Oheň z nebes

51 Do Cairhienu přicházejí zprávy

Z fajfky s krátkou troubelí, kterou Rand tiskl v zubech, stoupal tenký proužek modrého kouře. Rand se jednou rukou opíral o kamenné zábradlí balkonu a shlížel do zahrady dole. Ostré stíny se dloužily. Slunce bylo červenou koulí padající po bezmračné obloze. Deset dní v Cairhienu, a tohle byla první chvíle, kdy se zastavil, tedy když nespal. Selanda stála vedle něj a bledou tvář měla zvednutou, aby viděla na něj, ne do zahrady. Neměla tak složitý účes, jaký nosily ženy vysokého postavení, ale přesto jí přidával dobré dvě dlaně na výšku. Rand se snažil nevšímat si jí, ale bylo těžké nevšímat si ženy, která vám neustále tiskne ňadra na paži. Schůzka už trvala poněkud dlouho, aby zatoužil po krátké přestávce. Jakmile se Selanda vydala za ním ven, uvědomil si, že to byla chyba.

„Znám jeden odlehlý rybníček,“ řekla hebce, „kde se dá uniknout tomuto vedru. Stinný rybníček, kde nás nic nevyruší.“ Hranatými arkádami se k nim nesla hudba Asmodeanovy harfy. Něco lehkého, znějícího chladně.

Rand zabafal trochu prudčeji. Horko. Nic ve srovnání s Pustinou, ale... Už by měl přicházet podzim, odpoledne však působilo dojmem vrcholného léta. Léta bez deště. V zahradě muži jen v košilích rozlévali vodu z věder, dělali to pozdě, aby zabránili okamžitému odpaření, jenže příliš mnoho rostlin bylo zhnědlých nebo usychalo. Tohle počasí nemohlo být normální. Pálící slunce se mu vysmívalo. Moirain souhlasila, i Asmodean, ale ani jeden nevěděl‚co dělat, ani jak, stejně jako on. Sammael. Se Sammaelem mohl něco udělat.

„Studená voda,“ mumlala Selanda, „ty a já sami.“ Přitulila se blíž, i když Rand nechápal, jak je to ještě možné.

Napadlo ho, odkud asi přijde další zlomyslnost. Tentokrát žádný prudký protiútok, ať už udělá Sammael cokoliv. Jakmile bude jeho metodické verbování v Tearu skončeno, tak vypustí blesk. Jeden drtivý útok Sammaela vyřídí a zároveň tím dostane do pytle i Illian. S Illianem, Tearem a Cairhienem a vojskem Aielů dost velkým, aby každý stát přemohlo za pár týdnů, může...

„Nechtěl by sis zaplavat? Já sama neplavu, ale ty mě to jistě naučíš.“

Rand si povzdechl. Na chvíli zatoužil po tom, aby tady byla Aviendha. Ne. Poslední, co chtěl, byla potlučená Selanda utíkající s řevem v roztrhaných šatech.

Přivřel oči, podíval se na ženu a tiše promluvil přes troubel v zubech. „Můžu usměrňovat.“ Selanda zamrkala a stáhla se, aniž by hnula svalem. Ženy nikdy nepochopily, proč s tímhle vyrukoval. Pro ně to bylo něco, co by se mělo přecházet mlčením a pokud možno ignorovat. „Povídá se, že zešílím. Ale ještě nejsem šílený. Ještě ne.“ Zasmál se odněkud z hloubi své hrudi a pak to prudce uťal a vyhladil tvář. „Naučit tě plavat? Udržím tě na vodě s jedinou silou. Saidín je pošpiněný, víš. Dotyk Temného. Ale ty ho neucítíš. Bude všude kolem tebe, ale ty nic neucítíš.“ Další uchechtnutí, tentokrát s náznakem sípění. Selanda měla tmavé oči tak vykulené, že jí málem vypadávaly z důlků, a její úsměv byl ošklivě ztuhlý. „Tak později. Chci být sám a promyslet si...“ Rand se sklonil, jako by ji chtěl políbit, a ona s vyjeknutím předvedla pukrle tak náhle, že ho nejdřív napadlo, že se jí snad podlomily nohy.

Vycouvala, klaníc se na každém kroku, a blábolila o tom, jaká je to čest mu sloužit, jak nesmírně touží po tom mu sloužit, a to všechno hlasem hraničícím s hysterií, dokud nenarazila do hranaté arkády. Ještě naposled ohnula kolena a vrazila dovnitř.

S úšklebkem se Rand otočil zpátky k zábradlí. Děsit ženy. Kdyby ji byl požádal, aby ho zanechala o samotě, byla by měla spousty námitek, rozkaz by vzala jen jako dočasnou překážku, pokud by jí neřekl, aby mu nechodila na oči, ale i pak... Možná se to tentokrát roznese. Musel se řádně ovládat. Poslední dobou mu snadno povolily nervy. Bylo to asi tím suchem, s nímž nemohl nic dělat, a problémy, které vyrážely jako plevel všude, kam se podíval. Být jen ještě chvilku sám se svou fajfkou. Kdo by vládl státu, když si mohl najít lehčí práci, jako třeba nosit vodu na kopec v řešetu?

Na druhé straně zahrady viděl mezi dvěma stupňovitými věžemi královského paláce město Cairhien, tu jasně osvětlený, tu ve stínu, spíš ovládající kopce, než by po nich splýval. Nad jednou z těch dvou věží splihle visela jeho karmínová zástava se starobylým symbolem Aes Sedai a nad druhou přibližná kopie Dračího praporce. Ta vlála i na tuctu míst ve městě včetně nejvyšší z velkých nedokončených věží přímo před ním. Tady křik zmohl stejně tolik co rozkazy. Ani Tairenové, ani Cairhieňané nedokázali uvěřit, že skutečně myslí vážně, že chce jenom jeden, a Aielové se o prapory nestarali.

Dokonce i tady, hluboko v paláci, slyšel hukot města přecpaného k prasknutí. Uprchlíci ze všech koutů země, kteří se víc báli vrátit se domů než mít ve svém středu Draka Znovuzrozeného. Kupci pronikající do města, prodávající všechno, co si lidé mohli dovolit koupit, a kupující všechno, co si lidé nemohli dovolit ponechat. Urození pánové a ozbrojenci shromažďující se pod jeho praporem či pod praporem někoho jiného. Hledači rohu, kteří si mysleli, že roh musí být nalezen v jeho blízkosti. Tucet Předbráníků, či stovka, ho byly ochotni prodat kterémukoliv z nich. Ogierští kameníci z Državy Tsofu se přišli podívat, jestli se tu pro jejich vyhlášenou zručnost nenajde nějaká práce. Dobrodruzi, z nichž někteří mohli být před týdnem bandity, přicházeli zjistit, co dokážou urvat. Byla tu dokonce asi stovka bělokabátníků, i když ti odcválali pryč, jakmile bylo jasné, že obléhání skončilo. Mělo by ho zajímat, jak Pedron Niall svolává své bělokabátníky? Egwain mu poskytla jisté náznaky, ale viděla věci z pohledu Bílé věže, ať už stála kdekoliv. Hledisko Bílé věže nebylo jeho hlediskem.

