Oheň z nebes

48 Loučení

Když byla zpátky ve voze, převlékla se Nyneiva do slušných šatů, přičemž jen párkrát rozčileně zanadávala, že si musí knoflíčky na jedněch šatech rozepínat a na druhých zapínat sama. Prosté šedé sukno, dobře střižené, ale nijak přehnaně zdobené, projde bez poznámek téměř kdekoliv, jenže bylo značně teplejší. Přesto bylo dobré mít na sobě zase slušný oděv. A jaksi zvláštní, jako by na sobě měla příliš mnoho látky. Muselo to být tím vedrem.

Rychle poklekla před cihlovou píckou s plechovým komínem a otevřela železná dvířka vedoucí k jejich cennostem.

Zkroucený kamenný prsten rychle spočinul v jejím kapsáři vedle Lanova těžkého pečetního prstenu a jejího zlatého Velkého hada. Malá zlacená kazetka s drahokamy, kterou jim darovala Amathera, přišla do koženého tlumoku k pytlíčkům s bylinkami, které sebrala v Mardecinu Rondě Macurové, a malému hmoždíři a paličce pro jejich úpravu. Pytlíčky prohmatala, jen aby si připomněla, co v každém z nich je, od všehoje po ten strašlivý ločidlový kořen. Do tlumoku šly i pověřovací listiny a tři ze šesti měšců, z nichž ani jeden nebyl tak plný, jako býval, poté, co zaplatily zvěřinci cestu do Ghealdanu. Lucu možná sto marek nezajímalo, ale na výdaje si vybíral klidně. K prstenům se připojil jeden z dopisů, opravňujících nositelce konat, cokoliv se jí zachce, jménem amyrlinina stolce. Do Samary dorazily jen nejasné zprávy o nějakých potížích v Tar Valonu. Ještě by se dopis mohl hodit, i když byl podepsán Siuan Sanche. Tmavou dřevěnou krabičku nechala, kde byla, vedle dalších tří měšců, stejně jako hrubý konopný pytel s a’damem – toho se rozhodně nechtěla ani dotknout – a stříbrný šíp, který Elain našla oné noci, kdy došlo k tomu katastrofálnímu setkání s Moghedien.

Chvíli se na šíp mračila a uvažovala o Moghedien. Bylo nejlepší udělat všechno nezbytné, aby se jí vyhnula. Bylo. Jednou jsem ji porazila! A podruhé skončila pověšená jako klobása v kuchyni. Nebýt Birgitte... Ona se rozhodla sama. Ta žena to řekla a byla to pravda. Mohla bych ji porazit znovu. Mohla. Ale kdyby se mi to nepodařilo... Kdyby se jí to nepodařilo...

Jen se snažila vyhnout jelenicovému váčku nacpanému až úplně dozadu, a věděla to, i když váček a pomyšlení na to, že s Moghedien prohraje znovu, byly úplně stejně příšerné věci. Nyneiva se zhluboka nadechla, nesměle natáhla ruku, dotkla se tkanic a poznala, že se mýlila. Jako by jí ruku zalilo zlo, silnější než kdy předtím, jako by se Temný skutečně snažil prorazit skrze zámek cuendillaru uvnitř. Mnohem lepší bylo celý den přemýšlet o porážce od Moghedien. Mezi myšlenkou a skutečností byl nebetyčný rozdíl. Musela si to jenom představovat – v Tanchiku žádný podobný pocit neměla – ale přála si, aby to mohla nechat nést také Elain. Nebo to nechat tady.

Přestaň se chovat hloupě! řekla si pevně. Drží to věznici Temného zavřenou. Jenom se necháváš unášet představami. Ale přesto váček pustila jako týden starou krysu do červených šatů, které jí nechal ušít Luca, zavinula jej a nemálo spěšně onu věc bezpečně zavázala. Hedvábný balíček přišel doprostřed rance se šaty, který brala s sebou pod dobrým šedým cestovním pláštěm. Vzdálenost pár coulů stačila, aby pocit temné bezútěšnosti zmizel, ale ona si pořád chtěla umýt ruce. Kdyby jen nevěděla, že je to tam. Chovala se hloupě. Elain by se jí vysmála, a Birgitte taky. A právem.

