Oheň z nebes

52 Možnosti

Rand odložil břitvu, otřel si poslední zbytky pěny z obličeje a začal si zavazovat tkanice u košile. Bylo časné ráno a hranatými arkádami vedoucími na balkon jeho ložnice dovnitř pronikalo sluneční světlo. Visely tu těžké zimní závěsy, ale byly podvázané, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Až zabije Rahvina, bude u toho vypadat slušně. Ta myšlenka uvolnila bublinu vzteku, která se vynořila na povrch. Potlačil ji. Bude vypadat slušně a klidně. Chladně. Žádné chyby.

Když se otočil od zrcadla ve zlatém rámu, seděla na své svinuté žíněnce Aviendha, pod závěsem, na němž byly vidět hodně vysoké zlaté věže. Nabídl jí, že nechá do ložnice donést další postel, ale ona tvrdila, že slamníky jsou na spaní příliš měkké. Napjatě ho pozorovala a v jedné ruce při tom držela zapomenutou spodničku. Dával si pozor, aby se od holení neohlížel a dal jí tak čas se obléknout, ale ona na sobě kromě bílých punčoch neměla ani nitku.

„Nezahanbila bych tě před ostatními,“ řekla náhle.

„Zahanbila mě? Co tím myslíš?“

Plavně se zvedla. Pleť měla v místě, kde se jí nedotýkalo slunce, překvapivě světlou, byla štíhlá a svalnatá, a přesto měla křivky a obliny, které ho pronásledovaly ve snech. Tohle bylo poprvé, kdy si dovolil na ni podívat přímo, když se takhle předváděla – jenže ona si to zřejmě neuvědomovala. Své velké modrozelené oči upírala přímo do jeho. „Nepožádala jsem Sulin, aby ten první den přizvala Enailu, Somaru nebo Latelle. Nežádala jsem je, aby na tebe dohlížely ani aby něco udělaly, kdybys byl zaváhal. To byla jenom jejich starost."

„Jen jsi mě nechala si myslet, že mě prostě odnesou pryč jako dítě, jestli jenom klopýtnu. Jemný rozdíl.“

Jeho suchý tón se od ní odrazil. „Díky tomu jsi byl opatrný, když jsi to potřeboval.“

„Chápu,“ ucedil suše. „No, na každý pád ti děkuju, že jsi mi slíbila, že mě nezahanbíš.“

Aviendha se usmála. „To jsem neřekla, Rande al’Thore. Řekla jsem, že to neudělám před ostatními. Když to bude potřeba, pro tvé vlastní dobro...“ Usmála se ještě víc.

„Tím myslíš, že přijdeš takhle?“ Podrážděně mávl rukou a tím gestem ji zahrnul od hlavy k patě.

Nikdy nedala najevo nejmenší rozpaky, že je před ním nahá – ani zdaleka ne – ale teď se na sebe podívala, pak na něj, jak se na ni dívá, a zrudla ve tváři. Náhle byla obklopená změtí tmavě hnědé vlny a bílého algode. – Vletěla do šatů tak rychle, až si Rand málem pomyslel, že se do nich usměrnila. „Zařídil jsi všechno?“ ozvalo se z hlubin šatů. „Mluvil jsi s moudrými? Včera v noci jsi přišel dost pozdě. Kdo ještě půjde s námi? Kolik jich můžeš vzít? Žádné mokřiňany, doufám. Nesmíš jim věřit. Zvlášť ne zabijákům stromů. Opravdu nás dokážeš za hodinu dopravit do Caemlynu? Je to jako to, co jsem udělala v tu noc...? Chci říct, jak to provedeš? Nelíbí se mi, že se mám svěřit věcem, o kterých nic nevím a nemůžu je pochopit.“

„Všechno je zařízené, Aviendho.“ Proč tak blábolí? A odmítá se mu podívat do očí? Sešel se s Rhuarkem a ostatními náčelníky, kteří ještě setrvávali ve městě. Jeho plán se jim vážně moc nelíbil, ale viděli to v mezích ji’e’toh, a žádný si nemyslel, že má jinou možnost. Probrali to rychle, odsouhlasili a pak převedli řeči na jiné věci. Nemělo to vůbec nic společného se Zaprodancem, Illianem či bitvou. Bavili se o ženách, lovu, o tom, jestli se cairhienská režná dá srovnávat s oosquai nebo mokřiňanský tabák s tím, co roste v Pustině. Skoro na hodinu zapomněl na to, co ho čeká. Doufal, že se rhuideanské proroctví nějak mýlí, že tyhle muže nezničí. Přišly za ním moudré, v delegaci jich bylo přes padesát, poplašila je sama Aviendha a vedly je Amys, Melain a Bair. Nebo možná Sorilea. S moudrými se dalo těžko poznat, která velí. Nepřišly mu nic rozmlouvat – zase ji’e’toh – ale zajistit, že chápe, že jeho závazky k Elain nepřevažují jeho závazky k Aielům, a držely ho ve sněmovní síni, dokud nebyly spokojené. Buď to, nebo by je byl musel odstrčit z cesty, aby se dostal ke dveřím. Když chtěly, byly tyhle ženské stejně dobré v tom, jak si nevšímaly křiku, jako to teď zvládala Egwain. „Zjistíme, kolik lidí unesu, až to zkusím. Jenom Aielové.“ S trochou štěstí se Meilan, Maringil a ostatní nedozvědí, že je pryč, dokud neodejde. Jestli má Věž v Cairhienu špehy, tak je tady mají možná i Zaprodanci, a jak mohl věřit, že tajemství zachovají lidé, kteří se nemohli ani dívat, jak vychází slunce, aby to nepoužili v té své daes dae’mar?

