněvu, že před nimi má tajnosti. Nikdy ne mazaně, nikdy se z něj nesnažila nějaké tajemství vytáhnout lstí. Palicí možná, ale lstí nikdy. Zvážil možnost, že byla jako jedna z Colavaeřiných mladých žen, ale jenom tak krátce, kolik trvalo, než si tu myšlenku na okamžik uvědomil. Aviendha by se takhle nikdy nenechala využít. Kromě toho, i kdyby to udělala, copak by mu dala jednou okusit svého těla a potom mu odpírala byť jen polibek, nemluvě o tom, že ji musel honit přes půlku světa? To nebyl ten správný přístup. A to, že se chovala ledabyle, když se kolem něj producírovala nahá, aielské zvyky prostě byly jiné. A jestli ji jeho neklid, který přitom dával najevo, uspokojoval, tak nejspíš proto, že to považovala za ohromný žert. Tak v čem že to měla uspět? Intriky všude kolem něj. Copak všichni kují pikle? Viděl v jejích očích svou tvář. Kdo jí dal ten stříbrný náhrdelník?

„Já se muchluju rád jako každej chlap,“ ozval se Mat, „ale nemyslíte, že se teď kouká kapku moc lidí?"

Rand Aviendhu pustil a couvl, ale ona byla stejně rychlá. Sklonila hlavu a začala si upravovat suknice, mumlajíc si pro sebe, jak je jízda vždycky pomačká, on si však stejně všiml, jak jí znachověly líce. No, nechtěl ji uvést do rozpaků.

Zamračil se na nádvoří kolem sebe a zavrčel: „Říkal jsem ti, že nevím, kolik jich dokážu vzít s sebou, Baele.“ S Děvami proudícími bránou na šikmou plošinu nebylo na nádvoří skoro k hnutí. Pět set z každého společenstva představovalo šest tisíc Aielů. Chodby musely praskat ve švech.

Vysokánský aielský náčelník pokrčil rameny. Jako všichni ostatní Aielové tady, i on měl kolem hlavy omotanou šufu a byl připraven se zahalit. Žádná karmínová páska kolem hlavy, přestože se zdálo, že aspoň polovina ostatních má na čele černobílý kotouč. „Každý oštěp, který může, tě bude následovat. Přijdou dvě Aes Sedai brzy?“

„Ne.“ Bylo dobře, že Aviendha dodržela svůj slib a nenechala ho na sebe sáhnout znovu. Lanfear se pokoušela zabít ji i Egwain proto, že nevěděla, která z nich je Aviendha. Jak to Kadere zjistil, aby jí to mohl prozradit? Na tom nezáleželo. Lan měl pravdu. Ženy, které se k němu dostaly příliš blízko, nacházely jen bolest – nebo smrt. „Ony nepřijdou.“

„Povídá se o... potížích... u řeky.“

„Velké vítězství, Baele,“ odvětil Rand unaveně. „A bylo získáno hodně cti.“ Ale ne mnou. Kolem Baela prošel Pevin a s praporem se postavil vedle Randa, úzký zjizvený obličej měl přitom naprosto bez výrazu. „Copak o tom už ví celý palác?“ zeptal se Rand.

„Já jsem slyšel,“ pravil Pevin. Pohyboval čelistí a přežvykoval další slova. Rand mu našel náhradu za záplatovaný vesnický kabátec, dobré červené sukno, a on si na něj nechal vyšít draky, dva se mu šplhali po hrudi. „Že jsi odešel. Někam.“ To zřejmě jeho slovní zásobu vyčerpalo.

Rand kývl. Řeči v paláci rostly jako houby po dešti. Hlavně aby to Rahvin nezjistil. Přelétl pohledem taškové střechy a vrcholky věží. Žádní krkavci. Už nějakou dobu žádného krkavce neviděl, i když slyšel, že jiní nějaké zabili. Třeba se mu teď vyhýbají. „Připravte se.“ Vplul do prázdnoty bez citů a uchopil saidín.

Průchod se otevřel u paty schodiště, zprvu jasná čára, která jako by se otočila a otevřela do hranaté díry do černoty čtyři kroky široké. Aielové ani nevzdechli. Ti vzadu ho viděli jako skrze kouřové sklo, tmavou skvrnu ve vzduchu, ale kdyby se k němu snažili dostat, stejně dobře by se byli mohli snažit projít jednou z palácových stěn. Z boku bude průchod neviditelný, jen ti, co budou dost blízko, uvidí něco, co připomíná dlouhý jemný vlas, pevně natažený.

Čtyři kroky bylo nejvíc, co Rand zvládl. Asmodean tvrdil, že pro muže samotného existují hranice. Zřejmě tu vždycky byly nějaké hranice. Na množství saidínu, který natáhnete, přitom nezáleží. Jediná síla měla s průchody vlastně jen máloco do činění, jen s jejich vytvářením. Za nimi bylo něco jiného. Sen snu, tak to Asmodean nazýval.

Rand prošel skrz a došlápl na něco, co vypadalo jako dlažební kámen zvednutý z nádvoří, jenže šedý hranatý čtverec visel uprostřed naprosté černoty působící dojmem, že všemi směry leží nicota. Nic, navěky. Nebylo to jako noc. Rand sám sebe i kámen viděl úplně jasně. Ale všechno ostatní, všude jinde byla jen čerň.

Nastal čas zjistit, jak velkou dokáže plošinu vytvořit. S tím pomyšlením se z ničeho nic přidaly další kameny tak, že vytvořily kopii nádvoří do posledního coulu. Rand si jej představil ještě větší. Teď se další kameny rychle přidávaly, kam až dohlédl. Překvapeně si uvědomil, že se mu boty začínají propadat do kamene. Ten sice vypadal pořád stejně, ale povoloval pomalu jako bláto a zvedal se mu kolem bot. Rand spěšně všechno stáhl do čtverce velkého jako ten venku – tolik zůstalo pevné – a pak začal přidávat po jedné vnější řadě naráz. Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že plošinu nedokáže udělat o moc větší než při svém prvním pokusu. Kámen pořád vypadal správně, nepropadával se mu pod nohama, ale další přidaná řada už působila... nehmotně, jako tenká skořápka, která by mohla při špatném kroku prasknout. Bylo to proto, že takhle velká ta věc byla v jeho mysli? Anebo proto, že ji hned na začátku nevymyslel větší? Všichni si děláme vlastní hranice... Ta myšlenka se překvapivě vynořila odnikud. ...a posouváme je dál, než kam máme právo.

Rand cítil, jak se chvěje. V prázdnotě mu to připadalo, jako by se chvěl někdo jiný. Bylo dobře, že se mu připomnělo, že Luis Therin je stále uvnitř něj. Bude si muset dávat pozor, aby během střetu s Rahvinem neupadl do boje o vlastní já. Nebýt toho, mohl by... Ne. Co se stalo na nábřeží, stalo se. Nebude si to ohřívat ke snídani.

Zmenšil plošinu o jeden vnitřní kruh hranatých kamenů a otočil se. Bael čekal venku za něčím, co vypadalo jako obrovské hranaté dveře do denního světla se schody za nimi. Pevin po jeho boku nevypadal z toho, co viděl, o nic vzrušeněji než aielský náčelník, což znamenalo, že vůbec. Pevin tu korouhev ponese všude tam, kam půjde Rand, třeba do Jámy smrti, a ani nemrkne. Mat si posunul klobouk do týla, aby se mohl poškrábat na hlavě. Potom si klobouk strhl zpátky do čela a zamumlal si něco o kostkách v hlavě.

