Účinky prstenového ter’angrialu Nyneivu už nelekaly. Byla na místě, na něž myslela, když již již usínala, ve velké komnatě v Tearu zvané Srdce Kamene, v mohutné pevnosti zvané Tearský Kámen. Pozlacené stojací lampy nebyly zapálené, ale odnikud a odevšad jako by sem proudilo bledé světlo, prostě tady bylo, všude kolem ní, a ztrácelo se ve stínech v dálce. Aspoň tu nebylo horko. V Tel’aran’rhiodu nikdy nebylo horko ani zima.
Do všech stran se táhly řady silných krevelových sloupů a vysoký klenutý strop někde nahoře se ztrácel v matných stínech spolu s pozlacenými lustry visícími na zlatých řetězech. Světlé dlažební kameny pod jejíma nohama byly ošlapané. Vznešení páni Tearu sem přicházeli – v bdělém světě, samozřejmě – jedině když to vyžadovaly jejich zvyky či zákon, ale přicházeli sem již od Rozbití světa. Uprostřed pod kopulí byl Callandor, na pohled jiskřící meč vyrobený z křišťálu, z poloviny zaražený do kamenné podlahy. Přesně jak ho tu Rand zanechal.
Nyneiva se ke Callandoru nepřibližovala. Rand tvrdil, že kolem něj s pomocí saidínu upředl pasti, pasti, které žádná žena nemohla spatřit. Nyneiva tušila, že budou hnusné – i ti nejlepší muži dokázali být hnusní, když se snažili být rafinovaní – hnusné a namířené právě tak proti ženě jako proti muži, který by mohl použít tenhle sa’angrial. Chtěl ho chránit proti ženám z Věže stejně jako proti Zaprodancům. Kromě Randa samotného ten, kdo by se dotkl Callandoru, by mohl zemřít, nebo něco ještě mnohem horšího.
Takhle to chodilo v Tel’aran’rhiodu. To, co existovalo v bdělém světě, existovalo i zde, i když obráceně to nefungovalo vždy. Svět snů, neviděný svět, odraz bdělého světa, i když někdy dosti pokřivený odraz, a možná i odraz dalších světů. Verin Sedai Egwain vyprávěla, že ze světů je utkán určitý vzor, z toho skutečného tady i z dalších, právě tak jako tkanivo lidských životů vytváří vzor věků. Tel’aran’rhiod se jich dotýká všech, i když jen pár lidí do něj může náhodně vstoupit, aniž by si to uvědomovali, ve vlastních světských snech. Pro tyto snílky to byly nebezpečné chvíle, i když se to nikdy nedozvěděli, pokud neměli zvlášť velkou smůlu. Další skutečností Tel’aran’rhiodu bylo, že to, co se snílkovi stalo tady, stalo se mu i v bdělém světě. Zemřít ve světě snů znamenalo zemřít doopravdy.
Nyneiva měla jakýsi nepříjemný pocit, že ji ze šera mezi sloupy někdo neustále sleduje, ale to jí starosti nedělalo. Nebyla to Moghedien. Jenom si ty oči představuju. Tady nejsou žádní pozorovatelé. Řekla jsem Elain, aby si jich nevšímala, a teď tady... Moghedien by tu rozhodně dokázala víc, než se jenom dívat. Přesto si přála, aby byla dost nahněvaná a mohla usměrňovat. Ne že by byla samozřejmě vylekaná. Jenom nebyla rozzlobená. Vůbec nebyla vyděšená.
Pokroucený kamenný prsten byl lehký, jako by se jí snažil vyjet z košile, což jí připomnělo, že má na sobě pouze ji. Jakmile pomyslela na oblečení, měla na sobě šaty. Tohle byl trik Tel’aran’rhiodu, který se jí líbil. V některých případech nebylo ani nutné usměrňování, protože tady mohla dělat věci, o nichž pochybovala, že by je i s pomocí jediné síly zvládla Aes Sedai. Nebyly to však šaty, které čekala, ne z pevného dvouříčského sukna. Vysoký límec lemovaný jaerecruzskou krajkou jí končil těsně pod bradou, ale světle žluté hedvábí ji halilo do záhybů, které jí lnuly k tělu tak, že víc odhalovaly, než skrývaly. Kolikrát nazvala tarabonské šaty, podobné těmhle, neslušnými, když je nosila, aby splynula s okolím v Tanchiku? Zdálo se jí, že si na ně zvykla víc, než si uvědomovala. Prudce se zatahala za cop, jak se hněvala, že nechala své myšlenky zatoulat, a nechala šaty, jak byly. Roucho možná nebylo takové, jaké chtěla, ale nebyla přece žádná ulekaná dívčina, aby kvůli tomu vyskakovala a kvílela. Šaty jsou šaty. Bude je mít, až dorazí Egwain, ať už ji bude tentokrát provázet kterákoliv moudrá, a jestli některá z nich řekne slovíčko... Nepřišla jsem sem dřív, abych tady sama se sebou blábolila o šatech!