Aspoň že kolony vozů plných obilí začaly z Tearu přijíždět s jistou pravidelností. Hladoví lidé se mohli vzbouřit. Rand si přál, aby prostě mohl být jenom rád, že už nejsou hladoví, to však nestačilo. Banditů bylo méně. A občanská válka nebyla vyřešena. Zatím. Další dobrá zpráva. Musel zajistit, že to tak zůstane, než bude moci odejít. Musel se postarat o stovku věcí, než se bude moci vydat za Sammaelem. Z náčelníků, kterým plně důvěřoval, z těch, kteří s ním vyšli z Rhuideanu, zůstali jen Rhuark a Bael. Ale když nemohl čtyřem kmenům, které se k němu připojily později, důvěřovat na cestě do Tearu, mohl jim důvěřovat, když se volně pohybovaly po Cairhienu? Indirian a ostatní ho uznali za Car’a’carna, ale znali ho stejně málo jako on je. Zpráva, kterou dostal ráno, mohla znamenat problém. Berelain, první z Mayene, byla jen pár set mil jižně od města, vedouc k němu své malé vojsko. Neměl ponětí, jak ho provedla přes Tear. Zvláštní, v dopise se ho ptala, je-li s ním Perrin. Nepochybně se bála, že by Rand mohl na její zemičku zapomenout, kdyby se mu nepřipomněla. Mohla by to být docela zábava, dívat se, jak kříží zbraně s Cairhieňany, poslední z dlouhé řady prvních, kterým se podařilo zabránit Tearu, aby spolkl jejich zemičku, jen díky hře rodů. Třeba by ji tady mohl ustavit do velení... Až nadejde čas, vezme Meilana a ostatní Taireny s sebou. Pokud ten čas někdy nadejde.

Tohle nebylo o nic lepší než čekání uvnitř. Vyklepal popel z fajfky a zadupal poslední jiskřičky v tabáku. Nemělo smysl riskovat požár v zahradě. Ta by se vznítila jako troud. Sucho. Nepřirozené počasí. Uvědomil si, že tiše vrčí. Nejdřív zapracuje na tom, o čem věděl, že s tím může něco udělat. Stálo ho to úsilí, nasadit před vstupem dovnitř vyrovnaný výraz.

Asmodean, oblečený jako nějaký urozený pán, se záplavou krajek u krku, plynule drnkal nějakou melodii na stoličce v rohu, opíral se o strohé deštění, jako by se tu jen klidně povaloval. Ostatní, kteří seděli v křeslech, při Randově příchodu vyskočili a na jeho důrazný pokyn si zase sedli. Meilan, Torean a Aracome zabrali vyřezávaná a zlacená křesla na jedné straně tmavě červeného a zlatého koberce. Každému stál za zády mladý tairenský šlechtic. Naproti nim stejně seděli a stáli Cairhieňané. Dobraine a Maringil měli za sebou také mladé urozence, kteří měli vyholené a napudrované čelo jako Dobraine. U ramene Colavaere stála Selanda s bílou tváří, a když se na ni Rand podíval, zachvěla se.

Rand nasadil vážný výraz a došel přes koberec ke svému křeslu. Už to křeslo samotné bylo důvodem, proč ovládal svůj výraz. Byl to nový dar od Colavaere a druhých dvou Cairhieňanů a mělo to být podle nich v tairenském stylu. Musí mít rád tairenskou okázalost. Vládne v Tearu a poslal Taireny sem. Křeslo drželi vyřezávaní draci, jiskřící červeným smaltem a zlacením, v očích měli velké sluneční kameny. Další dva tvořili lenochy a ještě další šplhali po vysokém opěradle. Bezpočet řemeslníků musel bez oddechu dřít od jeho příjezdu, aby tu věc vyrobili. Rand se v křesle cítil jako trouba. Asmodeanova hudba se změnila. Nyní zněla velkolepě, vítězný pochod.

A přesto se Cairhieňanům v očích, které upírali na něho, zračila únava, únava, která se odrážela i v očích Tairenů. Byla tam, už když odcházel ven. Třeba tím, že se ucházeli o jeho přízeň, udělali chybu, která jim začínala docházet teprve teď. Všichni se snažili přejít to, čím je, předstírali, že je prostě nějaký mladý pán, který je porazil, se kterým se dalo jednat a manipulovat s ním. To křeslo – ten trůn – jim strčilo pod nos, kým a čím skutečně je.

„Postupují vojáci podle plánu, urozený pane Dobraine?“ Ve chvíli, kdy otevřel ústa, harfa utichla. Asmodean byl očividně zabrán do ladění.

Muž s tváří jako z vydělané kůže se zachmuřeně usmál. „To ano, můj pane Draku.“ Ne víc než to. Rand neměl iluze, že by ho Dobraine měl rád víc než některý z ostatních, nebo že se nepokusí získat výhody tam, kde to jen bude možné, ale Dobraine vypadal skutečně připravený dodržet přísahu, již složil. Barevné pruhy na přednici jeho kabátce byly odřené, jak přes ně nosil plechy.

Maringil si poposedl dopředu, štíhlý jako proutek, na Cairhieňana vysoký, s bílými vlasy téměř na ramena. On čelo vyholené neměl, a na kabátci s pruhy téměř po kolena nebyly taky žádné viditelné odřeniny. „Potřebujeme ty muže tady, můj pane Draku.“ Jestřábí oči při pohledu na zlacený trůn zamrkaly a znovu se zaostřily na Randa. „V zemi ještě volně pobíhá spousta loupežníků.“ Znovu si poposedl, takže se nemusel na Taireny ani podívat. Meilan a ostatní se slabě usmívali.

„Honit bandity jsem poslal Aiely,“ řekl Rand. Měli rozkaz sebrat každého loupežníka, který jim přijde do cesty. A ne se za nimi honit. Dokonce ani Aielové nemohli udělat tohle a postupovat přitom dost rychle. „Řekli mi, že před třemi dny jich u Morelle Kamenní psi zabili téměř dvě stovky.“ To byla nejjižnější hranice, na kterou si v posledních letech Cairhien činil nárok, na půl cestě k řece Iralell. Nebylo třeba téhle bandě vykládat, že tito Aielové už mohou být až u řeky. Dlouhé vzdálenosti zvládali rychleji než jezdci.

Maringil se znepokojeně zamračil a trval na svém. „Je tu ještě jeden důvod. Půlka našeho území západně od Alguenyi je v rukou Andoru.“ Zaváhal. Všichni věděli, že Rand vyrostl v Andoru. Tucet klepů z něj udělal syna toho či onoho andorského urozeného domu, dokonce i syna Morgasy samotné, kterého buďto odložila, protože mohl usměrňovat, nebo od ní uprchl, než mohl být zkrocen. Štíhlý muž pokračoval, jako by kráčel bosý, po špičkách a se zavázanýma očima mezi dýkami. „Morgasa zřejmě zatím po větším území netouží, ale to, co už má, se jí musí sebrat. Její heroldové dokonce vyhlásili její právo na –“ Prudce se zarazil. Nikdo z nich nevěděl, co Rand hodlá podniknout se Slunečním trůnem. Možná ho chtěl pro Morgasu.

Colavaere tmavýma očima znovu Randa zvažovala jako na zlatnických vážkách. Dneska toho moc neřekla. Nepromluví, dokud nezjistí, proč je Selanda tak bledá.

Náhle se Rand cítil velmi unavený ze všech těch handrkujících se šlechticů, ze všeho toho manévrování v daes dae’mar. „O andorské nároky na Cairhien se postarám, až budu připravený. Tihle vojáci půjdou do Tearu. Vy se budete řídit dobrým příkladem poslušnosti vznešeného pána Meilana – a již o tom nechci slyšet.“ Otočil se k Tairenům. „Jdeš dobrým příkladem, Meilane, viď? I ty, Aracome? Když zítra vyjedu, nenajdu deset mil na jih odsud tábořit tisícovku obránců Kamene, kteří mají být už dva dny na cestě zpátky do Tearu, že ne? Nebo dva tisíce ozbrojenců tairenských rodů?“

Ty slabé úsměvy při každém jeho slově slábly víc a víc. Meilan byl náhle úplně nehybný, jen tmavé oči se mu leskly, a Aracomova hubená tvář zbledla jako plátno, těžko říci, zda hněvem či strachem. Torean si oťukával těstovitou tvář hedvábným šátkem, který vytáhl z rukávu. Rand vládl Tearu a hodlal mu stále vládnout. Callandor zaražený do Srdce Kamene to dokazoval. Proto tedy nenamítali nic proti posílání cairhienských vojáků do Tearu. Chtěli si tady, daleko od místa, kde vládl, vybojovat nové pozemky, možná nová království.