„Působivé,“ prohodil tiše Asmodean. „Docela působivé.“

„Lichoť mu někdy jindy, harfeníku,“ vyjela na něj Aviendha.

Byla první, kdo prošel skrz, a dívala se na Randa, ne kam šlape. Došla až k němu, aniž se byť jen na chvíli podívala jinam než na jeho tvář. Když však k němu došla, prudce očima uhnula, upravila si loktuši kolem loktů a rozhlížela se po temnotě. Ženy byly občas mnohem podivnější než cokoliv, co Stvořitel vytvořil.

Bael a Pevin jí šli v patách, pak Asmodean, jenž jednou rukou svíral řemen od pouzdra s harfou na prsou a druhou tiskl jílec meče tak silně, až měl bílé klouby. A pak šel Mat, sice se naparoval, přesto však maličko váhal a bručel, jako by se sám se sebou hádal. Ve starém jazyce. Sulin si pro sebe vyhradila tu čest být první, ale brzy ji následoval široký zástup. Nepřicházely pouze Děvy oštěpu, ale i Tain Shari, Pravé krve, a Far Aldazar Din, Orlí bratři. Rudé štíty a Běžci úsvitu, Kamenní psi a Nože v rukou, zástupci každého společenstva se tlačili dovnitř.

Jak se počet lidí zvyšoval, Rand přešel na protější stranu plošiny, tu nejdál od průchodu. Nebylo vlastně nutné se dívat, kam míří, ale on to chtěl. Popravdě řečeno mohl zůstat i na druhém konci nebo jít na stranu. Směr tu byl zcela proměnlivý. Ať se nakonec rozhodne vyrazit kterýmkoliv směrem, provede-li celou věc správně, dostane se stejně do Caemlynu. A do nekonečné černi nicoty, pokud to poplete.

Kromě Baela a Sulin – a Aviendhy, samozřejmě – Aielové udržovali od něj, Mata, Asmodeana a Pevina jistou vzdálenost. „Držte se zpátky od kraje,“ řekl Rand. Aielové nejblíž k němu couvli o celého půl lokte. Přes les hlav zahalených v šufách Rand nic neviděl. „Je tu plno?“ zavolal. Ta věc by měla udržet tak polovinu z těch, co chtěli jít s sebou, ale ne o moc víc. „Je tu plno?“

„Ano,“ křikla nakonec v odpověď nějaká žena váhavě – měl dojem, že to byla Lamelle – ale v průchodu se pořád ještě tlačili lidé, Aielové, kteří si byli jistí, že ještě pro jednoho dalšího se místo najít musí.

„Dost!“ zařval Rand. „To stačí! Ustupte od průchodu! Všichni od něj ustupte dál!“ Nechtěl, aby se někomu živému stalo to, co tomu seanchanskému oštěpu.

Malá odmlka a potom: „Je volný.“ Byla to Lamelle. Rand by byl ochoten vsadit poslední groš, že Enaila a Somara jsou tam vzadu taky.

Průchod jako by se stočil na bok a ztenčoval se, dokud v posledním záblesku světla nezmizel docela.

„Krev a popel!“ zamručel Mat a znechuceně se opřel o svůj oštěp. „Tohle je horší než ty proklatý Cesty!“ Čímž si vysloužil polekaný pohled od Asmodeana a zvažující od Baela. Mat si toho nevšímal. Byl cele zaujat mračením se do černoty.

Nebyl tu cítit žádný pohyb ani závan vzduchu, který by rozevlál praporec v Pevinově ruce. Klidně mohli stát na místě. Jenže Rand věděl, že tomu tak není. Skoro cítil, jak se k nim jejich cíl blíží.

„Jestli se k němu moc přiblížíš, vycítí to.“ Asmodean si olízl rty a vyhýbal se pohledu na kohokoliv jiného. „Aspoň tak jsem to slyšel.“

„Já vím, kam jdu,“ řekl Rand. Ne moc blízko. Ale ne moc daleko. Dobře si to místo pamatoval.

Žádný pohyb. Nekonečná čerň a oni v ní visí. Nehybní. Minulo snad půl hodiny.

Lehký pohyb mezi Aiely.

„Co se děje?“ zeptal se Rand.

Plošinou se šířilo mumlání. „Někdo spadl,“ řekl rozložitý muž opodál. Rand ho poznal. Meciar. Byl Cor Darei, Noční oštěp. Měl červenou pásku na čele.

„Ne někdo z...“ začal Rand a pak si všiml, že se na něj bezvýrazně dívá Sulin.

Otočil se a zahleděl se do tmy. Hněv byl skvrnou lnoucí k prázdnotě bez pocitů. Tak jemu mělo být lhostejné, spadla-li některáz Děv, co? Nebylo. Věčný pád nekonečnou černí. Přijde člověk o rozum dřív, než ho potká smrt z hladu, žízně či strachu? Při tom pádu musel dokonce i Aiel poznat strach dost silný, aby zastavil srdce. Skoro v to doufal. Muselo to být milosrdnější než druhá možnost.

Ať shořím, co se stalo se vší tou tvrdostí, na kterou jsem byl tak pyšný? Děva nebo Kamenný pes, oštěp je oštěp. Jenže myslet si to ještě neznamenalo, že tomu tak bude. Já budu tvrdý! Nechá Děvy tančit s oštěpy, kde budou chtít. Nechá. A věděl, že si zjistí jméno jedné každé, která zemře, a že každé jméno bude dalším nožem vraženým do jeho duše. Budu tvrdý. Světlo mi pomoz, budu. Světlo mi pomoz.

Zdánlivě bez pohybu, visící v černotě.

Plošina se zastavila. Těžko se vysvětlovalo, jak to věděl, když poznal, že se předtím pohybuje, ale věděl to.

Usměrnil a průchod se otevřel stejně jako ten na nádvoří v Cairhienu. Postavení slunce se téměř nezměnilo, ale tady svítilo dopolední světlo na dlážděnou ulici a zvedající se svah s hnědými skvrnami uschlé trávy a lučního kvítí, svah zakončený kamennou zdí dva sáhy i víc vysokou, jejíž kameny byly tak drsné, až vypadaly jako přirozené. Nad hradbou viděl zlaté kupole andorského královského paláce a několik světlých vížek, na jejichž vrcholcích v lehkém vánku povlávali stříbrní lvi. Na druhé straně té zdi byla zahrada, kde poprvé potkal Elain.

Zvenčí po prázdnotě přejely obviňující modré oči, mihla se tu též vzpomínka na hubičky uloupené v Tearu, vzpomínka na dopis, v němž mu k nohám položila své srdce a duši, na zprávy od Egwain, ujišťující jej o její lásce. Co řekne, jestliže se někdy dozví o Aviendze, o té společné noci ve sněhové chýši? Vzpomínka na další dopis, ledově ho odmítající, královna odsuzující pasáčka vepřů k vnější temnotě. Nezáleželo na tom. Lan měl pravdu. Ale on sám chtěl... Co? Koho? Modré oči a zelené a tmavohnědé. Elain, která ho možná milovala a možná se nemohla rozhodnout? Aviendhu, která ho popichovala a předváděla mu něco, čeho mu nedovolila se dotknout? Min, která se mu jen vysmívala a považovala ho za natvrdlého hlupáka? To všechno přelétlo po okraji prázdnoty. Snažil se toho nevšímat, nevšímat si trýznivých vzpomínek na jinou modrookou ženu, ležící mrtvou na chodbě paláce, tak dávno.

