Oheň z nebes

33 Otázka karmínu

Nůž se Nyneivě otřel o vlasy, jak se zarazil do desky, o kterou se opírala, a ona, majíc přes oči šátek, sebou škubla. Moc ráda by nosila slušný cop, místo loken visících volně na ramena. Jestli jí ta čepel přesekla byť jediný vlásek... Ženská hloupá, pomyslela si trpce. Hloupá, hloupá ženská. Se složeným šátkem přes oči viděla jen škvírku světla dole. Vedle temnoty za silnými záhyby látky jí připadala zvlášť světlá. Ještě muselo být dost světla, i když bylo pozdě odpoledne. Ten muž by určitě neházel, kdyby pořádně neviděl. Další nůž se zarazil vedle její hlavy z druhé strany. Cítila, jak vibruje. Měla dojem, že se jí skoro dotýká ucha. Měla v úmyslu Toma Merrilina i Valana Lucu zabít. A možná i všechny ostatní muže, kteří se jí dostanou do rukou, čistě ze zásady.

„Hrušky,“ křikl Luca, jako by nebyl jen třicet kroků od ní. Musel si myslet, že když má šátek přes oči, tak nejenže nevidí, ale taky ohluchla.

Nahmatala váček u pasu, vyndala hrušku a opatrně si ji položila na hlavu. Byla slepá. Slepá hlupačka! Další dvě hrušky, a pak nesměle natáhla ruce od těla mezi noži, které ji lemovaly, držíc v každé ruce jeden plod za stopku. Nastala odmlka. Otevřela ústa, aby Tomu Merrilinovi řekla, že jestli ji jen škrábne, tak –

Buch-buch-buch! Čepele letěly tak rychle za sebou, že by byla vykřikla, kdyby se jí hrdlo nestáhlo jako pěst. V levé ruce držela jen stopku, druhá hruška se lehce chvěla probodená nožem a z plodu na hlavě jí do vlasů stékala šťáva.

Strhla si šátek a vyrazila k Tomovi a Lucovi. Oba muži se křenili jako blázni. Než ze sebe vypravila jediné ze slov, která v ní vřela, Luca obdivně řekl: „Jsi úžasná, Nano. Tvoje odvaha je úžasná, ale ty ještě víc.“ Zavířil tou směšnou hedvábnou pláštěnkou a s jednou rukou na srdci se uklonil. „Nazvu to ‚růže mezi trním'. I když je pravda, že ty jsi mnohem hezčí než pouhá růže.“

„Stát jako pařez až tolik odvahy nevyžaduje.“ Tak růže? Ona mu tedy ukáže trny. Oběma jim ukáže. „Poslouchej mě, Valane Luco –“

„Taková kuráž. Ani ses nehnula. Povím ti, já bych na to, co děláš ty, neměl žaludek.“

To je prostá pravda, řekla si Nyneiva v duchu. „Nejsem o nic odvážnější, než je potřeba,“ odtušila mírnějším tónem. Bylo těžké křičet na muže, jenž vám neustále opakuje, jak jste udatná. Tohle se určitě poslouchalo lépe než všechny ty bláboly o růžích. Tom si klouby ruky uhladil dlouhé kníry, jako by mu něco bylo k smíchu.

„Ty šaty,“ pokračoval Luca a v úsměvu předvedl celý chrup. „Budeš vypadat nádherně v –“

„Ne!“ štěkla. Ať už získal cokoliv, teď to ztratil už jen tím, že znovu nanesl téma šaty. Clarin ušila šaty, které Luca chtěl, aby nosila, z hedvábí ještě karmínovějšího než měl pláštěnku. Podle jejího názoru měla ta barva zakrýt krev, kdyby Tomovi ujela ruka.