„Birgitte?“ Odpovědělo jí jen mlčení, a ona zvedla hlas, i když by to nemělo být nutné. Na tomhle místě by právě tato žena měla slyšet své jméno, i kdyby byla na druhé straně světa. „Birgitte?“
Ze sloupoví vyšla žena s klidnýma modrýma očima a pyšnou sebedůvěrou, a zlaté vlasy měla spletené do dlouhého copu mnohem složitějšího, než nosila Nyneiva. Její krátký bílý kabátek a široké spodky ze žlutého hedvábí, nabrané u kotníků nad nízkými botami s podpatky, byly součástí oděvu, který se nosil před víc než dvěma tisíci lety a který si žena oblíbila. Šípy v toulci u boku vypadaly jako stříbrné, stejně jako luk, jejž nesla v ruce.
„Je s tebou Gaidal?“ zeptala se Nyneiva. Obvykle byl blízko Birgitte a Nyneivu znervózňoval, když odmítal vzít na vědomí její přítomnost, a zlobně se mračil, když s ní Birgitte mluvila. Byl to trochu šok, když poprvé potkala Gaidala Caina a Birgitte – dávno mrtvé hrdiny spojené v tolika příbězích a bájích – v Tel’aran’rhiodu. Ale, jak sama Birgitte říkala, kde jinde by měli hrdinové, připoutaní ke kolu času a čekající na své znovuzrození, čekat, než ve snu? Ve snu, který existuje tak dlouho jako kolo času. To jest, Birgitte a Gaidal Cain a Rogoš Orlozraký a Artuš Jestřábí křídlo a všichni ostatní, které povolá Valerský roh zpět do boje v Tarmon Gai’donu.
Birgittin cop zavířil, jak zlatovláska zavrtěla hlavou. „Už jsem ho nějakou dobu neviděla. Myslím, že ho kolo opět vetkalo do života. Vždycky to tak je.“ V jejím hlase se mísilo jak očekávání, tak starosti.
Měla-li Birgitte pravdu, tak se někde ve světě narodil chlapeček, ubrečené dítko, které nemá nejmenší tušení o tom, kdo je, a přesto předurčeno k dobrodružstvím, která dají vznik novým pověstem. Kolo vetkávalo hrdiny do vzoru, jak bylo potřeba, aby vzor vytvarovali, a když zemřeli, vrátili se zpátky sem, aby tu dál čekali. Tohle znamenalo být připoután ke kolu. Noví hrdinové mohli být připoutáni také, muži i ženy, jež jejich udatnost a činy vynesly vysoko nad obyčejné lidi, ale pokud byl někdo jednou ke kolu připoután, bylo to navždy.
„Jak dlouhý čas ti zbývá?“ zeptala se Nyneiva. „Určitě pár let.“ Birgitte byla vždy svázána s Gaidalem, byli spolu spojováni v jednom příběhu za druhým, věk po věku, v dobrodružství a romanci, které nenarušilo dokonce ani kolo času. Birgitte se vždy narodila až po Gaidalovi, rok, pět či deset let, ale pokaždé až po něm.
„To já nevím, Nyneivo. Čas tady není jako čas v bdělém světě. Mně to připadá, že jsem se s tebou setkala naposled před deseti dny, a s Elain den předtím. Kolik to bylo pro tebe?“
„Čtyři dny a tři,“ zamumlala Nyneiva. S Elain si chodily popovídat s Birgitte, jak nejčastěji mohly, i když to nemohly provádět příliš často, když s Tomem a Juilinem tábořili venku a v noci pak všichni drželi hlídky. Birgitte si skutečně pamatovala válku síly, alespoň po dobu jednoho lidského života, i Zaprodance. Zvláště Moghedien.