Když si oblékal červený, zlatem vyšívaný kabátec z jemného sukna, dokonale vhodný pro královský palác ať už v Caemlynu nebo v Cairhienu – ta představa ho, jistým chmurným způsobem, pobavila – tou dobou už byla Aviendha skoro oblečená. Randovi nebylo jasné, jak se dokáže do šatů tak rychle dostat, aby všechno padlo na své místo. „Když jsi byl včera v noci pryč, přišla jedna žena.“

Světlo! Na Colavaere úplně zapomněl. „Co jsi udělala?“

Aviendha se zarazila, než si zavázala tkanice na šněrovačce, a pohledem se mu snažila vyvrtat díru do hlavy, ale mluvila nedbale. „Vzala jsem ji zpátky do jejích komnat, kde jsme si chvíli povídaly. Už žádné další povětrnice zabijáků stromů ti na stanovou chlopeň škrábat nebudou, Rande al’Thore.“

„K tomu jsem právě směřoval, Aviendho! Světlo, neublížilas jí moc? Nemůžeš tady pobíhat a mlátit urozené paní. Tihle lidé mi způsobují už tak dost potíží, než abys mi ty dělala další.“

Aviendha si hlasitě odfrkla a vrátila se ke svým tkanicím. „Urozené paní! Žena je žena, Rande al’Thore. Pokud to není moudrá,“ doplnila uvážlivě. „Tahle dneska ráno nesedí moc pevně, ale její modřiny se dají schovat, a když si tak den odpočine, tak bude moct opustit své komnaty. A zná teď podstatu věci. Řekla jsem jí, že jestli tě bude ještě někdy otravovat – jakkoliv – tak si s ní přijdu promluvit znovu. Mnohem důkladněji. Udělá, co řekneš, kdy to řekneš. Její příklad poučí ostatní. Zabijáci stromů ničemu jinému nerozumějí.“

Rand si povzdechl. Nebyla to metoda, kterou by si sám vybral či mohl vybrat, ale mohla by opravdu fungovat. Nebo díky tomu teď bude Colavaere a ostatní mazanější. Aviendha si možná nedělala starosti kvůli tomu, že by někdo mohl podniknout něco proti ní – vlastně by se Rand moc divil, kdyby ji taková možnost vůbec napadla – ale žena, která byla hlavou mocného rodu, nebyla to samé jako mladá šlechtična nižšího postavení. Ať už to bude mít na něj jakýkoliv vliv, Aviendha by mohla skončit v nějaké tmavé chodbě a dostat desetkrát tolik, kolik vyplatila Colavaere, pokud ne něco horšího. „Příště mě nech vyřídit záležitosti mým způsobem. Já jsem Car’a’carn, nezapomínej.“

„Máš na uchu pěnu na holení, Rande al’Thore.“

Rand si něco zamumlal, sebral pruhovaný ručník a křikl: „Dále!“ jak někdo zaklepal na dveře.

Vstoupil Asmodean, na límci a na manžetách černého kabátce měl světlou krajku, pouzdro s harfou pověšené na zádech a meč u boku. Podle toho, jak chladnou měl tvář, mohla být zima, ale v tmavých očích měl ostražitý výraz.

„Co chceš, Nataeli?“ chtěl vědět Rand. „Včera večer jsem ti dal příkazy.“

Asmodean si navlhčil rty a ohlédl se na Aviendhu, která se na něj mračila. „Moudré příkazy. Asi bych mohl zjistit něco, co by ti poskytlo výhodu, když zůstanu tady a budu dávat pozor, ale dnes ráno se mluví jen o tom, jak se v noci z komnat urozené paní Colavaere ozýval vřískot. Říká se, že tě rozzlobila, i když zřejmě nikdo neví jak. Díky téhle nejistotě všichni našlapují dost opatrně. Pochybuju, že příštích pár dní se někdo nadechne, aniž by neuvažoval, jak to vezmeš.“ Aviendžina tvář byla obrazem nesnesitelného uspokojení.

„Takže ty chceš jít se mnou?“ řekl Rand tiše. „Chceš mi stát za zády, až budu čelit Rahvinovi?“

„Jaké je lepší místo pro barda pána Draka? Ale ještě lepší by bylo stát před tvýma očima. Kde můžu dokázat svou věrnost. Nejsem silný.“ Asmodean se zašklebil docela přirozeně na muže konajícího přiznání, Rand však na okamžik ucítil, jak druhého muže plní saidín, cítil špínu, která Asmodeanovi zkřivila rty. Jen na chvíli, ale bylo to dost dlouho, aby ho posoudil. I kdyby teď Asmodean natáhl nejvíc, kolik mohl, měl by spoustu práce, aby se vyrovnal moudrým, které mohly usměrňovat. „Nejsem silný, ale třeba bych nějak mohl pomoct, aspoň trochu.“

Rand si přál, aby viděl štít, který utkala Lanfear. Říkala, že se s časem vytratí, avšak Asmodean teď zřejmě nemohl usměrňovat o nic víc než ten první den, kdy se dostal Randovi do rukou. Třeba lhala, aby Asmodeanovi dala falešnou naději, aby Randa přiměla věřit, že ten muž zesílí natolik, aby ho mohl naučit víc, než kdy dokáže. To by se jí podobalo. Nebyl si jist, jestli to byla jeho myšlenka či Luise Therina, ale byl si jist, že je to pravda.

Dlouhá odmlka Asmodeana přiměla znovu si olíznout rty. „Na jednom dvou dnech tady nezáleží. To už budeš zpátky nebo mrtvý. Dovol mi dokázat ti svou věrnost. Třeba budu moct něco udělat. Troška váhy na tvé straně by mohla změnit rovnováhu.“ Znovu ho naplnil saidín, jen na chviličku. Rand cítil napětí, ale pořád to byl chabý pramínek. „Znáš moje možnosti. Držím se toho trsu trávy na okraji útesu a modlím se, aby ještě chviličku vydržel. Jestli neuspěješ, tak na tom budu hůř než mrtvý. Musím ti pomoct vyhrát a zůstat naživu.“ Náhle se díval na Aviendhu a zřejmě si uvědomil, že řekl až moc. Jeho smích zněl dutě. „Jak jinak mám skládat písně o slávě pána Draka? Bard musí mít s čím pracovat.“ Asmodeana se horko nikdy nedotklo – je to trik mysli, tvrdil, ne jediné síly – ale teď se mu po čele koulely krůpěje potu.