Vlastně šaty, které chtěla vzít s sebou, se vešly do dvou ranců, a ona litovala každého stehu, který musela nechat tady. Dokonce i těch modrých hedvábných šatů s hlubokým výstřihem. Ne že by si chtěla vzít něco takového ještě někdy na sebe – těch červených šatů se rozhodně nehodlala ani dotknout, dokud nepředá nedotčený balíček nějaké Aes Sedai v Salidaru – ale nemohla si pomoci, aby nespočítala cenu šatů, koní a vozů, které za sebou nechaly od chvíle, co opustily Tanchiko. A kočár a sudy s barvou. Dokonce i Elain by sebou trhla, kdyby ji to někdy napadlo. Ta mladá žena snad vážně věřila, že kdykoliv sáhne do svého měšce, nalezne tam peníze.

Ještě pořád zavazovala druhý ranec, když se vrátila Elain a mlčky se převlékla do modrých hedvábných šatů. Mlčky až na mumlání, když musela dát ruce dozadu a zapnout si knoflíčky. Nyneiva by jí byla pomohla, kdyby ji Elain byla požádala, jelikož to však neudělala, jen druhou ženu při převlékání prohlédla kvůli případným modřinám. Měla dojem, že chvilku předtím, než Elain dorazila, zaslechla zaječení, a jestli se s Birgitte skutečně porvaly... Nebyla si jistá, jestli je ráda, že žádné podlitiny nenašla. Člun bude jistým způsobem stejně stísněný jako tento vůz, a rozhodně ne příjemný, jestli si ty ženské půjdou po krku. Ale na druhou stranu by mohlo pomoci, kdyby si vylily trochu ze své hnusné nálady.

Když si Elain sbírala své věci, neřekla ani slovo, dokonce ani tehdy, když se jí Nyneiva, docela mile, zeptala, kam se tak vyřítila, jako by si sedla na kudlibabku. Za to se jí dostalo pouze zdvižení brady a ještě mrazivějšího pohledu, jako by si ta holka myslela, že už sedí na matčině trůnu.

Občas Elain bývala ještě zamlklejší tím způsobem, který říkal mnohem víc, než by dokázala slova. Když našla zbývající tři měšce, zarazila se, než si je vzala, a teplota ve voze citelně poklesla, i když ty měšce byly její podíl. Nyneiva už byla unavená z toho, jak do ní Elain pořád ryje ohledně jejího rozdělování peněz. Ať se ta ženská dívá, jak se penízky vytrácejí, a uvědomí si, že by nějakou dobu nemusely být žádné. Když si však Elain všimla, že chybí kamenný prsten a tmavá kazeta je stále v pícce...

Potěžkala kazetu, nadzvedla víko, a jak se zadívala na obsah, na druhé dva ter’angrialy, které nesly celou cestu z Tearu, našpulila rty. Malý železný kotouč s rytou těsnou spirálou a úzká destička pět coulů dlouhá, zdánlivě jantarová, přesto však pevnější než ocel, do jejíhož vnitřku byla nějak vyrytá spící žena. Obojí se dalo použít ke vstupu do Tel’aran’rhiodu, i když ne tak snadno ani tak dobře, jako to dokázal prsten. Při použití jednoho či druhého bylo nezbytné usměrnit prameny ducha, té jediné z pěti sil, kterou bylo možné usměrňovat ve spánku. Nyneivě to připadalo jedině správné, že je nechala Elain, když se ona ujala prstenu. Elain s ostrým klapnutím kazetu zavřela a upřeně se na Nyneivu zadívala, naprosto bezvýrazným pohledem. Pak kazetu spolu se stříbrným šípem nacpala do rance. Její mlčení bylo přímo zlověstné.

Elain si také udělala dva rance, ale její byly větší. Nenechala tu nic kromě kabátce a spodků s flitry. Nyneiva se zdržela poznámky, že je Elain snad přehlédla. Měla to udělat, se vším tím trucováním, ale ona věděla, jak nastolit klid a soulad. Omezila se jen na to, že frkla, když Elain okázale přidala ke svým věcem i a’dam, i když z pohledu, kterého se jí dostalo na oplátku, byste si mysleli, že své námitky dlouho vyjadřovala nahlas. Když odcházely z vozu, ticho se dalo nasekat a použít k chlazení vína.