„Chápeš, Nyneivo? Tok času tady se může také hodně posouvat. Mohou uplynout měsíce, než se znovu narodím, nebo dny. Tady, pro mne. V bdělém světě mohou do mého narození přejít celé roky.“
Nyneiva jen s námahou potlačila rozmrzelost. „Tak to nesmíme plýtvat tím časem, co nám zbývá. Vidělas někoho z nich, co jsme se neviděly?“ Nebylo třeba říkat koho.
„Příliš mnoho. Lanfear je v Tel’aran’rhiodu samozřejmě každou chvíli, ale viděla jsem i Rahvina, Sammaela a Graendal. Taky Demandreda. A Semirhage.“ Poslední jméno Birgitte pronesla napjatým tónem. Dokonce ani Moghedien, která ji nenáviděla, jí viditelně neotřásla, ale Semirhage byla něco jiného.
Nyneiva se zachvěla také – zlatovlasá žena jí o ní hodně pověděla – a uvědomila si, že má na sobě silný vlněný plášť s hlubokou kapuci, aby si mohla zakrýt tvář. Zrudla a nechala plášť zmizet.
„Nikdo z nich tě ale neviděl?“ ujišťovala se úzkostlivě. Birgitte byla mnoha způsoby zranitelnější než ona sama, i přesto, že se v Tel’aran’rhiodu velmi dobře vyznala. Nikdy neuměla usměrňovat, každý ze Zaprodanců by ji mohl zničit, jako by zašlápl mravence, aniž by zakolísal při chůzi. A kdyby byla zničena tady, tak už by se nikdy znovu nenarodila.
„Nejsem tak nezkušená – ani tak hloupá – abych to dopustila.“ Birgitte se opřela o stříbrný luk. V pověstech se pravilo, že s tímto lukem a stříbrnými šípy vůbec nikdy neminula. „Mají starosti sami se sebou, ne s někým jiným. Viděla jsem Rahvina a Sammaela, Graendal a Lanfear, jak se neviděni kradou za těmi druhými. A Demandred a Semirhage je sledovali také. Tolikrát jsem je neviděla od té doby, co byli osvobozeni.“
„Mají něco v pácu.“ Nyneiva si v rozmrzelém znechucení skousla ret. „Ale co?“
„To ještě nevím, Nyneivo. Za války Stínu neustále kuli pikle, a stejně často proti sobě jako společně proti někomu jinému, ale jejich práce nikdy nevěstila pro svět, bdělý i snový, vůbec nic dobrého.“
„Zkus to zjistit, Birgitte. Teda pokud to dokážeš bezpečně. Nic neriskuj.“ Tvář druhé ženy se nezměnila, ale Nyneiva měla dojem, že to Birgitte pobavilo. Ta hloupá ženská brala nebezpečí na stejně lehkou váhu jako Lan. Přála si, aby se mohla zeptat na Bílou věž, na to, co by mohla plánovat Siuan, ale Birgitte bdělý svět neviděla, ani se ho nemohla dotknout, aniž byla povolána rohem. Jenom se snažíš vyhnout tomu, nač se chceš doopravdy zeptat! „Vidělas Moghedien?"
„Ne.“ Birgitte si povzdechla. „Ale ne proto, že bych ji nehledala. Obvykle dokážu najít kohokoliv, kdo ví, že je ve světě snů. Je to takový pocit, jak vlnky, šířící se od nich vzduchem. Nebo se to možná šíří od jejich vědomí. Vážně to nevím. Jsem voják, ne učenec. Buď do Tel’aran’rhiodu od té doby, co jsi ji porazila, nevstoupila, nebo...“ Zaváhala a Nyneiva jí chtěla zabránit, aby řekla to, o čem věděla, že přijde, ale Birgitte byla příliš silná, aby se vyhýbala nepříjemným možnostem. „Nebo ví, že ji hledám. Ona se dokáže schovat. Pavoučice jí neříkají pro nic za nic.“ Tohle totiž moghedien znamenalo ve věku pověstí. Maličkého pavoučka, který tká své sítě na tajných místech, a jeho jed je dost silný, aby ve vteřině zabil.
