Oheň z nebes

43 Tento den, toto místo

Příštího rána byl Rand na nohou a oblečený dávno před rozbřeskem. Popravdě řečeno nespal vůbec, a Aviendha nebyla důvodem, který ho udržel vzhůru, dokonce ani tehdy, když se začala svlékat dřív, než zhasl lampy, načež usměrnila a znovu je zapálila, přičemž mu vyhubovala, že ona potmě nevidí, i když on snad ano. Rand na to však vůbec nic neodpověděl a o několik hodin později si skoro nevšiml, když vstala, snad ještě o dobrou hodinu dřív než on, oblékla se a odešla. Dokonce se ani nepodivil nad tím, kam asi jde.

Myšlenky, které ho držely vzhůru a s očima upřenýma neustále na jedno místo do černočerné tmy, se mu stále ještě honily hlavou. Dnes budou umírat lidé. Hodně lidí, i když všechno přesně vyjde. Nic, co nyní udělá, to v žádném případě nezmění. Dneska se vše odehraje podle vzoru. Ale on si v hlavě stále přemílal rozhodnutí, která učinil od chvíle, kdy poprvé vstoupil do Pustiny. Mohl udělat něco jinak, něco, čím by se vyhnul tomuto dni, tomuto místu? Možná příště. Kus oštěpu se střapci ležel na opasku s mečem a čepeli v pochvě vedle jeho pokrývek. Ono bude příště, a pak ještě a znovu a znovu.

Ještě byla tma, když v hloučku přišli náčelníci, aby prohodili pár posledních slov a ohlásili, že jejich muži jsou na místech a připravení. Ne že by Rand čekal něco jiného. I když měli kamenné rysy, některé pocity se přece jen objevily. Byla to však zvláštní směs, náznak nadšení přes zasmušilost.

Erim se skutečně lehce usmíval. „Dobrý den, kdy přijde konec Shaidů,“ prohlásil nakonec. Zdálo se, že samou dychtivostí chodí po špičkách.

„Dá-li Světlo,“ připojil Bael, jenž se hlavou otíral o střechu stanu, „do západu slunce smočíme oštěpy v Couladinově krvi.“

„Mluvit o něčem, co bude, nosí smůlu,“ zamumlal Lan. U něj bylo nadšení samozřejmě jen zcela nepatrné. „Osud rozhodne.“

Rand přikývl. „Světlo dej, ať nerozhodne o příliš velkém počtu mrtvých na naší straně.“ Přál si, aby si mohl dělat starosti pouze s tím, aby zemřelo jen málo lidí, protože lidem by neměl být život ukrácen, ale měly přijít další dny, mnoho dní. Aby přinesl pořádek na tuto stranu Dračí stěny, bude potřebovat každý oštěp. To byla kost, o kterou se s Couladinem přeli, stejně jako to ostatní.

„Život je sen,“ řekl mu Rhuark a Lan a ostatní kývli na souhlas. Život byl jenom sen a všechny sny musí skončit. Aielové se sice nevrhali vstříc smrti, ale taky před ní neutíkali.

Když odcházeli, Bael se zastavil. „Jsi si jistý tím, co chceš od Děv? Sulin mluvila s moudrými.“

Takže kvůli tomuhle se Melain lepila na Baela. Podle toho, jak se Rhuark zastavil a nastražil uši, slyšel o tom od Amys také.

„Všichni ostatní dělají, co mají, bez toho, aby si stěžovali, Baele.“ Nebylo to spravedlivé, ale tohle taky nebyla žádná hra. „Jestli chtějí Děvy zvláštní zacházení, může přijít Sulin za mnou, ne utíkat za moudrými.“

Kdyby to nebyli Aielové, Rhuark a Bael by při odchodu potřásali hlavami. Rand usoudil, že každému se od manželky dostane důkladné výtky, avšak budou s tím muset žít. Pakliže Far Dareis Mai mají nést jeho čest, tentokrát ji ponesou tam, kam on bude chtít.

K Randovu překvapení se objevil Lan, právě když se sám hotovil k odchodu. Strážci visel z ramen plášť, který, jak se vlnil spolu s jeho pohyby, narušoval vidění.

„Je Moirain s tebou?“ Rand čekal, že Lan k ní bude jako přilepený.

„Ona se užírá ve stanu. Nedokáže dneska vyléčit ani všechny těžce zraněné.“ Takhle se ona rozhodla pomáhat. Dnes nemohla použít jedinou sílu jako zbraň, ale mohla léčit. „Plýtvání ji vždycky rozzlobí.“

„To zlobí nás všechny,“ štěkl Rand. Taky ji nejspíš rozčílilo, že jí odvedl Ewgain. Pokud věděl, nebyla Egwain sama zdaleka tak dobrá v léčení, ale mohla Moirain pomáhat. No, musel ji přimět splnit slib. „Vyřiď Moirain, že jestli potřebuje pomoc, ať požádá moudré, které umějí usměrňovat.“ Ale o léčení něco vědělo jen pár moudrých. „Může se s nimi propojit a využít jejich sílu.“ Zaváhal. Mluvila někdy Moirain o propojení s ním? „Nepřišel jsi mi sem vykládat o Moirainině hloubání,“ prohlásil podrážděně. Občas bylo těžké oddělit to, co pocházelo od ní, co od Asmodeana a co vybublalo z Luise Therina.

