Oheň z nebes

41 Řemeslo Kina Tovereho

S jednou rukou na jílci meče, v druhé kus seanchanského oštěpu se zelenobílými střapci, si Rand zprvu nevšímal ostatních lidí na kopci řídce porostlém stromy a chvíli si prohlížel tři tábory rozložené dole v záři dopoledního slunce. Tři odlišné tábory, a to byla ta potíž. Byly to všechny cairhienské a tairenské oddíly, které měl k ruce. Všichni ostatní muži, kteří dokázali vzít do ruky meč či oštěp, byli uzavření ve městě či Světlo ví kde.

Aielové mezi Jangaiským průsmykem a městem sbírali uprchlíky po celých hordách. Někteří dokonce přišli sami, buď přilákáni řečmi, že přinejmenším tihle Aielové nezabíjejí každého v dohledu, či již byli natolik zlhostejnělí, že jim nezáleželo na ničem, pokud před smrtí dostanou najíst. Příliš mnoho z nich bylo přesvědčeno, že zemřou buď rukama Aielů nebo Draka Znovuzrozeného, nebo v Poslední bitvě, o níž si zřejmě mysleli, že přijde s každým dnem. Dohromady to byla dost velká síla, ale hlavní voj tvořili řemeslníci a kupčíci. Někteří uměli používat luk či prak k lovení králíků, nebyl však mezi nimi jediný voják, a nebyl čas je učit. Město Cairhien samotné leželo asi pět mil na západ, a nad lesem, který rostl mezi táborem a městem, byly dokonce vidět některé ze slavných „nedokončených cairhienských věží". Rozkládalo se na kopcích u řeky Alguenye, v obležení Couladinových Shaidů a těch, kteří se k němu připojili.

V jednom shluku náhodně rozložených stanů a táborových ohňů v protáhlém mělkém údolí pod Randem bylo asi osm set Tairenů, ozbrojených mužů. Skoro polovina obránců Kamene v leštěných kyrysech a kapalínech, s černozlatými pruhy na bohatě nabíraných rukávcích. Zbytek byli odvedenci asi tuctu urozených pánů, jejichž korouhve a praporce vytvářely kruh uprostřed tábora kolem stříbrného půlměsíce a hvězd vznešeného pána Weiramona. Kolem provazů, u nichž byli uvázáni koně, stály hustě stráže, jako by se každou chvíli čekal pokus o uloupení zvířat.

O tři sta kroků dál si druhý tábor hlídal koně stejně pozorně. Zvířata, uvázaná u těchto provazů, byla smíšeného chovu, pár se jich blížilo tairenskému plemeni s klenutou šíjí a někteří zas byli původně tažná zvířata, pokud se Rand nemýlil. Cairhieňanů bylo asi o stovku víc než Tairenů, ale stanů měli méně a většinou zalátaných a jejich praporce a cony představovaly asi sedmdesát šlechticů. Jen málokterý cairhienský pán ještě měl větší počet družiníků a vojsko se rozpadlo brzy po začátku občanské války.

Poslední shromáždění leželo o dalších pět set kroků dál, většinou tu byli Cairhieňané, ale dobře oddělení od ostatních, a něčím víc než jenom vzdáleností. Tento tábor byl větší než oba druhé dohromady, ale měl méně stanů i koní. Tady se žádné praporce netřepetaly a jenom důstojníci nosili cony, malé praporky na zádech v jasných barvách, které spíš než označovat rod měly zviditelnit velitele jejich mužům. Pěchota sice byla nezbytná, ale jen málokterý urozený pán, ať z Tearu či z Cairhienu, to přiznal. Rozhodně by se žádný z nich neuvolil něčemu takovému velet. Byl to však nejuspořádanější tábor ze všech, ohně hořely v úhledných řadách a dlouhé píky byly opřené tak, aby byly snadno po ruce, a podél řad posedávaly a postávaly hloučky lučištníků i kušištníků. Podle Lana disciplína udržovala muže v bitvě naživu, ale pěchota to věděla spíš než jízda, a taky tomu spíš věřila.