Nyneiva, jež si náhle ty neviděné oči uvědomila až příliš dobře, se silně zachvěla. Neroztřásla se. Jen se zachvěla, netřásla se. Přesto se v duchu upínala na tenké tarabonské roucho, jinak by se najednou ocitla ve zbroji. Dost velké rozpaky jí působilo, pokud se jí takové věci přiházívaly, když byla sama, ale mnohem větší by u ní vyvolalo, došlo-li by k tomu pod chladným modrým pohledem ženy dost chrabré, aby se hodila ke Gaidalu Cainovi.
„Dokážeš ji najít, i když chce zůstat schovaná, Birgitte?“ Žádala o hodně, jestli Moghedien věděla, že po ní někdo jde. Bylo to jako hledat lva ve vysoké trávě jenom s klackem v ruce.
Druhá žena nezaváhala. „Možná. Zkusím to." – Potěžkala svůj luk a dodala: „Už musím jít. Nechci riskovat, že mě uvidí ostatní, až přijdou.“
Nyneiva jí položila ruku na loket, aby ji ještě zastavila. „Pomohlo by to, kdybys mi dovolila, abych jim to řekla. Tak bych mohla říct to, cos mi pověděla o Zaprodancích, Egwain a moudrým, a ony by to mohly vyřídit Randovi. Birgitte, on se přece musí dozvědět –“
„Dala jsi mi slovo, Nyneivo.“ Ty jasně modré oči byly nepoddajné jako led. „Příkazy praví, že nesmíme nikomu prozradit, že sídlíme v Tel’aran’rhiodu. Už jsem jich porušila spoustu jen tím, že se bavím s tebou, natož že ti pomáhám, protože nemohu stát stranou a dívat se, jak bojuješ se Stínem – já v té bitvě bojovala víc lidských životů, než se pamatuji – ale budu dodržovat co nejvíc nařízení, jak jen to půjde. Musíš svůj slib dodržet.“
„Jasně že to udělám,“ zabručela Nyneiva rozhořčeně, „pokud bys mě ho nezbavila. A já tě žádám, abys –“
„Ne.“
A Birgitte byla pryč. Jednu chvíli Nyneivina ruka spočívala na bílém rukávci, vzápětí tam byl jen vzduch. V duchu Nyneiva probrala těch pár nadávek, které odposlechla od Toma a Juilina, takové, kvůli kterým by vyplísnila Elain, že je vůbec poslouchá, natož používá. Nemělo smysl volat Birgitte znovu. Nejspíš by nepřišla. Nyneiva jenom doufala, že odpoví příště, až ona nebo Elain zavolají. „Birgitte! Dodržím svůj slib, Birgitte!“
Tohle určitě slyšela. Třeba bude při příštím setkání vědět něco nového o tom, co provádí Moghedien. Nyneiva skoro doufala, že ne. Pokud ano, tak by to znamenalo, že Moghedien se Tel’aran’rhiodem opravdu plíží.
Ženská hloupá! „Když se nedíváš po hadech, nesmíš si stěžovat, jestli tě nějaký uštkne.“ Skutečně by se velice ráda setkala s tou Elaininou Lini.
Prázdnota ohromné komnaty na ni doléhala, všechny ty velké leštěné sloupy a pocit, že ji z šera mezi nimi někdo sleduje. Kdyby tam někdo opravdu byl, Birgitte by to byla věděla.
Uvědomila si, že si uhlazuje hedvábné roucho na bocích, a aby se odpoutala od očí, které tam nebyly, soustředila se na šaty. Lan ji poprvé spatřil v dobrých dvouříčských plátěných, a když jí vyznal lásku, měla na sobě jednoduché šaty s prostou výšivkou, ale ona si přála, aby ji viděl v něčem takovém, co měla na sobě právě teď.
Objevilo se vysoké stojací zrcadlo a odráželo její obraz, jak se obracela sem a tam, dokonce se ohlížela přes rameno. Žluté záhyby jí lnuly k tělu a naznačovaly všechno, co zakrývaly. Ženský kroužek v Emondově Roli by ji odtáhl na soukromý rozhovor, vědma nevědma. Přesto však byly velmi krásné. Tady, o samotě, si mohla přiznat, že si víc než zvykla na nošení něčeho podobného na veřejnosti. Líbilo se ti to, plísnila se. Jsi stejná opovážlivka, jaká se vyklubala z Elain! Ale byly tak krásné. A možná ani ne tak neslušné, jak vždycky tvrdila. Neměly výstřih někam po pupík, jako například nosívala první z Mayene. No, možná Berelain nenosila výstřih až tak hluboký, ale pořád ho měla mnohem hlubší, než vyžadovala slušnost.
