Oheň z nebes

3 Bledé stíny

Rand popadl saidín a usměrnil, spletl vlákna vzduchu takovým způsobem, že Nataela zvedl rovnou z polštářů. Pozlacená harfa se svalila na tmavočervené dlaždičky a muže to přitisklo ke stěně tak, že se od krku po kotníky nemohl hnout a špičky měl půl sáhu nad zemí. „Varoval jsem tě! Nikdy neusměrňuj, když je u toho někdo jiný. Nikdy!“

Natael tím svým zvláštním způsobem naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil na Randa podívat koutkem oka, nebo se dívat tak, aby to nebylo znát. „Kdyby to zahlídla, myslela by si, že to jseš ty.“ Rozhodně to neznělo jako omluva, nebyly v tom rozpaky, ale ani výzva. Zřejmě si myslel, že předkládá rozumné vysvětlení. „Kromě toho jsi vypadal, že máš žízeň. Dvorní bard by měl pečovat o potřeby svýho pána.“ To byl jeden z těch malých klamů, kterými se obklopil. Byl-li Rand pán Drak, tak on musel být dvorní bard, ne jenom prostý kejklíř.

Rand se cítil znechucený sám sebou stejně, jako se hněval na druhého muže. Rozpletl tkanivo a nechal Nataela spadnout. Zacházet s ním hrubě bylo jako prát se s desetiletým klukem. Nemohl sice vidět štít, který druhému muži bránil dosáhnout na saidín – byla to ženská práce – ale věděl, že tam je. Pohnout s číší byl asi současný rozsah Nataelových schopností. Naštěstí byl štít skryt i před očima žen. Natael tomu říkal „převrácení", ale zřejmě to nedokázal blíž vysvětlit. „A kdyby si všimla, jak se tvářím, a pojala podezření? Byl jsem tou sklínkou stejně překvapený, jako kdyby ke mně přiletěla sama od sebe!“ Vrazil si zase fajfku do pusy a začal zuřivě bafat.

„Stejně by nic nevytušila.“ Druhý muž se zase usadil do polštářů, zvedl harfu a zadrnkal melodii, která zněla vskutku děsivě. „Jak by to mohlo někoho napadnout? Já tý situaci ani sám pořádně nevěřím.“ Pokud se v jeho hlase ozval byť jen náznak trpkosti, Rand ho nerozeznal.

Nebyl si zcela jist, že tomu věří sám, i když na tom dost tvrdě zapracoval. Muž před ním, Jasin Natael, měl jiné jméno. Asmodean.

Asmodean, nedbale drnkající na harfu, nevypadal jako jeden ze strašlivých Zaprodanců. Byl poměrně hezký. Rand tušil, že je pro ženy přitažlivý. Bylo opravdu zvláštní, že zlo často nemívalo žádné vnější známky. Jenže kejklíř byl jedním ze Zaprodanců, a jelikož se ho Rand snažil udržet naživu, skryl tuto skutečnost před Moirain i všemi ostatními. Potřeboval totiž učitele.

Jestli to, co platilo pro ženy, které Aes Sedai nazývaly divoženkami, platilo i pro muže, tak měl naději jen jedna ku třem, že přežije pokus naučit se zvládat jedinou sílu sám. Pokud by už nebral v úvahu šílenství. Jeho učitelem musel být muž. Moirain i jiné ženy mu dost často vykládaly, že pták nemůže naučit rybu létat, ani ryba ptáka plavat. Navíc jeho učitel musel být někdo zkušený, někdo, kdo už věděl všechno, co se potřeboval naučit. Když Aes Sedai zkrotily každého muže, který mohl usměrňovat, jakmile ho našly – a s každým rokem se takových mužů objevovalo stále méně – nezůstávalo mnoho možností. Muž, který by prostě zjistil, že může usměrňovat, by nevěděl o nic víc než Rand. Falešný Drak, který by mohl usměrňovat – kdyby Rand dokázal najít nějakého, kterého už Aes Sedai nechytily a nezkrotily – by se asi těžko vzdal vlastních snů o moci pro jiného, který by tvrdil, že je Drak Znovuzrozený. Co zůstalo, co k sobě Rand přilákal, byl jeden ze Zaprodanců.

Asmodean vybrnkával náhodné akordy a Rand se zatím usadil na polštáři proti němu. Bylo dobré nezapomínat, že ten muž se nezměnil, ne uvnitř, od toho dne před dávnými dobami, kdy odevzdal svou duši Stínu. To, co dělal teď, dělal pod nátlakem. Nepřešel ke Světlu. „Napadlo tě někdy vrátit se zpátky, Nataeli?“ Vždy si dával pozor na jméno. Stačilo vydechnout „Asmodean", a Moirain by si byla jista, že Rand přešel ke Stínu. Moirain a možná i další. Ani on, ani Asmodean by to nemuseli přežít.

Muži ztuhly ruce na strunách a obličej měl zachmuřený. „Vrátit se? Demandred, Rahvin, kterejkoliv z nich by mě teď na potkání zabil. Kdybych měl štěstí. Možná až na Lanfear, a jistě pochopíš, že to s ní nechci zkoušet. Semirhage by dokázala donutit balvan prosit o slitování a ještě jí poděkovat za smrt. A co se týče Velikého pána –“

„Temného,“ opravil ho Rand dost ostře přes troubel. Veliký pán Temnoty bylo jméno, které temní druzi používali pro Temného. Temní druzi a Zaprodanci.

Asmodean se kratičce uklonil na znamení, že se podvoluje. „Až se Temný osvobodí...“ Byla-li jeho tvář předtím bezvýrazná, nyní byla zachmuřená o to víc. „Stačí říct, že bych radši našel Semirhage a vydal se jí na milost a nemilost, než bych čelil – Temného trestu za zradu.“

„Tak to je dobře, že tu jsi, abys mě učil.“

Z harfy se vyřinula žalostná melodie hovořící o ztrátě a slzách. ,„Pochod smrti',“ mluvil Asmodean do hudby, „poslední věta Cyklu velkých vášní, kterou tři sta let před válkou síly složil –“

Rand ho přerušil. „Neučíš mě dobře."

