Oheň z nebes

35 Vytržená

Elain se zíváním pozorovala Nyneivu ze své postele, hlavu měla opřenou o loket a černé vlasy jí spadaly přes ruku. Bylo to vážně docela směšné, takhle trvat na tom, že ta, která nepůjde do Tel’aran’rhiodu, bude vzhůru. Nevěděla, jakou dobu Nyneiva ve světě snů prožila, ale Elain tu ležela už dobré dvě hodiny a neměla nic na čtení, žádné šití, vůbec nic, čím by se zabavila, mohla jen civět na druhou ženu, jež byla natažená na druhé úzké posteli. Studování a’damu taky k ničemu nebylo. Elain si myslela, že z něj již vymáčkla vše, co se dalo. Dokonce se pokusila spící ženy dotknout léčivým dotekem, což bylo asi tak všechno léčení, jaké znala. Nyneiva by k tomu nikdy nedala svolení, kdyby byla vzhůru – o Elaininých schopnostech v tomto směru neměla právě nejlepší mínění – anebo by to v tomto případě možná dovolila – ale modřina zmizela. Popravdě řečeno, to asi bylo to nejsložitější léčení, jaké Elain kdy provedla, a její schopnosti to v podstatě vyčerpalo. Neměla co dělat. Kdyby měla nějaké stříbro, mohla by se pokusit vyrobit jeden a’dam. Stříbro nebyl jediný kov, který se na to hodil, ale musela by roztavit mince, aby ho získala dost. Druhou ženu by zrovna moc nepotěšilo, kdyby našla druhý a’dam. Kdyby byla Nyneiva ochotná prozradit tohle Tomovi a Juilinovi, aspoň by si Elain mohla pozvat Toma a povídat si s ním.

Skutečně si spolu nádherně popovídali. Jako když otec předává své znalosti dceři. Nikdy si neuvědomila, že hra rodů zapustila v Andoru tak hluboké kořeny, byť naštěstí ne tak hluboké, jako v některých jiných státech. Jen Hraniční státy tomu plně unikly, aspoň podle Toma. S Mornou na severní hranici a každodenně hrozícími nájezdy trolloků neměli lidé čas na manévrování a intrikování. Nádherně si s Tomem popovídali, když si teď byl kejklíř jistý, že se mu nesnaží vklouznout na klín. Tváře jí při té vzpomínce zahořely. Vlastně ji to jednou či dvakrát napadlo, a milosrdně to nezkusila doopravdy.

„‚I královna si ukopne palec, ale moudrá žena si dává pozor na cestu,‘“ ocitovala tiše. Lini byla moudrá žena. Elain si nemyslela, že by právě tuhle chybu udělala ještě jednou. Věděla, že jich dělá hodně, ale zřídka nějakou chybu zopakovala. Jednou, možná, jich bude dělat tak málo, že bude hodna nastoupit po máti na trůn.

Náhle se posadila. Nyneivě ze zavřených očí proudily slzy, stékaly jí po straně do vlasů. To, co Elain považovala za lehké chrápání – Nyneiva chrápala, ať už tvrdila cokoliv – byly tiché, kňučivé vzlyky hluboko v hrdle. To nebylo správné. Kdyby byla nějak zraněná, bylo by to vidět, i když by to ucítila teprve až po probuzení.

Možná bych ji měla vzbudit. Ale s rukou nataženou k druhé ženě ještě trochu zaváhala. Probudit někoho z Tel’aran’rhiodu zdaleka nebylo tak snadné – a Nyneivu by nepotěšilo, kdyby ji probudila drsněji po tom výprasku, který jí uštědřila Cerandin. Ráda bych věděla, co se doopravdy stalo. Budu se muset zeptat Cerandin. Ať už se dělo cokoliv, Nyneiva by měla být schopná vystoupit ze sna, kdykoliv se jí zachce. Pokud však... Egwain tvrdila, že moudré dokážou člověka udržet v Tel’aran’rhiodu i proti jeho vůli, i když pokud ji ten trik naučily, tak jim ho neprozradila. Pokud teď někdo držel Nyneivu a ubližoval jí, nemohla to být Birgitte ani moudré. No, moudré snad, kdyby ji chytily, jak se potuluje někde, kde by podle nich neměla. Ale jestli to nebyly ony, tak zbývali jenom...