Venku byli muži již připravení. A mumlali si pro sebe a vrhali na ni a na Elain netrpělivé pohledy. Nebylo to spravedlivé. Galad a Uno si nemuseli nic chystat. Tomovi visely na zádech jen flétna a harfa v kožených pouzdrech, spolu s malým ranečkem, a Juilin, jenž si k pasu připjal lamač mečů a opíral se o svou jako člověk vysokou hůl, měl raneček ještě menší, úhledně svázaný. Muži docela klidně nosili pořád ty samé šaty, dokud je neprodřeli.

Ovšem, Birgitte byla připravená taky, s lukem v ruce, toulcem u pasu a do pláště zabaleným rancem, který nebyl o moc menší než Elainin, u nohou. Nyneiva by se vůbec nedivila, kdyby tam Birgitte měla i Lucovy šaty, ale zarazila se při pohledu na to, co měla druhá žena na sobě. Rozdělené suknice mohly být i nabíranými kalhotami, které nosila v Tel’aran’rhiodu, až na to, že v nich bylo mnohem víc zlaté než žluté a nebyly nabrané u kotníků. Krátký modrý kabátek však měl zcela stejný střih.

Záhada, odkud oděv pocházel, se vyřešila, když přiběhla Clarin a brebentila, že jí to trvalo moc dlouho, ušít další dvě suknice a kabátec do Birgittina rance. Zdržela se jen natolik, aby řekla, jak lituje, že odcházejí od zvěřince, a nebyla jediná, kdo si mezi veškerým tím ruchem a shonem kolem zapřahání koní a balení našel chvilku. Přišla Aludra a svým tarabonským přízvukem jim popřála bezpečnou cestu, kamkoliv půjdou. A přinesla další dvě krabičky svých ohnivých tyček. Nyneiva je s povzdechem strčila do tlumoku. Schválně nechala ostatní ve voze a Elain je pak strčila na poličku až dozadu, za pytlík s hrachem, když si myslela, že se Nyneiva nedívá. Petra se nabídl, že je doprovodí k řece, předstíraje přitom, že nevidí, jak jeho žena znepokojeně mhouří oči, a totéž udělali Chavanové a žongléři Kin a Bari, ačkoliv když jim Nyneiva řekla, že to není nutné, a Petra se zamračil, oni skoro nedokázali zakrýt úlevu. Nyneiva musela promluvit rychle, protože Galad a ostatní muži se tvářili tak, že by nabídku asi přijali. Kupodivu se nakrátko objevila i Latelle se slovy lítosti, úsměvy a očima, které říkaly, že jim klidně ponese rance, pokud odejdou tím rychleji. Nyneivu překvapilo, že nepřišla Cerandin, i když jistým způsobem byla docela ráda. Elain s tou ženou možná skvěle vycházela, ale od toho incidentu, kdy byla napadena, cítila Nyneiva napětí pokaždé, když byla Cerandin poblíž, a možná o to víc, protože druhá žena nedávala navenek najevo nic podobného.

Luca sám byl poslední, strčil Nyneivě hrst ubohých, díky suchu zakrslých lučních kytek – jen Světlo samo vědělo, kde je našel – ujišťoval ji o své nehynoucí lásce, přemrštěně chválil její krásu a teatrálně přísahal, že ji najde znovu, i kdyby měl putovat až na konec světa. Nebyla si jistá, z čeho jí tváře zahořely víc, ale její mrazivý pohled rozhodně setřel Juilinovi z tváře úsměv a Unovi ohromení. Ať už si Tom a Galad mysleli cokoliv, měli dost zdravého rozumu, aby se tvářili neutrálně. Pohlédnout na Birgitte nebo Elain se Nyneiva nedonutila.

Nejhorší bylo, že tam musela stát a poslouchat ho, s usychajícími kvítky v ruce, a ve tváři byla stále ruměnější. Snažit se mu dát co proto a poslat ho pryč by ho nejspíš jen vybídlo k většímu úsilí a ostatním by posloužilo jen jako další sousto ke klevetám. Když se ten hlupák konečně odpoklonkoval za umného mávání pláštěnkou, málem si vydechla úlevou.