„To ne, můj pane Draku,“ řekl nakonec Meilan. „Zítra pojedeme s tebou, aby ses mohl přesvědčit na vlastní oči.“

Rand o tom nepochyboval. Jakmile to tihle muži dokážou zařídit, bude na jih vypraven jezdec, a do zítřka budou vojáci mnohem blíž Tearu. Bude to stačit. Prozatím. „Takže jsem skončil. Můžete mě opustit.“

Pár překvapených pohledů, tak rychle zakrytých, že si je skoro mohl představovat, a již vstávali, klaněli se, a Selanda a mladí pánové couvali. Očekávali víc. Audience u Draka Znovuzrozeného bývaly vždy dlouhé a podle jejich názoru mučivé, kdy on je pevně ohýbal podle své vůle, ať už vyhlásil, že žádný Tairen nemůže vznést nárok na cairhienské území, aniž by se přiženil do cairhienského rodu, či odmítl vyhnat Předbráníky anebo vydal zákony vztahující se na šlechtu, jaké se předtím vztahovaly pouze na poddané.

Rand chvíli sledoval Selandu. V posledních deseti dnech nebyla první. Ani desátá, dokonce ani dvacátá ne. Svádělo ho to, přinejmenším ze začátku. Když odmítl štíhlou, bleskurychle ji následovala baculka, stejně jako vysoká či tmavá, aspoň na Cairhieňanku, nahradila malou či plavou. Neustálé pátrání po ženách, které by ho potěšily. Děvy zahnaly ty, které se mu v noci snažily proklouznout do ložnice, pevně, ale přece jen laskavěji, než jednala Aviendha s tou, kterou chytila. Aviendha očividně brala to, že patří Elain, téměř smrtelně vážně. Nicméně jejímu aielskému smyslu pro humor připadal fakt, že ho může tak trápit, velmi uspokojivý. Když sténal a skrýval tvář v dlaních, jakmile se začala svlékat na noc, zahlédl v její tváři spokojený výraz. A tak mohl její smrtelné vážnosti litovat, kdyby rychle nepochopil, co je za tou řádkou hezkých mladých žen.

„Má paní Colavaere.“

Zastavila se, jakmile pronesl její jméno. Měla chladný pohled a pod zdobnou věží tmavých kudrn byla klidná. Selanda neměla jinou možnost než s ní zůstat, přestože se očividně stejně zdráhala zůstat, jako se ostatní zdráhali odejít. Meilan a Maringil se odpoklonkovali jako poslední, upření na Colavaere, tak moc se snažili přijít na to, proč ji Rand zdržel, že si neuvědomili, že stojí bok po boku. Jejich oči byly úplně stejné, tmavé oči šelem.

Dveře z tmavého dřeva se zavřely. „Selanda je velmi hezká mladá žena,“ začal Rand. „Ale někteří muži dávají přednost společnosti dospělejších... znalejších... žen. Dneska v noci, až zazvoní druhá večerní, povečeříš se mnou ty sama. Těším se na tvou společnost.“ Pokynem ruky ji propustil dřív, než se zmohla na slovo, pokud by tedy mohla něco namítnout. Její výraz se nezměnil, ale její pukrle bylo maličko rozechvělé. Selanda vypadala zcela ohromeně. A zřejmě se jí nekonečně ulevilo.

Jakmile se za oběma ženami dveře znovu zavřely, Rand zvrátil hlavu dozadu a rozchechtal se. Byl to drsný, cynický smích. Hra rodů ho unavovala, a tak ji hrál bez přemýšlení. Byl tak znechucený z toho, jak vyděsil jednu ženu, že vyděsil jinou. To byl dostatečný důvod ke smíchu. Za tou řadou mladých žen, které se po něm vrhaly, stála Colavaere. Kdyby urozenému pánu Drakovi našla společnici do postele, mladou ženu, které by mohla tahat za provázky, pak by měla jeden provázek pevně uvázaný i na Randa. Draku Znovuzrozenému však chtěla strčit do postele, a možná ho s ní i oženit, nějakou jinou ženu. Teď se bude až do druhé večerní potit. Musela vědět, že je hezká, do vyložené krasavice jí chybělo jen maličko, a když Rand odmrštil všechny mladé ženy, třeba to bylo proto, že chtěl nějakou o patnáct nebo víc let starší. A určitě si bude myslet, že si nemůže dovolit říci ne muži, který drží Cairhien v hrsti. Ode dnešního večera by měla být poddajnější, měla by ukončit tuto pitomost. Aviendha by nejspíš podřízla hrdlo každé ženě, kterou by našla v jeho posteli. Kromě toho neměl ani čas na všechny tyhle snadno vyděsitelné holubičky, které si myslely, že se obětují za Cairhien a Colavaere. Musel vyřešit příliš mnoho problémů a neměl čas.

Světlo, co když se Colavaere rozhodne, že to za tu oběť stojí? Mohla by. Byla na to dost chladnokrevná. Pak budu muset zařídit, aby měla krev chladnou strachy. To nebude moc těžké. Cítil saidín jako něco těsně mimo dohled. Cítil tu špínu na něm. Občas měl dojem, že to, co teď cítí, je špína v něm samém, zbytky, které po sobě saidín zanechal.

Přistihl se, jak se mračí na Asmodeana. Ten muž ho s bezvýraznou tváří studoval. Znovu se ozvala hudba, jako voda zurčící na kamenech, uklidňující. Tak on potřebuje uklidnit, co?

Dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vstoupily Moirain, Egwain a Aviendha. Vedle aielského odění mladších žen vynikala Aes Sedaiina bledě modrá. Každého jiného, dokonce i Rhuarka či jiného náčelníka, který byl stále ještě poblíž města, či další delegaci moudrých, by napřed ohlásila jedna z Děv. Tyhle tři Děvy poslaly dovnitř, i když se Rand třeba koupal. Egwain se ohlédla na „Nataela“ a zamračila se. Tón hudby klesl, melodie byla složitější, snad tanec, než se usadila na něčem, co připomínalo vzdychající vánek. Muž měl na rtech pokřivený úsměv a díval se na harfu.

„Překvapuje mě, že tě vidím, Egwain,“ utrousil Rand. Přehodil nohu přes lenoch křesla. „Kolik to je – šest dní, co se mi vyhýbáš? Přineslas mi další dobré zprávy? Vyplenil snad Masema mým jménem Amador? Nebo se z těch Aes Sedai, co o nich tvrdíš, že mě podporují, vyklubaly černé adžah? Všimni si, že se neptám, kdo to je, ani kde jsou. Dokonce ani jak to víš. Nechci po tobě, abys mi odhalila tajemství Aes Sedai, ani tajemství moudrých nebo co jsou zač. Jenom mi poskytni drobečky, které jsi ochotná mi přidělit, a nech mě, ať si lámu hlavu, jestli mě třebas to, co ses mi neobtěžovala sdělit, v noci nebodne do zad.“

Klidně se na něj podívala. „Víš, co potřebuješ vědět. A já ti neřeknu, co vědět nepotřebuješ.“ Tohle mu řekla před šesti dny. Byla stejně tolik Aes Sedai jako Moirain i přes to, jak jedna nosila aielské šaty a druhá světle modré hedvábí.