Tyto tři skupiny měly být pospolu, pod stejným velením – vznešený pán Weiramon je přivedl z jihu k večeru předchozího dne – ale oba tábory jezdců se pozorovaly navzájem skoro stejně ostražitě, jako sledovaly Aiely na okolních kopcích. Tairenové se na druhé dívali téměř s opovržením, které Cairhieňané ovšem opětovali, a společně si nevšímali třetího tábora, kde zase mrzutě sledovali ostatní dva tábory. Randovi stoupenci, jeho spojenci, byli stejně tak připraveni skočit si po krku navzájem, jako bojovat s někým jiným.

Stále předstíraje, že si prohlíží tábory, Rand zkoumal Weiramona, jenž bez přilby a s páteří jako ze železa stál opodál. Dva mladší muži, menší tairenští pánové, se mu drželi za patami, tmavý vous měli zastřižen a naolejován v dokonalé nápodobě Weiramona, až na to, že on měl vous protkaný stříbrem, a jejich kyrysy, nošené přes jasně pruhované kabátce, byly o maličko méně zdobené zlatem než ten jeho. Povznesení, stranou od ostatních, a přesto blízko Randa, mohli čekat na nějaký vojenský obřad u královského dvora, až na to, že se jim po tvářích řinul pot. Toho si také nevšímali.

Na erbu vznešeného pána chybělo jen pár hvězd, aby byl kopií Lanfeařina, ale chlapík s dlouhým nosem nebyl Lanfear v převleku, převážně šedé vlasy měl naolejované jako bradku a účesem se marně pokoušel zakrýt, jak jich je málo. Zrovna putoval na sever s posilami z Tearu, když se doslechl, že Aielové napadli město Cairhien samotné. Místo aby se obrátil nebo zůstal sedět na místě, pokračoval k severu, jak nejrychleji koně vydrželi, a cestou přibíral oddíly, které našel.

To byly dobré zprávy. Špatné na Weiramonovi bylo, že skutečně čekal, že Shaidy kolem Cairhienu rozežene s tím, co přivedl. Pořád o tom byl přesvědčený. – A nebyl právě šťastný, že ho to Rand nenechal vyřídit, ani z toho, že byl obklopený Aiely. Jeden Aiel se podle Weiramona nijak nelišil od druhého. A vlastně podle ostatních taky ne. Jeden z mladých panáčků za ním si pokaždé, když pohlédl na nějakého Aiela, významně přičichl k navoněnému kapesníčku. Randa napadlo, jak dlouho ten chlapík asi přežije. A co s tím Rand bude muset udělat, až zemře.

Weiramon si všiml, že ho Rand pozoruje, a odkašlal si. „Můj pane Draku,“ začal chraplavě drsným hlasem, „jeden dobrý útok je rozežene jako křepelky.“ Hlasitě udeřil rukavicemi do dlaně. „Pěšák se nikdy nemůže postavit jezdci. Pošlu Cairhieňany, aby je vyhnali, a pak budu následovat se svými –“

Rand ho umlčel. Copak ten chlap vůbec neumí počítat? Copak mu počty Aielů, které tady viděl, neposkytly žádný klíč k tomu, kolik jich může být kolem města? Ale na tom nezáleželo. Rand toho už vyslechl víc, než dokázal snést. „Jsi si jistý těmi zprávami, co přinášíš z Tearu?“

Weiramon zamrkal. „Zprávy, můj pane Draku? Co –? Aha, to. Ať shoří moje duše, nic to není. Illianští piráti se často snaží napadnout pobřeží.“ Podle toho, co ten muž říkal, když dorazil, tak se nyní jenom nesnažili.

