Oheň z nebes

12 Stará fajfka

Závan větru zvedl prach na Lugardské ulici, zachytil sametový klobouk Garetha Brynea a strhl mu ho z hlavy pod jeden z hrkotajících vozů. Železný okraj kola srovnal klobouk s tvrdým jílem ulice a nechal za sebou jen zploštělou trosku. Gareth na to chvíli hleděl, a pak šel dál. Stejně na něm bylo vidět dlouhé používání, řekl si. Sametový kabátec měl taky celý uprášený, ještě předtím, než dorazil do Murandy. Kartáčování už nepomáhalo, pokud se vůbec obtěžoval. Teď vypadal spíš hnědý než šedý. Měl si najít něco obyčejnějšího. Nevydal se na tu cestu kvůli taneční zábavě.

Vyhýbal se mnoha povozům rachotícím vyjetými kolejemi na ulici a nevšímal si nadávek vozků, které se za ním nesly – každý slušný kaprál zvládal lepší i ve spánku – a vstoupil do hostince s červenou střechou, zvaného U kozlíku. Malba na znamení dodávala jménu jasný výklad.

Šenk vypadal jako kterýkoliv šenk, co v Lugardu viděl. Vozkové a kupečtí strážní se tu tlačili spolu se stájníky, podkováři a dělníky, prostě tu byli nejrůznější muži a všichni se bavili nebo se smáli, jak nejhlasitěji mohli, přičemž popíjeli, kolik zvládali, s jednou rukou položenou na poháru a druhou se šmajchlovali se šenkýřkami. Vlastně se šenk skoro nelišil od šenků a taveren v mnoha jiných městech, i když ve většině bylo tišeji. Na stole na konci šenku křepčila a zpívala baculatá mladá žena v blůzce, která jako by jí měla každou chvíli spadnout, na údajnou melodii dvou fléten a dvanáctistrunné citery.

Bryne hudbě příliš nerozuměl, ale na chvíli se zastavil, aby ocenil píseň. Dívka by si vedla dobře v každém vojenském táboře, který kdy viděl. Ale ona by byla oblíbená, i kdyby krákala jako vrána. S tou blůzkou by si velmi brzy našla manžela.

Joni a Barim už byli tady. Joniho postava zaručovala, že budou mít stůl sami pro sebe, i přes Joniho prořídlé vlasy a obvaz, který měl pořád ještě kolem hlavy. Poslouchali, jak dívka zpívá. Nebo na ni aspoň civěli. Bryne položil mužům ruce na ramena a kývl směrem k bočním dveřím, vedoucím na dvůr před stájemi, kam za tři stříbrné grošíky odvedl mrzutě se tvářící pacholek jejich koně. Před rokem by Bryne za tolik peněz pořídil slušného koně. Potíže na západě a v Cairhienu působily zmatky v obchodech a v cenách.

Nikdo nepromluvil, dokud neprojeli městskou bránou a neocitli se na řídce používané silnici vinoucí se k severu k řece Storn. Silnice byla spíš jen široká blátivá stezka. Pak řekl Barim: „Byly tady včera, můj pane.“

Bryne to zjistil sám. Tři hezké mladé ženy pospolu, očividně cizinky, nemohly projít městem, jako byl Lugard, aniž by si jich někdo nevšiml. Tedy aspoň muži.

„Ony a ten ramenatej chlapík,“ pokračoval Barim. „Je docela možný, že tenhle Dalyn s nima byl, když vypálily Nemovic stodolu. No, ať je to kdo chce, všichni chvíli pobyli U devítispřeží, ale jenom tam něco popili a jeli dál. To domanský děvče, o kterým mi hoši vykládali, málem vyvolalo pěknou rvačku, jak se tak usmívalo a vlnilo, ale pak všechny znova úplně stejně uklidnila. Ať shořím, rád bych se s tou domanskou ženskou potkal.“

„Doslechl ses, kudy odjeli, Barime?“ zeptal se Bryne trpělivě. Tohle zjistit nedokázal.

„Ehm, ne, můj pane. Ale slyšel jsem, že tudy projížděla spousta bělokabátníků, a všichni mířili na západ. Myslíš, že starej Pedron Niall má něco v pácu? Třeba v Altaře?“

„To už není naše věc, Barime.“ Bryne věděl, že tentokrát dostala jeho trpělivost trhliny, avšak Barim byl dost starý voják, aby se držel důležitých věcí.