Květiny si podržela a vyrazila před ostatními, aby se nemusela dívat na jejich obličeje, rozzlobeně postrčila rance dozadu vždycky, když se jí posunuly, dokud nebyla z dohledu vozů za plátěnou ohradou. Pak odhodila otřepané kvítky na zem tak prudce, že si Ragan a ostatní hrubě odění Shienarci, dřepící na louce na půl cestě k silnici, vyměnili pohledy. Každý muž měl na zádech ranec zabalený v pokrývce – malý, samozřejmě! – spolu s mečem, ale měli s sebou dost čutor s vodou, aby jim vydržela na několik dní, a každý třetí měl někde pověšený kotlík či konvici. Dobrá. Jestli bude třeba vařit, ať vaří oni! Aniž by čekala, než se rozhodnou, zda je bezpečné se k ní přiblížit, vyrazila po vyprahlé silnici sama.

Zdrojem jejího vzteku byl sice Valan Luca – takhle ji ponížit! Měla ho praštit po hlavě a Temný vem, co si lidé pomyslí! – ale jeho cílem byl Lan Mandragoran. Lan jí nikdy květiny nedaroval. Ne že by na tom nějak záleželo. Vyjádřil své city slovy hlubšími a víc od srdce, než na co se Valan Luca kdy vzmůže. Každé slovo, které Lucovi řekla, myslela smrtelně vážně, ale když Lan řekl, že vás hodlá získat, výhrůžky ho nikdy nemohly zastavit. Usměrňování by ho nezastavilo, leda by se vám to povedlo dřív, než vám svými polibky změní mozek a kolena na rosol. Přesto, květiny by byly hezké. Hezčí než další vysvětlování, proč jejich lásku nelze naplnit, to rozhodně. Muži a jejich slovo! Muži a jejich čest! Tak on je sezdaný se smrtí! On a ta jeho osobní válka proti Stínu! On zůstane naživu, ožení se s ní, a jestli si o obou případech snad myslí opak, tak ona mu to hodlala vytmavit. Byla tu ještě ta maličkost, jako jeho pouto s Moirain. Málem začala zoufale ječet nahlas.

Urazila po silnici asi sto kroků, než ji ostatní dohonili. Dívali se po ní úkosem. Elain si jen hlasitě odfrkla, zatímco se snažila upravit si na zádech dva velké rance – musela si vzít všechno – ale Birgitte si to rázovala předstírajíc, že si něco povídá pro sebe, přičemž však docela hlasitě mumlala něco o ženách, které se do všeho vrhají jako carpanské holky, skákající ze skal do řeky. Nyneiva si nikoho z nich nevšímala.

Muži se rozestoupili, Galad vedl s Tomem a Juilinem po boku, Shienarci se zařadili do dlouhých zástupů po obou stranách žen a ostražitě propátrali každý povadlý keř i rýhu v zemi. Jak tak Nyneiva šla uprostřed, cítila se hloupě – skoro jste si mohli myslet, že čekají, že se ze země zvedne celé vojsko, mohli jste si myslet, že ona a druhé dvě ženy jsou zcela bezmocné – zvláště když se Shienarci mlčky řídili Unovým příkladem a vytáhli meče. No, v dohledu nebylo živé duše. Dokonce i vesnické chalupy vypadaly opuštěné. Galad nechal čepel v pochvě, ale Juilin začal potěžkávat svou tenkou hůl, místo aby se o ni při chůzi opíral, a Tomovi se v rukou objevovaly a zase mizely nože, jako by si ani neuvědomoval, co vlastně provádí. Dokonce i Birgitte nasadila na tětivu šíp. Nyneiva potřásla hlavou. Chtělo by to vskutku chrabrou lůzu, aby se této bandě postavila.

Pak dorazili do Samary a Nyneiva si začala přát, aby byla přijala nabídku Petry a Chavanů i každého dalšího, koho by našla.

