46 Jiné bitvy, jiné zbraně

Rand se za Asmodeanem mračil a přemítal, nakolik mu důvěřuje. Překvapilo ho, když Aviendha odhodila číši, až víno vyšplíchlo na koberce. Aielové neplýtvali ničím, co se dalo pít, nejen vodou.

Ona zírala na vlhkou skvrnu a vypadala stejně překvapená, ale jen na chvíli. Vzápětí už vsedě dala ruce v bok a zlobně se na něj zamračila. „Takže Car’a’carn vstoupí do města, když se skoro nedokáže posadit. Řekla jsem, že Car’a’carn musí být víc než ostatní muži, ale nevěděla jsem, že je víc než smrtelník.“

„Kde mám šaty, Aviendho?“

„Jsi jenom z masa a krve!“

„Moje šaty?“

„Pamatuj na své toh, Rande al’Thore. Když já můžu pamatovat na ji’e’toh, tak ty můžeš taky.“ Tohle byla zvláštní řeč. Spíš by slunce vyšlo o půlnoci, než by ona zapomněla na ten nejmenší ždibíček toho svého ji’e’toh.

„Jestli budeš takhle pokračovat,“ řekl jí s úsměvem, „tak si začnu myslet, že ti na mně záleží.“

Myslel to jako žert – existovaly pouze dva způsoby, jak se s ní dalo vyjít, udělat vtip, či si jí prostě nevšímat – a vzhledem k tomu, že strávili noc v objetí, to byl mírný žert, ale jí se rozhořčením rozšířily oči. Škubla za slonovinový náramek, jako by si ho chtěla strhnout a hodit ho po něm. „Car’a’carn je tak vysoko nad ostatními, že nepotřebuje šaty,“ plivla. „Jestli si přeje jít, ať si jde ve své kůži! Musím přivést Sorileu a Bair? Nebo možná Enailu, Somaru a Lamelle?“

Rand ztuhl. Ze všech Děv, které se k němu chovaly jako k dávno ztracenému desetiletému synovi, byly ty tři, co vybrala, nejhorší. Lamelle mu dokonce nosila polévku – ta ženská nedokázala uvařit ani čaj, ale trvala na tom, že mu udělá polévku! „Přiveď si, koho chceš,“ řekl jí stísněným, hluchým hlasem, „ale já jsem Car’a’carn a půjdu do města.“ S trochou štěstí najde své šaty dřív, než se vrátí. Somara byla skoro tak vysoká jako on a v této chvíli pravděpodobně silnější. Jediná síla by mu rozhodně neprospěla. Nedokázal by uchopit saidín, i kdyby se před ním objevil sám Sammael, natož ho udržet.

Ona se mu dlouho jenom dívala do očí, pak prudce zvedla číši s levharty a dolila si ji z tepaného stříbrného džbánku. „Jestli dokážeš najít šaty a oblíknout se, aniž bys upadl,“ prohlásila klidně, „tak smíš jít. Ale já půjdu s tebou, a když si začnu myslet, že jsi moc slabý, abys šel dál, tak se sem vrátíš, i kdyby tě Somara měla odnést v náručí.“

Když se natáhla a opřela o loket, pečlivě si upravila suknice a začala usrkávat víno, Rand na ni jen hleděl. Kdyby se znovu zmínil o svatbě, nepochybně by mu utrhla hlavu, ale v některých věcech se chovala, jako by byli sezdáni. Aspoň v těch nejhorších věcech. A ty části se ani za mák nelišily od toho, co dělaly Enaila nebo Lamelle, když byly v tom nejhorším.

Mumlaje si pro sebe ovinul si těsně kolem těla pokrývku a prošoural se kolem ní k ohništi pro své boty. Uvnitř byly stočené čisté vlněné punčochy, ale nic jiného. Mohl si zavolat gai’šainy. A dovolit, aby se celá záležitost rozšířila po táboře. Nemluvě o možnosti, že se do toho přece jen zapletou Děvy. Pak by otázka stála tak, je-li Car’a’carn, jehož je třeba poslouchat, či Rand al’Thor, v jejich očích úplně jiný muž. Do oka mu padl stočený koberec, který ležel v zadní části stanu. Koberce bývaly vždy rozprostřené. Uvnitř byl jeho meč a kolem pochvy pak omotaný opasek s Dračí přezkou.

Aviendha si pro sebe broukala, mhouřila oči, až se zdálo, že jak ho pozoruje při hledání, málem usíná. „Tohle už nebudeš potřebovat.“ Do prvního slova vložila tolik nechuti, že by nikdo neuvěřil, že mu meč věnovala ona sama.

„Co tím myslíš?“ Ve stanu bylo jen pár truhliček vyložených perletí či obitých mosazí nebo, v jednom případě, zlatem. Aielové dávali přednost tomu, ukládat věci v rancích. V žádné taky nebyly jeho šaty. Ve zlacené truhličce, zdobené samými neznámými ptáky a zvířaty, byly pevně zavázané kožené váčky, a když Rand zvedl víko, ucítil koření.

„Couladin je mrtvý, Rande al’Thore.“

Překvapeně se zarazil a ohlédl se po ní. „O čem to mluvíš?“ Řekl jí to Lan? Nikdo jiný to nevěděl. Ale proč?

„Nikdo mi to neřekl, jestli myslíš na tohle. Teď to vím, Rande al’Thore. S každým dnem tě poznávám líp a líp.“

„Na nic takovýho jsem nemyslel,“ zavrčel na ni. „Nemyslím na nic určitýho.“ Podrážděně sebral meč v pochvě a při dalším pátrání ho neohrabaně nesl pod paží. Aviendha dál usrkávala víno. Randa napadlo, že snad zakrývá úsměv.

Skvělé. Vznešení páni Tearu se potili, když se na ně Rand al’Thor podíval, a Cairhieňané mu dost možná nabízeli trůn. Největší aielské vojsko, jaké kdy svět viděl, překročilo na rozkaz Car’a’carna, náčelníka náčelníků, Dračí stěnu. Státy se třásly při zmínce o Draku Znovuzrozeném. Státy! A jestli on nenajde své šaty, tak bude sedět na zadku a čekat na povolení jít ven od bandy ženských, které si myslí, že o všem vědí víc než on.

Nakonec šaty našel, když si všiml, jak zpod Aviendhy vykukuje zlatem vyšívaná manžeta jeho rudého kabátce. Celou dobu na nich seděla. Když ji požádal, aby se přesunula, jen kysele zabručela, ale poslechla. Nakonec.