Pod dohledem, nebo nechat tady? Třeba aby si běžel najít nějakou skrýš, až začne uvažovat o tom, co se děje v Caemlynu. Asmodean bude mužem, jakým je, dokud nezemře a znovu se nezrodí, a možná i potom. „Pod mým dohledem,“ řekl Rand tiše. „A jestli mě jenom napadne, že místo, kam ta trocha padá, se mi nelíbí...“

„Spoléhám se na milosrdenství pána Draka,“ zamumlal Asmodean s úklonou. „Se svolením pána Draka počkám venku.“

Když Asmodean odcházel, zpola skloněný couvaje, Rand se rozhlédl po místnosti. Jeho meč ležel na zlacené truhlicí u paty postele. Kolem pochvy a úlomku seanchanského oštěpu byl omotán opasek s přezkou s draky. Dneska se ocelí zabíjet nebude, aspoň ne z jeho strany. Chvíli uvažoval o tom, že sklouzne do Tearu, aby si vzal zpátky Callandor, nebo dokonce do Rhuideanu pro to, co bylo schováno tam. S jedním nebo druhým mohl Rahvina zničit dřív, než by ten zjistil, že tam je. S jedním či druhým mohl zničit celý Caemlyn. Mohl však věřit sám sobě? Tolik moci. Tolik jediné síly. Saidín tam visel, těsně mimo dohled. Ta špína jako by byla jeho součástí. Těsně pod povrch pronikal vztek na Rahvina. Na sebe. Kdyby se uvolnil a on by držel jenom Callandor... Co by udělal? Byl by neporazitelný. S jedním či druhým by mohl sklouznout do samotného Shayol Ghulu a všechno to ukončit, ukončit to hned, tak nebo tak. Tak nebo tak. Ne. Nebyl v tom sám. Nemohl si dovolit nic jiného než vítězství.

„Svět mi sedí na ramenou,“ zamumlal si pro sebe. Náhle vyjekl a plácl si rukou na levou hýždi. Měl pocit, jako by ho tam píchla jehla, ale nepotřeboval, aby mu husí kůže na pažích prozrazovala, co se stalo. „Za co to bylo?“ zavrčel na Aviendhu.

„Jenom jsem chtěla vidět, jestli je pán Drak pořád ještě z masa a krve jako my ostatní smrtelníci.“

„Jsem,“ řekl jaksi hluše a zachytil saidín – všechna ta sladkost, všechna ta špína – jenom na tak dlouho, aby mohl docela krátce usměrnit.

Aviendze se rozšířily oči, ale netrhla sebou, jen se na něj podívala, jako by se nic nestalo. Přesto, když odcházeli předpokojem, zuřivě si mnula pozadí, když si myslela, že se dívá na druhou stranu. Zřejmě taky byla z obyčejného masa a krve. Ať shořím, myslel jsem si, že jsem ji naučil chovat se aspoň trochu slušně.

Otevřel dveře, vyšel ven a ztuhl s vyvalenýma očima. Mat se opíral o ten svůj podivný oštěp, se širokou krempu klobouku staženou nízko, kousek od Asmodeana, ale to Randa nezarazilo. Nebyly tu žádné Děvy. Měl vědět, že se něco zvrtlo, když Asmodean vstoupil bez ohlášení. Aviendha se kolem ohromeně rozhlédla, jako by čekala, že je najde za některým závěsem.

„Melindhra se mě včera v noci pokusila zabít,“ řekl Mat a Rand přestal myslet na Děvy. „Jednu chvíli jsme mluvili a vzápětí se mě snažila kopnout do hlavy.“

Mat svůj příběh vypověděl krátkými větami. Dýka se zlatými včelami. Jeho závěry. Když vyprávěl, jak to zakončil – prosté, strohé „zabil jsem ji" – zavřel oči a rychle je zase otevřel, jako by uviděl něco, co vůbec vidět nechtěl.

„Mrzí mě, že jsi to musel udělat,“ řekl Rand tiše a Mat jen zachmuřeně pokrčil rameny.

„Lepší ona než já. Asi. Byla temná družka.“ Neříkal to, jako by v tom byl nějaký zvláštní rozdíl.

„Se Sammaelem to vyřídím. Hned jak budu připravený.“

„A kolik jich pak zůstane.“

„Tady Zaprodanci nejsou,“ štěkla Aviendha. „A ani Děvy oštěpu. Kde jsou? Co jsi to udělal, Rande al’Thore?“

„Já? Když jsem šel včera večer do postele, bylo jich tu dvacet, a od té doby jsem je neviděl.“

„Třeba je to proto, že Mat...“ začal Asmodean a zmlkl, když se na něj Mat podíval. Ústa měl stisknutá ve směsi bolesti a touhy do něčeho praštit.

„Nebuďte hloupí,“ řekla Aviendha pevným hlasem. „Far Dareis Mai by za tohle nikdy toh proti Matu Cauthonovi nežádaly. Ona se ho pokusila zabít a on zabil ji. Dokonce ani její skoro-sestra by to neudělala, pokud nějakou měla. A nikdo by nežádal toh proti Randu al’Thorovi za to, co udělal někdo jiný, pokud by to nenařídil. Ty jsi něco udělal, Rande al’Thore, něco velkého a temného, jinak by tu byly.“

„Já nic neudělal,“ řekl jí Rand ostře. „A nehodlám tu stát a probírat to. Jsi oblečený pro jízdu na jih, Mate?“

Mat strčil ruku do kapsy kabátce a něco nahmátl. Obvykle tam míval kostky a kalíšek. „Do Caemlynu. Už mě unavuje, jak se ke mně pořád snažej připlížit. Chci se pro změnu jednou připlížit k nim. Jen doufám, že dostanu zatracený poplácání po hlavě místo zatracený kytice,“ dodal s úšklebkem.

Rand se ho nezeptal, co tím myslí. Další ta’veren. Dva společně by možná mohli změnit šance. Nedalo se říci jak, dokonce ani jestli, ale... „Zdá se, že spolu zůstaneme ještě chvíli.“ Mat vypadal spíš odevzdaně než co jiného.