Musel tam stát, zatímco se Aielové vyřítili ven za Baelem, halili si tváře a rozestupovali se do stran. To jeho přítomnost udržovala plošinu. Ta zmizí, jakmile projde průchodem. Aviendha čekala skoro stejně klidně jako Pevin, i když občas pootočila hlavu a zlehka se zamračila tím či oním směrem na ulici. Asmodean přejížděl rukou po meči a dýchal příliš rychle. Randa napadlo, jestli ho vůbec umí použít. Ne že by musel. Mat se díval nahoru na zeď jako na neblahou připomínku. On tudy také kdysi vstoupil do paláce.

Kolem prošel poslední zahalený Aiel a Rand kývl ostatním, aby vyšli, načež je následoval. Průchod zmizel a on se ocitl uprostřed zástupu ostražitých Děv. Aielové pospíchali dolů zakřivenou ulicí – sledovala linii kopce a jako všechny ulice Vnitřního Města splývala s krajinou – a mizeli za oblými rohy, jak spěchali zajistit každého, kdo by mohl spustit poplach. Další šplhali do svahu a někteří již dokonce zlézali hradbu, přičemž používali malé vypoukliny a hřebínky jako chyty pro ruce a stupy pro nohy.

Náhle Rand vytřeštil oči. – Po jeho levici se ulice zatáčela dolů a za ohybem mizela z dohledu, takže z vyvýšeného místa byl zcela volný výhled přes dlaždicemi pokryté věže, třpytící se v ranním sluníčku stovkami měnících se barev, přes taškové střechy až do jednoho z mnoha parků Vnitřního Města, s jeho bílými chodníčky a památníky, tvořícími z tohoto úhlu pohledu lví hlavu. Po jeho pravici se ulice trochu zvedala, než zahnula za ohyb, a nad střechami se leskly další věže zakončené fiálami či kupolemi nejrůznějších tvarů. Ulici zaplnili Aielové a rychle se rozběhli do bočních ulic, které se odvíjely od paláce. Aielové, jinak tu nebyla živá duše. Slunce už bylo dost vysoko, aby v ulicích chodili lidé za svými záležitostmi, dokonce i takhle blízko paláce.

Jako v noční můře se zeď nahoře na několika místech vyvalila a Aielové a kameny sráželi ty bojovníky, kteří stále ještě lezli nahoru. Než se poskakující a klouzající kusy zdiva dostaly až na ulici, objevili se v mezerách trolloci, odhodili beranidla zvíci kmenů stromů, která použili ke zboření zdi, a tasili kosiny – a objevovali se další, se sekerami s trny a oštěpy s ozuby, mohutné postavy v černých osnířích s hroty na ramenou a loktech, obrovské skorolidské tváře s čenichy a tlamami, zobáky a rohy a peřím, a hnali se ze svahu spolu s bezokými myrddraaly, kteří byli v jejich středu jako půlnoční hadi. Po celé ulici se ze dveří domů hrnuli a z oken skákali vyjící trolloci a mlčící myrddraalové. Z bezmračné oblohy sjel blesk.

Rand spletl oheň a vzduch, aby čelil ohni a vzduchu, pomalu se šířící štít závodil s deštěm blesků. Příliš pomalu. Jedna střela zasáhla štít přímo nad jeho hlavou a roztříštila se v oslepivé záři, ale jinde se další dostaly až na zem. Randovi se zježily vlasy, jak se zdálo, že do něj buší samotný vzduch. Málem ztratil tkanivo, málem ztratil samotnou prázdnotu, spletl však prameny, i když je neviděl, jak byl ještě oslepený bleskem, a rozšířil štít proti bleskům z nebes, které alespoň cítil, jak do něj buší. Bušily do štítu, aby se dostaly k němu, ale to se mohlo změnit. Natáhl saidín přes angrial v kapse a setkal štít tak velký, že podle něho musel určitě sahat přes polovinu Vnitřního Města, a pak ho zavázal. Když se zvedal na nohy, začal se mu vracet zrak, zprvu to však bolelo a v očích měl slzy. Musel si pospíšit. Rahvin věděl, že je tady. Musel...

Kupodivu však zřejmě uběhla jen malá chvilka. Rahvinovi nezáleželo na tom, kolik vlastních bojovníků zasáhne. Ohromení trolloci a myrddraalové na svahu padali pod ranami oštěpů v rukou Děv, z nichž mnohé také nebyly nejjistější v kolenou. Některé Děvy, ty nejblíž Randa, se teprve teď zvedaly ze země, kam je to odhodilo, a Pevin stál rozkročený a zpříma se držel jen s pomocí žerdi rudého praporce. Zjizvenou tvář měl stále bezvýraznou jako břidlicovou tabulku. Z mezer ve zdi nahoře se vyhrnuli další trolloci a ulice na všech stranách zaplnil hluk bitvy, ale co se Randa týkalo, vše se klidně mohlo odehrávat v jiné zemi.

V té první salvě bylo více střel a ne všechny mířily na něj. Dobrých tucet kroků od místa, kde ležel Mat na zádech, se povalovaly jeho boty, z nichž se ještě kouřilo. Proužky kouře také stoupaly z černého ratiště jeho oštěpu, z jeho kabátce, dokonce i ze stříbrné liščí hlavy, která mu visela ven z košile a která ho neuchránila před mužským usměrňováním. Asmodean byl zkroucenou zuhelnatělou hromádkou, poznat se dal pouze podle zčernalého pouzdra na harfu, které měl stále na zádech. A Aviendha... Bez jediného škrábnutí, mohla se tu uložit k odpočinku – pokud by však mohla odpočívat s očima bez mrknutí upřenýma do slunce.

Rand se sklonil a dotkl se její tváře. Již chladla. Na pohmat byla... Ne jako živá.

„RAAAAHVIIIINEEEE!“

Trochu ho překvapil, ten zvuk vycházející z jeho vlastního hrdla. Měl dojem, že sedí hluboko ve své vlastní hlavě a prázdnota kolem něj je rozlehlejší a pustší než kdy předtím. Saidín v něm zuřil. Nezáleželo mu na tom, jestli ho spálí. Špína pronikala do všeho, třísnila všechno. Bylo mu to jedno.

Kolem Děv pronikli tři trolloci s velkými hrotitými sekerami a podivně zahnutými oštěpy v chlupatých prackách a až příliš lidské oči upírali na Randa, jenž zde stál zdánlivě neozbrojen. Ten s kančím rypákem a kelci šel k zemi s Enailiným oštěpem v zádech. Orlí zoban a medvědí tlama se na něj hnaly dál, jeden měl boty, druhý bosé tlapy.

Rand cítil, že se usmívá.

Ze dvou trolloků vyrazil oheň – z každého jejich póru šlehaly plameny, které pronikaly i černými kroužky zbroje. Zrovna když otevřely tlamy k výkřiku, otevřel se přímo v místě, kde stáli, průchod. Zakrvácené půlky hořících, hladce rozříznutých trolloků letěly k zemi, ale Rand zíral do otvoru. Ne černota, ale velký sál plný sloupů s kamennými deskami s vyřezanými lvy, kde se z pozlaceného trůnu překvapeně zvedl velký muž s tmavými vlasy a bílými prameny na spáncích. Tucet mužů, někteří oblečení jako šlechtici, někteří v kyrysech, se obrátil, aby viděl, kam v tom okamžiku hledí jejich pán.