Jako obvykle ho pozorovala, jak se holí a obléká, bez poznámek – a bez požádání – usměrnila a ohřála mu vodu poté, co se potřetí řízl a zanadával na studenou vodu. Popravdě řečeno, tentokrát mu dělalo starosti také to, že by si mohla všimnout, jak se mu třese ruka. Když to trvá dost dlouho, zvykneš si na cokoliv, pomyslel si trpce.

Ona však špatně pochopila, jak potřásl hlavou. „Elain nebude vadit, když se podívám, Rande al’Thore.“

Rand se zarazil se zpola zavázanými tkanicemi košile a zazíral na ni. „Ty tomu opravdu věříš?“

„Ovšemže věřím. Ty patříš jí, ale ona nemůže vlastnit pohled na tebe.“

Rand se tiše zasmál a dál se věnoval tkanicím. Bylo dobré, že mu připomněla, že její nově nalezená tajuplnost zakrývá kromě ostatních věcí rovněž nevědomost. Nemohl si pomoci, aby se poťouchle neusmíval, když se dooblékával, připínal si meč a sehnul se pro seanchanské kopí se střapci – to poslední změnilo úsměv v zachmuření. Myslel to jako připomínku, že Seanchané nezmizeli ze světa, ale ono mu taky připomínalo všechny ty věci, s nimiž musel žonglovat. Cairhieňany a Taireny, Sammaela a ostatní Zaprodance, Shaidy a státy, které o něm doposud nevěděly, státy, které se o něm budou muset před Tarmon Gai’donem dozvědět. Jednání s Aviendhou bylo ve srovnání s tímhle zcela jednoduché.

Když rychle, aby zakryl roztřesené nohy, vyšel ze stanu, Děvy vyskočily. Rand si nebyl jist, nakolik uspěl. Aviendha se mu držela u boku, jako by ho nejen hodlala zachytit, kdyby upadl, ale navíc očekávala, že k tomu určitě dojde. Jeho náladu nijak nezlepšilo, když se na ni Sulin, s čapkou z obvazů, tázavě podívala – ne na něj, na ni! – a počkala, než Aviendha kývne, teprve pak nařídila Děvám, aby se připravily na cestu.

Do kopce přijel na své mule Asmodean veda Jeade’ena na otěži. Nějak si našel čas převléknout se do čistých šatů, samé tmavozelené hedvábí. Se záplavou bílé krajky, samozřejmě. Pozlacenou harfu měl pověšenou na zádech, ale přestal nosit kejklířský plášť a už také nenosil karmínovou zástavu s prastarým symbolem Aes Sedai. Tento úřad připadl na jednoho cairhienského uprchlíka jménem Pevin, bezvýrazného chlapíka v záplatovaném vesnickém kabátci z hrubého tmavošedého sukna, jedoucího na hnědé mule, kterou měli už před pár lety pustit na pastvu, místo aby tahala povozy. Po úzké tváři od řídnoucích vlasů po bradu se mu táhla dlouhá jizva, stále ještě červená.

Pevin přišel při hladomoru o ženu a sestru a v občanské válce o bratra a syna. Neměl ponětí, ke kterému rodu patřili muži, co je zabili, či koho chtěli dosadit na Sluneční trůn. Útěk do Andoru jej stál druhého syna, jenž zahynul rukama andorských vojáků, a druhého bratra, kterého zabili bandité, a při návratu přišel o posledního syna, jenž zahynul na shaidském oštěpu, a také o dceru, kterou unesli, když nechali Pevina ležet, považujíce ho za mrtvého. Muž promluvil zřídkakdy, ale pokud to Rand dokázal posoudit, jeho víra byla obrána až na holou trojici pravd. Že byl Drak znovu zrozen. Že přichází Poslední bitva. A že jestli zůstane poblíž Randa al’Thora, uvidí, jak je jeho rodina pomstěna, než bude svět úplně zničen. Svět určitě skončí, ale na tom nezáleželo, na ničem nezáleželo, pokud dosáhne své pomsty. Když jeho mula dosáhla vrcholku, mlčky se Randovi uklonil ze sedla. Tvář měl úplně bez výrazu, ale korouhev držel pevně a zpříma.

Rand se vyšplhal na Jeade’ena a vytáhl Aviendhu za sebe, aniž by jí dovolil použít třmen, jen aby jí ukázal, že to dokáže, a než se usadila, již pobídl grošáka do kroku. Ona ho prudce popadla oběma rukama kolem pasu a jen trochu si cosi bručela. Rand zachytil pár dalších útržků jejího současného názoru na Randa al’Thora a taky na Car’a’carna. Ale nesnažila se ho pustit, za což byl vděčný. Nejenže bylo příjemné, jak se mu tiskla na záda, ale její opora byla vítaná. Když byla v půlce cesty do sedla, náhle si nebyl jist, jestli nasedá, nebo sesedá. Doufal, že si toho nevšimla. Doufal, že to nebyl důvod, proč se ho drží tak pevně.

Když kličkovali z kopce a mělkými kotlinami, karmínová zástava s černobílým kotoučem se vlnila za Pevinem. Jako obvykle Aielové nevěnovali skupince téměř žádnou pozornost, i když korouhev označovala jeho přítomnost stejně bezpečně jako kruh několika set Far Dareis Mai, které s Jeade’enem a mulami snadno udržely krok. Aielové se věnovali svým záležitostem kolem stanů vztyčených na svazích a jen při zvuku koňských kopyt vzhlédli.

Randa dost poděsilo, když se dozvěděl, že mezi Couladinovými stoupenci získali skoro dvacet tisíc zajatců – dokud neopustil Dvouříčí, ani nevěřil, že by na jednom místě mohlo být tolik lidí pohromadě – ale když je uviděl, byl to dvojnásobný šok. V hloučcích po čtyřiceti a padesáti seděli na sluníčku na stráních jako hlávky zelí, muži i ženy, nazí, každý hlouček pod dohledem jednoho gai’šaina, pokud vůbec. Nikdo jiný jim rozhodně nevěnoval větší pozornost, přestože tu a tam přistoupila k některé skupince postava oděná v cadin’soru a vyslala nějakého muže či ženu s posílkou. Kdokoliv byl určen, odběhl, beze stráže, a Rand viděl několik z nich, jak se vracejí a sedají si na svá místa. Ostatní seděli mlčky a většinou se tvářili znuděně, jako by neměli žádný důvod být někde jinde či touhu být někde jinde.

Třeba si bílý šat navléknou stejně klidně. A přesto si Rand nemohl pomoci, aby si nepřipomněl, jak snadno tihle lidé porušili svoje vlastní zákony a zvyky. Couladin s tím porušováním možná začal, či je nařídil, ale oni ho následovali a poslouchali.