„Vím, kam odjeli, můj pane,“ ozval se Joni. „Na západ po Jehannanský silnici, a podle toho, co jsem slyšel, hodně spěchali.“ Mluvil ustaraně. „Můj pane, našel jsem dva kupecký strážný, co bejvali v gardě, a popil s nima. Náhodou byli ve špeluňce zvaný U dobrý noční projížďky, když ta holka, Mara, přišla dovnitř a sháněla se po práci zpěvačky. Nedostala ji – nechtěla ukázat nohy tak, jak to zpěvačky dělaj na těchhle místech, ale kdo by jí to dával za vinu? – a pak odešla. Z toho, co mi říkal Barim, hnedka nato všichni vyrazili na západ. Nelíbí se mi to, můj pane. Ona není ten druh holky, co by sháněla práci na místě, jako je tohle. Myslím, že se snaží dostat od toho Dalyna.“

Zvláštní, i přes bouli na hlavě Joni nechoval ke trojici mladých žen žádnou zášť. Podle jeho názoru, který od chvíle, kdy se vydali na cestu, nejednou vyjádřil, byly ty tři dívky v nějakých nesnázích a bylo třeba jim pomoci. Bryne tušil, že kdyby ty tři mladé ženy chytil a odvedl je zpátky na své panství, Joni by ho požádal, aby je předal Joniho dcerám, které by se o ně postaraly.

Barim ale nic takového necítil. „Ghealdan.“ Mračil se. „Nebo možná Altara nebo Amadicie. Jestli je potáhnem zpátky, bude to jako políbit Temného. Kvůli stodole a pár kravám mi to přijde jako moc velká námaha.“

Bryne neříkal nic. Sledovali tu dívku až sem, a Murandy nebylo pro Andořany zrovna nejlepší místo. Příliš mnoho pohraničních šarvátek po příliš dlouhou dobu. Jenom hlupák by se honil do Murandy kvůli očím nějaké křivopřísežnice. O kolik větší hlupák by ji sledoval přes půl světa?

„Ti hoši, co jsem s nima mluvil,“ promluvil Joni ostýchavě. „Můj pane, zřejmě dost starejch kluků, co – co pod váma sloužili, poslali pryč.“ Povzbuzen Bryneovým mlčením pokračoval. „Je tam spousta novejch maníků. Spousta. Tihle hoši říkali, že nejmíň čtyry nebo pět na každýho, kterýmu řekli, že už není žádanej. Taková sorta, co spíš víc trablů vyvolá, než zarazí. Taky jich je pár, co si říkaj Bílí lvi, a odpovídaj se jenom tomu Gaebrilovi –“ odplivl si, aby ukázal, co si o tom myslí – „a taky je tam ňáká banda, co vůbec nepatří ke gardě. Žádný rodový rekruti. Pokud můžou říct, tak tenhle Gaebril má pod svým velením desetkrát víc ozbrojenců, než slouží v gardě, a ti všichni přísahali andorskýmu trůnu, ale ne královně.“

„To už taky není naše věc,“ prohlásil Bryne stroze. Barim měl jazyk nacpaný za tváří, jako to dělal vždy, když věděl něco, co nechtěl říci, či si nebyl jist, zda je to dost důležité. „Co je to, Barime? Ven s tím, člověče."

Chlapík s ošlehanou tváří na něj chvíli jen užasle civěl. Barim nikdy nepřišel na to, jak Bryne ví, že něco skrývá. „No, můj pane, některý lidi, co jsem s nima mluvil, říkali, že některý z těch bělokabátníků včera se moc vyptávali. Na holku, co na ni sedl popis týhle Mary. Chtěli vědět, kdo je a kam šla. Nějak tak. Slyšel jsem, že se o ni začali vážně zajímat potý, co zjistili, že odešla. Jestli po ní jdou, tak by ji mohli pověsit dřív, než ji najdem. Když budou mít moc práce s tím, aby ji chytili, tak se nejspíš nebudou moc vyptávat, aby zjistili, jestli je opravdu temná družka. Nebo kvůli čemu že to po ní jdou.“

Bryne se zamračil. Bělokabátníci? Co můžou chtít děti Světla od Mary? Nikdy neuvěří, že je to temná družka. Ale zase viděl v Caemlynu viset jednoho mladíka s dětskou tvářičkou, temného druha, který v ulicích učil děti o slávě Temného – Velikého pána Temnoty, tak ho nazýval. Ten mládenec jich za tři roky devět zabil, aspoň tolik bylo odhaleno, když se zdálo, že by ho mohly udat. Ne. To děvče není žádná temná družka, na to klidně vsadím krk. Bělokabátníci podezírali snad každého. A jestli si vzali do hlavy, že utekla z Lugardu, aby se jim vyhnula...

