Oheň z nebes

44 Menší lítost

Randovi se košile lepila k tělu, jak se potil námahou, ale kabátec měl stále zapnutý na ochranu proti větru, jenž v poryvech vál směrem ke Cairhienu. Slunce mělo ještě hodinu, než dosáhne svého denního zenitu, ale on už měl pocit, jako by celé dopoledne běhal a na konci ho ztloukli palicí. Jak byl zahalen v prázdnotě, jen vzdáleně si uvědomoval únavu, matně vnímal bolavé paže a ramena i bolest v zádech a píchání v měkké jizvě na boku. Podstatné bylo, že si je vůbec uvědomoval. S jedinou sílou v sobě rozeznával i jednotlivé lístky na stromech na sto kroků daleko, ale cokoliv se mu dělo tělesně, jako by se dělo někomu jinému.

Už dávno začal nabírat saidín skrze angrial, jejž měl v kapse, kamennou řezbu malého tlouštíka. I přesto teď byla práce s jedinou silou namáhavá, jak prameny splétal na vzdálenost mnoha mil, ale jen páchnoucí vlákna proplétající se do toho, co natahoval, mu bránila nabrat víc, natáhnout do sebe vše. Síla byla tak sladká, špína nešpína. Po hodinách usměrňování bez odpočinku byl unavený. A zároveň musel se samotným saidínem bojovat stále tvrději, dávat víc síly do toho, aby mu zabránil spálit ho na místě na popel, spálit mu duši na popel. A bylo ještě těžší zadržet ničivou sílu saidínu, odolat touze natáhnout víc, zvládnout to, co natáhl. Byla to ošklivá spirála vedoucí dolů, a ještě potrvá celé hodiny, než bude bitva rozhodnuta.

Vytřel si pot z očí a sevřel drsné zábradlí kolem plošiny. Byl skoro na pokraji sil, a přesto byl silnější než Egwain či Aviendha. Aielanka stála a hleděla směrem ke Cairhienu a bouřkovým mračnům a občas se sklonila a podívala se dalekohledem. Egwain seděla se zkříženýma nohama, oči měla zavřené a opírala se o sloupek ještě pokrytý šedou kůrou. Obě vypadaly stejně strhané, jako se Rand cítil.

Než mohl něco udělat – ne že by věděl co, léčit neuměl ani trošku – Egwain otevřela oči, vstala a vyměnila si s Aviendhou pár slov, která jim vítr bral od úst, takže je neslyšel ani svým saidínem posíleným sluchem. Pak se Aviendha posadila na Egwainino místo a opřela si hlavu o sloupek. Z černých mračen kolem města neustále sjížděly blesky, ale teď to byly častěji rozvětvené klikatiny než jednotlivé šípy.

Takže se střídaly, aby si druhá mohla odpočinout. Bylo by hezké mít někoho, kdo by tohle udělal pro něj, ale nelitoval toho, že Asmodeanovi nařídil, aby zůstal ve stanu. Nebyl by mu při usměrňování důvěřoval. Zvláště teď ne. Kdo mohl říci, co by udělal, kdyby viděl Randa takhle oslabeného?

Rand se lehce zapotácel a přitáhl si dalekohled, aby si prohlédl kopce kolem města. Teď tam byl rozhodně vidět život. A smrt. Kamkoliv se podíval, tam se bojovalo, Aiel proti Aielovi, tisíc tady, pět tisíc tam, hrnuli se přes odlesněné pahorky a byli příliš propletení, aby mohl něco udělat. Nemohl však najít zástup koní a pík.

Třikrát je zahlédl, jednou bojovali proti asi dvojnásobné přesile Aielů. Byl si jist, že tam pořád ještě jsou. Byla jen malá naděje, že se Melanril v téhle pozdní důležité chvíli rozhodl poslechnout jeho rozkazy. Vybrat si toho muže jen proto, že měl dost slušnosti, aby ho Weiramonovo chování uvedlo do rozpaků, byla chyba, ale on neměl moc času na vybírání a musel se zbavit Weiramona. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Možná by mohl do velení dát jednoho z Cairhieňanů. Pokud by jeho přímý rozkaz přiměl Taireny poslouchat nějakého Cairhieňana.

Jeho pohled přitáhla hemžící se masa těsně pod vysokými šedými hradbami města. Vysoká, železem obitá brána byla otevřená a Aielové bojovali s jezdci a oštěpníky skoro na otevřeném prostranství, zatímco se jiní lidé snažili zavřít bránu, snažili se, ale kvůli tlaku těl se jim to nepodařilo. Koně s prázdnými sedly a nehybní ozbrojení muži ležící na zemi půl míle od brány označovali místo, kde byl výpad zatlačen zpátky. Z hradeb dolů pršely šípy a kusy rumu velké jako lidská hlava – občas dokonce dolů sletělo i kopí s dost velkou silou, aby probodlo dva tři muže, ačkoliv Rand pořád neviděl, odkud přesně – avšak Aielové přelézali své mrtvé a stále se blížili k tomu, že si nakonec vynutí cestu dovnitř. Rychlá prohlídka mu ukázala dva další zástupy Aielů klusající k bráně, celkem asi tři tisíce bojovníků. Nepochyboval o tom, že jsou taky Couladinovi.

Uvědomil si, že skřípe zuby. – Jestli se Shaidové dostanou do Cairhienu, nikdy je na sever nezažene. Bude je muset vykutávat z jedné ulice za druhou. Vedle ztrát na životech bude prozatímní počet mrtvých nepatrný, a město samo skončí v troskách jako Eianrod, pokud ne rovnou jako Taien. Cairhieňané a Shaidové byli promísení jako mravenci v míse, ale on musel neprodleně něco podniknout.

Zhluboka se nadechl a usměrnil. Dvě ženy mu připravily podmínky, když přitáhly bouřková mračna. Nepotřeboval vidět jejich tkanivo, aby ho mohl využít. Do Aielů udeřil silný modrostříbrný blesk, jednou, podruhé, a znovu, tak rychle jako při tleskání.

Rand trhl hlavou nahoru a zamrkal, aby zahnal vypálené čáry, které jako by měl stále před očima. Když se opět podíval dalekohledem, leželi Shaidové všude kolem míst, kam střely dopadly, jako pokosený ječmen. Muži i koně se také zmítali na zemi blíž k bráně, a někteří se nehýbali vůbec, ale nezranění vlekli zraněné a brána se začala zavírat.

Kolik jich to nezvládne dovnitř? Kolik vlastních mužů jsem zabil? Mrazivou pravdou bylo, že na tom nezáleželo. Muselo se to udělat a bylo to vykonáno.

A ještě že tak. Vzdáleně cítil, jak se mu podlamují kolena. Bude muset zpomalit, jestli má vydržet i po zbytek dne. Už žádné ohánění se na všechny strany. Musí si najít místo, kde bude zvlášť potřeba, kde může –

Bouřková mračna visela pouze nad městem a malém kopci na jihu, ale to nijak nebránilo tomu, aby s ohromujícím prásknutím nesjel blesk z čistého nebe nad věží do shromážděných Děv dole.