„A ty útoky na Maredské pláně? To taky podnikají často?“

„No, ať shoří moje duše, to jsou jenom bandité.“ Bylo to spíš jen konstatování faktu než námitka. „Možná to vůbec nejsou Illiánci, ale určitě to nejsou vojáci. Při tom zmatku, co tihle Illiánci ve věcech tropí, kdo může říct, jestli v tom má ten který den prsty král, shromáždění nebo rada devíti, ale přesto, jestli se rozhodnou vyrazit, zaútočí na Tear vojska pod zlatými včelami, ne nájezdníci, co jenom vypalují kupecké povozy a příhraniční statky. To mi můžeš věřit.“

„Jestli si to přeješ,“ opáčil Rand, jak nejzdvořileji dokázal. Ať už mělo shromáždění, rada devíti či Mattin Stepaneos den Balgar jakoukoliv moc, byla jen taková, jakou se jim Sammael rozhodl ponechat. Ale jen poměrně málo lidí vědělo, že Zaprodanci jsou již volní. Někteří z těch, co by to měli vědět, tomu odmítali uvěřit nebo to ignorovali – jako by to donutilo Zaprodance odejít – nebo si zřejmě mysleli, že pokud už se to musí stát, bude to v nějaké nejasné a pokud možno vzdálené budoucnosti. Nemělo smysl snažit se Weiramona přesvědčit, ať už patřil ke kterékoliv skupině. To, zda ten muž uvěří či ne, na věci nic nezmění.

Vznešený pán se zamračil na kotlinu mezi pahorky. A zvláště na oba cairhienské tábory. „Když tu zatím nevládne pořádek, kdo může říci, jaká chátra se přesunula na jih?“ Ušklíbl se a ještě silněji plácl rukavicemi do dlaně, než se otočil zpátky k Randovi. „No, brzy ti je přivedeme k pořádku, můj pane Draku. Kdybys jen vydal rozkaz, mohl bych zahnat...“

Rand se kolem něj protáhl, aniž by ho poslouchal, ačkoliv Weiramon šel za ním a stále žádal velitele o útok. Druzí dva pánové ho následovali jako věrní psi. Ten muž byl slepý hlupák.

Nebyli ovšem sami. Na kopci se vlastně tlačily davy. Sulin například rozestavila kolem vrcholku stovku Far Dareis Mai a jedna každá vypadala ještě víc připravená si zahalit tvář, než bývalo u Aielů obvyklé. Nebyla to jen blízkost Shaidů, co Sulin vyvádělo z míry. Jako na výsměch k tomu, jak Rand opovrhoval podezíráním v táborech dole, se Enaila a dvě další Děvy nikdy nevzdalovaly od Weiramona a jeho panáčků, a čím blíž tito stáli k Randovi, tím připravenější Děvy byly zahalit si tvář.

Nedaleko stála Aviendha a rozmlouvala asi s tuctem moudrých, které měly loktuše přehozené kolem loktů a všechny byly málem pokryté náramky a náhrdelníky. Kupodivu to byla kostnatá bělovlasá žena, ještě starší než Bair, která zřejmě převzala velení. Rand by byl čekal, že to bude Amys nebo Bair, ale i ty okamžitě zmlkly, jakmile Sorilea otevřela ústa. Melain byla s Baelem, na půl cesty mezi ostatními moudrými a náčelníky ostatních kmenů. Pořád Baelovi upravovala kabátec jeho cadin’soru, jako by se sám neuměl obléknout, a on měl ten trpělivý výraz muže, který si připomíná všechny důvody, proč se oženil. Mohlo to být osobní, ale Rand tušil, že se moudré opět snaží náčelníky ovlivňovat. Pokud tomu tak bylo, dozví se podrobnosti brzy.

Ale byla to Aviendha, kdo se Randovi podíval do očí. Krátce se na něj usmála, než se zase zaposlouchala do toho, co vykládá Sorilea. Byl to jen přátelský úsměv, nic víc. Rand však usoudil, že aspoň to je pokrok. Od chvíle, co se to mezi nimi stalo, po něm ani jednou nevyjela, a pokud už občas učinila nějakou jedovatější poznámku, nebyla o nic ostřejší než ta, jakou by mohl očekávat od Egwain. Pouze jedinkrát, když znovu nanesl otázku sňatku. Pak mu vynadala tak, až ho z toho pálily uši, že už se k tomu raději nikdy nevrátil. Nejdál zašla jen k přátelství, i když občas byla natolik bezstarostná, že se před ním v noci svlékla. Pořád trvala na tom, že bude spát tři kroky od něj.