Na Aviendze nebylo nic klidného. Postavila se vedle Egwain, její zelené oči metaly blesky a záda měla tak rovná, jako by měla páteř ze železa. Trochu ho překvapilo, že se k nim nepřipojila Moirain, aby se na něj mohly mračit všechny tři. Její slib poslušnosti jí zřejmě nechával překvapivě mnoho volnosti a tyhle tři si navíc od jeho hádky s Egwain zjevně začaly být dost blízké. Ne že by to byla nějak velká hádka. Nemůžete se dost dobře hádat se ženou, která vás pozoruje chladnýma očima, nikdy nezvedne hlas a poté, co vám jednou odmítne odpovědět, nehodlá vaši otázku dokonce ani vzít na vědomí.

„Co chcete?“ zeptal se.

„Tohle ti přišlo za poslední hodinu,“ řekla Moirain a natáhla ruku se dvěma složenými dopisy. Její hlas ladil s Asmodeanovou melodií připomínající zvonečky.

Rand vstal a podezíravě si je vzal. „Jestli jsou pro mě, tak jak to, že se ti dostaly do ruky?“ Jeden byl adresován „Randu al’Thorovi“ přesným hranatým rukopisem a druhý „pánu Draku Znovuzrozenému“ písmem rozevlátým, avšak stejně přesným. Pečetě nebyly poškozené. Když se podíval podruhé, zamrkal. Obě pečetě vypadaly ze stejného červeného vosku, na jedné byl otisk plamene Tar Valonu, na druhé věž přes tvar, v němž poznal ostrov Tar Valon.

„Třeba kvůli tomu, odkud přišly,“ opáčila Moirain, „a od koho.“ Nebylo to žádné vysvětlení, ale víc toho nedostane, pokud přímo nepožádá. I pak by z ní musel každé slovo páčit. Svůj slib dodržovala, ale svým vlastním způsobem. „V pečetích nejsou žádné otrávené jehly. A nejsou do nich vetkány žádné pasti.“

Zarazil se s palcem na plameni Tar Valonu – ani jedno z toho ho nenapadlo – a pak pečeť rozlomil. Vedle podpisu Elaida do Avriny a’Roihan, spěšně naškrábaného nad tituly, byl další plamen v červeném vosku. Zbytek byl psán tím hranatým rukopisem.

Nedá se popřít, že jsi tím předpovězeným, přesto se tě mnozí pokusí zničit pro to, co jsi kromě toho. Kvůli spáse světa to nelze dopustit. Dva státy se ti poklonily, i divoši Aielové, ale moc trůnů je prach vedle jediné síly. Bílá věž tě přijme a ochrání proti těm, kteří odmítají vidět, co se musí stát. Bílá věž dohlédne na to, aby ses dožil Tarmon Gai’donu. Nikdo jiný to nedokáže. Přijde pro tebe doprovod Aes Sedai, aby tě dovedl do Tar Valonu s poctami a úctou, které si zasloužíš. Tímto se ti zavazuji.

„Dokonce se ani nezeptala,“ prohodil suše. Vzpomínal si na Elaidu dobře, i když se s ní setkal jen jednou. Ta žena byla dost tvrdá, aby vedle ní Moirain vypadala jako kotě. S „poctami a úctou", které si zaslouží. Vsadil by se, že doprovod bude čirou náhodou tvořit třináct Aes Sedai.

Podal Elaidin dopis zpátky Moirain a otevřel druhý. Stránka byla psána stejnou rukou, která napsala adresu.

Přečetl si to znovu, zamrkal a podal dopis Moirain. Ta stránku přelétla pohledem, než ji podala Egwain, jež se nad dopisem sklonila s Aviendhou. Třeba Moirain už věděla, co tam stojí?

„Je dobře, žes složila ten slib,“ prohodil. „Podle toho, jak ses chovala předtím, jak sis nechávala všecko pro sebe, bych tě teď mohl klidně podezírat. Je dobře, že jsi teď sdílnější.“ Nehnula brvou. „Co si o tom myslíš?“

„Musela slyšet, jak jsi nafoukanej,“ podotkla Egwain tiše. Rand usoudil, že to nebylo určeno pro jeho uši. Egwain potřásla hlavou a pronesla hlasitěji. „Tohle se Alviarin vůbec nepodobá.“

„Je to její ruka,“ řekla Moirain. „Co si o tom myslíš ty, Rande?“

„Myslím, že ve Věži jsou rozpory, ať už to Elaida ví nebo ne. Předpokládám, že Aes Sedai nemůže napsat lež o nic víc, než ji může vyslovit.“ Nečekal, až kývne. „Kdyby byla Alviarin méně květnatá, mohl bych si myslet, že pracují ruku v ruce, aby mě přitáhly. Neumím si představit, že si Elaida vůbec myslí byť jen polovinu z toho, co Alviarin napsala, a nechápu, jak může mít kronikářku, která napíše něco takového, aniž by o tom věděla.“

„Ty tohle neuděláš,“ prohlásila Aviendha a zmačkala Elaidin dopis v dlani. Nebyla to otázka.

„Nejsem blb.“

„Občas nejsi,“ připustila zdráhavě, a zhoršila to ještě tím, že se podívala na Egwain a zvedla obočí. Ta to chvíli zvažovala a pokrčila rameny.

„Vidíš něco jiného?“ ptala se Moirain dál.

„Vidím špehy Bílé věže,“ odpověděl jí suše. „Vědí, že držím město.“ Nejméně dva tři dny po bitvě Shaidové zastavili všechno kromě holubů, co by zamířilo na sever. Dokonce i jezdec, který by věděl, kde vyměnit koně, což mezi Cairhienem a Tar Valonem nebylo nijak snadné, se nemohl dostat do Věže včas, aby se ty dopisy vrátily dnes.

Moirain se usmála. „Učíš se rychle. Povedeš si dobře.“ Chvíli se tvářila skoro laskavě. „Co s tím uděláš?“

„Nic, jenom zařídím, aby se ten Elaidin ‚doprovod‘ nedostal ke mně blíž než na míli.“ Třináct nejslabších Aes Sedai, pokud byly propojené, ho mohlo přemoci, a on si nemyslel, že by Elaida poslala své nejslabší. „Tohle, a budu si dávat pozor, aby se Věž dozvěděla, co dělám, den poté, co to udělám. Nic víc, dokud se nedozvím další. Mohla by být Alviarin jedna z těch tvých tajemných přítelkyň, Egwain?“

Zaváhala, a jeho náhle napadlo, jestli řekla Moirain víc než jemu. Zachovávala tajemství Aes Sedai nebo moudrých? Nakonec řekla prostě: „Já nevím.“

Ozvalo se zaťukání na dveře a do místnosti strčila plavou hlavu Somara. „Matrim Cauthon přišel, Car’a’carne. Říká, že jsi pro něj poslal.“

Před čtyřmi hodinami, jakmile se dozvěděl, že je Mat zpátky ve městě. Jakou bude mít výmluvu tentokrát? Nastal čas s výmluvami skončit. „Zůstaňte,“ nařídil ženám. Moudré Mata znervózňovaly skoro stejně jako Aes Sedai. Tyhle tři ho vyvedou z míry. Nijak zvlášť neuvažoval nad tím, že je využívá. Mata hodlal využít taky. „Pošli ho dál, Somaro.“

Mat vešel do místnosti s úsměvem, jako by vstupoval do šenku. Zelený kabátec měl rozepnutý a košili zpola rozvázanou, takže byla vidět liščí hlava, která mu visela na zpocené hrudi, ale kolem krku měl i přes panující vedro omotaný tmavý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu po oběšení. „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Bylo tam několik Cairhieňanů, co si mysleli, že vědí, jak hrát karty. Nezná něco milejšího?“ zeptal se a trhl hlavou směrem k Asmodeanovi.