Popadla Nyneivu za ramena, aby s ní zatřásla – když to nezabere, tak zmrazí džbán vody na stole nebo jí vrazí pořádnou facku – a Nyneiva prudce otevřela oči.

Okamžitě začala plakat nahlas, a byl to ten nejzoufalejší zvuk, jaký kdy Elain slyšela. „Já ji zabila. Oh, Elain, já jsem ji zabila svou hloupou pýchou. Myslela jsem si, že bych mohla...“ Slova se vytratila do hlasitého vzlykání.

„Koho jsi zabila?“ Nemohla to být Moghedien. Smrt té ženy by takový žal určitě nevyvolala. Už chtěla Nyneivu obejmout a utěšit ji, když se ozvalo zabušení na dveře.

„Pošli je pryč,“ zamumlala Nyneiva a schoulila se na posteli do roztřeseného klubíčka.

Elain si povzdechla, došla ke dveřim a otevřela je, ale než se vzmohla na slovo, protlačil se kolem ní ze tmy Tom, v pomačkané košili vylézající mu ze spodků, a nesl v náručí cosi zabaleného do pláště. Byly vidět jen bosé ženské nohy.

„Prostě tam byla,“ vykládal za ním Juilin, jako by nevěřil, že mu z úst vycházejí slova. Oba muži byli naboso a Juilin navíc bez košile, takže byla vidět jeho nahá hruď bez chlupů. „Na chvíli jsem se probudil a ona tam najedou stála, nahá jako v den, kdy se narodila, a zhroutila se, jako když přestřihneš provázky.“

„Je živá,“ dodával Tom a položil zabalenou postavu na Elaininu postel, „ale jen tak tak. Skoro jsem neslyšel, jak jí tluče srdce.“

Elain se zamračila a odhrnula kapuci pláště – a dívala se na tvář Birgitte, bledou a sinalou.

Nyneiva se ztuhle vyškrábala z postele a poklekla vedle bezvědomé ženy. Tvář se jí leskla slzami, ale plakat přestala. „Je živá,“ vydechla. „Ona je živá.“ Náhle si zřejmě uvědomila, že je před muži pouze ve spodničce, ale skoro se na ně nepodívala a řekla jen: „Vyveď je ven, Elain. Když tady tak čumí jako telata, nemůžu nic dělat.“

Když na ně Elain zamávala, aby odešli, Tom a Juilin se na sebe podívali, zvedli oči a lehce potřásli hlavami, ale bez odmlouvání vycouvali ke dveřím. „Ona je... přítelkyně,“ řekla jim Elain. Měla pocit, jako by se pohybovala ve snu, obklopená prázdnotou, bez pocitů. Jak je tohle možné? „My se o ni postaráme.“ Jak se to vůbec mohlo stát? „Hlavně nikomu ani slovo.“ Při pohledech, které jí věnovali, když zavírala dveře, se málem začervenala. Jenomže mužům bylo občas potřeba připomínat i ty úplně nejzřejmější věci, dokonce i Tomovi. „Nyneivo, jak pod Světlem,“ začala obracejíc se a odmlčela se, když klečící ženu obklopila záře saidaru.

„Světlo ji spal!“ zavrčela Nyneiva a prudce usměrnila. „Světlo ji za tohle navěky spal!“ Elain poznala prameny splétané pro léčení, ale víc toho nezvládla. „Já ji najdu, Birgitte,“ zamumlala Nyneiva. Prameny ducha převažovaly, ale byla tam i voda a vzduch, dokonce i země a oheň. Vypadalo to stejně složitě jako vyšívání šatů oběma rukama zároveň a ještě i nohama. Poslepu. „Donutím ji zaplatit.“ Záře kolem Nyneivy sílila pořád dál, až přehlušila lampy, až z ní bolely oči, pokud se Elain nedívala s přimhouřenýma očima. „To přísahám! U Světla a mé naděje na spasení a znovuzrození, to udělám!“ Hněv v jejím hlase se změnil, pokud něco, tak zesílil. „Nefunguje to. Není na ní nic, co by se dalo vyléčit. Je tak zdravá, jak jen můžeš doufat. Ale umírá. Oh, Světlo, cítím, jak její duch odchází. Světlo spal Moghedien! Světlo ji spal! A mě spal s ní!“ Ale nevzdávala se. Spřádání pokračovalo, složité prameny se protkávaly v Birgittině těle. A ta žena tu ležela, zlatý cop jí visel z postele, a hruď se jí zvedala a klesala stále pomaleji.