„Přišel jsem se zeptat, proč ses rozhodl znovu nosit meč.“

„Moirain už se ptala. Poslala –?“

Lanův výraz se nezměnil, ale strážce ho drsně přerušil. „Chci to vědět. Můžeš si udělat meč s pomocí jediné síly nebo zabíjet i bez něj, ale ty najednou zase nosíš u boku ocel. Proč?“

Rand nepřítomně přejel rukou po dlouhém jílci u pasu. „Není příliš spravedlivé používat jedinou sílu takhle. Zvlášť proti někomu, kdo nemůže usměrňovat. Stejně dobře bych mohl bojovat s děckem.“

Strážce chvíli stál mlčky a jen si ho prohlížel. „Ty chceš zabít Couladina sám,“ řekl nakonec vážně. „Meč proti jeho oštěpům.“

„Nehodlám ho nějak zvlášť hledat, ale kdo může říct, co se stane?“ Rand nejistě pokrčil rameny. Nechce ho lovit. Ale pokud by snad štěstěna jednou fungovala v jeho prospěch, ať ho přivede tváří v tvář ke Couladinovi. „Kromě toho, podle mě se jemu podobá, že bude hledat mě. Ty výhrůžky, co jsem od něj slyšel, byly osobní, Lane.“ Zvedl pěst a natáhl ruku natolik, aby mu rukáv karmínového kabátce sklouzl a byla jasně vidět přední část Draka se zlatou hřívou. „Couladin si neodpočine, dokud budu žít, ne dokud budeme oba nosit tohle.“

Popravdě řečeno, on si neodpočine sám, dokud nebude žít jen jeden muž s Draky na pažích. Správně by měl Asmodeana strčit do jednoho pytle s Couladinem. Byl to právě Asmodean, kdo Shaida poznačil. To však zase umožnila Couladinova neovládaná ctižádost. Jeho ctižádost a odmítnutí řídit se aielským zákonem a zvyklostmi vedly nevyhnutelně na toto místo – k tomuto dni. Kromě bezútěšnosti a války mezi Aiely, na Couladinovu hlavu padal ještě Taien a Selean a pak další tucty zničených městeček a vesnic, bezpočet stovek vypálených statků. Nepohřbení muži, ženy a děti krmili supy. Byl-li Drakem Znovuzrozeným, měl-li právo požadovat, aby jej následovaly všechny státy, natož Cairhien, tak jim dlužil spravedlnost.

„Tak mu nech setnout hlavu, až ho zajmou,“ navrhl Lan drsně. „Pošli sto mužů, nebo tisíc, jen s jedním cílem, aby ho našli a zajali. Ale nebuď takový hlupák, abys s ním bojoval! Jsi teď s čepelí dobrý – velmi dobrý – ale Aielové se všichni málem rodí s oštěpem a puklířem v ruce. Oštěp do srdce a všechno přijde nazmar.“

„Takže bych se měl boji vyhýbat? Udělal bys to ty, kdyby si na tebe nedělala nárok Moirain? Udělá to Rhuark, Bael nebo kterýkoliv z nich?“

„Já nejsem Drak Znovuzrozený. Osud světa nespočívá na mých bedrech.“ Ale chvilkový zápal se mu z hlasu vytratil. Bez Moirain by byl tam, kde bude boj nejprudší. Pokud něco, tak se zdálo, že v této chvíli jejího nároku lituje.

„Nebudu zbytečně riskovat, Lane, ale přede všemi utýct nemůžu.“ Seanchanský oštěp dnes zůstane ve stanu. Najde-li Couladina, jenom by mu zavazel. „Pojď. Jestli se tu ještě chvíli zdržíme, Aielové to dokončí bez nás.“

S tím vyšel ven. Na obloze zbývala jen hrstka hvězd a východní obzor jasně ohraničovala zářící čára. Proto se však on ani Lan nezastavili. Kolem stany stály Děvy, rameno vedle ramene, a hleděly přímo na ně. Široký kruh se rozprostíral po tmou zahalených svazích. Ženy v cadin’sorech byly namačkané tak, že by ani myš neproklouzla. Jeade’en nebyl nikde v dohledu, přestože jeden gai’šain dostal rozkaz ho nasedlat a přivést.

Ale nebyly tu jen Děvy. Dvě ženy v přední řadě na sobě měly nabírané sukně a světlé živůtky a vlasy stažené dozadu složenými šátky. Byla ještě příliš velká tma, aby rozeznal tváře s jistotou, nicméně na obrysech postav těch dvou i na jejich postoji s rukama zkříženýma na prsou bylo něco, z čeho poznal Egwain a Aviendhu.

Dopředu popošla Sulin, dřív, než stačil otevřít ústa a zeptat se, co má to vše znamenat. „Přišly jsme sem doprovodit Car’a’carna k věži s Egwain Sedai a Aviendhou.“

„Kdo vás k tomu navedl?“ chtěl vědět Rand. Jediný pohled na Lana ho přesvědčil, že ten to nebyl. I v šeru vypadal strážce překvapeně. Aspoň na chvíli, pak prudce narovnal hlavu. Lana nic nepřekvapilo na dlouho. „Egwain už má být na cestě k věži a Děvy mají být tam, aby ji hlídaly. To, co dnes bude dělat, je velmi důležité. Musí být přitom dobře chráněna.“

„My ji ochráníme.“ Sulin měla hlas stejně plochý jako hoblované prkno. „A taky Car’a’carna, který dal svou čest Far Dareis Mai, aby ji nesly.“ Řadami Děv projela vlna souhlasného mumlání.

„To dává smysl, Rande,“ řekla Egwain z místa, kde stála. „Když jeden použije jedinou sílu jako zbraň, aby zkrátil boj, tak tři ho zkrátí ještě víc. A ty jsi silnější než já s Aviendhou dohromady.“ To poslední neznělo, jako by to vyslovovala ráda. Aviendha neříkala nic, ale její postoj byl dostatečně výmluvný.

„Tohle je směšné,“ zamračil se Rand. „Nechte mě projít a jděte na svá místa.“

Sulin nepovolila. „Far Dareis Mai nesou čest Car’a’carna“ prohlásila klidně a ostatní se toho chytily. Nemluvily nijak hlasitě, ale z tolika ženských hrdel to znělo jako hřmění. „Far Dareis Mai nesou čest Car’a’carna. Far Dareis Mai nesou čest Car’a’carna."

„Řekl jsem, nechte mě projít,“ nařizoval Rand ve chvíli, kdy hlasy utichly.