Pobídl Běžníka do klusu. Klabonosý kaštanový valach nebyl ohnivý, ale měl výdrž a odvahu. Druzí dva koně ho brzy dohonili. Když jeho společníci viděli, jakou má náladu, neříkali nic.

Asi dvě míle od Lugardu zahnul Bryne do dubového a kalinového houští. Tady se na mýtince pod hustými, rozložitými dubovými větvemi utábořil zbytek jeho mužů. Hořelo tu ještě několik ohýnků, z nichž však nestoupal téměř žádný dým. Využívali každé příležitosti, aby si mohli uvařit teplý čaj. Někteří podřimovali. Spánek byla další věc, k níž si starý voják nikdy nenechal ujít příležitost.

Ti, co byli vzhůru, probudili ostatní a všichni k němu vzhlédli. Bryne tam jen chvíli seděl na koni a prohlížel si je. Šedé vlasy a holé lebky a vrásčité tváře. Přesto však byli stále tvrdí a schopní, ale i tak... Byl hlupák, když riskoval cestu do Murandy jen proto, že se potřeboval dozvědět, proč jedna žena porušila přísahu. Když po ní možná jdou i bělokabátníci. Nedalo se určit, kam až se dostanou, než skončí. Kdyby se vrátil teď, netrvalo by ani měsíc, než znovu spatří Korské Prameny. Pokud pojede dál, mohla honba docela dobře skončit až u Arythského oceánu. Měl by tyto muže, a sebe, odvést domů. Měl by. Neměl právo je žádat, aby se pokoušeli vyrvat ty dívky z rukou bělokabátníků. Měl by přenechat Maru bělokabátnické spravedlnosti.

„Pojedeme na západ,“ oznámil a muži začali okamžitě vstávat, hasit ohně čajem a přivazovat kotlíky k sedlům. „Budeme si muset pospíšit. Chci je chytit v Altaře, jestli to půjde, ale pokud ne, tak se nedá říci, kam až nás to zavede. Mohli byste navštívit Jehannan nebo Amador nebo Ebú Dar, než skončíme.“ Zasmál se. „Jestli pojedeme až do Ebú Daru, zjistíte, jak tvrdí jste. Jsou tam taverny, kde by šenkýřky stáhly Illiánce z kůže a bělokabátníka pro legraci narazily na kůl.“

Muži se zasmáli hlasitěji, než si vtip zasloužil.

„S tím si hlavu lámat nebudem, můj pane,“ chichotal se Thad a strkal cínový pohárek do sedlové brašny. Tvář měl vrásčitou jako pomačkanou vydělanou kůži. „No, slyšel jsem, že ses jednou srazil se samotnou amyrlin, a –“ Jar Silvin ho kopl do kotníku a stařík se prudce otočil k mladšímu muži – šedovlasému, ale přesto mladšímu – se zaťatou pěstí. „Pročs to udělal, Silvine? Chceš skončit s rozbitou hlavou, nebo jenom – Co?“ Výhružné a zamračené pohledy, které po něm Silvin a někteří další vrhali, konečně uhodily na správnou strunu. „Oh. Aha, no jo.“ Náhle se plně věnoval prohlídce podpínky na sedle, ale nikdo se už nesmál.

Bryne se přinutil uvolnit. Už bylo načase přenést se přes minulost. Jenom to, že žena, s níž se dělil o postel – a víc, jak si myslíval – jenom to, že se na něj tato žena dívala, jako by ho vůbec neznala, ještě nebyl důvod, aby přestal vyslovovat její jméno. Jenom to, že ho vyhostila z Caemlynu pod hrozbou smrti za to, že jí poskytl radu, kterou jí přísahal poskytnout... Jestli se s tímhle urozeným pánem Gaebrilem, co se tak najednou objevil v Caemlynu, dostane do nějaké kaše, tak už to nebyla jeho věc. Řekla mu hlasem vyrovnaným a chladným jako ledová plocha, že jeho jméno již nesmí být v paláci nikdy proneseno, že jen jeho dlouhá služba jí zabránila, aby ho za velezradu poslala na popravčí špalek. Za velezradu! Potřeboval zvednout náladu, zvlášť jestli se z tohohle vyklube dlouhá štvanice.