Než došli do goblény lemované chodby, připojily se k nim Moirain a Egwain, plující spolu, jako by je tento den nečekalo nic víc než procházka v zahradách. Egwain, s chladnýma očima a klidná, s prstenem s Velkým hadem na prstě, skutečně mohla být Aes Sedai i přes ty aielské šaty, loktuši a složený šátek kolem hlavy, zatímco Moirain... Zlaté nitky, jimiž bylo Moirainino roucho z mihotavého modrého hedvábí lehounce protkané, zachycovaly světlo. Malý modrý kamínek na jejím čele, visící na zlatém řetízku upevněném ve zvlněných tmavých vlasech, zářil stejně jasně jako velké, ve zlatě zasazené safíry, které měla kolem krku. Těžko to bylo odění vhodné pro to, co měli v plánu, ale Rand ve svém červeném kabátci mohl těžko něco namítat.

Třeba to bylo tím, že se ocitla tady, kde kdysi rod Damodredů seděl na Slunečním trůně, ale Moirain se nesla mnohem královštěji, než se Rand pamatoval. Dokonce ani přítomnost „Jasina Nataela“ nemohla svou nečekaností pokazit tu královskou vážnost, ale na Mata se Aes Sedai kupodivu hřejivě usmála. „Tak ty chceš jít taky, Mate. Naučil ses důvěřovat vzoru. Nemarníš život pokusy změnit, co změnit nelze.“ Podle toho, jak se Mat tvářil, možná zvažoval, že změní názor a odejde, ale ona se již beze stopy nejistoty obrátila k Randovi. „Tyhle jsou pro tebe, Rande.“

„Další dopisy?“ řekl. Na jednom bylo jeho jméno elegantní rukou, kterou okamžitě poznal. „Od tebe, Moirain?“ Na tom druhém bylo jméno Toma Merrilina. Dopisy byly zapečetěné modrým voskem a zjevně jejím prstenem s Velkým hadem, neboť ve vosku byl otištěn obraz hada požírajícího vlastní ocas. „Proč mi píšeš dopis? A s pečetí? Nikdy ses mi nebála říct, cokoliv tě napadlo, přímo do očí. A kdybych na to snad někdy zapomněl, tak mi Aviendha pořád připomíná, že jsem jenom z masa a krve.“

„Změnil ses z chlapce, kterého jsem poprvé spatřila v hostinci U Vinného střiku.“ Její hlas zněl jako malé stříbrné zvonečky. „Vůbec nejsi takový jako tenkrát. Doufám, že jsi se již změnil až dost.“

Egwain cosi tiše zabručela. Rand měl dojem, že to bylo: „Já doufám, že tolik se zas nezměnil.“ Mračila se na dopisy, jako by přemítala, co v nich je. Stejně tak Aviendha.

Moirain pokračovala veseleji, dokonce rázněji. „Pečetě zajišťují soukromí. Tento obsahuje věci, které bych chtěla, aby sis promyslel. Ne teď, až budeš mít na přemýšlení čas. A co se dopisu pro Toma týče, neznám bezpečnější ruce než tvoje, do nichž bych ho mohla svěřit. Dej mu ho, až ho znovu uvidíš. A teď, v přístavu je něco, nač se musíš podívat.“

„V přístavu?“ opáčil Rand. „Moirain, zrovna dneska ráno nemám čas na –“

Ale ona už kráčela chodbou, jako by si byla jistá, že ji bude následovat. „Nechala jsem připravit koně. Dokonce i jednoho pro tebe, Mate, čistě pro případ.“ Egwain zaváhala jen chvilku, než se vydala za ní.

Rand otevřel ústa, aby Moirain zavolal zpátky. Přísahala, že ho poslechne. Ať už mu chtěla ukázat cokoliv, podívá se na to jindy.

„Copak může hodinka vadit?“ zamumlal Mat. Možná to znovu zvažoval.

„Nemuselo by být špatné, kdyby tě ráno uviděli,“ pronesl Asmodean. „Rahvin se o tom možná dozví ve chvíli, kdy se to stane. Jestli má nějaké podezření – jestli má nějaké špehy, kteří třeba poslouchají u klíčových dírek – tak by je to mohlo pro dnešek uklidnit."

Rand se podíval na Aviendhu. „Ty taky radíš odklad?“

„Radím, abys poslouchal Moirain Sedai. Jenom hlupák neposlouchá Aes Sedai.“

„Co by mohlo být v přístavu důležitějšího než Rahvin?“ zavrčel a pak potřásl hlavou. Ve Dvouříčí existovalo rčení, tedy ne že by ho někdo říkal v doslechu nějaké ženy. „Stvořitel stvořil ženy pro potěchu oka a pro ustaranou mysl.“ Na Aes Sedai se obojí rozhodně dokonale hodilo. „Jedna hodina.“

Slunce ještě nebylo dost vysoko, aby se dlouhý stín městských hradeb stáhl z kamenného nábřeží, na němž byly seřazeny Kadereho vozy, ale forman si přesto otíral obličej velkým kapesníkem. Z horka se potil jen částečně. Do řeky se po obou stranách řady mol táhly velké šedé vlnolamy, díky nimž vypadalo nábřeží jako zešeřelá krabice, v níž uvízl. Nebylo tu nic, jen široké bárky na zrní, s kulatým kýlem, které tu kotvily, a další byly zakotvené v řece, kde čekaly, až na ně přijde řada s vykládáním. Napadlo ho, že na jednu proklouzne, až přirazí k molu, ale to by znamenalo opustit většinu toho, co mu ještě patřilo. A přesto, kdyby si myslel, že ho pomalá plavba po řece dostane někam jinam než ke smrti, tak by to byl udělal. Lanfear se mu ve snech nevrátila, ale měl na prsou spáleniny, aby mu připomínaly její rozkazy. Z pouhého pomyšlení na to, že by neposlechl jednu z Vyvolených, se zachvěl, i když se mu po tvářích řinul pot.

Kdyby jenom věděl, komu může věřit. Tedy do takové míry, do jaké bylo možné věřit kolegovi temnému druhovi. Poslední z jeho vozků, který složil přísahy, zmizel přede dvěma dny, nejspíš na jedné z těch bárek na zrní. Pořád ještě nevěděl, která Aielanka mu tenkrát podstrčila tu noticku pod dveře vozu – „Nejsi sám mezi cizinci. Byla zvolena cesta." – i když ho několik možností napadlo. V přístavu bylo stejně tolik Aielů jako dělníků, a všichni civěli na řeku. Pár těch tváří vídal častěji, než mu připadalo rozumné, a někteří se na něj zamyšleně podívali. To udělalo i pár Cairhieňanů i jeden tairenský pán. Což samo o sobě nic neznamenalo, ale pokud by našel pár mužů, kteří by s ním navázali spolupráci...