„Ale, Nano, kráska v nebezpečí je velký tahák.“ Luca mluvil tiše, jako by jí šeptal do ucha sladká slovíčka. „Všichni na tobě budou moct oči nechat, každé srdce bude bít pro tvou krásu a odvahu.“

„Jestli se ti tolik líbí,“ prohlásila Nyneiva pevně, „tak si je nos sám.“ Kromě barvy by v nich na veřejnosti ukazovala příliš velký kus ňader, ať už si Clarin myslela, že se to hodí, nebo ne. Nyneiva viděla šaty, které při účinkování nosila Latelle, samé černé flitry s límcem po bradu. Něco takového by si vzít mohla. Na co to myslí? Nehodlala to skutečně podstoupit. Souhlasila s tímhle cvičením jen proto, aby Luca přestal každý večer škrábat na dveře vozu, jak se ji pokoušel přesvědčit.

Ten chlap byl velmi obratný v tom, jak poznat, kdy má změnit téma. „Co se ti stalo?“ zeptal se, náhle samý úlisný soucit.

Nyneiva ucukla, když jí sáhl na modré oko. Byla to jeho chyba, že vybral toto téma. Byl by na tom lépe, kdyby se ji dál snažil přesvědčit, aby si vzala ty červené šaty. „Nelíbilo se mi, jak ráno vypadalo v zrcadle, tak jsem ho kousla.“

Její ledový tón a ohrnuté rty přiměly Lucu okamžitě ruku stáhnout. Z ostražitého lesku v jeho tmavých očích zřejmě usoudil, že by mohla kousnout znovu. Tom si zuřivě uhlazoval kníry a v obličeji byl celý rudý, jak potlačoval smích. Samozřejmě věděl, co se stalo. On ano. A jakmile Nyneiva odejde, nepochybně Lucu oblaží vlastní verzí událostí. Muži prostě nemohli nešířit drby. Měli to v sobě od narození a nic, co ženy udělaly, je z toho nemohlo vytáhnout.

Denního světla ubylo víc, než si myslela. Slunce sedělo rudé nad vrcholky stromů na západě. „Jestli se o tohle ještě někdy pokusíš v tak mizerným světle...“ zavrčela a zahrozila Tomovi pěstí. „Je skoro tma!"

„Hádám,“ odtušil kejklíř a zvedl huňaté obočí, „že to znamená, že chceš vynechat tu část, kdy budu mít zavázané oči já?“ Samozřejmě si dělal legraci. Musel si dělat legraci. „Jak si přeješ, Nano. Odteď jedině v tom nejlepším světle.“

Teprve když odešla, šustíc rozzlobeně sukněmi, uvědomila si, že skutečně s touhle hloupostí souhlasila. Aspoň v náznaku. A oni se ji pokusí donutit slovo dodržet stejně jistě, jako že slunce dnes zapadne. Hloupá, hloupá, hloupá ženská!

Palouk, na němž s Tomem – a s Lucou, Světlo oba spal! – cvičila, byl trochu dál od tábora u silnice vedoucí k severu. Luca nepochybně nechtěl vylekat zvířata, kdyby jí snad Tom vrazil nůž do srdce. Ten chlap by nejspíš její tělo hodil lvům. Jediný důvod, proč chtěl, aby nosila ty šaty, byl, aby mohl házet očima po tom, co nehodlala ukazovat nikomu jinému než Lanovi, a toho taky Světlo spal, že je takový umíněný hlupák. Přála si, aby ho měla tady, aby si mohla být jistá, že je v pořádku. Zlomila uschlý stvol merlíku a použila jeho hnědou latu jako bič, srážejíc hlavičky květinám, které vykukovaly v listí na zemi.

Včera v noci Elain říkala, že Egwain hlásila boje v Cairhienu, šarvátky s bandity, Cairhieňany, kteří v každém Aielovi vidí nepřítele, a s andorskými vojáky, kteří se snaží získat Sluneční trůn pro Morgasu. Lan se do nich zapletl taky. Kdykoliv ho Moirain spustila z očí, zřejmě se mu podařilo dostat do boje, jako by předem vycítil, kde k němu dojde. Nyneiva si vůbec nikdy nepomyslela, že bude chtít, aby si Aes Sedai přidržela Lana na krátkém vodítku u boku.

