Oheň z nebes

1 Rozdmýchávání jisker

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce po sobě vzpomínky, které se mění v pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a když věk, který je zrodil, znovu přijde, i ty mýty jsou dávno zapomenuty. V jednom věku, nazývaném některými třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se ve velkém lese, zvaném Brémský les, zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá ani začátků, ani konců. Ale byl to aspoň nějaký začátek.

Od severovýchodu dul ten vítr, suchý, pod sluncem, které připomínalo hroudu roztaveného zlata. Na zemi dole již dlouhé týdny nespadla ani kapka deště a žár pozdního léta s každým dnem sílil víc a víc. Na některých stromech se už předčasně objevovaly hnědé listy, a tam, kde protékaly menší bystřiny, se teď na slunci pekly jen holé kameny. Na volném prostranství, odkud vymizela tráva a v půdě se kořínky držely jen řídké, pokroucené keříky, začal vítr odkrývat dávno zasypané kameny. Byly ošlehané vichry a omyté vodou a žádné lidské oko by v nich nerozpoznalo pozůstatky města, jež bylo až na jméno v příbězích zcela zapomenuto.

Než se vítr dostal k hranici Andoru, objevily se roztroušené vesnice a pole, na nichž ustaraní sedláci obraceli vyprahlé brázdy. Než vítr navál prach do dlouhé ulice osady zvané Korské Prameny, les dávno zřídl v houštiny. Prameny však letos v létě začaly vysychat. V horku leželo několik psů a funělo a kolem se honili dva hošíci jen ve spodcích a poháněli vycpaný prasečí měchýř. Nikde se nic jiného nehýbalo, jen vítr a prach a vrzající znamení nade dveřmi zájezdního hostince z červených cihel, s doškovou střechou, jaké měly i ostatní domy v ulici. Měl dvě poschodí a byl nejvyšším a největším stavením v Korských Pramenech, úhledně uspořádaném městečku. Osedlaní koně, uvázaní před hostincem, jen občas mávli ocasem. Na vyřezávaném znamení hostince stálo U spravedlivé královny.

Mrkajíc kvůli prachu Min tiskla oko k prasklině v hrubé zdi přístavku. Jen tak tak rozeznávala rameno vojáka stojícího na stráži před přístavkem, ale ona věnovala pozornost cele hostinci o kus dál. Přála si, aby jeho jméno nebylo tak hrozivě příhodné. Jejich soudce, místní šlechtic, očividně dorazil už před nějakou chvílí, ale ona ho nezahlédla. Nepochybně poslouchal sedláka, který je obvinil. Admer Nem, spolu se svými bratry, bratranci a všemi jejich ženami, dával přednost okamžitému oběšení, než se tu náhodou objevil pánův družiník. Min napadlo, jaký je asi trest za vypálení stodoly i s dojnicemi uvnitř. Byla to, samozřejmě, nehoda, ale ona si nemyslela, že se to bude počítat, když všechno začalo nepovoleným vstupem.

Logain se ve zmatku dostal pryč, opustil je – opravdu, Světlo ho spal! – a ona nevěděla, má-li se radovat nebo ne. To on srazil Nema, když je těsně před úsvitem objevili, a sedlákova lucerna pak odlétla do slámy. Pokud něčí, tak to byla jeho vina. Jenže on měl občas potíže dávat si pozor na to, co říká. Třeba je dobře, že je pryč.

Otočila se, opřela se o zeď a otřela si z čela pot, i když jí okamžitě vyrazil znovu. V přístřešku bylo dusno, ale její dvě společnice si toho zřejmě nevšimly. Siuan ležela na zádech ve svých tmavých vlněných jezdeckých šatech, podobných těm, co měla i Min, zírala na střechu přístřešku a nepřítomně si stéblem slámy poklepávala na bradu. Leana s měděnou pletí, útlá jako vrba a vysoká jako většina mužů, seděla se zkříženýma nohama ve své světlé košili a s jehlou a nití pracovala na šatech. Směly si ponechat sedlové brašny poté, co je prohledali kvůli mečům, sekerám a jiným věcem, které by jim mohly pomoci uniknout.

„Jaký je v Andoru trest za vypálení stodoly?“ zeptala se Min.

„Jestli budeme mít štěstí,“ opáčila Siuan, aniž se ohlédla, „mrskání na vesnickém náměstí. Jestli ne, tak to bude bičování.“

„Světlo!“ vydechla Min. „Jak tomu můžeš říkat štěstí?“

Siuan se obrátila na bok a opřela se o loket. Byla to statná žena, téměř krásná, rozhodně víc než jen hezká, a vypadala pouze o pár let starší než Min, ale v pronikavých modrých očích měla velitelský pohled, který rozhodně nepatřil mladé ženě čekající ve venkovském přístřešku na soud. Občas byla Siuan stejně špatná jako Logain a zapomínala se. Snad byla i horší. „Když mrskání skončí, je to vyřízeno, a my si můžeme jít po svých. Ztratíme tak míň času než při kterémkoliv jiném trestu, co mě napadá. Rozhodně méně než při oběšení. I když z toho, co si pamatuji o andorském právu, tak by k tomuhle dojít nemělo.“

Min se chvíli zalykala smíchem. Mohla udělat tohle nebo brečet. „Čas? S tím, jak postupujeme, nemáme nic než čas. Přísahám, že jsme prolezli každou díru odsud až k Tar Valonu a nenašli jsme nic. Ani náznak, ani špitnutí. Podle mě žádný shromáždění není. A teď jdem pěšky. Jestli jsem dobře slyšela, tak s sebou vzal Logain koně. Jsme bez koní a zavřený ve stáji, kde čekáme Světlo ví nač!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ šeptla ostře Siuan a významně se podívala na hrubé dveře se stráží na druhé straně. „Takovéhle plácání tě dostane do sítě místo ryby.“

Min se zamračila, částečně proto, že ji začínala unavovat Siuanina tairenská rybářská pořekadla, a částečně proto, že druhá žena měla pravdu. Prozatím předběhli nepříjemné zprávy – nebezpečné bylo příhodnější slovo než nepříjemné – ale některé zprávy dokážou přeskočit i sto mil za den. Siuan cestovala pod jménem Mara, Leana jako Amaena a Logain nakonec přijal jméno Dalyn, když ho Siuan přesvědčila, že Guair je pěkně hloupá volba. Min si sice pořád myslela, že by její jméno nikdo nepoznal, ale Siuan trvala na tom, že si má říkat Serenla. Dokonce ani Logain neznal jejich pravá jména.

Skutečná potíž ale byla, že se Siuan nehodlala vzdát. Týdny naprostého neúspěchu, a nyní tohle, a každá zmínka o cestě do Tearu, což by bylo jedině rozumné, vyvolalo bouři, na jakou se nevzmohl dokonce ani Logain. Čím déle hledali, aniž nalezli to, po čem Siuan pátrala, tím vzteklejší byla. Ne že by předtím nedokázala pouhou vůlí štípat kamení. Min byla dost moudrá, aby si tuhle myšlenku nechala pro sebe.

Leana konečně dokončila práci na šatech, přetáhla si je přes hlavu a dala ruce za záda, aby si mohla pozapínat knoflíčky. Min nechápala, proč se tak obtěžuje. Ona sama veškeré šití z duše nenáviděla. Výstřih teď byl o něco níž, takže byl Leaně vidět kousek ňader, a také jí lépe padly kolem boků. Ale k čemu to bylo? Nikdo ji v tomhle rozpáleném přístřešku o taneček nepožádá.

Leana zalovila v Mininých sedlových brašnách a vytáhla malou dřevěnou krabičku s barvičkami, pudříky a vymyšlenostmi, které Min vnutila Laras, než se dívka vydala na cestu. Min to pořád chtěla zahodit, ale nějak se k tomu nikdy nedostala. Zevnitř bylo na odklápěcím víku připevněno malé zrcátko a Leana ve chvíli pracovala na svém obličeji s pomocí štětečků ze zaječích chlupů. Ještě nikdy o tyhle věci neprojevila sebemenší zájem. Teď ji zřejmě otrávilo, že je tu jen kartáč z černého dřeva a malý slonovinový hřeben do vlasů. Dokonce si cosi mumlala, že si nemůže nahřát želízka! Od té doby, co se vydali na Siuaninu pátrací výpravu, jí tmavé vlasy značně povyrostly, ale stále jí nedosahovaly ani k ramenům.

Min ji chvíli pozorovala a zeptala se: „Co máš za lubem, Le –Amaeno?“ Pohledu na Siuan se vyhnula. Mohla si dávat pozor na jazyk. To jen že navrch k nadcházejícímu soudnímu přelíčení tu byly tak nacpané a pekly se zaživa. Věšení nebo veřejné mrskání. To je tedy výběr! „Rozhodla ses dát na koketování?“ Bylo to míněno jako žert – Leana byla samá výkonnost a práce – něco, co by odlehčilo napětí, ale druhá žena ji překvapila.

„Ano,“ odtušila rázně Leana, vykulila oči do zrcátka a cosi si prováděla s řasami. „A jestli se mi to podaří u toho správného muže, třeba si nebudeme muset lámat hlavu s mrskáním ani s ničím jiným. Přinejmenším bych nám mohla vyjednat lehčí trest.“

Min, se zdviženou rukou, jak si chtěla znovu otřít obličej, zalapala po dechu – bylo to, jako by sůva oznámila, že se stane kolibříkem – ale Siuan se jen posadila a zadívala se na Leanu s vyrovnaným: „Jak tě to napadlo?“

Kdyby Siuan upřela takový pohled na ni, Min by se jí určitě přiznala i k věcem, na něž dávno zapomněla. Když se na vás Siuan takhle soustředila, najednou jste začaly dělat pukrlata a skákat, jak ona pískala, dřív než jste si to vůbec uvědomily. Dokonce i Logain to dělal, tedy většinou. Tedy až na ta pukrlata.

Leana si klidně přejela štětečkem lícní kosti a výsledek zkoumala v zrcátku. Na Siuan sice mrkla jedním okem, ale přes to, co uviděla, odpověděla stejným strohým tónem, jaký používala vždy. „Moje matka byla obchodnice, víš, hlavně s kožešinami a řezivem. Jednou jsem ji viděla, jak nějakému saldejskému šlechtici tak zamotala hlavu, že jí vydal celoroční výtěžek stavebního dříví za polovinu toho, co chtěl, a navíc pochybuji, že si uvědomil, co se stalo, dokud nebyl skoro doma. Pokud vůbec. Později jí poslal náramek s měsíčním kamenem. Domanské ženy si nezaslouží tu pověst, co mají – většinou je to práce škrobených sucharů, co to někde zaslechli – avšak něco jsme si vysloužily po právu. Máma s tetami mě to samozřejmě učily stejně jako sestry a sestřenice.“

Podívala se na sebe, potřásla hlavou a s povzdechem se vrátila k práci. „Ale naneštěstí jsem byla ve čtrnácti tak vysoká jako teď. Samá ruka a noha, jako hříbě, které vyrostlo moc rychle. A chvíli poté, co jsem dokázala přejít místnost, abych dvakrát neklopýtla, jsem zjistila –“ zhluboka se nadechla „– zjistila jsem, že mě život povede po jiné cestě, než je obchodování. A to je teď taky pryč. Už je čas, abych využila to, co jsem se před všemi těmi lety naučila. Za daných okolností mě nenapadá lepší čas ani místo.“

Siuan ji ještě chvíli bystře pozorovala. „To není ten důvod. Ne celý důvod. Tak ven s tím.“

Leana hodila štěteček do krabičky a zuřivě vyletěla. „Celý důvod? Neznám celý důvod. Jenom vím, že potřebuji vrátit něco ze svého života – něco, co je pryč. Ty sama jsi mi říkala, že je to naše jediná naděje na přežití. Mně však pomsta nestačí. Vím, že tvoje snažení je nutné a možná dokonce i správné, ale Světlo mi pomoz, pro mě ani to není dost. Nemůžu se do toho zapojit tak jako ty. Možná jsem na to přišla moc pozdě. Zůstanu s tebou, ale není to dost.“

Hněv se vytratil, když se jala zavírat kelímky a fióly a vracet je zpátky do krabičky, i když při tom používala větší sílu, než bylo zcela nezbytné. Kolem ní se vznášela velice slabá vůně růží. „Vím, že koketování není něco, co vyplní tu prázdnotu, ale stačí to, aby to zaplnilo chvíli zahálení. Možná když budu tím, čím jsem se narodila, bude to stačit. Prostě to nevím. Není to nový nápad. Vždycky jsem chtěla být jako máma a tety. Když jsem dospěla, občas jsem o tom snila."