Rand, jemuž se zježily všechny vlasy i chloupky na těle, jak byl vzduch náhle řezavý, jen zíral. Cítil ten blesk jinak, cítil tkanivo saidínu, který ho vytvořil. Takže Asmodeana to zlákalo dokonce i ve stanu.

Ale na přemýšlení nebyl čas. Jako rychlé bubnování na obrovský buben následovala rána za ranou, blesky postupovaly řadami Děv, až nakonec jeden zasáhl základnu věže, takže se kolem rozletěly třísky o velikosti lidských údů.

Jak se věž začala pomaličku naklánět, Rand se vrhl k Egwain a Aviendze. Nějak se mu podařilo zachytit obě jednou rukou a druhou popadl sloupek, jenž byl nyní na horní straně nakloněné plošiny. Ony na něj hleděly s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy, ale on neměl na mluvení o nic víc času než na přemýšlení. Rozbitá věž z klád se převrátila a přepadla do větví stromů okolo. Rand na chvíli uvěřil, že by mohly ztlumit pád.

S křupnutím se ulomil sloupek, jehož se držel. Země se přiblížila a vyrazila mu dech o zlomek vteřiny dřív, než na něj dopadly obě ženy. Pak vše zahalila temnota.

Pomalu se probíral k vědomí. Sluch se mu vrátil první.

„...vykopal jsi nás jako balvan a v noci jsi nás spustil ze stráně.“ Byl to Aviendžin hlas, tichý, jako by mluvila spíš pro sebe. Něco se mu pohybovalo po obličeji. „Vzal jsi nám to, co jsme, co jsme byli. Musíš nám dát něco na oplátku, něco, čím bychom mohli být. Potřebujeme tě.“ Ta pohybující se věc zpomalila a byla jemnější. „Já tě potřebuju. Ne pro sebe, chápej. Pro Elain. Co je mezi námi dvěma, to je jen mezi námi dvěma, ale já jí tě předám. To udělám. Jestli zemřeš, donesu jí tvoji mrtvolu! Jestli zemřeš –!“

Otevřel prudce oči a chvíli na sebe hleděli zblízka, skoro nos proti nosu. Vlasy měla rozcuchané, šátek byl pryč a tvář jí hyzdila purpurová modřina. S trhnutím se narovnala, složila vlhkou látku potřísněnou krví a začala mu oťukávat čelo s mnohem větší silou než předtím.

„Já rozhodně nehodlám zemřít,“ sdělil jí, i když, popravdě řečeno, si tím vůbec nebyl jistý. Prázdnota a saidín byly samozřejmě pryč. Z pouhého pomyšlení na jejich ztrátu se zachvěl. Bylo čiré štěstí, že mu v té poslední chvíli saidín nesežehl mysl na prach. Z pouhého pomyšlení na to, že by znovu uchopil pravý zdroj, zasténal. Bez prázdnoty jako tlumiče cítil každou bolístku, každou modřinu a šrám, s plnou silou. Byl tak unavený, že by byl okamžitě usnul, kdyby nebyl tolik potlučený. Bylo však jen dobře, že ho bolelo celé tělo, protože nyní usnout rozhodně nemohl. Ještě dlouho ne.

Vklouzl rukou pod kabátec a sáhl si na bok, načež si kradmo otřel krev z prstů do košile, než ruku zase vytáhl. Nebylo divu, že takový pád otevřel zpola zahojenou, nikdy zcela zahojenou ránu. Zřejmě sice nekrvácel nijak silně, ale kdyby si toho všimly Děvy, nebo Egwain či dokonce Aviendha, možná by musel bojovat, aby zabránil tomu, aby ho odvlekly k Moirain na léčení. Ještě toho musel tolik udělat – léčení navrch ke všemu ostatnímu by na něj zapůsobilo jako rána kyjem do hlavy – a kromě toho tu museli být mnohem vážněji ranění, než byl on, kteří potřebovali její péči.

Zašklebil se, potlačil další zasténání a jen s malou pomocí od Aviendhy se zvedl na nohy. A okamžitě zapomněl na svá zranění.

Na zemi opodál seděla Sulin a Egwain jí obvazovala dokrvava rozraženou kůži, přičemž si cosi zuřivě mumlala, protože neuměla léčit, ale bělovlasá Děva nebyla jedinou obětí a zdaleka nebyla nejhůř zraněná. Ženy v cadin’sorech všude zakrývaly mrtvé pokrývkami a staraly se o ty, které byly jen popálené, pokud se popáleninám od blesku dalo říkat „jen". Až na Egwainino brumlání panovalo na vrcholku kopce téměř naprosté ticho, dokonce i zraněné ženy mlčely, jen chraptivě dýchaly.

Věž z klád, nyní téměř k nepoznání, při svém pádu Děvy také neušetřila, lámala údy a způsobovala tržné rány. Rand se díval, jak pokrývkou zakrývají tvář Děvy s rudozlatými vlasy téměř stejného odstínu, jaký měla Elain, s hlavou otočenou v nepřirozeném úhlu a skelnatýma očima upřenýma do prázdna. – Jolien. Jedna z těch, které první překročily Dračí stěnu při pátrání po Tom, jenž přichází s úsvitem. Přišla si pro něj až do Tearského Kamene. A teď byla mrtvá. Kvůli němu. Oh, to se ti tedy povedlo, chránit Děvy před zraněním, pomyslel si trpce. Opravdu se ti to povedlo.

Ještě stále blesky cítil, nebo spíš jen pozůstatek jejich tvorby. Skoro jako obraz, který se mu vpálil do očí a přetrvával doposud, mohl sledovat jejich tkanivo, i když se vytrácelo. K jeho překvapení vedlo k západu, ne zpátky ke stanům. Takže to nebyl Asmodean.

„Sammael.“ Byl si tím úplně jistý. Sammael poslal ten útok tenkrát v Jangai, Sammael byl za piráty a nájezdy na Tear a Sammael rovněž provedl tohle. Rand ohrnul rty a zuřivě zavrčel. Pronesl to drsným šeptem. „Sammael!“ Neuvědomil si, že udělal krok, dokud ho Aviendha nepopadla za ruku.

O chvíli později ho Egwain držela za druhou a společně na něm visely, jako kdyby ho chtěly udržet na místě navěky. „Nebuď úplnej trouba,“ řekla Egwain. Když se na ni zamračil, trhla sebou, ale nepustila ho. Upravila si hnědý šátek kolem hlavy, ale ani když si prohrábla vlasy prsty, nespravilo se to, a na živůtku a suknici měla stále plno prachu. „Ať už tohle udělal kdokoliv, proč myslíš, že čekal tak dlouho, dokud nebudeš unavenej? Protože kdyby se mu nepodařilo tě zabít a ty ses vydal za ním, budeš snadná kořist. Vždyť se skoro neudržíš na nohou!“

Aviendha nebyla o nic ochotnější ho pustit a jeho zachmuřený pohled opětovala svým. „Tady je tě potřeba, Rande al’Thore. Tady, Car’a’carne. Závisí snad tvoje čest na tom, jestli toho muže zabiješ, nebo na lidech, které jsi přivedl do téhle země?“

Mezi Děvami přiběhl jakýsi mladý Aiel se šufou kolem ramen a plynule komíhal oštěpy a puklířem. Jestli si snad pomyslel, že je zvláštní, když dvě ženy drží Randa, nedal to nijak najevo. S lehkou zvědavostí přelétl pohledem roztříštěné zbytky věže a mrtvé a zraněné, jako by uvažoval, jak se to mohlo stát a kde asi je mrtvý nepřítel. Před Randem zarazil oštěpy do země a řekl: „Jsem Seirin z klanu Shorara Tomanelle.“

„Vidím tě, Seirine,“ odpověděl Rand stejně formálně. Nebylo to snadné, když ho dvě ženy držely, jako by si myslely, že jim uteče.