Dnes ráno byla Elain stále ještě rozrušená, že vojáci její máti bojují v Cairhienu s Randovými Aiely, ale Nyneivě dělali starosti spíše bandité. Podle Egwain, pokud někdo poznal v majetku bandity ukradenou věc, pokud někdo odpřísáhl, že viděl, jak dotyčný někoho zabíjí či vypaluje byť jen kůlnu, Rand ho nechal pověsit. Sice sám nezatáhl za provaz, ale bylo to to stejné, a Egwain říkala, že každou popravu sleduje s tváří chladnou a tvrdou jako hory. To se mu nepodobalo. Býval to jemný chlapec. Ať už se mu v Pustině stalo cokoliv, bylo to jenom k horšímu. Hodně k horšímu.

No, Rand byl daleko a její vlastní problémy – její a Elaininy –zdaleka nebyly vyřešeny. Řeka Eldar tekla asi míli na sever, překlenutá jediným vznosným kamenným mostem postaveným mezi vysokými kovovými pilíři, které se leskly bez jediného zrnka rzi. Zajisté pozůstatek dřívějších dob, dokonce snad dřívějšího věku. Nyneiva tam zašla v poledne, hned poté, co přijeli, ale na řece nebylo nic, co by se byť jen vzdáleně dalo vydávat za člun. Podél rákosem zarostlých břehů se plavily pramice, malé rybářské čluny, nějaké zvláštní, úzké lodičky, které po hladině proháněli klečící muži za pomocí pádel, dokonce tu v bahně kotvila i nízká bárka – na obou stranách vody bylo vidět hodně bahna, něco bylo suché a popraskané, což však nebylo divu, když vedro trvalo tak dlouho – ale nic, co by je mohlo dopravit po proudu tak rychle, jak si přála. Ne že by zatím věděla, kam by vlastně měli plout.

Sice přemýšlela, až se z ní kouřilo, ale nemohla si vzpomenout na jméno města, kde měly být modré sestry. Divoce švihla po podbělu a kolem se rozletělo droboučké bílé chmýří, jež se pak pomalu snášelo na zem. Nejspíš tam už stejně nebudou, pokud tam vůbec kdy byly. Ale byl to jediný klíč, který měly, k bezpečnému místu jinde než v Tearu. Kdyby si tak jen vzpomněla.

Jediná dobrá věc, co je potkala během celé cesty na sever, bylo to, že Elain přestala flirtovat s Tomem. Od chvíle, co se připojili ke zvěřinci, nedošlo k jedinému incidentu. Tedy bylo by to dobré, pokud by se Elain zjevně nerozhodla předstírat, že k ničemu nedošlo. Včera jí Nyneiva poblahopřála, že konečně přišla k rozumu, a Elain chladně odvětila: Snažíš se zjistit, jestli ti budu s Tomem stát v cestě, Nyneivo? Je pro tebe dost starý, a navíc jsem si myslela, že jsi svou náklonnost věnovala jinému, ale jsi již dost stará, aby ses rozhodovala sama. Mám Toma ráda a myslím si, že on má rád mě. Pohlížím na něj jako na svého druhého otce. Jestli s ním chceš flirtovat, máš moje svolení. Ale já bych si opravdu ráda myslela, že jsi stálejší.