V jedné bráně se objevil oddíl na koních, Moirain a Rand al’Thor jeli v čele spolu se strážcem Aes Sedai, jak se tak proplétali mezi povozy odvážejícími pytle s obilím. S nimi se blížila vlna jásotu.

„Všechna sláva pánu Drakovi!“ a „Ať žije pán Drak!“ a občas i „Sláva pánu Matrimovi! Sláva Rudé ruce!“

Pro jednou Aes Sedai zabočila ke konci řady povozů, aniž by se na Kadereho vůbec podívala. Byl tomu rád. I kdyby nebyla Aes Sedai, i kdyby se na něj nedívala, jako by ho znala až do hlubin jeho černé duše, tak by se raději vůbec nedíval na některé věci, kterými mu naplnila povozy. Včera večer ho donutila sundat pruhovanou plachtu z toho podivně zakřiveného krevelového dveřního rámu na voze stojícím hned za jeho. Zřejmě jí působilo zvrácenou radost, když ho nutila pomáhat jí s tím, co chtěla studovat. Byl by tu věc hned zakryl, kdyby se dokázal přinutit přiblížit se k ní, nebo to mohl nařídit některému ze svých vozků. Žádný z těch, co měl teď, neviděl, jak jím zpola propadl Herid v Rhuideanu a do půli těla zmizel – Herid byl první, kdo utekl, jakmile vyjeli z průsmyku Jangai. Ten chlap neměl od doby, co ho strážce vytáhl zpátky, nějak v pořádku hlavu – ale mohli tu věc vidět, všimli by si, že nemá rohy zcela pravé a že se nedá sledovat bez mrknutí a bez toho, aby se člověku zatočila hlava.

Kadere si prvních tří jezdců nevšímal stejně, jako si Aes Sedai nevšímala jeho, a stejně tak Mata Cauthona. Ten muž nosil jeho klobouk. Nikdy si nedokázal najít náhradu. Ta aielská holka, Aviendha, jela v sedle za mladou Aes Sedai a obě měly suknice vyhrnuté, takže jim byly vidět nohy. Jestli potřeboval nějak potvrdit, že ta Aielanka spí s Randem al’Thorem, stačilo si všimnout, jak se na něj dívá. Žena, která si vezme muže do postele, se na něho pak vždycky dívá s tím vlastnickým leskem v očích. Důležitější bylo, že s nimi jel Natael. Tohle bylo poprvé, co se k němu Kadere dostal tak blízko poté, co překročili Páteř světa. Natael, jenž měl vysoké postavení mezi temnými druhy. Kdyby se dostal přes Děvy až k Nataelovi...

Náhle Kadere zamrkal. Kde jsou Děvy? Al’Thor měl vždycky jako doprovod fůru těch ženských s oštěpy. Forman se zamračil, když si uvědomil, že mezi Aiely na nábřeží ani na molech není jediná Děva.

„Copak se nepřivítáš se starou přítelkyní, Hadnane?“

Při zvuku toho melodického hlasu se Kadere prudce otočil a při pohledu na obličej s ostrým nosem a tmavýma očima téměř skrytýma v záhybech tuku mu spadla brada. „Keille?" – Tohle nebylo možné. V Pustině nikdo sám nepřežil, kromě Aielů. Musela být mrtvá. Ale tady stála, přes mohutné tělo se jí napínalo bílé hedvábí a z tmavých kudrn jí trčely slonovinové hřebeny.

S lehkým úsměvem na rtech se otočila s půvabem, který ho u ženské tak velké stále překvapoval, a lehce vyšplhala po schůdcích do jeho vozu.

Forman chvíli váhal, ale pak si pospíšil za ní. Byl by mnohem raději, kdyby Keille Shaogi skutečně zemřela v Pustině – ta ženská byla panovačná a protivná, rozhodně by si neměla myslet, že dostane třebas jen grošík z toho, co se mu podařilo zachránit – ale stála mezi temnými druhy stejně vysoko jako Jasin Natael. Třeba mu odpoví na pár otázek. Alespoň bude mít nějakého pomocníka. Přinejhorším někoho, na koho bude možné svalit vinu. Moc šla s tím, kdo stál vysoko, ale stejně tak vina za selhání podřízených. Kadere sám nejednou předhodil své nadřízené těm, kteří stáli ještě výš, aby se kryl.

Opatrně zavřel dveře, obrátil se – a byl by zaječel, kdyby neměl hrdlo příliš stažené, aby z něj dostal nějaký zvuk.

Žena, která tam stála, na sobě sice měla bílé hedvábí, ale nebyla tlustá. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, oči měla jako temné, nekonečně hluboké horské tůně, útlý pás měla obtočený spleteným stříbrným páskem a v lesklých černých vlasech měla stříbrné půlměsíce. Její tvář znal Kadere ze svých snů.

Když dopadl koleny na zem, dokázal se zase nadechnout. „Veliká paní,“ zachraptěl, „jak ti můžu posloužit?“

Lanfear se mohla dívat na brouka, kterého se možná rozhodne střevíčkem zašlápnout, nebo taky ne. „Tím, že ukážeš, že posloucháš mé rozkazy. Měla jsem hodně práce, abych mohla sledovat Randa al’Thora sama. Pověz mi, co udělal, kromě toho, že dobyl Cairhien, a co má v plánu dál.“

„To je těžké, veliká paní. Takový, jako jsem já, se nedostane do blízkosti někoho, jako je on.“ Brouk, říkaly ty chladné oči, kterému je dovoleno žít jen tak dlouho, dokud je užitečný. Kadere zoufale pátral v paměti po všem, co viděl, slyšel či si představoval. „Posílá Aiely na jih v celých houfech, veliká paní, i když nevím proč. Tairenové a Cairhieňani si toho zřejmě nevšímají, ale nemyslím, že poznají jednoho Aiela od druhého.“ On ostatně taky ne. Neodvažoval by se jí zalhat, ale kdyby si myslela, že je užitečnější, než ve skutečnosti je... „Založil nějakou školu v jednom paláci ve městě, který patřil rodu, ze kterýho nikdo nepřežil...“ Zprvu se nedalo poznat, jestli se jí líbí, co slyší, ale jak pokračoval, tvář jí začínala temnět.