„Lan z kmene Tomanelle posílá zprávu Car’a’carnovi. Kmeny na východě se blíží k sobě. Všechny čtyři. Lan se zamýšlí spojit s Dhearikem a poslal pro Erima, aby se připojil k nim.“

Rand se odměřeně nadechl a doufal, že si ženy pomyslí, že se tak šklebí kvůli novým zprávám. V boku ho pálilo a cítil, jak mu do košile pomalu prosakuje krev. Takže pokud se Shaidové dají na útěk, nebude tu žádná síla, která by Couladina zahnala na sever. Pokud se tedy dají na útěk. Z toho, co zatím Rand viděl, tak tomu nic nenasvědčovalo. Proč se Miagomové a ostatní spojují? Jestli chtějí vyrazit proti němu, Lan, Dhearik a Erim budou stát proti přesile, a jestli se Shaidové udrží dost dlouho a čtyři kmeny prorazí... Přes zalesněné kopce viděl, že nad městem teď, když už Egwain a Aviendha nezadržovaly mraky, začíná pršet. To zbrzdí obě strany. Nejsou-li obě ženy v lepším stavu, než vypadají, nemuselo by se jim z této vzdálenosti podařit udržet kontrolu.

„Vyřiď Lanovi, ať udělá, co musí, aby se nám nedostali do zad."

Byť byl mladý – vlastně byl asi v Randově věku – Seirin překvapeně zvedl obočí. Ovšem. Lan by nic jiného neudělal, a Seirin to věděl. Počkal dost dlouho, aby se ujistil, že Rand žádnou další zprávu nemá, a potom byl pryč, běžel z kopce stejně rychle, jako když přibíhal sem. Nepochybně doufal, že se dokáže vrátit, aniž by mu uniklo víc bojování, než bylo nezbytně nutné. Co se toho týkalo, tak boj mohl právě začínat, tam na východě.

„Potřebuju, aby někdo sehnal Jeade’ena,“ pravil Rand, jakmile byl Seirin na cestě. Kdyby se pokusil jít tak daleko pěšky, skutečně by potřeboval ženy, aby ho podpíraly. Ty dvě si sice nebyly vůbec podobné, avšak přesto se jim podařil téměř stejně podezíravý výraz. Tahle zamračení musela být jednou z věcí, které každou dívku naučí její matka. „Nepůjdu za Sammaelem.“ Zatím ještě ne. „Musím se ale dostat blíž k městu.“ Kývl hlavou na zřícenou věž. To bylo jediné gesto, jehož byl schopen, když na něm obě tak visely. Mistr Tovere možná dokáže zachránit čočky z dalekohledů, ale nebyly tu ani tři klády nezlomené. Dnes už žádné pozorování situace z výšky.

Egwain byla očividně nerozhodná, ale Aviendha téměř okamžitě požádala jednu mladou Děvu, aby zašla za gai’šainy. Aby sehnali také Rosu, s čímž Rand nepočítal. Egwain se začala oprašovat a tiše nadávala na prach. Aviendha někde našla slonovinový hřeben a další loktuši. Přes pád kupodivu vypadaly obě o dost méně rozcuchané než on. V jejich tvářích byla patrná únava, ale dokud mohly aspoň trochu usměrňovat, budou užitečné.

Teď se zarazil. Pomyslel vůbec někdy na někoho jinak, než jak by mohl být užitečný? Měl by je udržet v co největším bezpečí, jako byly na vrcholku věže. Ne že by věž byla nějak zvlášť bezpečná, jak se ukázalo, ale tentokrát zvládne věci lépe.

Když se přiblížil, Sulin vstala. Vršek hlavy jí zakrývala světlá čapka obvazů z algode a vlasy tvořily bílé třásně pod ním.

„Půjdu blíž k městu,“ sdělil jí, „odkud snad uvidím, co se děje, a možná s tím i něco udělám. Všechny zraněné zůstanou tady spolu s dost velkým počtem ostatních, aby je v případě potřeby ochránily. Ať je ta stráž silná, Sulin. Potřebuju s sebou jenom hrstku, a byla by to špatná odplata za čest, kterou mi Děvy prokázaly, kdybych nechal zraněné povraždit.“ To by mělo větší část z nich udržet mimo boj. On sám by byl musel zůstat stranou, aby tak udrželi ostatní, ale podle toho, jak se cítil, by to pro něj nebylo žádné břímě. „Chci, abys zůstala tady, a –“

„Já nejsem zraněná,“ opáčila škrobeně, a on zaváhal a pak pomalu kývl.

„Tak dobře.“ Nepochyboval o tom, že je těžce zraněná, ale taky nepochyboval o tom, že je tvrdá. A kdyby zůstala tady, mohlo by to skončit tak, že by měl jako velitele osobní stráže na krku někoho, jako byla Enaila. Zacházela-li s ním žena jako s bratrem, nebylo to rozhodně tak protivné, ve srovnání s tím, když s ním zacházela jako se synem, a on nebyl v náladě na to druhé. „Ale pevně věřím, že zařídíš, aby za mnou nešla žádná, která je zraněná, Sulin. Budu muset být v pohybu. Nemůžu si dovolit mít s sebou někoho, kdo mě bude zpomalovat nebo koho budu muset někde nechat.“

Sulin rychle kývla, čímž ho přesvědčila, že zařídí, aby tu zůstala každá Děva, která na sobě bude mít byť jen škrábnutí. Až na sebe, samozřejmě. Tentokrát se necítil provinile, že někoho využívá. Děvy se rozhodly nosit oštěp, ale taky se rozhodly jít za ním. Možná „jít za ním“ nebylo to správné slovo, pokud vzal v úvahu některé věci, které dělaly, ale to v jeho mysli nic nezměnilo. Nemohl a nechtěl nařídit nějaké ženě jít na smrt, a tím to končilo. Popravdě řečeno před tímhle očekával nějaké námitky. Byl víc než vděčný, že žádné nebyly. Myslím, že musím být obratnější.

Přišli dva gai’šainové ve světlém rouchu a přivedli Jeade’ena a Rosu, a za nimi přicházel zástup dalších s náručemi plnými obvazů a mastí a plnými měchy s vodou na ramenou, pod dohledem Soriley a tuctu dalších moudrých, které Rand poznal. Napadlo ho, že přinejlepším zná jména tak poloviny z nich.