„Můžu udělat něco, co by mohlo pomoct,“ podotkla Elain pomalu. Měly jste k tomu mít svolení, ale vždy to tak nefungovalo. Kdysi se to dělalo skoro stejně často se svolením, jako bez něj. Neexistoval důvod, proč by to nemělo fungovat na ženu. Až na to, že Elain ještě nikdy neslyšela, že by se to tak udělalo.

„Propojení?“ Nyneiva nespouštěla zrak ze ženy na posteli, ani se nepřestávala namáhat se sílou. „Ano. Budeš to muset udělat – nevím jak – ale nech mě vést. Zrovna teď ani nevím, co vlastně dělám, ale vím, že to dokážu. Ty nedokážeš vyléčit ani modřinu.“

Elain stiskla rty, ale nechala to plavat. „Ne propojení.“ Množství saidaru, které do sebe Nyneiva natáhla, bylo ohromující. Jestli nedokázala vyléčit Birgitte s tímhle, tak to, co by Elain mohla přidat, by neznamenalo žádný rozdíl. Společně by byly sice silnější než každá zvlášť, ale ne tak silné, jako kdyby se jejich síly prostě sečetly. Kromě toho si Elain nebyla jistá, že by je uměla propojit. Byla v propojení jen jednou, a tehdy to provedla Aes Sedai, aby jí ukázala, co to je, spíš než jak to udělat. „Přestaň, Nyneivo. Sama jsi říkala, že to nefunguje. Přestaň a nech to zkusit mě. Jestli to nezabere, můžeš...“ Co by mohla? Pokud léčení fungovalo, tak fungovalo. Když ne... Jestli to selže, nemělo smysl zkoušet to znovu.

„Zkusíš co?“ štěkla Nyneiva, přece jen však neohrabaně ustoupila a nechala přijít Elain blíž. Tkanivo léčení pohaslo, ale ne záře kolem druhé ženy.

Elain místo odpovědi položila Birgitte ruku na čelo. – Tělesný kontakt byl pro tohle nezbytný stejně jako pro léčení, a když to Elain dvakrát viděla ve Věži, Aes Sedai se také dotýkala mužova čela. Prameny ducha, které spletla, byly složité, i když ne tak propletené, jako je měla Nyneiva před chvílí. Elain část toho, co teď dělala, chápala jen tak tak, a část už vůbec ne, ale dávala ze své skrýše dobrý pozor, aby viděla, jak má tkanivo vypadat. Dívala se pozorně, protože si v hlavě utvořila zásobu příběhů a viděla hloupé romance tam, kde bývaly málokdy. Po chvíli se posadila na druhou postel a propustila saidar.

Nyneiva se na ni zamračila a pak se sklonila, aby prohlédla Birgitte. Bezvědomá žena měla možná maličko lepší barvu a dýchala trochu silněji. „Cos to vlastně udělala, Elain?“ Nyneiva nespouštěla oči z Birgitte, ale záře kolem ní pomalu pohasínala. „To nebylo léčení. Myslím, že bych to dokázala taky, ale nebylo to léčení.“

„Bude žít?“ zeptala se Elain slabým hláskem. Mezi ní a Birgitte nebylo žádné viditelné propojení, žádné prameny, ale cítila její slabost. Strašlivou slabost. Okamžitě by poznala, kdyby Birgitte zemřela, i ve spánku nebo kdyby byla stovky mil daleko.