Jako by jim řekl, aby začaly znovu, ony to udělaly. „Far Dareis Mai nesou čest Car’a’carna. Far Dareis Mai nesou čest Car’a’carna.“ Sulin tam jen tak stála a dívala se na něj.

Po chvíli se k němu naklonil Lan a suše zamumlal. „Ženská není o nic míň ženská jen proto, že nosí oštěp. Už jsi někdy potkal nějakou, která by se skutečně dala odvrátit od toho, co si umanula? Vzdej to, nebo tu budeš stát celý den, ty se budeš hádat a ony ti budou předzpěvovat.“ Strážce zaváhal a ještě dodal: „Kromě toho to dává smysl.“

Když litanie znovu utichla, Egwain otevřela ústa, ale Aviendha jí položila ruku na paži, cosi jí zašeptala, a Egwain nakonec neřekla nic. Rand však věděl, co chtěla říci. Chtěla mu říci, že je umíněný hloupý zabedněnec nebo něco podobného.

Potíž byla v tom, že se tak začínal sám cítit. Dávalo smysl, aby šel na věž. Jinde neměl nic jiného na práci – bitva teď byla v rukou náčelníků a osudu – a on by byl mnohem užitečnější, kdyby usměrňoval, místo aby vyjel na koni v naději, že se setká s Couladinem. Jestli to, že je ta’veren, dokáže Couladina přitáhnout k němu, tak ho to stejně snadno přitáhne k věži jako kamkoliv jinam. Ne že by měl zvlášť velkou šanci toho chlapa uvidět, ne když nařídil jedné každé Děvě, aby bránila věž.

Ale jak z toho teď vycouvat a zachovat si aspoň zdání důstojnosti poté, co řval na všechny strany? „Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, když půjdu na věž,“ prohlásil s hořícími tvářemi.

„Jak Car’a’carn velí,“ odvětila Sulin bez náznaku posměchu, jako by to byl od začátku jeho nápad. Lan kývl a vyklouzl pryč, Děvy mu udělaly kousek místa.

Mezera se však hned za Lanem zavřela, a když se Děvy vydaly na pochod, Randovi nezbývalo, než jít s nimi, i kdyby chtěl udělat něco jiného. Mohl samozřejmě usměrnit, zapálit kolem sebe oheň či je srazit vzduchem, ale takhle se člověk nechová k lidem, kteří jsou na jeho straně, natož k ženám. Kromě toho si nebyl jist, že by je dokázal přinutit, aby ho pustily, pokud by je nezabil, a možná ani pak ne. A stejně, usoudil, že nejužitečnější bude nakonec přece jen na věži.

Egwain a Aviendha cestou mlčely stejně jako Sulin, za což jim byl Rand vděčný. Jistě, jejich mlčení bylo aspoň částečně způsobeno tím, že musely jít do kopce a zase slézt dolů, aniž by si potmě srazily vaz. Aviendha občas zamumlala něco, co tak tak zachytil, něco rozzlobeného kvůli sukním. Avšak ani jedna si z něj neutahovala, že tak viditelně ustoupil. I když to mohlo docela dobře přijít později. Ženy vás vždycky rády popíchly, právě když už jste si začali myslet, že nebezpečí pominulo.

Obloha začala světlat, a když se nad stromy objevila věž z klád, tak sám porušil ticho: „Nečekal jsem, že se přidáš, Aviendho. Mám dojem, žes říkala, že moudré se boje neúčastní.“ Byl si jist, že to řekla. Moudrá mohla projít středem bitevního pole, aniž by se jí někdo dotkl, nebo třeba vstoupit do kterékoliv držby nebo stojny kmene, který vedl proti jejímu krevní mstu, ale také se nijak neúčastnila bojů a už rozhodně ne s pomocí usměrňování. Dokud nepřišel do Pustiny, dokonce ani většina Aielů nevěděla, že některé moudré mohou usměrňovat, i když se povídalo o zvláštních schopnostech a občas i o něčem, o čem si Aielové mysleli, že by se to mohlo usměrňování blížit.

„Já ještě nejsem moudrá,“ opáčila mile Aviendha a upravila si loktuši. „Když tohle může dělat Aes Sedai jako Egwain, můžu já taky. Ráno jsem to zařídila, zatímco jsi spal, ale myslela jsem na to od chvíle, co jsi požádal Egwain.“

Nyní bylo tolik světla, že bylo vidět, jak se Egwain červená. Když si všimla, že se na ni dívá, zakopla na rovné zemi a on ji musel chytit, aby neupadla. Aniž se mu podívala do očí, vytrhla se z jeho sevření. Možná si s popichováním z její strany nebude muset dělat starosti. Vyrazili do kopce řídkým lesem směrem k věži.

„Ony se tě nesnažily zastavit? Totiž Amys, Bair, nebo Melain?“ Věděl, že ne. Pokud by to udělaly, nebyla by tady.

Aviendha zavrtěla hlavou a zamyšleně se zamračila. „Dlouho mluvily se Sorileou a pak mi řekly, ať udělám, co si myslím, že musím. Obvykle mi říkají, abych dělala, co si ony myslí, že musím.“ Mrkla po něm koutkem oka a dodala: „Slyšela jsem, jak Melain říká, že ty přinášíš změnu do všeho.“

„To dělám,“ odtušil Rand a položil nohu na první příčel žebříku. „Světlo mi pomoz, to dělám.“

Výhled z plošiny byl úžasný i pro prosté oko. Kolem se rozkládaly zalesněné pahorky a stromy byly dost husté, aby zakryly Aiely postupující směrem ke Cairhienu – většina už bude na svých místech – ale jitro vrhalo na samotné město zlaté světlo. Rychlý pohled dalekohledem mu ukázal holé kopce na břehu řeky, klidné a zdánlivě bez života. To se však brzy změní. Shaidové tam byli, byť prozatím schovaní. Ale schovaní dlouho nezůstanou, až zamíří... Co? Ne odřivous. Ať už udělá cokoliv, musí to Shaidy co nejvíc vyvést z míry, než Aielové zaútočí.