Luca hodlal ráno překročit řeku a Samara, město na druhém břehu, v Ghealdanu, nebylo zrovna příjemné místo. Luca strávil většinu dne od jejich příjezdu v Samaře a zajišťoval si místo, kde by mohl svůj cirkus postavit. Starosti mu dělalo jen to, že ho několik zvěřinců předběhlo, a navíc nebyl jediný, kdo měl k předvádění víc než jen zvířata. Proto tolik trval na tom, aby nechala Toma po ní házet nože. Měla štěstí, že nechce, aby chodila po provaze jako Elain. Ten muž si zřejmě myslel, že nejdůležitější věc na světě je to, aby jeho cirkus byl větší a lepší než všechny ostatní. Ona sama si dělala starosti kvůli prorokovi, jenž byl také v Samaře, a jeho stoupenci plnili ulice města a rozlezli se i po okolí do stanů, chýší a přístřešků, tvořících město samo o sobě, větší než celá Samara, která nebyla právě zanedbatelným sídlištěm. Měla vysoké kamenné hradby a většina budov byla také z kamene, některé měly dokonce tři poschodí, a bylo tu víc břidlicových či taškových střech než doškových.

Na tomto břehu Eldar to nebylo o nic lepší. Minuli tři tábory bělokabátníků, než se tu zastavili, stovky bílých stanů v úhledných řadách, a muselo jich tu být víc, než zatím zahlédli. Bělokabátníci na této straně řeky, prorok a možná i čekající bouře na druhé, a ona neměla nejmenší ponětí, kam jít ani jak se tam dostat, kromě v hrkotajícím voze, který se pohyboval asi stejně rychle, jako kdyby šla pěšky. Přála si, aby se nikdy nebyla nechala od Elain přesvědčit, aby opustily kočár. Jelikož nikde poblíž neviděla žádnou bylinu, kterou by mohla uškubnout, aniž by musela poodejít stranou, zlomila merlík na půlku a pak znovu, až měla kousky zvíci dlaně, které zahodila na zem. Přála si, aby mohla totéž provést s Lucou. A Galadem Damodredem za to, že je vyštval až sem. A s al’Lanem Mandragoranem, že není tady. Ne že by ho potřebovala, samozřejmě. Ale jeho přítomnost by byla... útěchou.

V táboře panovalo ticho, na malých ohýncích vedle vozů se připravovala večeře. Petra krmil černohřívého lva, strkal mezi mříže velké kusy masa na tyči. Lvice se již spokojeně krčily nad svým žrádlem a občas zavrčely, když se někdo příliš přiblížil k jejich kleci. Nyneiva se zastavila u Aludřina povozu. Ohňostrůjkyně pracovala s dřevěným hmoždířem a paličkou u stolku, který se spouštěl z postranice vozu, a cosi si nad tím, co míchala, bručela. – Tři Chavanové se na Nyneivu svůdně usmáli a zamávali na ni, aby se k nim připojila. Ne tak Brugh, který se stále mračil kvůli svému poraněnému rtu, i když mu na něj dala mastičku, která srazila otok. Možná kdyby praštila i ty ostatní stejně silně, poslechli by Lucu – a co bylo ještě důležitější, ji! – a uvědomili by si, že nechce, aby se na ni usmívali. Už tak bylo dost špatné, že mistr Valan Luca se neřídil vlastními nařízeními. Latelle se odvrátila od medvědí klece a stísněně se na Nyneivu usmála. Spíš to byl úšklebek. Nyneiva se však hlavně dívala na Cerandin, která pilovala rohovinu na noze jednoho velkého šedého s’redita nástrojem, jenž by se byl hodil i na kov.

„Tahle,“ ozvala se Aludra, „používá své ruce a nohy s úžasnou obratností, ne? Nemrač se tak na mě, Nano,“ dodala a oprášila si ruce. „Nejsem tvůj nepřítel. Na. Musíš vyzkoušet tyhle nové ohnivé tyčky."