Brána byla otevřená a nehlídaná a nad šedými městskými hradbami se zvedalo šest sloupů kouře. Ulice za bránou byly prázdné. Pod nohama jim křupalo sklo z vybitých oken. Kromě vzdáleného bzučení, jako od obrovitánského roje vos roztroušeného po městě, bylo chrastěni skla jediným zvukem. Na dláždění byl poházený nábytek a kusy šatstva, nádobí i rendlíky a hrnce, zboží vytahané z krámků i domů, zda to však udělali plenitelé či prchající lidé, to se nedalo poznat.

Nebyl ale zničen pouze majetek. Na jednom místě visela z okna mrtvola v jemném zeleném hedvábném kabátci, bezvládná a nehybná. Jinde visel za krk z okapu klempířské dílny jakýsi chlapík v hadrech. Občas v nějaké boční uličce zahlédla Nyneiva koutkem oka něco, co mohl být odhozený ranec starých šatů. Věděla však, že není.

V jednom vchodu, kde roztříštěné dveře visely opile nakloněné na jediném závěsu, olízl dřevěné schodiště plamínek a teprve tu začal stoupat kouř. Ulice teď sice byla prázdná, ale ať už to udělal kdokoliv, nebyl pryč dlouho. Nyneiva obracela hlavu sem a tam, jak se snažila vidět naráz všemi směry, a pevně sevřela nůž, jejž měla u pasu.

Občas rozzlobené bzučení zesílilo, hrdelní vzteklý řev beze slov jako by se ozýval jen o ulici dál, a občas utichlo do tlumeného mumlání. Když však došlo k potížím, přišly rychle a potichu. Zpoza rohu vyšla tlupa mužů, připomínající smečku vlků na lovu, a bez jediného slova zatarasili ulici od domu k domu. Ozývalo se jenom šoupání jejich bot. Pohled na Nyneivu a ostatní byl jako pochodeň hozená do seníku. V nejmenším nezaváhali. Jako jeden muž se vrhli kupředu, s vytím, jako vzteklí, mávajíce vidlemi, meči, sekerami a cepy, čímkoliv, co se dalo použít jako zbraň.

V Nyneivě zůstalo dost hněvu, aby mohla uchopit saidar, a ona to udělala bez přemýšlení dřív, než si všimla, že Elain také obklopuje záře. Existoval dobře tucet způsobů, jak mohla dav zastavit sama, a tucet dalších, jak by ho mohla zničit, kdyby chtěla. Nebýt nebezpečí hrozícího od Moghedien. Nebyla si jistá, jestli ta samá myšlenka zastavila Elain. Věděla jen, že se drží svého hněvu i pravého zdroje se stejnou urputností, a byla to spíš Moghedien než útočící chátra, co jí to ztěžovalo. Nyneiva se však držela obojího a věděla, že se neodváží nic podniknout. Ne, pokud existovala nějaká jiná možnost. Skoro si přála, aby dokázala přeseknout prameny, které splétala Elain. Musela tu být jiná možnost.

Jeden muž, vysoký chlapík v rozedraném červeném kabátci, který podle zelené a zlaté výšivky kdysi patříval někomu jinému, vyběhl na dlouhých nohou před ostatní a nad hlavou mával dřevorubeckou sekerou. Birgittin šíp ho zasáhl do oka. Muž šel k zemi, změnil se v bezvládnou hromádku, kterou ostatní pošlapali. Všichni měli zkřivené obličeje a ječeli z plných hrdel. Je nic nezastaví. Se zakvílením, zpola rozhořčeným, zpola zoufalým, Nyneiva vyškubla nůž od pasu a zároveň se připravila usměrnit.

Tak jako vlna ženoucí se na balvany se útok roztříštil o shienarskou ocel. Muži s uzly na temeni, jen o málo méně rozedraní než ti, s nimiž bojovali, se seky obouruč metodicky propracovávali dál, umělci svého řemesla, a útok se nedostal dál než k jejich řadě. Útočníci padali, volajíce svého proroka, ale přes ně se drápali další. Juilin, ten trouba, byl v první řadě, s kuželovitým kloboukem s plochým dýnkem na tmavých vlasech, a jeho tenká hůl byla málem rozmazaná, jak hbitě odrážel výpady, lámal ruce a rozbíjel lebky. Tom pracoval za řadou, jak se vrhal z místa na místo, aby se střetl s těmi několika málo, jimž se podařilo prodrat skrz, kulhal silněji než obvykle. V každé ruce svíral pouze dýku, ale pod těmito čepelemi hynuli i šermíři. Kejklíř měl ve snědé, vrásčité tváři zachmuřený výraz, ale když se jeden velký nemotora v kovářské kožené vestě a s vidlemi málem dostal k Elain, Tom zavrčel tak zuřivě, jako by patřil k té lůze, a málem muži uřízl hlavu, když mu podřezával krk. A celou tu dobu Birgitte klidně přecházela sem a tam a každý její šíp si našel něčí oko.