Rand se na zajatce zamračil – dvacet tisíc, a přicházeli další, a on rozhodně žádnému z nich neuvěří, že dodrží pravidla gai’šaina – a chvíli mu trvalo, než si na ostatních Aielech všiml čehosi zvláštního. Děvy a Aielané, kteří nosili oštěp, neměli na hlavě nikdy nic kromě šujy, a nikdy takovou barvu, jež by nesplynula s kameny a stíny, ale teď zahlédl muže s tenkou šarlatovou páskou kolem hlavy. Asi tak jeden ze čtyř či pěti měl tenhle pruh látky, na spáncích zavázaný, a na čele měl vyšitý nebo namalovaný kotouč, dvě spojené slzy, černou a bílou. Možná nejzvláštnější ze všeho bylo, že to nosili i gai’šainové. Většina sice měla kápě nasazené, ale pásku měl jeden každý s obnaženou hlavou. A algai’d’siswai ve svých cadin’sorech to viděli a neudělali nic, ať už měli pásku či nikoliv. Gai’šainové nesměli nosit nic z toho, co si mohli obléknout ti, kteří se směli dotknout zbraní. Nikdy.

„Já nevím,“ odvětila Aviendha stroze k jeho zádům, když se zeptal, co to znamená. Pokusil se v sedle narovnat. Zřejmě se ho skutečně držela pevněji, než bylo nutné. Po chvíli Aielanka pokračovala tak tiše, že musel hodně pozorně poslouchat, aby to zachytil. „Bair mi pohrozila, že mě praští, jestli se o tom ještě někdy zmíním, a Sorilea mě přetáhla holí přes ramena, ale podle mě to jsou ti, co tvrdí, že jsme siswai’aman."

Rand otevřel ústa, aby se zeptal, co to značí – ze starého jazyka znal jen pár slov, ne víc – když na povrch jeho mysli vyplul význam toho výrazu. Siswai’aman. Doslova Drakův oštěp.

„Někdy,“ uchichtl se Asmodean, „je těžké vidět rozdíl mezi sebou a svými nepřáteli. Oni chtějí vlastnit svět, ale zdá se, že ty už vlastníš lidi.“

Rand otočil hlavu a díval se na něj, dokud pobavení nezmizelo z jeho výrazu. Asmodean nakonec nejistě pokrčil rameny a nechal mulu zpomalit krok, až se zařadil vedle Pevina s korouhví. Potíž byla v tom, že toto jméno naznačovalo – vlastně víc než jen naznačovalo – vlastnictví. To rovněž pocházelo ze vzpomínek Luise Therina. Nepřipadalo mu možné vlastnit lidi, ale pokud to možné bylo, on to nechtěl. Já je chci jenom použít, pomyslel si suše.

„Vidím, že ty tomu nevěříš,“ prohodil přes rameno. Tu věc na sobě neměla žádná z Děv.

Aviendha zaváhala, než řekla: „Nevím, čemu věřit.“ Mluvila potichu jako předtím, ale teď to znělo rozzlobeně a nejistě. „Jsou různé víry, a moudré často mlčí, jako by neznaly pravdu. Některé říkají, že tím, že následujeme tebe, odpykáváme hřích našich předků, když... když jsme zklamali Aes Sedai.“

To zadrhnutí ve větě ho polekalo. Nikdy ho nenapadlo, že by mohla být stejně ustaraná jako ostatní Aielové ohledně toho, co jim vyjevil o jejich minulosti. Zahanbení možná bylo lepší slovo než ustaraní. Lanba byla důležitou součástí ji’e’toh. Zahanbilo je to, čím byli – vyznavači Cesty listu – a zároveň je zahanbovalo, že porušili svůj závazek k ní.

„Příliš mnoho lidí už slyšelo nějakou verzi části rhuideanského proroctví,“ pokračovala ovládanějším tónem, a znělo to úplně, jako by o tomto proroctví slyšela něco již předtím, než se začala učit na moudrou, ale bylo pokroucené. Oni vědí, že nás zničíš...“ mezi dvěma nádechy se přestala na chvíli ovládat, „ale mnoho lidí věří, že nás zabiješ všechny v nekonečných tancích oštěpů, oběti za odpykání hříchu. Jiní věří, že bezútěšnost sama je zkouškou, aby před Poslední bitvou odpadli všichni kromě nejtvrdšího jádra. Dokonce jsem slyšela, jak někteří říkají, že Aielové jsou teď tvůj sen a že až se probudíš z tohoto života, už nebudeme více.“

Pěkně ponuré přesvědčení. Dost zlé bylo, že jim odhalil minulost, již považovali za zahanbující. Byl div, že ho neopustili všichni. Nebo nezešíleli. „Čemu věří moudré?“ zeptal se stejně tiše jako ona.

„Co se musí stát, stane se. Zachráníme, co půjde zachránit, Rande al’Thore. Ve víc nedoufáme.“

My. Už se počítala mezi moudré, stejně jako Egwain a Elain se počítaly mezi Aes Sedai. „No,“ prohodil lehce, „řekl bych, že nejmíň Sorilea věří, že bych měl dostat pár za uši. A Bair nejspíš taky. A určitě Melain.“

„Mezi jiným,“ zamumlala Aviendha. K jeho zklamání se od něj odtáhla, i když za kabátec se ho držela dál. „Ony věří hodně věcem, o kterých bych si přála, aby jim nevěřily.“

Rand se proti své vůli zakřenil. Takže ona nevěřila, že by měl dostat za uši. To byla od probuzení příjemná změna.

Vozy Hadnana Kadereho stály asi míli od jeho stanu, v kruhu v široké proláklině mezi dvěma pahorky, a hlídali je Kamenní psi. Temný druh s ostře řezanými rysy vzhlédl. Přes teřich se mu napínal kabátec smetanové barvy, a když Rand projížděl kolem s korouhví a poklusávajícím doprovodem, otřel si obličej nevyhnutelným velkým kapesníkem. Moirain tu byla také, prohlížela vůz, na němž byl za kozlíkem pod plachtou přivázán dveřní rám ter’angrialu. Aes Sedai se dokonce ani neohlédla, dokud na ni Kadere nepromluvil. Podle jeho gest jasně navrhoval, že by zřejmě chtěla doprovodit Randa. Vlastně zřejmě dychtil po tom, aby odešla, a nebylo divu. Musel si blahopřát, že tak dlouho utajil, že je temným druhem, ale čím déle byl ve společnosti Aes Sedai, tím větší nebezpečí odhalení mu hrozilo.