„Já nevím. Už neslábne, ale nevím.“ Nyneiva mluvila z únavy tiše a z hlasu se jí ozývala bolest, jako by cítila Birgittino zranění. Trhla sebou, vstala, rozbalila pokrývku s červenými proužky a ženu s ní přikryla. „Co jsi udělala?“

Elain mlčela tak dlouho, než se k ní Nyneiva připojila, lehla si k ní neobratně na postel. „Spojení,“ řekla Elain nakonec. „Já... se s ní spojila. Jako se strážcem.“ Nevěřícný pohled druhé ženy ji přiměl vyhrknout. „To léčení nebylo k ničemu. Musela jsem něco udělat. Znáš dary, které strážce ze spojení získává. Jedním je síla, energie. Může jít dál, když už by se jiný muž zhroutil a zemřel, a přežije rány, které by každého jiného zabily. Byla to jediná věc, která mě napadla.“

Nyneiva se zhluboka nadechla. „No, funguje to aspoň líp než to, co jsem udělala já. Ženskej strážce. Ráda bych věděla, co by si o tom pomyslel Lan? Vlastně, proč by neměla být. Pokud by to měla být nějaká žena, tak ona.“ Trhla sebou, přitáhla si kolena pod bradu a zahleděla se na Birgitte. „Tohle si budeš muset nechat pro sebe. Jestli někdo zjistí, že se přijatá spojila se strážcem, bez ohledu na okolnosti...“

Elain se zachvěla. „Já vím,“ řekla prostě a dost důrazně. Nebyl to sice přestupek na utišení, ale každá Aes Sedai by ji nejspíš přinutila si přát, aby byla utišena. „Nyneivo, co se stalo?“

Dlouhou dobu si myslela, že druhá žena začne zase plakat, jak se jí třásla brada a pohybovaly rty. Když však promluvila, měla hlas jako ocel a její výraz byl směsicí vzteku a slz, které by za celý život nedokázala vyplakat. Vyprávěla příběh stroze, skoro útržkovitě, dokud se nedostala k tomu, jak se mezi vozy objevila Moghedien. Pak se pustila do bolestných podrobností.

„Měla bych mít od krku dolů modřiny,“ pronesla nakonec hořce a dotkla se své hladké bílé paže. I když modřiny neměla, přesto sebou škubla. „Nechápu, proč je nemám. Cítím to, avšak zasloužila bych si je, za tu hloupou, pitomou pýchu. Za to, že jsem se bála udělat to, co jsem měla. Zasloužila bych si viset jako šunka v udírně. Kdyby zde byla nějaká spravedlnost, tak bych tam ještě visela a Birgitte by neležela na posteli a my bychom se nebály, jestli to přežije. Kdybych toho jen znala víc. Kdybych jenom na pět minut věděla to, co Moghedien, mohla bych ji vyléčit. Jsem si tím jistá.“

„No, kdybys ještě někde visela,“ dodala Elain velice prakticky, „zakrátko už by ses vzbudila a odstínila mě. Nepochybuji o tom, že by Moghedien dohlédla na to, abys byla dost rozzlobená a mohla usměrňovat – zná nás až moc dobře, nezapomínej – a velice pochybuji, že bych měla nějaké podezření, dokud bys neskončila. Představa, jak mě přepravuješ k Moghedien, mě tedy nijak netěší, a nevěřím, že tebe ano.“ Druhá žena se na ni nepodívala. „Muselo to být propojení, Nyneivo, jako a’dam. Tak jsi mohla cítit bolest, aniž bys byla poznačená.“ Nyneiva tam pořád seděla a mrzutě se mračila. „Nyneivo, Birgitte žije. Udělala jsi pro ni všechno, co se dalo, a dá-li Světlo, přežije. Tohle jí udělala Moghedien, ne ty. Voják, který si dává vinu za své druhy, již padli v bitvě, je hlupák. My dvě jsme vojáky v bitvě, ale ty nejsi žádná hlupačka, tak se tak přestaň chovat.“

Tehdy se na ni Nyneiva podívala a mračila se jen do chvíle, než úplně odvrátila hlavu. – „Ty to nechápeš.“ Mluvila téměř šeptem. „Ona... byla... jedním z hrdinů připoutaných ke kolu času, jejím osudem bylo se rodit stále znovu a znovu a tvořit báje. Tentokrát se nenarodila, Elain. Byla z Tel’aran’rhiodu vytržená tak, jak byla. Je pořád ještě připoutaná ke kolu? Nebo byla vytržená i z toho? Vytržená z toho, co si vysloužila svou odvahou, protože já byla tak pyšná, tak pitomě umíněná jako chlap, že jsem ji přinutila hledat Moghedien?“