Zaslechla i něco o tom, co často nosívají domanské ženy. A ty dokonce i Taraboňanky nazývaly neslušnými. S tímto pomyšlením se žluté záhyby změnily ve zvlněné kanýry s úzkým pásem setkaným ze zlata. A látka byla tak tenká. Nyneiva zruměněla. Velice tenká. Ještě trochu, a byly by průsvitné. Tohle roucho rozhodně víc než jen naznačovalo. Kdyby ji Lan spatřil v tomhle, nemohl by žvanit o tom, že jeho láska k ní je beznadějná a že jí nedá vdovské šaty jako zásnubní dar. Jediný pohled, a zahořela by mu krev v žilách. Udělal by –
„Co to, pod Světlem, máš na sobě, Nyneivo?“ zeptala se Egwain velmi pohoršeným tónem.
Nyneiva nadskočila, otočila se, a když stála čelem k Egwain a Melain – musela to být Melain, i když ostatní moudré by nebyly o moc lepší – zrcadlo bylo pryč a ona na sobě měla tmavé vlněné dvouříčské šaty, dost silné i pro největší zimu. Pokořená stejně tolik, že se nechala překvapit jako ostatními věcmi – bylo to hlavně kvůli tomu, že se lekla – změnila šaty okamžitě, bez přemýšlení, zpátky do pavučinového domanského šatu, a stejně rychle zpátky do žlutých tarabonských záhybů.
Zahořely jí tváře. Nejspíš ji teď považují za úplnou husu. A navíc se to stalo před Melain. Moudrá byla krásná, s dlouhými rudozlatými vlasy a jasnýma zelenýma očima. Ne že by jí za mák záleželo, jak ta ženská vypadá. Ale Melain byla také při posledním setkání s Egwain a utahovala si z ní kvůli Lanovi. Nyneiva kvůli tomu ztratila trpělivost. Egwain tvrdila, že si z ní neutahovala, aspoň žádná Aielanka by to za něco takového nepovažovala, ale Melain skládala poklony Lanovým ramenům, jeho rukám a očím. Jaké právo má ta zelenooká kočka dívat se Lanovi na ramena? Ne že by Nyneiva v nejmenším pochybovala o jeho věrnosti. Ale byl to muž, a daleko od ní, a Melain byla přímo tam a... Důrazně si zakázala takhle myslet.
„Je Lan –?“ Měla pocit, že jí obličej hoří plamenem. Copak nedokážeš ovládat vlastní jazyk, ženská? Ale ona si nedovolí – nemůže – ustoupit, ne, když je tu Melain. Egwainin pobavený úsměv byl už tak dost špatný, jenže Melain se navíc odvážila zatvářit chápavě. „Je v pořádku?“ Snažila se o chladný výraz, ale znělo to napjatě.
„Je v pořádku,“ řekla Egwain. „Dělá si starosti, jestli jseš v pořádku ty.“
Nyneiva dlouze vydechla, aniž si uvědomila, že předtím zadržuje dech. Pustina byla nebezpečné místo i bez takových, jako byl Couladin se svými Shaidy, a ten chlap nevěděl, co je to opatrnost. Takže on si dělá starosti o její bezpečí? Copak si ten hlupák myslí, že se o sebe nedokáže postarat?
„Konečně jsme se dostali do Amadicie,“ vykládala rychle v naději, že to zahladí. Nejdřív si pustím pusu na špacír a pak vzdychám! Ten chlap mě připravil o rozum! – Z tváří ostatních se nedalo poznat, jestli uspěla. „Ve vesnici jménem Sienda východně od Amadoru. Všude jsou bělokabátníci, ale žádnej se na nás nepodívá podruhý. Starosti si musíme dělat s ostatníma.“ Před Melain si musela dávat pozor – trošičku tu a tam poupravit pravdu – ale pověděla jim o Rondě Macurové a její podivné zprávě a o tom, jak se je snažila omámit. Snažila, protože se před Melain nedokázala přimět k tomu, aby přiznala, že ta ženská uspěla. Světlo, co to dělám? Egwain jsem ještě v životě nezalhala!