„Tak dobře, jak se dá za daných okolností čekat. Teď dokážeš zachytit saidin, kdykoliv se ti zachce, a poznat jedno vlákno od druhého. Umíš se zaštítit a síla dělá to, co chceš ty.“ Přestal hrát a zamračil se, aniž se však podíval na Randa. „Myslíš, že Lanfear chtěla, abych tě naučil všemu? Kdyby chtěla tohle, byla by zůstala nablízku, aby nás mohla propojit. Chce tě živýho, Luisi Therine, ale zároveň hodlá zůstat silnější než ty.“

„Neříkej mi tak!“ štěkl Rand, ale Asmodean ho zřejmě neslyšel.

„Jestli jste si tohle naplánovali – chytit mě do pasti –“ Rand od Asmodeana vycítil vlnu síly, jako by Zaprodanec zkoušel štít, který kolem něj Lanfear spletla. Ženy, které mohly usměrňovat, vídaly kolem každé ženy, která objala saidar, záři a jasně usměrňování cítily, ale on kolem Asmodeana nikdy nic neviděl a cítil jen málo. „Jestli jste to upekli spolu, tak jsi dovolil, aby tě převezla ve víc věcech. Říkal jsem ti, že nejsem moc dobrej učitel, zvlášť bez toho spojení. Naplánovali jste to společně, že jo?“ Teď se na Randa podíval, sice úkosem, ale přesto naléhavě. „Kolik si toho pamatuješ? Totiž z toho, jak jsi byl Luis Therin. Ona tvrdila, že si nevzpomínáš vůbec na nic, avšak ona by klidně zalhala samotnýmu Vel – Temnému.“

„Tentokrát mluvila pravdu.“ Rand se pohodlně usadil mezi polštáři a usměrnil si k sobě jednu ze stříbrných číší, kterých se kmenoví náčelníci ani nedotkli. Dokonce i ten kratičký dotek saidínu byl radostný – a nechutný. A bylo těžké se jej vzdát. Nechtěl se bavit o Luisi Therinovi. Unavovalo ho, jak si lidé pořád mysleli, že je Luis Therin. Hlavička fajfky začínala sálat, jak prudce bafal, takže si vyndal fajfku z úst a zamával jí. „Jestli spojení s tebou pomůže, abys mě mohl líp učit, tak proč se nespojíme?“

Asmodean se na něj podíval, jako by se ho byl Rand zeptal, proč nejedí kameny, a pak zavrtěl hlavou. „Pořád zapomínám, kolik toho nevíš. My dva se spojit nemůžeme. Leda by nás propojila žena. Asi bys moh požádat Moirain nebo tu malou Egwain. Jedna z nich by měla být schopná na ten způsob přijít. Teda pokud ti nebude vadit, že zjistí, kdo jsem.“

„Nelži mi, Nataeli,“ zavrčel Rand. Dávno předtím, než se sešel s Nataelem, Rand zjistil, že usměrňování muže a ženy se liší stejně, jako se muži lišili od žen, ale jen málo z toho, co mu kejklíř říkal, bral za bernou minci. „Slyšel jsem, jak Egwain a ostatní mluví o tom, že Aes Sedai spojují své síly. Jestli to dokážou ony, tak proč ne ty a já?“

„Protože nemůžem.“ Asmodeanovi se do hlasu vloudilo jakési podráždění. „Jestli chceš vědět proč, zeptej se nějakýho filozofa. Proč neumí pes lítat? Třeba je to velký plán vzoru, aby se vyrovnalo to, že jsou muži silnější. My se bez nich spojit nemůžeme, ale ony bez nás ano. Teda až do počtu třinácti, což je jen malá útěcha. Pak už potřebují muže, když chtějí zvětšit kroužek.“

Rand si byl jist, že tentokrát ho přichytil při lži. Moirain říkala, že ve věku pověstí byli muži a ženy stejně silní, a ona nemohla lhát. Řekl tedy něco v tom smyslu a dodal: „Pět sil si je rovno.“

„Země, oheň, vzduch, voda a duch.“ Natael při každém slově zahrál akord. „Jsou si rovný, to je pravda, a je taky pravda, že co muž dokáže s jednou z nich, dokáže žena taky. Přinejmenším jistým způsobem. Ale to nemá nic společnýho s tím, že jsou muži silnější. To, čemu Moirain věří, že je pravda, říká jako pravdu, ať už to pravda je nebo ne. Jedna z tisíce slabostí jsou ty hloupý přísahy.“ Chvíli hrál něco, co opravdu znělo dost hloupě. „Některý ženy mají silnější ruce než některý chlapi, ale všeobecně platí, že je to obráceně. To stejný platí pro jedinou sílu a asi ve stejným poměru.“

Rand pomalu kývl. Dávalo to jistý smysl. Elain a Egwain byly považovány za jedny z nejsilnějších žen, které se dobře za tisíc i víc let cvičily ve Věži, ale on sám se s nimi jednou popasoval, a Elain později přiznala, že se cítila jako kotě, které chytil mastif.