Nyneiva si od tmavovlasé ženy nesměle vzala dřevěnou krabičku. Byla to krychle, kterou by snadno udržela v jedné ruce, ale ona použila obě. „Myslela jsem, žes říkala, že to jsou škrtátka.“

„Možná ano, možná ne. Ohnivé tyčky, to říká, co jsou zač, mnohem líp než škrtátka, ano? Udělala jsem dírky, co hůlky drží, takže se už nemůžou vznítit o dřevo. Dobrý nápad, ne? A hlavičky, to je nová formule. Zkusíš je a řekneš mi, co si myslíš?“

„Ano, ovšem. Děkuju.“

Nyneiva spěchala dál, než by jí ta žena mohla vnutit další krabičku. Držela tu věc, jako by mohla vybuchnout, a vlastně si vůbec nebyla jistá, že nevybuchne. Aludra každého nutila zkoušet její škrtátka nebo ohnivé tyčky nebo jak se rozhodne je nazývat příště. Taky mohly vzplanout plamenem, když se šedomodré hlavičky otřely o sebe nebo o cokoliv drsného. Ona sama se hodlala držet křesadla a ocílky, nebo možná uhlíků správně zahrnutých v krabičce s pískem. Bylo to mnohem bezpečnější.

Juilin ji chytil dřív, než stačila položit nohy na schůdky vozu, o nějž se dělila s Elain, a zrak mu padl rovnou na její opuchlé oko. Nyneiva se na něj zamračila tak tvrdě, že couvl a strhl si ten směšný kuželovitý klobouk z hlavy. „Byl jsem za řekou,“ prohlásil. „V Samaře je asi tak stovka bělokabátníků. Jen se dívají, a ghealdanští vojáci zase pozorují je. Ale jednoho jsem poznal. Toho mladého chlapíka, který seděl naproti Světla pravdy v Siendě.“

Nyneiva se na něj usmála a on spěšně couvl o další krok a ostražitě ji sledoval. Galad v Samaře. Tohle zrovna potřebovaly. „Ty vždycky přinášíš tak úžasné zprávy, Juiline. Měly jsme tě nechat v Tanchiku, nebo spíš v přístavu v Tearu.“ To nebylo spravedlivé. Lepší bylo, když jí o Galadovi řekl, než aby do něj za rohem narazila. „Děkuju ti, Juiline. Aspoň teď víme, že si na něj máme dávat pozor.“ Jeho kývnutí rozhodně nebyla vhodná odpověď na vznosně nabídnuté poděkování. Pak odspěchal pryč a narazil si klobouk tak prudce, jako by čekal, že ho Nyneiva praští. Muži nemají žádné vychování.

Vnitřek vozu byl mnohem čistší, než když ho Tom s Juilinem koupili. Loupající se barva byla všechna oškrábaná – muži vrčeli, že to musejí dělat – a skříňky a stoleček, které byly připevněné k podlaze, byly naolejované, až se leskly. Malou cihlovou pícku s kovovým komínem nepoužívaly – noci byly dost teplé, a kdyby tu vařily, Tom a Juilin by se odmítli dál střídat – ale bylo to vhodné místo na cennosti, měšce a kazety se šperky. Jelenicový váček se zámkem – ten Nyneiva vycpala tolik, kolik se do něj vešlo, a od té doby na něj nesáhla.

Když Nyneiva vlezla dovnitř, Elain, sedící na posteli, nacpala cosi pod pokrývku, ale než se starší žena stačila zeptat, co to bylo, Elain vyjekla: „Tvoje oko! Co se ti stalo?“ Budou jí muset znovu umýt vlasy ve slepičím pepři, u kořínků těch černých kadeří se již objevoval náznak zlata. Budou to muset dělat každých pár dní.

„Cerandin mě praštila, když jsem se nedívala,“ zamumlala Nyneiva. Při vzpomínce na pachuť vařeného kočičího kapradí a drceného Černobýlu se jí zkroutil jazyk. Tohle nebyl důvod, proč nechala na poslední schůzku v Tel’aran’rhiodu jít opět Elain. Nevyhýbala se Egwain. To jenom, že ona podnikala většinu cest do světa snů mezi schůzkami, a bylo jenom spravedlivé dát Elain příležitost se tam vypravit. Tak to bylo.

Opatrně postavila krabičku s ohnivými tyčkami na skříňku vedle dvou dalších. Tu, která skutečně chytila plamenem, už dávno zahodily.