Ale jestli oni chátru zadrželi, byl to docela jistě Galad, kdo ji obrátil na útěk. Útoku čelil, jako by čekal na další tanec na plese, s rukama zkříženýma na prsou a bez zájmu, dokonce se ani nenamáhal obnažit čepel, dokud nebyli téměř u něj. Pak se dal do tance, všechen jeho půvab se vmžiku proměnil v plynule rozsévanou smrt.

On se jim nepostavil, on si prosekal cestu do jejich středu, čistou stezku, širokou tak, kam až dosáhl mečem. Občas se k němu přiblížilo pět šest mužů s meči, sekerami a nohami od stolů místo palic, ale jen na tak krátkou dobu, dokud nezemřeli. Nakonec ani všechen jejich vztek, všechna jejich žízeň po krvi, to vše nemohlo Galadovi čelit. To před ním utekli první z nich, odhazovali zbraně, a když utíkali ostatní, rozdělovali se kolem něj. Když zmizeli cestou, kterou přišli, stál Galad dvacet kroků před ostatními, sám mezi mrtvými a sténáním umírajících.

Když se sklonil, aby si otřel čepel do kabátce nějaké mrtvoly, Nyneiva se zachvěla. Byl půvabný dokonce i při tom. A Tom, pozorující Galada se značnou úctou, se předkláněl s rukou opřenou o koleno a druhou se snažil zahnat Elain, přičemž ji ujišťoval, že jen potřebuje nabrat dech. Minuty, hodina, mohlo to být obojí.

Projednou při pohledu na zraněné muže ležící tu a tam na dláždění, z nichž jeden se ještě snažil odplazit pryč, nepocítila touhu léčit, necítila vůbec žádnou lítost. Opodál ležely vidle, jak je někdo odhodil. Na jednom hrotu byla nabodnutá useknutá mužská hlava, na druhém ženská. Nyneivě bylo jen nevolno a byla vděčná, že to není její hlava. A taky jí byla zima.

„Děkuju,“ řekla nahlas k nikomu zvlášť a ke všem zároveň. „Děkuju mockrát.“ Slova trochu skřípala – nerada přiznávala něco, co sama nedokázala – ale byla od srdce. Pak Birgitte kývla, že přijímá, a Nyneiva se musela v duchu přemáhat. Ale ta žena vykonala tolik co ostatní. A o hodně víc než ona sama. Zarazila nůž zpátky do pochvy. „Ty... jsi střílela moc dobře.“

Se suchým úsměvem, jako by přesně věděla, jak těžká pro Nyneivu ta slova byla, se Birgitte vydala posbírat své šípy. Nyneiva se otřásla a snažila se nedívat.

Většina Shienarců byla poraněná a Tom a Juilin oba trochu krváceli – Galad zůstal jako zázrakem nedotčen, nebo to možná nebyl tak velký zázrak, vzhledem k tomu, jak dobře vládl mečem – ale jelikož byli muži až do hořkého konce, každý z nich trval na tom, že jejich zranění nejsou vážná. Dokonce i Uno tvrdil, že musejí vyrazit, on, kterému jedna ruka visela bezvládně u boku a na tváři měl šrám, po němž mu zcela jistě zůstane jizva stejná jako ta první, nebude-li rána rychle vyléčena.

Popravdě řečeno ona sama se odejít nezdráhala i přesto, že si říkala, že by se měla postarat o zraněné. Elain podepřela Toma. Ten reagoval tím, že se o ni odmítal opřít, a recitoval příběh ve vznešené řeči tak květnaté, že bylo těžké rozpoznat v tom vyprávění o Kirukan, překrásné královně válečnici z dob trollockých válek.