Vlastně Randa překvapilo, že ten muž je pořád ještě tady. Přinejmenším polovina vozků, s nimiž přijel do Pustiny, od doby, co překročili Dračí stěnu, již vyklouzla pryč. Nahradili je cairhienští uprchlíci, které vybral Rand osobně, aby zajistil, že nebudou Kadereho druhu. Každé ráno čekal, že ten chlapík zmizí, zvlášť poté, co se vytratila Isendra. Děvy skoro roztrhaly vůz na kusy, když ji hledaly, a Kadere za tu dobu propotil tři kapesníky. Rand by nijak nelitoval, kdyby se Kaderemu podařilo proklouznout v noci pryč. Aielské stráže měly rozkaz nechat ho jít, pokud se nepokusí vzít s sebou Moiraininy drahocenné povozy. S každým dnem bylo jasnější, že si Aes Sedai jejich nákladu velmi cení, a Rand nechtěl, aby je ztratila.

Ohlédl se přes rameno, ale Asmodean hleděl přímo vpřed a vozů si vůbec nevšímal. Tvrdil, že od okamžiku, co ho Rand chytil, neměl s Kaderem žádné styky, a Rand si myslel, že by to mohla být docela pravda. Kupec rozhodně neopustil své vozy a aielské stráže ho nikdy nespustily z dohledu, kromě doby, kdy byl ve svém voze.

Na druhé straně vozů Rand bez přemýšlení zpola přitáhl otěže. Moirain ho určitě bude chtít doprovodit do Cairhienu. Možná mu do hlavy nacpala plno věcí, ale nějak vždycky existoval další kousek, který mu tam chtěla přidat, a jemu by se zvlášť tentokrát její přítomnost a rada hodily. Ale ona se na něj jen chvíli dívala a pak se obrátila zpátky k vozu.

Rand se zamračil a pobídl grošáka dál. Bylo dobře nezapomínat, že má víc ovcí na ostříhání, než věděl. Začal být příliš důvěřivý. Lepší dávat si na ni pozor jako na Asmodeana.

Nikomu nevěř, pomyslel si bezútěšně. Na okamžik nevěděl, je-li to jeho myšlenka či Luise Therina, ale nakonec usoudil, že na tom nezáleží. Všichni měli své vlastní cíle, své vlastní touhy. Mnohem lepší bude nevěřit úplně nikomu kromě sebe. A přesto ho napadlo, jak dalece může věřit sám sobě, když mu do hlavy proniká jiný muž?

Obloha nad Cairhienem byla plná velikých supů, kroužících nad sebou na černých křídlech. Na zemi se kolébali mezi mračny bzučících much a drsně skřehotali na lesklé krkavce, kteří se snažili sebrat jim jejich právo na mrtvé. Tam, kde po odlesněných pahorcích procházeli Aielové hledající těla svých padlých, ptáci se neohrabaně vznesli do vzduchu, přežraní, krákajíce na protest, a jakmile byli živí lidé o několik kroků dál, znovu usedali k hostině. Supi a krkavci a mouchy dohromady sice nemohli zastínit slunce, ale nějak to vypadalo, že ano.

Randovi se obracel žaludek. Snažil se to nevidět. Pobídl Jeade’ena k rychlejšímu kroku, až na něm Aviendha zase visela a Děvy utíkaly. Nikdo nic nenamítal, ale Rand si nemyslel, že je to jen proto, že Aielové dokázali tuhle rychlost udržet celé hodiny. Dokonce i Asmodean byl kolem očí bledý. Pevinova tvář se v nejmenším nezměnila, jasná korouhev povlávající mu nad hlavou však na tomto místě vypadala jako výsměch.

To, co leželo před nimi, nebylo o moc lepší. Rand si na Předbrání vzpomínal jako na nevázaný úl, spleť ulic plných hluku a barev. Teď tu panoval klid, hranaté šedé hradby Cairhienu ze tří stran obklopoval široký pás popela. Ohořelé trámy ležely bláznivě nakloněné na kamenných základech a tu a tam ještě stál očazený komín, byť často nebezpečně nakloněný. Nedotčená židle, ležící na zaprášené ulici, ranec, který někdo ve spěchu upustil, či hadrová panenka nějak ještě celou zkázu a zmar zdůrazňovaly.

Lehounký vánek rozechvíval některé praporce nad městskými věžemi i na hradbách, Drak v rudé a zlaté stojící na stříbrném poli tady, stříbrný půlměsíc Tearu na rudozlatém poli támhle. Prostřední část Jangaiské brány byla otevřená, tři vysoké lomené oblouky v šedém kameni strážené tairenskými vojáky v přilbách. Někteří byli na koních, ale většinou tu byli jenom pěšáci. Různobarevné pruhy na širokých rukávcích ukazovaly, že to jsou družiníci několika pánů.

Ať už bylo ve městě známo o vítězné bitvě a aielských spojencích přišedších na záchranu cokoliv, příchod půl tisícovky Far Dareis Mai způsobil menší rozruch. Ruce nejistě sjížděly k jílcům mečů, oštěpům či pavézám a kopím. Někteří vojáci nakročili, jako by chtěli zavřít bránu, přičemž se dívali na svého důstojníka se třemi bílými pery na přílbě, který zaváhal, postavil se do třmenů a zastínil si oči proti slunci, aby viděl na karmínovou korouhev. A zvláště na Randa.

Náhle se důstojník posadil a řekl něco, po čemž dva Tairenové na koních vyrazili cvalem bránou do města. Téměř hned na to už odháněl své muže stranou s voláním: „Udělejte místo pro pána Draka Randa al’Thora! Světlo ozařuj pána Draka! Všechna sláva Draku Znovuzrozenému!“

Vojáky sice Děvy stále vyváděly z míry, nicméně po obou stranách brány vytvořili dvojitý špalír a hluboce se klaněli, když Rand projížděl kolem. Aviendha za jeho zády si hlasitě odfrkla a znovu, když se zasmál. Ona to nepochopila a on jí to neměl v úmyslu vysvětlovat. Pobavilo ho však, že ať už se Tairenové, Cairhieňané nebo kdokoli jiný snažili nafukovat, mohl se plně spolehnout přinejmenším na ni a Děvy, že je donutí zase splasknout. A na Egwain. A Moirain. A Elain a Nyneivu, když už byl v tom, pokud jednu či druhou ještě někdy uvidí. Když na to tak myslel, tak tahle skupina si ze srážení hřebínků jiným lidem zřejmě udělala důležitou součást životního usilování.

Město za branami jeho smích umlčelo.