Asmodean ale ještě neskončil. „Když se dvě ženy spojí, nezdvojnásobí tím svou sílu – spojení není jen prostý přidání dvou sil k sobě – ale když jsou dost silný, můžou se vyrovnat muži. A když se jich spojí třináct, tak se musíš mít pěkně napozoru. Třináct nejslabších žen, který skoro neumí usměrňovat, dokážou přemoct většinu mužů, když jsou spojený. Třináct nejslabších žen ve Věži by dokázalo přemoct i tebe a každýho muže, a ani by se u toho nezadýchaly. V Arad Domanu jsem narazil na jedno rčení: ‚Čím víc ženských je pohromadě, tím tišeji moudrej muž našlapuje.‘ Nebylo by od věci si tohle pamatovat.“

Rand se zachvěl a vzpomněl si na dobu, kdy byl mezi mnohem víc než třinácti Aes Sedai. Jistě, většina z nich neměla ani tušení, kdo je. Kdyby ano... Kdyby se Egwain a Moirain spojily... Nechtěl věřit, že by Egwain zašla tak daleko na cestě směrem k Věži a pryč od jejich přátelství. Ať už dělá cokoliv, dělá to celým srdcem, a teď se stává Aes Sedai. Stejně jako Elain.

Ani polovina vína v číši tu myšlenku nedokázala spláchnout. „Co mi ještě můžeš říct o Zaprodancích?“ Tuhle otázku už určitě položil aspoň stokrát, ale pokaždé doufal, že získá nějaký další střípek. Mnohem lepší než myslet na to, jak se Moirain a Egwain spojují k...

„Už jsem ti řekl vše, co vím.“ Asmodean si těžce povzdechl. „I v tom nejlepším případě jsme byli dost těžko dobří přátelé. Myslíš, že si něco nechávám pro sebe? Nevím, kde jsou ostatní, jestli chceš vědět tohle. Až na Sammaela, a to, že si jako království zabral Illian, jsi věděl už předtím, než jsem ti to řekl. Graendal byla nějakou dobu v Arad Domanu, ale podle mě už nejspíš odešla. Má moc ráda svý pohodlí. Moghedien asi je nebo byla taky na západě, ale Pavoučici nikdo nenajde, pokud to ona nechce. Rahvin má za svýho mazlíčka nějakou královnu, ale můžem se jenom dohadovat, který zemi za něj vládne. A to je všechno, co vím, co by ti mohlo pomoct je najít.“

Rand to všechno už slyšel dřív. Měl dojem, že slyšel všechno, co mu byl Asmodean o Zaprodancích ochoten říci, už aspoň padesátkrát. Tolikrát, až mu to připadalo, že vždycky ví, co mu ten muž řekne. O něčem z toho si skoro přál, aby to nikdy nezjistil – například to, co Semirhage připadá zábavné – a něco vůbec nedávalo smysl. Demandred přešel ke Stínu, protože záviděl Luisi Therinu Telamonovi? Rand si neuměl představit, že by někomu záviděl natolik, aby kvůli tomu byl ochoten vůbec něco podnikat, a tohle už rozhodně ne. Asmodean tvrdil, že to byla představa nesmrtelnosti, nekonečné věky hudby, co svedlo jej. Tvrdil, že byl předtím význačným skladatelem. Nesmysl. A přesto v té hromadě často mrazivých informacích mohl ležet klíč k přežití Tarmon Gai’donu. Ať už řekl Moirain cokoliv, Rand velmi dobře věděl, že se jim bude muset postavit tam, pokud ne předtím. Vyprázdnil číši a položil ji na dlaždičky. Víno nemohlo spláchnout fakta.

Zachřestily korálky a Rand se ohlédl přes rameno na vstupující gai’šainy, v bílém rouchu a mlčící. Někteří začali sbírat jídlo a pití, které jemu a náčelníkům předtím připravili, a další, muž, přinesl na stůl velký stříbrný podnos. Na něm byly zakryté mísy, stříbrný pohár a dva velké kameninové džbány se zelenými pruhy. V jednom bude víno a v druhém voda. Jiná gai’šainka přinesla pozlacenou lampu, již zapálenou, a postavila ji vedle podnosu. Za okny začínala obloha dostávat žlutorudou barvu slunce západu. V té kratičké chvíli mezi rozpáleným dnem a mrazivou nocí byl vzduch opravdu příjemný.

Když gai’šainové odešli, Rand vstal, ale hned neodešel. „Jakou mám podle tebe naději, až přijde Poslední bitva, Nataeli?“

Asmodean, jenž si právě přitahoval červenomodře pruhovanou pokrývku k ramenům, zaváhal a s hlavou nakloněnou na stranu, jako to dělal vždycky, k němu vzhlédl. „Našels... něco... na náměstí ten den, kdy jsme se tu setkali.“

„Zapomeň na to,“ vyjel Rand drsně. Byly to dvě věci, ne jedna. „A stejně jsem to zničil.“ Měl dojem, že Asmodeanovi trochu poklesla ramena.

„Pak tě – Temný – pohltí zaživa. A co se mě týče, já si otevřu žíly v tý chvíli, kdy zjistím, že je volnej. Jestli budu mít šanci. Rychlá smrt je lepší než to, co by mě jinak čekalo.“ Odhodil stranou pokrývku, posadil se a ponuře se zahleděl do prázdna. „Určitě lepší než se zbláznit. Teď jsem k tomu stejně náchylnej jako ty. Tys zlomil pouta, co mě chránila.“ V jeho hlase ale nebyla žádná hořkost. Jenom beznaděj.

„Co když existuje jiný způsob, jak se proti té špíně chránit?“ chtěl vědět Rand. „Co kdyby se dala nějak odstranit? I pak by ses chtěl pořád zabít?“

Asmodean se zasmál jedovatým smíchem. „Stín mě vem, ty si snad pomalu začínáš myslet, že jseš zatracenej Stvořitel! Jsme mrtví. Oba dva. Mrtví! To jseš tak zaslepenej pýchou, že to nevidíš? Nebo jenom tak zabedněnej, ty beznadějnej ovčáku?“

Rand se odmítl nechat zatáhnout do hádky. „Tak proč to teda neskončíš hned?“ zeptal se napjatým hlasem. Nebyl jsem tak zaslepený, abych si nevšiml, co máte s Lanfear za lubem. Nebyl jsem tak zabedněný, abych ji neoklamal a tebe nechytil do léčky. „Jestli není žádná naděje ani šance, ani ten nejmenší ždibíček... tak proč jsi ještě naživu?“

Asmodean se na něj pořád nepodíval a mnul si nos. „Jednou jsem viděl chlápka, jak visí z útesu,“ vykládal pomalu. „Okraj se mu drolil pod rukama a jediné, co bylo dost blízko, aby se toho mohl zachytit, byl trs trávy, jen pár dlouhejch stébel s kořínkama, co se jen tak tak držely kamene. Jediná naděje na to, že se vyšplhá nahoru. Tak se jí chytil.“ Náhle se zasmál, ale veselí v tom nebylo žádné. „Musel vědět, že ji vytrhne.“

„Zachránils ho?“ zeptal se Rand, ale Asmodean neodpověděl.