Údajný důvod, návrat uprchlé přijaté, rozhodně nemohla uvést, ne před jednou z moudrých. Ony si myslely, že jsou s Elain hotové Aes Sedai. Ale musela Egwain nějak sdělit pravdu. „Mohlo by to mít něco společnýho s nějakým komplotem v Andoru, ale Elain, ty a já máme pár věcí společnejch, Egwain, a já myslím, že bychom si měly dávat pozor stejně jako Elain.“ Dívka pomalu přikývla. Vypadala ohromeně, což by také měla, ale zřejmě pochopila. „Je dobře, že měl ten čaj nějakou divnou příchuť, a já ji začala podezírat. Představ si to, zkoušet nacpat ločidlo do někoho, kdo zná byliny tak dobře jako já.“
„Plány v plánech,“ zamumlala Melain. „Velký had je pro Aes Sedai, myslím, dobré znamení. Jednou možná omylem spolknete samy sebe.“
„Máme taky novinky,“ řekla Egwain.
Nyneiva neviděla důvod, proč Egwain tolik spěchá. Rozhodně té ženské nedovolím, aby mě nalákala, a já se přestala ovládat. A rozhodně se nerozčílím kvůli tomu, že uráží Věž. Odtáhla ruku od copu. To, co Egwain chtěla říci, jí hněv vyhnalo z hlavy.
Že Couladin překročil Páteř světa, bylo jistě vážné, a to, že se Rand vydal za ním, bylo neméně důležité. Rand spěchal k průsmyku Jangai, pochodoval od prvního světla do setmění, a Melain říkala, že tam brzy dorazí. Podmínky v Cairhienu byly dost špatné i bez války mezi Aiely na jeho území. Rand bude mít na krku novou aielskou válku, pokud se pokusí prosadit svůj šílený plán. Šílený. Zatím jistě ne. Musel si nějak udržet duševní zdraví.
Jak je to dlouho, co sis dělala starosti, jak ho ochránit? pomyslela si hořce. A teď jenom chceš, aby vydržel v pořádku do Poslední bitvy. Ne jen z tohoto důvodu, ale taky z tohoto důvodu. Byl tím, čím byl. Světlo mě spal, jsem stejně špatná jako Siuan Sanche a všechny ostatní!
Šokovalo ji však nejvíc to, co Egwain vyprávěla o Moirain. „Ona ho poslouchá!“ vydechla Nyneiva nevěřícně.
Egwain důrazně přikývla, v té směšné aielské loktuši. „Poslední noc se pohádali – ona se ho snažila přesvědčit, aby za Dračí stěnu nechodil – a on jí nakonec řekl, ať odejde, dokud se neuklidní. Ona se tvářila, jako by si chtěla spolknout jazyk, ale udělala to. Aspoň se další hodinu držela stranou.“
„Není to správné,“ ozvala se Melain a pevně si přitáhla loktuši. „Muži nemají právo přikazovat Aes Sedai, stejně jako moudrým. Ani Car’a’carn ne.“
„To teda rozhodně nemají,“ souhlasila Nyneiva, a hned se musela plácnout přes pusu, aby sama na sebe nezazírala s otevřenými ústy. Co mně záleží na tom, jestli ji nutí tancovat, jak píská? Ona nás nechávala tancovat na svou notu až příliš často. Ale nebylo to správné. Já se nechci stát Aes Sedai, jenom se naučit víc o léčení. Chci zůstat tím, čím jsem. Ať jí klidně rozkazuje! Ale stejně to nebylo správné.
„Aspoň s ní teď mluví,“ řekla Egwain. „Předtím se celý naježil, když se k němu přiblížila na tři sáhy. Nyneivo, každej den je víc a víc nafoukanej.“
„Tenkrát, když jsem si ještě myslela, že budeš po mně vědmou,“ sdělila jí Nyneiva suše „jsem tě naučila, jak náfuky propíchnout, až splasknou. Nejlepší pro něj bude, když to uděláš ty, i kdyby se zatím proměnil v největšího býka na pastvině. Nejspíš proto, že jím je. Mně se zdá, že králové – a královny – se dokážou chovat jako pěkní šašci, když zapomenou, čím jsou, a jednají jako to, kým jsou, ale vůbec nejhorší je, když si pamatují jenom to, čím jsou, a zapomenou, kým jsou. Většina by potřebovala někoho, kdo by měl na práci jedině to, aby jim připomínal, že jedí, potí se a brečí stejně jako kterejkoliv sedlák.“
Melain si přeskládala loktuši zdánlivě nejistá, zda má souhlasit, či nikoliv, ale Egwain řekla: „Zkusím to, ale on občas zřejmě vůbec není při smyslech, a když je, obvykle je tak nadutej, že se s tím nedá nic dělat.“
„Udělej, co půjde. Pomáhat mu zůstat sám sebou je asi to nejlepší, co pro něj kdo může udělat. Pro něj a pro zbytek světa.“
Po tomhle následovalo ticho. S Egwain se rozhodně nerady bavily o tom, že se Rand nakonec může zbláznit, a Melain se to nelíbilo o nic víc.