Tady byly ulice dlážděné, některé hodně široké, aby tudy projel tucet i více velkých vozů vedle sebe, a všechny byly rovné, jako když střelí, a křižovaly se v pravých úhlech. Kopce za hradbami byly upravené a plné teras ohražených bílým kamenem. Vypadaly jako dílo lidských rukou, stejně jako kamenné budovy s vážnými rovnými liniemi a pravými úhly či velké věže s nedokončenými vršky, obklopené lešením. Lidé, tlačící se v ulicích a uličkách, měli otupělý výraz a propadlé tváře, choulili se pod nahrubo vyrobenými kůlnami či potrhanými pokrývkami napnutými jako stany, či se prostě tlačili k sobě na otevřeném prostranství, v tmavých šatech, kterým obyvatelé Cairhienu dávali přednost, či jasných barvách Předbráníků a hrubém šatu sedláků a vesničanů. Dokonce i lešení byla plná na všech úrovních až úplně nahoru, kde lidé v té výšce vypadali jako mravenci. Jen prostředek ulic zůstával volný, jak tudy procházel Rand a Děvy, a to jen na tak dlouho, než se za nimi lidé zase zavřeli.

A právě lidé utišili jeho veselí. Jak byli sešlí a v hadrech a tlačili se k sobě jako ovce v příliš malé ohradě, jásali. Rand neměl tušení, jak poznali, kdo je, snad jen že zaslechli volání důstojníka u brány, ale jak tak projížděl ulicemi a Děvy si vynucovaly cestu davem, před nimi se zvedal křik. Hluk pohltil všechna slova kromě občasného „pán Drak", když to dost lidí vykřiklo naráz, ale význam byl jasný z toho, jak muži i ženy drželi děti nahoře, aby ho také viděly projíždět, jak mu z každého okna mávali šátky a kusy látky, jak se lidé s nataženýma rukama snažili protlačit za Děvy.

Ti se Aielů určitě nebáli, ne když měli příležitost položit prst Randovi na boty, a bylo jich tolik a tlak stovek lidí je posouval dopředu, že se několika podařilo prodrat se skrz. Vlastně si jich docela dost místo na jeho sáhlo na Asmodeanovu obuv – ten rozhodně vypadal jako urozený pán ve vší té záplavě krajek, a možná si taky mysleli, že pán Drak musí být starší muž než ten mládenec v červeném kabátci – ale žádný rozdíl v tom nebyl. Každý, komu se podařilo někomu položit ruku na botu či třmen, se rozzářil a vykřikoval do okolního virválu „pán Drak", zatímco ho Děvy puklíři zatlačovaly zpátky.

Při všem tom lomozu na uvítanou a jezdcích, které poslal důstojník u brány, nebylo žádným překvapením, když se objevil Meilan, tucet menších tairenských pánů jako doprovod a ještě padesát obránců Kamene, aby mu uvolnili cestu, ohánějíce se kolem sebe patkami kopí. Šedovlasý, hubený a tvrdý ve svém skvělém hedvábí s pruhy a manžetami ze zeleného saténu, vznešený pán seděl v sedle zpříma a pohodlně jako někdo, koho posadili na koně a naučili ho zvíře ovládat skoro hned, jakmile se naučil chodit. Nevšímal si toho, že má zpocenou tvář, a ani toho, že by jeho eskorta mohla někoho pošlapat. Obojí byly menší nepříjemnosti a z toho pot spíš ta větší.

Mezi ostatními byl i Edorion, mladý růžolící panáček, jenž přijel do Eianrodu, již ne tak naducaný jako býval, takže na něm kabátec s červenými pruhy visel. Rand poznal ještě jen širokoplecího chlapíka v různých odstínech zelené. Reimon v Kameni rád mazal s Matem karty, jak si Rand vzpomínal. Ostatní byli většinou starší muži. Žádný se o dav, jímž se prodírali, nezajímal víc než Meilan. V celé tlupě nebyl jediný Cairhieňan.

Děvy nechaly na Randův pokyn Meilana projet, ale za ním se zase srazily a nikoho dalšího nevpustily, čehož si vznešený pán zprvu nevšiml. Když mu to došlo, v tmavých očích mu doutnal hněv. Tenhle Meilan se od okamžiku, kdy Rand poprvé dorazil do Tearského Kamene, hněval často.

S příjezdem Tairenů začal hluk trochu polevovat, a když se Meilan Randovi ztuhle klaněl ze sedla, bylo z něj jen nejasné mumlání. Pak vznešený pán zalétl pohledem k Aviendze, než se rozhodl, že si jí nebude všímat, právě jako se snažil nevšímat Děv. „Světlo tě ozařuj, můj pane Draku. Buď vítán v Cairhienu. Musím se ti omluvit za ty kmány, ale netušil jsem, že hodláš nyní přijet do města. Kdybych to byl věděl, byl bych to tu nechal vyčistit. Chtěl jsem ti uspořádat velkolepý vstup, hodný Draka Znovuzrozeného.“

„Už ho mám,“ odtušil Rand a druhý muž zamrkal.

„Jak říkáš, můj pane Draku.“ Po chvíli pokračoval a z jeho tónu bylo jasné, že to nepochopil. „Doprovodíš-li mě do královského paláce, nechám ti připravit malou oslavu na uvítanou. Bojím se, že bude skutečně jen malá, jelikož jsem nebyl upozorněn na tvůj příchod, ale i tak zajistím –“

„Cokoliv zařídíš, bude stačit,“ skočil mu Rand do řeči a přijal další úklonu a slabý, úlisný úsměv v odpověď. Ten chlapík byl teď samá podřízenost, a za hodinu bude s Randem mluvit jako s někým příliš slaboduchým, aby pochopil, co má přímo pod nosem, avšak pod tím vším leželo opovržení a nenávist, o nichž věřil, že je Rand nevidí, ačkoliv mu jasně svítily z očí. Opovržení, poněvadž Rand nebyl šlechtic – ne doopravdy, jak to viděl Meilan, podle rodu – a nenávist, protože než Rand přišel, měl Meilan moc nad životem a smrtí, jíž se rovnal jen málokdo, a nad sebou neměl nikoho. Věřit, že Dračí proroctví se jednoho dne naplní, byla jedna věc. Vidět, jak jsou naplněna, a jeho vlastní moc díky tomu zmenšena, bylo něco zcela jiného.

Na malou chvíli nastal zmatek, než Rand řekl Sulin, aby dovolila ostatním tairenským pánům přivést koně za Asmodeana a Pevinův praporec. Meilan by byl nechal obránce, aby uvolnili cestu, ale Rand vydal krátký rozkaz, aby se zařadili za Děvy. Vojáci poslechli a pod okrajem kapalínů se jejich výraz v nejmenším nezměnil, přestože jejich důstojník s bílým chocholem vrtěl hlavou, a vznešený pán nasadil blahosklonný úsměv. Ten úsměv však pohasl, když začalo být jasné, že dav se před Děvami bez problémů rozděluje. To, že si nemusely probíjet cestu palicemi, přikládal pověstem o aielské divokosti, a zamračil se, když Rand neodpověděl. Jedné věci si Rand všiml. Teď, když s ním byli Tairenové, jásání se znovu neozvalo.