Leana se zatvářila zamyšleně a poslední kousky šly do krabičky jemněji. „Myslím, že jsem měla pocit, že se maskuji za někoho jiného, nosila jsem masku, až se mi stala druhou přirozeností. Bylo třeba vykonat důležitou práci, důležitější, než je obchodování, a než jsem si uvědomila, že jsem se i tak mohla vydat po jiné cestě, měla jsem tu masku nasazenou příliš pevně, abych ji mohla jenom tak sundat. No, teď je to vyřízeno, a maska padá. Před týdnem jsem dokonce uvažovala, že si začnu s Logainem, jen tak ze cviku. Ale vyšla jsem ze cviku, a myslím, že on je muž, který vyslechne víc slibů, než jsi ochotna mu dát, a pak čeká, že je vyplníš.“ Náhle se jí na rtech objevil úsměv. „Moje máma vždycky říkala, že jestli k tomu dojde, tak ses ošklivě přepočítala. Pokud už z toho nemůžeš vycouvat, musíš buď zapomenout na důstojnost a utéct, nebo zaplatit a považovat to za lekci.“ Úsměv získal na rozpustilosti. „Teta Resara říkala, že máš zaplatit a užít si to.“

Min mohla jenom vrtět hlavou. Bylo to, jako by se Leana změnila v naprosto jinou ženu. Takhle mluvit o...! Dokonce i když to jenom poslouchala, nemohla skoro uvěřit vlastním uším. Když na to přišlo, Leana opravdu vypadala jinak. Přes všechnu tu práci se štětci neměla na obličeji ani stopu barvy nebo pudru tak, aby to Min viděla, a přesto vypadaly její rty plnější, lícní kosti výraznější a oči větší. Vždycky to byla hezká žena, ale teď byla její krása pětinásobná.

Siuan však ještě neskončila. „A jestli bude tenhle venkovský šlechtic jako Logain?“ zeptala se docela mírně. „Co budeš dělat pak?"

Leana se na kolenou narovnala a ztěžka polkla, než odpověděla, ale hlas měla dokonale vyrovnaný. „Vzhledem k možnostem, co bych si tak asi mohla vybrat?“

Žádná nemrkla a ticho se natahovalo.

Než mohla Siuan odpovědět – pokud to vůbec hodlala udělat, a Min by to moc ráda slyšela – na druhé straně dveří zachřestil řetěz a zámek.

Druhé dvě ženy pomalu vstaly a klidně zvedly své sedlové brašny, ale Min vyskočila a zatoužila mít u sebe svůj nůž. Je hloupé toužit po něčem takovém, říkala si. Jen by mě to dostalo do ještě větších potíží. Nejsem žádná zatracená hrdinka v příběhu. I kdybych na toho strážného skočila –

Dveře se otevřely a otvor zaplnil muž v dlouhé kožené kazajce natažené přes košili. Tohle nebyl chlapík, kterého by měla přepadat mladá žena, i kdyby měla nůž. Možná dokonce ani se sekerou ne. Široký se na něj docela hodilo, a silný. Těch pár vlasů, co mu na hlavě zbývaly, bylo skoro bílých, ale vypadal tvrdý jako starý dubový pařez. „Je čas, holky, abyste se dostavily před našeho pána,“ řekl drsně. „Půjdete, nebo vás musím vytáhnout jako pytle zrní? Půjdete tak nebo tak, ale radši bych se s várna v tomhle horku nevláčel.“

Min se zadívala za něj a spatřila tam čekat dva další muže, šedovlasé, ale stejně tvrdé, i když ne tak velké.

„Půjdeme,“ sdělila mu suše Siuan.

„Dobrá. Tak pojďte. Ven. Urozený pán Gareth nerad čeká.“

I když slíbily, že půjdou, jakmile vyšly na špinavou ulici, muži je pevně uchopili za paže. Plešatějící stařík popadl Min, jako by jeho ruka byla okovem. Tolik k pokusu o útěk, pomyslela si Min trpce. Napadlo ji, že ho kopne do kotníku, aby zjistila, jestli třeba nepovolí stisk, ale on vypadal tak pevný, že by si nejspíš vysloužila jen bolavý palec a to, že by ji zbytek cesty odvlekl za límec.

Leana vypadala ztracená v myšlenkách. Volnou rukou lehce mávala a pohybovala rty, jako by si v duchu přeříkávala, co chce říci, ale neustále vrtěla hlavou a začínala znovu a znovu. Siuan také zkoumala vlastní nitro, ale mnohem otevřeněji se mračila a dokonce si hryzala ret. Siuan nikdy nedala najevo takové znepokojení. V celku ty dvě neudělaly nic, co by Min aspoň trochu uklidnilo.

Šenk U spravedlivé královny měl trámový strop a jeho vzhled Min také nepotěšil. Admer Nem s dlouhými splihlými vlasy a zažloutlou modřinou a oteklým okem stál na jedné straně s půltuctem stejně rozložitých bratrů, se svými bratranci a jejich ženami a všichni byli v nejlepších kabátech a zástěrách. Sedláci si tři vězeňkyně prohlíželi se směsí hněvu a uspokojení, z čehož Min pokleslo srdce. Pokud něco, tak se jejich ženy mračily ještě víc, čišela z nich čirá nenávist. Kolem ostatních stěn stáli vesničané dobře v šesti řadách, všichni v pracovních šatech, jak byli vyrušeni. Kovář měl stále koženou zástěru a hodně žen mělo vyhrnuté rukávy a ruce od mouky. V místnosti to šumělo, jak si mezi sebou špitali, starší stejně jako pár dětí, a oči upírali na trojici žen stejně lačně jako Nemovi. Min měla dojem, že tohle musí být největší vzrušení, jaké kdy v Korských Pramenech zažili. Jednou viděla dav se stejnou náladou – při popravě.

Stoly byly odstraněny, jen před velkým cihlovým krbem jeden stál. Za ním pak seděl zavalitý muž s drsným, ale upřímným obličejem a hustými, prošedivělými vlasy, v dobře střiženém kabátci z tmavozeleného hedvábí. Ruce měl sepjaté na stole před sebou. Vedle stolu stála štíhlá žena zhruba stejného věku v šedých šatech z jemného sukna s vyšitými bílými kvítky kolem výstřihu. Min usoudila, že to bude místní pán a jeho paní. Venkovská šlechta o něco lépe zpravená o tom, co se děje ve světě, než jejich nájemci a pachtýři.

Stráže je přistrčily před pánův stůl a připojily se k divákům. Dopředu vystoupila žena v šedém a mumlání davu utichlo.

„Všichni dávejte pozor a nastražte uši,“ ohlásila žena, „protože dnes bude urozený pán Gareth Bryne udělovat spravedlnost. Vězeňkyně, jste povolány před soud urozeného pána Brynea.“ Takže ne paní urozeného pána, ale nějaká úřednice. Gareth Bryne? Na toho si Min vzpomínala, býval hlavním kapitánem královniny gardy v Caemlynu. Byl-li to ten samý muž. Ohlédla se na Siuan, ale ta upírala oči na široká prkna podlahy před svýma nohama. Ať to byl, kdo chtěl, tenhle Bryne vypadal unaveně.

„Jste obviněny,“ pokračovala žena v šedém, „z neoprávněného vstupu v noci na cizí pozemek, ze žhářství a zničení budovy a jejího obsahu, zabití cenného dobytka, útoku na osobu Admera Nema a zcizení váčku, jenž prý obsahoval zlato a stříbro. Je známo, že útok a krádež byla práce vašeho společníka, jenž unikl, ale vy tři jste před zákonem stejně vinny.“

Odmlčela se, aby její proslov správně zapadl, a Min si vyměnila lítostivý pohled s Leanou. Logain prostě musel přidat k celé té kaši ještě i krádež. Teď už byl nejspíš v půlce cesty do Murandy, jestli ne dál.

Po chvíli žena začala znovu. „Vaši žalobci jsou tu, aby vám čelili.“ Ukázala na shluk Nemů. „Admere Neme, podej své svědectví.“

Statný muž se protáhl kupředu se směsí vlastní důležitosti a rozpaků – popotahoval se za kabátec, kde mu břich napínal dřevěné knoflíky, a rukama si prohrabával řídnoucí vlasy, které mu neustále padaly do čela. „Jak jsem říkal, urozený pane Garethe, bylo to takhle...“

Vydal celkem poctivý popis toho, jak je objevil na seníku a nařídil jim odejít, i když Logaina vylíčil dobře o stopu vyššího a jedinou ránu pěstí pozměnil na pěstní souboj, v němž rány přijaté zdatně opětoval. Spadla lucerna, seník vzplál a zbytek rodiny se z domu vyhrnul do předjitřního světla. Vězeňkyně byly jaty, stodola shořela do základů a pak byla objevena ztráta váčku z domu. Vynechal však tu část, jak kolem projížděl družiník urozeného pána Brynea, kdy někteří členové rodiny přinášeli z domu provazy a obhlíželi tři větve.

Když znovu začal líčit „boj" – tentokrát zřejmě vyhrával – Bryne ho uťal. „To bude stačit, mistře Neme. Smíš odejít.“

Místo toho se k němu připojila jedna z Nemových žen s kulatým obličejem, asi ve věku, aby to mohla být Admerova manželka. Obličej měla kulatý, ale měkká nebyla. Byla kulatá jako rendlík či říční oblázek. A byla celá rudá, i když to nebylo jen hněvem. „Pěkně tyhle husy zřež, urozenej pane Garethe, slyšíš? Zpráskej je a cestou do Jornhillu je posaď na dřevěnýho osla!“

„Nikdo tě nepovolal ke svědectví, Maigan,“ zarazila ji ostře žena v šedém. „Toto je soud, ne petiční slyšení. Ty s Admerem odstupte. Hned.“ Poslechli, Admer maličko hbitěji než Maigan. Šedě oděná žena se obrátila k Min a jejím společnicím. „Chcete-li připojit svědectví na obranu či s polehčujícími okolnostmi, smíte tak učinit nyní.“ V jejím hlase nebyl ani náznak soucitu, vlastně ani ničeho jiného.

