17 Cesta na západ

Když přišla služebná s čepci, Elain ležela na posteli v bílé hedvábné košili s mokrým ručníkem přes oči a Nyneiva předstírala, že zašívá lem světle zelených šatů, které předtím měla Elain na sobě. Každou chvíli se píchla do palce. Nikdy by to nikomu nepřiznala, ale nebyla v šití příliš dobrá. Měla na sobě samozřejmě svoje šaty – komorné se neparádí jako urozené paní – ale vlasy si nechala rozpuštěné. Bylo jasné, že nějakou dobu nehodlá opustit pokoj. Šeptem služtičce poděkovala, aby nevzbudila svou paní, a vtiskla jí do ruky další stříbrňák s opakovaným příkazem, že její paní nemají za žádných okolností rušit.

Jakmile se dveře s cvaknutím zavřely, Elain vyskočila na nohy a začala zpod postelí tahat rance. Nyneiva odhodila hedvábné šaty a dala ruce za záda, aby mohla porozepínat knoflíčky. Ve chvilce měly všechno připraveno. Nyneiva byla v zeleném suknu a Elain v modrém, s ranci na zádech. Nyneiva nesla tlumok s bylinkami a penězi, Elain pak v prostěradle zabalené kazety. Hluboké ohnuté okraje čepců jim zakrývaly tváře tak dokonale, až si Nyneiva pomyslela, že by mohly projít rovnou kolem Galada, aniž by je poznal, zvlášť když měla rozpuštěné vlasy. Cop si určitě pamatoval. Paní Jharenová by však mohla zastavit dvě cizí ženy, přicházející shora s naditými ranci.

Zadní schodiště vedlo dolů a ven z hostince – úzké kamenné schody tisknoucí se ke stěně. Nyneiva na okamžik pocítila soucit s Tomem a Juilinem, že po nich museli vláčet těžké truhlice, ale pozornost soustředila hlavně na dvůr a břidlicovou střechu kamenné stáje. Ve stínu pod kočárem ležel žlutý pes a chránil se před již rostoucím vedrem, ale všichni podomci byli uvnitř. Občas bylo v otevřených dveřích stáje vidět nějaký pohyb, ale ven nikdo nevyšel. Také tam byl stín.

Rychle přeběhly přes dvůr do uličky mezi stájemi a vysokým kamenným plotem. Již tak dost úzkou uličkou právě rachotila kára s hnojem, značně obletovaným mouchami. Nyneiva tušila, že Elain obklopuje záře saidaru, i když ji sama neviděla. Ona sama doufala, že se pes nerozhodne zaštěkat a že z kuchyně a ze stájí nikdo nevyjde. Použití jediné síly nebyl způsob, jak se odněkud nenápadně dostat, a kdyby se musely vymluvit, nechaly by tak jasnou stopu pro Galada.

Na hrubé dřevěné brance na konci uličky byla jenom závora, a úzká ulice za ní, lemovaná prostými kamennými domy většinou s doškovými střechami, byla prázdná, jen hrstka chlapců hrála nějakou hru, která se zřejmě sestávala z toho, že se jeden druhého snažil praštit pytlíkem fazolí. Jediný dospělý v dohledu byl muž krmící holuby v holubníku na střeše naproti, a ten byl až po ramena ponořen v padacích dvířkách. Ani on, ani hoši se na ně nepodívali, když zavřely branku a vydaly se klikatou ulicí, jako by měly naprosté právo tu být.

Ušly dobrých pět mil na západ od Siendy po zaprášené silnici, než je dohonili Tom s Juilinem. Tom řídil něco, co vypadalo jako cikánský vůz, až na to, že tento vůz byl jednobarevný, špinavě zelený, a barva se z něj loupala ve velkých kusech. Nyneiva byla vděčná, když mohla nacpat ranec pod kozlík a vyškrábat se vedle kejklíře, ale už méně ji potěšil pohled na Juilina jedoucího na Číhalovi. „Říkala jsem, abyste se nevraceli do hostince,“ řekla mu a zapřísáhla se, že jestli se podívá na Toma, něčím ho praští.

„Nevracel jsem se,“ prohlásil, aniž by tušil, že se právě uchránil bolavé hlavy. „Řekl jsem hlavnímu stájníkovi, že moje paní chce čerstvé ovoce z venkova, a s Tomem jsme je šli sehnat. Takové nesmysly si někdo, kdo ne –“ Odmlčel se a odkašlal si, když na něj Elain, sedící po Tomově druhém boku, vrhla chladný, bezvýrazný pohled. Občas zapomínal, že je vskutku královské krve.