Nevěděla, proč skrývá pravdu. Elain očividně nebyla venku, jinak by to už věděla. Ona a Juilin byli nejspíš jediní lidé v celém táboře, kteří to nevěděli, když teď Tom zajisté Lucovi vyjevil každou nechutnou podrobnost do poslední.

Zhluboka se nadechla, posadila se na druhou postel a přinutila se podívat Elain do očí. Něco v klidném výraze druhé ženy prozrazovalo, že ví, že toho bude víc.

„Já... jsem se Cerandin vyptávala na sul’dam a damane. Jsem si jistá, že ví víc, než nám řekla.“ Odmlčela se, aby Elain mohla vyslovit pochybnosti o tom, jestli se vyptávala nebo vyžadovala odpovědi, aby řekla, že jim ta Seanchanka už řekla všechno, co věděla, že se sul’dam a damane neměla moc co do činění. Ale Elain prostě mlčela a Nyneiva si uvědomila, že jen doufala, že hádkou chvíli odhalení odloží. „Dost se rozhořčila, že už toho víc neví, tak jsem s ní zatřásla. S ní se vážně nedostaneš moc daleko. Zašermovala mi prstem pod nosem!“ Elain ji pořád jenom pozorovala chladnýma modrýma očima a skoro nemrkla. Nyneiva, když vyprávěla dál, měla co dělat, aby neuhnula pohledem. „Ona... si mě nějak přehodila přes rameno. Vstala jsem a vyťala jí políček a ona mě srazila pěstí. Tak jsem přišla k tý modřině.“ Stejně dobře mohla dopovědět i ten zbytek. Elain se to i tak brzy dozví. Lepší, když to uslyší od ní. Radši by si nechala vytrhnout jazyk. „Samozřejmě že jsem se s tím nechtěla spokojit. Ještě jsme se trochu popraly.“ Z její strany to moc praní nebylo, i když se odmítala vzdát. Nejtrpčí pravdou bylo, že s ní Cerandin přestala pohazovat sem a tam a práskat s ní o zem tím svým podivným způsobem, protože to bylo jako prát se s dítětem. Nyneiva měla asi tak velkou šanci, jako to dítě. Kdyby se jen nikdo nedíval, aby mohla usměrnit. Rozhodně na to byla dost rozzlobená. Kdyby se jen nikdo nedíval, tečka. Přála si, aby ji Cerandin ztloukla pěstmi, až by jí tekla krev. „Pak jí dala Latelle proutek. Víš, jak mi to ta ženská pořád chce vrátit.“ Nebylo třeba říkat, že ji v té chvíli Cerandin držela hlavou dolů před ojí vozu. Takhle s ní nikdo nezacházel od té doby, co na Neysu Ayellinovou vychrstla vědro vody, a to jí bylo šestnáct. „No, nakonec to vyřešil Petra.“ Právě včas. Ten obrovský chlap je obě popadl za krk jako koťata. „Cerandin se omluvila a tím to skončilo.“ Petra donutil tu seanchanskou ženu se omluvit, pravda, ale k tomutéž donutil i Nyneivu a držel její krk dál v tom jemném, leč jako ocel pevném sevření, dokud to neudělala. Praštila ho, jak nejsilněji dokázala, rovnou do břicha, a on ani nemrkl. Nyneiva měla taky dojem, že jí nateče ruka. „Vlastně to nic moc nebylo. Latelle se nejspíš pokusí vykládat nějakou povídačku, co si o tom sama vymyslí. To je ženská, se kterou jsem měla zatřást. Ji jsem nepraštila ani zpolovice tak silně.“

Když řekla pravdu, cítila se mnohem líp, ale Elain se tvářila tak pochybovačně, že chtěla změnit předmět hovoru. „Co to tam schováváš?“ Natáhla se, odhrnula pokrývku a uviděla stříbřitý a’dam, který získaly od Cerandin. „Proč, pod Světlem, se na to koukáš? A proč to ještě schováváš? Je to hnusnej krám, a já nechápu, jak se ho můžeš dotknout, ale jestli chceš, je to na tobě.“