Rand se zadíval ke dveřím a za ním se znovu ozval „Pochod smrti".

Korálky na šňůrách za ním zachřestily a pět Děv, čekajících v široké prázdné chodbě vyložené světle modrými dlaždicemi, se plavně zvedlo z podřepu. Až na jednu to všechno byly vysoké ženy, i když na Aielanky to žádná zvláštní výška nebyla. Jejich vůdkyni Adelin chyběla dobře dlaň, aby se mu mohla dívat rovnou do očí. Výjimku tvořila ohnivá zrzka jménem Enaila, která nebyla o nic vyšší než Egwain, a na svou malou výšku byla nesmírně citlivá. Jako kmenoví náčelníci, i tyto ženy měly oči modré, zelené nebo šedé, a vlasy, světle hnědé, žluté či rusé, měly až na cop na temeni zastřižené na ježka. Na opasku jim naproti dlouhému noži visel plný toulec a na zádech nosily v pouzdrech luky z rohoviny. Každá měla tři čtyři krátké oštěpy s dlouhým hrotem a kulatý, hovězinou potažený puklíř. Aielské ženy, které neprahly po krbu a dětech, měly své vlastní válečné společenstvo, Far Dareis Mai, Děvy oštěpu.

Rand je pozdravil lehkou úklonou a ony se na oplátku usmály. Nebyl to aielský zvyk, přinejmenším ne tak, jak se Rand učil klanět. „Vidím tě, Adelin,“ pozdravil. „Kde je Joinda? Měl jsem dojem, že tu s tebou předtím byla. Je nemocná?“

„Vidím tě, Rande al’Thore,“ pozdravila Adelin. Její hodně světlé vlasy vypadaly ještě světlejší, neboť lemovaly opálený obličej s bílou jizvou na tváři. „Jistým způsobem ano. Celý den mluvila sama se sebou a asi před hodinou šla položit svatební věneček k nohám Garanovi z Jhirad Goshienů.“ Několik dalších žen potřásalo hlavami. Svatba znamenala vzdát se oštěpu. „Zítra je jeho poslední den jako jejího gai’šaina. Joinda je ze Shaaradů od Černých skal,“ dodala významně. Bylo to významné. Svatba s mužem či ženou, jatou jako gai’šain, byla celkem běžná, ale zřídka tehdy, vedly-li spolu kmeny krevní mstu, dokonce i krevní mstu dočasně přerušenou.

„Tahle nemoc se šíří,“ připojila Enaila. Hlas měla obvykle stejně ohnivý jako vlasy. „Od chvíle, co jsme vstoupily do Rhuideanu, každý den uvije svatební věneček jedna nebo dvě Děvy.“

Rand kývl a snažil se, aby to vypadalo, že s nimi soucítí. Byla to jeho chyba. Kdyby jim to řekl, nevěděl, kolik by jich ještě riskovalo zůstat v jeho blízkosti. Nejspíš všechny, čest by je udržela, a ony se nebály o nic víc než kmenoví náčelníci. Aspoň že to byly jenom svatby. Dokonce i Děvy by považovaly svatbu za lepší než věci, které zažili někteří ostatní. Možná by to považovaly za lepší. „Za chvilku jsem připravený jít,“ oznámil jim.

„Budeme trpělivě čekat,“ řekla Adelin. Těžko to ale byla trpělivost. Jak tu tak stály, všechny vypadaly, že jsou připraveny se okamžitě pohnout.

Opravdu mu trvalo jenom chviličku, než udělal, co chtěl. Spletl vlákna ducha a ohně kolem místnosti a zavázal je, aby držela sama. Dovnitř i ven mohl vstoupit každý kromě muže, který uměl usměrňovat. Pro něj – nebo Asmodeana – by projít dveřmi bylo jako projít stěnou pevného ohně. Tohle tkanivo – a taky to, že odstíněný Asmodean je příliš slabý, aby si dokázal usměrnit cestu skrz – objevil náhodou. Nikdo by se nedivil ničemu, co dělá kejklíř, ale kdyby snad bylo někomu něco divného, tak se Jasin Natael prostě rozhodl spát co nejdál od Aielů, jak se mu to v Rhuideanu jen dařilo. To byla volba, s niž přinejmenším vozkové a stráže Hadnana Kadereho soucítili. A takhle Rand věděl, kde v noci ten muž přesně je. Děvy se ho na nic neptaly.

Rand se otočil. Děvy ho následovaly. Rozestoupily se a byly ostražité, jako by přímo tady očekávaly útok. Asmodean stále hrál tu pohřební píseň.

S rozpaženýma rukama chodil Mat Cauthon po bílém roubení vyschlé kašny a zpíval mužům, kteří ho ve slábnoucím světle pozorovali.

Vzduch byl po rozpáleném dni chladný a Mata napadlo, že si rozepne hezký kabátec ze zeleného hedvábí se zlatou výšivkou, ale z pití, kterému Aielové říkali oosquai, mu bzučelo v hlavě, jako by mu tam poletovaly obří mouchy, a myšlenky se mu nějak vytrácely. V zaprášené nádrži kašny stály tři ženské postavy z bílého kamene, šest sáhů vysoké a bez šatů. Každá měla zvednutou ruku a druhou držela na rameni nakloněný obrovský kamenný džbán, z něhož měla tryskat voda, ale jedné soše chyběla hlava a zdvižená ruka a další zbyla ze džbánu jen hromádka kamení.