„Slyšel jsem,“ ucedil Rand, „že každý mladý muž, který dokáže zvednout meč, se chce připojit k Bandě Rudé ruky. Talmanes a Nalesean je musejí odmítat po celých houfech. A Daerid zdvojnásobil počet svých pěšáků.“

Mat se spustil do křesla, v němž předtím seděl Aracome. „To je pravda. Hezká řádka mladejch... chasníků se chce stát hrdinama.“

„Banda Rudé ruky,“ zamumlala Moirain. „Shen an Calhar. Bájná skupina hrdinů, to ano, i když se její členové museli mnohokrát vyměnit, protože ta válka trvala hodně přes tři sta let. Povídá se, že pod prackami trolloků padli jako poslední, strážili samotného Aemona, když zahynul Manetheren. Pověsti říkají, že tam, kde padli, vznikl pramen, aby poznačil místo jejich smrti, ale já si myslím, že tam ten pramen byl už předtím.“

„To teda nevím.“ Mat se dotkl medailonu s liščí hlavou a jeho hlas získal na síle. „Nějakej hlupák někde sebral to jméno a oni ho všichni začali používat.“

Moirain se na medailon odmítavě podívala. Malý modrý kamínek, který jí visel na čele, jako by zachytil světlo a zazářil, i když úhel byl špatný. „Jsi zřejmě velmi chrabrý, Mate.“ Bylo to řečeno chladně, a v tichu, které následovalo, Matovi ztuhla tvář. „Velmi chrabrý,“ dokončila nakonec, „abys vedl Shen an Calhar přes Alguenyu a na jih proti Andořanům. A dokonce ještě udatnější, protože se povídá, že jsi sám vyjel na zvědy a Talmanes a Nalesean museli jet hodně rychle, aby tě dohonili.“ Egwain si vzadu hlasitě odfrkla. „To není moc moudré pro urozeného mladého pána vedoucího své muže.“

Mat zkřivil rty. „Já nejsem žádnej urozenej pán. To si sám sebe vážím víc.“

„Ale jsi velmi chrabrý,“ pokračovala Moirain, jako kdyby vůbec nepromluvil. „Andorské zásobovací vozy spálené, předsunuté pevnosti zničené. A tři bitvy. Tři bitvy a tři vítězství. Pouze s malými ztrátami, i když jste stáli proti přesile.“ Jak mu prstem přejela trhlinu na rameni kabátce, Mat se odsunul v křesle, jak nejdál to šlo. „Přitahuje tě vír bitev, nebo ty přitahuješ bitvy? Skoro mě překvapilo, že ses vrátil. Kdybych věřila povídačkám, tak prý kdybys byl zůstal, byl bys zahnal Andořany zpátky přes Erinin.“

„Tobě to připadá legrační?“ prskl Mat. „Jestli máš co říct, tak to řekni. Můžeš si hrát na kočku, co hrdlo ráčí, ale já nejsem žádná myš.“ Na okamžik zalétl pohledem k Egwain a Aviendze, které to sledovaly se zkříženýma rukama, a znovu přejel prstem po stříbrném medailonku. Musel přemýšlet. Přívěsek zabránil jedné usměrňující ženě se ho dotknout. Zastaví to i tři?

Rand se jenom díval. Díval se, jak jeho přítele připravují k tomu, co s ním měl v plánu. Zůstalo mi i něco jiného kromě toho dělat nutné věci? Ta myšlenka mu jenom prolétla hlavou, hned byla pryč. Udělá, co musí.

Hlas Aes Sedai získal křišťálově mrazivý podtón, když promluvila, skoro jako ozvěna. „Všichni děláme, co musíme, jak dopustí vzor. Někteří mají menší svobodu než jiní. Nezáleží na tom, jestli si vybereme sami, nebo jsme vybráni. Co se musí stát, to se stane.“

Mat vůbec nevypadal připravený. Ostražitý, to ano, a rozhodně rozzlobený, ale ne připravený. Mohl být kocourem zahnaným do kouta třemi fenami. Kocourem, který se nehodlá vzdát bez boje. Zřejmě zapomněl, že v místnosti je kromě něj a tří žen ještě někdo další. „Ty vždycky musíš chlapa zatlačit na místo, kde ho chceš mít, viď? Kopneš ho tam, když se nenechá víst na vařený nudli. Krev a zatracenej popel! Nemrač se na mě, Egwain, já mluvím, jak chci. Ať shořím! Teďka schází už jenom to, aby tady byla Nyneiva a škubala si za cop, a ta nafoukaná Elain, co na všechny kouká tak svrchu. No, já jsem rád, že tu není, aby slyšela, co je novýho, ale i kdybys tu měla Nyneivu, nenechám se postrkovat –“

„Co je nového?“ vyjel Rand ostře. „Zpráva, kterou by měla slyšet Elain?“

Mat vzhlédl k Moirain. „Chceš říct, že je tu ještě něco, cos nevykutala?“

„Jaká zpráva, Mate?“ dožadoval se Rand.

„Morgasa je mrtvá.“

Egwain zalapala po dechu a přitiskla si obě ruce na ústa pod očima jako talíře. Moirain zašeptala něco, co mohla být modlitba. Asmodeanovi se prsty na harfě ani nezadrhly.

Rand měl pocit, jako by měl rozervané břicho. Elain, odpusť mi. A slabá ozvěna, trochu pozměněná. Ilieno, odpusť mi, „Jsi si tím jistý?“

„Tak jistej, jak jenom můžu bejt, když jsem neviděl tělo. Zdá se, že Gaebrila prohlásili králem Andoru. A Cairhienu taky, když už jsem u toho. Měla to udělat Morgasa. Něco jako že nastal čas na silnou mužskou ruku nebo něco takovýho, jako by někdo mohl bejt silnější než Morgasa sama. Jenže ti Andořani dole na jihu slyšeli nějaký zvěsti, že ji celý týdny nikdo neviděl. Víc než řeči. Tak mi řekni, co ti z toho vychází. Andor nikdy neměl krále, ale teď má, a královna zmizela. Gaebril je ten chlap, co chtěl zabít Elain. Snažil jsem se jí to říct, ale víš, jak vždycky ví víc než nějakej sedlák, co mu čouhá sláma z bot. Myslím, že ten by nezaváhal ani vteřinu, když by měl podříznout krk nějaký královně.“

Rand zjistil, že sedí v křesle naproti Matovi, i když si nevzpomínal, že by se byl pohnul. Aviendha mu položila ruku na rameno. Ustaraně mhouřila oči. „Jsem v pořádku,“ řekl jí ochraptěle. „Nemusíš posílat pro Somaru.“ Aielanka zrudla, ale on si toho nevšímal.

Elain mu tohle nikdy neodpustí. Věděl, že Rahvin – Gaebril – drží Morgasu jako vězně, ale nechal to být, protože Zaprodanci možná čekali, že jí pomůže. On se vydal vlastní cestou, aby udělal něco, co nečekali. A skončil honěním Couladina, místo aby udělal to, co si naplánoval. Věděl to, a svou pozornost soustředil na Sammaela. Protože se mu ten muž posmíval. Morgasa mohla počkat, než rozdrtí Sammaelovu past a Sammaela s ní. A teď byla Morgasa mrtvá. Elainina matka byla mrtvá. Elain ho bude proklínat až do smrti.

„Jedno ti řeknu,“ pokračoval Mat. „Tam dole je spousta královninejch mužů. Bojováním za krále si nejsou moc jistí. Najdi Elain. Polovina z nich přiběhne za tebou, aby ji dosadila na –“

„Zmlkni!“ vyštěkl Rand. Třásl se vzteky tak, že Egwain couvla, a dokonce i Moirain si ho prohlížela ostražitě. Aviendha zesílila stisk na jeho rameni, ale oni ji setřásl, když vstával. Morgasa byla mrtvá, protože on nic neudělal. Jeho vlastní ruka držela nůž stejně jistě jako Rahvinova. Elain. „Bude pomstěna. Rahvin, Mate. Ne Gaebril. Rahvin. I kdybych už nikdy nic neudělal, s ním si to vyřídím!“

„Oh, krev a zatracenej popel!“ zasténal Mat.