Cairhienský královský palác zabíral nejvyšší kopec ve městě, přesně uprostřed, hranatý, tmavý a mohutný. Vlastně při tom, kolik měl palác poschodí a kameny obložených teras, bylo těžké poznat, že tu nějaký kopec vůbec je. Chodníky lemované vysokým sloupořadím a vysoká úzká okna ve velké výšce nad zemí přísnost neumenšovaly o nic víc než šedé, stupňovité věže přesně rozmístěné v soustředných, výše a výše položených čtvercích. Ulice se změnila v dlouhou širokou rampu vedoucí k vysoké bronzové bráně a obrovskému čtvercovému nádvoří za ní obstoupenému tairenskými vojáky, kteří stáli jako sochy s přesně nakloněnými oštěpy. Další stáli na kamenných balkonech.

Řadami vojáků při příchodu Děv projel šepot, ale ten rychle zanikl ve zpěvavém volání: „Všechna sláva Draku Znovuzrozenému! Všechna sláva pánu Drakovi a Tearu! Všechna sláva pánu Drakovi a vznešenému pánu Meilanovi!“ Podle Meilanova výrazu byste si mysleli, že je to všechno nenucené.

Když Rand přehodil nohu přes vysokou hrušku a sklouzl lehce ze sedla, vyběhli s tepanými zlatými mísami a bílým lněným plátnem sluhové v tmavých šatech, první Cairhieňané, které v paláci uviděl. Další pak přišli převzít koně. Využil záminky a opláchl si obličej a ruce v chladné vodě, takže Aviendha musela slézt z koně sama. Kdyby se jí snažil pomoci dolů, mohli by oba skončit na dlažbě.

Sulin bez pobízení vybrala dvacet Děv a společně ho doprovázely. Na jednu stranu byl Rand rád, že kolem něj nechce mít jeden každý oštěp do posledního. Na druhou stranu si ale přál, aby mezi dvacítkou vybraných nebyly Enaila, Lamelle a Somara. Ze zamyšlených pohledů, jaké na něj vrhaly – zvláště Lamelle, hubená žena s pevnou bradou a tmavě rusými vlasy, skoro o dvacet let starší než on – Rand začal skřípat zuby, přičemž se snažil konejšivě usmívat. Aviendze se nějak muselo podařit s nimi a se Sulin promluvit za jeho zády. Možná nejsem schopen s Děvami něco udělat, pomyslel si zachmuřeně, když odhazoval lněný ručník zpátky jednomu ze sloužících, ale ať shoří moje duše, jestli neexistuje alespoň jedna aielská žena, která se poučí, že já jsem Car’a’carn!

Ostatní vznešení páni ho vítali u paty širokého šedého schodiště vedoucího z nádvoří, všichni v barevném hedvábí a saténových pruzích a stříbrem pošitých vysokých botách. Bylo očividné, že žádný z nich nevěděl, že Meilan odjel Randovi naproti, dokud nebyl pryč. Torean, s obličejem jako brambora a na tak těžkopádného muže kupodivu dost pohyblivý, nervózně čichal k navoněnému kapesníčku. Gueyam, jenž s naolejovanou bradkou působil ještě holohlavějším dojmem, zaťal pěsti o velikosti menších šunek a poněkud zlobně se na Meilana mračil, i když se klaněl před Randem. Maraconn, s modrýma očima, které byly v Tearu vzácné, tiskl tenké rty, až se zdálo, že žádné nemá. A i když byl Hearne s hubeným obličejem samý úsměv, nevědomky se tahal za ucho, jako to dělal vždy, když byl vzteky bez sebe. Pouze Aracome, štíhlý jako čepel meče, nedával navenek žádné pocity najevo, avšak on také téměř vždycky nechával hněv pěkně pod pokličkou, dokud nebyl připraven vzplanout jako vích.

Byla to příliš dobrá příležitost, aby si ji nechal ujít. V duchu poděkoval Moirain za její lekce – je snazší šaškovi podrazit nohy než ho srazit k zemi, říkávala – Rand Toreanovi hřejivě stiskl buclatou ruku a Gueyamovi sevřel mohutné rameno, Hearnův úsměv opětoval dost mile, aby se to hodilo i pro blízkého druha, a na Aracoma kývl se zdánlivě významným pohledem. Simaana a Maraconna si nevšímal po jediném pohledu, chladném a bezvýrazném jako hluboké jezírko v zimě.

Víc toho daná chvíle nevyžadovala, pouze sledoval, jak uhýbají očima a tváří se zamyšleně. Hráli daes dae’mar, hru rodů, celý život a pobyt mezi Cairhieňany, kteří dokázali ze zvednutého obočí či zakašlání vyčíst celé knihy, jejich vnímavost jen zvýšil. Každý z přítomných věděl, že Rand nemá nejmenší důvod chovat k němu přátelství, ale každý se musel divit, jestli jejich přivítání nemá jenom zakrýt něco skutečného s někým jiným. Simaan a Maraconn se tvářili nejustaraněji, ale ostatní zas na ty dva pohlíželi s největším podezřením. Třebas jeho chlad byl skutečným pláštíkem. Nebo si Rand přál, aby si právě tohle mysleli.

Sám pro sebe si Rand myslel, že by na něj Moirain byla pyšná, a stejně tak Tom Merrilin. I kdyby proti němu žádný z nich zrovna nekul žádné pikle – něco, nač by si podle něj ani Mat nevsadil – muži v jejich postavení mohli udělat hodně, aby zmařili jeho plány, aniž by to dělali nějak viditelně, a oni by to s chutí udělali ze zvyku, když už by k tomu neměli žádný jiný důvod. Teď je vyvedl z rovnováhy. Kdyby je v tomhle stavu dokázal udržet déle, měli by příliš mnoho práce dávat pozor jeden na druhého a příliš strachu, že jsou sami pozorováni, aby mu dělali nějaké potíže. Možná by ho pro jednou mohli dokonce poslechnout, aniž by hledali stovku důvodů, proč by se věci měly provést jinak, než on chtěl. No, to už by možná žádal příliš.

Když si povšiml Asmodeanova cynického úšklebku, uspokojení ho přešlo. Horší byl Aviendžin tázavý pohled. Byla v Tearském Kameni, věděla, co jsou tihle muži zač a proč je poslal sem. Dělám, co musím, pomyslel si hořce a přál si, aby to nevypadalo, že se chce sám před sebou omluvit.

„Dovnitř,“ řekl poměrně ostřeji, než zamýšlel, a sedm vznešených pánů nadskočilo, jako by si v té chvíli uvědomili, kdo a co Rand je.