„Museli jsme si vymyslet nějaký důvod, proč odcházíme z hostince a ze stájí,“ dodával Tom a práskl bičem do koní. „Vy dvě jste nejspíš odešly do svýho pokoje kvůli mrákotám nebo tak, teda aspoň urozená paní Morelin, ale podomci by se divili, proč se potulujeme v tom vedru, místo abychom zůstali hezky v chládku na seníku, když nemáme nic na práci, a třeba si dali džbán piva. Teď jim třeba nebudeme stát za zmínku.“

Elain se na Toma vážně podívala – nepochybně za ty „mrákoty" – a on předstíral, že to nevidí. Možná ani neviděl. Muži dokázali být slepí, když se jim to hodilo. Nyneiva si hlasitě odfrkla. To mu uniknout nemohlo. Po tomhle rozhodně zapráskal bičem nad hlavou silněji. Byla to všechno jenom výmluva, aby se mohli střídat v jízdě na koni. To byla další věc, kterou muži dělali. Vymýšleli si výmluvy, aby mohli dělat přesně to, co dělat chtěli. Aspoň se teď na něj Elain maličko mračila, místo aby se culila.

„Včera v noci jsem zjistil taky ještě něco jinýho,“ pokračoval po malé chvíli Tom. „Pedron Niall se snaží sjednotit státy proti Randovi."

„Ne že bych tomu nevěřila, Tome,“ poznamenala Nyneiva, „ale jak jsi to zjistil? Pochybuju, že by ti to nějakej bělokabátník jen tak řekl.“

„Příliš mnoho lidí říká tu samou věc, Nyneivo. V Tearu je falešnej Drak. Falešnej Drak, a nikdo neřekne ani zbla o proroctvích o pádu Tearského Kamene nebo o Callandoru. Tenhle chlapík je nebezpečnej, a státy by se měly sjednotit tak, jako to udělaly za aielský války. A kdo jinej by je měl víst proti tomuhle falešnýmu Drakovi než Pedron Niall? Když tolik lidí říká to samý, lidi nahoře si myslí to stejný, a v Amadicii dokonce ani Ailron nevysloví nějakou myšlenku, aby se nejdřív nezeptal Nialla.“

Starý kejklíř vždycky nějak dokázal dát dohromady klepy a pomluvy a velmi často pak přijít se správnými odpověďmi. Ne, není to kejklíř, musí si to pamatovat. Ať už o sobě tvrdil cokoliv, býval dvorním bardem, a nejspíš takové intriky, jaké vplétal do svých příběhů, viděl z první ruky. Možná se do nich i sám trošku omočil, jestli býval Morgasiným milencem. Úkosem se na něj podívala, na jeho ošlehanou tvář s huňatým bílým obočím, na dlouhé kníry, stejně sněhobílé, jako měl vlasy. Ženský vkus byl prostě nevypočitatelný.

„Není to, jako bychom něco takového nemohly čekat.“ Nikdy ji to nenapadlo. Ale mělo.

„Máti bude Randa podporovat,“ prohlásila Elain. „Vím, že bude. Zná proroctví. A má stejně velký vliv jako Niall.“

Tom lehce zavrtěl hlavou, čímž přinejmenším to poslední popřel. Morgasa vládla bohatému státu, ale bělokabátníci byli v každé zemi a z každé země. Nyneiva si uvědomila, že v budoucnu hodlá věnovat tomu, co Tom říká, větší pozornost. Možná skutečně věděl tolik, kolik předstíral. „Takže ty si myslíš, že jsme měly nechat Galada, aby nás doprovodil do Caemlynu?“

Elain se předklonila, aby na ni přes Toma vrhla varovný pohled. „To rozhodně ne. Například si nemůžeme být jisté, že by se tak rozhodl. A navíc...“ Narovnala se, takže ji Nyneiva přes kejklíře neviděla. Vypadalo to, jako by mluvila k sobě, jako by si něco připomínala. „Navíc, jestli se máti opravdu obrátila proti Věži, chci se s ní nějakou dobu bavit jedině přes dopisy. Možná nedokáže usměrňovat, ale já se proti ní nehodlám postavit, dokud ze mě nebude hotová Aes Sedai. Pokud vůbec.“

„Silná ženská,“ přitakal Tom pobaveně. „Morgasa by tě hezky rychle naučila způsobům, Nyneivo.“ Nyneiva si znovu hlasitě odfrkla – za vlasy, volně splývající na ramena, se nemohla pořádně zatahat – ale ten starý blázen se na ni jen zazubil.