„To je moc pěkná písnička vo smrti,“ křikl jeden vozka s těžkým lugardským přízvukem. Kadereho muži se drželi v těsném hloučku stranou od Aielů kolem kašny. Byli to všechno tvrdí muži s tvrdými tvářemi, ale každý si byl jist, že by mu kterýkoliv Aiel klidně podřízl hrdlo, kdyby se na něj jen špatně podíval. Nebyli daleko od pravdy. „Moje babička vykládala o Stínovým Jakovi,“ pokračoval Lugarďan s velkýma ušima. „Není správný takhle zpívat o smrti.“

Mat přiopile zauvažoval nad písničkou, kterou si vyzpěvoval, a zašklebil se. „Tanec se Stínovým Jakem“ nikdo neslyšel od pádu Aldesharu. Mat v hlavě stále slyšel tu vzdornou píseň, když zlatí lvi podnikli poslední, marný útok na vojsko Artuše Jestřábí křídlo, které je obklíčilo. Aspoň že ji neblekotal ve starém jazyce. Nebyl zdaleka tak mimo sebe, jak vypadal, ale těch pohárků oosquai bylo vážně příliš mnoho. Ta šťáva vypadala a chutnala jako hnědá voda, ale když se dostala do hlavy, bylo to jako kopnutí od muly. Moirain mě ještě přibalí k těm věcem do Věže, jestli si nebudu dávat pozor. Aspoň by mě tím dostala z Pustiny a pryč od Randa. Možná byl opilejší, než si myslel, když to považoval za dobrý obchod. Přešel na „Dráteníka v kuchyni".

Někteří z Kadereho mužů se připojili k písni a Mat zatím dotančil k místu, kde začal. Aielové však nezpívali. Aielští muži zpívali pouze bitevní nápěvy nebo žalozpěvy za zabité, a taktéž Děvy, i když ty si občas mezi sebou zanotovaly.

Dva Aielani dřepěli na roubení kašny, ale nezdálo se, že by oosquai, který vypili, na ně měl nějaký větší účinek, jenom oči měli trošku skelnaté. Mat by se byl rád dostal zpět tam, kde byly světlé oči vzácností. Když vyrůstal, tak viděl pouze hnědé či černé, světlé oči měl v celém kraji jenom Rand.

Na velkých dlažebních kamenech, tam, kde nestáli diváci, leželo pár kousků dřeva – červotoči prožrané opěrky a nohy křesel. Vedle roubení pak ležel prázdný hrnec z červené kameniny, další, v němž ještě bylo oosquai, a stříbrný pohár. Hra spočívala v tom, že se člověk napil a pak se pokusil nožem zasáhnout do vzduchu vyhozený předmět. Žádný z Kadereho mužů a jenom pár Aielů si s ním bylo ochotno zahrát kostky, ne když vyhrával tak často, a karty nehráli. Vrhání nožem mělo být jiné, zvláště když se přidalo oosquai. Mat nevyhrával tak často jako v kostkách, ale v nádržce pod ním leželo na půl tuctu zlatých pohárů a dvě misky spolu s náramky a náhrdelníky s rubíny, měsíčními kameny a safíry, a také hrst mincí. Vedle výhry Mat položil klobouk s plochým dýnkem a podivný oštěp s černým ratištěm. Pár z vyhraných věcí bylo dokonce aielského původu, protože Aielové mnohem spíš platili něčím, co pocházelo z lupu, než penězi.

Když Mat přestal zpívat, Corman, jeden ze dvou Aielů na roubení, k němu vzhlédl. Přes nos se mu táhla bílá jizva. „S nožem jsi skoro tak dobrý jako s kostkama, Matrime Cauthone. Neukončíme to? Světla ubývá.“

„Světla je spousta.“ Mat zašilhal na oblohu. Tady dole, v údolí Rhuideanu, již vše pokrývaly bledé stíny, ale obloha byla pořád ještě dost světlá. „V tomhle světle by to dokázala i moje babička. Já bych to zvládl se zavázanejma očima.“

Jenrik, druhý dřepící Aiel, se dost pozorně rozhlédl po divácích. „Jsou tu ženy?“ Byl stavěný jako medvěd a považoval se za chytráka. „Takhle muž mluví jedině tehdy, když chce udělat dojem na ženy.“ Děvy rozptýlené v davu se smály stejně jako ostatní, možná víc.

„Myslíš, že to nedokážu?“ zamumlal Mat a strhl si z krku tmavý šátek, který nosil, aby zakryl jizvu po tom, jak ho kdysi oběsili. „Jen křikni ‚teď', až hodíš, Cormane.“ Spěšně si uvázal šátek přes oči a z rukávu vytáhl jeden ze svých nožů. Jediný hlasitější zvuk byl dech přihlížejících. Že nejsem opilý? Nasávám víc než šumařův fakan. Ale přesto náhle ucítil své štěstí, cítil ten příval, jako tehdy, když věděl, co mu padne, dřív než se kostky zastavily. To mu asi trochu pročistilo hlavu. „Házej!“ zabručel klidně.

„Teď,“ křikl Corman a Mat švihl rukou dozadu a dopředu.

V panujícím tichu byl náraz oceli do dřeva stejně hlasitý, jako když cíl zarachotil o dláždění.

Když si stahoval šátek zpátky na krk, nikdo neřekl ani slovo. Na volném prostranství ležel kousek opěradla křesla, ne větší než jeho dlaň, a uprostřed pevně vězela Matova čepel. Corman se zřejmě snažil vylepšit si šance. No, Mat se vlastně nezmínil, jak velký ten cíl má být. Náhle si Mat uvědomil, že ani neurčil sázku.