Aspoň Děvy si zřejmě byly jisté, že mezi jejich pokrývkami je to mnohem méně než tři kroky, a on pořád čekal, že se ta jejich jistota přenese i na Aviendhu, ale zatím k tomu nedošlo. Egwain by po něm skočila jako chrt po zajíci, kdyby měla jenom podezření, že se něco takového děje. Bylo pro ni snadné bavit se o Elain, ale nedokázal přijít na kloub ani Aviendze, přičemž byla přímo tady u něj. Vcelku byl napjatější než dřív, kdykoliv se na Aviendhu byť jen podíval, ale ona byla zřejmě uvolněnější, než ji kdy viděl. Ať tak nebo tak, pořád to vypadalo obráceně, než by to mělo být. S ní všechno vypadalo nějak vzhůru nohama. Ale ona taky Min byla jediná žena, která v něm nevyvolávala pocit, jako by půlku času stál na hlavě.

S povzdechem šel dál a ani teď Weiramonovi nevěnoval pozornost. Jednoho dne ženy určitě pochopí. Až bude mít čas se tomu věnovat. Tušil však, že by mu na to nestačil ani celý život. Kmenoví náčelníci měli vlastní shromáždění, kde byli i náčelníci klanů a zástupci společenstev. Rand některé z nich poznal. Tmavého Heirna, náčelníka Jindo Taardadů, a Mangina, jenž na něj přátelsky kývl a na Taireny se opovržlivě zašklebil. Byl zde i Juranai, štíhlý jako oštěp, vůdce Aethan Dor, Rudých štítů, na této výpravě i přes pár pramínků bílých vlasů ve světle hnědé kštici, a Roidan, s mohutnými rameny a prošedivělý, jenž vedl Sha’mad Conde, Hromové chodce. Tito čtyři se k němu od doby, kdy opustili Jangaiský průsmyk, občas přidávali, když cvičil aielský způsob boje beze zbraně.

„Chceš jít dneska na lov?“ zeptal se Mangin, když Rand procházel kolem, a Rand se na něj překvapeně podíval.

„Na lov?“

„Tady není moc zábavy, ale mohli bychom zkusit chytit nějakou ovci do pytle.“ Ironický pohled, který Mangin vrhl po Tairenech, nenechával mnoho pochyb, koho tou „ovcí“ myslel, i když Weiramon a ostatní si toho nevšimli. Nebo to aspoň předstírali. Mladý pán si opět přičichl k navoněnému kapesníčku.

„Snad někdy jindy,“ odvětil Rand. Napadlo ho, že by se se všemi čtyřmi mohl spřátelit, ale zvlášť s Manginem, jenž měl smysl pro humor značně podobný Matovu. Jestli však už neměl čas na studování žen, jistě ho neměl na získávání nových přátel. Vlastně měl i dost málo času na staré přátele. Mat mu dělal starosti.

Na nejvyšším místě kopce se nad vrcholky stromů zvedala těžká věžovitá konstrukce z dřevěných klád. Nahoře byla široká plošina, dvacet i víc sáhů nad zemí. Aielové nevěděli nic o práci se dřevem takových rozměrů, ale bylo tu velmi mnoho cairhienských uprchlíků, kteří to uměli.

U paty prvního šikmého žebříku čekala Moirain s Lanem a Egwain. Egwain už byla docela slušně opálená. Nebýt tmavých očí, tak mohla klidně projít jako Aielanka. Malá Aielanka. Rand pak rychle zapátral v její tváři, ale nezachytil nic kromě únavy. Amys a ostatní ji musely s výcvikem tvrdě dřít. Jenže kdyby se za ni přimluvil, určitě by mu nepoděkovala.

„Už ses rozhodla?“ zeptal se Rand, když se u nich zastavil. Weiramon konečně zmlkl.

Egwain zaváhala, ale Rand si všiml, že se nepodívala na Moirain, než kývla. „Udělám, co půjde.“

Její váhání mu dělalo starosti. Nepožádal Moirain – ona nemohla použít jedinou sílu jako zbraň proti Shaidům, ne pokud by ji přímo neohrožovali či se mu nepodařilo ji přesvědčit, že jsou všichni temní druzi – ale Egwain tři přísahy nesložila, a on si byl jist, že pochopí, jak je to důležité. Aspoň že souhlasila. Cokoliv zkrátí boj proti Shaidům, muselo být dobré.