Egwain a Aviendha se střídavě dívaly druhou dlouhou rourou s přestávkami pro tiché debaty, teď si však jen tiše povídaly. Nakonec kývly, přistoupily k zábradlí a s pohledem upřeným ke Cairhienu položily ruce na hrubě opracované dřevo. Randovi naskočila husí kůže. Jedna z nich usměrňovala, možná obě.

Byl to vítr, čeho si všiml nejdříve, vanul směrem k městu. Ne vánek, první skutečný vítr, který v téhle krajině ucítil. A nad Cairhienem se začaly stahovat mraky, nejtěžší na jihu, a zatímco přihlížel, neustále houstly a černaly a převalovaly se. Jen tam, nad Cairhienem a nad Shaidy. Všude jinde, kam až dohlédl, byla obloha čistě modrá, jen tu a tam ve výšce visel nějaký ten řídký bílý obláček. A přesto zahřmělo, dlouze a hlasitě. Náhle z oblohy k zemi sletěl blesk, zubatá stříbrná čára, která rozčísla kopec pod městem. Než se k věži dostal hrom způsobený prvním bleskem, následovaly ještě dva další. Po obloze tancovaly divoké klikatiny, ale ty jednotlivé šípy jasné běli dopadaly s pravidelností srdečních stahů. Náhle na místě, kam žádný blesk nedopadl, vybuchla zem, hlína vyletěla na deset sáhů vysoko, a to se opakovalo znova a znova na různých místech.

Rand neměl ponětí, která žena co dělá, ale rozhodně vypadaly rozhodnuté vyhnat Shaidy z jejich skrýší. Byl čas odvést svůj kus práce, jinak se mohl jen dívat. Natáhl se a uchopil saidín. Vnější stranu prázdnoty, která obklopovala to, co bylo Randem al’Thorem, sežehl ledový oheň. Chladně, nevšímaje si olejnaté špíny pronikající ze skvrny na pravém zdroji, si pohrál s divokými proudy jediné síly, jež ho hrozila pohltit.

Z této vzdálenosti mělo to, co mohl udělat, jistá omezení. Vlastně byl právě tak daleko, že ještě vůbec mohl něco udělat bez angrialu nebo sa’angrialu. Nejspíš proto ženy usměrňovaly vždy jen po jednom blesku a jednom výbuchu. Jestli to byla jeho hranice, tak ony se musely obzvlášť snažit.

Přes prázdnotu přejela vzpomínka. Ne jeho, Luise Therina. Projednou mu na tom nezáleželo. Okamžitě usměrnil, a vrcholek kopce skoro pět mil daleko obklopila ohnivá koule, vzedmutá vlna světle žlutých plamenů. Když oheň pohasl, Rand i bez dalekohledu viděl, že kopec je teď nižší a vrcholek je zčernalý, jakoby spečený. Oni tři dohromady vlastně vůbec kmeny pro boj s Couladinem nepotřebovali.

Ilieno, má lásko, odpusť mi!

Prázdnota se zachvěla. Rand se okamžik potácel na pokraji zkázy. Vlny jediné síly do něj tloukly v pěně strachu. Špína jako by se mu kolem srdce zhmotnila, jako by se změnila v páchnoucí kámen.

Sevřel zábradlí, až ho zabolely klouby, a přinutil se ke klidu, přinutil prázdnotu, aby vydržela. Pak už odmítal poslouchat myšlenky, které se mu vynořily v hlavě. Místo toho se cele soustředil na usměrňování a metodicky spaloval jeden kopec za druhým.

Mat stál o hodný kus dál mezi řídkými stromy na hřebeni a Okovi držel ruku na nose, aby valach nezaržál. Pozoroval asi tisícovku Aielů, mířících šikmo k němu od kopců na jihu. Slunce právě vykouklo nad obzor a na jednu stranu klusajícího zástupu se táhly dlouhé zvlněné stíny. Teplo noci již začínalo ustupovat dennímu žáru. Jakmile se slunce dostane výš, vzduch bude úplně rozpálený.

Aielové si ho zatím nevšimli, ale on nepochyboval, že jestli tu bude čekat déle, určitě k tomu dojde. Celkem nezáleželo na tom, že to nejspíš museli být Randovi muži – jestli měl Couladin bojovníky na jihu, tak pro ty, kteří budou dost hloupí, aby se zapletli do boje, to bude velmi zajímavý den – celkem na tom nezáleželo, protože on nehodlal riskovat, že ho uvidí. Už tak se dnes ráno dostal dost blízko k šípu, aby si dovolil takovou neopatrnost. Nepřítomně přejel prstem po úhledné díře na rameni kabátce. Dobrá rána na pohyblivý terč jen zpola viděný mezi stromy. Kdyby sám nebyl cílem, byl by ji obdivoval ještě víc.

Bez toho, aby odtrhl oči od blížících se Aielů, opatrně donutil Oka zacouvat hlouběji do řídkého podrostu. Pokud by ho zahlédli a zrychlili krok, chtěl to vědět. Lidé povídali, že Aielové dokážou uštvat člověka na koni, a on hodlal mít slušný náskok, kdyby se o to pokusili.

Teprve když ho před nimi zakryly stromy, zrychlil krok a odvedl Oka na protější svah, než nasedl a zamířil k západu. Člověk nemohl být nikdy dost opatrný, chtěl-li zůstat v tento den a na tomto místě naživu. Mat si pro sebe při jízdě mumlal, klobouk měl stažený hluboko do očí, aby si zastínil tvář, a oštěp s černým ratištěm měl položený přes hrušku sedla. Na západ. Opět.