Slunce stálo hezky vysoko, když dorazili ke zvěřinci, jenž stále tábořil přesně tam, kde jej zanechali, na mýtině u cesty. Stále panovalo vedro a duby vypadaly trochu povadle. Až na koně a velké šedé kňouro-koně byla zvířata hezky zpátky v klecích a lidé někde z dohledu, nepochybně ve vozech, které se příliš nelišily od toho jejich. Nyneiva a ostatní slezli z kozlíku, než se objevil Valan Luca, stále v té směšné červené pláštěnce.

Tentokrát nebyly žádné květnaté řeči, žádné klanění s máváním pláštěnkou. Lucovi se rozšířily oči, když poznal Toma a Juilina, a zúžily při pohledu na skříňový povoz za nimi. Sklonil se a zadíval se pod okraj čepců. Jeho úsměv rozhodně nebyl nijak příjemný. „Takže jsme spadli z výšky, co, má paní Morelin? Nebo jsme možná nikdy nebyli nahoře. Ukradlas kočár a nějaké šaty, že? No, já bych nerad viděl takové hezké čelo s vypáleným cejchem. Tohle se tady dělá, pro případ, že bys to nevěděla, pokud ne něco horšího. Takže jelikož se zdá, že tě objevili – proč jinak bys utíkala? – tak ti dobře radím, abys spěchala dál, jak nejrychleji to půjde. Jestli chceš svůj zatracenej groš zpátky, tak je někde na silnici. Hodil jsem ho za tebou, a pro mě za mě tam může ležet třeba do Tarmon Gai’donu.“

„Chtěl jsi patrona,“ promluvila Nyneiva, když se odvracel pryč. „Můžeme být tvými patronkami.“

„Vy?“ ohrnul pysky Luca. Zastavil se však. „I když by mi pár mincí, ukradených z váčku nějakého urozeného pána, pomohlo, nepřijmu kradené –“

„Zaplatíme tvé výlohy, mistře Luco,“ přerušila ho Elain svým chladným, pyšným tónem, „a nadto sto zlatých marek, pokud s tebou budeme moci cestovat do Ghealdanu a pokud budeš souhlasit s tím, že se zastavíš až za hranicí.“ Luca na ni zíral a jazykem si přejížděl po zubech.

Nyneiva tiše zasténala. Sto marek, a ve zlatě! Sto stříbrných by jeho výlohy snadno pokrylo, celou cestu do Ghealdanu i dál, ať už ti takzvaní kňouro-koně žerou cokoliv.

„Tolik jste ukradly?“ zeptal se Luca opatrně. „Kdo po vás jde? Bělokabátníky ani vojsko riskovat nebudu. Ti by nás strčili do vězení a nejspíš by pobili zvířata.“

„Můj bratr,“ odvětila Elain, než mohla Nyneiva rozzlobeně popřít, že kradly. „Zatímco jsem byla pryč, zřejmě byla domluvena svatba, a bratra poslali pro mne. Nehodlám se vracet do Cairhienu, abych se provdala za muže o hlavu menšího, třikrát těžšího a třikrát staršího než jsem já.“ Líčka jí zrudla v mírné napodobenině spravedlivého hněvu. Odkašlání pak bylo téměř dokonalé. „Můj otec sní o tom, že usedne na Sluneční trůn, pokud získá dost silnou podporu. Já sním o rusovlasém Andořanovi, za něhož se provdám, ať můj otec říká cokoliv. A to, mistře Luco, je všechno, co o mně potřebuješ vědět, ba víc.“

„Možná jsi, kdo tvrdíš, že jsi,“ pronesl Luca, „a možná ne. Ukaž mi ty peníze, co tvrdíš, že mi dáš. Za sliby si moc vína nekoupím.“

Nyneiva rozzlobeně hrábla do tlumoku pro nejnaditější měšec a zatřásla jím. Pak ho zase nacpala do tlumoku, když po něm Luca sáhl. „Dostaneš, co potřebuješ, až to budeš potřebovat. A sto marek po tom, co dorazíme do Ghealdanu.“ Sto marek ve zlatě! Budou muset najít bankéře a využít ty směnky, jestli bude Elain takhle pokračovat.