„Tak co chceš, abych viděl, Moirain?“ zeptal se Rand netrpělivě, když uvazoval Jeade’enovy otěže ke kolu posledního vozu v řadě.

Aes Sedai stála na špičkách a nahlížela přes postranici vozu na dva košíky, které mu připadaly povědomé. Pokud se nemýlil, tak v nich byly dva zámky z cuendillaru, zabalené pro ochranu ve vlně, když teď nebyly nerozbitné. Rand tu silně cítil špínu Temného. Skoro jako by vycházela z košíků, slabá nakažlivina, jako něco, co hnije někde vskrytu.

„Bude to tu bezpečné,“ zamumlala Moirain. Půvabně si zvedla suknice a vyrazila podél řady vozů. Lan se jí držel za patami, zpola zkrocený vlk, na zádech mu visel plášť, samé zneklidňující vlnky barev a nicoty.

Rand se zlostně zamračil. „Řekla ti, co to je, Egwain?“

„Jenom že ti musí něco ukázat. Že sem stejně musíš přijít.“

„Musíš Aes Sedai důvěřovat,“ řekla Aviendha skoro stejně vyrovnaně, ale s náznakem pochyb. Mat si odfrkl.

„No, teď to chci zjistit. Nataeli, zajdi říct Baelovi, že za ním přijdu v –“

Na druhém konci řady vybuchl bok Kadereho vozu a třísky zasypaly Aiely i měšťany. Rand věděl. Nepotřeboval husí kůži, aby to poznal. Vyrazil k vozu za Moirain a Lanem. Čas jako by se zpomalil, všechno se stalo najednou, jako by se vzduch změnil v rosol lpící na každém okamžiku.

Lanfear vyšla do ohromeného ticha, které narušovalo jenom slabé sténání a křik zraněných, z ruky jí viselo cosi bezvládného, bledého a potřísněného krví a táhlo se to za ní, jak sestupovala po neviditelných schůdcích. Tvář měla jako masku vyřezanou ze slonoviny. „Řekl mi to, Luisi Therine,“ málem vřískala a potom vyhodila tu bledou věc do vzduchu. Něco ji zachytilo a na okamžik nafouklo v zakrvácenou průsvitnou sochu Hadnana Kadereho, kterému stáhli kůži z těla celou. Postava splaskla a spadla, zatímco Lanfeařin hlas stoupl v jekot. „Nechals další ženu, aby na tebe sáhla! Zase!“

Čas vázl, všechno se dělo najednou.

Než Lanfear sestoupila na kamenné nábřeží, Moirain si zvedla suknice ještě výš a rozběhla se rovnou k ní. Jakkoliv byla rychlá, Lan byl rychlejší, a nevšímal si jejího křiku „Ne, Lane!“ Zvedl meč a dlouhé nohy ho dostaly daleko před ni, měňavý plášť za ním povlával, jak zaútočil. Náhle jako by strážce naběhl na neviditelnou kamennou zeď, odrazil se dozadu a snažil se jít zase dopředu. Jeden krok, a jako by ho obrovská ruka odhodila stranou, proletěl vzduchem pět sáhů a narazil na kameny.

Ještě když byl ve vzduchu, s Moirain to trhlo dopředu, nohy jí klouzaly po dláždění, až byla těsně před Lanfear. Byla to jen chvilička. Zaprodankyně se na ni podívala, jako by se divila, co se jí to připletlo do cesty, pak to Moirain odhodilo stranou tak tvrdě, že se kutálela pořád dál, až zmizela pod jedním vozem.

Na nábřeží vypukl chaos. Byla to jen chvilka, co Kadereho vůz vybuchl, ale jenom slepec by nepoznal, že ta žena v bílém vládne jedinou silou. Na všech molech se muži oháněli sekerami a přetínali lana, aby uvolnili bárky, jež jejich posádky zoufale odrážely směrem k otevřené vodě a útěku. Přístavní dělníci, do pasu nazí, a tmavě odění měšťané se snažili naskákat na palubu. Na druhé straně se hemžili muži i ženy a křičeli, jak se snažili dostat bránou do města. A mezi nimi si postavy v cadin’sorech halily tváře a hnaly se na Lanfear s oštěpy, noži i holýma rukama. Nebylo pochyb o tom, že ona je zdrojem útoku, nebylo pochyb, že bojuje s jedinou silou. Aielové se přesto hnali do tance oštěpů. Převalily se přes ně vlny ohně. Ty, kteří postupovali dál s hořícími šaty, proklály ohnivé šípy. Nebylo to tak, že by s nimi Lanfear bojovala, dokonce jim ani nevěnovala skutečnou pozornost. Bylo to, jako kdyby odháněla komáry či kousalky. Ti, kteří prchali, hořeli stejně jako ti, kteří se snažili bojovat. Vykročila k Randovi, jako by nic jiného neexistovalo.

Jen pár okamžiků.

Tři kroky udělala, když Rand popadl mužskou polovici pravého zdroje, roztavenou ocel a ocel tříštící mráz, sladký med a hromadu odpadků. Hluboko v prázdnotě byl boj o přežití vzdálený, bitva probíhající před ním jen o málo důležitější. Když Moirain zmizela pod vozem, Rand usměrnil, vytáhl žár z Lanfeařiných ohňů a ponořil ho do řeky. Plameny, které před chvíli obklopovaly lidské postavy, zmizely. V té samé chvíli spletl znovu prameny a objevila se mlžně šedá oválná kopule, která obklopila jej, Lanfear a většinu vozů. Byla to skoro průsvitná stěna, jež odřízla všechny, kteří již nebyli uvnitř. Ve chvíli, kdy tkanivo zavazoval, si nebyl jist, co to je nebo odkud se to vzalo – asi nějaká vzpomínka Luise Therina – ale Lanfeařiny ohně na ni zaútočily a zastavily se. Rand nejasně viděl lidi venku, příliš mnoho se jích svíjelo a zmítalo – sebral plameny, ale ne spálené maso. Ten zápach stále ještě visel ve vzduchu – ale teď už se nespálí nikdo, kdo již nebyl zraněn. Uvnitř rovněž ležela těla, hromádky ohořelých oděvů – některé se slabě hýbaly a sténaly. Jí na tom nezáleželo. Plameny, jež usměrnila, zhasly. Komáři byli zahnáni. Ani se na ně nepodívala.