Elain doufala, že tyhle otázky Nyneivě ještě nedošly, ne dokud nebude mít chvilku, aby se vzpamatovala. – „Víš, jak vážně byla Moghedien zraněná? Třeba je mrtvá.“

„Doufám, že ne,“ druhá žena skoro vrčela. „Chci, aby zaplatila...“ Zhluboka se nadechla, ale místo aby ji to posílilo, spíš sklesla. „Nepočítala bych s tím, že umřela. Birgittin šíp minul srdce. Je div, že se jí vůbec podařilo tu ženskou zasáhnout, jak se tak potácela. Já bych se postavit nedokázala, kdyby mě někdo hodil tak daleko a tak tvrdě, jak se ona odrazila. Po tom, co Moghedien udělala mně, jsem se ani nedokázala postavit na nohy. Ne, ona je živá, a my bychom měly věřit, že si tu ránu nechala vyléčit a ráno po nás půjde.“

„Přesto si bude potřebovat chvíli odpočinout, Nyneivo. To víš. Copak ví, kde vůbec jsme? Z toho, co jsi říkala, neměla čas na víc, než si všimnout, že je to zvěřinec.“

„Co jestli viděla víc?“ Nyneiva vypadala, jako by jí přemýšlení dělalo potíže. „Co jestli ví přesně, kde jsme? Mohla by na nás poslat temný druhy. Nebo poslat zprávu temnejm druhům v Samaře.“

„Luca zuří, protože kolem města je už jedenáct zvěřinců a tři další čekají za mostem. Nyneivo, bude jí trvat celé dny, než po takovém zranění získá dost síly, i jestli najde nějakou černou sestru, která ji vyléčí, nebo dokonce někoho ze Zaprodanců. A dalších pár dní, než prohledá patnáct zvěřinců. A to jestli nejsou další za námi na cestě nebo nepřijíždějí z Altary. Jestli po nás půjde nebo pošle temné druhy, to nebo to, my jsme dostaly varování a máme pár dní na to, abychom si našly člun, který nás přepraví po řece.“ Na chvíli se zamyšleně odmlčela. „Máš něco v tom pytlíku s bylinkami, aby sis mohla přebarvit vlasy? Vsadím se, že jsi měla v Tel’aran’rhiodu vlasy spletené do copu. Já tam mám vždycky svou pravou barvu. Když si rozpustíš vlasy, jak je máš teď, a změníš barvu, tak nás bude mnohem těžší najít.“

„Všude jsou jen bělokabátníci,“ povzdechla si Nyneiva. „Galad. Prorok. Žádný čluny. Všechno se proti nám spiklo, aby nás tu zadrželo pro Moghedien. Jsem tak unavená, Elain. Unavená z toho, jak se bojím, kdo by mohl být za dalším rohem. Unavená z toho, jak se bojím Moghedien. Zřejmě nedokážu ani vymyslet, co udělat dál. Moje vlasy? Nemám nic, co by mohlo změnit tu barvu, co mám.“

„Potřebuješ se dobře vyspat,“ prohlásila Elain pevně. „Ovšem bez prstenu. Dej ho sem.“ Druhá žena zaváhala, ale Elain jen čekala s nataženou rukou, až Nyneiva nakonec vylovila skvrnitý kamenný prsten a sundala ho ze šňůrky, co měla kolem krku. Elain si ho nacpala do váčku a pokračovala. „Teď si tady lehni a já pohlídám Birgitte.“

Nyneiva se na chvíli zadívala na ženu nataženou na druhé posteli a pak zavrtěla hlavou. „Nemůžu spát. Já... potřebuju být sama. Projít se.“ Vstala tak ztuhle, jako by skutečně dostala řádný výprask, sundala z kolíčku svůj tmavý plášť a přehodila si ho přes spodničku. U dveří se zarazila. „Jestli mě bude chtít zabít,“ řekla bezútěšně, „tak nevím, jestli jí v tom budu chtít zabránit.“ A bosky, se smutnou tváří, vyšla do noci.

Elain zaváhala, neboť si nebyla jistá, která žena ji potřebuje víc, ale pak se zase posadila na postel. Nic, co by řekla, nemohlo Nyneivě ulehčit, ale Elain věřila v její odolnost. Chvíle o samotě, aby si to v duchu přebrala, a pochopí, že je to vina Moghedien, ne její. Musí.