Luca kysele zavrčel. „Ať už jste to ukradly nebo ne, pořád před někým utíkáte. Nebudu kvůli vám riskovat svůj podnik, ať už tobude vojsko nebo nějaký cairhienský panáček, kdo vás přijde hledat. Ten urozený pán by mohl být horší, kdyby si myslel, že jsem unesl jeho sestru. Budete muset splynout.“ Na rtech se mu objevil znovu ten nepříjemný úsměv. Na ten stříbrný groš očividně nehodlal zapomenout. „Každý, kdo se mnou putuje, musí něco dělat, takže vy taky, jestli nechcete vyčnívat. Kdyby se ostatní dozvěděli, že za cestu platíte, mluvili by, a to byste nechtěli. Čištění klecí bude stačit. Koňáci si vždycky stěžují, když to musejí dělat. Dokonce najdu ten groš a vrátím vám ho jako plat. Ať nikdo neříká, že Valan Luca není velkorysý."

Nyneiva už chtěla zcela jasně říci, že mu nebudou platit cestu do Ghealdanu, aby u toho ještě pracovali, když jí Tom položil ruku na rameno. Beze slova se sehnul, sebral ze země pár oblázků a začal s nimi žonglovat, se šesti v kruhu.

„Mám žongléře,“ pravil Luca. Ze šesti kamínků bylo osm, pak deset, potom tucet. „Nejsi špatný.“ Kruh se změnil ve dva propletené. Luca si zamnul bradu. „Možná bych pro tebe mohl něco najít.“

„Taky umím polykat oheň,“ řekl Tom a nechal kamínky spadnout, „vystupovat s noži,“ roztáhl prázdné ruce a pak Lucovi vytáhl oblázek z ucha, „a dělám ještě pár dalších věcí.“

Luca potlačil úsměv. „To jsi ty, ale co ostatní?“ Vypadalo to, že se na sebe zlobí, že ukázal nadšení či pochvalu.

„Co je to?“ zeptala se Elain ukazujíc prstem.

Na dvě vysoké tyče, které předtím Nyneiva viděla stavět, s plošinou nahoře a pevně nataženým provazem přes vzdálenost třiceti kroků mezi nimi. Z obou plošin visel provazový žebřík.

„To je Sedrinův přístroj,“ opáčil Luca a pak zavrtěl hlavou. „Sedrin je provazochodec, oslňuje výstupy dva sáhy ve vzduchu na tenkém laně. Blázen.“

„Umím na tom chodit,“ sdělila mu Elain. Tom ji chytil za ruku, když si stáhla čepec a vyrazila kupředu, ale ona jen lehce zavrtěla hlavou a usmála se, a on se stáhl.

Luca jí však zastoupil cestu. „Poslouchej, Morelin, nebo jak se to vlastně jmenuješ, možná máš příliš hezké čelo, aby tě ocejchovali, ale hlavně máš moc hezký krček, aby sis jen tak srazila vaz. Sedrin věděl, co dělá, a teprve před hodinou jsme ho pohřbili. Proto jsou všichni ve vozech. Ovšem, včera v noci moc pil, když nás vyhnali ze Siendy, ale viděl jsem ho chodit po laně i s břichem plným kořalky. Něco ti povím. Ty klece čistit nemusíš. Jdi si do svého vozu a všem řekneme, že jsi moje holka. Bude to, samozřejmě, jenom tak.“ Z jeho protřelého úsměvu však bylo zřejmé, že doufá ve víc, než jenom povídačku.

Elainin úsměv na oplátku ho málem obalil jinovatkou. „Děkuji ti za nabídku, mistře Luco, ale kdybys laskavě ustoupil...“ Musel, jinak by přešla přímo přes něj.

Juilin drtil svůj válcový klobouk, a když Elain začala šplhat po provazovém žebříku, majíc menší potíže se suknicemi, narazil si ho zpátky na hlavu. Nyneiva věděla, co dívka dělá. Muži to taky měli pochopit, přinejmenším Tomovi to snad došlo, ale přesto se tvářil, že je připraven vrhnout se kupředu a chytat ji, kdyby náhodou spadla. Luca přistoupil blíž, jako by ho napadlo to samé.