Konečně jeden z Kadereho mužů vykřikl: „Tohle je Temnýho štěstí!“

„Štěstí je kůň, na kterým se dá jezdit jako na každým jiným,“ řekl Mat spíš pro sebe. Nezáleželo na tom, odkud to přišlo. Ne že by věděl, odkud se jeho štěstí bere, jen se na tomto koni snažil jet, jak nejlépe dovedl.

Přesto, jak tiše mluvil, Jenrik se na něj zamračil. „Cos to říkal, Matrime Cauthone?“

Mat otevřel ústa, aby to zopakoval, a pak je zase zavřel, jak se mu v hlavě náhle jasně vynořila ta slova. Sene sovya caba’donde ain dovienya. Starý jazyk. „Nic,“ zamručel. „Jenom mluvím sám se sebou.“ Diváci se začali vytrácet. „Hádám, že už je vážně dost tma, aby se dalo pokračovat.“

Corman přišlápl kus dřeva, aby mohl vytáhnout nůž a vrátit ho Matovi. „Možná někdy jindy, Matrime Cauthone, jednou.“ To byl aielský způsob, jak říci „nikdy", když to nechtěli říci naplno.

Mat kývl a vrátil černou čepel zpátky do jedné z pochev v rukávu. Bylo to stejné, jako když hodil šest šestek třiadvacetkrát za sebou. Těžko jim to mohl dávat za vinu. Mít štěstí prostě nestačilo. S trochou závisti si všiml, že se žádný z obou Aielů ani trošičku nepotácí, když odcházeli za ostatními.

Mat si prohrábl vlasy a ztěžka se posadil na roubení kašny. Vzpomínky, které měl kdysi bez ladu a skladu roztroušené v hlavě jako rozinky v bábovce, mu teď splývaly s jeho vlastními. Jednou částí mysli věděl, že se před dvaceti lety narodil ve Dvouříčí, ale jasně si vzpomínal i na to, jak vedl boční útok, který zahnal trolloky u Maighande, jak tančí na Tarmandewinově dvoře, a na sto dalších věcí, možná tisíc. Většinou na bitvy. Na svou smrt si vzpomínal víckrát, než na to chtěl vůbec pomyslet. Mezi jednotlivými životy už nebyly žádné hranice, a pokud se nesoustředil, nedokázal odlišit vlastní vzpomínky od ostatních.

Sáhl za sebe, posadil si klobouk se širokou krempou na hlavu a přes kolena si položil ten podivný oštěp. Místo obvyklé hlavice měl něco, co vypadalo jako přes půl sáhu dlouhá čepel meče poznačená párem krkavců. Lan říkal, že ta čepel byla vyrobena s pomocí jediné síly během války Stínu. Strážce tvrdil, že nikdy nebude potřebovat nabrousit, ani se nikdy nezlomí. Mat si v duchu řekl, že zbrani nebude věřit, pokud nebude muset. Mohla vydržet tři tisíce let, ale on jediné síle zrovna moc nedůvěřoval. Na černém ratišti byl v kovu ještě tmavším než dřevo vyveden proložený nápis s krkavci na obou koncích. Byl ve starém jazyce, ale ten teď Mat samozřejmě dokázal přečíst.

Takto je smlouva zapsána, takto je dohoda uzavřena.

Myšlenka je šíp času, vzpomínka nikdy nevybledne.

Oč bylo požádáno, bylo poskytnuto. Cena je zaplacena.

O půl míle dál širokou ulicí bylo náměstí, které by ve většině měst bylo považováno za velké. Aielští obchodníci na noc odešli, avšak jejich stánky, ze stejného šedohnědého sukna, z něhož měli Aielové i obytné stany, zůstaly stát. Do Rhuideanu dorazily ze všech koutů Pustiny stovky kupců na ten největší jarmark, jaký kdy Aielové viděli, a s každým dnem přicházeli další. Kupci byli mezi prvními, kdo se ve městě skutečně usadil.

Na druhou stranu, k velkému náměstí, se Mat nechtěl ani podívat. Rozeznával obrysy Kadereho povozů, které čekaly, až na ně zítra naloží další věci. Odpoledne na jeden z nich vytáhli to, co vypadalo jako pokroucený krevelový rám od dveří. Moirain si dala zvlášť záležet, když dohlížela, aby byl pevně přivázán přesně tak, jak chtěla ona.

Netušil, co o něm ví – a nehodlal se ptát. Lepší, když Aes Sedai zapomene, že je Mat ještě naživu, i když to byla jen malá naděje – ale ať už věděla cokoliv, určitě nevěděla víc než Mat. Mat rámem prošel, hlupák hledající odpovědi. Místo s odpověďmi skončil s hlavou plnou vzpomínek jiných lidí. To, a mrtvý. Přitáhl si šátek ke krku. A získal ještě dvě věci. Stříbrný medailon s liščí hlavou, který nosil pod košilí, a zbraň, co měl přes kolena. Malá náhrada. Zlehka přejel prsty po nápisu. Vzpomínka nikdy nevybledne. Měli smysl pro humor, který se hodil i pro Aiely, ti lidé na druhé straně pokrouceného dveřního rámu.

„To dokážeš pokaždé?"

Mat trhl hlavou a zíral na Děvu, která se právě posadila vedle něj. Vysoká dokonce i na Aielanku, možná vyšší než on, vlasy měla jako spředené zlato a oči barvy čisté ranní oblohy. Byla starší než on, možná o deset let, ale to mu nikdy nevadilo. A navíc byla Far Dareis Mai.