Sorilea byla zcela určitě ve velení a rychle poslala gai’šainy a ostatní moudré, aby se rozešli mezi Děvy postarat se o zraněné. Podívala se na Randa, Egwain a Aviendhu, zamyšleně se zamračila a našpulila tenké rty. Očividně si myslela, že všichni tři vypadají dost otřeseně, aby jim bylo nutné ošetřit rány. Ten pohled stačil, aby se Egwain okamžitě začala škrábat do sedla své bělky s úsměvem a ještě na moudrou kývla, ačkoliv kdyby byli Aielové znalejší jízdy na koni, Sorilea by si musela uvědomit, že Egwainina neohrabanost a ztuhlost nejsou vůbec normální. A hodně vypovídalo o stavu, v jakém byla Aviendha, že se bez nejmenších námitek nechala od Egwain vytáhnout za ni do sedla. Aielanka se na Sorileu také usmála.

Rand zaskřípal zuby a jediným plavným pohybem se vytáhl do sedla svého koně. Protesty bolavých svalů byly překryté lavinou bolesti z poraněného boku, jako by ho znovu bodli, a trvalo mu celou minutu, než se dokázal znovu nadechnout, ale nic z toho nedal najevo.

Egwain pobídla Rosu blíž k Jeade’enovi, dost blízko, aby mohla zašeptat. „Jestli nedokážeš vylízt na koně líp než takhle, Rande al’Thore, tak bys možná měl na chvíli na ježdění zapomenout.“ Aviendha měla zase jeden z těch nicneříkajících aielských výrazů, ale oči mu upírala do tváře.

„Já si taky všiml, jak nasedáš,“ odpověděl Rand tiše. „Možná bys měla zůstat tady a pomoct Sorilee, dokud se nebudeš cítit líp.“ To ji umlčelo, i když kysele stiskla rty. Aviendha se na Sorileu znovu usmála. Stará moudrá je stále pozorovala.

Rand pobídl grošáka z kopce do klusu. Každý krok mu do boku vyslal ránu, což ho nutilo dýchat skrze zaťaté zuby, ale musel ujet dost velký kus cesty, a to by pěšky nezvládl. Kromě toho mu začínal jít Sorilein pohled na nervy.

Rosa se k Jeade’enovi připojila, než ušel padesát kroků po zarostlém svahu, a za dalších padesát u nich byla Sulin a proud Děv, některé se ještě rozběhly dopředu. Bylo jich víc, než doufal, ale nemělo by na tom záležet. To, co musel udělat, nedostane nikoho blíž k bojům. Mohou zůstat vzadu s ním v bezpečí.

Uchopit saidín byla dřina sama o sobě, dokonce i přes angrial, a čirá váha toho úkolu jako by na něj tlačila víc než obvykle, i špíny bylo víc. Aspoň že ho prázdnota zaštítila před vlastní bolestí. Alespoň trochu. A jestli se Sammael pokusí hrát s ním znovu nějaké hry...

Pobídl Jeade’ena do rychlejšího kroku. Ať už udělal Sammael cokoliv, Rand měl pořád svou vlastní práci.

Pršelo, Matovi z krempy klobouku kapala voda a on musel opakovaně otírat konec dalekohledu. Liják v poslední hodině polevil, ale řídké větve jezdce nijak nekryly. Kabátec už měl dávno promáčený a Oko měl uši přitisknuté k hlavě. Kůň stál, jako by se nehodlal pohnout, jakkoliv ho Mat pobízel patami. Mládenec nevěděl jistě, kolik je hodin. Usoudil, že bude asi odpoledne, ale temná mračna s deštěm neprořídla a zakrývala slunce. Na druhou stranu, měl pocit, jako by od chvíle, kdy sjel z kopce, aby varoval Taireny, uběhly tři čtyři dny. Pořád si ještě nebyl zcela jistý, proč to vlastně udělal.

Teď vyhlížel k jihu a hledal cestu ven. Cestu pro tři tisíce mužů. Tolik jich zatím přežilo, i když neměli tušení, co má za lubem. Věřili, že pro ně hledá další boj, ale ty tři zatím byly podle něj o tři víc, než bylo zdrávo. Napadlo ho, že by teď mohl uniknout sám, pokud bude mít oči otevřené a vezme rozum do hrsti. Tři tisíce mužů však přitahovalo pohledy, kamkoliv se pohnuli, a nepohybovali se zrovna rychle, když víc než polovina z nich byla opěšalá. Proto byl teď na tomto Světlem zapomenutém kopci a proto se všichni Tairenové a Cairhieňané tlačili v dlouhé úzké kotlině mezi tímhle a dalším kopcem. Kdyby k němu prostě vyrazil...

Prudce si přiložil dalekohled zpátky k oku a zlobně se zadíval k jihu na řídce zalesněné pahorky. Tu a tam bylo mlází, některé houštiny byly vskutku dost velké, ale většinou byla krajina jen porostlá keříky a trávou. Propracoval se zpátky k východu, využívaje každého záhybu v zemi, který by schoval i myš, a přivedl zástup s sebou do lesa, kde byl aspoň trochu slušný úkryt. Pryč od těch zatracených blesků a ohnivých koulí. Nebyl si jist, zda to bylo horší, když létalo tohle, nebo když hlína prostě za hrozného řevu vybuchovala bez nějakého očividného důvodu. Všechna ta námaha, aby zjistil, že se bitva prostě přesouvá podle něj. Nějak se nedokázal dostat pryč ze středu bojů.

Kde je moje zatracený štěstí, když ho opravdu potřebuju? Byl hlupák se slámou místo mozku, že zůstal. To, že se mu zatím dařilo udržet ostatní naživu, ještě neznamenalo, že se mu to bude dařit dál. Dříve či později kostky skončí na Temného očích. Jsou to proklatí vojáci. Měl bych je v tom nechat a odjet.

Ale pátral dál, prohlížel zalesněné vrcholky a hřebeny. Ty kryly Couladinovy Aiely stejně jako jeho muže, ale tu a tam nějakého nepřítele zahlédl. Ne všichni Aielové se účastnili prudkých bitev, ale jedna každá skupina byla větší než jeho a všechny byly mezi ním a bezpečím na jihu, a on neměl, jak by poznal, kdo je kdo, dokud nebude pozdě. Aielové samotní to zřejmě poznali na první pohled, jemu to však k ničemu nebylo.

Asi o míli či víc dál běželo v zástupu po osmi asi sto postav v cadin’sorech. Bojovníci mířili k východu a dorazili na kopec, kde půl tuctu kalin tvořilo ubohou náhražku hájku. Než vedoucí běžci mohli začít sestupovat, udeřil do jejich středu blesk a rozhodil muže i hlínu jako kámen hozený do rybníka. Oko se ani nezachvěl, když k nim dolehl hrom. Valach si již zvykl na zásahy, které byly mnohem blíž.