Min čekala, že promluví Siuan – vždy se ujímala vedení, mluvila za všechny – ale Siuan se nepohnula, ani nezvedla oči. Místo toho ke stolu přistoupila Leana s očima upřenýma na muže za ním.

Záda měla rovná jako vždycky, ale její obvyklá chůze – půvabně rázná, ale přesto rázná – se změnila, jako by se vznášela jen s náznakem vlnivého pohupování. Její boky a ňadra byly jaksi zřejmější. Ne že by se nějak předváděla, prostě způsob, jakým se pohybovala, vás jen přiměl si všimnout. „Můj pane, jsme tři bezmocné ženy, uprchlice před bouřemi, které se zmítají světem.“ Její obvykle řízná mluva byla pryč, nahradilo ji sametově hebké laskání. V tmavých očích měla světlo, takovou kouřmou výzvu. „Bez groše a ztracené, skryly jsme se ve stodole pantáty Nema. Byla to chyba, já vím, ale v noci jsme se bály.“ Menší gesto, polozdvižené ruce dlaněmi směrem k Bryneovi, a působila na okamžik naprosto bezmocně. Ale jen na okamžik. „Ten muž, Dalyn, pro nás byl cizí, opravdu, muž, který nám nabídl ochranu. V těchto dnech musejí mít ženy ochránce, můj pane, ale bojím se, že jsme si nezvolily nejvhodněji.“ Rozšířené oči a prosebný pohled naznačily, že by pro ně on byl lepší. „Byl to opravdu on, kdo napadl pantátu Nema, můj pane. My bychom byly uprchly nebo si nocleh odpracovaly.“ Obešla stůl, půvabně poklekla vedle Bryneovy židle, jemně mu položila prsty na zápěstí a vzhlédla mu do očí. Hlas se jí zachvěl, ale lehoučký úsměv bohatě stačil, aby se každému muži prudce rozbušilo srdce. Ten hlas – navrhoval. „Můj pane, jsme vinny nějakým menším zločinem, ale ne tolik, jak naznačuje obžaloba. Vydáváme se ti na milost. Prosím, můj pane, slituj se nad námi a ochraňuj nás.“

Dlouhou chvíli se jí Bryne díval do očí. Pak si drsně odkašlal, odsunul židli, vstal a přešel na druhý konec stolu. Vesničané a sedláci se začali vrtět, muži si odkašlávali, jako to učinil jejich pán, a ženy si tiše mumlaly. Bryne se zastavil před Min. „Jak se jmenuješ, děvče?“

„Min, můj pane.“ Zachytila tlumené zavrčení od Siuan a spěšně dodala. „Serenla Min. Každý mi říká Serenla, můj pane.“

„Tvoje matka musela mít předtuchu,“ zabručel s úsměvem. Nebyl první, kdo na její jméno takhle zareagoval. „Chceš nám něco sdělit, Serenlo?“

„Jenom že mě to moc mrzí, můj pane, a vážně to nebyla naše chyba. Všechno to udělal Dalyn. Prosím o slitování, můj pane.“ Vedle Leaniny prosby to působilo chabě – vedle Leanina vystoupení by všechno vypadalo bezvýznamně – ale tohle bylo to nejlepší, na co se zmohla. V ústech měla sucho, jaké panovalo venku na ulici. Co když se je rozhodne pověsit?

Bryne kývl a přešel k Siuan, jež stále studovala podlahu. Uchopil její bradu do dlaní a zvedl jí hlavu, aby jí viděl do očí. „A jak se jmenuješ ty, děvče?“

Siuan si s trhnutím uvolnila hlavu a ustoupila o krok zpátky. „Mara, můj pane,“ zašeptala. „Mara Tomanes.“

Min tiše zasténala. Siuan byla jasně vyděšená, a přesto na muže zároveň hleděla vzdorně. Min zpola čekala, že Bryneovi nařídí, aby je okamžitě nechal jít. Ten se jí zeptal, zda chce něco dodat, a ona to opět nejistým šeptem popřela, ale celou dobu se na něj dívala, jako by tu velela sama. Možná dokázala ovládat svůj jazyk, ale určitě ne oči.

Po chvíli se Bryne odvrátil. „Zaujmi místo vedle svých přítelkyň, děvče,“ přikázal Leaně, když se vrátil ke své židli. Ta se k nim připojila s výrazem otevřeného neštěstí a také s něčím, co by Min u každého jiného nazvala lehkým vzdorem.

„Učinil jsem rozhodnutí,“ ohlásil Bryne celé místnosti. „Zločiny jsou vážné a nic, co jsem tu vyslechl, nezmění fakta. Když se tři muži vkradou do domu jiného muže, aby mu sebrali svícny, a jeden z nich napadne majitele, všichni tři jsou vinni stejně. Napadenému se musí dostat náhrady. Mistře Neme, dám ti tolik, aby to stačilo na postavení nové stodoly, a cenu šesti dojnic.“ Sedlákovi se rozjasnily oči, dokud Bryne nedodal: „Caralin ti peníze vydá, až bude spokojena s cenami. Jak jsem slyšel, některé dojnice přestávaly dojit.“ Štíhlá žena v šedém spokojeně kývla. „Za tu bouli na hlavě tě odměním stříbrnou markou. Nestěžuj si,“ promluvil pevně, když Nem otevřel ústa. „Maigan ti způsobila mnohem horší kvůli přílišnému pití." – Diváci jeho poznámku přivítali bouří smíchu, kterou vůbec neutišily Nemovy zahanbené a rozhněvané pohledy, a spíš je ještě povzbudil pohled, který se stisknutými rty věnovala manželovi Maigan. „Také ti nahradím ten ukradený váček. Hned jak se Caralin ujistí, kolik v něm skutečně bylo.“ Nem a jeho žena vypadali stejně rozzlobeně, ale jazyky drželi za zuby. Bylo jasné, že jim dá, co bude považovat za vhodné. Min opět pocítila naději.

Bryne se opřel o lokty a obrátil pozornost k Min a druhým dvěma ženám. Z jeho pomalé řeči se jí stáhl žaludek. „Vy tři budete pracovat pro mě za běžnou mzdu za úkoly, kterými vás pověřím, dokud obnos, jejž jsem za vás musel vydat, nebude splacen. Nemyslete si, že jsem shovívavý. Když mi složíte přísahu, která mne uspokojí, nenechám vás hlídat a můžete pracovat na mém panství. Pokud ne, znamená to pole, kde budete každou chvíli pod dohledem. Mzda je na polích nižší, ale je to vaše rozhodnutí.“

Min v duchu zoufale pátrala po nejslabší přísaze, která by ho mohla uspokojit. Velice nerada rušila své slovo za jakýchkoliv okolností, ale hodlala zmizet, jakmile se jí k tomu naskytne příležitost, a nechtěla mít na svědomí příliš těžký hřích křivopřísežnictví.

Leana zřejmě hledala také, ale Siuan jen maličko zaváhala, než poklekla a položila si ruce na srdce. Oči upírala na Brynea a výzva v nich ani maličko nepohasla. „Na Světlo a na svou naději na spasení a znovuzrození přísahám, že ti budu sloužit, jak si budeš přát, tak dlouho, jak si budeš přát, jinak ať ode mne Stvořitel navěky odvrátí svou tvář a temnota ať pohltí moji duši.“ Tato slova pronášela zadýchaným šeptem, ale způsobila naprosté ticho. Neexistovala vážnější přísaha, jen ty, které žena skládala, měla-li se stát Aes Sedai, a hůl přísahy ji k nim zavazovala stejně jistě, jako by to byla součást jejího těla.

Leana na Siuan zůstala hledět. Ale pak také padla na kolena. „Na Světlo a na svou naději na spasení a znovuzrození...“

Min se zoufale propadala do bahna a pátrala po nějaké cestě ven. Složit menší přísahu by zcela znamenalo práci na poli, kdy ji bude někdo neustále hlídat, ale tahle přísaha... Podle toho, co ji učili, porušit ji znamenalo skoro tolik jako vražda, možná víc. Jenže žádná cesta ven nebyla. Buď bude přísahat, nebo jí hrozí kdo ví kolik let dřiny na poli přes den a být zamčená v noci. Klesla vedle druhých dvou žen a vykoktala ta slova, ale uvnitř vyla. Siuan, ty krávo pitomá! Do čeho jsi mě to dostala teď? Nemůžu tady zůstat! Musím jít za Randem! Ó, Světlo, pomoz!

„No,“ vydechl Bryne, když pronesla poslední slovo, „tohle jsem nečekal. Ale stačí to. Caralin, odvedla bys někam mistra Nema a zjistila, o kolik si myslí, že přišel? A zařídila přepravu těchto žen na zámek. Za daných okolností myslím nebudou stráže nutné."

Štíhlá žena se na něho znepokojeně podívala, ale zakrátko již všechny popoháněla ven. Admer Nem a jeho mužští příbuzní se jí drželi nablízku, a Nem se tvářil zvlášť hrabivě. Nemovic ženy nevypadaly o moc méně lačně, ale přesto si vyšetřily pár zvlášť tvrdých pohledů pro Min a druhé dvě ženy, které, zatímco se místnost vyprazdňovala, zůstaly klečet. Min nevěřila, že by ji nohy dokázaly udržet ve stoje. Hlavou se jí neustále honily stejné věty. Ó, Siuan, proč? Nemůžu tady zůstat. Nemůžu!

„Měli jsme tu pár uprchlíků,“ řekl Bryne, když poslední vesničané odešli. Zaklonil se v židli a pozorně si je prohlížel. „Ale nikdy nebyli tak zvláštní jako vy tři. Domanka. Tairenka?“ Siuan krátce kývla. S Leanou vstaly a štíhlá žena s měděnou pletí si půvabně oprašovala kolena. Siuan jenom stála. Min se podařilo taky zvednout, ale kolena se jí podlamovala. „A ty, Serenlo.“ Znovu se mu při tom jméně objevil na rtech prchavý úsměv. „Pokud jsem dobře poznal tvůj přízvuk, tak jsi odněkud ze západního Andoru.“

„Z Baerlonu,“ zamumlala Min a příliš pozdě se kousla do jazyka. Někdo mohl vědět, že Min je z Baerlonu.

„Neslyšel jsem o ničem na západě, co by nutilo lidi utíkat,“ naznačil Bryne otázku. Když Min mlčela, nenutil ji do odpovědi. –„Až si odpracujete svůj dluh, rád si vás ponechám ve službě. Život dokáže být tvrdý k těm, kdož ztratili domov, a dokonce i lůžko komorné je lepší než spát pod keřem.“

„Děkuji ti, můj pane,“ řekla Leana se zájmem a předvedla tak půvabné pukrle, že dokonce i v hrubých jezdeckých šatech vypadalo jako taneční figura. Min se s těžkým srdcem připojila, ale nevěřila svým kolenům natolik, aby udělala pukrle. Siuan tam jen stála, dívala se na něj a neřekla ani ň.

„Škoda, že váš společník odvedl koně. Čtyři koně by váš dluh trochu umenšili.“

„Byl to cizinec a darebák,“ sdělila mu Leana hlasem vhodným pro mnohem důvěrnější rozhovor. „Já jsem třeba ráda, že můžu vyměnit jeho ochranu za tvoji, můj pane.“

Bryne si ji prohlížel – podle Min oceňujícím pohledem – ale řekl jen: „Na zámku aspoň budete v bezpečí před Nemy.“

Na to žádná odpověď nebyla. Min usoudila, že drhnout podlahy na Bryneově zámku nebude jiné než drhnout podlahy na Nemově statku. Jak se z toho dostanu? Světlo, jak?