Den začal tak dobře, dobré dvě hodiny před rozbřeskem, když Melindhra odešla na nějaké setkání Děv. Myslela si, že spí, a ani se na něho nepodívala, když odcházela, a tiše si pro sebe bručela něco o „Randu al’Thorovi“ a „cti“ a „především Far Dareis Mai". Znělo to, jako by se hádala sama se sebou, ale upřímně řečeno, jemu bylo jedno, jestli chce Randa naložit do láku nebo podusit. Nebyla ani minutu ze stanu a on už si cpal své věci do sedlových brašen. Když si sedlal Oka a nenápadně mizel k jihu, nikdo se na něj nepodíval podruhé. Dobrý začátek. Jenomže nepočítal se zástupy Taardadů nebo Tomanelle a všech ostatních zatracených kmenů mířících k jihu. Žádnou útěchou mu nebylo ani to, že zhruba tohle prve vykládal Lanovi. Chtěl jít na jih a tihle Aielové ho nutili jet směrem k Alguenyi. Směrem k místu, kde se bude bojovat.

Asi o míli či dvě dál opatrně pobídl Oka do kopce a zastavil se hluboko v řídkém lese, až na samém hřebeni. Kopec byl vyšší než většina ostatních a byl odsud docela dobrý rozhled. Tentokrát nebyli v dohledu žádní Aielové, ale zástup vinoucí se po dně kotliny mezi kopci byl skoro stejně špatný. Tairenové na koních jeli vepředu za hloučkem barevných korouhví vznešených pánů, a po jistém odstupu v tairenském prachu pokračoval silný ježící se had pikynýřů a pak po dalším odstupu jeli cairhienští jezdci s množstvím korouhví a praporců a conů. Cairhieňané neudržovali vůbec žádný pořádek, hemžili se, jak pánové popojížděli dopředu i dozadu, aby si popovídali, ale aspoň měli po obou stranách hlídky. V každém případě, jakmile projedou, bude mít Mat volnou cestu k jihu. A nezastavím se, dokud nebudu v půlce cesty k zatracené Erinin!

Koutkem oka zachytil jakýsi prudký pohyb o hodný kus před zástupem dole. Nevšiml by si ho, kdyby nebyl tak vysoko. Rozhodně to nemohl být žádný z jezdců. Mat ze sedlové brašny vylovil malý dalekohled – Kin Tovere si rád hodil kostkami – a zadíval se směrem k místu, kde cosi zahlédl. Tiše si hvízdl mezi zuby. Aielové, přinejmenších tolik, jako bylo mužů v údolí, a pokud nepatřili ke Couladinovi, tak měli v plánu překvapení, protože leželi mezi skomírajícími keříky a suchým listím.

Mat zabubnoval prsty o stehno. Zakrátko bude tam dole ležet pěkných pár mrtvol. Ale většina z nich nebude aielských. Nic mi do toho není. Jsem z toho venku, jedu odsud pryč a mířím k jihu. Chvilku počká a na cestu vyrazí, až budou příliš zaneprázdnění, aby si ho všimli.

Tenhle chlapík Weiramon – včera zaslechl šedovousovo jméno – byl hlupák jako poleno. Žádná přední stráž a ani žádní zvědové, jinak by věděl, co ho zatraceně čeká. Vlastně podle toho, jak byly kopce rozložené a jak se údolí kroutilo, Aielové také nemohli vidět blížící se zástup, jen řídký prach zvedající se k obloze. Ti ale určitě vyslali zvědy, aby se mohli správně rozmístit. Nemohli zde čekat jen tak náhodou.

Nepřítomně si hvízdaje „Tanec se Stínovým Jakem", Mat znovu přiložil dalekohled k oku a studoval kopce. Ano. Aielský velitel nechal pár mužů tam, odkud mohli dát znamení ostatním těsně předtím, než se zástup dostane na vražedné území. Ale ani oni ještě nemohli nic vidět. Za pár minut se na dohled objeví první Cairhieňané, ale do té doby...

Přišlo to jako šok, když pobídl Oka do cvalu z kopce. Co to, pod Světlem, dělám? No, nemohl jen tak sedět stranou a nechat je jít všechny na smrt jako husy pod nůž. Bude je varovat. To je vše. Řekne jim, co na ně čeká vepředu, a pak odjede.

Cairhienské zadní hlídky ho samozřejmě zahlédly přijíždět, než se dostal na dno údolí, jezdci zaslechli Okův šílený trysk. Dva tři otočili koně a sklopili kopí. Matovi se zrovna nelíbilo, když na něj mířil loket špičaté oceli, a tři takové ještě méně, ale jeden muž očividně nebyl žádná hrozba, i když se řítil jako šílenec. Nechali ho projet a on se před vedoucími cairhienskými pány stočil a vykřikl: „Stůjte! Hned! Na rozkaz pána Draka! Jinak vám usměrní hlavy do břicha a ke snídani vás nakrmí vlastníma hnátama!“

Pobodl koně patami a Oko skočil kupředu. Mat se jen ohlédl, aby se přesvědčil, že dělají, co jim řekl – což samozřejmě dělali, i když trochu zmateně. Kopce je stále zakrývaly před Aiely. Jakmile se prach usadí, Aielové nebudou mít jak poznat, že jsou tady – a pak už ležel valachovi na krku a pobízel Oka kloboukem do cvalu kolem pěchoty.

Jestli budu čekat, až Weiramon vydá rozkazy, bude příliš pozdě. To je všechno. Bude je varovat a odjede.

Pěchota pochodovala v oddílech asi po dvou stovkách pikynýřů s jedním důstojníkem na koni před každým z nich a asi padesáti lučištníky či kušištníky vzadu. Většina se na něj zvědavě dívala, když letěl kolem, a Okova kopyta vyhazovala do vzduchu hrsti prachu, ale žádný ani neklopýtl. Někteří koně důstojníků začali jančit, jako by se jejich jezdci chtěli podívat, co ho tak žene, ale ani žádný z nich své místo neopustil. Dobrá disciplína. Budou ji potřebovat.