Okamžiky. V pustině prázdnoty mu byla zima, a pokud cítil lítost za mrtvé, umírající a zjizvené, ten pocit byl tak vzdálený, jako by ani neexistoval. Byl zima sama. Prázdnota sama. Plnil ho jen zuřící saidín.

Pohyb na všech stranách. Aviendha a Egwain, s očima upřenýma na Lanfear. Hodlal je obě z toho vynechat. Musely přiběhnout s ním. Mat a Asmodean, venku. Stěna končila před několika posledními vozy. V ledovém klidu usměrnil vzduch, aby Lanfear chytil. Egwain a Aviendha by ji mohly odstínit, kdyby ji na chvíli zabavil.

Něco jeho vlákna přeřízlo. Vrátila zpět tak prudce, že zachrčel.

„Jedna z nich?“ zaprskala Lanfear. „Která je Aviendha?“ Egwain zvrátila hlavu dozadu a zavyla, oči jí vylézaly z důlků, z úst jí vyletěla bolest celého světa. „Která?“ Aviendha se zvedla na špičky, otřásla se, a její vytí následovalo Egwainino, jak stoupaly stále výš.

Náhle tu v prázdnotě byla jakási jistá myšlenka. Duch spletený takhle, s ohněm a zemí. Tam. Rand cítil, jak se něco přerušilo, něco, co neviděl, a Egwain se zhroutila v nehybnou hromádku. Aviendha dopadla na všechny čtyři, hlavu měla skloněnou a kymácela se.

Lanfear se zapotácela, očima zalétla od obou žen k němu, tmavé tůně černého ohně. „Ty jsi můj, Luisi Therine! Můj!“

„Ne.“ Randovi jeho vlastní hlas připadal, jako by přicházel míli dlouhým tunelem. Odveď její pozornost od děvčat. Vykročil dopředu a neohlížel se. „Nikdy jsem ti nepatřil, Mierin. Vždy budu patřit Ilieně.“ Prázdnota se zachvěla smutkem a ztrátou. A zoufalstvím, jak bojoval s něčím kromě spalujícího saidínu. Na chvíli tu visel v rovnováze. Já jsem Rand al’Thor. A: Ilieno, vždycky a navždy mé srdce. Balancoval teď na ostří břitvy. Jsem Rand al’Thor! Další myšlenky se snažily dostat na povrch, hotová fontána, Iliena, Mierin, to, co mohl podniknout, aby ji porazil. Potlačil je, dokonce i tu poslední. Kdyby skončil na špatné straně... Jsem Rand al’Thor! „Jmenuješ se Lanfear, a já raději zemřu, než bych miloval jednu ze Zaprodanců.“

Něco, co snad mohlo být utrpení, jí přeletělo přes tvář, ale vzápětí to zase byla mramorová maska. „Když nebudeš můj,“ řekla chladně, „tak jsi mrtvý.“

Bolest v prsou, jako by mu mělo vybuchnout srdce, v hlavě, jako by se mu do mozku zarážely doběla rozžhavené hřebíky, bolest tak silná, že se mu uvnitř prázdnoty chtělo křičet. Byla tu smrt a on to věděl. Zoufale – dokonce i v prázdnotě, která se chvěla a smršťovala se, zoufale – spletl ducha, oheň a vodu a divoce se ohnal. Srdce už mu netlouklo. Prsty temné bolesti drtily prázdnotu. Přes oči se mu snášel šedý závoj. Cítil, jak jeho tkanivo trhaně prořezává její. Nadechnutí mu spálilo prázdné plíce, srdce se mu s trhnutím znovu rozbušilo. Znovu viděl, před očima mu tančily stříbrné a černé tečky, a Lanfear s kamenným výrazem ještě stále chytala rovnováhu, jak se její prameny srazily. Bolest v hlavě a v prsou byla jako po zranění, ale prázdnota zpevněla a tělesná bolest byla vzdálená.

Ještě že byla vzdálená, protože on neměl čas se vzpamatovat. Přinutil se pohnout, udeřil na ni vzduchem, palicí, která ji měla srazit do bezvědomí. Ona tkanivo přeřízla a on udeřil znovu, znovu a zas, pokaždé, když prořízla jeho poslední tkanivo, zuřivý déšť ran, které ona nějak viděla a bránila se jim, a stále se přibližoval. Kdyby ji dokázal zabavit ještě na chvilku, kdyby jí jedna z těch neviditelných palic přistála na hlavě, kdyby se dokázal dostat dost blízko, aby ji mohl praštit pěstí... V bezvědomí by byla stejně bezmocná jako všichni ostatní.

Náhle si zřejmě uvědomila, co dělá. Stále odrážejíc jeho rány stejně snadno, jako by jednu každou viděla, odtančila dozadu, až se rameny dotýkala vozu za sebou. A usmála se jako samotné srdce zimy. „Zemřeš pomalu a budeš mě prosit, abych ti dovolila mě milovat, než zemřeš,“ prohlásila.

Tentokrát neudeřila přímo na něj. Napadla jeho propojení se saidínem.