Rand si jich skoro nevšiml. „Rahvine,“ řekl. Tedy spíš někdo řekl. Nebyl si jist, kdo to byl.

Vyslal před sebou oheň a blesky, prošel průchodem a nechal ho za sebou zavřít. Byl smrt.

Nyneiva neměla žádné potíže podržet si vztek, který jí umožňoval usměrnit pramen ducha do jantarové spící ženy ve svém váčku. Dnes ráno ji skrze její hněv nemohl ovlivnit ani pocit, že ji někdo pozoruje. Siuan stála před ní na salidarské ulici v Tel’aran’rhiodu, která byla až na ně pustá a prázdná, jen tu poletovalo pár much a opodál se zastavila liška a zvědavě se na ně podívala, než odklusala dál.

„Musíš se soustředit,“ štěkla Nyneiva. „Poprvý jsi to zvládala líp. Soustřeď se!"

„Já se soustředím, ty huso hloupá!“ Siuaniny šaty z prostého modrého sukna se změnily v hedvábí. Kolem krku jí visela sedmipruhá štóla amyrlinina stolce a na prstě se jí zlatý had hryzal do ocasu. Mračila se na Nyneivu a zřejmě si tu změnu neuvědomovala, i když dneska již na sobě měla to samé pětkrát. „Jestli tu je nějaký problém, tak spočívá v tom hnusným odvaru, cos do mě nacpala! Fůůůj! Ještě pořád jej cítím. Jako platejsí vnitřnosti.“ Štola a prsten zmizely. Vysoký límec hedvábných šatů sletěl dost nízko, aby odhalil pokroucený kamenný prsten, jenž jí na jemném zlatém řetízku visel mezi ňadry.

„Kdybys netrvala na tom, že tě mám učit, když jsi potřebovala něco na spaní, tak bys to nepotřebovala.“ Tak tam holt byla trocha ostropysku a pár dalších věcí, které ve směsi nebyly naprosto nezbytné. Ta ženská si zasloužila, aby se jí jazyk pěkně zkroutil.

„Těžko mě můžeš učit, když učíš Sheriam a ostatní.“ Hedvábí vybledlo. Límec byl zase vysoko, lemovaný bílým krajkovým volánem, a ve vlasech se Siuan objevil malý perlový čepeček. „Nebo bys byla radši, kdybych přišla po nich? Tvrdilas, že potřebuješ trochu nerušeného spánku.“

Nyneiva se, se zaťatými pěstmi, otřásla. Sheriam a ostatní nebyly to nejhorší, co rozdmychalo její hněv. S Elain se střídaly, aby Aes Sedai braly do Tel’aran’rhiodu dvě najednou, občas všech šest za jednu noc, a dokonce i když byla Nyneiva učitelka, ony ji nikdy nenechaly zapomenout, že je pouze přijatá, kdežto ony hotové Aes Sedai. Jedno ostré slovo, když udělaly hloupou chybu... Elain poslaly drhnout hrnce jednou, ale Nyneiva měla ruce od horké, mýdlové vody úplně svraštělé. Aspoň tam, kde leželo její spící tělo. Aes Sedai však nebyly nejhorší. A nejhorší nebyla ani skutečnost, že skoro neměla volnou chvilku, aby mohla pátrat po tom, co by se dalo dělat s utišením a zkrocením, tedy pokud vůbec něco. Logain rozhodně spolupracoval víc než Siuan a Leana, nebo byl aspoň dychtivější. Díky Světlu chápal nutnost zachovávat tajemství. Nebo si to aspoň myslel. Nejspíš věřil, že ho nakonec vyléčí. Ne, horší než tohle bylo, že Faolain byla vyzkoušena a pozvednuta... ne na Aes Sedai – to nešlo bez hole přísah, která byla prozatím nedostupná ve Věži – ale na něco víc než přijatou. Faolain teď nosila šaty, které si vybrala sama, a i když nemohla nosit šátek ani si vybrat adžah, dostala pravomoci. Nyneiva měla dojem, že za poslední čtyři dny běžela pro víc hrnků vody, džbánků a dalších nepotřebných věcí než za celou dobu, co strávila ve Věži. A přesto ani Faolain nebyla ze všeho nejhorší. Nyneiva si to ani nechtěla připomínat. Její hněv by dokázal v zimě vyhřát celý dům.

„Co ti dneska zarazilo háček do žaber, holka?“ Siuan teď měla šaty jako ty, co nosila Leana, jen byly průhlednější než cokoliv, co by si dokonce i Leana vzala na veřejnost, byly tak tenké, že se jen stěží dala určit barva. Ani tyhle na sobě dnes neměla poprvé. Co to té ženské vězelo hluboko v hlavě? Ve světě snů věci jako změna šatů prozrazovaly myšlenky, které jste si ani nemuseli uvědomovat. „Do dneška jsi byla skoro příjemná společnice,“ pokračovala Siuan podrážděně a pak se odmlčela. „Do dneška. Teď to vidím. Včera odpoledne Sheriam pověřila Theodrin, aby ti začala pomáhat zrušit ten blok, který sis vybudovala. Proto jsi jako pominutá? Nelíbí se ti, že ti Theodrin říká, co máš dělat? Je to taky divoženka, holka. Jestli ti někdo může pomoct naučit se usměrňovat bez toho, aby musela nejdřív spolykat kopřivy, tak ona –“

„A co tebe popadlo, že na sobě neudržíš jedny šaty?“ Theodrin – tohle opravdu bolelo. Neúspěch. „Možná je to kvůli něčemu, co jsem slyšela včera v noci?“ Theodrin byla vyrovnaná, dobře naložená a trpělivá. Říkala, že se to nedá zvládnout za jedno sezení. Rozbít její vlastní blok trvalo několik měsíců, a nakonec si uvědomila, že usměrňovala dávno předtím, než přišla do Věže. Přesto neúspěch bolel, a nejhorší ze všeho bude, jestli někdo zjistí, že když Nyneiva poznala, že jí to nepůjde, rozbrečela se jako děcko v náručí Theodrin, která ji konejšila... „Slyšela jsem, že jsi Garethu Bryneovi hodila na hlavu jeho boty, když ti řekl, aby sis sedla a pořádně je vyleštila – on pořád ještě neví, že je leští Min, viď? – a tak tě obrátil hlavou dolů a –“

Siuan jí vrazila facku takovou silou, že z toho Nyneivě zazvonilo v uších. Na chvíli dokázala na druhou ženu jen zírat se stále rozšířenějšíma očima. Se zaječením se pokusila praštit Siuan do oka. Pokusila, protože Siuan ji nějak chytila za vlasy. O chvíli později ležely v prachu ulice, válely se po sobě, ječely a divoce se rozháněly pěstmi.

Nyneiva zachrčela. Myslela si, že začíná mít navrch, i když půlku času nevěděla, jestli je nahoře, nebo dole. Siuan se jí snažila vyrvat jednou rukou cop i s kořínky a druhou ji bušila do žeber i kamkoliv jinam, kam se trefila, avšak ona druhou ženu držela stejně, a Siuan s ni škubala a řezala ji rozhodně stále slaběji, a ona sama ji každou chvíli ztluče do bezvědomí a pak jí vyrve všechny vlasy. Nyneiva vyjekla, když ji do lýtka prudce zasáhla špička nohy. Ta ženská kopala! Nyneiva se do ní pokusila vrazit koleno, ale v sukních to nebylo nijak snadné. Kopání nebylo správné!