Elain chvíli stála na plošině a uhlazovala si šaty. Pak, půvabně si přidržujíc suknice, jako by si je nechtěla ušpinit od bláta, vykročila na tenký provaz. Klidně mohla kráčet přes ulici. Nyneiva věděla, že jistým způsobem taky kráčí. Nemohla vidět záři saidaru, ale věděla, že Elain mezi plošinami upletla stezku, nepochybně z pramenů vzduchu, tvrdou jako z kamene.

Náhle Elain dala ruce dolů a dvakrát se zatočila, přičemž jí havraní vlasy zavlály a ve slunci se zaleskly její hedvábné punčochy. Na kratičkou chvilku, když se narovnávala, jako by se jí suknice otřely o plochý povrch, než je zase zvedla. Dva kroky ji dostaly na druhou plošinu. „Dělal tohle mistr Sedrin, mistře Luco?“

„Dělal salta,“ křikl v odpověď Luca. Tiše pak dodal: „Ale neměl takové nohy. Urozená paní! Cha!“

„Nejsem jediná, kdo tohle umí.“ Zavolala Nyneivu. „Juilin a –“ Nyneiva zuřivě zavrtěla hlavou. I kdyby se jí náhodou povedlo usměrňovat, jejímu žaludku by se visuté lano líbilo asi stejně jako rozbouřené moře. „– a já jsme to dělali mockrát. Pojď jsem, Juiline. Ukaž mu to.“

Chytač zlodějů se tvářil, jako by raději čistil klece holýma rukama. Lví klece, se lvy uvnitř. Zavřel oči, rty se mu pohnuly v tiché modlitbičce, a po provazovém žebříku šplhal nahoru, jako by vystupoval na popraviště. Nahoře s ustrašeným soustředěním přebíhal pohledem od Elain na provaz a zase zpátky. Náhle vykročil, šel rychle s roztaženýma rukama, očima upřenýma na Elain a rty pohybujícími se v modlitbě. Elain zpola slezla z plošiny, aby měl dost místa, a potom mu pomohla najít příčle, aby mohl pohodlně slézt dolů.

Když se vrátila, Tom se na ni pyšně zazubil a vzal od Nyneivy její čepec. Juilin se tvářil, jako by ho namočili do horké vody a vykroutili.

„To bylo dobré,“ řekl Luca a moudře si mnul bradu. „Ne tak dobré jako Sedrin, chápej, ale dobré. Zvlášť se mi líbilo to, jak to u tebe vypadalo snadno, kdežto – Juilin? – Juilin předstírá, jak je na smrt vyděšený. To půjde velmi dobře.“ Juilin Lucovi věnoval bezútěšný úsměv, který v sobě měl něco z tasených nožů. Když se obracel k Nyneivě, Luca znovu zavířil červenou pláštěnkou. Tvářil se vskutku spokojeně. „A ty, má drahá Nano? Jaké překvapivé nadání máš ty? Třeba kotrmelce? Polykání mečů?“

„Já rozděluju peníze,“ sdělila mu a plácla do tlumoku. „Pokud bys nechtěl svůj vůz nabídnout mně.“ Usmála se na něj tak, že on se okamžitě přestal usmívat a navíc ustoupil o dva kroky zpátky.

Volání vytáhlo lidi z vozů a všichni se shromáždili kolem. Luca skupině představil nové účinkující. O Nyneivě se zmiňoval spíš neurčitě, jen řekl, že to, co dělá, je dost děsivé. Bude si s ním muset promluvit.

Koňáci, jak Luca nazýval muže, kteří neuměli nic předvádět, byli v podstatě mrzutí muži s býčí šíjí, možná proto, že dostávali menší plat. Ve srovnám s počtem vozů jich nebylo mnoho. Vlastně se ukázalo, že s prací, včetně kočírování vozů, pomáhá každý. Kočovné zvěřince neměly mnoho peněz, ani takové, jako tento. Ostatní členové byli různí.