„Tohle je šílený.“ Egwain sebou trhla, jako by si uvědomila, co řekla, ale dál mluvila tím pevným, chladným hlasem. „Ty máš zatím ruce plné Cairhienu, nemluvě o Shaidech na severu a o tom, co máš v plánu s Tearem. To chceš začít novou válku, když už máš dvě na talíři a kromě toho zničenou zemi na krku?“

„Válku ne. Já sám. Můžu být v Caemlynu za hodinu. Nájezd –správně, Mate? – nájezd, ne válku. Vyrvu Rahvinovi srdce z těla.“ Jeho hlas zněl jako kladivo. Měl pocit, jako by mu v žilách proudila kyselina. „Skoro si přeju, abych měl těch Elaidiných třináct sester s sebou, aby ho přidusily a přivedly před soud. Aby ho odsoudili a pověsili za vraždu. To by byla spravedlnost. Ale on bude prostě muset zemřít tak, jak se mi ho podaří zabít.“

„Zítra,“ řekla Moirain tiše.

Rand se na ni zamračil. Ale měla pravdu. Zítra to bude lepší. Noc, aby jeho vztek vychladl. Potřeboval být klidný, až bude čelit Rahvinovi. Teď chtěl popadnou saidín a ohnat se kolem sebe, ničit. Asmodeanova hudba se znovu změnila, tentokrát v melodii, kterou pouliční hudebníci ve městě hrávali za občanské války. Pořád jste ji mohli občas zaslechnout, když kolem procházel nějaký cairhienský šlechtic. „Hlupák, který si myslel, že je králem."

„Vypadni, Nataeli. Vypadni!"

Asmodean se ladně zvedl a uklonil se, ale jeho tvář byla jako z ledu, a místnost přešel rychle, jako by si nebyl jist, co by mohla přinést příští chvíle. Vždycky zacházel daleko, ale tentokrát možná zašel příliš daleko. Když otevřel dveře, Rand promluvil znovu.

„Uvidíme se večer. Nebo tě zabiju.“

Tentokrát se Asmodean neklaněl tak půvabně. „Jak můj pán Drak velí,“ zachraptěl a spěšně za sebou zavřel dveře.

Tři ženy se dívaly na Randa, bezvýrazně, bez mrknutí.

„Vy taky můžete jít.“ Mat se ke dveřím v podstatě vrhl. „Ty ne. Ještě s tebou musím pár věcí probrat.“

Mat se okamžitě zastavil, hlasitě si povzdechl a pohrával si se svým medailonkem. Byl jediný, kdo se pohnul.

„Nemáš třináct Aes Sedai,“ pravila Aviendha, „ale máš dvě. A mě. Možná toho nevím tolik jako Moirain Sedai, ale jsem stejně silná jako Egwain, a tanec mi není cizí.“ Myslela tanec oštěpů, takhle Aielové nazývali boj.

„Rahvin je můj,“ řekl jí Rand tiše. Možná mu Elain trošku odpustí, jestli její matku aspoň pomstí. Možná ne, ale možná by mohl odpustit sám sobě. Trošku. Musel se přemáhat, aby nezaťal ruce v pěst.

„To namaluješ na zem čáru, aby ji překročil?“ zeptala se Egwain. „Ukřivdil ti? Napadlo tě, že by Rahvin nemusel být sám, když si teď říká král Andoru? To by ti teda vážně pomohlo, kdyby ses objevil a jeden z jeho strážnejch tě střelil šípem do srdce.“

Vzpomněl si, jak si přál, aby na něj nekřičela, ale tenkrát bylo všechno o tolik snazší. „Ty sis snad myslela, že chci jít sám?“ Chtěl. Nenapadlo ho, že by měl mít někoho, kdo mu bude hlídat záda, i když teď slyšel tichý šepot. Rád útočí zezadu nebo z boku. Skoro nedokázal jasně myslet. Jeho hněv jako by měl život sám o sobě, přikládal na ohně, které ho udržovaly ve varu. „Ale vy nepůjdete. Tohle je nebezpečné. Moirain může jít, jestli chce.“

Egwain a Aviendha se na sebe ani nepodívaly, než popošly dopředu, ale pohybovaly se jako jedna a zastavily se, teprve když byly tak blízko, že i Aviendha musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla.

„Moirain může jít, jestli chce,“ řekla Egwain.

Jestli měla hlas mrazivý jako led, tak Aviendžin připomínal roztavený kámen. „Ale pro nás je to moc nebezpečné.“

„To se z tebe stal můj otec? Jmenuješ se snad Bran al’Vere?“

„Když máš tři oštěpy, to dva odložíš, protože jsou novější?“

„Nechci vás ohrozit,“ řekl škrobeně.

Egwain zvedla obočí. „Oh?“ To bylo všechno.

„Já nejsem tvoje gai’šainka.“ Aviendha vycenila zuby. „Ty nikdy nebudeš rozhodovat za mě, čeho se já odvážím, Rande al’Thore. Nikdy. Uvědom si to hned.“

Mohl... Co? Zabalit je do saidínu a nechat je tady? Pořád je nedokázal odstínit. Takže by ho při návratu mohly docela dobře chytit do pasti. Skvělý zmatek, a to všechno proto, že chtěly být umíněné.

„Myslel jsi na stráže,“ řekla Moirain, „ale co když je s Rahvinem Semirhage nebo Graendal? Nebo Lanfear? Tyhle dvě by mohly jednu z nich přemoci, ale dokázal bys čelit jí a Rahvinovi samotný?“

Když vyslovila jméno Lanfear, v jejím hlase něco bylo. Bála se, že jestli tam bude Lanfear, mohl by se k ní nakonec připojit? Co by udělal, kdyby tam byla? Co by mohl dělat? „Můžou jít,“ procedil skrze zaťaté zuby. „Teď už odejdete?“

„Jak přikazuješ,“ opáčila Moirain, ale nijak s tím nespěchaly. Aviendha a Egwain si okatě upravovaly loktuše, než vyrazily ke dveřím. Urození pánové a paní možná na jeho povel běhali, ale ony nikdy.

„Nesnažila ses mi to rozmluvit,“ řekl náhle.

Myslel tím Moirain, ale Egwain promluvila první, i když k Aviendze a s úsměvem. „Zabránit muži udělat to, co chce, je jako vzít dítěti cukrátko. Občas to musíš udělat, ale někdy to prostě za ty potíže nestojí.“ Aviendha kývla.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zněla Moirainina odpověď. Stála ve dveřích a vypadala nejvíc jako Aes Sedai, jak se pamatoval, bezvěká, s tmavýma očima, které vypadaly připravené ho spolknout, štíhlá a útlá, přesto však tak majestátní, že mohla velet síni plné královen, i kdyby nedokázala usměrnit ani jiskřičku. Ten modrý kámen na jejím čele opět zachytil světlo. „Povedeš si dobře, Rande.“

Ještě dlouho civěl na zavřené dveře. Teprve šouravé kroky mu připomněly, že tu ještě je Mat. Ten se teď snažil proklouznout ke dveřím a pohyboval se pomalu, aby neupoutal pozornost.

„Musím si s tebou promluvit, Mate.“

Mat se zamračil. Držel si liščí hlavu, jako by to byl talisman, a otočil se k Randovi. „Jestli si myslíš, že strčím hlavu na špalek jenom proto, že to udělaly ty hlupačky, tak na to můžeš hned zapomenout. Já nejsem žádnej zatracenej hrdina a ani jím být nechci. Morgasa byla hezká ženská – dokonce jsem ji měl rád, teda nakolik můžeš mít rád královnu – ale Rahvin je Rahvin, Světlo tě spal, a já –“

„Mlč a poslouchej. Musíš přestat utíkat.“

„Ať shořím, jestli přestanu! Tohle není hra, kterou jsem chtěl hrát, a já nebudu –“

„Řekl jsem mlč!“ Rand prstem tvrdě přitiskl Matovi liščí hlavu k hrudi. „Vím, kdes to sebral. Já tam byl, pamatuješ? To já odřízl provaz, na kterém jsi visel. Nevím přesně, co se ti dostalo do hlavy, ale ať je to cokoliv, já to potřebuju. Kmenoví náčelníci znají válčení, ale ty ho nějak znáš taky a možná dokonce líp. Tohle potřebuju! Takže ty a Banda Rudé ruky uděláte tohle...“

„Buďte zítra opatrné,“ nabádala je Moirain.