Obránci Kamene tvořili zadní oddíl Tairenů ve svých kyrysech, nabíraných černozlatě pruhovaných rukávech a různobarevných chocholech na kapalínech, které označovaly důstojníky a poddůstojníky. Zbytek byl ozbrojen stejně, ale na rukávcích měli vojáci barvy různých pánů. Sami šlechtici v hedvábných kabátcích jeli úplně vepředu, se zlatem zdobenými kyrysy a velkými bílými chocholy. Jejich praporce se vlnily za nimi, jak se zvedl vítr vanoucí k městu.

Mat přitáhl otěže před prvními z nich tak rychle, že Oko zatančil, a křikl: „Stůjte, ve jménu pána Draka!“

Byl to zřejmě ten nejrychlejší způsob, jak je zastavit, ale on měl chvíli dojem, že přes něj chtějí prostě přejet. Skoro na poslední chvíli jeden mladý pán, na něhož se Mat upamatoval, že ho viděl před Randovým stanem, zvedl ruku a všichni ve změti vykřikovaných rozkazů, které se šířily podél zástupu, začali přitahovat otěže. Weiramon tu nebyl. Žádný z pánů nebyl o víc než deset let starší než Mat.

„Co to má znamenat?“ dožadoval se chlapík, jenž dal rozkaz zastavit. Tmavé oči mu nadutě svítily, díval se na Mata svrchu, měl ostrý nos a bradu zvednutou tak, až se zdálo, že je připraven bodnout svou zašpičatělou bradkou. Pot, jenž mu stékal v čůrcích po tváři, tento dojem kazil jen nepatrně. „Pán Drak sám mi dal tento rozkaz. Kdo jsi, že –?“

Odmlčel se, když ho za rukáv chytil další, jehož Mat poznal, a něco mu naléhavě zašeptal. Estean s tváří jako brambor vypadal pod přílbou strhané, stejně jako přehřátě – jak se Matovi doneslo, Aielové ho kvůli informacím o podmínkách ve městě pěkně vyždímali – ale v Tearu hrával s Matem karty. Věděl přesně, kdo Mat je. Pouze Estean jediný měl zlacený kyrys místy otlučený. Žádný z ostatních neudělal víc, než že se projížděl krajinou a snažil se vypadat pěkně. Zatím.

Ostrý nos dal bradu níž, jak poslouchal, a když Estean odstoupil, promluvil mírnějším tónem. „Nechtěl jsem tě urazit... ehm... urozený pane Mate. Jsem Melanril z rodu Asegorů. Jak můžu posloužit pánu Drakovi?“ Mírnost ke konci sklouzla ve skutečné zaváhání a Estean se nervózně připojil.

„Proč máme zastavit? Vím, že nám pán Drak řekl, abychom se drželi zpátky, Mate, ale ať shoří moje duše, sedět na zadku a nechat Aiely všechno vybojovat, v tom není žádná čest. Proč by mělo být na nás jen pronásledování, až se dají na útěk? Kromě toho, můj otec je ve městě a...“ Pod Matovým upřeným pohledem se odmlčel.

Mat potřásl hlavou a ovíval se kloboukem. Ti hlupáci ani nebyli tam, kde měli být. A taky tu nebyla naděje, že se vrátí. I kdyby Melanril obrátil – a při pohledu na něj si Mat nebyl jist tím, že by to udělal, dokonce ani na údajný rozkaz pána Draka – stejně neměl naději. Seděl v sedle jasně na dohled aielských hlídek. Kdyby se zástup začal otáčet, Aielové by poznali, že byli odhaleni, a nejspíš by zaútočili, když by ještě Tairenové a cairhienští pikynýři byli zamotaní v sobě. Byla by to jatka stejně jistě, jako kdyby pokračovali kupředu v nevědomosti.

„Kde je Weiramon?“

„Pán Drak ho poslal zpátky do Tearu,“ odpověděl Melanril pomalu. „Aby vyřídil illianské piráty a loupežníky na Maredských pláních. Váhal odejít, samozřejmě, i kvůli tak velké zodpovědnosti, ale... Odpusť, urozený pane Mate, ale jestli tě poslal pán Drak, tak jak to, že jsi nevěděl –“

Mat ho uťal. „Nejsem žádnej urozenej pán. A jestli chceš zpovídat, co Randovi lidi vědí, tak se zeptej jeho.“ To chlapíka usadilo. On se nehodlal zatraceného pána Draka na nic ptát. Weiramon byl trouba, ale aspoň byl dost starý, aby prošel nějakou tou bitvou. Až na Esteana, který vypadal jako pytel tuřínů přivázaný k sedlu, všechno, co tahle banda kdy viděla, byla rvačka v hospodě. A možná pár soubojů. Že jim to bude hodně ku prospěchu. „Teď mě všichni poslouchejte. Až projedete tím sedlem támhle mezi těma dvěma kopcema před váma, vrhnou se na vás shora Aielové jako lavina.“

Stejně dobře jim mohl říci, že bude ples, na němž budou všechny ženy vzdychat touhou setkat se s nějakým tairenským panáčkem. Všichni se začali dychtivě křenit a všichni začali pobízet koně kolem dokola, poplácávat se po ramenou a vychloubat se, kolik jich kdo zabije. Estean se však od nich lišil, jenom si povzdechl a uvolnil si meč v pochvě.

„Nezírejte tam!“ štěkl Mat. Ti hlupáci. Ve chvilce začnou volat do útoku! „Koukejte se na mě. Na mě!“

A právě ti, s nimiž se spřátelil, uklidnili ostatní. Melanril a druzí v jejich skvělé zbroji bez jediného škrábnutí se netrpělivě mračili a nechápali, proč jim nechce dovolit, aby se dali do práce se zabíjením aielských divochů. – Kdyby nebyl Randovým přítelem, nejspíš by přes něj i přes Oka prostě přejeli.