Petra, silák, byl ten největší muž, jakého kdy Nyneiva viděla. Nebyl vysoký, ale rozložitý. Z kožené vesty mu koukaly paže jako kmeny stromů. Byl ženatý s Clarin, kyprou snědou ženou, která cvičila psy. Vedle něj vypadala podměrečná. Latelle, která vystupovala s medvědy, byla žena s vážnou tváří, tmavýma očima a krátkými černými vlasy, a pomalu začínala mít horní ret neustále opovržlivě ohrnutý. Aludra, štíhlá žena, jež měla být ohňostrůjkyní, jí dokonce i mohla být. Tmavé vlasy neměla zapletené do tarabonských cůpků, což vzhledem k pocitům panujícím v Amadicii nebylo nic divného, ale měla správný přízvuk, a kdo mohl vědět, co se stalo s cechem ohňostrůjců? Jejich kapitula v Tanchiku měla rozhodně zavřené dveře. Akrobaté, na druhou stranu, o sobě tvrdili, že jsou bratři jménem Chavanové, ale i když to byli všechno malí muži, barvou se lišili od zelenookého Taerika – jehož vysedlé lícní kosti a orlí nos prozrazovaly saldejský původ – po Barita, který byl tmavší než Juilin a na rukou měl tetování Mořského národa, i když nenosil náušnice.

Všichni až na Latelle přivítali nováčky vřele. Víc účinkujících znamenalo víc lidí na představení a víc peněz. Dva žongléři, Bari a Kin – jak se ukázalo, byli skutečně bratři – zatáhli Toma do hovoru o jejich podnikání, jakmile zjistili, že nepracuje stejně jako oni. Přitáhnout víc lidí byla jedna věc, konkurence něco zcela jiného. Ale Nyneivin okamžitý zájem přitáhla světlovlasá žena, která se starala o kňouro-koně. Cerandin stála škrobeně na okraji a jen tak tak promluvila – Luca tvrdil, že přišla ze Shary spolu se zvířaty – ale její měkký, šišlavý způsob řeči způsobil, že Nyneiva zbystřila sluch.

Chvilku trvalo, než dostali vůz na místo. Tom s Juilinem byli víc než potěšení, že jim koňáci pomohli se spřežením – byť mrzutě – a Nyneivě i Elain se dostalo pozvání. Petra a Clarin je pozvali na čaj, jakmile se usadí. Chavanové chtěli, aby s nimi ženy povečeřely, a Kin a Bari také, což způsobilo, že se úšklebek Latelle změnil v zlobné mračení. Pozvání s díky odmítly, Elain možná půvabněji než Nyneiva. Vzpomínka na to, jak na Galada civěla jako žába, byla příliš čerstvá, aby byla k libovolnému muži víc než nezbytně zdvořilá. Luca měl také pozvání, pouze pro Elain, které vyslovil, když Nyneiva nebyla v doslechu. Vysloužil si jen políček na tvář, a Tom okázale přehrábl své nože, dokud Luca s vrčením neodešel, přičemž si mnul tvář.

Nyneiva nechala Elain, aby si dala věci do vozu – vlastně je tam spíš, s nahněvaným mručením, naházela – a odešla ven k místu, kde stáli spoutaní kňouro-koně. Mohutná šedá zvířata vypadala docela mírná, ale když si vzpomněla na díru v kamenné zdi Královského kopiníka, necítila se zrovna jistě při pohledu na kožené řemeny, poutající jejich silné přední nohy. Cerandin škrábala velkého samce bronzovým zahnutým bodcem.

„Jak se doopravdy jmenují?“ Nyneiva dost nedůvěřivě poplácala samce po dlouhém nose nebo čenichu nebo co to bylo. Ty kly byly silné jako její noha a dobrý sáh dlouhé, a vlastně jen o málovětší než kly samice. Samec se jí čenichem otřel o sukně a ona chvatně ustoupila.

„S'reditové, “ odvětila světlovlasá žena. „Jsou to s’reditové, ale mistr Luca si myslí, že jméno, které se snáz vyslovuje, je lepší.“ Ten protáhlý přízvuk byl nezaměnitelný.

„Je těch s’reditů v Seanchanu hodně?“

Bodec se na okamžik zastavil, ale pak pokračoval ve škrábám. „V Seanchanu? Kde to je? S'reditové jsou ze Shary, stejně jako já. Nikdy jsem neslyšela o –“

„Možná jsi Sharu někdy viděla, Cerandin, ale já o tom pochybuju. Ty jseš Seanchanka. Pokud se nemýlím, tak jsi byla součástí vojska, co vpadlo na Tomovu Hlavu a po Falme odplulo.“

„O tom není pochyb,“ ozvala se Elain a postavila se vedle Nyneivy. „Slyšely jsme seanchanský přízvuk ve Falme, Cerandin. Neublížíme ti.“

To bylo víc, než byla ochotná slíbit Nyneiva. Ona na Seanchany nevzpomínala zrovna s láskou. A přesto... Jedna Seanchanka ti pomohla, když jsi to potřebovala. Nejsou všichni špatní. Jenom většina.

Cerandin si dlouze vydechla a svěsila hlavu. Bylo to, jako by z ní opadlo napětí, jež si už ani neuvědomovala. „Jen málo lidí, které jsem potkala, ví aspoň část pravdy o návratu nebo Falme. Slyšela jsem stovky povídaček, každá byla vyumělkovanější než ta předchozí, ale nikdy to nebyla pravda. Což je pro mě dobře. Nechali mě tady, a taky mnoho s’reditů. Dokázala jsem sehnat jenom tyhle tři. Nevím, co se stalo s ostatními. Býk se jmenuje Mer, kráva Sanit a tele Nerin. Není Sanitino.“

„Tak tohle jsi dělala?“ zeptala se Elain. „Cvičila s’redity?

„Nebo jsi byla sul’dam?“ dodala Nyneiva dřív, než mohla druhá žena promluvit.

Cerandin zavrtěla hlavou. „Zkoušeli mě, jako všechna děvčata, ale já s a’damem nic nedokázala. Byla jsem ráda, když mě vybrali k práci se s’redity. Jsou to nádherná zvířata. Víte toho hodně, když znáte sul’dam a damane. Nesetkala jsem se ještě s nikým, kdo by o nich věděl.“ Nedávala najevo strach. Nebo možná byla nadobro zvyklá být opuštěná v cizí zemi. Ale taky mohla lhát.

Seanchané byli stejně špatní jako Amadiciané, když přišlo na ženy, jež mohly usměrňovat, a možná horší. Oni je neposílali do vyhnanství ani nezabíjeli. Oni je věznili a využívali. S pomocí vynálezu zvaného a’dam – Nyneiva si byla jistá, že to musí být druh ter’angrialu – ženu, která měla schopnost vládnout jedinou silou, mohla ovládat jiná žena, sul’dam, jež nutila damane využívat jejího nadání k tomu, co Seanchané chtěli, dokonce i jako zbraně. Damane nebyla o nic lepší než zvíře, i když se o ni dobře pečovalo. A damane udělali z jedné každé ženy, u níž objevili schopnost usměrňovat či vrozenou jiskru k usměrňování. Seanchané prohledali Tomovu Hlavu pečlivěji, než se kdy Věži zdálo. Nyneivě se obracel žaludek při pouhém pomyšlení na a’dam, sul’dam a damane.

„Víme toho málo,“ sdělila Cerandin, „ale chceme vědět víc.“ Seanchané odešli, Rand je zahnal pryč, ale nedalo se říci, že se jednoho dne nevrátí. Vedle toho, čemu musely čelit každý den, to bylo vzdálené nebezpečí, ale jen proto, že máte trn v patě, neznamená to, že se vám škrábanec od ostružiny na ruce nakonec nezanítí. „Měla bys nám pravdivě odpovědět.“ Cestou na sever bude dost času.

„Slibuji, že se ti nic nestane,“ dodala Elain. „Bude-li to třeba, ochráním tě.“

Světlovlasá žena si je obě prohlédla a pak, k Nyneivině úžasu, se před Elain natáhla na zem. „Ty jsi velkopaní této země, jak jsi to říkala Lucovi. Neuvědomila jsem si to. Odpusť mi, velkopaní. Oddávám se ti.“ A políbila zem před Elaininýma nohama. Elain málem vypadly oči z důlků.

Nyneiva si byla jistá, že se netváří jinak. „Vstávej,“ sykla a honem se rozhlížela kolem sebe, jestli se někdo nedívá. Luca se díval – ďas ho vem – a Latelle, stále zamračená, taky, ale s tím se nedalo nic dělat. „Vstávej!“ Žena se ani nehnula.

„Zvedni se na nohy, Cerandin,“ řekla Elain. „V této zemi nikdo nevyžaduje, aby se lidé chovali takto. Dokonce ani vladaři ne.“ Když se Cerandin vyškrábala na nohy, Elain dodala: „Naučím tě, jak se správně chovat, oplátkou za tvé odpovědi na naše otázky.“

Žena se poklonila s rukama na kolenou a skloněnou hlavou. „Ano, velkopaní. Stane se, jak pravíš. Patřím tobě.“

Nyneiva si ztěžka povzdechla. Cestu do Ghealdanu si tedy skutečně užijí.

Загрузка...