Egwain se zastavila ve dveřích svého pokoje. „Ovšemže budeme opatrný.“ Žaludek jí sice metal salta vzad, ale ona udržela hlas vyrovnaný. „Víme, jak nebezpečný je boj se Zaprodancem.“ Podle Aviendžina výrazu tady mohly probírat, co bude k večeři. Ale ona se taky nikdy ničeho nebála.

„To asi víte,“ zamumlala Moirain. „Stejně buďte velmi opatrné, ať už si budete myslet, že je nablízku Zaprodanec, nebo ne. Rand vás bude v nadcházejících dnech potřebovat obě. Jeho vztek jsi zvládla dobře – i když bych řekla, že tvoje metody jsou dosti neobvyklé. Bude potřebovat lidi, kteří se nenechají zahnat ani potlačit jeho vztekem, kteří mu řeknou, co musí slyšet, místo toho, co chce slyšet.“

„To děláš ty, Moirain,“ řekla jí Egwain.

„Ovšem. Přesto vás však bude potřebovat. Odpočiňte si. Zítra to bude... těžké pro nás pro všechny.“ Odplula chodbou, přecházejíc ze šera do jezírka světla, vrhaného lampou, a zase do šera. Do zastíněných chodeb už se vkrádala noc a oleje bylo málo.

„Zůstaneš se mnou aspoň chvíli, Aviendho?“ zeptala se jí Egwain. „Mám chuť si spíš popovídat než hlad.“

„Musím povědět Amys, co jsem slíbila zítra udělat. A musím být v ložnici Randa al’Thora, až přijde.“

„Elain si nikdy nemůže stěžovat, že jsi jí Randa dobře nehlídala. Opravdu jsi táhla urozenou paní Berewin chodbou za vlasy?“

Aviendha lehce zruměněla. „Myslíš, že mu ty Aes Sedai v – Salidaru? – pomůžou?“

„Buď s tím jménem opatrná, Aviendho. Rand je nesmí najít bez přípravy.“ Podle toho, jak se choval teď, by ho nejspíš zkrotily nebo by aspoň samy poslaly třináct sester, než by mu pomohly. Bude se muset postavit před ně v Tel’aran’rhiodu, ona, Nyneiva a Elain, a doufat, že do toho tyhle Aes Sedai zabřednou příliš hluboko, než aby mohly vycouvat, až zjistí, jak nejistě balancuje.

„Budu velice opatrná. Odpočiň si. A dobře se najez. Ráno nejez nic. Není dobré tancovat s oštěpy na plný žaludek.“

Egwain se za ní dívala, jak odchází, než si přitiskla ruce na břicho. Nemyslela si, že dokáže něco pozřít večer ani ráno. Rahvin. A možná i Lanfear nebo některý z ostatních. Nyneiva se postavila Moghedien a vyhrála. Ale Nyneiva byla silnější než ona nebo Aviendha, když tedy zrovna mohla usměrňovat. Možná tam nikdo další nebude. Rand říkal, že Zaprodanci jeden druhému nevěří. Skoro si přála, aby se mýlil nebo aspoň aby si tím nebyl tak jistý. Bylo to děsivé, když si pomyslela, že vidí, jak se jeho očima dívá jiný muž, že slyší, jak z jeho úst vycházejí slova jiného muže. Nemělo by to tak být. Každý se znovu rodil, jak se kolo otáčelo. Ale každý taky nebyl Drak Znovuzrozený. Moirain o tom nechtěla mluvit. Co udělá Rand, jestli tam bude Lanfear? Lanfear milovala Luise Therina Telamona, ale co cítil Drak k ní? Kolik v Randovi bylo pořád Randem?

„Takhle se doženeš k panice,“ řekla si pevně. „Nejsi dítě. Chovej se jako žena.“

Když jí služebná přinesla večeři, fazole, brambory a čerstvě napečený chleba, přinutila se to sníst. Chutnalo jí to jako popel.

Mat šel matně osvětlenou chodbou paláce a rozrazil dveře do komnat, které byly vyhrazeny pro mladého hrdinu z bitvy proti Shaidům. Ne že by tu trávil moc času. Skoro žádný ne. Sluhové zapálili dvě lampy na kandelábrech. Hrdina! On není žádný hrdina! Co hrdina získá? Aes Sedai vás poplácá po hlavě, než vás pošle jako psa, abyste to udělali zase. Nějaká urozená paní se uráčí poctít vás polibkem nebo vám položí květinu na hrob. Přecházel po předpokoji sem a tam a pro jednou neoceňoval květinový illianský koberec či křesla, truhlice a stolky, zlacené a vykládané slonovinou.

Bouřlivé setkání s Randem pokračovalo do západu slunce, on uhýbal a odmítal a Rand šel za ním tak umíněně, jako Jestřábí křídlo po útěku z Colského průsmyku. Co měl dělat? Jestli znovu vyjede ven, Talmanes a Nalesean ho budou určitě následovat s tolika muži, kolik jich dostanou do sedla, a budou čekat, že najde další bitvu. A on to nejspíš udělá. Právě z tohohle ho skutečně mrazilo. Jakkoliv to nerad přiznával, Aes Sedai měla pravdu. Bitvy ho přitahovaly, nebo on je. Nikdo se nemohl snažit víc, aby se té na druhém břehu Alguenyi vyhnul. Dokonce i Talmanes to okomentoval. Jenže když podruhé opatrně uhýbal před jednou tlupou Andořanů, dostal muže na místo, kde neměli jinou možnost než bojovat s druhou. A pokaždé cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky. Bylo to skoro jako varování, že teď je boj hned za kopcem.

Vždycky tu byla loď, nebo by mohla být, dole v přístavu vedle obilních sýpek. Bylo těžké dostat se do bitvy na lodi uprostřed řeky. Až na to, že Andořané drželi jeden břeh Alguenyi pod městem až do poloviny toku či dál. Podle toho, jaké měl štěstí, by loď ztroskotala na západní břehu přímo u místa, kde by tábořila aspoň polovina andorského vojska.

Takže mu zbývalo udělat to, co chtěl Rand. Jasně to viděl.

„Dobrý ráno, vznešený pane Weiramone i vy všichni vznešení pánové a paní. Jsem hráč, sedlák, a jsem tady, abych převzal velení nad vaším zatraceným vojskem! Zatracený pán Drak Znovuzrozený tady bude s náma, jakmile proklatě vyřídí jednu zatracenou maličkost!“

Sebral z rohu oštěp s černým ratištěm a hodil ho přes celou místnost. Oštěp narazil na závěs na stěně – lovecký výjev – a kamennou stěnu za ním s hlasitým cvaknutím, pak dopadl na podlahu a lovci skončili úhledně rozříznutí vejpůl. Mat zaklel a rychle běžel oštěp zvednout. Na loket dlouhé čepeli meče nebyl jediný zub, ani vroubeček. Ovšemže ne. Práce Aes Sedai.

Přejel prstem po krkavcích na čepeli. „Copak se práce Aes Sedai nikdy nezbavím?“

„Co to bylo?“ zeptala se ode dveří Melindhra.