„Jsem Melindhra,“ pokračovala, „z klanu Jumai. Ty to dokážeš pokaždé?“

Mat si uvědomil, že má na mysli jeho házení nožem. Udala svůj klan, ne kmen. A to Aielové nikdy nedělali. Leda... Musela být jednou z těch shaidských Děv, které se k Randovi připojily. Mat sice pořádně nerozuměl všem těm společenstvům, ale u Shaidů si až příliš dobře vzpomínal, jak do něj chtěli vrazit pár oštěpů. Couladin neměl rád nikoho, kdo byl ve spojení s Randem, a to, co nenáviděl Couladin, nenáviděli všichni Shaidové. Na druhou stranu Melindhra sem do Rhuideanu přišla. Děva. Ale usmívala se. V jejím úsměvu bylo pozvání.

„Většinou,“ odpověděl pravdivě. I když ho necítil, jeho štěstí trvalo. A když si ho uvědomoval, bylo dokonalé. Zachichotala se, pak se usmála víc, jako by si myslela, že se vychloubá. Ženy si zřejmě vždycky udělaly ohledně vašeho lhaní vlastní názor, aniž by hledaly důkazy. Na druhou stranu, když vás měly rády, buď jim na tom nezáleželo, nebo prostě považovaly i tu nejzřejmější lež za pravdu.

Děvy byly nebezpečné bez ohledu na kmen – vlastně každá žena byla nebezpečná, o tom se Mat přesvědčil na vlastní kůži – ale Melindhra se na něj rozhodně nedívala jen tak.

Zalovil mezi vyhranými věcmi a vytáhl náhrdelník se zlatými spirálami, kde uprostřed každé byl tmavomodrý safír, největší pak byl velký jako nehet na palci. Mat si vzpomínal na dobu – byly to jeho vlastní vzpomínky – kdy by se zapotil při pohledu i na ten nejmenší z nich.

„Krásně ladí s tvýma očima,“ řekl a položil jí těžký řetěz do dlaní. Sice nikdy neviděl žádnou Děvu nosit jakékoliv tretky, ale z vlastní zkušenosti věděl, že každá žena má ráda šperky. Zvláštní, květiny měly rády téměř stejně. Nerozuměl tomu, ale byl ochoten přiznat, že ženám rozumí ještě méně než svému štěstí nebo věcem, co se staly na druhé straně toho zkrouceného dveřního rámu.

„Moc hezká práce,“ řekla a zvedla šperk. „Přijímám tvou nabídku.“ Náhrdelník zmizel v jejím váčku, a ona se naklonila a posunula mu klobouk do týla. „Máš pěkné oči. Jako tmavé vyleštěné kočičí oko.“ Otočila se, vytáhla nohy na roubení nádržky, posadila se, rukama si objímajíc kolena, a napjatě ho sledovala. „Moje sestry oštěpu mi o tobě vyprávěly.“

Mat si stáhl klobouk do čela a ostražitě ji pozoroval zpod krempy. Co jí napovídaly? A jaká „nabídka"? Byl to jenom náhrdelník. Výzva z jejích očí zmizela. Nyní se tvářila jako kočka, když studuje myš. To byla ta potíž s Děvami oštěpu. Občas se dalo velice těžko poznat, jestli si s vámi chtějí zatancovat, políbit vás nebo vás zabít.

Ulice se vyprazdňovaly, stíny se prohlubovaly, ale Mat poznal Randův stín, jenž se natahoval přes ulici. Rand v zubech tiskl fajfku. Byl to jediný muž v Rhuideanu, který byl ochoten procházet se s hrstkou Far Dareis Mai. Pořád se kolem něj motají, pomyslel si Mat. Hlídají ho jako smečka vlčic a skáčou podle toho, jak on píská. Někteří by mu mohli aspoň tohle závidět. Mat ale ne. Aspoň většinou ne. Kdyby to byla tlupa dívek jako Isendra, tak...

„Omluv mě na chvilku,“ pravil Melindhře rychle. Opřel oštěp o nízkou zídku kolem kašny, přeskočil ji a už utíkal. V hlavě mu stále bzučelo, ale ne tak hlasitě jako předtím, a už se nepotácel. Kvůli svým výhrám si starosti nedělal. Aielové měli velmi jasné názory na to, co je dovoleno. Provést loupežný vpád byla jedna věc, krádež pak něco zcela jiného. Kadereho muži se naučili držet ruce ve svých kapsách poté, co byl jeden z nich přistižen při krádeži. Aielové ho ztloukli a pak ho svlékli úplně donaha a poslali ho pryč. Dovolili mu vzít si jeden měch s vodou, ale to rozhodně nestačilo, aby se dostal k Dračí stěně, i kdyby měl na sobě šaty. Teď by Kadereho muži ani nezvedli měďák, který by našli ležet na ulici.

„Rande?“ Druhý muž šel dál obklopen svou družinou. „Rande?“ Rand byl jen pár kroků od něj, ale ani nezpomalil. Některé Děvy se začaly ohlížet, ale Rand ne. Mata náhle zamrazilo, a nemělo to nic společného s nástupem noci. Navlhčil si rty a promluvil znovu, ale potichu. „Luisi Therine.“ A Rand se otočil. Mat si přál, aby to neudělal.

Nějakou dobu se na sebe v soumraku dívali. Mat váhal přijít blíž. Snažil se sám sobě namluvit, že je to kvůli Děvám. Adelin byla jednou z těch, které ho učily tu takzvanou hru Dívčina hubička, na kterou těžko kdy zapomene. A těžko ji bude hrát znovu, bude-li k tomu moci něco podotknout. A cítil Enailin pohled, jako byse mu do lebky zavrtával nebozez. Kdo by čekal, že nějaká žena vzplane, jako když do ohně nalejete oheň, jenom když jí řeknete, že je ta nejhezčí květinka, jakou jste kdy viděli?

A teď Rand. S Randem vyrůstal. Oni dva a Perrin, kovářský tovaryš, tenkrát v Emondově Roli, spolu lovili, rybařili a tábořili pod hvězdami v Pískopcích na okraji pohoří Oparů. Byli s Randem přátelé. Jenže teď to byl přítel, který vám klidně mohl nechtě rozbít hlavu. Perrin mohl být kvůli Randovi mrtev.