„Nemluv tak upjatě,“ napomenula ji Elain. Pak se jí po tváři pomalu rozlil úsměv a vzrušený ruměnec. „Myslím, že bych takový dokázala vyrobit.“

„Vyrobit!“ Nyneiva ztišila hlas a doufala, že se nikdo nepřiběhne podívat, kdo koho vraždí, ale tón ani trochu nezměkčila. „Světlo, proč? Udělej dřív žumpu. Hromadu hnoje. Aspoň to se dá použít k něčemu slušnýmu.“

„Nechci skutečně vyrobit a’dam.“ Elain seděla vzpřímeně a bradu zvedala tím svým chladným způsobem. Mluvila dotčeně a ledově klidně. „Ale je to ter’angrial, a já jsem přišla na to, jak funguje. Viděla jsem tě alespoň na jedné přednášce o propojování. – A'dam propojuje dvě ženy. Proto musí být i sul’dam žena, jež dokáže usměrňovat.“ Lehce se zamračila. „Je to ale zvláštní propojení. Jiné. Místo toho, aby se dvě či více žen dělily a jedna vedla, tohle je vlastně plné ovládání. Myslím, že právě tohle je důvod, proč damane nemůže udělat nic, co sul’dam nechce, aby udělala. Myslím, že to vodítko je v podstatě zbytečné. Obojek a náramek by fungovaly stejně dobře i bez něj a úplně stejným způsobem.“

„Fungovaly by stejně,“ ucedila Nyneiva suše. „Na někoho, kdo nehodlá něco takovýho vyrobit, jsi to studovala dost podrobně.“ Ta ženská dokonce neměla ani tolik studu, aby se začervenala. „K čemu ti to bude? Neříkám, že bych to brala špatně, kdybys dala jeden kolem krku Elaidě, ale to ještě vůbec neznamená, že je to míň odpo –“

„Copak nechápeš?“ skočila jí Elain do řeči a povýšenost všechna zmizela ve vzrušení a vášni. Předklonila se, ruku položila Nyneivě na koleno a oči jí zářily. Byla sama sebou tak nadšená. „Je to ter’angrial, Nyneivo. A já myslím, že ho dokážu vyrobit.“ Každé slovo vyslovovala zvlášť pomalu a pečlivě, pak se však zasmála a chrlila ze sebe dál. „A jestli dokážu vyrobit tenhle, dokážu vyrobit jiné. Možná dokonce dokážu udělat i angrial a sa’angrial. Nikdo ve Věži tohle nedokázal po tisíc let!“ Narovnala se. Celá rozechvělá si položila prsty na rty. „Ještě nikdy mě nenapadlo, že bych něco sama vyrobila. Aspoň ne nic užitečného. Vzpomínám si, jak jsem jednou pozorovala řemeslníka, jednoho muže, který pro palác vyráběl křesla. Nebyla zlacená, ani nijak umně vyřezávaná – byla pro pokoje služebnictva – ale viděla jsem pýchu v jeho očích. Pýchu na to, co dělá, na věc dobře vyrobenou. Tohle bych, myslím, taky velmi ráda cítila. Oh, kdybychom jenom znaly aspoň zlomeček toho, co Zaprodanci. Znalosti věku pověstí v jejich hlavách, a oni je používají ke službě Stínu. Pomysli, co bychom s tím dokázaly udělat. Pomysli, co bychom dokázaly vyrobit.“ Zhluboka se nadechla, spustila ruce do klína, její nadšení však nevyprchalo. „No, ať je to jak chce, sázím se, že bych dokázala přijít taky na to, jak byl vyroben Bílý Most. Budovy jako z předeného skla, ale silnější než ocel. A cuendillar a –“

„Zpomal,“ zarazila ji Nyneiva. „Bílý Most je odsud aspoň pět nebo šest set mil daleko, a jestli si myslíš, že budeš usměrňovat do toho zámku, tak si to rozmysli. Kdoví co by se mohlo stát? Ten zůstane ve váčku v peci, dokud pro něj nenajdem nějaký bezpečný místo.“