Náhle si Nyneiva uvědomila, že se Siuan třese. Nejdřív si myslela, že pláče. Pak si uvědomila, že se směje. Zvedla se, odhrnula si z obličeje uvolněné pramínky vlasů – cop měla skoro celý rozpletený – a zamračila se dolů na druhou ženu. „Čemu se směješ? Mně? Jestli se...!“

„Ne tobě. Nám.“ Stále se otřásajíc veselím Siuan Nyneivu odstrčila. Siuan měla vlasy jako vrabčí hnízdo a prosté vlněné šaty, které na sobě měla teď, byly celé od prachu, vypadaly obnošené a na několika místech úhledně zalátané. Také byla bosá. „Dvě dospělý ženský, válí se tady jako... Tohle jsem neudělala od doby, co mi bylo... asi dvanáct. Napadlo mě, že teď potřebujem už jen to, aby mě tlustá Cian popadla za ucho a řekla mi, že děvčata se neperou. Slyšela jsem, že jednou srazila i opilýho sazeče. Nevím proč.“ Na chvíli dostala záchvat něčeho, co se velice podobalo hihňání, pak se uklidnila, vstala a oprášila si šaty. „Když budem mít problém, můžem ho vyřešit jako dospělé ženy.“ A opatrně: „Přesto je docela dobrý nápad, neprobírat Garetha Brynea.“ Trhla sebou, když se ze šatů stala plesová róba s černozlatou výšivkou kolem lemu a výstřih jí rychle klesl.

Nyneiva tam seděla a zírala na ni. Co by udělala jako vědma, kdyby našla dvě ženy, jak se takhle válejí v prachu? Odpověď její hněv udržovala spíš v mírném bublání. Siuan si zřejmě pořád neuvědomila, že v Tel’aran’rhiodu není třeba oprašovat se rukama. Strhla ruku, kterou si začala upravovat cop, a rychle vstala. Než zase stála, přes rameno jí už visel dokonale spletený cop a slušné dvouříčské šaty mohly být čerstvě vyprané.

„Souhlasím,“ řekla. Jakékoliv dvě ženy, které by takhle přistihla, by přinutila litovat, že se kdy narodily, ještě předtím, než by je přitáhla před ženský kroužek. Co to dělala, ohánět se takhle pěstmi jako nějaký hloupý muž? Nejdřív Cerandin – na tuhle událost nechtěla ani pomyslet, ale stalo se to – pak Latelle a teď tohle. Dostane se snad přes svůj blok tím, že bude pořád rozzlobená? Naneštěstí – nebo možná naštěstí – tahle myšlenka s její náladou nic neudělala. „Když budeme mít problém, můžem ho... probrat.“

„Což podle tebe znamená, že na sebe budeme křičet,“ procedila Siuan suše. „No, lepší než to druhý.“

„Nemusely bychom křičet, kdybys –!“ Zhluboka se nadechla a odtrhla zrak. Tohle nebyl dobrý nový začátek. Dech se jí zadrhl v hrdle a hlavu otočila zpátky k Siuan tak rychle, jako by s ní jen potřásla. Doufala, že to tak vypadalo. Jen na okamžik se v okně proti přes ulici objevil obličej. A jí se stáhl žaludek, bublina strachu a žhavý hněv, že se bála. „Myslím, že bychom se měly vrátit hned,“ řekla tiše.

„Vrátit se! Říkalas, že mě ten ohavný lektvar uspí aspoň na dvě hodiny, a my tu nejsme ani hodinu.“

„Čas tady funguje jinak.“ Byla to Moghedien? Ten obličej zmizel tak rychle, že to mohla být i žena, která se sem jenom na chvíli prosnila. Jestli to byla Moghedien, tak jí nesmějí – za žádných okolností nesmějí – dát najevo, že ji zahlédly. Musejí se dostat pryč. Bublina strachu, žhavý hněv. „Říkala jsem ti to. Den v Tel’aran’rhiodu může být hodina v bdělém světě, nebo naopak. Mu –“

„Já jedla vtipnou kaši dřív, holka. Nesmíš si myslet, že mě můžeš ukrátit. Naučíš mě všechno, co učíš ostatní, jak jsme se dohodly. Jít můžeme, až se probudím.“

Nebyl čas. Pokud to byla Moghedien. Siuan teď zase měla šaty z hedvábí a amyrlininu štólu a prsten s Velkým hadem, ale její výstřih byl kupodivu skoro nejnižší za celou dobu, co byla tady. Ter’angrialový prsten jí visel nad ňadry a nějak se stal součástí náhrdelníku ze čtvercových smaragdů.

Nyneiva se pohnula bez přemýšlení. Švihla rukou a popadla náhrdelník tak pevně, že jej Siuan strhla z krku. Siuan se rozšířily oči, ale jakmile spona povolila, žena zmizela a náhrdelník i s prstenem se Nyneivě vypařil z ruky. Jen okamžik hleděla na své prázdné prsty. Co se stane někomu, koho takhle vyhodí z Tel’aran’rhiodu? Poslala Siuan zpět do jejího spícího těla? Nebo někam jinam? Do nicoty?

Zachvátila ji panika. Jenom tady tak postává. Rychle jako myšlenka prchla a svět snů se kolem ní měnil.

Stála na špinavé uličce v malé vísce, kolem byly dřevěné domy a žádný neměl víc než jedno poschodí. Na vysoké žerdi povlával stříbrný lev Andoru a do široké řeky se napřahovalo jediné kamenné molo, kde nízko nad hladinou letělo hejno ptáků s dlouhými zobáky. Všechno to vypadalo trochu povědomé, a jí hodnou chvíli trvalo, než poznala, kde je. Jurene. V Cairhienu. A ta řeka byla Erinin. Právě tady se s Egwain a Elain nalodily na Okouna, což bylo plavidlo stejně špatně pojmenované jako Říční zmije, aby mohly pokračovat v cestě do Tearu. Teď jí to připadalo, jako kdyby to kdysi dávno četla v nějaké knize.

Proč skočila právě do Jurene? To bylo prosté, a odpověď přišla, jakmile si to pomyslela. Jurene bylo jediné místo, které znala dost dobře, aby tam mohla skočit i v Tel’aran’rhiodu, o němž si mohla být jistá, že ho Moghedien nezná. Byly tady asi hodinu ještě dávno předtím, než Moghedien zjistila, že Nyneiva vůbec existuje, a Nyneiva si byla jistá, že se o něm Egwain už nikdy nezmínila ani v Tel’aran’rhiodu, ani když byla vzhůru.