Nemohl jim dovolit, aby zaútočili. Udělali by to postupně, nechali by pikynýře a cairhienskou jízdu vzadu, i když Cairhieňané by se k nim mohli připojit, jakmile by si uvědomili, co se děje. A všichni by pak zemřeli. Chytré by bylo nechat je to udělat a zamířit opačným směrem. Jediná potíž byla v tom, že jakmile tady ti pitomci dají Aielům vědět, že byli objeveni, tihle Aielové by se mohli rozhodnout provést něco nepředvídaného, jako třeba zahnout kolem, aby ty roztažené hlupáky zasáhli z boku. Kdyby k tomu došlo, neměl Mat jistotu, že z toho vyvázne.

„Co pán Drak chce, abyste udělali,“ řekl jim, „je, abyste jeli pomalu dopředu, jako by na sto mil kolem nebyl jedinej Aiel. Jakmile projedou sedlem pikynýři, vytvoří dutej čtverec a vy se okamžitě stáhnete dovnitř.“

„Dovnitř!“ vzpíral se Melanril. Ostatní mladí pánové také rozzlobeně bručeli, až na Esteana, jenž se tvářil vděčně. „Není čestné, schovávat se za páchnoucí –“

„Zatraceně to uděláte!“ zařval Mat a pobídl Oka blíž k Melanrilovu koni, „protože jestli tě jinak nezabijou ti zatracený Aielové, udělá to Rand, a to, co zbyde, já sám rozsekám do vuřtů!“ Tohle už trvalo moc dlouho. Aielové se budou divit, o čem se to tu baví. „S trochou štěstí zaujmete postavení dřív, než vás Aielové zasáhnou. Pokud máte jezdecký luky, použijte je. Jinak se držte u sebe. Ten svůj zatracenej útok taky budete mít, a poznáte kdy, ale jestli vyrazíte moc brzo...!“ Skoro cítil, jak čas utíká.

Zapřel konec oštěpu do třmene jako kopí a pobídl Oka kolem zástupu. Když se ohlédl přes rameno, Melanril a ostatní spolu rozmlouvali a dívali se za ním. Aspoň že se nehnali do údolí.

Velitelem pikynýřů byl bledý, útlý Cairhieňan, o půl hlavy menší než Mat, sedící na bílém valachovi, který už měl být dávno na pastvinách. Daerid však měl tvrdý pohled, několikrát zlomený nos a tvář mu křižovaly tři bílé jizvy, z nichž jedna nebyla příliš stará. Když mluvil s Matem, sundal z hlavy kapalín. Vlasy nad čelem měl oholené. Nebyl to žádný šlechtic. Možná byl ve vojsku, než začala občanská válka. Ano, jeho muži vědí, jak vytvořit živý plot. Proti Aielům ještě nikdy nebojoval, ale znal boj s lupiči a andorskou jízdou. Naznačil rovněž, že bojoval i proti jiným Cairhieňanům, za jeden z rodů usilujících o trůn. Daerid nemluvil, jako by dychtil po boji, ale ani neváhal. Mluvil jako člověk, kterého čeká práce.

Když Mat otočil Oka na druhou stranu, zástup se znovu vydal na cestu. Vojáci pochodovali odměřeným krokem a rychlý pohled přes rameno ukázal, že tairenští koně nejdou o nic rychleji.

Mat nechal Oka jít rychlejším krokem, ale ne moc rychlým. Měl pocit, že v zádech cítí aielské oči, že cítí, jak Aielové přemýšlejí o tom, co asi vykládal a kam jede teď a proč. Jenom posel, který předal svou zprávu a teď odjíždí. Nic, s čím by si bylo nutné dělat starosti. Rozhodně doufal, že právě tohle si Aielové myslí, ale napětí nepovolilo, dokud si nebyl jist, že už ho nemohou vidět.

Cairhieňané stále ještě čekali, kde je nechal. A také měli pořád po stranách hlídky. Korouhve a cony tvořily houštinu, v níž se shromáždili urození pánové, jeden z deseti či víc z celkového počtu Cairhieňanů. Většinou měli prosté přední pláty, a pokud někdo měl zlacení nebo stříbrné ozdoby, byly otlučené, jako by se na plechu pustil do práce opilý kovář. Vedle některých jejich ořů vypadal Daeridův kůň jako Lanův válečný hřebec. Dokážou vůbec udělat, co bylo třeba? Ale tváře, které se k němu obracely, byly tvrdé a pohledy ještě tvrdší.

Teď byl Mat venku, schovaný před Aiely. Mohl jet dál. Tedy určitě poté, co téhle bandě řekne, co se od nich čeká. Poslal ostatní dál do aielské pasti, nemohl je prostě jen tak opustit.

Talmanes z rodu Delovindů, na jehož conu byly tři zlaté hvězdy na modrém poli a na praporci černá liška, byl ještě menší než Daerid a nejvíc o tři roky starší než Mat, ale vedl tyhle Cairhieňany, i když mezi nimi byli muži starší a někteří dokonce se šedivými vlasy. V očích měl stejně bezvýrazný pohled jako Daerid a připomínal stočený bič. Zbroj i meč měl úplně bez ozdob. Jakmile sdělil Matovi své jméno, mlčky poslouchal, když Mat rozvíjel svůj plán a nakláněl se ze sedla, aby mohl mečovou čepelí svého oštěpu črtat do hlíny.

Ostatní cairhienští pánové se shromáždili kolem na koních a dívali se, ale nikdo tak pozorně jako Talmanes. Ten studoval mapu, kterou Mat načmáral, i Mata samotného od bot ke klobouku, dokonce i jeho oštěp. Když Mat skončil, Talmanes pořád nepromluvil, dokud Mat nevyštěkl: „No? Mně je celkem jedno, jestli to vezmete nebo necháte plavat, ale vaši přátelé budou za chvíli po krk v Aielech.“

„Tairenové nejsou žádní moji přátelé. A Daerid je... užitečný. Rozhodně však ne přítel.“ Přihlížející pánové se suše pochechtávali při té představě. „Ale já povedu polovinu, když ty povedeš druhou."