Moirainin výraz se nezměnil, i když Rand nepochyboval o tom, co si Aes Sedai myslí. Ty její hladké aessedaiovské rysy, ty její aessedaiovské oči dokázaly dávat najevo chladný nesouhlas, aniž by se jakkoliv změnily.

Rand si zastrčil useknutý oštěp za pás a položil nohu na první příčku – a Moirain promluvila.

„Proč zase nosíš meč?“

Byla to poslední otázka, kterou by čekal. „Proč bych neměl?“ zamumlal a lezl dál. Nebyla to dobrá odpověď, ale ona ho vyvedla z míry.

Ve zpola zahojené ráně na boku mu poškubávalo, když šplhal nahoru. Sice ho nebolela, ale stejně měl dojem, že se každou chvíli zase otevře. Nevšímal si toho. Často měl stejný pocit, když se namáhal.

Rhuark a ostatní náčelníci kmenů přišli za ním, Bael opustil Melain jako poslední, ale vděčně. Weiramon a jeho dva patolízalové zůstali na zemi. Vznešený pán věděl, co je nutné udělat. Nepotřeboval a ani nechtěl žádné další informace. Cítě na sobě Moiraininy oči se Rand podíval dolů. Ne Moirain. To Egwain ho pozorovala, jak šplhá nahoru, a její tvář se tolik podobala tváři Aes Sedai, že by při nejlepší vůli nedokázal vyjádřit rozdíl. Moirain dala hlavu dohromady s Lanem. Rand doufal, že Egwain nezmění názor.

Na prostorné plošině nahoře nastavovali dva zpocení mladí muži v košilích mosazí obitou dřevěnou rouru, přes tři kroky dlouhou a velkou, že ji žádný neobjal, umístěnou na dřevěném rámu na čepu, který byl upevněn na zábradlí. Podobná roura již byla usazena o pár kroků dál, kde spočívala již téměř od chvíle, kdy byla předešlého dne věž sestrojena. Třetí muž bez kabátu si pruhovaným kapesníkem otíral holou leb a neustále na ně vrčel.

„Opatrně s tím. Opatrně, říkám! Vy prašivý lasičky rozhodíte nastavení čoček a já vám pak utrhnu ty vaše hlavy bez mozku a hodím vám je do obličeje. Pořádně to přidělej, Jole. Pořádně! Jestlito spadne, když se tím bude koukat pán Drak, tak byste oba radši měli skočit za tím. Ne jenom kvůli němu. Jestli rozbijete mojí práci, tak si budete přát, abyste si ty svoje hloupý lebky radši rozrazili sami.“

Jol a druhý mladík, Cail, pracovali dál, rychle, nicméně nijak viditelně znepokojení. Měli celá léta na to, aby si zvykli na způsob řeči Kina Tovereho. Právě to, že mezi uprchlíky objevil řemeslníka, jenž vyráběl čočky a dalekohledy – a jeho dva tovaryše – Randovi poskytlo nápad pro tuto věž.

Zprvu si nikdo z trojice nevšiml, že nejsou sami. Kmenoví náčelníci šplhali tiše a Tovereho spílání stačilo, aby překrylo zvuk Randových bot. Randa samotného překvapilo, když se z otevřených padacích dveří za Baelem vynořila Lanova hlava. Boty neboty, strážce nenadělal víc hluku než Aiel. Dokonce i Lan byl o hlavu vyšší než Cairhieňané.

Když si konečně všimli nově příchozích, dva tovaryši s vytřeštěnýma očima vykřikli, jako by ještě nikdy Aiela neviděli, a pak se zpola poklonili Randovi a ustoupili z cesty. Výrobce čoček sebou při pohledu na Aiely také škubl, ale předvedl menší úklonu a uprostřed ní si navíc znovu otřel hlavu.