Někteří z těch na zemi se s kulháním zvedali, okamžitě se připojovali k těm, již se udrželi na nohou, a spěšně prohlíželi ty, co se nehýbali. Asi tucet si jich hodili na ramena a pak všichni zmizeli z dohledu, zpátky cestou, kterou přišli. Nikdo se ani nezastavil, aby obhlédl kráter. Mat viděl, když se tuhle lekci učili. Čekání jen z mraků přivolalo další stříbrné kopí. Ve chvilce byli všichni mimo dohled. Až na mrtvé.

Mat pootočil dalekohled k východu. O pár mil dál tam bylo vidět slunce. Nad stromy by měla být vidět věž z kulatiny, ale on ji nedokázal najít. Možná hledal na špatných místech. Nezáleželo na tom. Blesky musely být Randova práce – a všechno ostatní taky. Kdybych se jen dostal dost daleko tímhle směrem...

Byl by právě tam, kde začal. I kdyby nebylo působení ta’veren, jež ho přitahovalo zpátky, bude pro něj hodně těžké odjet podruhé, jakmile to Moirain jednou zjistí. A pak tu ještě byla Melindhra. Zatím nikdy neslyšel o ženě, která by nebrala s nedůvěrou, že se muž pokusí odejít z jejího života, aniž by jí to dal na vědomí.

Pomalounku posouval dalekohled hledaje věž. Svah pokrytý kalinami a břízami, rostoucími kus od sebe, náhle vzplál plamenem a všechny stromy se naráz změnily v hořící pochodně.

Mat pomalu sklonil mosaznou trubičku. Na to, aby viděl oheň, ji skoro nepotřeboval. Navíc k obloze již stoupal hustý šedý dým jako obrovský chochol. Mat nepotřeboval vidět nějaká znamení, aby poznal usměrňování, když nějaké viděl, rozhodně ne v takovémhle případě. Takže Rand konečně překročil hranici šílenství? Nebo možná Aviendha měla konečně dost toho, že ji nutí zůstávat ve své blízkosti. Nikdy nerozčilujte ženu, která může usměrňovat. To bylo pravidlo, jehož se Mat dokázal držet jen zřídka, ale hodně se snažil.

Schovej si ty chytré poznámky pro někoho jiného, pomyslel si kysele. Právě se snažil nemyslet na třetí možnost. Jestli se Rand ještě úplně nezbláznil a Aviendha nebo Egwain či jedna z moudrých se ho nerozhodla zbavit, tak se do dnešních událostí vložil někdo jiný. Uměl si dát dvě a dvě dohromady a nedostat pět. Sammael. Tolik k téhle cestě ven. Nebyla to cesta z ničeho ven. Krev a zatracenej popel! Co se to stalo s mým –?

Komusi za ním zapraskala pod nohou suchá větev a Mat zareagoval bez přemýšlení, spíš koleny než otěžemi otočil Oka v těsném kruhu a oštěpem s mečovou čepelí švihl hned od hrušky svého sedla.

Estean málem upustil přílbu a vytřeštil oči, jak se krátká čepel zastavila těsně předtím, než by mu rozrazila hlavu. Déšť mu připlácl vlasy k hlavě. Také opěšalý Nalesean se zazubil, částečně polekaně a částečně pobaveně nad tísní druhého mladého Tairena. Nalesean, s hranatou tváří a podsaditý, byl další, kdo po Melanrilovi vedl tairenskou jízdu. Talmanes a Daerid tu byli také, jako obvykle o krok pozadu, a s neutrálním výrazem pod kapalíny, také jako obvykle. Ti čtyři zavedli své koně hlouběji mezi stromy.

„Přímo k nám míří Aielové, Mate,“ hlásil Nalesean, když Mat zvedl krkavci poznačený oštěp vzhůru. „Světlo spal moji duši, pokud jich je třebas o jednoho míň než pět tisíc.“ Při tomhle se taky křenil. „Nemyslím, že vědí, že na ně čekáme.“

Estean přikývl. „Drží se údolí a kotlin. Schovávají se před...“ Vzhlédl k mrakům a zachvěl se. Nebyl jediný, koho znepokojovalo to, co mohlo spadnout z oblohy – ostatní tři vzhlédli rovněž. „A stejně, je jasné, že chtějí projít místem, kde stojí Daeridovi muži.“ Když se zmiňoval o pikynýřích, skutečně se mu v hlase ozval náznak úcty. Pravda, nebyl příliš silný a přiznávaný jen nevrle, ale bylo těžké dívat se svrchu na někoho, kdo vám párkrát zachránil krk. „Budou u nás dřív, než nás uvidí.“

„Nádhera,“ prskl Mat. „Tohle je teda vážně zatracená nádhera.“

Myslel to sice sarkasticky, nicméně Naleseanovi a Esteanovi to samozřejmě uniklo. Vypadali dychtivě. Daerid však měl ve zjizvené tváři asi tolik výrazu co kámen a Talmanes maličko zvedl obočí, podíval se na Mata a lehounce zavrtěl hlavou. Ti dva znali boj.

První střet se Shaidy byla přinejlepším vyrovnaná sázka, jakou by Mat nikdy nevzal, kdyby nemusel. Že všechny ty blesky Aiely otřásly natolik, až se obrátili na bezhlavý útěk, na věci nic neměnilo. Ještě dvakrát se dnes dostali do boje, kdy se Mat ocitl před volbou chytit, či být chycen, a ani jednou z toho nevyšli zdaleka tak dobře, jak Tairenové věřili. Jednou to bylo nerozhodně, ale jenom proto, že se dokázal Shaidů zbavit poté, co se stáhli, aby se přeskupili. Alespoň nezaútočili znovu, když Mat všechny odváděl kroutícími se údolími. Tušil, že si našli jinou zábavu. Možná další z těch blesků, ohnivé koule či Světlo ví co. Mat velmi dobře věděl, co jim umožnilo uniknout z posledního boje téměř bez škrábnutí. Další tlupa Aielů vrazila do zad těm, kteří bojovali proti němu, těsně před tím, než byli jeho pikynýři přemoženi. Shaidové se rozhodli odtáhnout k severu a ti druzí – pořád ještě nevěděl, kdo to byl – zahnuli k západu, čímž ho zanechali na bojišti samotného. Nalesean a Estean to považovali za jasné vítězství. Daerid a Talmanes však věděli své.

„Kolik času máme?“ zeptal se Mat.

Odpověděl Talmanes. „Půl hodiny. Možná o trochu víc, jestli nám štěstěna požehná.“ Tairenové se tvářili pochybovačně. Pořád si zřejmě ještě neuvědomovali, jak rychle se Aielové dokážou přesunovat.

Mat si ale žádné iluze nedělal. Už sice prostudoval okolní terén, přesto se podíval ještě jednou a povzdechl si. Z tohoto kopce byl velmi dobrý výhled a jediný slušný háj na půl míle okolo byl přímo tam, kde seděl na koni. Ostatek byly jen zákrsky a keře, sahající asi do výšky pasu, tu a tam přerušené kalinou a břízou a občas i dubem. Tihle Aielové určitě vyšlou zvědy, aby se tu porozhlédli, a nebyla naděje, že by se aspoň jezdci dostali mimo dohled, než sem dorazí. Pikynýři skončí rovnou na otevřeném prostranství. Věděl, co je třeba udělat – bylo to chytit, nebo být chycen – ale ještě se mu to nemuselo líbit.