Přehodil nohu přes vysokou hrušku svého sedla, vytáhl fajfku a váček na tabák a fajfku si pečlivě nacpal. Hlavička byla vyřezaná do tvaru hlavy divokého býka, jenž měl jako obojek Růžovou korunu Andoru. Po tisíc let to byl znak rodu Bryneů. Síla a odvaha ve službách královen. Potřeboval novou fajfku. Tahle byla už stará.

„Nevyšel jsem z toho tak dobře, jak jste nejspíš slyšeli.“ Sehnul se dolů a jeden z mužů mu podal větvičku připálenou od ohně, pak se narovnal a zabafal z fajfky. „Bylo to asi před třemi lety. Amyrlin konala pouť. Do Cairhienu, Tearu, Illianu a skončila v Caemlynu, před návratem do Tar Valonu. V té době jsme měli potíže s murandskými hraničními pány – jako obvykle.“ Zazvučel smích. Všichni si odsloužili nějakou dobu na murandské hranici. „Poslal jsem sem dolů pár gardistů, aby Muranďany postavili do latě a vysvětlili jim, komu patří ovce a krávy na naší straně hranice. Nikdy by mě nenapadlo, že se o to amyrlin začne zajímat.“ Její pozornost tedy rozhodně upoutal. Přípravy na cestu ještě probíhaly, ale pomaleji.

„Siuan Sanche a Elaida se zavřely s Morgasou –“ Tak, teď řekl její jméno znovu, a ani to nebolelo. „– a když vyšly ven, Morgasa byla napůl jako bouřkový mrak a z očí jí šlehaly blesky, a napůl jako desetiletá holčička, kterou přivedli před matku, protože ukradla pár koláčků. Je to tvrdá ženská, ale mezi Elaidou a amyrlin...“ Potřásl hlavou a oni se zasmáli. Pozornost Aes Sedai byla jednou z věcí, které urozeným pánům a vladařům rozhodně nezáviděli. „Nařídila mi, abych z hranice s Murandy okamžitě odvolal všechny oddíly. Požádal jsem ji, aby to se mnou probrala v soukromí, a Siuan Sanche po mně hned skočila. Před polovinou dvora mě seřvala jako čerstvýho rekruta. Říkala, že jestli nedokážu udělat, co se mi řekne, tak se hodím leda na návnadu rybám.“ Musel ji prosit o odpuštění, než s ním skončila – přede všemi, za to, že se snažil dělat to, co přísahal, že bude dělat – ale to nebylo nutné dodávat. Na konci si dokonce nebyl jist, zda by nechala Morgasu, aby mu setla hlavu, nebo by to udělala sama.

„To musela chtít chytit pěkně velkou rybu,“ zasmál se kdosi, a ostatní se přidali.

„Konečný výsledek byl ten,“ pokračoval Bryne, „že ze mě stáhla kůži a gardisti dostali rozkaz stáhnout se z hranice. Takže jestli ode mě čekáte, že vás v Ebú Daru budu chránit, tak si pamatujte, že podle mého názoru by ty šenkýřky pověsily amyrlin na slunce uschnout hned vedle nás.“ Muži zařvali smíchy.

„Zjistil jsi někdy, kvůli čemu to všechno bylo, můj pane?“ chtěl vědět Joni.

Bryne zavrtěl hlavou. „Nějaká záležitost Aes Sedai, nejspíš. Ony takovým, jako jste vy, neřeknou, co mají za lubem.“ To si také vysloužilo pár uchechtnutí.

Nasedali s hbitostí, která odporovala jejich létům. Někteří nejsou o nic starší než já, pomyslel si suše. Jsem příliš starý, abych se honil za hezkýma očima, mladýma tak, že by mohly patřit mé dceři, pokud ne vnučce. Chci jenom vědět, proč porušila přísahu, řekl si důrazně. Jenom to.

Zvedl ruku a dal signál, aby vyrazili na cestu. Zamířili k západu a zanechávali za sebou zvířený prach. Budou muset jet hezky rychle, aby je dohonili. Ale chytit je rozhodně chtěl. V Ebú Daru nebo v Jámě smrti, on si je najde.