Ale zbývala další otázka. Vlastně jistým způsobem ta stejná. Proč Jurene? Proč nevystoupila ze sna, neprobudila se ve vlastní posteli, tak jak byla, pokud nebyla z mytí nádobí a drhnutí podlah navíc natolik unavená, aby prostě spala dál? Pořád ještě můžu vystoupit. Moghedien ji viděla v Salidaru, pokud to byla Moghedien. Moghedien teď znala Salidar. Můžu to říct Sheriam. Jak? Přiznat, že učí Siuan? Neměla se těch ter’angrialů dotknout, pokud nebyla se Sheriam a ostatními Aes Sedai. Jak se k nim Siuan dostávala, kdykoliv se jí zachtělo, to Nyneiva nevěděla. Ne, nebála se hodin navíc strávených po lokty v horké vodě. Bála se Moghedien. Hněv v ní zahořel tak prudce, až zatoužila po nějaké husí mochně ze svého tlumoku s bylinkami. Jsem tak... tak zatraceně unavená z toho, jak se pořád bojím.

Před jedním domkem byla lavice, z níž byl výhled na řeku. Nyneiva se posadila a zvažovala svou situaci ze všech stran. Bylo to směšné. Pravý zdroj byl nejasný. Usměrnila plamínek, jenž jí zatančil na dlani. Vypadala pevná – aspoň sobě tak připadala – ale přes ten kousíček ohně viděla řeku. Zavázala plamínek, a ten se vytratil jako mlha, jakmile skončila. Jak by se mohla postavit Moghedien, když se jí vyrovnala či ji v síle předčila i ta nejslabší novicka v Salidaru? Proto prchla sem, místo pryč z Tel’aran’rhiodu. Bála se a zlobila se na sebe, že se bojí, zlobila se příliš, aby dokázala jasně myslet a zvážit své slabosti.

Vystoupí ze sna. Ať už měla Siuan za lubem cokoliv, bylo to vyřízeno. Bude muset riskovat stejně jako Nyneiva. Při pomyšlení na další hodiny drhnutí podlah sevřela ruku na copu pevněji. Nejspíš to budou celé dny, a kromě toho možná i Sheriaminin proutek. Možná už ji dokonce nikdy nepustí k žádnému ze snových ter’angrialů, anebo vůbec k žádnému ter’angrialů. Strčí ji pod Faolain místo pod Theodrin. Konec studování Siuan a Leany, natož Logaina. Možná vůbec konec se studováním léčení.

Ve vzteku usměrnila další plamen. Byl-li o vlásek silnější, ona to nepoznala. Tolik ke snaze vybičovat svůj hněv v naději, že to pomůže s usměrňováním. „Nic na tom není, prostě jim jenom řeknu, že jsem viděla Moghedien,“ zamumlala si pro sebe a trhla se za cop tak prudce, až to zabolelo. „Světlo, ony mě strčí k Faolain. To bych radši umřela!“

„Ale zřejmě jí ráda běháš pro drobnosti.“

Ten posměšný hlas vytáhl Nyneivu z lavice, jako by ji někdo zvedl za ramena. Na ulici stála Moghedien, celá v černém, a vrtěla hlavou nad tím, co viděla. Nyneiva vší silou spletla štít z ducha a vrhla ho mezi druhou ženu a saidar. Tedy spíš snažila se ho vrhnout, bylo to jako sekat strom papírovou sekerou. Moghedien se dokonce usmála, než se vůbec obtěžovala Nyneivino tkanivo přeříznout, a to udělala tak ledabyle, jako by si smetla kousalku z tváře. Nyneiva na ni zírala, jako by dostala ránu palicí. Po tom všem to nakonec došlo takhle daleko. Jediná síla není k ničemu. Všechen ten hněv, co v ní bublal, nebyl k ničemu. Všechny její plány, její naděje, k ničemu. Moghedien se nenamáhala udeřit. Dokonce se ani neobtěžovala usměrnit vlastní štít. Tolik Nyneivou pohrdala.

„Bála jsem se, že sis mě všimla. Byla jsem neopatrná, když jste se se Siuan pokoušely navzájem zabít. Holýma rukama.“ Moghedien se opovržlivě zasmála. Něco tkala, líně, protože neviděla důvod ke spěchu. Nyneiva nevěděla, co to je, ale chtělo se jí křičet. Kypěl v ní hněv, ale strach otupoval její důvtip, jako by vrostla do země. „Občas mám dojem, že jste všechny příliš hloupé i na to, abyste se vůbec daly vycvičit, ty a ta bývalá amyrlin i všechny ostatní. Ale nemůžu dovolit, abys mě zradila.“ Tkanivo se blížilo k Nyneivě. „Zdá se, že je čas sebrat aspoň tebe.“

„Zadrž, Moghedien!“ křikla Birgitte.

Nyneivě spadla brada. Byla to Birgitte, jako bývala, v krátkém bílém kabátci a širokých žlutých kalhotách. Složitě spletený cop měla přehozený přes rameno a na stříbrném luku nasazený stříbrný šíp. To bylo nemožné. Birgitte už nebyla součástí Tel’aran’rhiodu, byla v Salidaru a dávala pozor, aby Nyneivu a Siuan nikdo nevyrušil, když spí za bílého dne, a nekladl zbytečné otázky.

Moghedien byla tak šokovaná, že prameny, které spletla, zmizely. Šok však vydržel jen chviličku. Z Birgittina luku vylétl zářící šíp – a vypařil se. Luk se vypařil. Něco jako by lučištnici popadlo, roztáhlo jí paže a zvedlo ji to ze země. Skoro vzápětí ji to svázalo, pevně jí to stáhlo zápěstí a kotníky, asi půl lokte nad zemí.

„Měla jsem zvážit možnost, že se objevíš.“ Moghedien se obrátila zády k Nyneivě a popošla blíž k Birgitte. „Líbí se ti tělo? Bez Gaidala Caina?“

Nyneivu napadlo, že usměrní. Jenže co? Dýka by tu ženskou ani nemusela škrábnout. Oheň by jí ani nemusel ožehnout suknice. Moghedien věděla, jak je tu Nyneiva bezmocná. Dokonce se na ni ani nepodívala. Kdyby přerušila pramen ducha vedoucí do ženy spící v jantaru, probudila by se v Salidaru a mohla by je varovat. Tvář měla zkroucenou skoro v pláči, když se podívala na Birgitte. Zlatovlasá žena tam visela a vzdorně hleděla na Moghedien. Moghedien ji na oplátku zvažovala jako řezbář zvažuje kus dřeva.

Jsem tu jenom já, pomyslela si Nyneiva. Stejně dobře bych vůbec nemusela umět usměrňovat. Jsem tu jenom já.

Zvednout nohu při prvním kroku bylo jako vytáhnout ji z hlubokého bláta, a druhý potácivý krok nebyl o nic snazší. Směrem k Moghedien. „Neubližuj mi,“ plakala Nyneiva. „Prosím. Neubližuj mi.“ Zamrazilo ji. Birgitte byla pryč. Teď tam stálo dítě tak tří čtyřleté, v krátkém bílém kabátku a širokých žlutých kalhotách, a hrálo si se stříbrným lukem velkým jako dětská hračka. Nyneiva klesla na kolena. Bylo těžké, plazit se v sukních, ale ona si nemyslela, že by dokázala zůstat stát. Nějak se jí to podařilo, natáhla prosebně ruku a kňourala. „Prosím. Neubližuj mi. Prosím. Neubližuj mi.“ Blíž a blíž se vlekla k Zaprodankyni, brouk s polámanýma nožičkami lezoucí v prachu.

Moghedien ji mlčky pozorovala, až nakonec řekla: „Kdysi jsem si myslela, že jsi silnější. Teď zjišťuji, že se mi na kolenou vážně líbíš. Tohle je dost blízko, holka. Ne že bych si myslela, že máš dost kuráže, aby ses pokusila vyrvat vlasy mně...“ Tahle představa ji zřejmě pobavila.