Přinutil se dojít k druhému muži blíž. Rand byl skoro o hlavu vyšší a ve večerním šeru vypadal ještě vytáhlejší. Vypadal rovněž chladnější, než býval. „Přemejšlel jsem, Rande.“ Mat si přál, aby nemluvil tak ochraptěle. Doufal, že Rand tentokrát na své pravé jméno odpoví. „Už jsem dlouho z domova.“

„To jsme oba,“ poznamenal Rand tiše. „Je to dlouho.“ Náhle se zasmál, ne hlasitě, ale skoro jako ten starý Rand. „Začíná ti chybět dojení tátových krav?“

Mat se zlehka poškrábal za ušima a trochu se zakřenil. „To ani ne.“ Jestli už nikdy neuvidí vnitřek stodoly, pořád to bude moc brzo. „Ale napadlo mě, že až Kadere odjede, mohl bych jet s nima.“

Rand mlčel. Když znovu promluvil, ten krátký záblesk veselí byl pryč. „Celou cestu do Tar Valonu?“

Teď bylo na Matovi, aby zaváhal. Nevydal by mě Moirain. Nebo ano? „Možná,“ prohodil lhostejně. „Nevím. Tam mě chce mít Moirain. Třeba se naskytne nějaká možnost, jak bych se mohl dostat zpátky do Dvouříči. Kouknout se, jestli je doma všecko v pořádku.“ Kouknout se, jestli je Perrin naživu. Kouknout se, jestli jsou naživu sestřičky a máma s tátou.

„Všichni děláme, co musíme, Mate. Většinou to není to, co chceme. Ale co musíme.“

Matovi to znělo jako omluva, jako by ho Rand žádal, aby to pochopil. Jenže on taky párkrát udělal, co musel. Nemůžu mu dávat za vinu Perrina, ne jenom jemu. Mě zatraceně nikdo nepřinutí chodit za Randem jako nějakej zatracenej pejsek! To ale také nebyla pravda. Byl k tomu nucen. A ne jenom Randem. „Ty mě – nebudeš chtít zadržet?“

„Nesnažím se ti vykládat, jestli máš nebo nemáš chodit, Mate,“ řekl Rand unaveně. „Kolo tká vzor, ne já, a kolo tká, jak si kolo přeje.“ Pro všechno na světě, mluvil jako zatracené Aes Sedai! Mat už se otočil, že odejde, když Rand dodal: „Nevěř Kaderemu, Mate. Jistým způsobem je to ten nejnebezpečnější muž, jakého jsi kdy potkal. Nevěř mu ani trošku, nebo skončíš s podříznutým krkem, a my dva nebudeme jediní, kdo toho bude litovat.“ Pak byl pryč, odcházel ulicí do houstnoucího šera s Děvami kolem jako plížícími se vlčicemi.

Mat se za ním díval. Věřit tomu kupci? Kaderemu bych nevěřil, ani kdyby byl zavázaný v pytli. Takže Rand netká vzor? Ale má k tomu blízko! Než vůbec přišli na to, že s nimi mají něco společného proroctví, zjistili, že Rand je ta’veren, jeden z těch vzácných jedinců, který místo aby byl volky nevolky vetkáván do vzoru, nutil vzor, aby se vytvarovával kolem něj. Mat o ta’veren věděl. Sám byl jedním z nich, i když ne tak silný jako Rand. Rand mohl občas ovlivnit životy jiných lidí, změnit jejich běh jen tím, že s nimi pobyl ve stejném městě. Perrin byl také ta’veren – nebo možná býval. Moirain si myslela, že to je důležité, když našla tři mladé muže, kteří vyrostli ve stejné vesnici, a všichni byli ta’veren. Chtěla je všechny zahrnout do svých plánů, ať byly jaké chtěly.

Měla to být úžasná věc. Všichni ta’veren, o kterých Mat dokázal něco zjistit, byli muži jako Artuš Jestřábí křídlo nebo ženy jako Mabrian en Shereed, o níž příběhy vyprávěly, že po Rozbití světa položila základy Smlouvy Deseti států. Ale v žádném z příběhů se nevyprávělo o tom, co se stane, když je jeden ta’veren blízko jiného, tak silného, jako byl Rand. Mat si připadal jako lístek ve víru.

Vedle něj se zastavila Melindhra a podala mu jeho oštěp a těžký, hrubě tkaný pytel, který cinkal. „Dala jsem ti tam ty výhry.“ Byla vyšší než on, o dobré dva couly. Ohlédla se za Randem. „Slyšela jsem, že jste s Randem al’Thorem skoro-bratři.“

„Jistým způsobem,“ odtušil suše.

„Na tom však nezáleží,“ prohlásila přezíravě a s rukama v bok si ho upřeně prohlížela. „Tys zaujal mou pozornost, Mate Cauthone, dřív, než jsi mi dal všimný dar. Ne že bych se kvůli tobě vzdala oštěpu, to ne, ale už před pár dny jsi mi padl do oka. Máš úsměv jako kluk, co se chystá provést nějakou neplechu. To se mi líbí. A ty tvoje oči.“ V ubývajícím světle se pomalu, široce usmála. – A hřejivě. „Líbí se mi tvoje oči."

Mat si narovnal klobouk, i když ho neměl nakřivo. Z pronásledovatele pronásledovaným, jen mrknutím oka. S Aielankami se to mohlo stát takhle. Zvláště s Děvami. „Znamená pro tebe něco dcera Devíti měsíců?“ Tuhle otázku ženám občas kladl. Špatná odpověď by ho dneska vyhnala z Rhuideanu, i kdyby se měl z Pustiny dostat pěšky.

„Nic,“ řekla. „Ale jsou věci, které bych v měsíčním světle dělala moc ráda.“ Položila mu ruku kolem ramen, sundala mu klobouk a začala mu špitat do ucha. Ve chvilce se Mat křenil víc než ona.