Když šel do schodů, chtěli jít s ním, ale až na Meilana, který ukazoval cestu, ho Děvy prostě obklopily pevným kruhem a vznešení páni skončili vzadu s Asmodeanem a menšími pány. Aviendha se Randa samozřejmě držela z jedné strany a Sulin z druhé a Somara, Lamelle a Enaila šly těsně za ním. Mohly natáhnout ruku a dotknout se ho, aniž by se zvlášť namáhaly. Rand na Aviendhu vrhl obviňující pohled, a ona zvedla obočí tak tázavě, až jí málem uvěřil, že s tím nemá nic společného. Málem.

Chodby paláce byly prázdné, jen sloužící v tmavých livrejích se klaněli tak, až se málem bradou dotýkali kolen, a služebné dělaly stejně hluboká pukrlata, když procházel kolem, ale když vstoupili do Velkého slunečního sálu, zjistil Rand, že cairhienská šlechta nebyla z paláce zcela vykázána.

„Drak Znovuzrozený přichází,“ ohlásil bělovlasý muž těsně za obrovskými pozlacenými dveřmi s vytepaným vycházejícím sluncem Cairhienu. Červený kabátec s vyšitými šestihrotými modrými hvězdami, jenž mu byl po době strávené v obleženém Cairhienu trochu velký, jej označoval za vrchního komorníka z Milanova domu. „Všechna sláva pánu Drakovi Randu al’Thorovi. Všechna sláva pánu Drakovi.“

Komnatu rychle naplnil ryk až po zrcadlovou klenbu o pětadvacet sáhů výš. „Sláva pánu Drakovi Randu al’Thorovi! Zdrávas pán Drak! Světlo ozařuj pána Draka!“ Ticho, které následovalo, působilo ve srovnání s tím dvojnásob klidně.

Mezi mohutnými hranatými sloupy z mramoru s tak hustými modrými žilkami, až vypadal skoro černý, stálo víc Tairenů, než Rand čekal, řady pánů a paní země v nejlepších oděvech, se špičatými sametovými klobouky a kabátci s nabíranými pruhovanými rukávy, v barevných šatech s krajkovým okružím a těsně padnoucími čepečky, složitě vyšívanými či pošitými perlami nebo malými drahokamy.

Za nimi stáli Cairhieňané, v tmavém rouchu kromě barevných pruhů na prsou šatů či po kolena dlouhých kabátců. Čím víc pruhů v barvách toho kterého rodu, tím vyšší měl jejich nositel postavení, ale muži a ženy s pruhy od krku po pás či níže stáli za Taireny z očividně nižších rodů, se žlutou výšivkou místo zlaté nitě a v suknu místo v aksamitu. Nemálo cairhienských mužů mělo vyholené hlavy a napudrovaná čela. Všichni mladí muži to tak nosili.

Tairenové vypadali netrpělivě, byť nejistě. Tváře Cairhieňanů mohly být vytesány z ledu. Nedalo se říci, kdo zdravil a kdo ne, ale Rand tušil, že většina křiku pocházela z předních řad.

„Hodně z nich si přeje ti sloužit,“ zamumlal Meilan, když kráčeli po podlaze z modrých dlaždic s velkou zlatou mozaikou, zpodobňující vycházející slunce. Sledovala je vlna poklon.

Rand jen zavrčel. Oni mu chtějí sloužit? Nepotřeboval Moirain, aby mu řekla, že tihle menší šlechtici doufají zlepšit své postavení díky panstvím vyrvaným Cairhienu. Meilan a ostatních šest již nepochybně naznačili – pokud rovnou neslíbili – čí panství připadne komu.

Na protějším konci Velkého sálu stál sám Sluneční trůn umístěný na širokém pódiu z tmavomodrého mramoru. Dokonce i tady působila cairhienská sebekázeň, tedy přinejmenším na trůnu. Velké křeslo s těžkými lenochy se třpytilo zlacením a zlatým hedvábným brokátem, ale nějak působilo dojmem, že je kromě vycházejícího slunce s vlnitými paprsky, které bylo umístěno nad hlavou toho, kdo na něm seděl, cele tvořeno prostými svislými čarami.

Ten někdo měl být on, uvědomil si Rand dávno předtím, než dorazil k devíti stupňům na pódium. Aviendha tam vyšplhala s ním a Asmodean, jako jeho bard, směl rovněž nahoru, ale Sulin hbitě rozmístila ostatní Děvy kolem pódia a jejich nedbale držené oštěpy zabránily Meilanovi a ostatním vznešeným pánům pokračovat v cestě. Tairenům se na tvářích objevilo zoufalství. V sále bylo takové ticho, že Rand slyšel vlastní dech.

„Tohle patří někomu jinému,“ prohlásil nakonec. „Kromě toho jsem strávil v sedle moc dlouhou dobu, aby se mi takové tvrdé sedadlo líbilo. Přineste mi nějaké pohodlné křeslo.“

Na chvíli zavládlo zděšené ticho, pak se sálem rozneslo mumlání. Meilan se náhle zatvářil tak zamyšleně a tak rychle to zakryl, až se Rand málem rozesmál. Asmodean měl s tím mužem nejspíš pravdu. Asmodean sám si Randa prohlížel s jen tak tak zakrytým podezřením.

Chvíli trvalo, než s funěním přiběhl chlapík ve hvězdami pošitém kabátci, následován dvěma Cairhieňany v tmavých livrejích, nesoucích křeslo s vysokým opěradlem, vyložené hedvábím potaženými poduškami, a ukázal jim, kam ho mají postavit, přičemž se příliš často ustaraně ohlížel na Randa. Po nohách i opěradle křesla se táhly svislé zlacené čáry, ale před Slunečním trůnem vypadalo bezvýznamně.

Když tři sloužící ještě s klaněním couvali a předkláněli se s každým krokem, Rand většinu podušek odhodil stranou, vděčně se posadil a seanchanské kopí si položil přes kolena. Dával si však pozor, aby si neoddechl. Aviendha ho na to pozorovala příliš pozorně, a to, jak se Somara pořád dívala z ní na něj a zpátky, jen potvrdilo jeho podezření.

Přes problémy s Aviendhou a Far Dareis Mai však jeho slova většina přítomných očekávala stejnou měrou s dychtivostí i úzkostí. Aspoň oni vyskočí, když řeknu „žába", pomyslel si. Možná se jim to nebude líbit, ale udělají to.

S Moiraininou pomocí promyslel, co tady musí udělat. O něčem věděl, že je správné, i bez jejích rad. Bylo by dobré, kdyby tu byla a v případě potřeby mu našeptávala do ucha, místo aby Aviendha čekala na to, aby mohla dát znamení Somaře, jenže nemělo smysl čekat. Každý tairenský i cairhienský šlechtic ve městě byl určitě přítomen v sále.