Elainino nadšení bylo velice podivné. Nyneivě by taky nevadilo znát něco z toho, co věděli Zaprodanci – ani zdaleka ne – ale když chtěla židli, zaplatila truhláři. Ona sama nikdy netoužila něco vytvářet, kromě mastí a odvarů. Když jí bylo dvanáct, její matka ji přestala učit šít poté, co začalo být zřejmé, že jí vůbec nezáleží na tom, zda udělá rovný šev, a nebylo ji k tomu možné donutit. A co se vaření týče... Myslela si, že je vlastně docela dobrá kuchařka, ale smysl byl v tom, že věděla, co je důležité. Léčení bylo důležité. Každý muž může postavit most, tak to nechte na něm, říkávala.

„S tebou a tím tvým a’damem,“ pokračovala po krátké odmlce, „Jsem ti málem zapomněla říct. Juilin viděl na druhým břehu Galada."

„Krev a zatracený popel,“ zamumlala hněvivě Elain, a když Nyneiva zvedla obočí, pevně dodala: „Nebudu poslouchat přednášky o svém jazyce, Nyneivo. Co budeme dělat?“

„Jak to vidím já, tak můžem zůstat na tomhle břehu řeky a mít za zadkem bělokabátníky, co se budou divit, proč jsme opustily zvěřinec, nebo přejít přes most a doufat, že prorok nezapříčiní žádný bouře a Galad nás neudá, nebo se můžem pokusit koupit si pramici a utýct po řece. To nejsou moc dobrý možnosti. A Luca bude chtít svejch sto marek. Ve zlatě.“ Snažila se nemračit, ale přesto ji to hryzalo. „Slíbilas mu je, a asi by nebylo počestný utýct bez zaplacení.“ Ona by to udělala hned, kdyby bylo kam jít.

„To by zajisté nebylo,“ řekla Elain a znělo to zděšeně. „Ale s Galadem si nemusíme dělat starosti, aspoň dokud se budeme držet zvěřince. Galad se k žádnému nepřiblíží. Myslí si, že strkat zvířata do klecí je kruté. Chápej, nevadí mu je lovit, jen zavírat do klecí.“

Nyneiva potřásla hlavou. Pravdou bylo, že Elain by byla našla nějaký způsob, jak se tu zdržet, byť jen na jeden den, i kdyby existoval nějaký způsob, jak uprchnout. Té ženské se chození po laně před jinými lidmi, než byli ostatní účinkující, líbilo. A ona sama nejspíš bude muset nechat Toma, aby po ní házel nože. Ale ty šaty na sebe nevezmu!

„První člun, co připluje a bude dost velký, aby vzal čtyři lidi,“ řekla. „Najmeme ho. Obchod na řece se nemohl úplně zastavit.“

„Pomohlo by, kdybychom věděly, kam jedeme.“ Elainin tón byl až příliš laskavý. „Mohly bychom prostě zamířit do Tearu, víš. Nemusíme se tohohle držet jenom proto, že ty...“ Odmlčela se, ale Nyneiva věděla, co chtěla říci. Jenom proto, že ona je umíněná. Jenom proto, že ona je vzteklá, že si nemůže vzpomenout na prosté jméno nějakého města, že si na něj hodlá vzpomenout a dostat se tam, i kdyby ji to mělo zabít. No, nic z toho nebyla pravda. – Chtěla najít ty Aes Sedai, které by mohly podpořit Randa, a přivést je k němu, ne se táhnout až do Tearu jako ubohá uprchlice, utíkající za svobodou.

„Já si vzpomenu,“ prohlásila ledově. Končilo to na „bar". Nebo to byl „dar"? „Lar?“ „Než tě unaví předvádět se na laně, tak si vzpomenu.“ A ty šaty na sebe nevezmu!