„Říkal jsem ti, že druhej dokončím dneska, můj pane Draku.“ Toveremu se dařilo dostat do hlasu úctu, aniž by však mluvil méně drsně. „Skvělej nápad, tahle věž. Já bych na to nikdy nepřišel, ale když ses jednou začal ptát, jak daleko s dalekohledem uvidíš... Dej mi čas, a já ti udělám takovej, že z něj odsud uvidíš i Caemlyn. Když bude věž dost vysoká,“ dodával uvážlivě. „Jsou jistý omezení.“

„To, co jsi už udělal, víc než stačí, mistře Tovere.“ Rozhodně to bylo víc, než v co Rand doufal. Už se podíval skrz první dalekohled.

Jol a Cail byli stále ohnutí v pravém úhlu a hlavy měli dole. „Asi bys měl vzít své tovaryše dolů,“ navrhl Rand. „Abychom se tady netlačili.“

Bylo tu místo pro čtyřikrát tolik lidí, ale Tovere okamžitě píchl Caila tlustým prstem do ramene. „Pojďte, vy klackovití pacholci. Zavazíme tady pánu Drakovi.“

Tovaryši se málem pořádně nenarovnali, když se vydávali za ním, a jen kulili oči na Randa – dokonce víc než na Aiely – dokud nezmizeli po žebříku dolů. Cail byl o rok starší než Rand a Jol o dva. Oba se narodili ve větších městech, než si kdy představoval, když ještě pásl ovce, dokud neopustil Dvouříčí, nenavštívil Cairhien a neviděl krále a amyrlinin stolec, byť z dálky. Nejspíš toho o světě věděli v jistých ohledech víc než on. Rand jen potřásl hlavou a sklonil se k novému dalekohledu.

Do zorného pole mu skočil Cairhien. Lesy, které někomu, kdo byl zvyklý na dvouříčské porosty, nikdy nepřipadaly zvlášť husté, končily samozřejmě o hodný kus před městem. Vysoké šedé hradby s hranatými baštami v dokonalém čtverci na břehu řeky se vysmívaly plynulým křivkám pahorků. Za hradbami se v přesném vzoru zvedaly další věže, tvoříce tak značky mřížky, některé i dvacetkrát vyšší než hradby, ba víc, a přesto všechny obklopené lešením. Bájné nedokončené věže se stále přestavovaly poté, co byly za aielské války vypáleny.

Když Rand viděl město naposled, bylo obklopeno dalším městem, od břehu ke břehu kolem celého města, Předbráním, králičím doupětem stejně nevázaným, jako byl Cairhien vážný. Teď se kolem hradeb táhl jen široký pás popela a ohořelých trámů. Jak bylo možné uchránit před ohněm Cairhien samotný, to Rand nechápal.

Na každé věži ve městě vlál praporec. Byly sice příliš daleko, aby je bylo jasně vidět, ale zvědové mu je popsali. Na polovině byl tairenský půlměsíc, druhá polovina, což snad ani nebylo překvapením, byla kopiemi Dračího praporce, který nechal vlát nad Tearským Kamenem. Ani na jediné žerdi nevlálo vycházející slunce Cairhienu.

Stačilo dalekohledem malounko pohnout a město se mu dostalo ze zorného pole. Na vzdálenější straně řeky stála kamenná skořápka sýpek. Někteří Cairhieňané, s nimiž Rand mluvil, tvrdili, že vypálení sýpek vedlo k bouřím a následně ke smrti krále Galldriana a tím k občanské válce. Jiní měli za to, že právě Galldrianova vražda vyvolala nepokoje a pálení. Rand pochyboval, že někdy zjistí, jak to doopravdy bylo, či zda vůbec něco z toho byla pravda.

Oba břehy široké řeky lemovalo hodně ohořelých kýlů, ale žádné neležely blíž k městu. Aielové neměli rádi – strach snad byl příliš silné slovo – vodní toky, které nemohli překročit či přebrodit, avšak Couladinovi se podařilo přehradit Alguenyu nad i pod Cairhienem přehradami z plovoucích klád, u nichž postavil dost mužů, aby je nebylo možné odříznout. Zbytek dokonaly zápalné šípy. Nic kromě krys a ptáků se nemohlo bez Couladinova povolení dostat do Cairhienu ani z něj.

Na kopcích v blízkosti města nebylo po vojsku obléhatelů příliš mnoho stop. Tu a tam těžce vzlétali supi, nepochybně předtím hodovali na pozůstatcích nějakého pokusu prorazit, ale na dohled nebyl žádný Shaido. Aielové byli zřídkakdy vidět, pokud to sami nechtěli.

Počkat. Rand otočil dalekohled zpátky k holému pahorku asi míli od městských hradeb. Zpátky k hloučku mužů. Tváře sice nerozeznal, vlastně poznal jen málo, krom toho, že na sobě všichni mají cadin’sor. Ještě jedna věc. Jeden z těch mužů měl holé paže. Couladin. Rand si byl jist, že je to jen zjitřená představivost, ale měl dojem, že když se Couladin pohne, vidí odraz slunce na kovových šupinách obkružujících mužova předloktí v nápodobě obrazu na svých vlastních rukou. Tyhle však vytvořil Asmodean. Byl to čistě jen pokus odvrátit Randovu pozornost, zabavit ho, dokud Asmodean neprovede vlastní plány, ale bez toho, kolik věcí by se vyvrbilo jinak? Rozhodně by teď nestál na této věži, nedíval se na obležené město a nečekal na bitvu.

Náhle vzduchem na vzdáleném kopci cosi proletělo – dlouhá šmouha – a dva muži se zhroutili na zem a začali se zmítat. Zírajíce na padlé, oba probodené tím samým oštěpem, Couladin i ostatní vypadali stejně ohromeně, jako se cítil Rand. Rand otočil dalekohled pátraje po muži, který mrštil zbraň takovou silou. Musel být odvážný – a hloupý – že se dostal dost blízko. Rand rychle rozšířil pátrání i za možný rozsah lidské paže. Začal myslet na ogiera – nebylo to pravděpodobné, rozčílit ogiera a dohnat ho k násilí už chtělo hodně – když zahlédl další rozmazanou šmouhu.

Překvapeně se poněkud narovnal, než trhl dalekohledem zpátky k hradbám Cairhienu. Ten oštěp – anebo co to bylo – přiletěl odtamtud. Byl si tím jistý. Jak, to byla jiná otázka. Z této vzdálenosti rozeznal jen občas někoho, kdo se pohyboval na hradbách či na vrcholku nějaké věže.

Rand zvedl hlavu a viděl, že Rhuark právě odstoupil od druhého dalekohledu a pouští na své místo Lana. Tohle byl celý důvod stavby věže a dalekohledů. Zvědové přinášeli zprávy, které dokázali získat, o tom, jak jsou Shaidové rozmístění, ale takhle se mohli náčelníci sami podívat na terén, na němž bude probíhat boj. Už vymysleli plán bitvy, ale znovu si prohlédnout zemi nemohlo být na škodu. Rand toho o bitvách moc nevěděl, ale Lan si myslel, že jejich plán je dobrý. Tedy, Rand toho moc nevěděl ve vlastní mysli, ale občas pronikly na povrch ty druhé vzpomínky, a pak zřejmě věděl víc, než vůbec chtěl. „Viděl jsi to? Ty... oštěpy?“

Rhuark se tvářil stejně zmateně, jako se určitě tvářil Rand sám, ale kývl. „Ten poslední zasáhl dalšího Shaida, ale on se odplazil pryč. Nebyl to Couladin, škoda.“ Kývl na dalekohled a Rand ho nechal zaujmout své místo.

Byla to taková škoda? Couladinova smrt by hrozbu Cairhienu a ostatním nezahnala. Teď, když byli na druhé straně Dračí stěny, Shaidové by se určitě krotce nevrátili do Pustiny jenom proto, že muž, o němž si mysleli, že je pravý Car’a’carn, zemřel. Mohlo by to s nimi otřást, ale určitě ne dost. A po tom, co Rand viděl, si nemyslel, že si Couladin zaslouží tak snadnou cestu ven. Dokážu být tak tvrdý, jak bude třeba, pomyslel si hladě jílec meče. Na něj to dokážu.