Nyneivě se chvěla ruka na dlaň od Moghedien. Musí to být dost blízko. Byla tu jenom ona. A Tel’aran’rhiod. V hlavě se jí utvořil obraz a tady byl, stříbrný náramek na její natažené ruce, stříbrné vodítko ho spojovalo se stříbrným obojkem kolem Moghedienina krku. Neměla v hlavě zafixovaný jen a’dam, ale i to, jak ho má Moghedien nasazený, součást Tel’aran’rhiodu, který měl takový tvar, jaký chtěla. Věděla něco o tom, co má očekávat. Už jednou měla náramek a’damu krátce nasazený, ve Falme. Zvláštním způsobem si uvědomovala Moghedien stejně, jako si uvědomovala své tělo, své pocity, dvakrát, jasně oddělené, ale obojí měla v hlavě. V jednu věc pouze doufala, protože Elain trvala na tom, že tomu tak je. Ta věc byla skutečně propojením, cítila zdroj skrze druhou ženu.

Moghedien prudce vymrštila ruku k obojku a zděšeně vyvalila oči. Vzteky a hrůzou. Vzteky víc než hrůzou, aspoň zpočátku. Nyneiva obojí cítila, skoro jako by ty pocity byly její vlastní. Moghedien musela velmi dobře vědět, co to vodítko a obojek je, nicméně se i tak snažila usměrnit. Nyneiva zároveň ucítila lehkou změnu v sobě, v a‘damu, jak se druhá žena snažila ohnout Tel’aran’rhiod podle sebe. Potlačit její pokus nebylo těžké. A'dam je propojoval a ona byla u ovládání. Vědět tohle věci usnadňovalo. Nyneiva nechtěla usměrnit tyto prameny, a tak nebyly usměrněny. Moghedien se stejně dobře mohla snažit zvednout holýma rukama horu. Hrůza přemohla vztek.

Nyneiva vstala a upevnila v duchu správný obraz. Moghedien uvázanou na a’damu si jenom nepředstavila, ona věděla, že Moghedien je uvázaná, stejně nepochybně, jako znala své jméno. Pocit přesunu, mravenčení, ale neustával. „Nech toho,“ řekla dost ostře. A'dam se nepohnul, ale jako by se neviditelně chvěl. Nyneiva pomyslela na to, jak se druhé ženě o tělo od ramen ke kolenům lehce otírají černé kopřivy. Moghedien se otřásla a křečovitě se nadechla. „Řekla jsem nech toho, nebo ti udělám něco horšího." – Posuv ustal. Moghedien ji ostražitě pozorovala. Stále tiskla stříbrný obojek, který měla kolem krku, a působila dojmem, že stojí na špičkách, připravená prchat.

Birgitte – dítě, které bylo či bývalo Birgitte – stála a zvědavě je pozorovala. Nyneiva vytvořila její obraz jako dospělé ženy. Holčička si strčila prstík do pusinky a začala si prohlížet maličký luk. Nyneiva rozzlobeně funěla. Bylo hodně těžké změnit někoho, kdo už zaujal nějaký tvar. A navrch k tomu Moghedien tvrdila, že umí udělat změnu stálou. Co ale mohla udělat, mohla také zrušit. „Vrať ji zpátky.“

„Jestli mě pustíš, tak –“

Nyneiva znovu pomyslela na kopřivy, a tentokrát to nebyl jen letmý dotek. Moghedien nasála vzduch skrze zaťaté zuby a třásla se jako prostěradlo ve vichru.

„To,“ řekla Birgitte, „byla ta nejděsivější věc, co se mi kdy stala.“ Znovu byla sama sebou, měla ten krátký kabátec a široké kalhoty, ale neměla luk a toulec. „Byla jsem dítě, ale zároveň to, co jsem já – moje skutečné já – byla jen jakási představa, kterou mělo dítě v hlavě. A věděla jsem to. Věděla jsem, že se budu jenom dívat, co se děje, a hrát si...“ Přehodila si zlatý cop zase přes rameno a přísně se na Moghedien podívala.

„Jak ses sem dostala?“ zeptala se Nyneiva. „Jsem ti vděčná, chápej, ale... jak?“

Birgitte se naposled kamenně podívala na Moghedien, pak otevřela kabátec a zalovila za výstřihem své haleny, odkud vytáhla zkroucený kamenný prsten na koženém řemínku. „Siuan se probudila. Jen na chvíli a ne úplně. Dost na to, aby zabručela, žes jí to sebrala. Když ses neprobudila taky, věděla jsem, že se muselo něco zvrtnout, tak jsem sebrala prsten a dopila to, cos namíchala Siuan.“

„Toho moc nezbylo. Jen sedlina.“

„Dost na to, abych usnula. Mimochodem, chutná to hrozně. Potom už to bylo snadný jako najít péřový tanečnice v Shiotě. Jistým způsobem je to skoro, jako bych byla –“ Birgitte se na okamžik odmlčela a znovu se zamračila na Moghedien. V ruce se jí opět objevil stříbrný luk a toulec stříbrných šípů u boku, po chvíli však opět zmizely. „Minulost je minulost a budoucnost čeká,“ prohlásila pevně. „Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když jsem si uvědomila, že jsou tu dvě ženské, co vědí, že jsou v Tel’aran’rhiodu. Věděla jsem, že ta druhá musí být ona, a když jsem dorazila a uviděla vás dvě... Vypadalo to, jako by tě už chytila, ale doufala jsem, že jestli ji zabavím, mohla bys něco vymyslet.“

Nyneiva cítila bodnutí hanby. Ji napadlo, že Birgitte opustí. Málem vymyslela jen tohle. Myslela na to jen chvíli a okamžitě to zavrhla, ale napadlo ji to. Jaká je zbabělá. Birgitte se určitě ani na chvíli nenechala ovládnout strachem. „Já...“ Slabá pachuť vařeného kočičího kapradí a drceného Černobýlu. „Skoro jsem utekla,“ řekla chabě. „Byla jsem tak vyděšená, že se mi jazyk přilepil na patro. Skoro jsem utekla a opustila tě.“

„Och?“ Nyneiva se v duchu kroutila, když ji Birgitte zvažovala. „Ale neutekla jsi, viď? Měla jsem vystřelit, než jsem promluvila, ale mně se nikdy nelíbilo střílet na lidi zezadu. Ani na ni. Stejně to ale fungovalo. Jenže co s ní uděláme teď?“

Moghedien rozhodně vypadala, že ovládla svůj strach. Nevšímajíc si stříbrného obojku kolem krku pozorovala Nyneivu a Birgitte, jako by ony byly zajatkyněmi, ne ona, a jako by zvažovala, co s nimi provede. Až na to, že se jí občas zachvěly ruce, jako by se chtěla poškrábat po těch kopřivách, vypadala jako sama černě oděná vážnost. Jenom díky a’damu Nyneiva věděla, že ta žena cítí strach, skoro jako blábolení, ale potlačené do tlumeného bzučení. Přála si, aby jí ta věc umožnila poznat, co si Moghedien myslí. Ale na druhé straně zase byla ráda, že nevidí do duše za těma chladnýma tmavýma očima.