Talmanes si stáhl rukavici na hřbetě posílenou plechem a napřáhl ruku, ale Mat na ni chvíli jen zíral. Vést? On? Já jsem hráč, ne voják. Milenec. Hlavou mu zavířily vzpomínky na dávno vybojované bitvy, ale on je okamžitě potlačil. Musel jedině jet dál. Ale potom by Talmanes mohl nechat Esteana a Daerida a ostatní usmažit. Na pánvi, na kterou je Mat položil. Přesto ho překvapilo, když druhému muži stiskl ruku a řekl: „Hlavně buďte tam, kde máte být.“

Talmanes začal místo odpovědi rychle vyvolávat různá jména. Pánové i mladí rytíři zamířili k Matovi, každý následován korouhevníkem a asi tuctem družiníků, dokud za ním nestály asi čtyři stovky Cairhieňanů. Talmanes pak už taky neměl moc co říci. Zbytek odvedl klusem k západu, jenom se za nimi zvedal obláček prachu.

„Držte se pohromadě,“ řekl Mat své půlce. „Zaútočíte, až řeknu, utečete, až řeknu, a nedělejte větší hluk, než je nutný.“ Když vyrazili za ním, ozvalo se samozřejmě vrzání sedel a dusot kopyt, ale aspoň se nebavili a na nic se neptali.

Ještě poslední pohled na druhý zástup ježící se barevnými praporci a cony, a pak je zakryl zákrut mělkého údolí. Jak se do toho dostal? Všechno to začalo tak jednoduše. Prostě je chtěl jenom varovat a odjet. Každý krok, jejž podnikl poté, vypadal tak nepatrný, tak nutný. A teď se brodí po pás v bahně a nemá jinou možnost, než se plahočit dál. Doufal, že se Talmanes hodlá vytáhnout. Ten muž se ho ani nezeptal, kdo je.

Když Mat zahnul k severu, kotlina se zkroutila a rozvětvila, ale on měl dobrý smysl pro směr. Například věděl přesně, kudy vede cesta k jihu a do bezpečí, a rozhodně to nebyla ta, po níž mířil. Nad městem se tvořila temná mračna, první tak hustá, která viděl na velmi dlouhou dobu. Sucho přeruší déšť – což bylo dobré pro sedláky, pokud nějací zbyli – a usadí prach – což bylo dobré pro jezdce, kteří se tak neprozradí příliš brzy. Možná jestli zaprší, Aielové se vzdají a odejdou domů. Začínal se také zvedat vítr a kupodivu přinášel i chládek.

Nad hřebeny se ozval hluk boje, muži hlasitě křičeli a ječeli. Začalo to.

Mat obrátil Oka, zvedl oštěp nad hlavu a mávl jím napravo a nalevo. Skoro ho překvapilo, když se Cairhieňané po obou jeho stranách přeskupili do dlouhé řady čelem ke kopci. To gesto bylo naprosto instinktivní, z jiné doby a jiného místa, ale tihle muži zase již viděli boj. Mat pobídl Oka pomalým krokem mezi řídce rostoucí stromy a muži s ním udržovali krok za tichého cinkání postrojů.

Když dorazil nahoru, první, co ho napadlo, byla úleva, že vidí Talmanese a jeho muže vyjíždět na hřeben naproti. To druhé byla kletba.

Daerid vytvořil živý plot – ostnitou houštinu ze čtyř řad pikynýřů, mezi nimiž byli roztroušeni lučištníci – takže obklopoval velký prázdný čtverec. Dlouhé píky Shaidům znesnadňovaly přiblížení, jakkoliv se hnali do útoku, a lučištníci a kušištníci si s Aiely dychtivě a rychle vyměňovali střely. Muži padali na obou stranách, ale když padl některý z pikynýřů, ostatní prostě uzavřeli mezeru a jenom čtverec stáhli. Jistě, Shaidové také zřejmě nehodlali zpomalit útok.

Obránci Kamene a asi polovina tairenských pánů se svými družiníky uprostřed sesedali. Polovina. Právě kvůli tomu Mat zaklel. Ostatní v hloučcích tak po pěti až deseti, či sami, popojížděli mezi Aiely, sekali a bodali meči a kopími. Tucty koní bez jezdců prozrazovali, jak dobře si při tom vedli. Melanril byl v řeži jenom se svým praporečníkem a oháněl se čepelí. Dva Aielové přiskočili a obratně přesekli jeho koni podkolenní šlachy. Kůň pod urozeným panáčkem spadl a pohodil hlavou – Mat si byl jist, že zvíře řičí bolestí, ale ryk boje to přehlušil – a pak Melanril zmizel za postavami oděnými v cadin’sorech, bodajícími oštěpy. Korouhevník vydržel jen o chvíli déle.

Dobře mu tak, pomyslel si Mat ponuře. Postavil se ve třmenech a vysoko zvedl oštěp s čepelí meče, pak jím máchl kupředu a zařval: „Los! Los caba’drin!“

Kdyby mohl, hned by ta slova vzal zpátky, a ne proto, že byla ve starém jazyce. Dole v údolí to vřelo jako v kotli. Ale ať už některý z Cairhieňanů rozuměl povelu „jezdci kupředu“ ve starém jazyce či ne, rozhodně pochopili jeho gesto, zvlášť když se posadil zpět do sedla a pobodl koně patami. Ne že by to skutečně chtěl, ale teď už skutečně neměl žádnou jinou možnost.

S vlajícími praporci a cony Cairhieňané zaútočili z kopce a vyráželi vlastní bojový pokřik. Nepochybně se snažili napodobit jej, i když Mat řval: „Krev a zatracenej popel!“ Na druhé straně se do údolí řítil stejně rychle Talmanes.

Shaidové, sebejistí, že mají všechny mokřiňany v pasti, ostatní zahlédli, teprve když na ně udeřili zezadu a ze dvou stran. Tehdy se začalo blýskat. A pak už to bylo všechno skutečně drsné.