Ticho se natahovalo, jen Bryne bubnoval prsty do stolu. Min si mohla myslet, že neví, co má říci dál, jenomže to podle jejího názoru rozhodně nebyl muž, který by se kdy nechal vyvést z míry. Spíš byl podrážděný, že mu pouze Leana prokazuje nějakou vděčnost. Říkala si, že z jeho pohledu by jejich trest mohl být mnohem horší. Třeba Leaniny žhavé pohledy a uklidňující tón jistým způsobem zapracovaly, ale Min zjistila, že si přeje, aby ta ženská zůstala stejná jako bývala. Být pověšena za zápěstí na návsi by bylo lepší než tohle.

Konečně se vrátila Caralin a cosi si mumlala. Když Bryneovi podávala zprávu, mluvila pichlavě. „Potrvá celé dny, než z těchhle Nemů dostanu přímou odpověď, urozený pane Garethe. Admer by chtěl pět nových stodol a padesát krav, kdybych ho nechala. Myslím si, že nějaký váček skutečně existoval, ale ohledně toho, kolik v něm bylo...“ Potřásla hlavou a povzdechla si. „Nakonec to zjistím. Joni může vzít děvčata na zámek, jestli jsi s nimi skončil.“

„Odveď je pryč, Caralin,“ řekl Bryne vstávaje. „Až je pošleš pryč, připoj se ke mně v cihelně.“ Znovu mluvil vyčerpaně. „Thad Haren říká, že potřebuje víc vody, jestli má dál vyrábět cihly, a jenom Světlo ví, kde ji pro něj najdu.“ Vyšel ze šenku, jako by na trojici žen, jež právě přísahaly, že mu budou sloužit, zcela zapomněl.

Joni, jak se ukázalo, byl onen rozložitý, plešatějící muž, který pro ně přišel do přístřešku, a nyní na ně čekal před hostincem vedle vozíku s vysokými koly, překrytého plachtou napjatou na obručích, s hubeným hnědákem mezi ojemi. Kolem postávalo pár vesničanů, aby se podívali, jak odjíždějí, ale většina se zřejmě vrátila domů, pryč z panujícího vedra. Gareth Bryne už byl daleko v zaprášené ulici.

„Joni vás bezpečně doprovodí do zámku,“ řekla Caralin. „Dělejte, co se vám řekne, a nebudete mít nijak těžký život.“ Chvíli je zvažovala a tmavé oči měla skoro stejně pronikavé jako Siuan. Pak si pro sebe kývla, jako by ji něco uspokojilo, a odspěchala za Brynem.

Joni jim vzadu přidržel plachtu, ale vylézt a najít si místo k sezení na dně vozíku je nechal bez pomoci. Byla tu nejvíc hrst slámy a těžká plachta zadržovala horko uvnitř. Joni neřekl ani slovo. Vozík se zakolébal, když muž šplhal na kozlík, skrytý před nimi plachtou. Min ho zaslechla, jak mlaská na koně, a vozík poskočil kupředu. Kola trochu vrzala a nadskakovala ve vyjetých kolejích.

V plachtě byla vzadu škvíra právě tak velká, aby Min viděla, jak se vesnice zmenšuje a mizí a místo ní se objevují houštiny a oplocená pole. Byla příliš ohromená, aby dokázala promluvit. Siuanina velká věc skončí drhnutím hrnců a podlah. Nikdy té ženě neměla pomáhat, neměla s ní zůstat. Při první příležitosti měla vyrazit do Tearu.

„No,“ promluvila náhle Leana, „nakonec to nevyšlo tak špatně.“ Zase mluvila rázně jako obvykle, ale v hlase se jí ozýval náznak vzrušení – vzrušení! – a do tváří jí vystoupila červeň. „Mohlo to být lepší, ale chce to cvik.“ Její smích zněl skoro jako zahihňání. „Nikdy jsem si neuvědomila, jaká je to legrace. Když jsem cítila, jak mi buší srdce...“ Natáhla ruku tak, jak ji předtím položila Bryneovi na zápěstí. „Nejspíš jsem se ještě nikdy necítila tak živá, tak vnímavá. Teta Resara říkávala, že muži jsou větší zábava než cokoli, ale dodneška jsem to nikdy nechápala.“

Min se držela, jak se s ní vůz kymácel, a jen valila oči. „Ty ses zbláznila,“ prohlásila nakonec. „Na kolik let jsme se to zařekly? Na dva? Pět? A ty nejspíš doufáš, že je Gareth Bryne stráví tím, že tě bude houpat na koleně! No, já doufám, že tě přes to koleno přehne. Každej den!“ Leanin překvapený výraz Min v nejmenším neuklidnil. Copak čekala, že to Min vezme stejně klidně jako ona? Ale na Leanu se Min doopravdy nehněvala. Otočila se a zlobně se zamračila na Siuan. „A ty! Když se rozhodneš vzdát, tak neuděláš nic malýho. Prostě se vzdáš jako jehně na porážce. Proč sis vybrala tuhle přísahu? Světlo, proč?“

„Protože,“ odpověděla Siuan, „to byla ta jediná přísaha, s níž jsem si byla jistá, že neurčí lidi, aby nás dnem i nocí hlídali, zámek nezámek.“ Ležela zpola natažená na hrubých prknech vozíku a hovořila, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě. A Leana s ní zřejmě souhlasila.

„Ty ji chceš porušit,“ řekla Min po chvíli mlčení. Dostala to ze sebe šeptem, jak byla zděšená, ale i tak se ustaraně podívala na těžký plachtový závěs, jenž zakrýval Joniho. Určitě to nemohl slyšet.

„Hodlám udělat, co musím,“ prohlásila Siuan pevně, ale stejně tiše. „Za dva tři dny, až si budu jistá, že nás zvlášť nesledují, odejdeme. Bojím se, že budeme muset ukrást koně, protože naši jsou pryč. Bryne musí mít dobré stáje. Bude mi to líto.“ A Leana tam jen tak seděla, jako kočka se smetanou na fouskách. Musela si to uvědomit hned na začátku. Proto s přísahou neváhala.

„Tobě bude líto, že ukradneš koně?“ ujišťovala se Min ochraptěle. „Ty chceš porušit přísahu, kterou by kromě temnejch druhů každej dodržel, a tebe mrzí krádež koní? Nemůžu tomu uvěřit. Já žádnou z vás vůbec neznám.“

„Ty chceš opravdu zůstat a drhnout hrnce,“ zeptala se Leana hlasem stejně tichým, „když je tam venku Rand s tvým srdcem v kapse?“

Min se mlčky mračila. Přála si, aby ty dvě nikdy nezjistily, že je do Randa al’Thora zamilovaná. Občas si přála, aby to sama nikdy nezjistila. Muž, který skoro nevěděl, že žije, takový muž. To, co byl, jí již nepřipadalo tak důležité jako to, že se na ni nikdy nepodíval dvakrát, ale obojí do sebe vlastně zapadalo. Chtěla říci, že svou přísahu dodrží, že na Randa zapomene na tak dlouho, než si odpracuje dluh. Jenže nedokázala otevřít ústa. Ať shoří! Kdybych ho nikdy nepotkala, nebyla bych teď v takové šlamastyce!

Když ticho, přerušované pouze pravidelným vrzáním kol a tichým dusotem koňských kopyt, trvalo už příliš dlouho a Min začalo vadit, promluvila Siuan. „Chci udělat to, co jsem odpřísáhla. Až dokončím to, co musím udělat nejdřív. Nepřísahala jsem, že mu budu sloužit hned. Dala jsem si pozor, abych to ani nenaznačila, mluvila jsem přesně. Je to jemnůstka, já vím, a Gareth Bryne to nemusí ocenit, ale pořád je to pravda.“

Min ohromeně podklesla a nechala se nadhazovat pomalým kodrcáním vozíku. „Ty chceš utýct hned teď a pak se vrátit za pár let a vydat se Bryneovi? Ten chlap prodá tvou kůži jircháři. Naše kůže.“ Teprve když to řekla, uvědomila si, že Siuanino řešení přijala. Utéci, pak se vrátit a... To nemůžu! Miluju Randa. A on by si ani nevšiml, kdyby mě Gareth Bryne přinutil pracovat ve svých kuchyních po zbytek mého života!

„To není někdo, komu by měl člověk zkřížit cestu, s tím souhlasím,“ povzdechla si Siuan. „Už jsem se s ním jednou setkala. Dneska jsem byla strachy bez sebe, že by mohl poznat můj hlas. Tvář se může změnit, ale hlas ne.“ Udiveně se dotkla tváře, jako to občas dělávala, aniž si to zřejmě uvědomovala. „Tváře se mění,“ mumlala. Pak promluvila pevnějším tónem. „Už jsem zaplatila vysokou cenu za to, co jsem musela udělat, a za tohle zaplatím taky. Nakonec. Když se můžeš buď utopit, nebo jet na žralokovi, vsedneš na žraloka a doufáš v nejlepší. To je všechno, Serenlo.“

„Být služka je hodně daleko od toho, co bych si pro sebe do budoucnosti vybrala,“ ozvala se Leana, „ale je to v budoucnosti, a kdo ví, co se může stát předtím? Až příliš dobře si vzpomínám, jak jsem si myslela, že nemám žádnou budoucnost.“ Na rtech se jí objevil lehký úsměv, oči měla zasněně přimhouřené a její hlas dostal sametový nádech. „Kromě toho si nemyslím, že by naše kůže prodával. Dejte mi pár let cviku a pak pár minut s urozeným pánem Garethem Brynem, a on nás přivítá s otevřenou náručí a uloží ve svých nejlepších komnatách. Zahrne nás hedvábím a nabídne nám kočár na cestu, kam budeme chtít jet.“

Min ji nechala jejím představám. Občas měla dojem, že druhé dvě ženy žijí v nějakém snovém světě. Napadlo ji ale něco jiného. Maličkost, ale začínala ji rozčilovat. „Ehm, Maro, pověz mi něco. Všimla jsem si, že se lidi usmívají, když mě oslovuješ tím jménem. Serenla. Udělal to i Bryne a říkal cosi o tom, že máma musela mít předtuchu. Proč?“

„Ve starém jazyce,“ odtušila Siuan, „to znamená ‚umíněná dcera'. Když jsme se poprvé setkaly, byla v tobě jistá umíněnost. Tak míli široká a míli hluboká.“ Siuan řekla tohle! Siuan, ta nejumíněnější žena na celém světě! A teď se ještě křenila od ucha k uchu. „Ovšem, vypadá to, že ti to prospívá. V příští vesnici bys mohla použít Chalinda. To znamená ‚milé děvče'. Nebo třeba –“

Vozík náhle poskočil víc než předtím a pak nabral rychlost, jako by kůň nacválal. Poskakujíce jako zrno oddělované na sítu od plev, tři ženy se na sebe ohromeně zadívaly. Pak se Siuan narovnala a rozhrnula plachtu zakrývající kozlík. Joni byl pryč. Siuan se vrhla na dřevěné sedadlo, popadla opratě a zatáhla, čímž koně na místě zastavila. Min rozhrnula zadní plachtu a rozhlížela se kolem.

Silnice tu vedla houštinou, spíš menším lesíkem, kde rostly duby, jilmy, borovice a kaliny. Prach z jejich krátkého úprku teprve sedal i na Joniho, který tu ležel na kraji udusané prašné silnice asi šedesát kroků za nimi.