Když opíral oštěp o stěnu, pohlédl na ni a pro změnu nemyslel na vlasy jako z předeného zlata nebo čistě modré oči nebo pevné tělo. Zdálo se, že snad každý Aiel dříve nebo později zašel k řece a mlčky na ni hleděl, na to množství vody na jednom místě, ale Melindhra tam chodila skoro každý den. „Našel už Kadere nějaký lodi?“ Kadere by neplul do Tar Valonu v bárkách na přepravu obilí. „Formanovy vozy jsou pořád ještě tady. Nevím nic o... lodích.“ Neohrabaně vyslovila nezvyklé slovo. „Proč to chceš vědět?“

„Na chvíli odjíždím. Kvůli Randovi,“ dodal spěšně. Tvář měla příliš vyrovnanou. „Vzal bych tě s sebou, kdybych mohl, ale ty nebudeš chtít opustit Děvy.“ Loď, nebo vlastní kůň? A kam? To byla otázka. Na rychlé říční lodi by do Tearu dorazil rychleji než na Okovi. Kdyby byl dost hloupý, aby se takhle rozhodl. Pokud se mohl rozhodnout jinak.

Melindhra krátce stiskla rty. K jeho překvapení to však nebylo kvůli jeho odchodu. „Takže vklouzneš zpátky do stínu Randa al’Thora. Sám sis získal velkou čest, mezi Aiely i mezi mokřiňany. Svoji čest, ne čest odraženou od Car’a’carna"

„On si může sebrat svoji čest a vzít ji do Caemlynu nebo Jámy smrti, co se mě tejče. Neboj se. Já si najdu spoustu cti. Napíšu ti o tom. Z Tearu.“ Tear? Randovi ani Aes Sedai by nikdy neunikl, kdyby se rozhodl takhle.

„On jde do Caemlynu?“

Mat potlačil škubnutí. Nic o tom neměl nikomu vyzradit. Ať už se o zbytku rozhodne jakkoliv, aspoň tohle mohl udělat. „Jenom jméno, co jsem vytáhl z kapsy. Asi kvůli těm Andořanům dole na jihu. Nevěděl bych, kam jde –“

Nedostalo se mu žádného varování. Jednu chvíli tam prostě stála, a vzápětí měla nohu v jeho břiše, vyrazila mu tím dech a on se předklonil. Oči mu vylézaly z důlků, snažil se udržet na nohou, narovnat se, myslet. Proč? Ona se otočila jako tanečnice, couvla a druhou nohou ho z boku kopla do hlavy, čímž ho zahnala dozadu. Bez přestávky vyskočila přímo do vzduchu a vykopla, nohou v měkké botě ho tvrdě zasáhla do tváře.

Jakmile se mu zrak pročistil natolik, aby viděl, ležel na zádech přes půlku místnosti od ní. Cítil krev na tváři. Hlavu měl jakoby plnou vlny a místnost se kolébala. Tehdy viděl, jak ze svého váčku vytahuje nůž, štíhlou čepel o kousek delší než dlaň, lesknoucí se ve světle lamp. Rychlým pohybem si ovinula šufu kolem hlavy a přes tvář si zvedla černý závoj.

Omámeně se pohnul zcela pudově, bez přemýšlení. Z rukávu mu vyjela čepel a opustila jeho ruku, jako by letěla rosolem. Teprve tehdy si uvědomil, co udělal, a zoufale natáhl ruku, snaže se nůž zase chytit.

Mezi ňadry se jí objevil jílec. Klesla na kolena a zvrátila se dozadu.

Mat se s námahou zvedl a kymácel se na všech čtyřech. Nedokázal by se postavit, i kdyby na tom závisel celý jeho život, ale dolezl k ní. Zoufale mumlal: „Proč? Proč?“

Strhl jí závoj z hlavy a ty jasně modré oči se na něj zaostřily. Dokonce se usmála. Na jílec se Mat nedíval. Na jílec svého nože. Věděl, kde je v těle srdce. „Proč, Melindhro?“

„Vždycky se mi líbily ty tvoje hezké oči,“ vydechla tak slabě, že musel napínat uši.

„Proč?“

„Některé přísahy jsou důležitější než ostatní, Mate Cauthone.“ Nůž s tenkou čepelí se náhle zvedl, poháněla ho její veškerá zbývající síla. Hrot mu přirazil visící liščí hlavu k hrudi. Stříbrný medailon neměl čepel zastavit, ale úhel byl právě dost špatný a nějaká skrytá vada v oceli zlomila čepel těsně pod jílcem, právě když ji chytil za ruku. „Ty máš štěstí samotného Velikého pána.“

„Proč?“ chtěl vědět. „Světlo tě spal, proč?“ Věděl, že odpověď už nedostane. Její ústa zůstala otevřená, jako by ještě mohla říci víc, ale oči už jí začínaly skelnatět.

Začal jí vytahovat závoj, aby jí zakryl tvář a ty otevřené oči, a pak nechal ruku spadnout. Zabil muže a trolloky, ale ženu nikdy. Ženu nikdy, až doteď. Ženy byly rády, když se jim zapletl do života. Nebylo to vychloubání. Ženy se na něho usmívaly. Dokonce i když je opouštěl, usmívaly se, jako by přivítaly, kdyby se někdy vrátil. Tohle bylo vlastně vše, co kdy od ženy chtěl. Úsměv, taneček, hubičku a to, aby na něj vzpomínala ráda.

Uvědomil si, že se mu myšlenky míchají. Vytrhl Melindhře jílec bez čepele z ruky – byl to nefrit zasazený ve zlatě s vyloženými zlatými včelami – a odhodil ho do mramorového krbu v naději, že se rozbije. Chtělo se mu křičet, výt. Já nezabíjím ženy! Já je líbám, ne...!

Musel myslet jasně. Proč? Ne proto, že odcházel, to určitě ne. Na to skoro nezareagovala. Kromě toho si myslela, že se honí za poctami. Tohle vždy schvalovala. Něco, co řekla, mu vrtalo hlavou a pak se to vrátilo, až ho z toho zamrazilo. Štěstí samotného Velikého pána. Slyšel to jinak, mockrát. Temného štěstí. „Temná družka.“ Otázka, nebo jistota? Přál si, aby mu tahle myšlenka usnadnila to, co udělal. Ponese si její tvář do hrobu.

Tear. Řekl jí jenom to, že pojede do Tearu. Dýka. Zlaté včely v nefriru. Vsadil by se, že jich je devět, i když se nedíval. Devět zlatých včel na zeleném poli. Znak Illianu. Kde vládne Sammael. Mohl by se ho Sammael bát? Jak by o něm vůbec mohl Sammael vědět? Bylo to jen pár hodin, co o to Rand Mata požádal – nařídil mu – a on si ani sám nebyl jistý, co vlastně udělá. Třeba to Sammael nechtěl riskovat. Správně. Jeden ze Zaprodanců se bojí hráče, jakkoliv má hlavu nacpanou bitvami jiných mužů. To bylo poněkud směšné.

Všechno skončilo u tohohle. Dokázal by uvěřit, že Melindhra nebyla temná družka, že se ho rozhodla zabít z pouhého rozmaru, že mezi nefritovým jílcem vyloženým zlatými včelami a jeho odchodem do Tearu, kde měl vést vojsko proti Illianu, není žádné spojení. Mohl by, kdyby byl blbý jako troky. Sám vždycky říkal, že je lepší zmýlit se a být moc opatrný. Jeden ze Zaprodanců si ho všiml. Teď už rozhodně nestál v Randově stínu.

Sklouzl po podlaze dál a seděl tam s bradou na kolenou a zády opřený o dveře, zíral na Melindhřinu tvář a snažil se vymyslet, co udělá. Když zaklepala služka s večeří, křikl na ni, ať jde pryč. Jídlo bylo to poslední, po čem toužil. Co udělá? Přál si, aby necítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky.