Oheň z nebes

18 Pes temnoty

Liandrin vedla koně přeplněnými ulicemi Amadoru a hluboký, přehnutý čepec zakrýval opovržlivě našpulené poupě rtů. Velice nerada se vzdávala svých cůpků a ještě víc nenáviděla směšnou módu téhle směšné země. Narudle žlutý čepec a jezdecké šaty se jí docela líbily, ale ne velké sametové mašle na obou. Přesto, čepec jí zakrýval oči – ve spojení s medově žlutými vlasy by hnědé oči okamžitě prozradily její tarabonský původ, což právě teď nebylo v Amadicii nejlepší – a zakrýval to, co by bylo ještě horší, kdyby to zde ukázala, tvář Aes Sedai. Bezpečně skrytá se mohla pošklebovat bělokabátníkům, kteří tvořili dobře pětinu mužů v ulicích. Ne že by vojáci, kteří tvořili druhou pětinu, byli o něco lepší. Žádného z nich, samozřejmě, ani ve snu nenapadlo nahlédnout pod čepec. Aes Sedai tady byly postaveny mimo zákon, a to znamenalo, že tu žádné nebyly.

I tak se cítila maličko lépe, když zahnula do umně tepané železné brány před domem Jorina Arena. Další marná cesta při hledání zprávy z Bílé věže. Od chvíle, co se dozvěděla, že si Elaida myslí, že ovládá Věž, a že ta ženská Siuan byla odklizena, neslyšela nic. Siuan utekla, pravda, ale teď z ní byla jen nepotřebná baba.

Zahrady za šedým kamenným plotem byly plné rostlin, které sice hnědly nedostatkem vláhy, byly však zastřižené a upravené do koulí a krychlí, a jeden keř měl dokonce tvar koně stojícího na zadních. Ovšem, pouze ten jeden. Kupci jako Arene napodobovali ty, kteří byli společensky nad nimi, ale neodvažovali se zajít příliš daleko, aby někoho nenapadlo, že se moc vyvyšují. Velký dřevěný dům se střechou z červených tašek zdobily balkony se složitým zábradlím a dokonce i kolonáda s vyřezávanými sloupy, ale na rozdíl od domu šlechtice, jejž měl napodobit, tady byly kamenné základy jen do výše tří sáhů. Dětinské předstírám panských způsobů.

Šlachovitý šedovlasý muž, který uctivě přispěchal, aby jí při sesedání podržel třmen a převzal otěže, byl celý oděný v černém. Ať už by se ten který kupec rozhodl pro jakékoliv barvy livreje, určitě by byly stejné jako barvy nějakého skutečného urozeného pána, a dokonce i menší pán nebo zeman mohl i tomu nejbohatšímu obchodníkovi se zbožím způsobit potíže. Lidé v ulicích nazývali černou „kupecká livrej“ a ohrnovali nad ní nos. Liandrin se pacholkův černý kabát líbil stejně málo jako Arenův dům i Arene sám. Jednoho dne bude mít skutečné zámky. Paláce. Byly jí přislíbeny, a s nimi i moc, která je provázela.

Stáhla si jezdecké rukavičky a pak vyšla po směšné rampě, která se táhla šikmo podél základů až k předním dveřím s vyřezávanými liánami. Opevněné zámky vznešených pánů měly rampy, takže kupec, který si o sobě hodně myslel, samozřejmě nemohl mít schodiště. Služebná dívka v černých šatech jí pak ve vstupním sále se spoustou dveří, sloupy pomalovanými jasnými barvami a galerií okolo odebrala rukavice a klobouk. Na stropě byla v laku vyvedená napodobenina mozaiky, hvězdy uvnitř hvězd ve zlaté a černé barvě. „Za hodinu chci mít připravenou lázeň,“ oznámila Liandrin ženě. „A tentokrát bude mít správnou teplotu, že?“ Služebná při úkloně zbledla a vykoktala něco na potvrzenou, než odběhla pryč.

Z jedněch dveří vyšla Amellia Arenová, Jorinova žena, hluboko zabraná do hovoru s tlustým plešatějícím mužem v neposkvrněné bílé zástěře. Liandrin si opovržlivě odfrkla. Ta ženská sice byla nafoukaná, ale nejen že sama mluvila s kuchařem, nýbrž ještě ho odvedla z kuchyně, když s ním probírala krmi. Zacházela se sluhou jako – jako s přítelem!

Tlustý Evon ji zahlédl první a polkl, prasečí očka ihned upřel jinam. Liandrin neměla ráda, když se na ni muži dívali, a prvního dne tady si s ním důrazně promluvila ohledně toho, jak na ní občas spočinul pohledem. Snažil se to popřít, ale ona znala ohavné mužské zvyky. Evon, aniž by počkal, až ho jeho paní propustí, málem utekl zpátky cestou, kterou přišel.

Když Liandrin a ostatní dorazily, manželka prošedivělého kupce byla žena se strohou tváří. Nyní si olízla rty a zbytečně uhladila zelené hedvábné šaty s velkou mašlí. „Nahoře s ostatními někdo je, má paní,“ řekla bázlivě. První den si myslela, že může používat Liandrinino jméno. „V přední odpočíváně. Je, myslím, z Tar Valonu.“

Liandrin napadlo, kdo by to asi mohl být. Zamířila k nejbližšímu oblouku schodiště. Kvůli bezpečnosti samozřejmě znala jenom pár dalších černých adžah. Co ostatní nevěděly, nemohly prozradit. Ve Věži znala jen jednu z dvanácti, které šly s ní, když odcházela. Dvě z nich teď byly mrtvé, a ona věděla, komu to hodit na krk. Mohly za to Egwain z al’Vereů, Nyneiva z al’Mearů a Elain z rodu Trakandů. V Tanchiku se všechno tak zvrtlo, až měla skoro dojem, že tam ty tři povýšenecké přijaté novicky byly, jenže to byly hlupačky, které jí dvakrát krotce nakráčely do pastí, jež na ně nastražila. To, že pokaždé unikly, nebylo důležité. Kdyby bývaly byly v Tanchiku, byly by jí padly do rukou, ať už Jeaine viděla cokoliv. Až je příště najde, už jí neuniknou. Přes rozkazy, které dostala, to s nimi vyřídí.

„Má paní,“ koktala Amellia. „Můj manžel, má paní. Jorin. Prosím, pomůže mu některá z vás? On to tak nemyslel, má paní. Už se poučil.“

Liandrin se zastavila s jednou rukou položenou na zahnuté balustrádě a ohlédla se přes rameno. „Neměl si myslet, že na své přísahy Velikému pánu může tak klidně zapomenout, ne?“

„On se poučil, paní. Prosím. Leží celý den pod pokrývkami – v tomhle vedru – a třese se. Pláče, když se ho někdo dotkne nebo promluví hlasitěji než šeptem.“

Liandrin chvíli mlčela, jako by to zvažovala, a pak velkomyslně kývla. „Požádám Chesmal, aby se podívala, co se dá dělat. Ale chápej, že ti nic neslibuju.“ Ženiny nejisté díky se nesly za ní, ale ona si jich nevšímala. Temaile se nechala unést. Než se stala černou, patřívala k šedým sestrám, a vždycky kladla důraz na rovnoměrné rozdělení bolesti, když vyjednávala. Byla velmi úspěšným prostředníkem, protože ráda šířila bolest. Chesmal říkala, že Jorin za pár měsíců zvládne menší úkoly, pokud nebudou příliš tvrdé a pokud nikdo nezvedne hlas. Byla jednou z nejlepších léčitelek za celá pokolení žlutých, tak by to měla vědět.

Když Liandrin vstoupila do přední odpočívámy, trhla sebou. Devět z deseti černých sester, které přišly s ní, stálo zády u vyřezávaného a malovaného dřevěného obložení, přestože na koberci se zlatými třásněmi stálo dost křesel s hedvábnými potahy. Desátá, Temaile Kinderode, podávala šálek z jemného porcelánu s čajem jakési tmavovlasé, statné, leč pohledné ženě v bronzovém šatu neznámého střihu. Sedící žena připadala Liandrin vzdáleně povědomá, ačkoliv to nebyla Aes Sedai. Očividně se blížila střednímu věku a přes hladké tváře na sobě neměla nic z bezvěkosti.

Liandrin však byla velmi opatrná. Temaile vypadala dost klamně křehká, měla dětsky velké modré oči, díky kterým jí lidé důvěřovali. V těch očích však teď měla ustaraný, či snad znepokojený výraz a šálek zachřestil na podšálku, než si ho druhá žena vzala. Všechny ženy vypadaly vyvedené z míry, až na tu podivně známou návštěvnici. Jeaine Caide, s měděnou pletí, v jedné z těch nechutných domanských rób, které nosívala v domě, se na lících ještě leskly slzy. Bývala zelenou a moc ráda se před muži předváděla, dokonce víc než většina zelených. Rianna Andomeran, kdysi bílá a vždycky chladně nadutá vražedkyně, si nervózně sahala na světlý pramen v černých vlasech nad levým uchem. Její pýcha se vytratila.

„Co se to tu stalo?“ chtěla vědět Liandrin. „Kdo jsi a co –?“ Náhle jí hlavou bleskla vzpomínka. Temná družka, služka v Tanchiku, která se neustále vyvyšovala. „Gyldin!“ vyštěkla. Tato služka je nějak dokázala sledovat až sem a očividně se vydávala za posla černých s nějakými pochmurnými zprávami. „Tentokrát jsi zašla příliš daleko.“ Sáhla pro saidar, ale druhou ženu zároveň obklopila záře, a Liandrin při svém pokusu narazila na silnou neviditelnou zeď, která jí bránila dosáhnout na pravý zdroj. Zářil tam jako slunce, dráždivě mimo dosah.

„Přestaň civět a zavři pusu,“ řekla ta žena klidně. „Vypadáš jako ryba. Nejsem Gyldin, ale Moghedien. Ten čaj chce víc medu, Temaile.“ Štíhlá žínka s liščí tváří se vrhla pro šálek a funěla přitom.

Muselo to tak být. Kdo jiný by dokázal ostatní tolik zastrašit? Liandrin se na ně podívala, jak tak stály u zdi. Eldrith Jhondar, s kulatou tváří, pro jednou vůbec nevypadala nepřítomně, i když na nose měla šmouhu od inkoustu, a důrazně přikyvovala. Ostatní se zřejmě bály byť jen mrknout. Proč se jedna ze Zaprodanců – neměly používat toto jméno, ale obvykle to dělaly, aspoň mezi sebou – proč se Moghedien maskovala jako nějaká služka, to Liandrin nechápala. Ta žena měla či mohla mít všechno, čeho se jí zachtělo. Nejenže znala jedinou sílu tak dobře, že se o tom Liandrin ani nesnilo, avšak měla i moc. Moc nad ostatními, moc nad světem. A nesmrtelnost. Moc na celý život, který nikdy neskončí. Ona a její sestry počítaly s neshodami mezi Zaprodanci. Dostávaly rozkazy, které si navzájem odporovaly, a rozkazy, které dostali jiní temní druzi, zase odporovaly těm jejich. Možná se Moghedien skrývala před ostatními Zaprodanci.

Liandrin roztáhla rozdělené jezdecké suknice, jak nejlépe dokázala, v hluboké úkloně. „Vítáme tě, veliká paní. Když nás povedou Vyvolení, určitě zvítězíme ještě přede dnem návratu Velikého pána.“

„Hezky řečeno,“ podotkla Moghedien suše a znovu si od Temaile vzala šálek. „Ano, tohle je mnohem lepší.“ Temaile se zatvářila směšně vděčně a navíc se jí zřejmě ulevilo. Co to Moghedien udělala?

Náhle Liandrin cosi napadlo, a nebylo to příjemné pomyšlení. Zacházela s jednou z Vyvolených jako se služkou. „Veliká paní, v Tanchiku jsem nevěděla, že ty –“

„Ovšemže jsi to nevěděla,“ přerušila ji Moghedien podrážděně. „K čemu by mi bylo získávat čas ve stínech, kdybyste mě vy a ostatní poznali?“ Náhle se jí na rtech objevil lehký úsměv. Výš ale nedostoupil. „Děláš si starosti kvůli tomu, jak jsi posílala Gyldin do kuchyně pro výprask?“ Liandrin se náhle na obličeji zaperlil pot. „Ty opravdu věříš, že bych něco takového dopustila? Ten muž ti nepochybně podával zprávy, ale pamatoval si jen to, co jsem chtěla, aby si pamatoval. Ve skutečnosti Gyldin litoval, jak s ní její paní špatně zachází.“ To ji zřejmě velice pobavilo. „Dával mi dokonce moučníky, které připravil pro tebe. Ani by mi nevadilo, kdyby zůstal naživu.“

Liandrin se úlevou nadechla. Nezemře. „Veliká paní, není třeba mě odstiňovat. Já také sloužím Velikému pánu. Složila jsem své přísahy jako temná družka, ještě než jsem šla do Bílé věže. Černé adžah jsem hledala ode dne, kdy jsem zjistila, že můžu usměrňovat."

„Takže ty budeš jediná z téhle špatně vedené smečky, která se nepotřebuje poučit, kdo je její paní?“ Moghedien zvedla obočí. „To bych si o tobě nepomyslela.“ Záře kolem ní zmizela. „Mám pro tebe úkoly. Pro vás pro všechny. Ať už jste dřív dělaly cokoliv, zapomeňte na to. Jste neschopná banda, jak se ostatně ukázalo v Tanchiku. Když budu mít v ruce bič, možná budete při lovu úspěšnější.“

„Očekáváme rozkazy z Věže, veliká paní,“ řekla Liandrin. Neschopná! Téměř již našly to, co v Tanchiku hledaly, když ve městě vypukly bouře. Jen tak tak unikly zkáze z rukou Aes Sedai, které se nějak zamotaly do jejich plánu. Kdyby se byla Moghedien ukázala nebo se do toho aspoň vložila na jejich straně, byly by zvítězily. Pokud byl jejich neúspěch něčí chybou, tak to byla chyba Moghedien samotné. Liandrin se natáhla k pravému zdroj, ne aby se ho chopila, ale aby se ujistila, že štít nebyl zavázán. Byl pryč. „Dostaly jsme velkou zodpovědnost, velké úkoly, a určitě dostaneme rozkaz pokračovat –“

Moghedien ji ostře uťala. „Vy sloužíte každému z Vyvolených, který si vás chytí. Ať už vám z Bílé věže posílá rozkazy kdokoliv, dostává teď své příkazy od jednoho z nás, a nejspíš se přitom pěkně plazí po břiše. Ty budeš sloužit mně, Liandrin. Buď si jistá.“

Moghedien neví, kdo velí černým adžah. To tedy bylo odhalení. Moghedien neví všechno. Liandrin si vždycky představovala, že Zaprodanci jsou téměř všemocní, něco velmi vzdáleného obyčejným smrtelníkům. Možná tahle žena opravdu utíká před ostatními Zaprodanci. Kdyby jim ji předala, určitě by si tím vysloužila vyšší postavení. Dokonce by se třeba mohla stát jednou z nich. Znala dobře jeden trik, který se naučila již v dětství. A mohla se nyní dotknout pravého zdroje. „Veliká paní, my sloužíme Velikému pánu stejně jako ty. I nám byl přislíben věčný život a moc, až se Veliký pán vr –“

„Ty si myslíš, že se mi můžeš rovnat, sestřičko?“ Moghedien se znechuceně ošklíbla. „Stála jsi snad v Jámě smrti, abys odevzdala svou duši Velikému pánovi? Okusila jsi snad sladké vítězství v Paaran Disen, nebo hořký popel v Asar Don? Jsi jenom trochu vycvičené štěně, ne vůdce smečky, a půjdeš tam, kam ti ukážu, dokud neusoudím, že se pro tebe hodí něco většího. Ty ostatní si taky myslely, že jsou něco lepšího. Chceš snad změřit naše síly?“

„Ovšemže ne, veliká paní.“ Ne, když byla Moghedien varovaná a připravená. „Já –“

„To uděláš dřív nebo později, a já bych to radši vyřídila teď, hned na začátku. Proč si myslíš, že tvoje společnice vypadají tak vesele? Jedné každé jsem už dnes udělila stejnou lekci. Nebudu přemýšlet, kdy tě to budu muset naučit taky. Vyřídíme to hned. Do toho.“

Liandrin si ustrašeně olízla rty a rozhlédla se po ženách stojících ztuhle u stěny. Jedině Asne Zaremene zamrkala. Maličko zavrtěla hlavou. Asne měla saldejské šikmé oči, vysedlé lícní kosti a silný nos a měla taky veškerou chvástavou drzost Saldejců. Když ona radí, aby to Liandrin nedělala, když ona má v očích náznak strachu, tak bude určitě mnohem lepší plazit se, jak jen to bude nutné, aby se Moghedien obměkčila. Ale byl tu ten její trik.

Klesla na kolena, sklonila hlavu a se strachem, který hrála jenom částečně, vzhlédla k Zaprodankyni. Moghedien se rozvalovala v křesle a usrkávala čaj. „Veliká paní, prosím tě, abys mi odpustila, jestli jsem snad byla troufalá. Vím, že jsem jenom červ pod tvýma nohama. Prosím tě jako někdo, kdo bude tvým nejvěrnějším psem, o smilování s tím ubohým psem.“ Moghedien sklopila oči k šálku a Liandrin, zatímco ze sebe sypala slova, bleskově sáhla po zdroji a usměrnila, hledajíc puklinu, kterou musela Zaprodankyně ve své sebedůvěře mít, puklinu, která byla v každé masce síly.

Zrovna když se ohnala, obklopilo druhou ženu světlo saidaru a Liandrin obklopila bolest. Liandrin se zhroutila na koberec a snažila se zavýt, ale bolest, jakou ještě nepoznala, umlčela její otevřená ústa. Oči jí vylézaly z důlků, měla pocit, že se jí každou chvíli sloupne kůže. Celou věčnost sebou mlátila, a když to zmizelo, stejně náhle, jako to začalo, dokázala tam jen tak ležet, třást se a otevřeně brečet.

„Začínáš to chápat?“ zeptala se Moghedien klidně a podala prázdný šálek Temaile se slovy: „Byl velmi dobrý. Ale příště ať je silnější.“ Temaile vypadala, že snad omdlí. „Nejsi dost rychlá, Liandrin, nejsi dost silná a nevíš toho dost. Chtěla bys vidět, jaké to je doopravdy?“ Usměrnila.

Liandrin k ní obdivně vzhlédla. Plazila se po podlaze a mezi vzlyky, které nedokázala potlačit, vyrážela slova. „Odpusť mi, veliká paní.“ Tahle úžasná žena, tahle hvězda na nebesích, kometa, úžasnější než všichni králové a královny. „Odpusť mi, prosím,“ žebronila a líbala lem Moghedieniny suknice, přičemž stále blekotala. „Odpusť. Jsem pes, červ.“ Zahanbilo ji do hloubi duše, že to předtím nemyslela vážně. Byla to pravda. Před touto ženou to bylo všechno pravda. „Dovol mi ti sloužit, veliká paní. Nech mě sloužit. Prosím. Prosím.“

„Já nejsem Graendal,“ řekla Moghedien a drsně ji odstrčila nohou v sametovém střevíčku.

Náhle ten pocit uctívání zmizel. Liandrin, jež tam ležela jako hromádka neštěstí a vzlykala, si to však jasně pamatovala. Zděšeně na Zaprodankyni zírala.

„Už ses přesvědčila, Liandrin?“

„Ano, veliká paní,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. Byla. Přesvědčená, že už se na to neopováží znovu ani pomyslet, dokud si nebude jistá úspěchem. Její trik byl jen nejslabším stínem toho, co udělala Moghedien. Kdyby se to jen dokázala naučit...

„Uvidíme. Myslím, že bys mohla být jednou z těch, co potřebují druhou lekci. Modli se, ať to tak není, Liandrin. Druhé lekce dávám hodně důrazné. Teď se postav k ostatním. Zjistíš, že jsem vzala některé z předmětů síly, které jsem našla ve tvém pokoji, ale ty tretky, co zbyly, si můžeš nechat. Nejsem laskavá?“

„Veliká paní je laskavá,“ souhlasila Liandrin přes škytání a občasné vzlyky, které nedokázala potlačit.

Kulhavě se vyškrábala na nohy a odešla se postavit vedle Asne. Deštění za jejími zády jí pomohlo udržet se vzpříma. Uviděla splétající se prameny vzduchu. Pouze vzduchu, ale ona sebou přesto trhla, když jí ucpaly ústa a uši, takže vůbec nic neslyšela. Rozhodně se nepokoušela vzdorovat. Dokonce si nedovolila ani pomyslet na saidar. Kdo mohl vědět, co ta Zaprodankyně umí? Třeba dokáže číst myšlenky. Při tom pomyšlení málem utekla. Ne. Kdyby Moghedien znala její myšlenky, byla by nyní už Liandrin zcela jistě mrtvá. Nebo by ještě vřískala na podlaze. Nebo by Moghedien líbala nohy a žebrala o možnost jí sloužit. Liandrin se neovladatelně roztřásla. Kdyby nebylo přediva v jejích ústech, byly by jí cvakaly zuby.