Min pudově seskočila a rozběhla se zpět. Poklekla k velkému muži. Ještě dýchal, ale oči měl zavřené a krvácející šrám na spánku se zvedal v purpurovou bouli.

Leana Min odstrčila a jistými prsty sáhla Jonimu na hlavu. „Bude žít,“ řekla stroze. „Nic není zlomeného, ale až se probere, pár dní ho bude pěkně bolet hlava.“ Sedla si na paty, sepjala ruce a zatvářila se smutně. „Stejně pro něj nemůžu nic udělat. Ať shořím, slíbila jsem si, že už kvůli tomu nebudu brečet.“

„Otázka –“ Min polkla a začala znovu. „Otázka je, jestli ho naložíme na vozík a odvezeme do zámku nebo – odejdeme?“ Světlo, nejsem o nic lepší než Siuan!

„Mohly bychom ho dovézt na další statek,“ navrhovala pomalu Leana.

Došla k nim Siuan vedouc koně tak, jako by se bála, že ji zvíře kousne. Podívala se na muže na zemi a zamračila se. „Z vozu by nikdy nemohl takhle spadnout. Nevidím tu nikde kořen ani kámen, co by to mohly způsobit.“ Začala se rozhlížet mezi stromy kolem nich a z lesíka vyjel muž na vysokém černém hřebci, vedoucí tři klisny, jednu kosmatou a o dvě dlaně menší než ostatní.

Byl to vysoký muž v modrém hedvábném kabátci, s mečem u boku a kudrnatými vlasy po ramena, jež měl dosti široká. I přes stopy toho, že k němu byl život hodně tvrdý, byl hezký takovým tím tmavým způsobem. A byl to ten poslední muž, kterého by Min čekala, že tu uvidí.

„Tohle je tvoje práce?“ vyptávala se ho hned Siuan.

Logain se usmál, když přitáhl otěže vedle vozíku, i když v tom úsměvu nebylo žádné veselí. „Prak je užitečná věc, Maro. Máte štěstí, že jsem tady. Čekal jsem, že se z vesnice hned tak nedostanete a že se pak budete jenom belhat. Vypadá to, že byl místní pán shovívavý.“ Náhle mu tvář ještě víc potemněla a hlas měl tvrdý jako kámen. „Myslely jste si, že vás nechám napospas osudu? Možná jsem měl. Něco jsi mi slíbila, Maro. Chci pomstu, kterou jsi slibovala. Následoval jsem vás při tom pátrání až na půl cesty k Bouřlivému moři, i když mi nechcete říct, co vlastně hledáte. Neptal jsem se, jak mi chceš dát, cos mi slíbila. Ale tohle ti teď řeknu. Začíná ti docházet čas. Dokonči své pátrání rychle a splň své sliby, nebo vás nechám, abyste si hledaly vlastní cestu. Rychle zjistíte, že většina vesničanů má jen málo soucitu s cizinci bez měďáku. Tři hezké ženy samy? Jen pohled na tohle,“ dotkl se meče u boku, „vás zachránil víckrát, než vůbec tušíte. Najdi, co hledáš, brzy, Maro.“

Na začátku jejich cesty nebyl tak nafoukaný. Tehdy byl pokorně vděčný za jejich pomoc – tedy tak pokorný, jak to jen muž jako Logain dokázal. Vypadalo to, že díky času – a nedostatku výsledků – se jeho vděčnost vytrácí.

Siuan před ním pohledem neuhnula. „Doufám v to,“ řekla pevně. „Ale jestli chceš odejít, tak tu nechej naše koně a běž! Jestli nechceš veslovat, tak vypadni ze člunu a plav si sám! Uvidíme, jak daleko se se svou pomstou dostaneš sám.“

Logain sevřel velké ruce na otěžích, až Min docela dobře slyšela, jak mu lupe v kloubech. Třásl se, jak se snažil udržet city na uzdě. „Ještě chvíli zůstanu, Maro,“ prohlásil nakonec. „Ještě chvilku.“

Na okamžik mu kolem hlavy, pouze pro Mininy oči, zaplála aura, zářící zlatá a modrá koruna. Siuan a Leana samozřejmě neviděly nic, i když věděly, co Min dokáže. Občas kolem lidí vídávala věci – říkala tomu vidění – obrazy či auru. Někdy věděla, co znamenají. Že se tato žena vdá. Tamten muž zemře. Maličkosti či velké věci, veselé či smutné, ale nikdy netušila ani náznak či důvod k tomu kdo, kde ani kdy. Aes Sedai a strážci kolem sebe vždycky měli auru, většina ostatních lidí téměř nikdy. Ne vždy bylo příjemné to vědět.

Logainovu auru už viděla dřív a věděla, co znamená. Nadcházející slávu. Ale pro něj, ze všech mužů, to rozhodně vůbec nedávalo smysl. Jeho kůň, meč i kabátec pocházeli ze hry v kostky, i když si Min nebyla jistá, jak poctivá ta hra byla. Nic jiného neměl, a také žádné vyhlídky, kromě Siuaniných slibů, a jak by je mohla Siuan splnit? Prostě to nedávalo smysl.

Logainovi se vrátila dobrá nálada tak rychle, jako zmizela. Z opasku vytáhl naditý, hrubě tkaný váček a zamával jim jím před očima. „Získal jsem trochu peněz. Chvíli nebudeme muset spát ve stodolách.“

„Slyšely jsme o tom,“ zavrčela suše Siuan. „Asi jsem od tebe neměla čekat nic lepšího.“

„Ber to jako příspěvek na své pátrání.“ Siuan natáhla ruku, ale on si s lehce posměšným úsměvem přivázal váček zase k opasku. „Nechci, aby sis pošpinila raku ukradenými penězi, Maro. Kromě toho, takhle si třeba můžu být jistější, že neutečete vy a neopustíte mě.“ Siuan se tvářila, že by dokázala překousnout hřebík vejpůl, avšak neřekla nic. Logain se postavil ve třmenech a zadíval se po silnici směrem ke Korským Pramenům. „Blíží se sem stádo ovcí a dva kluci. Musíme vyrazit. Ti tu zprávu roznesou tak rychle, jak rychle dokážou utíkat.“ Znovu se posadil a shlédl na Joniho, který tu stále ležel v bezvědomí. „A seženou pomoc tomuhle chlápkovi. Myslím, že jsem ho nezasáhl moc tvrdě, aby mu to nějak vážně ublížilo.“

Min potřásla hlavou. Ten chlap ji neustále překvapoval. Nikdy by ji nenapadlo, že muži, jemuž právě nakřápl hlavu, věnuje druhou myšlenku.

Siuan a Leana nemarnily čas, hned se šplhaly do vysokých sedel, Leana na grošovanou bělku, kterou pojmenovala Sněženka, Siuan na Belu, tu malou a kosmatou. Siuan se nahoru škrábala s mnohem většími obtížemi než Leana. Rozhodně nebyla žádná jezdkyně. Po týdnech v sedle s Belou stále zacházela jako s ohnivým válečným hřebcem. Leana vedla Sněženku s lehkostí. Min věděla, že je někde mezi těmi dvěma. Vyšplhala na Růženku, svou kaštanku, s mnohem větším půvabem než Siuan a mnohem menším než Leana.

„Myslíš, že po nás půjde?“ zeptala se Min, když klusem vyrazili k jihu, pryč od Korských Pramenů. Mínila svou otázku pro Siuan, ale odpověděl jí Logain.

„Ten místní pán? Podle mne vás nepovažuje za dost důležité. Jistě, může někoho poslat, a určitě rozešle váš popis. Pojedeme, jak nejdál to půjde, než zastavíme, a zítra zase.“ Zřejmě se ujímal vedení.

„My nejsme dost důležité,“ řekla Siuan a neohrabaně nadskakovala v sedle. Možná měla obavy z Bely, ale pohled, který vrhla Logainovi na záda, jasně říkal, že si svou autoritu nenechá upírat dlouho.

Min pro sebe doufala, že je Bryne bude považovat za naprosto nedůležité. Nejspíš i považoval. Pokud nikdy nezjistí jejich pravá jména. Logain pobídl hřebce do rychlejšího kroku a Min totéž udělala s Růženkou, aby s ním udržela krok, a začala uvažovat o tom, co je čeká, a ne o tom, co se stalo.

Gareth Bryne si zastrčil kožené rukavice za opasek s mečem a z psacího stolu zvedl sametový klobouk s ohrnutou krempou. Ten klobouk byl podle poslední caemlynské módy. Caralin na to dohlížela. Jeho móda nezajímala, ale ona si myslela, že by se měl oblékat podle svého postavení, takže mu každé ráno nachystala hedvábí a aksamit.

Když si dával klobouk s vysokou střechou na hlavu, zahlédl v jednom z oken pracovny svůj nejasný odraz. Hodilo se, že byl tak rozvlněný a slabý. Ať mhouřil oči jak chtěl, šedý klobouk a šedý hedvábný kabátec s vyšitými stříbrnými spirálami na rukávcích a límci ani zdaleka nepřipomínaly přílbu a zbroj, na něž byl zvyklý. To už skončilo. A tohle... Tohle je prostě něco, co vyplní prázdný čas. To je všechno.

„Opravdu chceš tohle udělat, urozený pane Garethe?“

Obrátil se od okna ke Caralin, stojící u svého psacího stolu naproti jeho. Na stole se jí hromadily účetní knihy panství. Vedla jeho panství po celá ta léta, co byl pryč, a nepochybně to zvládala mnohem lépe, než by to kdy dokázal on.

„Kdybys je byl poslal pracovat pro Admera Nema, jak vyžaduje zákon,“ pokračovala Caralin, „tohle by tě vůbec nemuselo zajímat.“

„Ale já to neudělal,“ řekl jí. „A neudělal bych to, ani kdybych to mohl zopakovat. Víš stejně dobře jako já, že Nem a chlapi z jeho rodiny by se ta děvčata snažili dnem i nocí zahnat do rohu. A Maigan a ostatní ženské by jim ze života udělaly Jámu smrti, tedy pokud by všechny tři náhodou nespadly do studny a neutopily se.“

„Ani Maigan by nepoužila studnu,“ podotkla suše Caralin, „ne při tom, jaké je poslední dobou počasí. Přesto chápu, co tím myslíš, urozený pane Garethe. Ale ony mají náskok většinu dne a noc a mohly utéci libovolným směrem. Když o nich pošleš zprávu, brzy je najdeš. Jestli je možné je najít.“

„Thad je dokáže najít.“ Thadovi bylo přes sedmdesát, ale stále dokázal vystopovat včerejší vítr na kamení a v měsíčním světle, a ještě moc rád předá svou cihelnu synovi.

„Když myslíš, urozený pane Garethe.“ Caralin s Thadem moc nevycházela. „No, až je přivedete zpátky, v každém případě je využiju v domě.“

Něco v jejím hlase, přes to, jak byl lhostejný, zbystřilo Bryneovu pozornost. Náznak uspokojení. Prakticky od toho dne, kdy přijel domů, mu Caralin začala představovat celé zástupy hezkých komorných i děveček, které byly všechny ochotné, ba dychtivé, pomoci urozenému pánovi zapomenout na jeho bídu. „Jsou to křivopřísežnice, Caralin. Bojím se, že to pro ně znamená pole.“

Když popuzeně stiskla rty, potvrdilo to jeho podezření, ale žena dál mluvila nedbalým tónem. „Ty druhé dvě možná, urozený pane Garethe, ale poslat na pole to domanské děvče by bylo plýtvání. Velmi by se hodila jako posluha u stolu. Je to nesmírně hezká mladá žena. Ale samozřejmě se stane, jak si přeješ.“

Tak to byla dívka, kterou Caralin vybrala. Nesmírně hezká mladá žena, to určitě. I když se maličko lišila od domanských žen, s nimiž se zatím setkal. Kratičké zaváhání tady, maličko rychlejší támhle. Skoro jako by teprve teď poprvé zkoušela své umění. To bylo samozřejmě nemožné. Domanské ženy cvičily své dcery, jak si omotat muže kolem prstu, téměř od kolébky. Ne že by to nefungovalo, tolik Bryne připouštěl. Kdyby mu ji Caralin podstrčila mezi děvečkami... Nesmírně hezká.

Tak proč se mu před očima neobjevoval její obličej? Proč pořád myslel na dvé modrých očí? Vyzývala ho, jako by si přála, aby měla meč, vystrašená, ale odmítající se svému strachu poddat. Mara Tomanes. Byl si jist, že ona své slovo dodrží i bez přísah. „Přivedu ji zpět,“ zamumlal si pro sebe. „Zjistím, proč porušila přísahu.“

„Jak říkáš, můj pane,“ opáčila Caralin. „Myslela jsem, že by se hodila za komornou do tvé ložnice. Sela je už trochu stará, aby pořád běhala nahoru a dolů po schodech, aby ti sehnala všechno, co potřebuješ na noc.“

Bryne zamrkal. Cože? Aha. Ta domanská dívka. Zavrtěl hlavou nad Caralinou hloupostí. Ale choval se snad on méně hloupě? Byl tady pánem. Měl by tu zůstat a starat se o své lidi. Ale Caralin se o ně po všechna ta léta, co byl pryč, dokázala postarat lépe, než by to kdy uměl on. Znal tábory a vojáky a tažení a možná trochu to, jak manévrovat ve dvorních intrikách. Caralin měla pravdu. Měl by sundat meč a ten šaškovský klobouk a nechat Caralin, aby napsala jejich popis a...

Místo toho řekl: „Dávej dobrý pozor na Admera Nema a tu jeho rodinku. Pokusí se tě ošidit, co to jen půjde.“

„Jak říkáš, můj pane.“ Ta slova byla naprosto uctivá. Tón mu však říkal, aby šel učit svého dědečka stříhat ovce. Bryne s pochechtáváním vyšel ven.

Zámek byl vážně jen takový značně přerostlý statek, dvě neuspořádaná poschodí z cihel a kamene pod břidlicovou střechou, která byla upravována s každým pokolením z rodu Bryneů. Rod Bryneů vlastnil tuto půdu – či půda vlastnila jej – od té doby, kdy byl před tisíci lety Andor vyrván z trosek říše Artuše Jestřábí křídlo, a po celou tu dobu vysílal své syny, aby bojovali v andorských válkách. On už sice v žádných válkách bojovat nebude, ale pro rod Bryneů již bylo příliš pozdě. Bylo příliš mnoho válek, příliš mnoho bitev. On byl posledním výhonkem rodu. Neměl ženu, syna ani dceru. Linie s ním končila. Všechno musí jednou skončit. Kolo času se otáčí.

Na kameny dlážděném nádvoří před zámkem čekala u svých osedlaných koní dvacítka mužů. Většinou to byli muži s vlasy ještě šedivějšími, než měl Bryne, pokud vůbec měli vlasy. Všechno to byli zkušení vojáci, bývalí kaprálové, velitelé švadron a korouhevníci, kteří s ním sloužili někdy během jeho kariéry. Přímo vepředu, s obvazem kolem spánků, stál Joni Shagrin, jenž býval starším korouhevníkem u královniny gardy, i když Bryne s určitostí věděl, že jeho dcery pověřily své děti, aby ho udržely v posteli. Byl jedním z mála, kdo měl rodinu, ať tady, či jinde. Většina ostatních se rozhodla jít znovu sloužit pod Brynem, než by své penze propíjeli nad vzpomínkami, které by nechtěl slyšet nikdo krom jiného vysloužilého vojáka.

Všichni měli přes kabátce opasky s meči a pár jich drželo dlouhá ratiště kopí s ocelovými hroty, která do dnešního rána celá léta visela na zdi. Za každým sedlem byla přivázána stočená tlustá přikrývka a nadité sedlové brašny a taky rendlík nebo kotlík a plné měchy s vodou, jako by se chystali na vojenské tažení, místo na týdenní výlet, aby chytili trojici žen, které zapálily stodolu. Tady dostali možnost znovu si oživit staré časy, nebo to alespoň předstírat.

Napadlo ho, jestli i jej právě tohle vyhnalo ven. Rozhodně byl příliš starý, aby se vydával na honbu za hezkýma očima patřícíma ženě dost mladé, aby mohla být jeho dcerou. Možná i vnučkou. Tak velký blázen nejsem, řekl si pevně. Caralin tu věci zvládne lépe, když se jí nebudu plést do cesty.

Dubovou alejí, vedoucí na silnici, se přiřítil vyzáblý kaštanový valach a jezdec sjel ze sedla dřív, než se zvíře úplně zastavilo. Muž sice klopýtl, ale podařilo se mu položit si pěst na srdce ve správném zasalutování. Barim Halle, jenž pod ním před lety sloužil jako starší kaprál, byl tuhý a šlachovitý, s hlavou jako kožovité vajíčko a bílým obočím, které se mu snažilo vynahradit nedostatek vlasů. „Tebe povolali zpátky do Caemlynu, můj hlavní kapitáne?“ funěl.

„Ne,“ odpověděl Bryne ostře. „Co tím myslíš, vrazit si sem, jako bys měl za patama cairhienskou kavalerii?“ Někteří z koní začali tančit, jak pochytili hnědákovu náladu.

„Nikdy jsem tolik neuháněl, leda jsme honili my je, můj pane.“ Barim se přestal křenit, jakmile si uvědomil, že se druhý muž nesměje. „No, můj pane, viděl jsem koně, a tak jsem si řek –“ Muž se znovu podíval Bryneovi do tváře a větu nedokončil. „No, vlastně mám taky ňáký zprávy. Byl jsem tuhle v Nových Brémách na návštěvě u sestry a zaslech jsem spoustu věcí.“

Nové Brémy byly starší než Andor – „staré“ Brémy byly zničeny za trollockých válek tisíc let před Artušem Jestřábí křídlo – a bylo to dobré místo, když se chtěl člověk dozvědět, co je nového. Středně velké pohraniční městečko kus na východ od jeho panství na silnici z Caemlynu do Tar Valonu. Dokonce i při současném Morgasině přístupu po této silnici kupci jezdili dost často. „No, tak ven s tím, člověče. Jestli máš nějaké novinky, tak oč jde?“

„Ehm, jenom jsem se snažil přijít na to, odkud začít, můj pane.“ Barin se nevědomky narovnal, jako by podával hlášení. „Nejdůležitější asi bude, že prej padl Tear. Aielani dobyli samotnej Kámen a Meče, jehož se nelze dotknout, se někdo určitě dotknul. Povídá se, že prej ho někdo tasil.“

„Tasil ho Aielan?“ ujišťoval se nevěřícně Bryne. Každý Aiel by raději zemřel, než by se dotkl meče. Za aielské války to sám viděl na vlastní oči. I když se povídalo, že Callandor vlastně vůbec není meč. Ať to znamenalo cokoliv.

„To neříkali, můj pane. Slyšel jsem taky jména. Ren něco, to bylo nejčastější. Ale mluvili o tom jako o něčem, co se doopravdy stalo, asi to nebude jenom drb. Všichni to tak jako kdyby, věděli najisto.“

Bryne svraštil obočí a zamračil se. Jestli to byla pravda, tak to bylo opravdu vážné. Pokud byl Callandor tasen, tak se Drak znovu zrodil. Podle proroctví to znamenalo, že se blíží Poslední bitva, že se osvobozuje Temný. Drak Znovuzrozený zachrání svět, tak se pravilo v proroctvích. A zničí ho. To samo o sobě byla zpráva natolik důležitá, aby Halla donutila vyrazit cvalem, když si to v hlavě konečně přebral.

Ale svraštělý chlapík ještě neskončil. „Taky sem dorazila zpráva z Tar Valonu, co je skoro taky tak velká, můj pane. Povídá se, že je nová amyrlin. Elaida, můj pane, co dělala rádkyni královně.“ Halle náhle zamrkal a spěšně pokračoval dál. Morgasa byla zakázané území, každý na panství to věděl, i když to Bryne nikdy neřekl nahlas. „Povídá se, že stará amyrlin, Siuan Sanche, byla utišená a popravená. A taky umřel Logain. Ten falešnej Drak, co ho vloni chytili a zkrotili. Mluví se o tom, jako kdyby to byla pravda, můj pane. Někteří tvrdí, že byli v Tar Valonu, když se to všecko semlelo.“

Tahle zpráva o Logainovi nebyla zvlášť důležitá, i když začal v Ghealdanu válku tím, že se prohlásil za Draka Znovuzrozeného. V posledních pár letech bylo falešných Draků několik. Avšak Logain mohl usměrňovat. To byl fakt. Dokud ho Aes Sedai nezkrotily, neodřízly ho od jediné síly, takže už nemohl usměrňovat dál. Povídalo se, že muži jako on, ať už falešní Draci, či ubožáci, které sebraly červené adžah, nikdy nežili dlouho. Prý přestali chtít žít dál.

Ale to se Siuan Sanche bylo nové. Setkal se s ní skoro před třemi lety. Byla to žena, která vyžadovala poslušnost a neudávala žádné důvody. Tuhá jako stará holínka, s jazykem jako pilník a povahou vzteklou jako medvědice s bolavým zubem. Bryne by čekal, že každou povýšeneckou uchvatitelku roztrhá na kusy holýma rukama. Utišení bylo stejné jako zkrocení u muže, ale mnohem vzácnější. Zvláště u amyrlin. Věž připouštěla, že pouze dvě amyrlin za tři tisíce let skončily stejně, i když nejspíš další dva tucty Aes Sedai zapřela. Avšak poprava navrch k utišení vypadala nadbytečná. Povídalo se, že ženy nepřežívaly utišení o nic lépe než muži zkrocení.

Ze všeho čišely potíže. Každý věděl, že Bílá věž má spojence, na provázcích že má přivázané trůny a mocné pány a paní. Když byla nová amyrlin povýšena tímto způsobem, někteří se určitě pokusí zjistit, jestli je Aes Sedai pořád sledují tak pozorně. A jakmile ten chlapík v Tearu udusí všechnu opozici – ne že by jí tam bylo moc, jestli opravdu dobyl Kámen – vytáhne buď proti Illianu, nebo Cairhienu. Otázkou však bylo, jak rychle se dokáže pohnout? Budou se síly sbírat proti němu, nebo pro něj? Musel být skutečným Drakem Znovuzrozeným, avšak rody půjdou jak za ním, tak proti němu, a prostý lid také. A jestli ještě kvůli Věži vypuknou nějaké žabomyší války –

„Starý blázne,“ zamumlal Bryne. Když si všiml, jak sebou Barim trhl, dodal: „Ty ne. Jiný starý blázen.“ Nic z toho už nebyla jeho záležitost. Musel se jenom rozhodnout, ke komu se připojí rod Bryneů, až nadejde čas. Ne že by na tom někomu záleželo, Bryneovi nebyli nikdy mocný rod, ani zvlášť velký.

„Ehm, můj pane?“ Barim se ohlédl na muže čekající u svých koní. „Myslíš, že bys mě moh potřebovat, můj pane?“

Aniž se vůbec zeptal kde nebo proč. Nebyl sám, koho prostý život na venkově nudil. „Dožeň nás, až si dáš do pořádku výstroj. Zatím zamíříme na jih po Čtverkrálské silnici.“ Barim zasalutoval a vrhl se pryč, táhna koně za sebou.

Bryne nasedl a jen mlčky mávl rukou dopředu a muži se za ním seřadili do dvojstupu, když zamířil dubovou alejí ze zámku. Bryne hodlal získat pár odpovědí. I kdyby měl tuhle Maru chytit za krk a zatřást s ní, on ty odpovědi dostane.

Vznešená paní Alteima se uvolnila, když se křídla brány andorského královského paláce rozevřela a její kočár vjel dovnitř. Nebyla si jista, zda se brána otevře. Rozhodně trvalo dost dlouho, než dovnitř zanesli zprávu, a ještě déle, než dostala odpověď. Její komorná, hubená dívka, kterou přijala tady v Caemlynu, kulila oči a málem na sedadle naproti ní nadskakovala vzrušením z toho, že opravdu vjíždějí do paláce.

Alteima s třesknutím otevřela krajkový vějíř a snažila se ochladit. Do poledne bylo stále daleko a vedro ještě zesílí. A to vždycky považovala Andor za chladný. Naposledy si spěšně znovu přeříkala, co hodlá vykládat. Byla to hezká žena – věděla přesně, jak hezká – s velkýma hnědýma očima, díky nimž ji někteří lidé mylně považovali za nevinnou, dokonce neškodnou osůbku. Alteima věděla, že není ani jedno, ale docela se jí hodilo, když tomu ostatní věřili. Zvláště tady a teď. Tento kočár ji stál téměř celý zbytek zlata, které se jí podařilo vzít s sebou, když prchala z Tearu. Jestli se měla znovu uvést, potřebovala mocné přátele, a v Andoru nebyl nikdo mocnější než žena, kterou sem přišla navštívit.

Kočár se zastavil u fontány na arkádami lemovaném nádvoří a sloužící v červenobílé livreji jí chvátal otevřít dvířka. Alteima se na nádvoří či na sloužícího skoro nepodívala. Cele se soustředila na schůzku, která ji čekala. Černé vlasy jí zpod těsně padnoucího, perličkami pošitého čepečku spadaly na záda, a další perly lemovaly maličké záhyby hedvábného roucha s vysokým límečkem, barvy mořské zeleně. Jednou se již s Morgasou setkala, kratičce, před pěti lety při státní návštěvě. Morgasa byla žena, z níž vyzařovala moc, byla odtažitá a důstojná, jak jen mohl člověk od královny očekávat, a také upjatá, tím andorským způsobem. Což znamenalo formální. Po městě kolovaly řeči, že má milence – zřejmě to nebyl všeobecně oblíbený muž – což se rozhodně tolik nehodilo. Ale z toho, nač se Alteima pamatovala, by měla obřadnost roucha – a vysoký límeček – Morgasu potěšit.

Jakmile stála Alteima střevíčky pevně na dlažebních kamenech, seskočila dolů komorná Cara a začala jí upravovat záhyby na šatech. Až Alteima prudce zavřela vějíř a pleskla ji přes zápěstí. Nádvoří se pro tohle vůbec nehodilo. Cara, takové hloupé jméno, uskočila, s raněným pohledem si tiskla zápěstí a do očí jí vhrkly slzy.

Alteima podrážděně stiskla rty. To děvče ani nevědělo, jak přijmout mírné napomenutí. Klamala sama sebe, to děvče prostě bude muset vyměnit. Byla příliš zřejmě necvičená. Ale urozená dáma potřebovala komornou, zvlášť když se chtěla odlišit od davu ostatních uprchlíků v Andoru. Viděla muže i ženy dřít se na slunci, dokonce žebrat v ulicích, a na sobě měli ještě zbytky cairhienského vznešeného šatu. Měla dojem, že jednoho či dva dokonce poznala. Třeba by mohla do služby přijmout někoho z nich. Kdo by mohl znát povinnosti komorné urozené dámy lépe než urozená dáma? Když už tyto ženy musely pracovat vlastníma rukama, měly by po takové možnosti skočit. Mohlo by být dokonce zábavné, mít bývalou „přítelkyni“ za komornou. Pro dnešek ale už bylo příliš pozdě. A necvičená komorná, místní dívka, prozrazovala trochu příliš jasně, že Alteima je na dně s penězi, sama jen krůček od těch žebraček.

Nasadila výraz ustarané laskavosti. „Ublížila jsem ti, Caro?“ zeptala se sladce. „Zůstaň tady u kočáru a pofoukej si to zápěstí. Někdo ti určitě přinese studenou vodu na napití.“ Přihlouplá vděčnost na dívčině tváři byla ohromující.

Muži v livrejích, velmi dobře vycvičení, stáli a hleděli do prázdna. Přesto se zpráva o Alteimině laskavosti rozšíří, pokud vznešená paní něco věděla o služebnictvu.

Objevil se před ní vysoký mladý muž v červeném kabátci s bílým límcem a vyleštěném kyrysu královniny gardy a s rukou na jílci meče se jí uklonil. „Jsem gardový poručík Tallanvor, vznešená paní. Půjdeš-li se mnou, doprovodím tě ke královně Morgase.“ Nabídl jí rámě, jež Alteima přijala, ale jinak si ho skoro neuvědomovala. Vojáci ji nezajímali, pokud to nebyli generálové a šlechtici.

Jak ji prováděl širokými chodbami zdánlivě plnými spěchajících mužů a žen v livrejích – dávali si samozřejmě pozor, aby jí nevstoupili do cesty – Alteima nenápadně zkoumala jemné nástěnné koberce, slonovinou vykládané truhlice a skříně, mísy a vázy z tepaného zlata či stříbra nebo tenkého porcelánu Mořského národa. Královský palác nestavěl na odiv tolik bohatství jako Tearský Kámen, ale Andor byl pořád bohatá země, možná dokonce tak bohatá jako Tear. Nějaký starší urozený pán by se hodil, urozený pán, jehož by ještě mladá žena, snad maličko bez ducha a nejistá, snadno zpracovala. Urozený pán s rozlehlým panstvím. To by bylo pro začátek, než si najde něco přesně tam, kudy v Andoru procházejí provázky moci. Pár slov, která před lety vyměnila s Morgasou, nebyla právě nejlepší úvod, ale ona měla to, co mocná královna musí chtít a potřebovat. Informace.

Konečně ji Tallanvor uvedl do velké komnaty s vysokým stropem pomalovaným ptáčky, obláčky i modrou oblohou, kde před krbem z leštěného bílého mramoru stála zdobně vyřezávaná a pozlacená křesílka. Kousek Alteiminy mysli si s pobavením všiml, že široký rudozlatý vázaný koberec je tairenská práce. Mladý muž poklekl. „Má královno,“ ohlásil náhle drsným hlasem, „jak jsi nařídila, přivádím ti vznešenou paní Alteimu z Tearu.“

Morgasa ho pokynem ruky propustila. „Vítej, Alteimo. Ráda tě zase vidím. Posaď se a promluvíme si.“

Alteima se vzmohla na pukrle a zamumlala poděkování, než usedla. V nitru se užírala závistí. Pamatovala si na Morgasu jako na krásnou ženu, ale zlatovlasá skutečnost jí prozradila, jak ta vzpomínka vybledla. Morgasa byla růže v plném květu, snadno zastínila každou květinu okolo. Alteima mladému vojákovi rozhodně nekladla za vinu, že cestou ven klopýtal. Byla zrovna ráda, že odešel, takže nebude cítit, jak si je dvě prohlíží a srovnává.

Ale byly tu i změny. Dost velké změny. Morgasa, z milosti Světla královna Andoru, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Trakandů, tak odtažitá, důstojná a upjatá, teď na sobě měla měňavé bílé hedvábí, které odhalovalo tolik z jejího poprsí, že by se za to šenkýřka v Maule styděla. Roucho jí lnulo k bokům a stehnům tak těsně, že by to padlo tarabonské tanečnici. Ty klepy byly očividně pravdivé. Morgasa měla milence. A to, že se tolik změnila, bylo jasným důkazem, že se toho Gaebrila snaží potěšit, ne přimět jeho, aby potěšil ji. Z Morgasy stále vyzařovala moc a její přítomnost stále vyplňovala místnost, ale ty šaty obojí nějak umenšily.

Alteima byla dvojnásob ráda, že má vysoký límeček. Žena tolik zotročená nějakým mužem by mohla vybuchnout žárlivým vztekem při nejmenší provokaci, nebo i bez ní. Jestli se Alteima setká s Gaebrilem, zachová se k němu s tou největší možnou lhostejností, jak jen zdvořilost dovoluje. Dokonce i kdyby na ni jen padlo podezření, že myslí na to, jak Morgase přetáhnout milence, mohlo by ji dostat do rukou mistra ostrého meče, místo bohatého manžela s chatrným zdravím. Ona sama by udělala to samé.

Žena v červené a bílé livreji přinesla víno, vynikající murandské, a nalila ho do křišťálových číší, do nichž byl hluboko vyryt kráčející andorský lev. Když si Morgasa brala číši, Alteima si všimla jejího prstenu, zlatého hada požírajícího vlastní ocas. Prsten s Velkým hadem nosily některé ženy, které se cvičily v Bílé věži, jako i Morgasa, aniž by se samy staly plnoprávnými Aes Sedai. Byla to tisíciletá tradice, že se královny Andoru cvičily ve Věži. Ale každý měl na rtech povídačky, že se Morgasa s Tar Valonem rozešla, a kdyby chtěla, mohla by královna snadno vznítit pocity namířené proti Aes Sedai. Proč tedy pořád nosí ten prsten? Alteima si bude dávat pozor na jazyk, dokud nebude znát odpověď.

Žena v livreji odešla na druhý konec sálu, sice z doslechu, ale zůstala dost blízko, aby viděla, až bude potřeba víno dolít.

Morgasa se napila a řekla: „Je to dávno, co jsme se setkaly. Má se tvůj manžel dobře? Je tu v Caemlynu s tebou?“

Alteima rychle pozměnila plány. Nemyslela si, že Morgasa vůbec ví, že má nějakého manžela, ale vznešené paní to vždycky myslelo rychle. „Tedosian se měl dobře, když jsem ho viděla posledně.“ Světlo dej, ať umře brzy. Stejně ale mohla pokračovat. „Byl v jistém podezření, že sloužil tomu Randu al‘Thorovi, a to je nebezpečná propast, chceš-li stát zároveň na obou stranách. No, ten Rand al’Thor už nechal pověsit i pány, jako by to byli obyčejní zločinci."

„Rand al’Thor,“ přemítala tiše Morgasa. „Jednou jsem se s ním setkala. Nevypadal jako někdo, kdo se prohlásí za Draka Znovuzrozeného. Byl to vyděšený ovčáček, který se snažil nedávat najevo strach. Ale když se tak nad tím zamyslím, vypadal, že hledá nějakou – cestu ven.“ Obrátila pohled modrých očí dovnitř. „Elaida mě před ním varovala.“ Zřejmě si neuvědomila, že poslední slova pronesla nahlas.

„Elaida byla tehdy tvoje rádkyně?“ zeptala se opatrně Alteima. Věděla, že tomu tak bylo, a díky tomu bylo ještě těžší uvěřit řečem o rozkolu. Musela se dozvědět, jestli to je pravda. „Vyměnila jsi ji, když je teď amyrlin?“

Morgasa náhle prudce zaostřila pohled. „To tedy ne!“ Vzápětí jí hlas zase změkl. „Moje dcera, Elain, se cvičí ve Věži. Už byla povýšena mezi přijaté.“

Alteima zamávala vějířem a doufala, že jí na čele nevyrazil pot. Jestli Morgasa sama pořádně nevěděla, co ke Věži cítí, neexistovala pro Alteimu bezpečná půda. Její plány se třepotaly na pokraji srázu.

Potom je Morgasa zachránila, i Alteimu samu. „Říkáš, že tvůj manžel měl ohledně Randa al’Thora dvojaké úmysly. A ty?“

Alteima si málem oddechla úlevou. Morgasa se možná s tímhle Gaebrilem chovala jako nevychovaná holka ze statku, ale pořád měla zdravý rozum, když došlo na moc a možné ohrožení říše. „V Kameni jsem ho, samozřejmě, pozorně sledovala.“ To by mělo zasít semínko, pokud je vůbec bylo třeba sázet. „Může usměrňovat, a muže, který může usměrňovat, je vždycky třeba se bát. A přesto je to Drak Znovuzrozený. O tom není pochyb. Kámen padl, a když k tomu došlo, on třímal v ruce Callandor. Proroctví... Bojím se, že musím nechat rozhodnutí ohledně toho, jak naložit s Drakem Znovuzrozeným, na těch, kteří jsou moudřejší než já. Vím jen, že se bojím zůstat tam, kde vládne on. Dokonce ani vznešená paní Tearu se nemůže odvahou rovnat královně Andoru.“

Zlatovlasá žena se na ni zchytrale podívala, až se Alteima polekala, že to lichocení přehnala. Někteří lidé to neměli rádi tak otevřené. Ale Morgasa se jen opřela v křesle a upila vína. „Pověz mi o něm, o tom muži, který nás má zachránit a přitom nás zničit.“

Úspěch. Nebo aspoň jeho začátek. „Je to nebezpečný muž mimo jakoukoliv pochybnost, a v jediné síle je mocný. Lev taky vypadá líný, ospalý, dokud náhle nezaútočí. Potom je rychlý a silný. Rand al’Thor vypadá nevinně, ne však líně, a naivně, ne ospale, ale když zaútočí... Nemá vůbec žádnou úctu k osobě či postavení. Nepřeháněla jsem, když jsem říkala, že nechal pověsit i vznešené pány. Je to strůjce anarchie. V Tearu za jeho nových zákonů může být před soudce povolán dokonce i vznešený pán nebo paní, aby zaplatili pokutu i něco horšího, když je obviní třebas i poslední rolník nebo rybář. On...“

Držela se přísně pravdy tak, jak ji viděla ona. Když to bylo nutné, dokázala mluvit pravdu stejně rychle jako lež. Morgasa upíjela víno a poslouchala. Alteima si mohla myslet, že se jenom tak nedbale povaluje, až na to, že v jejích očích bylo jasně vidět, že pozorně vnímá každé slovo a ukládá si je do paměti. „Musíš pochopit,“ dokončila Alteima, „že jsem se jenom dotkla povrchu. Rand al’Thor a to, co napáchal v Tearu, je námět na celé hodiny.“

„Dostaneš je,“ prohlásila Morgasa a Alteima se v duchu usmála. Úspěch. „Je pravda,“ pokračovala královna, „že s sebou do Kamene přivedl Aiely?“

„Oh, ano. Veliké divochy s tvářemi polovinu času zakrytými, a dokonce i jejich ženy jsou připraveny tě zabít, stejně jako se na tebe podívat. Chodili za ním jako nějací pejsci, každého terorizovali a z Kamene sebrali, co se jim zalíbilo.“

„Myslela jsem, že to je jenom divoká povídačka,“ uvažovala Morgasa nahlas. „Za poslední rok se povídalo ledacos, ale z Pustiny nevyšli dobře dvacet let, ne od aielské války. Svět rozhodně nepotřebuje, aby na nás tenhle Rand al’Thor znovu přivedl Aiely.“ Znovu zaostřila zrak. „Říkala jsi, ‚chodili'. Oni odešli?“

Alteima kývla. „Těsně předtím, než jsem opustila Tear. A on odešel s nimi.“

„S nimi!“ vykřikla Morgasa. „Bála jsem se, že bude v Cairhienu, právě –“

„Ty máš hosta, Morgaso? Měli mi to říci, abych ji mohl přivítat.“

Do místnosti vstoupil velký muž, vysoký, ve zlatě vyšívaném kabátci z červeného hedvábí, který mu padl i přes široká ramena a klenutý hrudník. Alteima nepotřebovala vidět Morgasin rozzářený výraz, aby poznala urozeného pána Gaebrila. Sebejistota, s níž přerušil královnu, to udělala sama. Muž zvedl prst a služebná udělala pukrle a pak rychle odešla. Gaebril také nepožádal Morgasu o dovolení, zda smí z její přítomnosti služku propustit. Byl tmavý a hezký, neuvěřitelně hezký, s bílými křídly na spáncích.

Alteima pečlivě nasadila samozřejmý výraz a právě tak přívětivý úsměv, jenž se hodil pro postaršího strýčka, který nemá ani moc, ani peníze, ani vliv. Možná byl ohromný, ale i kdyby nepatřil k Morgase, nebyl to muž, s nímž by se pokoušela manipulovat, pokud by nezbytně nemusela. Aura moci, která se vznášela kolem něj, byla snad ještě silnější než ta kolem Morgasy.

Gaebril se zastavil u královny a velmi důvěrným způsobem jí položil ruku na obnažené rameno. Ta mu na ni málem položila tvář, ale on upřel oči na Alteimu. Vznešená paní byla zvyklá, že se na ni muži dívají, ale pod jeho pohledem znepokojeně poposedla. Byly příliš pronikavé, moc toho viděly.

„Ty jsi přišla z Tearu?“ Z jeho hlubokého hlasu ji zamrazilo, na kůži, dokonce i v kostech, jako by ji ponořil do ledové vody, ale zvláštní bylo, že se její chvilková nervozita rozplynula.

Odpověděla však Morgasa. Alteima nějak nemohla najít slova, když se na ni Gaebril takhle díval. „Toto je vznešená paní Alteima, Gaebrile. – Vyprávěla mi vše o tom Draku Znovuzrozeném. Byla v Tearském Kameni, když padl. Gaebrile, opravdu tam byli Aielové –“ Stisk jeho ruky ji umlčel. Morgase se tváří mihl podrážděný výraz, ale hned zmizel a nahradil ho zářivý úsměv.

Gaebril stále upíral oči na Alteimu a ji z toho znovu zamrazilo, až z toho tentokrát hlasitě zalapala po dechu. „Tolik mluvení tě muselo unavit, Morgaso,“ řekl, aniž se na královnu podíval. „Děláš toho tolik. Jdi do své ložnice a vyspi se. Jdi hned. Probudím tě, až si dost odpočineš.“

Morgasa okamžitě vstala a stále se na něj oddaně usmívala. Oči jako by měla lehce skelné. „Ano, jsem unavená. Půjdu si teď lehnout, Gaebrile.“

Vyplula z místnosti a na Alteimu se ani nepodívala, ta však stejně věnovala veškerou svou pozornost Gaebrilovi. Srdce jí začalo bušit rychleji a zrychlil se jí i dech. Byl to rozhodně ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Nejúžasnější, nejsilnější, nejmocnější. – Hlavou se jí hrnuly poklony jako povodeň.

Gaebril Morgasině odchodu nevěnoval o nic větší pozornost než Alteima. Usadil se do křesla, které uvolnila královna, opřel se a natáhl před sebe nohy v holínkách. „Pověz mi, proč jsi vlastně přišla do Caemlynu, Alteimo.“ Znovu jí tělem projel mráz. „Naprostou pravdu, ale zkrať to. Podrobnosti mi můžeš povykládat později, jestli je budu chtít znát.“

Alteima vůbec nezaváhala. „Pokusila jsem se otrávit manžela a musela jsem utéct, než mohl Tedosian a ta běhna Estanda zabít mě, nebo něco horšího. Rand al’Thor je to chtěl nechat udělat jako odstrašující příklad.“ Když to říkala, přikrčila se. Ne proto, že to byla pravda, kterou pečlivě ukrývala, jako proto, že ho nejvíc ze všeho na světě chtěla potěšit, a bála se, že ji pošle pryč. Ale on chtěl pravdu. „Caemlyn jsem si vybrala, protože nesnáším Illian, a myslela jsem si, že Andor bude o trochu lepší, když je Cairhien skoro v troskách. V Caemlynu si můžu najít zámožného manžela nebo někoho, kdo mi bude dělat ochránce, když to bude potřeba, a použije svou moc k –“

Mávnutím ruky ji zarazil a zasmál se. „Zvrácená kočička, i když hezká. Možná dost hezká, abych si tě nechal, i když máš vyceněné zoubky a vytasené drápky.“ Náhle se zatvářil napjatě. „Pověz mi, co víš o Randu al’Thorovi, a zvláště o jeho přátelích, pokud nějaké má, o jeho společnících, o jeho spojencích.“

Pověděla mu to, mluvila, až jí vyschlo v ústech i v hrdle a začala chraptět a chrčet. Číši zvedla teprve, když jí řekl, aby se napila, a ona pak shltala víno a mluvila dál. Mohla ho potěšit. Mohla ho potěšit víc, než si Morgasa myslela.

Komorné pracující v Morgasině ložnici se začaly spěšně klanět, jak je překvapilo, že vidí královnu takhle dopoledne. Morgasa je pokynem ruky propustila z komnaty a stále v šatech si vlezla do postele. Chvíli tam jen tak ležela a civěla na pozlacené řezby na sloupcích u postele. Tady nebyli žádní lvi Andoru, ale růže. Kvůli Růžové koruně Andoru, ale růže se k ní stejně hodily víc než lvi.

Přestaň být umíněná, hubovala se, a pak ji napadlo proč. Řekla Gaebrilovi, že je unavená, a... Nebo to řekl on jí? Nemožné. Ona je královna Andoru a žádný muž jí neříká, co má dělat. Gareth. Proč si jenom vzpomněla na Garetha Brynea? Ten jí rozhodně nikdy neříkal, co má dělat. Hlavní kapitán královniny gardy poslouchal královnu, ne obráceně. Ale byl umíněný, schopný zapřít se, dokud nepřešla na jeho stranu. Proč na něj myslím? Přála bych si, aby tu byl. To je směšné. Poslala ho pryč, protože se jí postavil. Kvůli čemu, to už si příliš jasně nepamatovala, ale nebylo to důležité. On se jí postavil. Na city, které k němu chovala, si vzpomínala jen matně, jako by byl pryč celé roky. Přece to nemohlo být tak dlouho? Přestaň být umíněná!

Oči se jí zavřely a ona okamžitě usnula spánkem zneklidňovaným nepokojnými sny o tom, že utíká před něčím, co nevidí.