„Proč se Cairhieňané drží neustále v pozadí?“ zeptal se nahlas. A dav šlechticů se zavlnil, jak si urozenci vyměňovali zmatené pohledy. „Tairenové přišli na pomoc, ale není důvod, aby se tu Cairhieňané drželi zpátky. Ať se všichni postaví podle svého postavení. Všichni.“

Bylo těžké poznat, zda jsou ohromenější Tairenové či Cairhieňané, i když Meilan vypadal, že je připraven spolknout vlastní jazyk, stejně jako ostatních šest vznešených pánů za ním. Dokonce i pomalejší Aracome zbělel ve tvářích. Za značného šoupání bot a poškubávání suknic a s mnoha ledovými pohledy na obou stranách poslechli, až byli v předních řadách samí muži a ženy s pruhy na prsou a v druhé bylo jen pár Tairenů. K Meilanovi a jeho druhům se u paty pódia připojilo dvakrát tolik cairhienských urozených pánů a paní, většinou prošedivělých, s pruhy od krku málem ke kolenům, i když „připojilo“ možná bylo to nejvhodnější slovo. Stáli tu ve dvou skupinkách, mezi nimiž byly celé tři kroky, a odvraceli od sebe zrak tak důrazně, že na sebe klidně mohli hrozit pěstmi a křičet. Všichni upírali zrak na Randa, a jestli byli Tairenové vzteky bez sebe, Cairhieňané byli ztělesněný ledový klid, jen s náznaky tání, bral-li Rand v potaz zvažující pohledy, které vrhali po něm.

„Všiml jsem si korouhví vlajících nad Cairhienem,“ pokračoval Rand, když pohyb ustal. „Je dobře, že tu visí tolik tairenských půlměsíců. Bez tairenského zrní by v Cairhienu nebyl nikdo živý, aby vytáhl vlajku nahoru, a bez tairenských mečů by se lidé z tohoto města, jež přežili dodnes – urození stejně jako prostí – učili poslouchat Shaidy. Tear si vysloužil tyto pocty.“ Teď se samozřejmě Tairenové nafoukli a začali zuřivě přikyvovat a ještě zuřivěji se usmívat, i když to vznešené pány určitě značně zmátlo, neboť to přišlo tak rychle po tom druhém. Co se toho týkalo, Cairhieňané pod pódiem se na sebe dívali dosti pochybovačně. „Ale já sám tolik praporů nepotřebuju. Ať zůstane jedna Dračí zástava, na nejvyšší věži ve městě, aby ji uviděl každý, kdo se přiblíží, avšak ostatní sundejte a místo nich vyvěste prapory Cairhienu. Toto je Cairhien, a vycházející slunce musí vlát hrdě. Cairhien má vlastní čest, kterou si podrží.“

Komnata vybuchla řevem tak náhle, že Děvy zvedly oštěpy, řevem, jenž se odrážel od stěny ke stěně. Sulin vmžiku dávala Děvám rozkazy prstovou řečí, ale polovina zvednutých závojů již byla zase dole. Cairhienští šlechtici jásali stejně hlasitě jako předtím lid v ulicích, tančili a mávali rukama jako Předbráníci na slavnosti. Ve všem tom hluku si právě Tairenové mlčky vyměňovali pohledy. Nevypadali rozzlobeně. Dokonce i Meilan vypadal hlavně nejistě, ačkoliv jako Torean a ostatní též užasle sledoval pány a paní z vysoce urozených rodů kolem sebe, tak chladně důstojné jen chvilku předtím, kteří nyní tančili a vyvolávali pána Draka.

Rand nevěděl, co který z nich vyčetl z jeho slov. – Rozhodně předpokládal, že oni v tom uslyší víc, než řekne, zvláště Cairhieňané, a možná dokonce to, že někteří uslyší, co skutečně měl na mysli, jenže na takovéto divadlo ho nic nepřipravilo. Cairhienské sebeovládání byla zvláštní věc, to dobře věděl, občas promísené s nečekanou otevřeností. Moirain byla v této záležitosti zdrženlivá i přesto, jak naléhavě se ho snažila všemu naučit. Většinou tvrdila, že když tato odměřenost povolí, může to být dost překvapivé. Překvapivé, to určitě.

Když jásot konečně utichl, začalo skládání přísah věrnosti. Meilan poklekl první, se staženou tváří, když se pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození zavazoval věrně sloužit a poslouchat. Byla to prastará formule, a Rand doufal, že by skutečně mohla některé přinutit přísahu dodržet. Jakmile Meilan políbil hrot seanchanského oštěpu, snaže se přitom zakrýt kyselý obličej tím, že si uhlazoval bradku, nahradila ho urozená paní Colavaere. Víc než jen hezká žena ve středních letech, jíž přes ruce spadla tmavě slonovinová krajka, když je pokládala mezi Randovy na oštěp, a s vodorovnými barevnými pruhy, které jí sahaly od vysokého krajkového límce po kolena, složila přísahu jasným, pevným hlasem s melodickým přízvukem, na nějž byl zvyklý od Moirain. Ve tmavých očích měla také něco z toho Moirainina zvažujícího pohledu, zvláště když při pukrleti, po kterém sestoupila ze stupňů, upřela zrak na Aviendhu. Nahradil ji Torean, jenž se při vyslovování přísahy silně potil, a jeho zase nahradil urozený pán Dobraine, s pátravým pohledem v zapadlých očích, jeden z těch mála starších mužů, co si vepředu oholil dlouhé, většinou šedivé vlasy, pak přišel Aracome a...

Jak procesí pokračovalo a šlechtici jeden po druhém poklekali, Cairhieňan po Tairenovi a po něm zas Cairhieňan, jak sám nařídil, byl Rand netrpělivý. Tohle všechno bylo nezbytně nutné, aspoň to tvrdila Moirain – a s ní souhlasil i hlásek v jeho hlavě, o němž věděl, že patří Luisi Therinovi – ale pro něj to bylo jenom zdržení. Musel mít jejich věrnost, byť jen na povrchu, aby mohl Cairhien začít zabezpečovat, a bylo třeba aspoň začít, než bude moci vyrazit proti Sammaelovi. A to já udělám! Ještě toho musím vykonat moc, abych mu mohl dovolit sekat mi po nohou z křoví! On zjistí, co to znamená, probudit Draka!

Nevěděl, proč ti před ním se začali potit a olizovat si rty, když poklekali a vykoktávali slova věrnosti. Ale on taky neviděl chladné světlo, které mu zaplálo v očích.

Загрузка...