Prázdnotou se při tom prvním, jako nůž ostrém doteku, rozezvonila panika jako gong, síla se zmenšovala, jak nůž pronikal stále hlouběji mezi něj a pravý zdroj. S duchem, ohněm a zemí ťal po její čepeli. Věděl, kde ji hledat. Věděl, kde jeho propojení je, cítil ten první zářez. Její zkusmý štít zmizel, znovu se objevil, vrátil se tak rychle, jak rychle ho dokázal přetnout, ale pokaždé s tím chvilkovým úbytkem saidínu, chvilkou, v níž téměř selhal, takže jeho protiútok jen tak tak stačil na to, aby překazil její útok. Zvládnout dvě tkaniva naráz by nemělo být tak těžké – dokázal toho zvládnout desetkrát víc – ale ne když jedno tvořilo zoufalou obranu proti něčemu, co nepoznal, dokud to nebylo zde, dokud nebylo téměř příliš pozdě. Ne, když se mu uvnitř prázdnoty neustále snažily vynořit myšlenky jiného muže a snažily se mu radit, jak ji má porazit. Kdyby poslechl, mohl by to být Luis Therin Telamon, kdo by odešel, s Randem al’Thorem jen jako hlasem, který se mu občas vynoří v hlavě, pokud vůbec.

„Donutím obě ty běhny se dívat, jak prosíš,“ řekla Lanfear. „Ale mám je nechat se dívat, jak umřeš ty první, nebo obráceně?“ Kdy se vyšplhala na otevřený vůz? Musel se na ni dívat, hlídat každý náznak, že začíná být unavená, že její soustředění povoluje. Byla to marná naděje. Stojíc vedle pokřiveného dveřního rámu – ter’angrialu – shlížela na něj dolů jako královna hodlající vynést rozsudek, a přesto měla času nazbyt na mrazivé úsměvy, které čas od času vrhala na náramek z tmavé slonoviny, který neustále obracela v prstech. „Co tě raní víc, Luisi Therine? Chci tě ranit. Chci, abys poznal bolest, jakou žádný muž ještě nepoznal!“

Čím silnější proudění ho spojí se zdrojem, tím těžší bude ho přeříznout. Sevřel ruku v kapse kabátce a tlustý kamenný mužík s mečem se mu bolestivě vtiskl do volavkou poznačené dlaně. Natáhl ze saidínu tolik, kolik zvládl, až se špína vznášela v prázdnotě spolu s ním jako špinavý déšť.

„Bolest, Luisi Therine.“

A byla tu bolest, svět pohltila agónie. Tentokrát ne v srdci či hlavě, ale všude, každičká část jeho těla, do prázdnoty se zabodávaly rozpálené jehličky. Měl skoro dojem, že při každém bodnutí slyší dušené syčení, a každé šlo hlouběji než to předchozí. Její pokusy ho odstínit nezpomalily. Přicházely rychlejší a silnější. Nedokázal uvěřit, že je tak silná. Lnul k prázdnotě, ke žhavému, mrazivému saidínu, a divoce se bránil. Mohl to skončit, vyřídit ji. Mohl přivolat blesk či ji obalit ohněm, který sama použila k zabíjení.

Bolestí prolétly obrazy. Žena v tmavém kupeckém odění, padající z koně, ohnivě rudý světelný meč v jeho rukou. Přišla ho zabít s tlupou dalších temných druhů. Matovy sklíčené oči. Zabil jsem ji. Zlatovlasá žena ležící v pobořené chodbě, kde se, jak se zdálo, roztavily a stekly samotné stěny. Ilieno, odpusť mi! Byl to výkřik zoufalství.

Mohl to skoncovat. Jenže to nedokázal. Zemře tu, s ním možná zemře svět, ale on se nedokázal přinutit zabít další ženu. Nějak mu to přišlo jako ten nejlepší vtip, co kdy svět viděl.

Moirain si setřela krev ze rtů, vylezla zpod oje vozu a postavila se na nejisté nohy. V uších jí zněl mužský smích. Proti své vůli stočila zrak, pátrajíc po Lanovi, a našla ho ležet skoro u mlžně šedé stěny kupole sahající vysoko do vzduchu. Třásl se, snad se snažil najít sílu vstát, snad umíral. Přinutila se zapomenout na něj. Tolikrát jí zachránil život, že podle práva by mu měla patřit, ale ona už dávno zařídila, co se dalo, aby svou osamělou válku proti Stínu přežil. Teď musel žít, nebo zemřít s ní.

Byl to Randův smích, jak tu tak klečel na kamenném nábřeží. Smál se a po tvářích se mu řinuly slzy. Obličej měl zkroucený jako člověk u výslechu. Moirain zamrazilo. Jestli ho zachvátilo šílenství, tak s tím nemohla nic dělat. Mohla udělat jen to, co zvládla. Co musela udělat.

Pohled na Lanfear ji zasáhl jako úder. Nebylo to překvapení, ale šok, že vidí něco, co se jí od Rhuideanu tak často objevovalo ve snech. Lanfear stojící na voze, zářící díky saidaru jako slunce, lemovaná pokrouceným krevelovým ter’angrialem, hledící dolů na Randa, s nemilosrdným úsměvem na rtech. V rukou obracela náramek. Angrial. Pokud Rand neměl vlastní angrial, s tímhle by ho měla být schopná rozdrtit. Buď ho měl, nebo si s ním Lanfear pohrávala. Na tom však nezáleželo. Moirain se ten kroužek vyřezaný z věkem ztmavlé slonoviny vůbec nelíbil. Na první pohled vypadal jako akrobat prohnutý dozadu, držící se za kotníky. Při bližším pohledu se však ukázalo, že má zápěstí a kotníky připoutané k sobě. To se jí nelíbilo, jenže ona ho vynesla z Rhuideanu. Včera vyndala náramek z vaku nejrůznějšího haraburdí a nechala ho ležet u paty dveřního rámu.

Moirain byla štíhlá, malá žena. Pod její váhou se vůz ani nezachvěl, když se vytáhla nahoru. Trhla sebou, když se jí šaty zachytily za třísku a natrhly se, ale Lanfear se neohlédla. Ta žena zvládla každou hrozbu kromě Randa. On byl jedinou částí světa, kterou teď vůbec brala na vědomí.

Moirain potlačila maličkou bublinku naděje – takový přepych si nemohla dovolit – na chvilku se narovnala na oji, pak popadla pravý zdroj a skočila po Lanfear. Zaprodankyně byla varována jen chviličku předtím, dost na to, aby se otočila, než ji Moirain udeřila a sebrala jí náramek. Tváří v tvář se zřítily do dveří ter’angrialu. Bílé světlo vše pohltilo.