Jen se podíval, ale než mohl otevřít ústa, ozval se Daerid. „Moji zvědové mi řekli, že s těmihle je sám Couladin. Aspoň jejich vůdce má holé paže a na nich znamení, co se o nich povídá, že nosí i pán Drak.“

Mat zavrčel. Couladin, a míří k východu. Kdyby existoval nějaký způsob, jak by Mat mohl uhnout stranou, ten chlapík by naběhl přímo na Randa. O tohle mu možná nakonec také šlo. Mat si uvědomil, že doutná hněvem, a nemá to nic společného s tím, že Couladin chce zabít Randa. Náčelník Shaidů, nebo co ten chlap vlastně byl, si mohl Mata pamatovat jako někoho, kdo se pohyboval kolem Randa, avšak Couladin byl vlastně důvodem, proč tu uvízl uprostřed bojů, zoufale se snažil zůstat naživu a uvažoval, jestli se snad bitva každou chvíli nezmění v osobní souboj mezi Randem a Sammaelem, což byl ten druh souboje, při němž by mohli zemřít všichni na dvě tři míle kolem. Totiž jestli nejdřív neskončím s oštěpem mezi žebry. A neměl o nic víc na vybranou než husa potulující se před kuchyňskými dveřmi. Nic z toho by se nestalo, nebýt Couladina.

Škoda, že ho nikdo nezabil už před lety. Rozhodně k tomu poskytl lidem dost důvodů. Aielové dávali hněv otevřeně najevo jen zřídkakdy, a když k tomu došlo, byl chladný a neodvratný. Couladin, na druhou stranu, zřejmě vzplál jako vích alespoň dvakrát třikrát za den, ztrácel hlavu v záchvatech vzteku tak rychle, jako když se zlomí stéblo. Zázrak, že je ještě naživu, a samotného Temného štěstí.

„Naleseane,“ řekl Mat rozzlobeně, „zahni se svými Taireny širokým obloukem k severu a napadni tyhle chlapíky zezadu. My je zabavíme, takže jeď co nejrychleji a vrhni se na ně, jako když padá stodola.“ Takže on má Temného štěstí, jo? Krev a popel, doufám, že to moje se už vrátilo. „Talmanesi, ty uděláš to samý z jihu. Pohyb, oba. Máme málo času a ještě se nám krátí.“

Oba Tairenové se chvatně poklonili a vrhli se ke svým koním. Cestou si jen narazili přilby na hlavy. Talmanes se poklonil obřadněji. „Štěstěna provázej tvůj meč, Mate. Nebo bych spíš měl říct oštěp.“ Pak byl také pryč.

Když ti tři zmizeli dole pod kopcem, k Matovi vzhlédl Daerid a prstem si z očí vytřel déšť. „Takže tentokrát zůstaneš s píkami. Nesmíš dovolit, aby tě přemohl hněv k tomuhle Couladinovi. Bitva není vhodné místo pro souboje.“

Mat téměř zíral s otevřenou pusou. Souboj? On? S Couladinem? Proto si Daerid myslel, že zůstává s pěšáky? Rozhodl se k tomu, protože držet se za pikynýři bylo bezpečnější. To byl jeho důvod. Jediný důvod. „Neboj se. Já se dokážu udržet na uzdě.“ A to Daerida považoval za nejrozumnějšího z nich ze všech.

Cairhieňan jen kývl. „Myslel jsem si, že to zvládneš. Viděl jsi už, jak píky zatlačili zpátky, a taky jsi čelil jednomu dvěma útokům, to odpřísáhnu. Talmanes sice vzdává chválu, když jsou tu dva vznešení pánové, ale já ho slyšel říkat nahlas, že za tebou půjde, kamkoliv ho povedeš. Jednou bych si rád poslechl tvůj příběh, Andořane. Jenže jsi mladý – pod Světlem, nemyslel jsem to neuctivě – a mladí muži mají horkou krev.“

„Tenhle déšť ji zchladí, když už nic jinýho.“ Krev a popel! Copak se všichni zbláznili? Talmanes že ho velebí? Napadlo ho, co asi řeknou, až zjistí, že je jenom hazardní hráč, který se řídí útržky vzpomínek mužů, co jsou už tisíc i víc let mrtví. Pak začnou tahat los o to, kdo dostane první příležitost narazit ho na rožeň jako prase. Zvlášť urození pánové. Nikdo nemá rád, když z něj někdo udělá hlupáka, ale šlechtici to zřejmě měli rádi ze všech nejméně, snad proto, že ze sebe hlupáky dělali příliš často sami. No, ať tak nebo tak, až se to provalí, on hodlal být na míle daleko. Zatracený Couladin. Jak rád bych mu vrazil tenhle oštěp do chřtánu! Pobídl Oka a vyrazil k protějšímu svahu, pod nímž čekali pěšáci.

Daerid také vyšplhal do sedla a zamířil s koněm vedle Oka. Když mu Mat líčil svůj plán, jen přikyvoval. Lučištníci na svazích, kde mohou krýt boky, ale schovaní v křoví až do poslední chvíle. Jeden muž na hřebeni, aby dal znamení, že jsou Aielové na dohled, a pikynýři vykročí, jakmile dostanou znamení, a budou pochodovat rovnou k blížícímu se nepříteli. „Jakmile my zahlídnem Shaidy, ustoupíme, jak nejrychleji to půjde, až skoro k tomu sedlu tady mezi těmahle kopečkama, a pak se otočíme čelem k nim.“

„Budou si myslet, že chceme utéct, uvědomí si, že to nedokážem, a obrátí se na místě jako medvěd proti psům. Když uvidí, že nás proti nim není ani půlka a že bojujem jenom proto, že musíme, tak by si měli myslet, že nás dokážou převálcovat. Kdybychom je jen dokázali zabavit, než se na ně zezadu vrhnou jezdci...“ Cairhieňan se skutečně zazubil. „To je použití aielské taktiky proti nim samotným.“

„Radši bychom je měli zatraceně zabavit.“ Matův tón byl stejně suchý, jako byl jeho majitel promočený. „A abychom toho dosáhli – abychom dosáhli toho, že oni nezačnou stahovat smyčku kolem našich boků – chci, aby, jakmile zastavíš ústup, začali muži křičet: ‚Chraňte pána Draka.‘“ Tentokrát se Daerid zasmál nahlas.

To by mělo Shaidy opravdu přilákat, zvlášť jestli je vede Couladin. Jestli je skutečně vede Couladin, jestli si bude myslet, že je Rand s pikynýři, jestli se pikynýři dokážou udržet, než dorazí jezdci... Hodně jestli. Mat znovu slyšel, jak se mu v hlavě kutálejí kostky. Tohle byl ten největší hazard, jakého se v životě odvážil. Napadlo ho, za jak dlouho se asi setmí. Člověk by měl být schopen se v noci dostat pryč. Přál si, aby se mu ty kostky dostaly z hlavy nebo aby se zastavily, aby věděl, co mu padlo. Zamračil se do deště a pobídl Oka dolů z kopce.

Jeade’en se zastavil na hřebeni, kde tucet stromů tvořil jakýsi malý, řídký hájek, a Rand se jenom tak lehce nahrbil proti bolesti v boku. Srpek měsíce vysoko na obloze vrhal bledé světlo, ale i pro jeho saidínem zesílený zrak bylo všechno za hranicí asi sto kroků jen beztvarým stínem. Noc pohltila okolní kopce celé a on si jen přerušovaně uvědomoval, že se opodál drží Sulin a všude kolem něj jsou Děvy. Ale on taky nějak nedokázal udržet oči otevřené, neustále se mu zavíraly. Navíc ho v nich pálilo a říkal si, že ta hryzavá bolest v boku je to jediné, co ho ještě drží při vědomí. Neříkal si to však nijak často. Myšlenky teď byly nejen vzdálené, ale taky pomalé.

Usiloval mu dnes Sammael o život dvakrát, nebo to bylo třikrát? Víckrát? Měl dojem, že by si měl pamatovat, kolikrát se ho někdo pokusil zabít. Ne, ne zabít. Vlákat do pasti. To na mě pořád ještě žárlíš, Tel Janine? Copak jsem tě někdy urazil nebo ti dal snad jen o fous míň, než sis zasloužil?

Rand se zakymácel a projel si rukou vlasy. Na té myšlence bylo něco zvláštního, avšak nemohl přijít na to, co. Sammael... Ne. S tím si to vyřídí, až... jestli... To je jedno. Později. Dnes Sammael jen odváděl pozornost od toho, co bylo důležité. Možná byl už dokonce pryč.

Měl nejasný pocit, že nedošlo k žádnému útoku po... Po čem? Vzpomněl si, že na Sammaelův poslední tah odpověděl něčím obzvlášť ošklivým, onu vzpomínku však nedokázal vytáhnout na povrch. Nebyl to odřivous. Ten to být nemohl. Ohrožuje látku vzoru. Ani pro Ilienu ne? Pro ni bych spálil celý svět a použil svou duši jako troud, kdybych mohl znovu slyšet její smích.

Znovu odplouval pryč od toho, co bylo důležité.

Když slunce zapadalo, bojovalo se, dloužící se stíny postupně přemohly rudozlaté světlo a muži zabíjeli a umírali. I teď vrtošivý vítr přinášel z dálky křik a jek. Kvůli Couladinovi, pravda, ale ten skutečný důvod byl on sám.

Na chvíli si nemohl vzpomenout na vlastní jméno.

„Rand al’Thor,“ řekl nahlas a zachvěl se, i když měl kabátec úplně propocený. Na malou chvíli mu to jméno znělo cize. „Jsem Rand al’Thor a musím... musím vidět.“

Od rána nejedl, ale ona taky špína na saidínu zaháněla hlad. Prázdnota se neustále chvěla a on se pravého zdroje držel zuby nehty. Bylo to jako jet na býku doháněnému k šílenství střečkem či plavat nahý v řece ohně zčeřené do peřejí zubatými ledovými balvany. A přesto, když mu zrovna nehrozilo, že bude nabrán na rohy, potlučen či utopen, zdálo se mu, že saidín je jediná síla, která mu ještě zbyla. Saidín byl tu, plnil ho až po okraj, snažil se mu nahlodat či rozežrat duši, ale byl také připraven k použití.

Trhaně kývl, usměrnil a vysoko na obloze cosi zaplálo. Cosi. Koule bublajících modrých plamenů, které drsným světlem zaháněly tmu.

Všude kolem se vzedmuly kopce a stromy byly v ostrém světle černé. Nikde se nic nehýbalo. V závanu větru k němu dolétl slabý zvuk. Snad jásot či zpěv. Nebo si to možná představoval. Bylo to tak slabé, že si to docela dobře mohl vymyslet, a když utichl vítr, utichl i zvuk.

Náhle si Rand uvědomil Děvy kolem sebe, stovky Děv. Některé, včetně Sulin, na něj hleděly, ale hodně jich mělo oči zavřené. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se snaží zachovat si noční vidění. Zamračil se a zapátral. Egwain a Aviendha tu již nebyly. Přešla další dlouhá chvíle, než si vzpomněl a uvolnil tkanivo svého usměrňování a nechal noc znovu zahalit temnotou. Hlubokou temnotou, teď, pro jeho oči.

„Kde jsou?“ Nejasně ho podráždilo, když musel říci, koho má na mysli, a stejně nejasně si uvědomil, že pro to nemá žádný důvod.

„Za soumraku odešly za Moirain Sedai a moudrými, Car’a’carne,“ odpověděla Sulin přistoupivši blíž k Jeade’enovi. Krátké bílé vlasy jí v měsíčním světle zářily. Ne, měla obvázanou hlavu. Jak na to mohl zapomenout? „Už jsou pryč dobré dvě hodiny. Ony vědí, že tělo není kámen. Dokonce i nejsilnější nohy doběhnou jen tak daleko.“

Rand se zamračil. Nohy? Ony přece jely na Rose. Ta ženská mluvila nesmysly. „Musím je najít.“

„Jsou s Moirain Sedai a moudrými, Car’a’carne,“ řekla mu pomalu. Rand měl dojem, že se taky mračí, ale nemohl si být jist.

„Je ne,“ zamumlal. „Musím najít svoje lidi. Jsou pořád někde tam venku, Sulin.“ Proč se hřebec nehýbá? „Můžu jim pomoct.“ Jistě, musí grošáka pobídnout patami do žeber. Ale když to udělal, Jeade’en jen ustoupil bokem, neboť ho Sulin držela za lícnice. Nevzpomínal si, že by předtím držela koně za uzdu.

„Teď s tebou musejí mluvit moudré, Rande al’Thore.“ Její hlas se změnil, ale on byl příliš vyčerpaný, aby poznal jak.

„Nemůže to počkat?“ Musel minout běžce se zprávou. „Musím je najít, Sulin.“

Na druhé straně hřebcovy hlavy jako by ze země vyrostla Enaila. „Našel jsi své lidi, Rande al’Thore.“

„Moudré už na tebe čekají,“ dodávala Sulin. S Enailou obrátily hřebcovu hlavu, aniž by počkaly na jeho souhlas. Když vyrazily klikatou stezkou dolů z kopce, Děvy se z nějakého důvodu tlačily tak blízko, že se rameny otíraly grošákovi o boky, a jak k němu vzhlížely, od tváří se jim odráželo měsíční světlo.

„Ať už chtějí cokoliv,“ zavrčel Rand, „měly by si pospíšit.“ Nebylo třeba, aby koně vedly, ale dělat kvůli tomu rozruch znamenalo příliš velkou námahu. Otočil se, aby viděl za sebe, a zachrčel, jak mu bokem projela bolest. Hřeben již spolkla noc. „Ještě mám spoustu práce. Musím najít...“ Couladina. Sammaela. Muže, kteří pro něj bojovali a umírali. „Musím je najít.“ Byl příliš unavený, ale nemohl jít spát.

Tábor moudrých ozařovaly lampy na tyčích a ohýnky, kde muži a ženy v bílém odění měnili konvice, v nichž již voda začala vřít, za další. Všude tu pobíhali gai’šainové i moudré a ošetřovali zraněné, jichž byl tábor plný. Podél dlouhých řad těch, kteří se nedokázali postavit, procházela pomalu Moirain a pouze tu a tam se zastavila, aby na některého Aiela vložila ruce. Zraněný se pak začal zmítat v záchvatu léčení. Kdykoliv se narovnala, zapotácela se, a Lan se jí držel za ramenem, jako by ji chtěl podržet, či čekal, že to bude muset udělat. Sulin si vyměnila pár slov s Adelin a Enailou, ale mluvily příliš tiše, aby je Rand slyšel, a mladší ženy odběhly za Aes Sedai.

Přes počet zraněných ne všechny moudré se o ně staraly. Ve velkém stanu kousek stranou jich asi dvacet sedělo v kruhu a naslouchalo té, co stála uprostřed. Když se posadila, zaujala její místo další. Zvenčí kolem stanu klečeli gai’šainové, ale žádná z moudrých se zjevně nezajímala o víno či o cokoliv kromě hovořící ženy. Rand měl dojem, že teď mluví Amys.

K jeho překvapení s péčí o zraněné pomáhal i Asmodean. Na ramenou mu visely měchy s vodou, což rozhodně vypadalo divně na tmavém sametovém kabátci a bílé krajce. Muž se narovnal, jak dával napít zraněnému s tělem až na obvazy do pasu nahým, všiml si Randa a zaváhal.

Po chvíli podal měchy jednomu gai’šainovi a propletl se mezi Děvami k Randovi. Ženy si ho nevšímaly – všechny zřejmě pozorovaly Adelin a Enailu rozmlouvající s Moirain či upíraly oči na Randa – a když se musel zastavit kvůli pevnému kruhu Far Dareis Mai kolem Jeade’ena, měl Asmodean tvář napjatou. Děvy ho propouštěly jen pomalu, a rozestoupily se jen natolik, aby se dostal k Randovu třmeni.

„Byl jsem si jistý, že musíš být v pořádku. Byl jsem si jistý.“ Z tónu jeho hlasu nic takového nebyla pravda. Když Rand nepromluvil, Asmodean nejistě pokrčil rameny. „Moirain trvala na tom, že mám roznášet vodu. Je to pěkně energická ženská, když nedovolí bardovi pána Draka...“ Odmlčel se a rychle si olízl rty. „Co se stalo?“

„Sammael,“ řekl Rand, ale ne jako odpověď. Jenom vyslovoval nahlas myšlenky, které táhly prázdnotou. „Vzpomínám si, jak ho poprvé pojmenovali Ničitelem naděje. Poté, co zradil Hevanskou bránu a zanesl Stín až dolů do Rorn M'doi a do srdce Satelle. Toho dne jako by zemřela všechna naděje. Culan Cuhan plakal. Co se děje?“ Asmodean byl náhle v obličeji bílý jako Sulininy vlasy. Jen němě potřásl hlavou. Rand se zadíval ke stanu. Moudrou, která teď mluvila, neznal. „Tam na mě čekají? To bych se k nim měl připojit.“

„Ještě tě neuvítají,“ ozval se Lan, jenž se objevil vedle Asmodeana, který nadskočil, „ani žádného jiného muže.“ Rand taky neviděl ani neslyšel strážce přicházet, ale jen otočil hlavu. I to pro nějbyla velká námaha. Připadalo mu to jako hlava někoho jiného. „Sešly se s moudrými Miagomů, Codarrů, Shiandů a Darynů.“

„Kmeny přicházejí za mnou,“ řekl Rand hluše. Ale čekaly dost dlouho, aby byl dnešek ještě krvavější. Takhle to v příbězích nikdy nebývalo.

„Tak to vypadá. Ale čtyři náčelníci se s tebou nesejdou, dokud se moudré nedohodnou,“ dodal Lan suše. „Pojď. Moirain ti řekne víc než já.“

Rand zavrtěl hlavou. „Tak je to vyřízeno. Podrobnosti si poslechnu později. Jestli nám už Lan nemusí před nimi hlídat záda, tak ho potřebuju. Sulin, pošli běžce. Lan –“

„Je to vyřízeno, Rande,“ řekl strážce naléhavě. „Všechno. Jižně od města zůstalo pouze pár Shaidů. Tisíce padly do zajetí a většina ostatních překračuje Gaelin. Před hodinou by ti poslali zprávu, kdyby někdo věděl, kde jsi. Neustále jsi byl v pohybu. Pojď, nech Moirain, ať ti to poví.“

„Vyřízeno? Vyhráli jsme?“

„Ty jsi vyhrál. Na celé čáře.“

Rand se zadíval, jak obvazují zraněné, na trpělivé řady čekající na ošetření i na ty, kteří již obvázaní odcházeli. Na řady těch, kteří leželi téměř nehybně. Moirain mezi nimi stále přecházela a tu a tam se unaveně zastavila a někoho vyléčila. Bylo tu samozřejmě jen pár zraněných. Ostatní budou přicházet, jak jen to zvládnou, během dne, a odcházet, jak a kdy budou moci. Pokud budou moci. Žádný z mrtvých nezůstane tady. Jen bitva prohraná je smutnější než bitva vyhraná. Vzpomínal si, že to říkal dřív, kdysi dávno. Snad to někde četl.

Ne. Měl zodpovědnost za příliš mnoho živých, než aby si mohl dělat starosti s mrtvými. Ale kolik tváří poznám jako Jolieninu? Na Ilienu nikdy nezapomenu, ne, i kdyby shořel celý svět!

Zamračil se a zvedl ruku k čelu. Tyhle myšlenky se nějak kupily jedna na druhou a přicházely z různých míst. Byl tak unavený, že už mu to vůbec nemyslelo. Nutně však potřeboval, potřeboval myšlenky, které nebudou klouzat jedna za druhou téměř mimo dosah. Propustil zdroj i prázdnotu a zkroutil se v křeči, jak ho v tom okamžiku saidín málem strhl s sebou. Skoro neměl čas si uvědomit svou chybu. Když byla jediná síla pryč, udeřily na něj vyčerpání a bolest.

Když padal z koně, uvědomoval si, jak se k němu otáčejí tváře, pohybují se ústa, ruce se natahují, aby ho zachytily a ztlumily jeho pád.

„Moirain!“ zařval Lan, a jeho hlas zněl Randovi v uších dutě.

„Silně krvácí!“

Sulin měla jeho hlavu v klíně. „Vydrž, Rande al’Thore,“ vyhrkla naléhavě. „Vydrž.“

Asmodean neříkal nic, tvářil se sklíčeně, a Rand cítil, jak mu od druhého muže do těla proudí pramínek saidínu. Přemohla ho temnota.