„Vzteklá byla přinejlepším jako kňour chycený v ostružinách,“ utrousila Birgitte tiše k nikomu konkrétnímu. „Rozhodně ne jako nikdo tady.“

Nyneiva zaskřípala zuby. Určitě té ženské ještě někdy složí poklonu, bez ohledu na to, co udělá. Když na to tak myslela, každý muž ve Dvouříčí uměl na takovouhle vzdálenost střílet stejně dobře. I každý kluk.

Následoval je hřmot, vzdálený řev z ostatních ulic, a Nyneiva měla často pocit, že je z některého prázdného okna beze skel sledují čísi oči. Ta zpráva se však musela rozšířit, nebo diváci viděli, co se stalo, protože nezahlédli živou duši, dokud se do ulice před nimi náhle nepostavilo na dva tucty bělokabátníků. Polovina měla natažené luky, druhá tasené meče. Shienarské čepele vyletěly z pochev ve zlomku vteřiny.

Rychlá výměna slov mezi Galadem a chlapíkem s prošedivělým vousem pod šišákem stačila, aby je nechali projít, i když si muž Shienarce prohlížel dosti pochybovačně, stejně tak Toma a Juilina a vlastně i Birgitte. Stačilo to k tomu, aby Nyneivu zahryzlo u srdce. Elain mohla klidně projít s bradou zdviženou, nevšímajíc si bělokabátníků, jako by to byli sluhové, jenže Nyneiva neměla ráda, když si jí někdo dost nevážil.

Řeka nebyla daleko. Za malými kamennými skladišti s břidlicovými střechami tři městská kamenná mola jen tak tak přes vyschlé bláto dosáhla k vodě. U jednoho nízko leželo bachraté plavidlo se dvěma stěžni. Nyneiva doufala, že nebude těžké získat oddělené kajuty. Doufala, že se bárka nebude příliš kymácet.

Dvacet kroků od mola se pod pozorným dohledem čtyř strážců v bílých pláštích choulilo pár lidí. Byl tu skoro tucet mužů, převážně starců, všichni byli otrhaní a potlučení, a dvakrát tolik žen, většiny se držely dvě i tři děti, přičemž některé ženy ještě chovaly v náručí nemluvně. Dva další bělokabátníci stáli těsně u mola. Děti skrývaly tvářičky v suknicích svých matek, ale dospělí toužebně pohlíželi na loď. Při tom pohledu se Nyneivě stáhlo srdce. Vzpomněla si, že stejné pohledy viděla v Tanchiku, mnohem víc takových pohledů. Lidé zoufale doufající, že se objeví cesta do bezpečí. Tamtěm nedokázala nijak pomoci.

Než mohla udělat něco pro tyhle, popadl Galad ji a Elain za loket a postrkoval je po molu a dolů po kymácející se lávce. Na molu stálo dalších šest mužů s vážnou tváří, v bílých pláštích a leštěných kyrysech, a pozorovalo hlouček bosých mužů, většinou až do pasu nahých, dřepících na skosené přídi. Nebylo zcela jasné, zda se kapitán u lávky mrzutě mračí víc na bělokabátníky či na nesourodou skupinku, která se mu trousila na loď.

Agni Neres byl vysoký kostnatý muž v tmavém kabátci, s odstávajícíma ušima a stále trochu zarputilým výrazem v úzké tváři. Potu, který se mu řinul po obličeji, si nevšímal. „Zaplatils mi za cestu pro dvě ženy. Nejspíš teď asi chceš, abych vzal tu další holku a chlapy zadarmo, ne?“ Birgitte po něm vrhla nebezpečný pohled, ale on si ho zjevně nevšiml.

„Dostaneš svoje peníze, můj milý kapitáne,“ sdělila mu Elain chladně.

„Jen pokud bude cena rozumná,“ dodala Nyneiva nevšímajíc si Elainina ostrého pohledu.

Neres stiskl rty ještě víc, i když se to předtím nezdálo možné, a znovu oslovil Galada. „Tak jestli odvedeš svý muže z mý lodi, vypluju. Za denního světla se mi tu teď líbí ještě míň než předtím.“

„Jakmile naložíš svý ostatní pasažéry,“ řekla Nyneiva a kývla na lidi schoulené na břehu.