„Než zvážíš něco... krutého,“ začala opatrně Moghedien, „pamatuj, že vím hodně věcí, co by ti mohly být užitečné. Pozorovala jsem ostatní Vyvolené, nahlédla do jejich plánů. Nestojí to za něco?“

„Pověz mi to, a já zvážím, jestli to za něco stojí,“ opáčila Nyneiva. Co by s tou ženou mohla udělat?

„Lanfear, Graendal, Rahvin a Sammael kují pikle spolu.“

Nyneiva krátce zatahala za vodítko a druhá žena se zapotácela. „To já vím. Pověz mi něco novýho.“ Tady ta žena byla zajatec, ale a’dam existoval jen tak dlouho, jak dlouho pobývaly v Tel’aran’rhiodu.

„Víš, že lákají Randa al’Thora k útoku na Sammaela? Ale až to udělá, najde tam i ostatní, čekají, aby ho chytili do pasti. Alespoň tam najde Graendal a Rahvina. Myslím, že Lanfear hraje jinou hru, o které ostatní nic nevědí.“

Nyneiva si vyměnila ustaraný pohled s Birgitte. Rand se tohle musí dozvědět. Dozví se to, jakmile si dneska v noci ona a Elain promluví s Egwain. Jestli se jim podaří dostat se k ter’angrialu na dost dlouho.

„Totiž,“ zamumlala Moghedien, „jestli bude žít dost dlouho, aby je našel.“

Nato Nyneiva popadla stříbrné vodítko v místě, kde se spojovalo s obojkem, a přitáhla si Zaprodankyni blíž k sobě. Tmavé oči se upřely do jejích, ale ona skrze a’dam cítila hněv a strach, který se zavrtěl a byl prudce udušen. „Poslouchej mě. Myslíš si, že nevím, proč předstíráš tuhle ochotnou spolupráci? Myslíš si, že když budeš mluvit dost dlouho, nechám si něco uklouznout a ty unikneš. Myslíš, že čím dýl tu mluvíme, tím těžší pro mě bude tě zabít.“ Tolik byla pravda. Zabít někoho chladnokrevně, dokonce jednoho ze Zaprodanců, bude těžké, možná těžší, než nač se vzmůže. Co bude s tou ženskou dělat? „Ale pochop tohle. Nedovolím ti jen něco naznačovat. Jestli se přede mnou pokusíš něco zatajit, tak ti udělám všechno, co kdy tebe napadlo, že uděláš mně.“ Vodítkem prošla hrůza, jako výkřik, z něhož tuhne krev v žilách, z hloubi Moghedieniny duše. Možná o a’damu nevěděla tolik, kolik si Nyneiva myslela. Možná věřila, že by Nyneiva mohla číst její myšlenky, kdyby to zkusila. „Takže, jestli víš něco o tom, co hrozí Randovi, něco navíc o Sammaelovi a ostatních, tak mi to řekni. Hned!“

Slova se Moghedien řinula z úst a ona neustále si jazykem zvlhčovala rty. „Al’Thor chce jít po Rahvinovi. Dneska. Dnes ráno. Protože si myslí, že Rahvin zabil Morgasu. Nevím, jestli to udělal nebo ne, ale al’Thor si to myslí. Jenže Rahvin Lanfear nikdy nevěřil. Nikdy nevěřil žádnému z nich. Proč by měl? Myslel si, že to všechno by mohla být past nastražená na něj, tak nastražil vlastní léčku. Nastavěl po celém Caemlynu ochrany, takže jestli tam nějaký muž usměrní třebas jiskřičku, dozví se to. Al’Thor vstoupí přímo tam. Skoro jistě už tam je. Myslím, že chtěl opustit Cairhien hned po východu slunce. Já s tím nemám nic společného. Nebyla to moje práce. Já –“

Nyneiva jí chtěla zacpat ústa. Ženě se strachy perlil pot na obličeji, z čehož se Nyneivě dělalo zle, ale bude-li muset poslouchat ten prosebný hlas příliš... Začala usměrňovat a napadlo ji, zda bude dost silná, aby to zadrželo Moghedienin jazyk, ale pak se usmála. Byla s Moghedien propojená a ovládala to. Moghedien málem vylezly oči z důlků, když Nyneiva spletla prameny, které jí zavřely ústa, a zavázala je. Pak Nyneiva dodala ještě špunty do uší, než se obrátila k Birgitte. „Co myslíš ty?“

„Elain to zlomí srdce. Svou matku miluje.“

„To já vím!“ Nyneiva se nadechla. „Budu plakat s ní a myslet vážně každou slzu, ale zrovna teď si musím dělat starosti kvůli Randovi. Myslím, že ona říká pravdu. Skoro to až cítím.“ Chytila stříbrné vodítko pod náramkem a zatřásla jím. „Možná je to tímhle a možná si to jenom představuju. Co myslíš ty?“

„Že je to pravda. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla jasně navrch nebo si myslela, že jí to projde. A ty jsi do ní určitě vtloukla strach ze Světla.“

Nyneiva se zamračila. Každé Birgittino slovo v ní vyvolalo další bublinku strachu. Nikdy nebyla moc statečná, pokud neměla navrch. Tohle ji docela vystihovalo. Vtloukla do Moghedien strach ze Světla. To udělala, a myslela vážně každé slovo, které řekla. Dát někomu pár facek, když to potřeboval, byla jedna věc, vyhrožovat mu mučením, chtít ho mučit, dokonce i Moghedien, bylo něco zcela jiného. A tady stojí ona a snaží se vyhnout tomu, co věděla, že musí udělat. Nikdy nebyla moc statečná, když neměla jasně navrch. Tentokrát byla bublinka strachu její vlastní. „Musíme ihned do Caemlynu. Aspoň já musím. S ní. Možná tady nedokážu usměrňovat dost silně, abych roztrhla papír, ale s a’damem můžu použít její sílu.“

„Z Tel’aran’rhiodu nedokážeš ovlivnit nic v bdělém světě,“ řekla Birgitte tiše.

„Já vím! Já vím, ale musím něco udělat.“

Birgitte zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. „Ó, Nyneivo, je to tak zahanbující, být ve spojení s takovým zbabělcem, jako jsi ty.“ Náhle se jí oči překvapeně rozšířily. „Toho tvého lektvaru už moc nezbylo. Myslím, že se prob –“ Uprostřed slova prostě zmizela.

Nyneiva se nadechla a rozvázala prameny kolem Moghedien. Nebo ji donutila to udělat. S a’damem se to dalo jen těžko poznat. Přála si, aby tu Birgitte ještě byla. Další pár očí. Někdo, kdo nejspíš znal Tel’aran’rhiod lépe, než ho ona kdy pozná. Někdo, kdo byl velmi udatný. „Uděláme si výlet, Moghedien, a ty mi budeš pomáhat, až se z tebe bude kouřit. Jestli mě něco překvapí... Stačí říct, že cokoliv se stane tý, která má nasazený tenhle náramek, stane se to i tý, co má obojek. Akorát že desetkrát silněji.“ Ošklivý výraz na Moghedienině tváři říkal, že Nyneivě věří. Což bylo docela dobře, jelikož to byla pravda.

Další hluboké nadechnutí, a Nyneiva začala vytvářet obraz jediného místa v Caemlynu, které znala natolik dobře, aby si ho pamatovala. Královský palác, kam ji vzala Elain. Rahvin musí být tam. Ale v bdělém světě, ne ve světě snů. Nicméně něco udělat musela. Tel’aran’rhiod kolem ní se změnil.