Moghedien to stejné opletla kolem ostatních kromě Rianny, které velitelsky kývla prstem, aby před ní poklekla. Pak Rianna odešla a rozvázána a povolána byla Marillin Gemalphin.

Z místa, kde stála, Liandrin viděla obličeje, i když se jejich rty hýbaly pro ni bez hlesu. Každá žena očividně dostávala rozkazy, které neměly slyšet ostatní. Tváře však prozradily jen málo. Rianna jen naslouchala a v očích se jí objevil náznak úlevy. Potom se uklonila na souhlas a odešla. Marillin vypadala překvapeně a pak dychtivě, avšak ona taky bývala hnědá, a hnědé se dokázaly nadchnout pro všechno, co jim umožňovalo odhalit nějaký plesnivý ždibec vědomostí. Jeaine Caide se na tváři pomalu rozhostila hrůza jako maska. Žena zprvu vrtěla hlavou a snažila se zahalit i tu nechutně průsvitnou róbu, ale Moghedien ztvrdla tvář a Jeaine nakonec chvatně kývla a prchla, byť ne tak dychtivě jako Marillin, zato však stejně rychle. Berylia Naron, štíhlá, téměř vyzáblá, a jedna z nejlepších manipulátorek a intrikánek, jaké žily, a Falion Bhoda, s protáhlou tváří, chladná i přes očividný strach, reagovaly stejně tak málo jako Rianna. Ispan Shefar, jako Liandrin pocházela z Tarabonu, ačkoliv měla tmavé vlasy, Moghedien dokonce políbila lem šatů, než vstala.

Pak vlákna kolem Liandrin povolila. Pomyslela si, že teď je řada na ní, aby byla vyslána na Stín ví jakou posílku, až si všimla, že pouta se uvolnila i kolem ostatních. Moghedien panovačně kývla prstem a Liandrin poklekla mezi Asne a Chesmal Emry, vysokou hezkou ženou s tmavými vlasy i očima. Chesmal – kdysi žlutá – uměla léčit i zabíjet stejně snadno, ale to, jak na Moghedien upírala oči a jak se jí třásly ruce, prozrazovalo, že hodlá jen poslouchat.

Liandrin si uvědomila, že si bude muset takových znamení pořádně všímat. Kdyby přišla za některou z ostatních s přesvědčením, že z předání Moghedien ostatním Zaprodancům jim kyne odměna, mohlo by to docela dobře skončit pohromou, kdyby se ta žena, s níž by o tom hovořila, rozhodla, že je v jejím nejlepším zájmu stát se Moghedieniným mazlíčkem. Při pomyšlení na „druhou lekci“ Liandrin málem zakňourala.

„Ty, tebe si nechám u sebe,“ řekla Zaprodankyně, „pro nejdůležitější úkol. To, co dělají ostatní, může přinést sladké ovoce, ale pro mě bude tvoje sklizeň nejdůležitější. Osobní. Je tu jedna žena, jmenuje se Nyneiva z al’Mearů.“ Liandrin prudce zvedla hlavu a Moghedien přimhouřila tmavé oči. „Ty ji znáš?“

„Pohrdám jí,“ odpověděla Liandrin pravdivě. „Je to špinavá divoženka, které nikdy neměly dovolit vstoupit do Věže.“ Liandrin všemi divoženkami opovrhovala. Sníc o tom, že se stane černou adžah, začala se sama učit usměrňovat celý rok předtím, než odešla do Věže, ale nebyla v žádném smyslu divoženkou.

„Velmi dobře. Vás pět ji pro mě najde. Chci ji živou. Ohó ano, chci ji živou.“ Při tom, jak se Moghedien usmála, se Liandrin zachvěla. Předat Nyneivu a ty druhé dvě by mohlo být docela přiměřené. „Předevčírem byla ve vesnici jménem Sienda, asi šedesát mil východně odtud, s další mladou ženou, která by tě mohla zajímat, ale zmizely. Budeš...“

Liandrin napjatě poslouchala. Za tohle by mohla být věrným psem. Na to druhé bude trpělivě čekat.