Neres se podíval na Galada, a zjistil jen to, že ten zatím odešel stranou, aby promluvil s ostatními bělokabátníky. Kapitán se podíval na lidi na břehu a pak promluvil nad Nyneivinou hlavou. „Každýho, kdo může zaplatit. Jen málokterej z nich vypadá, že může platit. A všechny bych je stejně vzít nemoh, i kdyby měli penízky.“

Nyneiva se postavila na špičky, aby mu její úsměv rozhodně neunikl. Při pohledu na něj mu brada spadla až k límci. „Každýho, kapitáne. Jinak ti utrhnu uši.“

Muž rozzlobeně otevřel ústa, a pak náhle vykulil oči a zadíval se za ni. „Tak dobrá,“ řekl rychle. „Ale nezapomeň, chci něco na oplátku. Almužnu rozdávám o dobročinný slavnosti, a ta už je dávno pryč.“

Nyneiva znovu postavila podpatky na palubu a podezíravě se ohlédla přes rameno. Tam stáli Tom, Juilin a Uno a přívětivě ji s Neresem pozorovali. Tak přívětivě, jak jen to šlo s Unovými rysy a při tom, jak byli všichni zakrvácení. Až příliš přívětivě.

S prudkým odfrknutím Nyneiva řekla: „Než se někdo dotkne lana, budou všichni na palubě.“ A odešla hledat Galada. Napadlo ji, že si zaslouží poděkovat. Myslel si, že to, co dělá, je správná věc. To byla ta potíž s nejlepšími muži. Vždy si mysleli, že dělají správnou věc. Přesto, ať už tihle tři udělali cokoliv, ušetřili jí hádku.

Našla ho stát s Elain, a na té hezké tváři měl výraz zoufalství. Při pohledu na Nyneivu se rozjasnil. „Nyneivo, zaplatil jsem vám cestu až do Boanndy. To je jen půl cesty do Altary, kde se Boern vlévá do Eldar, ale dál si nemohu dovolit zaplatit. Kapitán Neres si vzal i poslední měďák z mého měšce, a kromě toho jsem si musel ještě vypůjčit. Ten chlapík si účtuje desateronásobek. Bojím se, že odtamtud budete muset do Caemlynu po svých. Je mi to vážně velmi líto.“

„Zatím jsi udělal docela dost,“ přisadila si Elain a pohledem zalétla k chocholům kouře stoupajícím nad Samarou.

„Dal jsem slib,“ řekl s unavenou odevzdaností. Bylo očividné, že ke stejné hádce došlo, než se objevila Nyneiva.

Nyneivě se podařilo poděkovat, což však Galad zdvořile odmítl, ale tvářil se přitom, jako by ona také nic nepochopila. A ona byla tolik ochotná připustit. Začal válku, aby dodržel svůj slib – v tom měla Elain pravdu, teď bude válka, pokud již nezačala – a přesto, i když jeho muži doslova drželi Neresovu loď, nepožadoval lepší cenu. Byla to Neresova loď, a Neres si proto mohl určit cenu, jakou chtěl. Pokud vezme na palubu Elain a Nyneivu. Byla to pravda. Galad nikdy nebral v úvahu, kolik stojí, konat správně, ani jeho, ani kohokoliv jiného.

U lávky se zastavil a zadíval se dlouze na město, jako by viděl budoucnost. „Držte se dál od Randa al’Thora,“ řekl sklíčeně. „On přináší zkázu. On rozbije svět znovu, než skončí. Držte se od něj dál.“ A už klusal nahoru po molu a volal pro svou zbroj.

Nyneiva se přistihla, jak si s Elain vyměňuje udivený pohled, i když to s rozpaky rychle skončila. Bylo těžké dělit se o takovou chvíli s někým, o kom jste věděli, že by vás mohl pěkně setřít. Aspoň proto se ona cítila nepříjemně. Proč by se měla tvářit zmateně Elain, to si Nyneiva neuměla představit, pokud tedy druhá žena nezačínala přicházet k rozumu. Galad určitě netušil, že rozhodně nehodlají putovat do Caemlynu. Určitě ne. Muži nikdy nebyli tak předvídaví. Nějakou dobu se na sebe s Elain nepodívaly.