„Musím ti říct ještě něco důležitýho,“ pokračovala po chvíli. „Myslím, že Zaprodanci mají něco za lubem.“ Nebylo to to stejné, jako by jí řekla o Birgitte. Podala to tak, jako by Lanfear a ostatní viděla sama. Popravdě byla Moghedien jediná, koho by poznala na pohled, a možná i Asmodeana, i když toho zahlédla jenom jednou a z dálky. Doufala, že ani jednu nenapadne se zeptat, jak ví, kdo je kdo, nebo proč si myslí, že by se kolem mohla plížit Moghedien. Ve skutečnosti tohle problémy vůbec nezpůsobilo.
„Ty se potuluješ po světě snů?“ Melaininy oči byly jako dva střípky zeleného ledu.
Nyneiva před ní pohledem neuhnula ani přesto, že Egwain lítostivě vrtěla hlavou. „Jinak bych mohla těžko zahlídnout Rahvina a ty ostatní, ne?“
„Aes Sedai, víš tak málo a zkoušíš toho tolik. Neměla ses naučit ani těch pár kousků, které umíš. Já sama občas lituji, že jsme souhlasily s těmito schůzkami. Necvičené ženě by neměl být přístup do Tel’aran’rhiodu vůbec umožněn.“
„Sama jsem si nacvičila mnohem víc věcí, než jste mě kdy naučily.“ Nyneiva s námahou mluvila chladným tónem. „Naučila jsem se sama usměrňovat a nechápu, proč by to s Tel’aran’rhiodem mělo být jiný.“ Tohle ji nepřiměl vyslovit jen umíněný hněv. Opravdu se sama naučila usměrňovat, ale aniž věděla, co vlastně dělá, a navíc jen částečně. Než se ocitla v Bílé věži, občas někoho vyléčila, ale aniž si to uvědomovala, dokud jí to Moirain nedokázala. Její učitelky v Bílé věži říkaly, že proto potřebuje být rozzlobená, aby mohla usměrňovat. Že si tu schopnost sama před sebou utajila, neboť se jí bála, a tím hluboko zanořeným strachem se dokáže prodrat jen vztek.
„Takže ty jsi jedna z těch, kterým Aes Sedai říkají divoženky.“ V posledním slově byl náznak čehosi, ale ať už to bylo opovržení, či lítost, Nyneivě se to rozhodně nelíbilo. Toto oslovení bylo ve Věži zřídkakdy lichotivé. Ovšem, mezi Aiely žádné divoženky nebyly. Moudré, které mohly usměrňovat, našly jednu každou dívku s vrozenou jiskrou tohoto umění, tedy ty, které by dříve nebo později rozvinuly schopnost usměrňovat, i když by se to nesnažily naučit. Také tvrdily, že najdou každou dívku s jiskrou, která by mohla usměrňovat, pokud by ji to někdo naučil. Žádná aielská dívka nezemřela, když se to snažila naučit sama. „Znáš nebezpečí, které hrozí, když se učíš ovládnout jedinou sílu bez vedení, Aes Sedai. Nemysli si, že nebezpečí snu je menší. Je zrovna tak velké, a možná větší pro ty, kdo sem zavítají nepoučeni.“
„Jsem opatrná,“ prohlásila Nyneiva. Nepřišla sem, aby ji poučovala tahle sluncovlasá aielská liška. „Vím, co dělám, Melain.“
„Nevíš nic. Jsi stejně tvrdohlavá jako tahle, když k nám přišla.“ Moudrá Egwain věnovala úsměv, který ve skutečnosti vypadal laskavě. „My jsme ale zkrotily její přehnanou neposlušnost, a ona se teď učí rychle. I když má pořád mnoho chyb.“ Egwainin potěšený úsměv pohasl. Nyneiva tušila, že poslední větu dodala Melain právě kvůli tomu, jak se Egwain zazubila. „Jestli se chceš toulat ve snu,“ pokračovala Aielanka, „přijď k nám. My zkrotíme tvůj zápal a zároveň tě to naučíme."
„Já krotit nepotřebuju, děkuju pěkně,“ odpověděla Nyneiva se zdvořilým úsměvem.
„Aan’allein zemře v den, kdy se dozví, že jsi mrtvá.“
Nyneivě projel srdcem ledový nůž. Aan’allein bylo aielské jméno pro Lana. Jeden muž to znamenalo ve starém jazyce, nebo Samotný muž nebo Muž, který je celým národem. Přesný překlad ze starého jazyka byl často velice složitý. Aielové k Lanovi, k muži, který odmítal vzdát svou válku proti Stínu, nepříteli, jenž zničil jeho národ, cítili velkou úctu. „Bojuješ pěkně špinavě,“ zamumlala rozhořčeně.
Melain zvedla obočí. „My snad bojujeme? Pokud ano, tedy věz, že je to bitva, v níž lze jen vyhrát, nebo prohrát. Pravidla zapovídající ublížit soupeři jsou dobrá jen pro hry. Chci, abys mi slíbila, že neuděláš ve snu nic, aby ses nás nejdřív nezeptala. Vím, že Aes Sedai nemohou lhát, proto chci, abys to takhle řekla.“
Nyneiva zaskřípala zuby. Slova bylo lehké vyslovit. Nemusela je dodržet. Nebyla vázána třemi přísahami. Ale přiznala by tím, že má Melain pravdu. Nevěřila tomu a nehodlala to říci.
„Ona nic neslíbí, Melain,“ ozvala se nakonec Egwain. „Když se začne tvářit takhle zabejčeně, nevylezla by z domu, ani kdybys jí ukázala střechu v plamenech.“
Nyneiva obdařila zlostným zamračením i ji. Zabejčeně, no teda! Když ona jedině odmítla nechat se postrkovat jako hadrová panenka.
Po chvíli si Melain povzdechla. „No dobrá. Ale dobře si pamatuj, Aes Sedai, že v Tel’aran’rhiodu jsi jenom dítě. Pojď, Egwain. Musíme jít.“ Egwain přelétl po tváři pobavený úsměv, když se rozplývala.
Nyneiva si náhle uvědomila, že se její šaty změnily. Byly změněny. Moudré věděly o Tel’aran’rhiodu dost na to, aby dokázaly měnit věci na druhých stejně jako na sobě. Teď měla Nyneiva na sobě bílou jupku a tmavou sukni, ale na rozdíl od žen, které právě zmizely, její sukně končila kus nad koleny. Boty a punčochy byly pryč a vlasy měla rozdělené do dvou copů nad ušima a propletené žlutými stuhami. Vedle jejích bosých nohou seděla hadrová panenka s vyřezávaným a namalovaným obličejem. Nyneiva si uvědomila, že skřípe zuby. Tohle se už jednou stalo, a ona z Egwain vypáčila, že takhle Aielové oblékají malé holčičky.
Vztekle se znovu převlékla do tarabonského hedvábí – tentokrát ještě přiléhavějšího – a do panenky kopla. Ta kus poodlétla a ještě ve vzduchu zmizela. Téhle Melain nejspíš padl Lan do oka. Aielové ho zřejmě považovali za jakéhosi hrdinu. Vysoký límec se změnil v krajkový a v úzkém hlubokém výstřihu jí byly vidět klíční kosti. Jestli se na něj ta ženská jenom usměje...! Jestli on...! Náhle si uvědomila rychle klesající a spěšně se rozšiřující výstřih šatů a chvatně ho zase zvedla. Ne až nahoru, ale dost na to, aby se nemusela červenat. Šaty teď měla tak těsné, že se nemohla ani pohnout. O to se taky postarala.
Tak ona měla žádat o dovolení, co? Chodit se doprošovat moudrých, než něco udělá? Copak neporazila Moghedien? V té chvíli byly dost ohromené, ale zřejmě na to už zapomněly.
Když nemůže použít Birgitte, aby zjistila, co se děje ve Věži, třeba existuje způsob, jak by to mohla provést sama.